<<

Na nádraží mířil Mackenzie pod dohledem své sestry Audrey i s malou Gemmu v náruči. Zatímco otec byl na nějaké služební cestě, matka zas měla nějaké natáčení reklamy a tím pádem se musel uvolit někdo jiný k tomu, aby ho odvedl k vlaku. "Máš opravdu všechno?" ptala se Audrey kapku nervózně, i když věděla, že jí vůbec nemusí trápit, zda bude mít Mackenzie všechno sbalené, a nebo ne. Kdyby totiž neměl, mohla mu cokoliv a kdykoliv obstarat, že. Mack tedy jen přikývl, protože si byl jistý, že má skutečně vše - balila mu taky matka, takže asi ani nebylo možné, aby něco zapomněl.
Jakmile všichni tři prošli přepážkou, Mackenzie se zahleděl k poslednímu vagónu. Audrey ho už stihla informovat o tom, že tam si sednout nebude moct, protože byl čistě pro mudlovské studenty, což byla pěkná otrava. Hádal tedy, že ta osoba, ke které se měl přidat, bude sedět v tom předtím.
Ještě předtím, než se Mackenzie rozloučil se svou sestrou, dostal od ní dárek k narozeninám v podobě kapesních hodinek. Rychle poděkoval, vlepil pusu na tvář své neteřince, mávl na Audrey a s příslibem, že se pak uvidí v Bradavicích zmizel směr vlak.


"Zdar, Nelsonová," šklebil se Mackenzie od ucha k uchu, když vlezl do kupéčka, kde už drahá Grace čekala. Neměl nejmenší tušení, jestli psala ještě někomu a zda se někdo objeví, ale to měla být brzká otázka. Protože tady na něho čekala, ani ho nenapadlo se ptát, zda si smí či nesmí přisednout, prostě si kecl na sedadlo k oknu. "Tak co prázdniny?" povytáhl tázavě obočí, zatímco se zahleděl ven z okna, aby zjistil, zda tu ještě sestru má, a nebo už ne. Rychlá prohlídla nádraží ukázala, že Audrey i s malou Gemmou už jsou někde v trapu čemuž se Mack ani moc nedivil. Taky by nějak extra dlouho nečekal, bylo to zdlouhavé a nudné. "Přijde ještě někdo?" rozhodně nepochyboval o tom, že Gracie psala ještě pár lidem, napadl ho i hned Reggie, protože s ním se přeci hodně bavila a na škole byli často k vidění spolu. Pravdou však bylo, že Mackovi skutečně nevadilo, kdyby tu cestu měli prožít jen společně, protože Grace byla celkem v pohodě, navíc s ní čas od času byla i sranda a měla celkem dobré nápady. Čemu však trochu nemohl uvěřit bylo to, že byla Grace namalovaná (a celkem dobře), ale komentovat to nehodlal, alespoň ne prozatím.

_________________

<<<

Nemohl jsem uvěřit tomu, že už to bylo tady. Jel jsem poprvé do Bradavic! Byl jsem tak strašně natěšený, že jsem z toho ani dospat nemohl, a tak jsem s několika hodinovým předstihem trajdal po pokoji sem a tam a kontroloval jsem, zda mám skutečně všechno zabalené. Měl jsem, což jsem věděl už asi tak šestkrát, protože vybalovaní všech věcí a zandavání je zpět tak, aby to všechno bylo úhledně složené, mě nakonec přestalo bavit.
Na nádraží jsem šel společně s celou svou rodinou, za což jsem byl neskutečně rád, protože jsem byl tak nervózní, že kdyby se mnou nikdo nešel, asi bych ani do toho vlaku nenastoupil. Vážně. Přepážkou jsem prošel bez problému, protože jsem to nedělal poprvé - když nastupoval Erkki do Bradavic, taky jsem tady byl a nemohl jsem se dočkat, až to jednou potká i mě. Teď to bylo tady a já bych nejradši zalezl pod peřinu a schoval se.
Erkki se u nás moc dlouho nezdržel, za což možná mohl fakt, že letěl za Howellsovou, a nebo jinými kamarády. To mi samozřejmě vůbec nevadilo, já se totiž rozhlédl, abych zjistil, zda někde není Monty. To byl totiž jediný člověk, kterého jsem před nástupem do Bradavic potkal. Což mi rozhodně nevadilo, aspoň bude sranda se takhle hezky seznamovat. O to více jsem byl zvědavý, kam budou všichni zařazení, a kam já sám. Pořád jsem tak trochu doufal v Havraspár, i když jsem věděl, že tohle rozhodně není na mě. Navíc, mamka studovala třeba v Nebelvíru, což rozhodně taky nemohla být špatná kolej, i když já bych v tomto případě raději upřednostnil Mrzimor.


