„No… tak aspoň jedna,“ okomentoval Michael Gweeninu poznámku, že alespoň Kath by ho za fandění Havraspáru neukamenovala, a pobaveně se zazubil. Cestu pak strávili dalším příjemným klábosením a pojídáním sladkých zásob, až nebylo divu, že se Londýn přiblížil skoro nepozorovaně.
„Jo, bohužel,“ povzdechl si Míša podobně, protože mu nechtělo s Gwee loučit, ale co naplat, jednou to přijít muselo. A prosadil rozloučení v kupé, radši. Ono motat se pak tam mezi všemi těmi lidmi… Ale rozhodně jí zase pomohl se zavazadlem tam, kam si poručila, načež došlo nejspíš ještě k nějakému tomu ujištění, že se brzy zase uvidí. A nakonec, ať už se to Mickey snažil zdržovat jakkoliv, nachýlil se Gweenin i jeho vlastní čas odchodu.

>>

_________________

Wei-Ding věděl o hrdosti čínské školy a o tom, že je občas na škodu, svoje, takže jenom neurčitě pokrčil rameny a dál se k tomu nevyjadřoval. Osobně byl taky spíš z tábora těch, co podporovali mezinárodní spolupráci, ostatně díky tomu byl teď tady, ale moc dobře věděl, že nějaká změna ještě pár století nejspíš nehrozí. Rovněž nic nedodával k probírané literatuře a ozval se až ve chvíli, kdy došlo na rozdíly v přístupu studentstva.
„Na druhou stranu se tam nestává, že by někdo neudělal domácí úkol a vymlouval se, že mu ho sežrala kočka,“ přiznal v rámci objektivity a říkal si, že i tady by se hodilo nějaké to zprůměrování. Protože to, co občas zkoušeli studenti v Bradavicích, to přeci jen trochu hraničilo a v Asii by se to rozhodně nestalo.
Mnohem zajímavější než prognóza budoucího školního poháru byla scénka, při které Derek požádal starou paní o steak, ačkoliv zcela očividně vozila jenom sladkosti. Wei-Ding na něj v tu chvíli upřel svůj nejnechápavější pohled, ale pravý důvod takových choutek ho zatím ani nenapadl – měli oba štěstí v tom, že tu nedošlo k žádné spontánní přeměně, po které by východnější praktikant nejspíš nějakou tu lykantropii cítil. Takhle si trochu zaraženě koupil žabku, aby zjistil, jak vypadají ty karty, co je spousta dětí sbírá, a ani nenavrhoval změnu sortimentu směrem k masně.
Cesta utekla jako voda, za okny se brzy objevil Londýn a přišel čas se rozloučit. Problém byl jenom v tom, že ačkoliv jeho kolega očividně předpokládal, že se v září opět setkají, sám Wei-Ding si tím zas tak jistý nebyl. V zájmu zachování charakteristického optimismu se však rozhodl, že s tím počítat bude, protože profesorka Beckettová se o své dítě určitě bude chtít pořádně postarat, a přikývl.
„Na viděnou,“ uklonil se, bez toho drahého kolegy, který mu přišel poněkud škrobený, nicméně ve vlaku se pak už moc nezdržoval. Jen pár chvil pozoroval mumraj na perónu, než prošel přepážkou na mudlovskou část nádraží, a odtamtud vyrazil do přechodného domova, do čínské čtvrti. Pěšky, aby si to pořádně užil.

>>

_________________

„Já bych tě zachránila. Možná…“ popíchla Gweeny Mickeyho naposledy. Samozřejmě v žertu, protože kdyby ho chtěl někdo ukamenovat, ovšemže by ho bránila. Možná by ji ukamenovali taky. To by byla fakt romantika, hmm… Po zbytek cesty už se s tím provokováním naštěstí trochu uklidnili, a jen tak v klidu si povídali. Zastavil se, jak Gwen doufala, snad i vozík se sladkostmi, aby měla jak doplnit vlastní zásoby. Doma nebylo moc míst, kde je sehnat.
Bohužel, vlak dojel do cíle snad až příliš brzy, a nebylo to poprvé, co se Gwee nějak nechtělo vlak opouštět. Ještě než jí Mickey pomohl s kufry ven, rozloučila se s ním v kupé pusou, a to rozhodně ne tou na tvář. Ačkoli to nikdo nikde nerozhlašoval, bylo asi jasné, že jsou trochu víc než kamarádi. A i když oba venku na nádraží loučení notně protahovali, nakonec byl přece čas jít.
Už brzy se ale měli vidět znovu…

