B1

Její výstupu byl vskutku obdivuhodný a na mé tváři vykouzlil menší tanec pobavení s nevěřícností nad tím, kde se to v ní bere. Neberte mě nijak špatně, ale rozhodně nevinně nevypadala a jako bezbranné ptáče už vůbec ne. Tedy... teď jo a byla velice přesvědčivá, ale chápeme se. Herec herce přece pozná a že ona hrála opravdu dobře! Ale to já přece taky! "Hmm a není to na tom právě to vzrušující?" broukl jsem jejím směrem s všeříkajícím pohledem a potutelným úsměvem, který toho řekl ještě mnohem víc a že brát mě opravdu vážně, asi bych si za to zasloužil facku. Až tak moc všeříkající byl. "A navíc... šelmy se výzev nezaleknou. Taaaaakže, jsi prohrála sázku... gato" (španělsky kočka) vyhlásím po chvíli naopak pobaveně a i tak trošku naoko samolibě, čímž jí chci možná ještě trošku poškádlit. Dobře, chci jí poškádlit trošku víc. A jestli dohodnuto? Inu... myslím že můj široký a veselý úsměv musí jako odpověď bohatě stačit.
A kdo ví, jak by se situace vyvíjela, kdyby do kupé nevtrhl prcek, ale něco mi říká, že by to bylo opravdu... záživné. Takže bylo možná dobře, že sem vtrhl, přeci jen... když to teď bylo takovéhle, jaké to asi bude až se uvidíme příště, v klidu, ehm.
Když se ale pak prcek rozmluvil, co že se mu vlastně stalo, tak jsem se prostě nemohl ubránit pobavenému úsměvu, který se mi na tváři držel po celou dobu jeho vyprávění. "Heh, můžeš být rád že hodila jen kočku. Často mají v zásobě i mnohem horší věci, věř mi" nemohl jsem si odpustit jednu dobře mířenou poznámku, kterou jsem sice myslel vážně, ale můj pobavený úsměv tomu rozhodně nenasvědčoval, přeci jenom by nebylo úplně vhodné probírat holky před jednou z nich... tedy, já to teď tak trošku udělal, ale tak co už.
Když vlak začal zpomalovat, bylo jasné, že je naše cesta u konce, což mě... možná trošku mrzelo? Ne že bych se netěšil na léto, jen... ta cesta byla příjemná a pochybuju, že se v blízké době tak dobře pobavím. Co se nástupiště týkalo, tak na to jsem se ani dívat nemusel, tak nějak jsem nečekal, že by tam někdo čekal. Pohostinnost rodiny Forne byla velká, o tom žádná, ale zas tak moc velká, aby na mě někde čekali rozhodně ne. Na to jsem byl pro ně stále moc mexičan, heh. Proto, jakmile vlak zastavil úplně, tak jsem energicky vyskočil na nohy a s úsměvem se podíval po těch dvou. "Tak, tady se asi rozloučíme. Mějte se fajn a nezlobte" ušklíbnu se na oba, i když u toho nezlobte jsem se podíval především směrem Jasmine a pak už jsem si pobral své tašky a vydal se ven a následně i kamsi na druhou stranu Londýna do rodinného sídla.

>> kamsi

_________________

„To bys měl,“ broukl Sven s přikývnutím, když mu Andy přislíbil, že si během famfrpálu bude dávat pozor. Jinak by ho totiž přijel dorazit nasraný plameňák a to prostě nechceš, že jo.
Když Andyho napadl Madagaskar jako jedna z destinací, kam by se mohli o prázdninách podívat, Sven povytáhl obočí a zadíval se na něj. „Proč zrovna Madagaskar?“ zeptal se, ale pak se pousmál a přikývl. „Ale jo, rád se tam podívám. Madagaskar určitě bude zajímavý,“ dodal. Třeba tam potkají i krále Jelimána.
Co se Andyho rodičů týkalo, to pořád ještě bylo téma, z kterého byl Sven značně rozpačitý. A bál se, že by mu před nimi začalo ze vší té nervozity rašit růžové peří. „Jak chceš, Andy,“ broukl tedy a pokrčil rameny, protože mu bylo úplně jedno, jak to udělají. „Nějak to vymysli a já se přizpůsobím.“ Nicméně na to vymýšlení neměli moc času, protože vlak už stál ve stanici a vagóny se začaly vylidňovat.