Nechápal jsem, co to ty ministerské zase popadlo, ale mohlo mi to být vcelku fuk. Já nebyl mudlovského původu, a tak jsem se vydal pomalu k druhému vagónu, protože ten první byl určený autoritám. Byl jsem celkem zvědavý, jestli třeba příští rok v tom vagónu bude sedět i Erkki, a nebo ne. Ještě předtím, než jsem zmizel dovnitř, jsem se stihl rozloučit s mamkou i sourozenci, táta mi šel ještě pomoci s kufry dovnitř, a jakmile byly tam, kam patřily, rozloučil jsem se i s ním.
Srdce mi bušilo, když jsem procházel vlakem a přemýšlel kam se posadím. Ve většině kupé bylo ještě volno, ale protože já jsem měl rád společnost a navíc jsem chtěl jízdu vlakem prožít s někým, zalezl jsem hned do toho prvního a to hlavně z toho důvodu, že tam už někdo seděl. "Zdar, co to máš?" bafl jsem na staršího kluka a široce se zazubil, zatímco jsem se soukal do kupéčka k němu s modelem letadýlka v jedné ruce, s knihou v druhé. To kdybych se totiž po cestě nudil, tak abych si mohl buďto číst, a nebo hrát, ehm. "Nevadí, že ne?" optal jsem se zvědavě, ale podle toho, že jsme se hned usadil k oknu, mi bylo vcelku fuk, jaká odpověď z něho vypadne. Rychle jsem ještě vyhlédl z okna, zamával na rodiče, a pak už jsem se šklebil na staršího kluka. "Já jsem Heski Järvinen a letos jedu poprvé. Ty jsi v kolikátém ročníku? A jaká kolej?" v zásobě jsem měl ještě pár otázek, které jsem byl rozhodnutý vybalit o chvíli později. Však jsme na to měli celý den!

_________________

<<

Monty se na odjezd do Bradavic těšil tak moc, že půlku noci nespal... a možná za to částečně mohl i fakt, že se trošičku také bál. Přeci jen mířil do kouzelnické školy, kterou neznal, kde bude deset měsíců bez rodičů, a navíc ne v rodném Mexiku, ale v upršeném Skotsku, kde pravděpodobně během školního roku umrzne. Ještě štěstí, že už znal několik svých budoucích spolužáků - to ho uklidňovalo. Jen aby třeba Asbjorn nezaspal a do školy skutečně odjel...
Přestože Monty spal sotva pár hodin, což by ho v nějaký normálnější den pravděpodobně slušně odrovnalo, neboť byl velký spáč, teď měl energie poměrně dost a energicky si s rodiči vykračoval k přepážce mezi nástupišti devět a deset, přičemž se držel táty za ruku. Ten byl z toho všeho ještě zmatenější, než jeho syn, a s očima navrch hlavy se oba rozhlíželi kolem sebe.
~To máme vážně proběhnout tou zdí?~ zeptal se mamky, když došli k údajnému vstupu na kouzelnické nástupiště; Monty si cihlovou přepážku měřil dost nedůvěřivým pohledem a jeho otec prohlásil, že asi radši počká tady. Monty se s ním tedy rozloučil, slíbil, že bude psát dopisy, a pak už svou pozornost věnoval mamce. ~Jestli se bojíš, tak se na to rozběhni, Monty,~ poradila mu a Monty nechápavě nakrčil čelo. ~Mám se rozběhnout proti zdi?~ prohodil nedůvěřivě, ale říkala to mamka, a tak to nakonec udělal. Opřel se do vozíku, na němž měl položený těžký kufr, svůj kaktus a příruční zavazadlo nacpané jídlem a vlastnoručně vyráběnými čalamádami z chilli papriček, zavřel oči a rozběhl se.
A když oči otevřel, zjistil, že už není v mudlovské části King’s Cross, ale na kouzelnickém nástupišti, kde stála parádně vypadající lokomotiva a taky tam byla spousta lidí. Monty vykulil oči, zalapal po dechu a začal se rozhlížet kolem sebe, přičemž se otáčel jako korouhvička.
~Tak co na to říkáš?~ usmála se jeho mamka, která se za chvilku objevila po jeho boku.
~Paráda,~ vydechl budoucí prváček nadšeně, rozzářenýma očima se na mámu podíval a pak udělal pár kroků po nástupišti. ~Já ale do vlaku ještě nemůžu, musím najít Asbjorna... Nebo Heskiho,~ vysvětlil neoblomně, protože bez některého ze svých kamarádů odmítal cestu absolvovat. A tak tam stál, natahoval se na špičky, protože ho většina lidí kolem notně převyšovala, a snažil se zahlédnout buď ochranitelského Vikinga, nebo knihy milujícího famfrpálistu.