>>>

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

B5

Dante si zkoumavě prohlížel žábu. Ani ve snu ho nenapadlo, že by takovou žábu prodávali v Mžourově, takže překvapeně zvedl obočí. Po dnešní eskapádě s kocourem zalitoval, že se nerozhlížel po prodejně pořádně. Dobře ale věděl, že je to jen momentální naštvání na kocoura. Jinak ho měl fakt rád. Byl to skvělý parťák a jeho společnost dělala Dantovi často radost a měla uklidňující účinky. Pokud se kocour uráčel objevit. Dantovo obočí na okamžik kleslo dolů, ale když se Fergus zmínil o jedovatosti, jeho obočí opět vystřelilo nahoru a v obličeji se mu zračilo překvapení. Vůbec ho nenapadlo, že by žába mohla být jedovatá. Pak se narovnal a záda opřel o opěradlo. Fergus žábu schoval zpět do kapsy.
"No, opruz to bude určitě." Potvrdil Mrzimor Fergusova slova. "Vůbec se na ně netěším. Místo abych naháněl... abych se věnoval něčemu zajímavějšímu, tak se budu muset šrotit." Pro jistotu ještě dodal. "Ne, že bych byl nějakej tupec, nebo tak něco, ale komu by se chtělo ležet v knížkách dnem i nocí." A pak přišel ten trapný okamžik, kdy pisatel vyjádřil svou domněnku, aniž by si jí ověřil a ono to bylo jako vždy blbě. "Uh. Jo, to máš pravdu. Ale jako látka se to probírá už v páťáku, ne?" A pokud ani tohle není pravda, tak si pak autor plácne pár ran pánvičkou. Každopádně Dante se to snažil zamaskovat jen nic neříkajícím úsměvem.
"Tak to máš ještě celkem pěknej kus cesty." a souhlasně přikývl. "Fakt by to chtělo asi nějakou výjimku. Takhle zabiješ zbytečně celej den." I když se Fergus neptal, tak Dante jen pro informaci doplnil. "Já naštěstí bydlím v Londýně, takže jsem za chvilku doma."
"Nic extra v plánu nemám. Akorát jeden týden pojedu se svýma kamošema do Itálie za babičkou." Odpověděl Dante na dotaz ohledně plánu na prázdniny. Vlastně vůbec netušil, co bude dělat. Pár dní asi stráví se svými mudlovskými přáteli, pár dní na Příčné. Ale co dál. Třeba se mu ozve i Darya. Ale kdo ví. Snad se neukouše nudou.
To už vlak pomalu přijížděl do Londýna. "Měj se a užij si prázdniny. Čau." Rozloučil se s Fergusem a jakmile vlak zastavil, vyskočil na perón a hledal někoho z rodiny, kdo ho doprovodí domů.

>>>

_________________

<<

Javi sice nebyl přímo ranní ptáče, ale vlak konec konců neodjížděl vyloženě ráno, nýbrž v jedenáct hodin dopoledne, takže nehrozilo, že ho zmešká, přestože nevstával zrovna časně... Očividně ale vstal s dobrou náladou, protože na nástupiště 9 a 3/4 mířil v barevné košili havajského stylu, tudíž byla květovaná, slunečními brýlemi ve tvaru srdíček na očích a kokosovou skořápkou, v níž byl zapíchnutý barevný deštníček, v ruce. Obsahovala sice jenom kokosové mléko, ale Javimu to naprosto stačilo ke štěstí. Táhl za sebou vozík s kufrem a cestou k přepážce mezi nástupišti číslo devět a deset si broukal něco o kokosu.
Přepážkou prošel hezky na pána, aniž by se kvůli tomu nějak stresoval, a jakmile se ocitl na druhé straně, zamířil rovnou k vlaku. Brýle měl pořád na nose, i když tady rozhodně nebyly potřeba, ale patřily k jeho vyletněné image. Ne, Javi si prostě nepřipouštěl, že prázdniny končí a léto pomalu také.
Svoje zavazadlo předal někomu, kdo měl na starosti zavazadlový prostor, protože zrovna on sám si s tím nehodlal dělat hlavu, a vyšplhal se do vlaku. Slyšel upozornění, že ministerstvu definitivně jeblo a nařídilo oddělení vagónu pro kouzelníky z mudlovských rodin, ale protože se ho přímo netýkalo, zatím se tou hovadinou moc nezaobíral a prostě vlezl do prvního kupé, které mu padlo do oka a které bylo prozatím prázdné. Usadil se k oknu, brýle si posadil do vlasů a brčkem upil kokosovou šťávu.

