„Takže je ještě víc prdlá, než jsem si myslel,“ zkonstatoval Iggy s přikývnutím, když mu bylo sděleno, že se Scarlet určitě už přemístila do Bradavic, aby tam byla s předstihem. Iggy proti ní vlastně nic neměl, ona Skyova sestra byla fakt kost, ale bylo lepší, když byla daleko a nemohla na ně dohlížet. Když Sky oznámil, že jeho rodina stejně předstírá, že ho nezná, Iggy mu položil ruku na rameno a teatrálně popotáhl. „To mě fakt mrzí, kámo. Ale já jsem tu vždycky pro tebe, víš...,“ pronesl důležitě, načež se zachechtal a zašklebil se. „Jseš koumák, vole,“ okomentoval ještě zpetrifikovanou slupku a souhlasně pokýval hlavou. Jeho by to možná nenapadlo.
„Jsou to debilové,“ zkonstatoval Ignác jednoduše, když se řeč stočila k ministerstvu, jeho nařízení a poskokům, a znovu se zašklebil. Strýček se o ministerstvu taky nevyjadřoval moc hezky - vlastně se od něj Iggy naučil pár nových nadávek. A strejda se vyznal, takže Iggy milerád přijal jeho názor za svůj. „Ty je znáš?“ zeptal se pak, když kolem nich prošly dvě zrzky, asi prvačky, a prohlédl si jejich záda, protože víc toho nestihl.
„To máš fuk,“ pokrčil Iggy rameny, co se výběru míst na sezení týkalo. Popadl svůj kufr, orla a zamířil k vlaku. „Jsem zvědavej, jaký budou letošní prváci. Myslíš, že budou nakloněni Velkému banánovníku?“ mumlal zvědavě, zatímco mířil k vlaku. Tam nakonec vlezl do druhého vagonu a prvního kupé, které mu padlo do oka (B2). Kufr kopl pod sedačku, protože zvedat ho nehodlal, a kecnul sebou na sedačku k oknu, ve směru jízdy. Chudáka orlí mládě pustil na sedačku vedle sebe, ale kuře se beztak odmítalo hnout, asi paralyzováno strachem. Možná, že bylo trošičku retardované, ale pořád to byl orel, že jo.

_________________

Laurence byl rád, že Verunku příliš nepolekal, a ještě radši byl za to přivítání, které následovalo. Ovinul ruce kolem jejího pasu a zlehka si ji k sobě přivinul, přičemž by ji nejradši vůbec nepouštěl, protože mu dost chyběla, ale nakonec to sevření přece jen uvolnil. Jen mírně. „Tobě ten odznak ale sluší rozhodně víc. Zasloužíš si ho,“ broukl naprosto vážně, ale doprovodil to úsměvem.
„Bez tebe to pak už bylo dost fádní,“ přiznal poté, protože Verunka svou přítomností rozjasňovala celé okolí, a prostě to byla Verunka. Přestože se Laurence bez ní nenudil, s ní to bylo naprosto jiné. Většinou se o prázdninách těšil do školy, protože ho bavilo se učit, teď se těšil na konec prázdnin z toho důvodu, že se bude moct s Veru vídat podstatně častěji. „A ty?“ oplatil jí posléze otázku, načež se porozhlédl kolem, protože přece jen byl ten prefekt, a i když nebyl z té placky vysloveně nadšený, nemínil ji ignorovat a naopak se podle toho chovat. „Jak to vypadá tady?“