_________________

Pisatelka tu myšlenku v předchozím postu lehce nedokončila, tak to zkusíme teď. Bessie sice uvažovala, že zatáhne závěsy a zavře dveře, aby to k ní nikoho nelákalo, ale nakonec usoudila, že kdyby chtěl někdo vlézt dovnitř, tak to udělá nehledě na to naznačování, že další přítomnost není v kupé vítaná. A po chvilce se skutečně někdo objevil. Co čert nechtěl, zrovna někdo, komu Bessie tak úplně čelit nechtěla. Když se ozval Daryin hlas, Bessie neznatelně ztuhla a zamžourala na zmijozelku. „Ahoj,“ hlesla, přičemž tomu chyběla ta pro Bessie typická energie. Nicméně proti přisednutí nic nenamítla, a tak si Darya nemusela hledat jiné místo k sezení.
Na otázku, jaké byly prázdniny, Bessie nejistě pokrčila rameny. Samozřejmě že výborné, s dědečkem se to jinak nedalo, další pobyty u kamarádů nepočítaje. I ten týden u Daryi si užila, přestože ten první den se trochu paranoidně rozhlížela kolem, co kdyby náhodou schytala do zad Avadu nebo tak. A pak jí přišel od Prestona dopis, který ji zbavil té energie a dobré nálady a uvrhl ji do něčeho, co nikdy tak úplně nezažila a ji samotnou to trápilo. Jenže si nemohla pomoct. Ačkoliv k tomu vlastně neměla důvod – ani Darya ani Dante o Bessiiných pocitech nic netušili, a tak jim stěží mohla něco vyčítat, jenže… Jenže srdci člověk neporučí. A pralo se s tím docela těžko.
Nakonec ale přece jen vydolovala na tváři úsměv, byť oproti tomu obvyklému působil poněkud osekaně. „Nestěžuju si, díky.“ Dokonce i její odpověď byla stručná, ačkoliv jindy by se rozpovídala minimálně na pět minut. „Jak sis užila ten zbytek prázdnin ty?“ oplatila Bessie Darye otázku, a jestli to znělo kousavě, tak jenom malinko a skoro nepostřehnutelně. Přece jenom zřejmě měla tušení o tom, že to s její rodinou není zrovna růžové, a vlastně se na ni ani neptala, jenže samozřejmě nemohla na rovinu plácnout něco ve smyslu, jak si to užila s Dantem, že.
Darya jí ale pak vzala vítr z plachet, když řekla, že to Bessie sluší. „Ehm,“ vypadlo z ní zprvu neinteligentně, a na chvíli tak připomněla své předprázdninové já, zvlášť když i její tváře nabraly lehce růžovou barvu. „Díky… chtělo to změnu,“ která se dědečkovi zprvu moc nelíbila, ale nakonec se s tím smířil. Ne že by mu zbylo něco jiného. Každopádně si teď Bessie trochu pečlivěji prohlédla zmijozelskou prefektku, čehož se doteď příliš neodvážila. A zjevně dobře udělala, protože zrzavá Darya byla… no, ještě že Bessie nebyla kluk. „Tobě taky,“ vypadlo z ní poté, co si odkašlala, přičemž se zatvářila všelijak, aby náhodou nevyplynuly na povrch její pravé myšlenky.