_________________

Fróði se na peróně objevil s kufrem, baťůžkem, výrem v kleci a s čelem odřeným tak, jako by snad narazil do zdi. Což vlastně nebyla tak docela náhoda, protože do jedné skutečně narazil, když si spletl nástupiště a rozeběhl se proti špatné přepážce. Mnohem víc ho ale trápilo horko, protože místo obvyklých kraťasů měl na sobě už v tuhle chvíli školní uniformu, aby se pak nemusel převlékat, a i když prázdninovému počasí v Británii už celkem odzvonilo, v porovnání s Islandem to pořád byla tak trochu sauna.
Teď každopádně s úžasem civěl na lokomotivu a všechny ty divné lidi, mnul si rostoucí bouli a říkal si, jak je všechno až na to horko super. Nejen že s ním do Londýna tentokrát necestovala máma, která na něj byla od toho průšvihu na Příčné ještě pořád trochu nazlobená a schválně dávala do buchet rozinky navíc, ale bratránek, který tu zodpovědnost převzal, ho doprovodil jenom k přepážce a pak musel jít cosi vyřizovat, takže byl Islanďan naprosto svobodný. To, že oné svobody využil ke kamikaze náletu na cihlovou zeď, mu nemohl nikdo vyčítat.
Do vlaku se zatím nijak nehrnul, zaparkoval někde v polovině perónu, položil klec na postavený kufr a z batůžku vytáhl první z několika uzených makrel, protože z takového koukání jednomu náramně vyhládne. Pořádně si kousl, takže v něm zmizela větší část rybí hlavy, pak ji natáhl ke kleci, aby si mohl skrz mříže zobnout i Buboš, a za stálého střídání se zájmem sledoval okolí, jestli třeba neuvidí Emily nebo tak něco zajímavého.

_________________

Někteří studenti postrádali drobnosti jako zubní kartáčky, boty, spodní prádlo a tak dále, Bessie letos při cestě na nádraží King's Cross postrádala svůj typický úsměv. A hnědou barvu vlasů, ale těžko říct, jestli spolu tyhle dvě věci ve skutečnosti nějak souvisely. Možná ano, možná ne, možná na to dojde řeč později. A vlastně Bessie chyběla ještě jedna věc - fotoaparát kolem krku, který byl teď místo toho uschován v příruční tašce (uvnitř větší).
U nástupiště se rozloučila s dědečkem, který byl z vnuččina chování docela perplex a nádraží opouštěl zmatený, a s hlubokým nádechem prošla přepážkou, která oddělovala kouzelnický svět od toho mudlovského. Kufr předala železničnímu zřízenci, protože kdo by se s tím vláčel, a pak zatěkala pohledem mezi prvním vagonem a tím posledním, kam byli instruováni studenti mudlovského původu. Každopádně pak vylovila z tašky prefektský odznak a zamířila k víajpí vagonu. V tuhle chvíli jí na tváři na chvíli probleskl pobavený úšklebek, protože ona a post prefekta byli kompatibilní podobně jako živá bytost a výtažek z durmanu, ale budiž. Ne že by si usmyslela, že se tedy pokusí dostát Finnianovým a Brumbálovým očekáváním, ale když už ten odznak měla, rozhodla se si na chvíli užít těch výhod, než jí bude sebrán s tím, že se vlastně spletli. Teď tedy vlezla do áčka a hned do prvního kupé, kde se pohodlně rozvalila, opřela se a zavřela oči. Na chvíli zauvažovala, jestli by nemohla zavřít dveře a zatáhnout závěsy, protože momentálně netoužila po tom, aby viděla… no, kohokoliv. Snesla by Prestona, jenže ten prefekt nebyl (což jí přišlo ohromně nefér) a kvůli tomu debilnímu ministerskému nařízení jinak neměli možnost strávit cestu společně (resp. měli, ale co kdyby v tom vagonu pro mudlorozené bylo už tak přecpáno). Hm.