_________________

| +

I'll love you long after you're gone... ♪♫

Monty se zastyděl a díky tomu i začervenal, když si uvědomil, že mluvil asi docela rychle a jeho kamarád má problémy jeho slovům porozumět. Jenže pro Montyho byla angličtina prakticky druhým rodným jazykem, takže si zkrátka neuvědomoval, že mluví příliš rychle a možná občas trochu drmolí. „Utekli? Najdou? No, tak dobře,“ pokrčil rameny. Přišlo mu to sice trošku divné, ale Asbjorn nevypadal vystresovaně z toho, že se mu rodiče ztratili z dohledu, takže to Monty nehodlal řešit.
Montyho mamka měla co dělat, aby se Asbjornově lámané angličtině nezasmála, protože některá slova komolil opravdu úsměvně, ale nechtěla ho urazit, obzvlášť když viděla, jak se snaží. Navíc byla jeho slova opravdu milá. „To jsi moc hodný, Asbjorne,“ pokývala hlavou a zatvářila se vděčně, neboť si uvědomovala, že Monty možná bude občas potřebovat zachraňovat. A bylo dobře, že měl po boku mladého Vikinga. „Hlavně nevyvádějte žádné hlouposti, kluci,“ mrkla na ně s úsměvem.
Když se Así zeptal, co že je to to kupé, Monty se na něj zadíval a aniž by se zatvářil pobaveně nebo snad posměšně pokrčil rameny a ukázal k vlaku. „To jsou ty kabinky uvnitř vlaku, víš,“ vysvětlil a doufal, že to Asbjorn pochopí. Ale pokud nechápal, přidal vysvětlení v norštině, i když jeho norština na tom byla dost podobně, jako Asbjornova angličtina. Už jen z toho důvodu neměl Monty nejmenší nutkání Bjornovi se kvůli jazykové barikádě smát a hodlal se opravdu ošklivě mračit na každého, koho by to náhodou napadlo. „Neujelo,“ opravil kamarádova slova a vzápětí na ně přikývl.
Než se ale společně vydali k vlaku, otočil se k mamce, aby ji mohl na rozloučenou obejmout, slíbit, že bude hodný a bude se učit, a taky přislíbil, že bude domů pravidelně psát. Dostal pusu na tvář, a protože ještě nebyl v pubertě, ani se kvůli tomu nezastyděl. Tušil, že se mu bude stýskat, ale choval se statečně - prostě popadl svůj kufr, naposledy mamce zamával a vykročil s Asbjornem k vlaku. „Nechceš ještě někde najít tvoje rodiče?“ zeptal se, protože Ragnarssoni se pořád ještě neobjevili a Montymu přišlo hloupé, aby Bjorn odjel bez rozloučení. Ale u nich v rodině to asi chodilo trošku jinak.
Pokud na hledání rodičů došlo, Monty ho ochotně absolvoval s Bjornem, a ať tak či onak, nakonec vlezl do třetího vagónu a fakt se hodně zapotil, když měl dovnitř vtáhnout i svůj těžký kufr a neupustit přitom středně velký exemplář Mimbulu mimbletonia, který táhl s sebou do školy, protože doma by bez jeho péče určitě chcípnul.
Když procházel kolem kupé s dvěma zrzavými dívkami, zamával jim, protože v jedné z nich poznal Caitlyn a došlo mu, že ta druhá asi bude její sestra, dvojče. Jen toho Heskiho Monty zatím docela postrádal... „Tak co tady?“ ukázal na kupé hned vedle Veverek (C2), a jestliže Asbjorn neprotestoval, vpadl dovnitř. Nehrozilo, že by kufr zvedal nad hlavu do zavazadlového prostoru, jen ho částečně zastrčil pod sedačku a když se posadil, postavil vedle sebe kaktus. „Mám s sebou na ochutnání chilli čalamády a taky čokoládu s chilli, ta je fakt moc dobrá, kdybys chtěl,“ podotkl ke kamarádovi jako by nic. Faktem ovšem bylo, že půlku jeho kufru zabíraly sklenice s výrobky z chilli papriček.