_________________

Javi upřel na Leah pohled a pokrčil rameny, protože vůbec nevěděl, co si o tom všem má myslet. „Já nevím, Leah. Na to by ses možná měla zeptat jeho,“ podotkl, ačkoliv mu bylo naprosto jasné, že kdyby někdo na Jesseho vyrukoval s takovou otázkou, nikdy by ta odpověď nebyla kladná, ať už by pravda byla jakákoliv. A Leah to muselo být jasné také.
Když zmínila balení nejhezčího famfrpálisty, Javi se pobaveně ušklíbl. „Tak to hodně štěstí,“ broukl a zakroutil nad tím hlavou. Daleko víc ho ale zaujala poznámka, že by se na tom fotografickém výletu Leah aspoň večer nenudila, kdyby jel s ní, a zablýsklo se mu díky tomu v očích. A ještě víc se mu v nich zajiskřilo, když zmínila kokosové drinky. No dobře, víc asi ne, protože Leah byla přeci jen o něco lepší, ale jiskřilo se mu v očích dost. „Tak jo, ukecala jsi mě,“ povzdechl si, jako by ho to vůbec netěšilo, ale ve skutečnosti už se na tom Tenerife viděl.
Vlak nicméně zastavil a jejich cesty se zase měly rozejít. „No, vypadá to, že dál už to nejede. Doprovodím tě někam, nebo na tebe někdo čeká?“ zeptal se, připraven dělat Leah eskortu, kdyby potřebovala.

_________________

Bylo jasné, že si na případné potlouky budu dávat pozor, ale byl to přeci jen famfrpál. A famfrpál byl tvrdá hra což taky znamenalo, že vyhnout se zranění nebude zrovna dvakrát snadné a s tím musel Sven počítat, nicméně děsit jsem ho nehodlal. Proto, když jsme se dostali k dovolené, jsem už mojí kariéru nezmiňoval a raději jsem se zaměřil na tohle. "Já nevím, napadlo mě to.. a nebyli jsme tam ještě a mohlo by to tam být pěkný," krčil jsem rameny neb jsem prostě plácl první zemi, která mě napadla.
Nicméně i tohle jsem nakonec hodil za hlavu, protože na plánování, kam se vydáme, jsme měli ještě dostatek času. Na co už jsme neměli čas, bylo vybrat, jestli půjde Sven ke mně, nebo já k němu či si zaběhneme jen na večeři nebo kafe.. Pohlédl jsem na chvíli z okna na nádraží, kde jsem po chvíli hledání spatřil mámu s Banjem. Ušklíbl jsem se, tak nějak jsem očekával, že se otec neukáže, protože ten tenhle fakt zvládal mnohem hůře, než máma. Určitě se bál, že by mě viděl se Svenem. "Tak půjdem k vám, hm? A můžeme se s Banjem projít ještě po Příčné a nechat si kávu dát do kelímku," usmál jsem se nakonec a natáhl se k němu, abych mu mohl vtisknout polibek. No a co, že lidi, kteří chodili kolem našeho kupé na nás divně koukali. Já byl šťastný.
Takže jakmile jsme vylezli i my, poprosil jsem Svena, aby na mě chvíli počkal a šel jsem to s mámou vyřídit raději sám. Chvíli protestovala, ale nakonec mi vodítko předala a odešla odsud sama. Že jí to bylo líto, to bylo poznat, nicméně já chtěl trávit čas se svým přítelem, to musela pochopit, no ne? A pak jsme tedy my tři - já, Sven a Banjo - vydali směr Přičná.

>>>

_________________

Jasmine rychle zakroutila hlavou, i když ano, tohle právě na tom to vzrušující bylo. A možná, že kdyby se tu jedna jistá osoba objevila, udělala by to bez pobízení. Nicméně teď se tvářila jako naprostá světice, které se něco takového před možnými pohledy příčí. "Možná, když bys zatáhl ty závěsy," usmála se na Marcuse jako naprostý andílek, kterým rozhodně nebyla, ale hrát si na něj uměla až moc dobře. No, taky to byly roky cviku! "Jenže jsme se o nic nevsadili," protože španělsky neuměla, zatvářila se krapet nechápavě, i když to znělo vcelku pěkně. Zašklebila se na něj proto, že jí ta prohra tedy nemá ani proč mrzet, když se o nic nevsázeli a připadalo jí, že tahle jízda není tak špatná. Naopak by to mohla být i zábava.
A zábava to jistou chvíli byla, kdo ví, kam by to až vedlo, nicméně to už se nikdo nedozví, protože se v jejich kupé objevil mrzimorský brankář. Na jednu stranu za to Jasmine možná trochu ráda byla, na tu druhou by ho nejradši něčím plácla po hlavě. Ale to už očividně obstaral někdo jiný. "Vypadá to tak, ale tak důležité je, že se ti nic moc vážného nestalo. Až na tu bouli vypadáš v pořádku," prohlédla si Fróðiho pro jistotu víckrát, protože se bála, aby z té boule nebylo něco víc, třeba lehký otřes mozku, nebo tak něco. Nicméně on v pohodě vážně vypadal, takže to tak moc vážně nebrala a jakmile pak vlak zastavil, pousmála se. "Vypadá to tak," kývla na slova mrzimorčete a pomalu vstala, aby si posbírala své věci. "Ty taky!" kývla ještě na rychle mizejícího Marcuse, a pak mrkla na brankáře. "Užij si prázdniny," zeširoka se usmála, a pak z kupé vymizela i ona, protože si všimla čekajícího Shashiho a nechtěla, aby na ní čekal nějak extra dlouho. Do Indie se totiž fakt moc těšila.