_________________

<<

Ignác měl letos odjezd do Bradavic na háku ještě víc, než obvykle, a kdyby ho otec vyloženě nevyhodil z baráku s kufrem, pravděpodobně by v jedenáct hodin ještě ležel v posteli a vlak prostě zmeškal. Ale že by ho to trápilo, to se tvrdit nedalo. Na nádraží ho hodil strýček Peter, který ho ale dál nedoprovázel, protože měl nějakou práci a tvrdil, že je Iggy už dost veliký na to, aby se o sebe postaral sám.
A tak dredatý Nebelvír prošel přepážkou a ocitl se na nástupišti. Na sobě měl seprané džíny a volný pruhovaný svetr, táhl za sebou kufr a na dlani volné ruky mu sedělo žluté kuřátko, které vypadalo poněkud vyděšeně, ale přesto brutálně roztomile.
Zrzek se několikrát rozhlédl kolem sebe a našpicoval uši, ale protože zatím odnikud neslyšel nic jako „háre banán“, usoudil, že tu Sky ještě není, a hodlal na něj počkat. Postavil tedy kufr někam doprostřed nástupiště, posadil se na něj do tureckého sedu, rozpřáhl ruce s kuřetem na dlani a předstíral, že medituje.

_________________

Javi nečekal společnost tak brzy a rozhodně si nemyslel, že si k němu přisedne nějaký prvňáček, protože ti byli přece takhle při odjezdu vlaku většinou plaší a zmatení, i když občas se objevily výjimky potvrzující pravidlo. A jedna taková výjimka mu očividně vlezla do kupé, proti čemuž ovšem nic nenamítal - Javi neměl problém bavit se s kýmkoliv, byl konec konců z Mrzimoru, že.
„Nazdar,“ oplatil chlapci pozdrav a zeširoka se zazubil. „Kokosový mlíko, chceš?“ odvětil na zvědavou otázku a ochotně ke klukovi natáhl ruku se svým kokosákem. „Kokos je totiž moc fajn, neskutečně zdravej a tak,“ dodal na vysvětlenou důležitě. Na rozdíl od jistých magorů z Nebelvíru ale Javi neměl v plánu zakládat náboženství, které by vyznávalo moc kokosu.
Otázka, jestli nevadí, že se do toho kupé bez pozvání tak nacpal, jen podaná poněkud stručněji, se dostavila až pak, nad čímž se Javi pobaveně zazubil a zakroutil hlavou. „Ne, nevadí,“ odvětil popravdě. „Järvinen, jo? Nemáš bráchu v Havraspáru, náhodou?“ zeptal se s upřímným zájmem, protože to jméno mu něco říkalo. Konec konců, ten mladý Järvinen válel ve famfrpálu a Javimu famfrpál nebyl úplně cizí, že. „Já jsem Marcus Forsyth,“ představil se pak, „ale jestli mi nebudeš říkat Javi - Javier je moje prostřední jméno - tak pravděpodobně ani nebudu reagovat.“ Což byla naprostá pravda, protože prvním jménem Javimu neříkali už ani rodiče, takže na něj prakticky vůbec neslyšel. „No, teď nastupuju do šesťáku a chodím do Mrzimoru,“ dodal ještě a zkoumavě se na svého nového souputníka zadíval. „Kam bys chtěl ty?“ zeptal se a usrkl kokosové šťávy.