_________________

Daniel nikomu dalšímu nepřál, aby byl stejně jako on doslova odsunut na poslední kolej. Každopádně, zatímco v duchu zápolil s vlnou negativních a nezvykle výbušných pocitů, čekal, kdo se objeví, a hlavně na jeho názor. I když jako osobnost nebýval obyčejně moc výrazný a zvlášť se neprosazoval, tohle ho zasáhlo. Šlo už jen o princip – jak jim tohle někdo mohl udělat? Byli přece úplně stejní jako lidé v prvních vagonech. A navíc, když to bral osobně, nemohl strávit cestu se svými kamarády. Byl od nich krutě odříznut. Sherry vycítila Dannyho špatnou náladu a přítulně mu vrněla v klíně. Zvířata na tohle asi měla senzor – přesně jak poznamenal příchozí Dante. Sotva Daniel druhého Mrzimora zaregistroval, rychle se vyškrábal zpátky na nohy.
„Ahoj, promiň, nechtěl jsem blokovat cestu,“ zamumlal potichu, pak si ale odkašlal, trochu se srovnal a zacouval s kufrem do kupé, aby uvolnil dveře. „Pojď,“ kývnul potom souhlasně, jakože má volno. Těžko by to mohlo být naopak. Tipoval že čistokrevní snobové si teď vagon spokojeně měří zvenku s panovačným výrazem a jsou náramně…. Danieli! Jak to přemýšlíš?! Houslista se na chvíli odmlčel, prohrábl si odrůstající vlasy rukou a bleskově uklidil kufr. Svalil se na sedadlo u okna a Sherry se spokojeně vrátila na jeho klín. Ať měl před příchodem na nádraží jakkoli dobrou náladu, byla pryč. „Nechápu to,“ vrátil se pak k palčivému tématu a věnoval spolužákovi upřímný, zmatený pohled. Bylo vidět, že Dante zaujal poněkud méně pasivní postoj. Byl evidentně naštvaný. „Brumbál by tohle jen tak nedovolil. Jak to, že se vůbec může Ministerstvo takhle míchat do školních záležitostí?“ vyprskl nakonec neplánovaně naštvaně. „Do prdele,“ zahartusil následně tišeji, ale o to více naštvaně. Uvědomoval si, co to právě řekl, a ačkoli jeho vnitřní já ho mlátilo do hlavy soupisem pravidel etikety, bylo mu to jedno. Protože tohle… To přece tak nebylo fér! „Doufám, že ve škole se nic takového nestalo,“ povzdechl si po chvíli zkroušeně. To by mu scházelo. Už tak pochyboval, že si po škole najde mezi kouzelníky dobrou práci – rodiče ho odmala vedli k podobným dospělým úvahám, ale bohužel, vyhlídky nebyly dvakrát optimistické. Takže pokud by si Dante taky chtěl zanadávat, výjimečně by ho patrně Sherwood neumravňoval.

_________________

Vincek trávil většinu času spíše ve své domovině, než-li mezi kouzelníky, a tak k němu informace o kouzelnickém světě prostě přicházely o něco pomaleji. Asi proto byl poměrně spokojený, když mířil směrem k vlaku, aniž by čekal nějaký podraz nebo cokoliv jiného. Prostě klasickej den, kterej akorát stráví ve vlaku, protože se vrací do školy - tentokrát do šesťáku. Wow. Ani si nevšiml, že to tak utíká! S hlavou v oblacích tedy nakonec došel až k vlaku, který přelétl trochu znuděným pohledem. Nějak mu netrklo, že tam celkově něco nehraje, a tak si šel dál, než narazil na jednoho ministerského pracovníka, který jej odkázal na poslední vagon, k němuž nechápavě trhl hlavou. "Cože?" vyrazil ze sebe, přičemž pevně sevřel madlo kufru a zakroutil hlavou, až se mu tmavé kudrlinky roztančily kolem tváří. Chvíli tam tak stál a tupě zíral, aniž by si byl schopen uvědomit, co se vůbec dělo. Nejprve naznačil váhavý krůček směrem k zadnímu vagonu, než se otočil na patě a pomalu zamířil zase hezky zpátky, neboť jak se zdálo, pracovník, který jej kontroloval, měl plno práce zase jinde. Ta možnost se sama nabízela, a tak se lehce přikrčil a v davu pomalu proklouzl ke dvířkům a následně dovnitř vagonu D. S odfrknutím se porozhlédl kolem sebe, načež pomalu zamířil uličkou dál, doufaje, že na něj nikdo nenarazí a nevyhodí jej. Ale pěkně jej nakrkli, to teda jo. Nikdo mu přeci nebude říkat, kde by měl sedět. Byl stejnej jako ostatní a rozhodně neměl dojem, že by někdo z jeho spolužáků byl něco víc - né, že by třeba neuměli víc nebo tak, ale prostě měl právo na to, aby seděl s nimi. Tak. "Blbý vejmysly, fakt," utrousil ještě, přičemž se snažil vybrat si nějaké volné kupé.

