Erkki se cítil naprosto bezmocně. Nemohl Olivii nijak pomoci a podle všeho se s ní nemohl ani normálně bavit, protože byl čistokrevný a ona měla ve škole praštěné příbuzné, kteří by na ni donášeli. A pak by to zase schytala, kvůli němu. Jenže tohle blonďák prostě nedokázal přenést přes srdce, vždyť měl Olivku rád, chyběla mu... „Tohle je přece strašně nefér, takhle žít nemůžeš,“ zamumlal a zakroutil přitom nesouhlasně hlavou. Bylo jasné, že to z hlavy hned tak nepustí a bude se pokoušet vymyslet způsob, jak Olivku od tyranské rodiny oprostit.
„Ale nevzdávej to, jo? Prostě to nějak vymyslíme... abys tohle všechno nemusela snášet,“ zamumlal odhodlaně a zadíval se přitom Olivce do očí. Pak ale vstal, protože si uvědomil, že už se vlak docela vyprázdnil, a zamířil ven z kupé. „Tak zatím ahoj, Liv... Uvidíme se snad aspoň na hodinách,“ dodal. „Drž se,“ šeptl potichu, protože nic jiného pro ni udělat nemohl, a zamířil z vlaku pryč, aby naskočil do jednoho z posledních kočárů.

>>

_________________

Když se mladík naproti mně zazubil, musela jsem to po něm zopakovat, jeho úsměv byl opravdu nakažlivý. "Ne, to nevypadáte-šš. Jen jsem tak jako odtušila, že jsi? loni vyšel, starší kluky si tak trochu monitoruju, no a tak mi přišlo takový divný tykat profesorovi..." obhájila jsem svoje prvotní oslovení, i když mi teď přišlo opravdu směšné. Slovu "hustý" jsem se ale opravdu musela zahihňat. "Já teda úplně nevím, jestli je to hustý, hned po dokončení školy bych se zpátky vrátit asi nechtěla..." ztvrdnou Bradavicích celý život pro mě bylo jednou z největších nočních můr. "Aby ses nedivil, mám čtyři sourozence, takže něco vím o tom, jak můžou být děcka nepříjemná, aby ses nedivil až odsud budeš za dva měsíce zdrhat..." Myslela jsem to naprosto vážně. Já sama bych od svých sourozenců často nejraději zdrhla na druhý konec světa. Problém je v tom, že by se tam o mě nikdo nestaral, tak to stále odkládám.
"Malá? Vždyť je mi patnáct!" To mám na tyhle akce přesně akorát tak věk. Určitě. Vlastně stopro, když mi za necelý čtyři měsíce bude šestnáct. Někteří lidé zapomínají, co dělali, když jim bylo šestnáct. "Jo, to jsem slyšela, že je fajn. Určitě jí co nejdřív navštívím." zazubila jsem se při pomyšlení na teplou koupel.
"Třetí ročník, jo? Tak to jsou docela poděsové. Znám malou Grace, to je fakt něco. Docela vtipná holka. Ještě loni byla platonicky zamilovaná do Darrela. Bylo to strašně tajný, ale věděli to snad všichni. Víš, bylo strašně vtipný poslouchat, jak na něj pěla samou chválu. Když budeš dostatečně milej, možná budeš její příští platonická láska ty..." Nechtěla jsem se malé Grace posmívat, ale uchichtnutí po každých dvou slovech jsem prostě nezadržela. Ale tak nemyslela jsem to zle. Já měla platonických lásek jako malá desítky.
"Kdy ty vlastně jako budeš spát, v Bradavicích, nebo doma? Že by ses každej den přemisťoval... Vždycky mě zajímalo, jak to profesoři řeší, když mají třeba ještě rodiny, ale to tobě nehrozí, ne?"
V podobném upovídaném duchu se táhl celý zbytek cesty, i kdybych povídala sama. Ani mi nepřišlo, jak rychle to uteklo. Raději bych zůstala ještě ve vlaku, ale nešlo to a tak jsem se s Casperem rozloučila a nasedla do jednoho z kočárů, který mě odvezl až do hradu.