_________________

<<<

To nejhorší už měla dvojčata za sebou. Loučení s maminkou a sourozenci si odbyla již v Redmondovic sídle. Neobešlo se to bez slz z maminčiny strany a bez popichování od Liz, která si dělala z dvojčat srandu a strašila je, jaké hrozné věci je čekají při zařazování.
Na nádraží je doprovázel už jen tatínek, který první školní den tolik neprožíval. Dobře věděl, že na dvojčata může dohlížet i ve škole a že se spolu uvidí snad každý den. Caroline měla na sobě již hábit a špičatou kouzelnickou čepici. S úsměvem od ucha k ucha před sebou tlačila naložený vozík a sledovala všechno dění kolem sebe. Udivených mudlovských pohledů si nevšímala a spíše vnímala mezi těma všema lidma pár kouzelnických případů, jako byli oni. Jak jela vedle sestry, naklonila se k ní. "Nepřijde ti, že je tady nějak málo kouzelníků? To vypadá, že snad pojedeme do Bradavic samy." A dál pokračovala ve svých úvahách, jen svojí pozornost obrátila k tatínkovi: "Nejdeme náhodou už pozdě? Vždyť tady skoro nikdo není." Tatínek neodpověděl, jen se usmál a tvářil se dál tajemně. S dívkami došel až k nástupišti 9 a 3/4. Prstem ukázal na přepážku. "Dívenky, teď musíte proběhnout touto přepážkou. Nebojte se toho a pořádně se rozeběhněte. Na druhé straně je kouzelnické nástupiště, kde bude spousta dalších kouzelníků. Já půjdu hned za vámi." Caroline se nedůvěřive podívala na tatínka a pak na Caitlyn. Klidně to mohl být jen žertík tatínka, který si to dnes evidentně užíval. Caroline mu nechtěla dopřát ani kousek radosti a odhodlaně prohlásila. "Já půjdu první." A hned na to se rozeběhla i s vozíkem přímo do přepážky mezi nástupišti devět a deset. Jak se zeď blížila, zavřela oči a očekávala velký náraz. Místo rány jí ofouknul vítr a najednou kolem ní zavládl hluk. Otevřela oči. Ocitla se na nádraží, kde se to kouzleníky jen hemžilo. Na kolejích stála obří lokomotiva, která právě vypustila hustý oblak dýmu. Než se z toho všeho vzpamatlovala, stáli už vedle ní Caitlyn i tatínek. "Páni. To je paráda." Cara strčila do svého vozíku, aby nepřekážela u přepážky a pohledem sledovala veškeré dění na nádraží. Nedalo se říct, že by tu panoval nějaký řád, spíše chaos. Carol se otočila ke své sestře. "Máš nějaké speciální přání, kam bychom si šly sednout?" Narozdíl od své sestry se Cara nestihla s nikým seznámit na Příčné a nevěděla, zdali náhodou sestra nebyla s někým domluvená, že spolu pojedou vlakem.

_________________

Sky byl letos svými sourozenci krutě přehlížen a vlastně i docela ignorován, možná i zavržen a popřen. Dost pravděpodobně za to mohl fakt, že měl na hlavě slupku od banánu místo čepice, místo školní uniformy měl na sobě kolem pasu a nohou umně ovázaný kus jasně žlutého hadru, který tak tvořil hodně volné kalhoty, k tomu měl jen bílé tílko. Přes rameno mu viselo ukulele, a v kufru, který táhl na vozíčku za sebou, měl v pytlíku nadepsaném „směs bylin“ mnohem zajímavější trávu. S fanatickým úsměvem na rtech procházel nástupištěm a melodicky vyřvával svůj nejnovější hit: „Háre banán, háre háre! Punku zdár! Háre banán!“ Doplňoval to ladícím ohm a kdykoliv kdokoliv projevil jen nepatrný zájem, štědře se dělil o trs banánů, který měl zaparkovaný na kufru. Nikomu samozřejmě neříkal, že je to z jeho experimentální plantáže, a že tyhle konkrétní by měly nechat jejich vlasy vstávat na hlavě hrůzou i bez hrůzy. Ale taky nemusely. Byly přece experimentální.
Houpavým krokem za doprovodu svého háre (bez -mu, bohužel) došel až k druhé polovině páru „a tam vzadu, to je výjimka, tam sedí dva blbečci vedle sebe“, a zahleděl se na orla. „Vole, abys sis nevykoukal třetí voko.“ pozdravil Iggyho bodře a odolal otázce, zda si dá jeho kamarád banán.

