"To pro mě není žádný problém," pousmála se Jasmínka na Leah mile, protože něco takového fakt nebylo nijak obtížné, navíc by z toho mohla trochu těžit. Navíc, nová přátelství se vždy hodila, mladší Carterová vypadala jako milá holčina a Jasmine se skutečně zamlouvala. "Můžu ti ukázat pár zkratek ze sklepení k síni, kde je kuchyně a pár zajímavých zákoutí." Zazubila se pak - Bradavice za těch pár let, co tam chodila, měla prozkoumané celkem dost. Hlavně ty prázdné učebny, kde se hezky prášelo, ehm ehm. Ale i tak mohla doporučit pár dobrých míst, kam se zašít, když někdo nechce společnost, ukázat jí klubovnu a tak dále. "A ne jednou," přikývla souhlasně, protože o Leah něco málo skutečně slyšela, ale protože Macka čas od času neposlouchala, zas tak moc informací nevěděla. "Protože jsi jedinečná? Navíc bych řekla, že jak jste se moc nevídali, chyběla jsi mu," zhodnotila to nakonec s menším pousmáním. Leah rozhodně jedinečná byla, alespoň částečně, protože byla jen jedna, zatímco její starší sestry byly dvě. Nehledě na to, že co tak vyrozuměla, vídal se Mack se svou starší sestrou za celý rok tak týden, občas dva nebo tři. Vše totiž záleželo na tom, jak rodiče pracovali, a nebo měli čas. "Lépe bych to nevystihla," šklebila se pak o sto šest, protože většina kluků se skutečně jako trollové chovali. A pak se jeden ukázal u nich v kočáru..
"Si piš, že vím. A ty rozhodně nejsi," Jasmine se tvářila vážně, protože to tak i celkem myslela. I když jí bylo čtrnáct, vybroušený jazýček měla nehledě na to, že i pár zkušeností už stihla nasbírat. Javiho ego však zas tak urazit nechtěla, jenže byla to zmijozelka a občasné poznámky urážející ostatní si odpustit nemohla. Navíc, Sky byl hezčí. A Iggy taky, no. Co se výpomoci týkalo, Jasmine si sama nebyla jistá, jak až moc nevinně to myslí, a tak jen vyzývavě na Leah mrkla. Však ono z toho něco vyplyne v průběhu času, že.
Co se týkalo pohodlnosti kočáru, Jasmine to bylo kapku fuk, protože byla zvyklá sedět i na tvrdé zemi, takže tohle proti tomu rozhodně šlo. Polštářové kouzlo jí proto bylo ukradené, i když i ona se na Javiho vyzývavě podívala, když ho zmínil. Přeci jen, když ho uměl, tak ať se předvede, ne?

_________________

Krajina za okny ubíhala a Chris jen občasně zalétl pohledem k zeleni a posledním mizejícím budovám. Nebylo tu tolik hor, přesto byla příroda kolem Londýna pěkná a Chrisovi se i celkem líbila. Bylo to něco nového, o čem zatím slýchal jen z vyprávění nebo o čem se dočetl v knihách. A puf, najednou tam byl. A už zase uháněl kamsi pryč, do neznáma, skoro jako jeho strýc, který už od svých mladých let putoval celičkým světem, jakoby chtěl poznat každý kout. "Fakticky? Teda... to musí být něco. I když nemají tam moc temno? Já rád dávám do kupy menší modely a hodně i kreslím, takže bych uvítal nějaký prosvětlený prostor," poznamenal směrem k Heskimu zamyšleně, i když poznámka o spolce, která byla pod hladinou jezera, byla zajímavá a pohled to musel být vskutku lákavý. Na démonologii nakonec jen zakroutil hlavou, přičemž se zatvářil i trochu lítostivě. "Ne, merlinužel. Je to spíš pro starší studenty, ročník nevím, chtěl jsem tam chodit, ale strejda se smál, že si ještě budu muset chvíli počkat," pokrčil chlapec rameny, ale zase mu to tolik nevadilo. Když chtěl, prostě se za strýčkem mohl zastavit a něco s ním probrat. A Byron by, jak ho znal, určitě neposlal k šípku člověka, který by projevil skutečný zájem o věc.
Heskimu jeho sourozence spíše záviděl, ale dál už to nijak nedával najevo, jen se prostě usmíval jako sluníčko na hnoji. "Ale tak možná to je i k něčemu dobrý, že jo," pokusil se vyslovit chlácholivě, ačkoliv spíše pochyboval. Skutečně by pro své sestry mohl něco znamenat? Vždyť vztah mezi ním, jeho macechou, byl naprosto katastrofální. Z myšlenek jej vytrhl prchající Javi, za nímž ještě upřel svůj zrak, než pokrčil rameny a zadíval se na Heskiho. "Chápeš to?" dotázal se nechápavě, neboť ani on si žádné procházející holky zkrátka nevšiml. Alespoň mu ale jeho vrstevník potvrdil představu velké hostiny, na kterou se už Chris hrozně moc těšil. I jemu už kručelo v žaludku, a tak se už ani netrápil s tím, kam jej ten Moudrý klobouk zařadí. Ples si dokázal představit velice dobře, co jej ale trochu trápilo, byl právě ten dámský doprovod. "Vážně? Nejde to bez něj? To musí být docela otrava," pronesl ne příliš nadšeně a pokrčil rameny. "Ale určitě se bude dát dělat i něco zajímavějšího, než plesat," poznamenal, čímž tak nějak shodil ze stolu možnost, že by šel dobrovolně s nějakou dívkou na ples. Ne, to zkrátka nechtěl, i když ho doma učili různým zvykům.
Když pak vlak dorazil na místo, překvapeně nejprve vyhlédl z okna, než popadl svůj kufr a vyrazil ven. Přitom ještě počkal na Heskiho, se kterým pak zamířil s patřičným doprovodem k lodičkám.