>>>

_________________

Leah neměla v plánu se Jesseho zeptat přímo, protože moc dobře věděla, že by jí neodpověděl. Byl ale ješitný a s ješitností se pracovat dalo, když se otázky pokládaly opatrně a hlavně trefně.
Co se famfrpálistů týkalo, určitě by se nějaký našel, ale to nemělo cenu dále rozebírat. Javi souhlasil s tím, že ji doprovodí na první focení, což kvitovala úsměvem. „No, nebudeš toho litovat,“ ujistila ho přesvědčeně.
Když vlak zastavil, Leah se ušklíbla a zahleděla se na nástupiště. „Nevím, předpokládám, že tu budu mít nějaký doprovod, abych se náhodou nezaběhla...“ zamumlala zamyšleně. „Ale díky,“ broukla a natáhla se k němu, aby ho políbila. „Měj se, Javi, příští zastávka Tenerife! Dám ti vědět.“ Ujistila ho s mrknutím a vydala se hledat svoje bodyguardy v podobě příbuzných.

>>>

_________________

„To já věřim,“ přikývl Fróði na Marcusovu poznámku, ale pravdou bylo, že se tak trochu chtěl zeptat na detaily. A že se vůbec tak trochu chtěl zeptat na spoustu dalších věcí, protože tohohle nebelvíra přeci jen vždycky viděl ve společnosti nějaké kočky a pár fíglů by se mu mohlo hodit…
Dnes na to ale nebyl čas, dokonce ani na žvanění o stromech, které původně plánoval, než byl tak hrubě vyrušen tím stěhováním tou krysou. A tak si užíval to, že si ho právě až podezřele důkladně prohlíží starší zmijozelka, a přemýšlel, kdo pro něj asi tak přijede na nádraží, protože sám prostě netrefí. Ani za pár let.
„Jo, to bude dobré,“ ujistil ještě Jasmine a vzpomněl si, co by mu na to řekl táta, „než se oženim, tak se mi to zahojí.“ Následoval úsměv, který jasně říkal, že boule bude mít na hojení spoustu času, dost možná celou věčnost, a pak už se vlak přiblížil k cílové stanici a bylo po srandě. Tentokrát nejen pro ty dva, ale i pro něj.
„Čau,“ utrousil tedy rádoby drsně na rozloučenou, ačkoliv sám už měl plnou hlavu toho, jak bude dva měsíce trčet doma, maximálně se na víkend podívá s tátou do nějaké horoucí pouště, a kdyby nemusel uhýbat Jasmine, asi by tam nad tím přemýšlel dodnes.
„No jo, ty taky,“ odvětil jenom trochu otráveně, protože přeci jen nemohla vědět, že on se moc nemá na co těšit, nebo o tom tedy zatím neví, a z vlaku nijak nespěchal. Pěkně si sebral věci, šťouchl skrz mříže do výra, ať nespí, a z vagónu vyběhl teprve poté, co pominula ta největší tlačenice.
Na peróně na něj čekala mamka, tou dobou už dost vystresovaná z jeho zpoždění a všech těch podivností kolem, ale vítání proběhlo zcela normálně a nejen že se před odjezdem z Londýna stavili na super rybí burger s hranolkami, taky na Island jeli trajektem, což bylo rozhodně lepší než nějaká kouzelnická blik-cvak zkratka.