_________________

Jen slepý by si zřejmě nevšiml nervozity, která se nacházela ve tváři mladého blonďatého chlapce, který s velkým kufrem bloumal mezi lidmi a pohledem zkoumal každičký detail kolem sebe. Velká Británie se mu zalíbila a snad za to mohl i fakt, že poslední týdny strávil se strýčkem Byronem, který mu svým přístupem i osobností zlepšil onu mrzoutskou náladu a donutil jej se na svět opět usmívat - vždyť mu dal ochutnat i mudlovské coly! - a tak se chlapec konečně nemusel tolik ostýchat a myslet jen na to zlé. Přesto se však nemohl jen tak vypořádat s tím prapodivným pocitem v žaludku, který pramenil hlavně z toho, že měl odcestovat na internátní školu. Tisíce, tisíce mil od vlastního skoro-domova. Neznal nikoho a britská angličtina pro něj byla stále trochu nezvyklá, jediný, kdo v jeho blízkosti byl, byl právě strýček Byron, který se mu však opět někde ztratil. Nebyl by to však Christoff, kdyby si neuměl poradit. Nakonec našel onu zeď a po úspěšném průchodu se octl na správném místě. Červený vlak byl potvrzení, že neselhal, což jej potěšilo, ale nervozita? Ta přetrvávala stále. S těžkým polknutím se rozešel dál, přičemž nejprve přimhouřil oči a div se nezalekl, když si povšiml toho, jak ministerští pracovníci některé poklidně posílali do úplně jiného vagonu. Opět trochu nejistě zapátral v davu tváří, ve snaze nalézt strýčka, než se nakonec všichni na chvíli ztratili v bílém kouři. To se raději odhodlal vlézt do vagonu, přičemž semkl rty a rychlejším tempem se pak snažil proklouznout dál do vlaku. Po cestě minul jednu volné kupé, do nějž chtěl v první chvíli vejít, než si uvědomil, že by možná nebylo tak špatné si k někomu přisednout. Zjistit, jací jsou jeho spolužáci. Nervózní sice byl, o tom žádná, ale zase nebyl taková bábovka, aby musel sedět někde v koutě. Udělal tedy pár kroků dál, přičemž narazil na kupé(B1), které ještě nebylo tak úplné plné. Zlehka tedy zatáhl za dveře a pomalu nahlédl dovnitř. "He-ehm, zdravím," ozval se, doufaje, že to nebude znít moc rozpačitě nebo že v jeho hlase nebude tolik znát cizí přízvuk. "Je tu volno?" přidal pak otázku a menší úsměv, se kterým kývl na volnou sedačku.