>>

_________________

Rozhodně Billymu nechtěla připomínat zkoušky, zvlášť ne teď, první den, ve vlaku, zejména když se viděli poprvé od prázdnin. "Ještě máš spoustu času," snažila se to tedy zamluvit. Takhle brzy nebyla z NKÚček nervózní ani ona, a to už bylo co říct.
Billy na Angiin odchod nezareagoval nijak negativně, takže nad tím Kath nemusela přemýšlet. Raději se soustředila na jeho sovu, o jejímž osudu se tu právě rozhodovalo. "Taky si myslím. Je to originální. A pěkné, ne? Můj puštík se jmenuje Rony a mám pocit, že mě za to nemá rád." Dobře, tohle měl být vtip, ale pravdou zůstávalo, že kdyby měla Kath svou sovu pojmenovat dneska, vybrala by jiné jméno. Zato Sova... To se přece nemůže nikdy omrzet.
Když poslouchala jeho vyprávění o prázdninách, dostala pocit, že si je oproti němu vůbec neužila. Sice s bráchou občas zašla na Příčnou, navštívila pár příbuzných... ale to bylo všechno. Nejzáživnější na celém létě bylo finále mistrovství světa ve famfrpálu. "To muselo být skvělý," řekla proto a přistihla se, že mu trochu závidí. "Taky bych se bála," přiznala, když zmínil mudly, kteří je mohli při jejich dobrodružství zahlédnout, "ale v noci to přece nemůže být tak nebezpečné." To by si alespoň namlouvala, aby z toho neměla tak špatný pocit.
A pak ji Billy zničehonic chytil za ruku a řekl větu, která ji sice neskutečně potěšila, zároveň ale uvedla do nemalých rozpaků. "Jo... Totiž, ty mně taky." A tohle neřekla jen, aby mu to oplatila a nebylo mezi nimi trapné ticho. Řekla to, protože to byla pravda. Jen se mu při tom přiznání nějak nedokázala dívat do očí.
Když je pak vyrušila paní se sladkostmi, s díky přijala od Billyho čokoládovou žabku. "Miluju čokoládu," prozradila na sebe tajemství, co musel znát snad každý v jejím okolí. To už ale vlak začínal zpomalovat a cesta se chýlila ke konci.

>>>

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

>>

Před nádražní budovou…

Ozvalo se hlasité prásknutí a před nádražní budovou se objevila žena. A Lair pochopitelně, ale ten nebyl vidět. Madelaine se konečně mohla nadechnout čerstvého vzduchu, nepříjemný tlak způsobený přemisťováním zmizel. Lair ji hned vzápětí pustil, skoro jako by se popálil. Bylo to tak lepší. A automaticky udělal několik kroků dozadu. „Nejste zraněná?“ Musel se ujistit, protože mu v hlavě zazvonil pronikavý zvoneček a to se i odrazilo v jeho hlasu. Odštěp. Kletba ji snad trefit nemohla, protože si dal pozor, bylo tam to Protego. Účinné, snad. „Řeknu být vaším andělem strážným, není žádná sranda.“ Zahučel. „Pro dnešek si dávám volno. Takže…“ Nic mu po ní nebylo. Stejně jako mu nic nebylo po těch lidech dole. „… žádné hlouposti. Hlavně se tam nevracejte.“ Přece nemohla být takový blázen, aby se tam vrátila! Nicméně pokud něco takového hodlala udělat, pak jí v tom už bránit nehodlal, byla by to její věc. Lair si přetáhl kapuci kabátu přes hlavu. Nikdy nezkoušel, jak dlouho vydrží kouzlo neviditelnosti a neměl potřebu to nějak zkoumat, pokoušet štěstí. Snad možná na okamžik převládla zvědavost. „Nevypadáte jako rebel.“ Poznamenal a zvědavě naklonil hlavu. Zároveň se snažil přijít na to, proč ho napadlo zrovna nádraží.
Lair si krátce povzdechl, protože žena před ním musela být buď hodně odvážná, nebo hodně mimo, když se zapletla do pouliční bitky. To že se do ní zapletl on, jen tak, pochopitelně byl nepodstatný detail. On o sobě věděl, že je tak trochu blázen. „Dávejte na sebe pozor.“ Zopakoval jí, protože opakování matka moudrosti. A pak se přemístil pryč. Předně na mudlovskou ulici, kterou taky znal, protože už tu byl dlouho a z ní se dostal do Kotle.