>>>

_________________

Zazářila mi očka nadšením, protože na stavění modelů jsem slyšel. "Abych pravdu řekl, netuším. Možná mají, ale nemusí - světla se dají sehnat i jinak." Šklebil jsem se ohledně světla, a pak jsem nad tím pokrčil rameny. "A já modely taky rád stavím, letadýlka a tak. Osvětlené prostory by se tady hodily," kýval jsem pak hlavou, i když jsem byl radši proto, aby má společenská místnost byla co nejblíže k východu. Když si to totiž člověk vezme kolem a kolem, létání pro mě bylo důležité, a pokud mi to bude umožněné, strašně moc rád bych trávil na hřišti všechen volný čas. Pod dohledem někoho staršího, samozřejmě, ale tušil jsem, že sehnat někoho takového nebude zas až tak na obtíž. "Tak si budu muset počkat, což mě teda mrzí. Nechce udělat výjimku?" Zápornou odpověď jsem tušil a bylo mi to skutečně líto, protože něco takového mohlo být fakt super, ale co se dalo dělat. Dalo se to totiž celkem pochopit, proč to jako není pro mladší ročníky a tak.
Co se mladších sourozenců týkalo, nic moc jsem k tomu neříkal. Já měl jen jednu mladší sestru a dva bratry. Za kluky jsem byl samozřejmě rád, protože jsme si rozuměli o něco více, ale malou Taiku jsem zbožňoval. A to nejenom kvůli tomu, že byla roztomilá, ale měl jsem celkově potřebu jí chránit. Byl jsem přeci její veliký bratr! "Netuším," kroutil jsem pak hlavou ohledně Javiho. Dost možná za to mohla ta holčina, co kolem nás prošla, ale taky nemusela. Já na děvčata v tomhle směru nekoukal, bral jsem je jako kámoše, a tak.
Na ples jsem přikývl, to jsem totiž myslel fakt vážně. "Nejde to, bohužel. Ale jako, je fakt, že se dá na hradě dělat spousta zajímavých věcí, i když ty plesy jsou prý moc pěkný, takže na chvíli bych se tam jít mrknout chtěl." Přiznal jsem a dále jsem to moc nerozebíral, protože přišla paní s vozíkem, já si něco málo koupil, a pak už byl čas se vydat pryč - vlak totiž zastavil v Prasinkách.
U lodiček jsem na Montyho mávl, když jsem si ho všiml, ale sednout jsem si k němu a tomu klukovi, co byl s ním, nešel. Místo toho jsem zahučel do bárky k Chrisovi. Že nějaký pako se to rozhodlo přeplavat, to jsem raději nekomentoval.

>>>

_________________

Caitlyn se nerudně podívala na svou sestru, která se jí začala hihňat kvůli zvedajícím se vlasům a už by se nadechovala, že jí něco řekne, nicméně se ukázalo, že se to samé děje i Caroline. „Upřímně doufám, že ne,“ zamumlala, když Carol navrhla, že by to mohlo být z lékořicových hůlek. Caitlyn měla lékořici ráda a po tomhle by si ji dost možná už nikdy nedala. „Asi si někdo z nás vystřelil,“ usoudila poté, protože to bylo jediné logické vysvětlení, které ji napadlo.
V loďkách jim dělal společnost Fróði, i když Caitlyn toho nakonec moc nenamluvila a spíš si užívala výhled na hrad a tak. Kochání bylo ale přerušeno, když se Fróði rozhodl, že loďka pluje na jeho vkus příliš pomalu.
„Nejsem si jistá, jestli to můžeš udělat,“ poznamenala poněkud udiveně, jak se tak zoufal a svlékal hábit s košilí, nicméně Caitlyn nepodnikla nic aktivního, aby ho zastavila. Ještě by v tom jezeru skončila s ním, že. A po setkání s obří olihní, o které slyšela, že tam žije, moc netoužila.