_________________

Co se prázdnin týkalo, Grace moc výřečná nebyla, ale protože Mack zas až tak moc zvědavý nebyl, jen přikývl hlavu a dále se nevyptával. Pokud mu ona sama nechtěla říci co dělala, neměl potřebu to z ní vytahovat. "Já už jsem se předem ptal, a prý, když se to nedozví její muž, tak klidně. On je totiž až přehnaně ochranitelský, takže by s tím nemusel souhlasit." Pobaveně se ušklíbl, protože sám si moc dobře pamatoval na to, jak ho kontroloval, když si bral Gemmu do náručí. Ono se teda nebylo čemu divit, protože Mackenzie byl divoké dítě, ale přeci jen, svou neteř by na zem spadnout nenechal. Tedy, určitě ne schválně. "Vzít jí do skleníků? A myslíš, že to malé dítě zabaví? Aby se nám tam nerozbrečela," zhodnotil to po chvíli ač nápad Grace nezněl zas až tak špatně, nějaké mouchy to však i přesto mělo, takže se to ještě trochu muselo doladit. Mackenzie sice věděl, že Gemma je hodné dítě, které brečí málokdy, ale stejně tu ty chvíle byly a Mack si v nich nikdy neuměl řádně poradit. "Hele, popravdě, já si vůbec nejsem jistý, jestli se Crystal taky vrátila do Bradavic. O prázdniny jsem se s ní skoro vůbec neviděl a na tohle jsem se neptal. Pokud učit pořád bude tak proč ne, všechno domluvíme. Jinak budeme muset využít Audrey," sdělil pak s nakrčeným nosíkem. Skutečně si nebyl stoprocentně jistý, zda se rozhodla Crystal i nadále učit, protože doma předtím říkala něco o tom, že modeling jí vyhovuje mnohem více než starání se o bandu děcek. Mackenzie se jí však nedivil, jeho by učení někoho teda rozhodně nebavilo. "Jo, Rhea by se stavit mohla. A Clara je hodná, ale možná, že kdyby jsi pozvala i Torunn - s tou se totiž hodně baví - tak by se tady taky objevila. Já nikoho nezval, netušil jsem, že můžu." Přiznal s pokrčením ramen sic byla pravda, že on by asi nikoho nepozval ani kdyby věděl, že může. Ne že by neměl žádné kamarády, mohl pozvat třeba Gabi Morganovou, Nessu, a nebo Dylana s Barrym, ale šlo o to, že by se mu ani tolik asi nechtělo.
Když se v kupé objevil Raghu, Mackenzie se ušklíbl. "Nazdar, Dewanji," Raghua znal spíše jen z doslechu, i když ho s velkou pravděpodobností někde na chodbě párkrát potkal. Nešlo však říci, že by se někdy nějak bavili, ale to bylo vlastně Mackovi úplně ukradené - tak si najde i nové kamarády. "Jo, prázdniny byly super, ale jen moc krátké. Co ty?" oplatil otázku, když to Grace neudělala, protože jeho celkem zajímalo, jaké to v Indii je, a tak trochu doufal, že se třeba o tom Dewanji rozpovídá. "Nestihl, trávil jsem čas u Audrey a jejího muže, tam jsem byl celkem pod dohledem a řeknu vám, najít si chvilku pro sebe v domě plném skřítků a všemožných lidí je celkem obtížné." Ne že by se o to Mack pokoušel, společnost mu totiž dělala dobře, navíc se mu Elijah zamlouval, stejně jako jeho kámoš a sourozenci.