>>

_________________

Flann si sice nebyl tak docela jistý, jestli z té naprosté pochopitelnosti stesku po bramborové kaši nevnímá nějaký ten náznak sarkasmu, ale i kdyby, nijak zásadně by mu to nevadilo. Zejména když o malou chvilku později sám provedl něco trošku podobného.
„No jasně,“ přikývl trochu moc horlivě na Algernnon, „byla to docela sranda ji posílat do prdele, když se snažila strašit.“ Jo, trochu přeháněl a rozhodně si nepřál, aby ho prsatá, děravá, francouzská čůza následovala do nového bydliště, nicméně svým způsobem mu rozhodně chybět bude. Jenom se trochu bál, koho bude strašit místo něj a jestli to Daniel přežije. Vlak skutečně nehořel, takže to vypadalo na poklidnou obchůzku a jediným zajímavým vjemem tedy byla jistá moc pěkně barevná žába jednoho z prcků. Flann se na ni přes sklo dveří podíval vysloveně nadšeně, asi aby Fergusovi nebylo líto, že mu ji nechtěl sežrat Dantův kocour, ale protože Maeve pokračovala dál, nechal si zajít chuť a šel taky.
„Nebo aspoň konečně porazte nás,“ přidal pak svou trošku do mlýna, když se stavili v kupé dvou roztomile disproporčních prefektů, a teprve s mírným zpožděním mu došlo, že to jednak znělo asi docela blbě a druhak že „nás“ už není tak docela korektní termín. Každopádně se usmál, protože Gweeny nepatřila k těm lidem, co by měl potřebu nějak provokovat nebo vytáčet, a skutečně jim prostě jenom přál to štěstí, které dosud vždycky vyžral Zmijozel. Před popojetím jenom přikývl, jako že jim taky přeje všechno dobré, pokračoval dále do vozu a Maevin dotaz mu připomněl něco, na co tak trochu zapomněl. Mělo to ale svůj důvod…
„No, já budu podobně vejletovat sám,“ pravil a poznamenal si, že si do Afriky nesmí zapomenout vzít foukačku, protože kdyby ty dikobrazy chytal po medojedím, moc se mu množit nebudou, „a nevim jak pro absolventy, ale určitě chtěl někam brát bradavický profesory a praktikanty, na nějakou ultradrsnou variantu. Já se zeptám a napíšu ti.“ Detaily zatím neznal, ani to, že ačkoliv nebyla akce ještě ani oficiálně vyvěšena, už byla plná, jenom něco málo zaslechl a teď to přišlo vhod. Plus tu samozřejmě existovala šance, že se jeden z nich podívá i na některý z budoucích studentských výletů, pokud tedy budou mít čas a chuť spolupracovat na zápletkách stejně jako profesoři Winnfield a Fitzpatrick a jako strýček Troightheach. Ovšem o tom taky nic nevěděl, žeano…
„Tak mě napadá, jde vůbec někdo z ročníku učit?“ zeptal se pak ještě zamyšleně, když už zmínil ty profesory a praktikanty, ale to už vlak přijížděl do Londýna, takže z toho žádná dlouhá debata nejspíš nebyla. Flann se poklidně vrátil pro tašku a Šunku, pozoroval a případně asistoval při výstupu těch méně šikovných lidí a nakonec si ještě jednou prošel aspoň první dva vagóny, jestli tam třeba neleží někdo zkamenělý pod neviditelným pláštěm nebo tak něco. S Maeve se rozloučil pravděpodobně o něco dřív, zejména pokud jí přišel naproti Matthias, a teprve mezi posledními se odebral přes nádraží k nejbližšímu krbu a odtamtud přes Aberdeen na Island, kde ho čekala spousta balení a teta s nějakou tou rybí dobrotou.