_________________

Tenhle rok se do Bradavic Stephanie těšila mnohem více, než kdykoliv předtím a to z jednoho prostého důvodu. Doma to totiž bylo nesnesitelné od té doby, co se konal ples, na který pozvala Danteho. A ten týden, který předtím u ní doma strávila Bessie, jí rodiče taky milerádi připomínali. K tomu Alexei přidal to, že se rozvádí. Jediným úspěchem byl fakt, že dostala ten přiblblý odznak. Za ten ona ráda nebyla, rodiče z něho byli v rámci možnosti nadšeni. Určitě by byli mnohem více, kdyby tolik nevyváděla.
Nepatrně se ušklíbla a pohlédla k té rozhledně, která šla společně s ní. Věděla moc dobře, proč jí Alexei doprovází, i tak jí to bylo krajně nepříjemné, ale moc věcí s tím udělat nemohla. Raději si proto zastrčila pramen rezavých - ano, rezavých, ke konci prázdnin se totiž stihla obarvit - vlasů za uchu a prošla i se všemi svými věcmi přepážkou. Rozhlédla se kolem sebe a úplně zapomněla na to, že je zde Alexei s ní. "Hledáš toho mudlovského šmejda?" ozvalo se těsně u jejího ucha a Darya svého bratra probodla vražedným pohledem. Ne, rozhodně nehledala Danteho, protože s ním v tuto chvíli nechtěla mít nic společného. O to víc nenáviděla svého bratra Joshuu, ač tušila, že ta lahev vodky, co se jí skrývala v kufru velice dobře skryta, bude ještě k něčemu dobrá. "Radši mi odnes věci, tahat se s nimi nebudu," i když by někteří čekali, že jí odsekne a nebo jí pošle ke všem čertům, Alexei jí skutečně věci odnesl do vlaku, a protože měl zde na nástupišti svou práci alá kontrolovat, že mudlovští šmejdi budou tam, kde být mají, ke své sestře už se nevrátil.
Stephanie opravdu přemýšlela, že si na truc půjde sednout do posledního vagónu, to aby rodičům udělala ostudu, ale nakonec seznala, že by celou jízdu vlakem mezi nimi sedět stejně nezvládla. No a protože se jí na hrudi krásně třpytil odznak prefekta, volba byla jasná. Že by hned narazila na někoho známého, to nečekala. Nervózně přešlápla před dveřmi prvního kupé, nebyla si totiž jistá, zda o společnost Bessie stojí. A nebo jestli stojí ona o tu její.. "A-ahoj," vypadlo z ní nakonec lehce nervózně, když ty dveře otevřela. "Snad nebude vadit, že se připojím.. Jaké jsi měla prázdniny?" Nová barva vlasů, kterou Bessie měla, Daryu překvapila a celkem mile. "Sluší ti to." Kdo ví proč se její tváře zbarvily do červena, ale tak či onak, Bessie to skutečně seklo.