_________________

"Od Danteho," zatajovat to stejně nemělo cenu, protože by to stejně vyklopit musela a lhát, to nebyla zas až taková její parketa. Přetvařovat se sice uměla dokonale, ale k lhaní se zas až tak často nesnižovala. "Byl u mě na návštěvě, zúčastnil se jednoho večírku," pokrčila pak ledabyle rameny, jako kdyby něco takového bylo na denním pořádku. Nebylo. A Stephanie to moc dobře věděla, ale celé jí to bylo ukradené, když jí rodiče mohli zasnoubit s kým chtěli aniž by se jí zeptali, ona si domů mohla zvát koho chce a kdy chce. "Také jsem dostala pohled od Prestona," znělo to trochu vyčítavě a Darya si to moc dobře uvědomovala - rozhodně to takhle vyznít nemělo a nevěděla, kde se ten podtón v jejím hlase vzal. Nemohla Bessie označit za kamarádku, protože ona žádné kamarády neměla, ale byl to jeden z těch bližších lidí. Asi. Jediný, komu zatím kdy v Bradavicích důvěřovala byla Gruška jenž asi pošla, a pak taky Preston. Následný příval slov byl tak neočekávaný, že překvapeně Stephanie vyvalila oči a snažila se to rychle vstřebat, protože jí nic jiného ani nezbývalo.
"Pro mě by to nebylo už díky tomu teplu." Darye vyloženě teplo nevadilo, to co bylo v Británii se dalo snášet vcelku dobře, i když při těch teplejších dnech byla radši zalezlá doma ve svém pokoji, kde měla příjemný chládek. Zima byla zima, pro ní mnohem lepší a lépe snesitelnější. "Já ráda cestuji do Ruska, mám tam spoustu příbuzných. Byla už jsi tam někdy? Přes zimu to pro většinu lidí není, ale přes léto to tam je moc pěkné." A líbilo se jí tam čím dál tím více, protože tam ve většině případech byla bez rodičů, dokonce ani svého snoubence sebou tahat nemusela, tím pádem tam s nimi nebyl ani Xaverius Nott a ona si taky ráda občas odpočinula. Sice jí tam hlídal Alexei, ale takovým způsobem, že jí jen občas zkontroloval, zda žije. "Jestli budeš chtít, můžu tě tam někdy vzít. Ruština není zas takový problém a nějaké základní hlášky tě můžu naučit," navrhla pak s menším úsměvem. Ona se sice do role učitelky postavit nechtělo, ale když už kývla na doučování Dantemu, může doučit i někoho jiného v něčem jiném, no ne?
Co se týkalo barvy vlasů, Darya už jen přikývla, protože děkovat nehodlala - věděla, že jí to sluší. Nastalo tedy ticho, které nakonec přerušila ona sama a to dotazem o odznaku. "Mně to taky nepotěšilo," broukla, protože ona si sebe samu jako prefektku prostě představit nedokázala. Jasně, zrovna ona zodpovědná vcelku byla a proti pravidlům vyloženě nikdy nešla - pokud se nepočítalo vypouštění rachejtlí po večerce. "Rodiče z něho nadšení jsou, z bratrů ho totiž nedostal nikdo. Kdyby to bylo na mě, nejradši bych ho Brumálovi vrátila," odfrkla si, protože ona žádnou zodpovědnost nechtěla, nehledě na to, že si neuměla představit, že dnes se bude "starat" o prváky, bude jim všechno vysvětlovat a tak dále. Ne. Ona by je nejradši všechny ubila pánví, hned takhle předem. "Ale myslím si, že ty budeš dobrá prefektka, Bessie," úsměv jenž se jí na tvářích zjevil byl pravý nikoliv žádná umělotina. Vážně si totiž myslela, že Stewartová bude v tomhle dobrá. Aspoň trochu.