>>

_________________

Gweeny nevěděla, jestli hrát potěšenou, že ji Mickey opravdu poslouchá, nebo uraženou, že ji chytá za slova, a tak se raději rozhodla nechat to popichování kolem bonbonů plavat. Stejně za chvíli přijdou s něčím jiným – ne, že by jí to zvlášť vadilo. Oba vždycky věděli, kdy přestat (ačkoli většinou rýpal hlavně on, ehm). Detailněji plánovat výlet do Irska teď asi nemělo cenu – Gwee si stejně představovala, že to bude výlet do určité míry improvizovaný. Někde zakotví se stanem, užijí si přírodu a případně vyrazí po památkách nebo kouzelnických rezervacích. Však tam nebyla jen ta dračí. „No, to jsem, ty prtě,“ oplatila mu Gwen a vesele se zakřenila. To slovo k Mickeymu jakože fakt nesedělo. „Ještě, abys protestoval,“ opáčila poté naoko uraženě. „Ale dost možná to bude i častěji než „nějaký ten den“, no…“ Byl varován, ale tak nějak počítala s tím, že s tím počítá. Přece by nebyla jediná, komu by se stýskalo.
Možná do sebe ve veselém duchu rýpali ještě chvíli, ale pak se ve dveřích jejich kupé nečekaně objevila návštěva. Samotní primusové sem vážili cestu! „Mám to v plánu,“ opáčila pohotově a vesele se na Maeve nakukující dovnitř zazubila. Achjo, ročník nad nimi byl skvělý. Ale ještě rok, a už taky budou odcházet… „A Zmijozel převálcujem stoprocentně,“ dodala potom ještě směrem k Flannovi. Zatraceně, jak bude ten příští survival vypadat? „Vám taky,“ oplatila přání všeho nejlepšího upřímně. „Snad se brzo někde potkáme!“ zavolala za nimi ještě, než se dveře zase definitivně zaklaply. Nemyslela to nijak výhružně, ráda by je potkala. Někde, někdy.
„Kath by tě neukamenovala,“ zasmála se Gweeny. „Ale u zbytku, to si nejsem tak jistá,“ zazubila se na něj znovu trochu popichovačně. Každopádně doufala, že se spíš v zápase nepotkají. Nemohla by se soustředit. Cesta vlakem ubíhala strašlivě rychle – ale to jí nic neubíralo na příjemnosti. Když se za okny zase objevil Londýn, prefektku to až překvapilo. Na Kings Cross byli co nevidět. „To uteklo nějak rychle,“ povzdechla si Gwee a začala se strojit k odchodu. Jen přemítala, jestli se s Mickeym rozloučí tady, v relativním klidu kupé, nebo venku v tom blázinci na nástupišti.