_________________

Na nástupiště jsem dorazila celkem brzo pod bedlivým dozorem dědy Lewise. I dnes ráno jsem zvládla udělat menší komedii, protože jsem nechtěla jíst ovesné vločky na snídani. Takže mi kručelo v břiše a měla jsem hlad jako nějaký drak. Ale to se ve vlaku napraví, protože jsem měla nabalenou svačinu. A taky čtyři flašky máslového ležáku a deset cigaret. Víc kouření se mi před dědou Lewisem ukrýt nepodařilo. Vlastně jsem měla ohromné štěstí, že děda Howard odjel do Bradavic už včera. Kdyby se mnou byl on, neschovala bych ani jednu cigaretu, natož hned deset. Máslového ležáku jsem chtěla vzít víc, ale to mi nebylo dovoleno. Prý pro osazenstvo jednoho kupé musí čtyři máslové ležáky stačit. Pch… kéž by se mi aspoň podařilo propašovat pár plechovek piv! Dokonce jsem jich několik nakoupila v mudlovském krámku s výmluvou, že to má tetička na pečení. Prodavačka nedělala žádné problémy, protože je to naše sousedka a tetičku Victorii moc dobře zná. A právě na to jsem dojela. Jak jsem mohla tušit, že se ty dvě ještě téhož večera setkají? Jak jsem měla vědět, že se sousedka bude vyptávat, cože to dobrého bude teta dělat? Dopadlo to celkem neslavně a já o svá piva přišla.
„Dědo,“ šoupala jsem nohama hned vedle Lewise. Měla jsem svého dědečka ráda, jakože moc ráda. Skoro tak, jako Howarda. Ale už byl čas na rozloučení. „Tak se mějte pěkně. A nebojte, dědu Howarda zlobit letos nebudu,“ slibovala jsem jako každý rok. Jen ten skutek pokaždé utek. Nechala jsem si rozcuchat vlasy, dokonce jsem i dědu objala tak, jak jsem to dělávala jako malá holka. Zabořila jsem do jeho hábitu i nos, ale to až poté, co jsem se přesvědčila, že mne nikdo nesleduje. „Hlavně mi hodně pište,“ vymiňovala jsem si a teprve poté jsem Lewise pustila. Urovnala jsem si školní uniformu, do které jsem se přeaktivně oblékla už doma. „Bude se mi stýskat,“ dodala jsem šeptem. Najednou se mi totiž do školy nechtělo. Doma jsem měla sice průšvihů, že je není možné ani spočítat (a to se na můj hodinový výlet na Příčnou ani nepřišlo), ale farma byla farma. To popotáhnutí nosem jsem se pokusila zamaskovat. Už přece nejsem malá holka, abych tady brečela. Nakonec jsem teda dědu Lewise ještě jednou, na malou chvilku objala, poté jsem zamávala a i se svými kufry (které byly menší než mých spolužáků, neboť dost věcí jsem si nechávala přes prázdniny u dědy Howarda v kabinetu) jsem zamířila k vlaku do vagónu D, jak jsme byli s kamarády domluveni. Tedy aspoň s těmi, kteří mi odpověděli. A ten zbytek? Sama jsem byla zvědavá, zda dorazí.

Sotva jsem zmizela dědovi Lewisovi z dohledu, smutek mne přešel. V očích mi plápolaly ďábelské plamínky. Na žádné párty jsem nikdy nebyla a doufala jsem, že 1. září se ponese v duchu jednoho velkého večírku. Sotva jsem docupitala k vlaku a zjistila tu nehoráznost s posledním kupečkem, zamračila jsem se. Položila jsem kufry na zem a založila jsem ruce na hrudi. Tohle se mi ani trošku nelíbilo. Ačkoliv ještě v prváku jsem možná byla na straně Ministerstva, protože jsem tomu všemu houbelec rozuměla, nyní se mi oficiální politika ani za mák nelíbila. Nakonec jsem jenom trošku zatřepala hlavou. Kdyby nebylo mých kámošů, tak se schválně pokusím proplížit do posledního vagónu. Možná, kdybych tu lokomotivu obešla a vlezla do Éčka okýnkem... Ale nadělala bych jenom zmatky s tím naším srazem, tak jsem se na to vykašlala.
S odfrknutím jsem tedy zalezla do vagónu D. Usadila jsem se v jednom prostředním kupé, vytáhla jsem s hůlku (protože jsem celé dva měsíce opravdu nemohla kouzlit, to si děda Howard pohlídal) a bylo záhodno všechna ta ušlá kouzla co nejrychleji dohnat. Také jsem si připravila máslové ležáky. Cigarety jsem měla ukryté u sebe v krabičce od bonbónů. Bylo to vychytané. První vrstva byla skutečně plná bonbónů. Dno krabičky bylo falešné – vytvořené z tvrdého papíru a teprve poté jsem tam měla ty své cigarety.
Uvelebila jsem se u okna a čekala jsem na kámoše. Co se změn přes prázdniny týče – malovat jsem se už uměla bezchybně a řasenku jsem měla tam, kde patří a ne všude okolo. Přestala jsem si barvit vlasy, neboť se mi má zrzavá barva začala hrozně líbit. Také jsem už nosila jednoduchou podprsenku, neboť jsem i v oblasti hrudníku povyrostla.

_________________