_________________

<<<

Prázdniny utekly jako lusknutím prstu a Jasmine nemohla uvěřit tomu, že už zase nastupuje do školy. A ještě ke všemu do čtvrtého ročníku. Připadalo jí to jako včera kdy seděla v tom prokletém vlaku poprvé a měla těsně před zařazováním.
Tak či onak, na nádraží se dostavila v pandžábí, které jí rozhodně seklo. Boty na podpatku k tomu měla, ale ne na moc vysokém, a chodit na nich uměla dokonale, přes prázdniny totiž trénovala. Ty si navíc náležitě užila, jen jí trochu štvalo, že bude muset zvát Howellse na dvojitý máslový ležák, ale sázka byla sázka a vykrucovat se z toho nemohl. A vlastně ani nechtěla, protože její spoluhráč byl celkem fajn. Ne tolik jako Iggy, který u ní dokonce byl na prázdniny, nebo Sky. Přepážkou prošla až ve chvíli, kdy dva zmiňovaný Nebelvíři byli už ve vlaku, takže haré banán jí uteklo, i když to s velkou pravděpodobností během jízdy vlakem měla zažít.
Mluvit o tom, že se Ministerstvo zbláznilo ani nemělo cenu, protože to konstatovalo už tolik lidí, že si to Jasmine nechala pro sebe a holt se vydala do jiného vagónu, do kterého neměla zakázáno vlézt. Ne že by někdy měla něco proti mudlorozeným, ale pro jednou byla ráda, že její rodiče kouzelníci jsou, protože mačkat se v jednom vagóně s ostatními by fakt nechtěla. Bylo však teď otázkou kam se posadit - když v béčkovém vagónu narazila na Iggyho se Skyem, rychle kolem jejich kupé profrčela, protože původně k nim nechtěla. A stejně u nich nakonec zakotvila - u cizích se jich sedět nechtělo, navíc někde našla pár prváků a z toho jí běhal mráz po zádech.
"Zdárek, kluci," broukla s menším úšklebkem, když strčila hlavu do dveří. "Si přisednu, jo? Ono je skoro všude už plno." Což nebyla zas až taková lež. Jasmine mrkla z jednoho na druhého, a pak si jednoduše kecla vedle Skye, protože pisatelka tedy předpokládala, že vedle Ignáce sedělo kuře.
"Ta banánová šlupka na tvé hlavě má odehnat případné vetřelce?" oblečení Skye raději nekomentovala, protože si ani nebyla jistá zda to oblečení je. Minimálně ty volné kalhoty vypadaly více jako kus hadru, který jen někdo dobře omotal kolem sebe. "To je tvoje? Chystáš si to vykrmit a sníst?" povytáhla tázavě obočí a ušklíbla se na Iggyho, prstem přitom ukázala na kuře, které vypadalo, že brzy pojde strachy.

_________________

Javi se ušklíbl, když Heski prohlásil, že ho pořád ještě má za cizího člověka, i když už nebyl tolik cizí, ale víc to neřešil. Jeho mrzimorské nitro mu našeptávalo, že prakticky žádný člověk není cizí, takže je to blbost, ale u Forsythů naštěstí převládal rozum a rozum říkal, že má Heski pravdu, tak.
„Jo, se divím, že ještě nedostal kapitánskou pásku,“ podotkl s přikývnutím, když se řeč stočila na druhého Järvinena, o němž Javi věděl, že je fakt talent. Ostatně párkrát ho viděl na hřišti. „No, asi to máte v krvi, ne?“ povytáhl obočí. „Takže předpokládám, že se zkusíš dostat do kolejního družstva, co? V tom případě bude letošní famfrpálová sezóna určitě zajímavá, ještě zajímavější, než ta loňská,“ pokýval Javi spokojeně hlavou. On sám sice famfrpál nehrál (alespoň ne ve školním týmu), ale zajímal se o něj a létání ho bavilo, takže se těšil na zajímavé zápasy.
Otázka, co plánuje dělat po škole, Javiho trochu zaskočila. Jednak ji od Heskiho nečekal a jednak neměl tušení, co na ni odpovědět. „Popravdě zatím nevím,“ přiznal. „Možná se pustím do studia démonologie, jako bratránek. Nebo tak něco,“ pokrčil rameny. Samozřejmě, že nad tím přemýšlel stále častěji, ale doposud nedošel k žádnému rozhodnutí. „No, jestli vás budou učit ti, co měli loni sedmáky, tak se máte na co těšit,“ ušklíbl se Javi soucitně. „Třeba takovej Redmič na lektvary, to je fakt nářez. Teda mě nikdy neučil, ale všichni, koho učí, skuhrají, pokud jim lektvary zrovna moc nejdou,“ vysvětlil.
No a pak jim do kupé strčil hlavu další chlapec, zřejmě taky prváček, a Javi se uculil nad tím, že mu letos na cestě do Bradavic zřejmě budou dělat společnost jenom samá mrňata. Ale rozhodně mu to nevadilo - s prváčky byla sranda a Javi aspoň působil jako ostřílený mazák. „Zdar!“ pozdravil novou tvář vesele. „Jasně, že váháš,“ přikývl pak a poukázal na volné místo. Přitom ale očima loupnul po Heskim, jestli mu to jako nevadí.

_________________