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

„No, to je vážně docela škoda, že nenabírají pedagogy z jiných zemí... Vždyť mezinárodní spoluprácí se toho člověk může spoustu přiučit. Nebo se to aspoň říká - ne že bych s tím měl zas tak bohaté zkušenosti,“ pokrčil jsem rameny a nepatrně se ušklíbl. „Ale hrdost je holt hrdost. A ne nadarmo se říká, že je občas na škodu,“ dodal jsem a víc jsem to nerozebíral; ostatně sám Wei-Ding pronesl, že škola škodí sama sobě, nebylo třeba se v tom nějak více pitvat.
„Hmm, díky za tip,“ přikývl jsem pak, když mi kolega doporučil knihu. No, až se budu nudit, třeba se do ní opravdu začtu - ostatně proč ne? Náhodou mě zajímaly zahraniční školy, přestože jsem nebyl žádný zapálený pedagog, spíš naopak... Bylo ale zajímavé nahlédnout na jinou kulturu, jiné způsoby vyučování - alespoň prostřednictvím knihy, když už to nešlo nijak jinak.
„Tak to bych fakt nechtěl,“ pokýval jsem chápavě hlavou, jakmile Wei-Ding naznačil, že uvolněná morálka studentů je opravdu vítaná. Kdybych měl učit někoho, kdo se snaží předstírat, že je chytřejší, buď bych ho sežral zaživa, nebo bych to prostě po první výplatě zabalil a nechal na svém místě trpět někoho jiného.
Co se Nebelvíru a jeho vítězství týkalo, pobaveně jsem potřásl hlavou a bylo vidět, že dost pochybuji o tom, že by lví kolej v nejbližší době zopakovala svůj triumf. Ne že bych jim to nepřál, jenže co jsem tak slyšel, měla lvíčata prostě dost smůlu. „No, uvidíme... Třeba nás všechny překvapí,“ usoudil jsem nakonec.
Když se po nějaké chvíli objevila u našeho kupé babča s vozíkem se sladkostmi, rovnou jsem jí sdělil, že pokud nemá steaky, nebo aspoň slaninu, bohužel jí kšeft neudělám. Ale hlad jsem měl - naštěstí jsem si prozíravě zabalil právě sendvič nacpaný slaninou k prasknutí, na kterém jsem si pochutnal ještě předtím, než se vlak přiblížil k Londýnu. Jakmile to ale začalo vypadat, že budeme brzy v konečné stanici, sbalil jsem si svých pár švestek a vstal jsem. „Inu, na viděnou v září, drahý kolego,“ rozloučil jsem se nakonec stručně s Wei-Dingem a zamířil jsem z vlaku ven, hned jak expres zastavil. Měl jsem v plánu přemístit se domů a užít si zaslouženého odpočinku.