_________________

Montyho hřálo u srdíčka Bjornovo prohlášení, že by bylo nejlepší, kdyby byli v koleji spolu, protože kamarádi by spolu být měli, ale o to víc se obával, že to tak nedopadne. Do lodiček proto nasedal s obavami a strachem v očích, ale protože měl poblíž Vikinga, aspoň se strachy neklepal jako ratlík. Ale to dost možná teprve přijde.
„To... bude asi nějaké kouzlo, Bjorne,“ ozval se váhavě, když se loďky samy rozjely a jeho kamarád se začal podivovat nad tím, že plout jde i bez vesel. Montyho to také překvapilo, protože mamka se (asi schválně) o cestě lodičkami přes jezero nezmiňovala, ale zase tak v šoku z toho nebyl. Jen se trochu bál, aby se ty loďky v půlce cesty nepotopily, protože vypadaly dost chatrně. „Ne, já na ryby nechodím... ale chutnají mi,“ přiznal, jelikož ryby měl rád, hlavně na talíři. „Ty umíš rybařit?“ oplatil otázku zvědav a zkoumavě se na Bjorna zadíval, ale pak pohledem přelétl hladinu jezera kolem sebe a taky okupanty ostatních lodiček. A viděl, jak se jeden z nich chystá skočit do vody. Blázen, no. Vždyť musela být ledová!
Cesta přes jezero se mu zdála nekonečně dlouhá, ale nakonec se skutečně objevil proslulý bradavický hrad a Monty ho jen mlčky, s pustou otevřenou dokořán, obdivoval. A napadlo ho, že v takové monumentální stavbě se musí zákonitě ztratit. „Co na to říkáš?“ prohodil potichu k Bjornovi, ale pak už nic neříkal.
Loďky nakonec dorazily do přístavu, Monty opatrně vystoupil a prohlédl si profesora, který mu byl hned sympatický, těžko říct proč. A když vyrazili vstříc svému osudu, držel se těsně u Asbjorna, protože měl strach.

>> Velká síň indeed

_________________

Fróði se namočit stihl, ale než udělal prvních pár temp, fousatý obr ho chytil a hodil zpátky na loď, což byla trochu pruda. Spokojil se nicméně s tím, že se tvářil lehce uraženě, mumlal si cosi o tom, že olihně mívá k večeři on, trochu si potrucoval a oblékl se zpátky do uniformy, i když mu vůbec nebyla zima. Zbytek cesty strávil v tichosti, maximálně trochu nervózně bubnoval prsty o bok loďky, a když konečně vysedli, už vypadal zase stejně nadšeně jako ve vlaku.
Aby taky ne, když se kolem začali houfovat další prváci a přebíral si je nějaký připálený kouzelník. Fróði ho moc neposlouchal, protože momentálně sledoval spíš ostatní prváky. Zejména tedy Matildu, pokud se mu dostala do zorného pole, a tu Francouzku, co už asi nikdy hrát nebude, ale byla pěkná. Na Emily mávnul, i když tu nejspíš čekal dost podobný osud, a zbytek… inu, zbytek byli kluci a bylo jich nějak moc, takže se spokojil s tím, že si prostě zkusil zapamatovat jejich ksichty. Než je kouzelník dovedl ke dveřím, držel se poblíž Céček, duh, a dodatečné vysoušení kouzlem kvitoval uznalým pokýváním hlavou, jako že to je fakt hustý.
A protože o zařazovací slavnosti sice od táty i bratrance něco málo slyšel, ale většinu toho pouštěl druhým uchem ven, měl se docela na co těšit.

>> Felká síň

_________________

Mimo herně:
Polštářové kouzlo (+6), si teda jako házet nemusím, ale pro pořádek...

Marcus J. Forsyth rolled 1d10:
8

To, že se kluci chovají jako trollové, Javi nijak nekomentoval, protože věděl, že argumentovat s ženskými nemá vůbec žádný smysl. Navíc, on sám sebe za trolla nepovažoval a to bylo přece to podstatné.
„Tak to si nasaď brejle, mrně,“ ušklíbl se na Jasmine, když o něm prohlásila, že on sexy není. To totiž trošičku pošramotilo jeho ego. Však víme - každý chlap je ješitný a Javi nebyl žádnou výjimkou. Navíc... co taková malá holka (která už nebyla malá, ale pořád byla mladší a určitě nezkušená, ba dum tss) mohla vědět o tom, kdo je jak sexy?
Když ho Leah po chvíli tak trochu popíchla, proč to polštářové kouzlo tedy nepoužije, Javi vytáhl svou hůlku, důležitě si odkašlal, zatvářil se ještě důležitěji, a pak pod jejich zadky mávnul hůlkou, přičemž zamumlal patřičnou formulku... no a bylo to. „Lehký jako facka,“ zkonstatoval hrdě, když najednou jejich sexy zadky spočívaly v měkkých neviditelných polštářích.
Cesta kočáry však nebyla nekonečná, a tak když jejich povozy zastavily, Javi se ušklíbl. „No, rád jsem pokecal, ale je čas vystupovat,“ mrkl na obě. „Mějte se, dámy,“ rozloučil se a ještě naposledy se uculil na Leah. „My se uvidíme na hodinách,“ dodal spokojeně. A pak vyšuměl a ztratil se mezi svými mrzimorskými spolužáky mířícími do Velké síně.