>>

_________________

Fróði se nového školního roku nemohl dočkat, a tak nebylo divu, že byl na místě s náležitým předstihem. Spíš bylo s podivem, že ho Finnian ani Árný nezabili za to, jak je vzbudil už v půl páté ráno a dožadoval se urychleného odjezdu s tím, že venku už je přece světlo. Vysvětlit mu, že je přece polární den, trvalo oběma rodičům větší část snídaně a ani pak to nevypadalo, že by malý Finniansson hodlal zpomalit nebo se nedej bohové zamyslet.
Kufr měl vedle krbu postavený už skoro týden, jen do něj na poslední chvíli přidal pár uzených makrel na cestu, v hábitu šel málem i spát a fakt, že letos nepojedou trajektem, ho mrzel jenom trochu. Krbem to je totiž mnohem rychlejší a na příští rok měl slíbeno, že bude moct na nějaké té lodi strávit skoro dva týdny, což bylo se vší úctou k tátovým výletům rozhodně lákavější než ty tři dny v australské pustině, kterou absolvoval teď o prázdninách. Ještě teď se při vzpomínce na to sucho odporem otřásl, nicméně bleskově dojedl snídani, během níž mu na hábitu přibyl jenom jeden červený flek od brusinek, a pak už popadl kufr a sovu a cpal to všechno i s tátou do krbu.
Naštěstí nebylo třeba přes léto topit.
Ani sám nevěděl, jak se na nádraží propletli mezi mudly, protože to všechno bral fakt hopem. Za zmínku snad stojí jenom to, jak jednomu chlapíkovi v saku přejel nohu a že se tentokrát už rozeběhl proti správnému sloupu, ne jako loni. Letos tedy spočinul na skrytém nástupišti bez boule, nadšeně se rozhlížel po těch několika málo ranních ptáčatech a časové rezervy využil k důkladné inspekci lokomotivy. Prozatím jenom vizuální, protože ho na ni pochopitelně nepustili, ale všechny ty písty, hejbadla a kolečka si prohlížel dobrých deset minut, takže si málem ani nevšiml, že se s ním táta loučí.
Musel ostatně do Bradavic trochu rychlejší cestou, aby ještě stihl seslat ten dvojitý tracer na odznak pro Raghua, a jakkoliv mu mudlovská technika nevadila, vlaků měl od cesty Transsibiřskou magistrálou na dlouhou dobu dost. Zamával tedy synovi, ten lehce nepřítomně zamávání oplatil a začal vymýšlet, kam se tak zhruba vecpat. Osobně by se mu nejvíc líbilo na tendru, protože by odtamtud viděl do kabiny strojvůdce, ale měl takové tušení, že by ho pak někdo seřezal a že černých už je ve škole dost. A tak šel dál, bez většího zájmu minul nepřístupný vagon A a skončil u toho druhého. B. Jako borci, bouráci, bejci, bráchové a tak, prostě ideál.
Bez větších cavyků tedy nastoupil, tentokrát se na chodbě ani nepřerazil, a sedal hned do kupé B1, protože chtěl vidět, kdo bude nastupovat dál. A než tak někdo učinil, ideálně nějaká blizna, uklidil si věci a sovu, stál pěkně v chodbičce u okýnka a koukal na perón, co kdyby se tam dělo něco zajímavého.

_________________

<

William se na odjezd do Bradavic neskutečně těšil, i když na druhou stranu mu bylo trošičku líto, že nechá dědu těch deset měsíců samotného, a taky se trochu bál, že se mu bude stýskat po domově... Uklidňujícím faktem bylo, že i Bradavice se nacházely poněkud mimo civilizaci uprostřed divoké přírody, kde byl Will jako doma.
V noci toho moc nenaspal, protože neustále přemýšlel nad bradavickým expresem, o kterém se dozvěděl od dědečka, a nad těmi kolejemi, kam byli studenti údajně rozřazováni. Will nicméně věděl pouze to, že ty koleje jsou čtyři, a víc netušil, takže Bradavice a jejich systém pro něj z větší části byly neodhalenou záhadou. A byl z toho nervózní, ale zatím to úspěšně nedával moc najevo.
Probíhání sloupem způsobilo, že se mu zježily chloupky v zátylku, ale zvládl to bez nehody a pak už mohl jen valit oči na tu obrovskou nablýskanou lokomotivu. „Páni, takový vlak jsem nikdy v životě neviděl!“ vydechl ohromeně. On těch vlaků viděl dost málo a většinu z nich jenom na obrázcích a tohle... tohle bylo něco úplně jiného. Willovi se jen těžce věřilo tomu, že je to skutečné a nejedná se pouze o jeho fantasii. „Tak si tam běž najít místečko, ať se pak nemusíš tlačit v přeplněném kupé,“ pobídl ho Artur s letmým úsměvem ve tváři.
Will se už už rozbíhal k vlaku, ale pak se zarazil, spěšně se vrátil k dědovi a objal ho. „Bude se mi stýskat,“ hlesl maličko roztřeseně, ale rychle se sebral, na dědu se zazubil, a hned poté, co se s ním rozloučil, vlezl do vagonu, který měl nejblíže, což byl vagon druhý. A protože nechtěl sedět v kupé úplně sám (i když velkou společnost taky nemusel), zvedl ruku a zaklepal na dveře prvního kupéčka. „Ahoj, máš tu volno?“ zeptal se krapet nesměle kluka, který vypadal, že není o moc starší, než on sám.

_________________