>>

_________________

„Jo, to tak u koček bývá,“ ušklíbl se Fergus pobaveně a souhlasně pokýval hlavou. To byl ostatně důvod, proč doma kočky neměli - kvůli jejich poněkud povýšenému chování nikomu z McIntyreů nepadly do oka. To radši psi nebo hafoni... Možná ještě maguáři, ale kočky ne.
Ohledně žáby mohl Fergus jen krčit rameny, protože sám moc informací o jejím druhu neměl, tudíž se nemohl rozpovídat. Usmyslel si ale, že to co nejdříve napraví a o žábě si něco nastuduje, aby mohl svými znalostmi oslňovat okolí. „No, mám ji normálně z Mžourova,“ vysvětlil, „a psali u ní, že je odněkud z Amazonie. Ale není jedovatá... Teda nevím, jestli původně byla, nebo ne, ale teď už není,“ prohlásil, na chvíli se na žabku zadíval, a pokud ji Dante třeba nechtěl prozkoumat zblízka, což by mu bylo umožněno, schoval ji zpátky do kapsy.
„Já nějak neřeším, jestli jsem v prváku, nebo v druháku,“ přiznal zrzek popravdě. Navíc lidi, kteří ho neznali, ho obvykle tipovali spíš na druháka, neboť svoje spolužáky převyšoval a postavu měl taky mohutnější. Zkrátka vypadal, že na škole už nějaký ten pátek je. „NKÚ musí bejt teprve pořádnej opruz,“ usoudil Fergus s úšklebkem. Možná ho Moudrý klobouk šoupnul do Havraspáru, ale stejně si v učení neliboval a vidina zkoušek se mu ani trochu nezamlouvala. A co se přemisťování týkalo, naklonil zrzek hlavu ke straně a zamyšleně se zamračil. „Ale abys dostal licenci k přemisťování, musíš být plnoletej, ne? Musí ti být sedmnáct,“ namítl, protože tohle čirou náhodou věděl. Sám se na to jednou doma ptal, protože ho zajímalo, kdy bude moct cestovat po světě na vlastní pěst.
Dotazu, jestli to má z nádraží daleko, se Fergus upřímně zachechtal a přikývl. „Jo, mám... Zpátky do Skotska, no,“ odvětil. „Tenhle způsob cestování je totiž docela postavenej na hlavu. Bylo by pro mě nejjednodušší, kdyby mě rodiče mohli vyzvednout v Prasinkách - odtud to domů mám rozhodně blíž, než z Londýna. Asi si u Brumbála budu muset vydupat nějakou povolenku,“ usoudil. „Jo, nějaký kámoše jsem si asi našel, ale nevím, jestli se o prázdninách uvidíme, nic konkrétního jsme neplánovali... se uvidí,“ pokrčil rameny. Minimálně s Harlee, která mu sice občas lezla na nervy, ale jinak byla fajn, by se vidět mohli. „Co ty, máš něco v plánu?“ zeptal se na oplátku.
Pak do jejich kupé nahlédla babča s vozíkem, Fergus si koupil čokoládovou žabku a ještě pár dalších sladkostí, no a než to všechno snědl, přiblížili se k Londýnu. „Hmm, už tu budem,“ zamumlal a když vlak konečně zastavil, vstal. „Tak se měj, dík za pokec a uvidíme se ve škole,“ rozloučil se se starším spolužákem, zkontroloval, že má žábu, a pak vypadl z vlaku, aby našel rodiče a společně s nimi se přemístil zpátky do Skotska.

>>

_________________
Tha mi ag iarraidh briosgaid!

„Profesory? Hmm, to bych tam chtěla vidět třeba takového Redmonda,“ zasmála se Maeve, protože to zkrátka byla vtipná představa. A to měla jejich profesora na lektvary určitě mnohem raději než zbytek jejich ročníku. Tedy, vyjma Flanna. Jenom zkrátka ta představa, že se bude Redmond někde plahočit a živit se brouky a kořínky, ta se nedala. I když – určitě existovali i vtipnější kandidáti. Každopádně na ten příslib, že se Flann Finniana zeptá, vděčně přikývla, načež mohli pokračovat dál. Nejen ve vlaku, ale i v hovoru. Maeve nejistě pokrčila rameny, protože osobně o nikom takovém nevěděla. „Fakt netuším, nikdo takovou touhu neprojevil, alespoň přede mnou. No, teda možná Rose o tom chvíli uvažovala, ale už nevím, jestli od toho upustila nebo si to ještě rozmýšlí,“ podělila se o své znalosti a zamyšleně se poškrábala na hlavě.
Nakonec se opět prokázalo, že ta cesta utíká rychleji, než se člověku zdá, protože se brzy za okny začala objevovat civilizace. Maeve se tedy srdečně rozloučila s Flannem a ještě se rychle vydala oběhnout ten zbytek, než vlak zastaví úplně. V něm se pak sice ještě chvíli zdržela, kdyby náhodou někdo potřeboval pomoct, ale pak už si jenom skočila pro zavazadlo a vyfičela ven, kde natáhla krk, aby viděla Matta. Ani nestačila zauvažovat, jestli náhodou nezapomněl, když neklamně spatřila jeho vysokou siluetu a s nadšeným vypísknutím se za ním vydala, aby se mu mohla pověsit kolem krku. Stýskalo se jí, no. A na chvíli i zapomněla na to, že je vlastně v depresi z nepovedených zkoušek, nicméně i to časem přišlo, z čehož měl Matt určitě radost.

>>

_________________