>>

_________________

Ve Vincentovi to stále dost vřelo. Stále nedokázal pochopit, za co si vysloužil takový odmítavý přístup, a také jej štvalo, jak jej ministerský pracovník bez starosti odtáhl do jiného vagonu. Jen těžko mohl chlapec maskovat nespokojení, a tak když se jej Dante optal, nejprve zakýval hlavou, než jí zase zavrtěl. "No! Ne, přímo z nástupiště ne, ale zkusil sem vlézt do jednoho vagonu... a voni mě tam našli a normálně sprostě... tento," pokračoval dál v soptění, přičemž krčil nosánek a kroutil hlavou. "Spadnout ze skály? No to by teda zkusili, pche! Já jim dám! By mě zajímalo, co na tohle říká Brumbál," pokračoval dál nespokojeně, aniž by vnímal ubíhající krajinu za oknem. "Ale jo, jinak sem celej, jen mám asi újmu na zdraví a na egu. Tohle domů nemůžu vůbec napsat," vypískl náhle zmateně a nešťastně, přičemž zakroutil hlavou. Jo, asi by jim to měl napsat, rodina by se za něj jistě postavila. Jenže jeho rodina byla ryze mudlovská. A co kdyby jim ty krysy ministerské ještě nějak ublížily? Bál se, fakt hrozně moc. "A já trouba si myslel, že tenhle rok, po NKÚčkách, bude hrozně dobrej. Rači ani nechci vědět, co se bude dít na hradě," utrousil nespokojeně kudrnáč, ačkoliv tak nějak doufal, že pod vedením Brumbála se nebude moci dít nic... divného. Nebo zlého. Přesto se v jeho tváři zrcadlily jeho nespokojené, místy vystrašené emoce. Nikdy nebyl takový strašpytel, ale fakt, že je vystrnadily do jiného kupé? To už přeci bylo na hranici, nebylo to snesitelné, nebylo to dobré. Přesto nechtěl své spolužáky dál děsit. Cesta utíkala rychle, a jak byl Vincent rád, že v tom nebyl sám, málem si nevšiml, že dorazili na místo. Srdce mu v hrudi trochu povyskočilo, přičemž se ohlédl po oknu a nakrčil nos. "Fajn. Dík za společnost kluci, fakt se teď cejtím o něco líp. Ale kdyby něco, napíšem si zprávu, rozhodně si nenechám celej rok srát na hlavu," vypustil ještě jako správnej punkáč, protože ten si na pusu pozor nedává, a pak se svým haraburdím zamířil k východu. Pokud šli chlapci s ním, nebránil se a ještě s nimi po cestě do hradu hovořil.

_________________

E2 - Daniel, Dante, Vincent

Celá cesta utekla neuvěřitelně rychle. Kluci si postěžovali a hledali různá řešení, co s tím udělat. Nejhůř byl na tom ale Vincek, který to dost pekelně odnesl, takže se nikdo nemohl jeho rozhořčení divit. "Sám jsme vážně zvědavý, jak to bude ve škole a hlavně jak se k tomu postaví Brumbál. Je mi ale jasný, že třeba takovej Dragomir je nad míru spokojenej. Parchant jeden."
Jak se vlak blížil do Prasinek, Dante se snažil co nejvíce zklidnit. Snad za to mohla i příprava na zvěromagii, která mu pomáhala se vnitřně srovnat, takže když vlak dorazil do stanice, vytáhl z kapsy prefektský odznak, připnul si jej na klopu hábitu a tvářil se neutrálně. Jestli byl ještě naštvaný, tak to na sobě už nedával vůbec znát. Rozloučil se s Danielem i Vincentem, pokud bylo potřeba, ještě pomohl případným nešťastníkům, kteří nevěděli co dělat, a pak už si to namířil přímo ke kočárům. Z dálky zahlédl také Daryu, ale v tu chvíli neměl chuť s ní mluvit, takže se jí vyhnul a posadil se o několik kočárů dál od ní.

>>>

_________________