_________________

Raghu si to do vagonu D mířil najisto. Ne, že by neměl náladu na to chvilku postávat na nástupišti, eventuelně do někoho strčit a sledovat, jestli se strhne davová rvačka, ale byl pozván na seanci a chtěl se dostavit v čas. Gigara měl strčeného v kapse a jeho černý ocas, co čouhal ven, vypadal trochu jako tkanička. Potkanovi se na místě ale zřejmě líbilo, tak proč ho vyhánět. Kromě toho, že Dewanji vlekl kufr, měl taky přes rameno přehozenou svou věrnou brašnu plnou „těch trochu zakázaných věcí“. Ale věděl, že je do Bradavic propašuje. Vždycky to vyšlo.
Na dveře kupé D3 zaklepal s energickou grácií a s poklonkami se nasoukal dovnitř. „Zdárek, osoby,“ zazubil se zvesela na přítomné. Primárně samozřejmě zdravil Grace – když mu přišel dopis kombinovaný s pozvánkou na tohle malé vlakové sezení, nevěděl, komu ještě psala. Cartera poznal, alespoň vizuálně, ale že by ti dva byli nějaká parta, to se říct nedalo. Inu, nad takovou cigaretou se ale nová přátelství dala vytvářet celkem lehko. Reggie se bleskově usadil, uklidil kufr na patřičné místo a zvesela si zamnul ruce. „Co prázdniny? Žijete?“ začal zlehka, načež sebou kecl na volné místo vedle Grace. Fleky u okna už byly zabrané, ale tak co. Decentně ještě zabouchl dveře, než zlehka rýpl do kamarádky loktem. „Máš ležák?“ zakýval na ni pak zvesela obočím. A až v tu chvíli se začal pořádně koncentrovat a všiml si, že Grace přes prázdniny tak trochu… povyrostla. Z nepatřičných míst sklouzl pohledem k její řasence, která najednou byla mnohem vkusnější než některé první pokusy ze třetího ročníku, no a nakonec, i vlasy měla nějaké jinačí. A v Reggiem to zase probudilo onu rozpačitost, která si už od jejich posledního plesu nechtěla dát pokoj, a rychle odvrátil zrak jinam. Doufal, že si toho nevšimla, i když Indové se nečervenají dvakrát výrazně.

_________________

<<<

Asbjorna na nádraží doprovázeli oba rodiče, tedy ten jeden nevlastní, ale takovou událost nemohli nechat jen tak. Oba si stěžovali na neskutečné vedro a fakt se těšili domů. ~Strejda Torbjorn říkal, že musíme proběhnout zdí.~ sdělil Bjorn oběma, protože navzdory tomu, že byli čistokrevní kouzelníci, na nádraží Kings Cross nikdy nebyli, a do Bradavic taky nechodili. Aisling se na to sice moc netvářila, ale Loki se praštěně zasmál, popadl ji za ruku, a fíí, zmizeli Bjornovi za zdí. ~Jasný, a vozejk si potáhnu sám, díky mami, díky tati,~ zamumlal nakvašeně, dlouze se nadechl a když mířil pro ti zdi, držel dech zadržený. Na druhé straně ale na své naštvání vůči rodičům zapomněl. ~No, u Odinova zdravýho oka, to je nářez!~ rozzářil se, když uviděl lokomotivu expresu, a tak nějak zapomněl, že vůbec nějaké rodiče měl.
Chvilku obdivoval vlak, než mu došlo, že by mohl zkusit najít strýčkova kmotřence, aby nejel celou cestu sám, a naštěstí se mezi davem lidí udělala škvíra dost velká na to, aby prcka z Mexika na chvilku zmerčil. A tak zamířil rovnou za ním. „Monty! Ahoj,“ pozdravil kamaráda s úsměvem a moc nevnímal, že tam má i mamku. Teprve po chvilce ji vzal na vědomí. „Dobrý den, paní Montyová!“

_________________