Ať už to bylo tím těžkým kufrem nebo dumáním nad prefektskými povinnostmi, tak nějak si nevšiml, že za ním už nějakou tu chvilku jde jeho mrzimorský kamarád. Každopádně, Daník taky našel cestu do toho správného kupé, takže bylo všechno v pořádku.
"Kafe?" Jakmile to známé slovo zaslechl, značně ožil. "Díky. To je přesně to, co teď potřebuju." Co na tom, že ho moc často nepil? Po prázdninovém lenošení ho to poměrně brzké vstávání a zmatek s ním spojený docela unavoval, a navíc - Winifred mu nabídla kafe. Jak by mohl odmítnout? "Díky. Díky moc," opakoval, když obětovala jednu kokosku jeho nenasytné kryse a posléze dokonce i jemu samotnému. "To abych ti dal něco na oplátku, ne? Mám s sebou pár sušenek od bábí. Čokoládový. Dáte si někdo? Berte, dokud nabízím, dlouho tu mezi námi nebudou." Simon prostě miloval sladké. A babiččiny poctivé sušenky především.
Daník je nějakou tu chviličku ohrožoval kufrem, ale nebezpečí bylo brzy zažehnáno. Simon si konečně všiml Vincentovy kytary. "Ty hraješ? No to je paráda! Vždycky jsem se to chtěl naučit, ale všichni tvrdí, že nemám sluch. No dobře, asi mají pravdu," připustil s úsměvem. To ale nic neměnilo na faktu, že umět hrát na kytaru (a hlavně na tu elektrickou!) byl jeho velký sen a vždycky bude.
A pak Vincent upozornil na Winifrediny odznaky, které Simon předtím nezpozoroval. Chlapec pozvedl obočí. "Ty jsi taky prefekt?" To slovo taky mu vyklouzlo, ani si to neuvědomil. No jistě, že Win, kdo jiný by to měl být? Problém byl v tom, že ona si to opravdu zasloužila, ji si na tom postu dokázal představit. Pokud měla s sebou i kapitánský odznak, nevšiml si ho - zase tolik jí na sukni nekoukal.
"Chutnaly," potvrdil Vincentovi ohledně těch legendárních sušenek. "A Lot hlavně, nemohla si je vynachválit. Jen bys k nim mohl dodávat i nějakej protijed nebo tak, protože ta krysa je o dost rychlejší než já a blbě se chytá." Lot si teď spokojeně hověla na sedačce vedle svého páníčka, pochutnávala si na kokosce a dělala, že se jí ten rozhovor netýká.
A pak přišla řeč na prázdniny. "Nic zvláštního. Odpočíval jsem," usmál se. "A byl jsem u bábí v Kanadě, nakupovali jsme se ségrou na Příčný věci do školy... A taky jsem byl tady s Dannym na mistrovství světa." A mrkl na Winifred, protože tu tam přece také potkali...

_________________

| +

"Cože?"

Rozhovor v kupé se rozjel velmi slušně a Wei-Ding se jenom utvrzoval v přesvědčení, že tahle šaráda byla výborný nápad. Asi by byl jiného názoru, kdyby natrefil na někoho méně výřečného, ale občas to prostě vyjde...
„O tom jsem vlastně něco málo četl,“ přiznal, když vyvstala otázka, proč se nepřemisťují i studenti Bradavic, „a má to prý co dělat s faktem, že z přenášedel se většině dětí dělá špatně a jiné způsoby magické dopravy zase není až tak snadné utajit před mudly, zejména když jsou ve hře malé děti. Hádám, že u nás v Hong Kongu to nebyl problém prostě proto, že polovina dětí vyrůstala na rybářských lodích a měly žaludek jako z plechu.“ Což zrovna nebyl jeho případ a taky se při první cestě do akademie pozvracel, ale to přece nikdo nemusí vědět.
„No, vlastně jenom další tři draky,“ usmál se pak ohledně hongkonských kolejí, které byly v porovnání s těmi bradavickými dost neoriginální. „Jenom byl každý z jiného živlu; nejvíc jsme neměli rádi ohniváky. A živých draků tam moc nebylo, jenom pár zakrslých čínských a sem tam někdo oživil jednu z těch soch.“ Následoval jeden lehce nostalgický úsměv, protože mu škola vlastně tak trochu chyběla, ale výčet bradavických volnočasových aktivit už poslouchal s obvykle zaujatým výrazem ve tváři. Otázky nicméně neměl, zbytek nadšeně odkýval a po vysvětlení, že ze zkamenění se prostě členové stejných kolejí navzájem odeklínali, mohli plynule přejít k famfrpálu.
Ten byl pro Wei-Dinga velkou novinkou. Až do nedávného mistrovství světa vlastně ani nevěděl, že něco takového existuje, ale to samozřejmě neznamenalo, že ho to nezajímá. Vlastně úplně naopak – už na tom mistrovství se mu ten sport zalíbil a po výhře Australanů se přifařil k jedné skupině jejich fanoušků, z nichž až do rána tahal rozumy. Teď už měl tedy nejen perfektní přehled o pravidlech a nejčastějších fintách, ale s trochou soustředění by z hlavy vylovil i nějakou tu historii, o které průměrný fanda nejspíš nemá ani tušení. Pořád ale neměl osobní zkušenost se hrou a šance, že se to změní, nebyly zrovna velké. Přeci jen nebyl nejlepší letec na koštěti a profesorské zápasy se nepořádaly nijak pravidelně. Šel tedy s pravdou ven a opět vlastně vůbec nekecal.
„Nehraju, vlastně mi ani samotné létání moc nejde, ale na zápasy se určitě přijdu podívat.“
Následný výklad o kolejích poslouchal dychtivě a pozorně, protože se mu konečně dostalo těch zákulisních informací, které v knížkách prostě nenašel, a byl by určitě přidal i nějaký ten vlastní dotaz, ale moc to nestihl. Sotva totiž s naprostou samozřejmostí přikývl, že sušenky rád má, přišlo ono ujištění, že neotravuje, a s ním ještě někdo. Někdo, kdo tohle kupé definitivně povýšil na dospělácké, i když ani tady to možná nebylo hned vidět.
Wei-Ding chvilku zaváhal, čehož využil Dante a pozval Jane dál. Nevadilo mu to, přirozeně, problém byl spíš v tom, že ho krátce po několika úvodních slovech představil jako nového studenta. A on měl najednou nutkavou potřebu to upřesnit, protože to prostě Asiati dělají, ovšem zároveň si nechtěl odpálit krytí.
„Wei-Ding, těší mě,“ představil se tedy, nasadil úsměv takřka americký a natáhl ruku k Jane, u níž si taky nebyl tak docela jistý věkem. Byla sice zjevně starší než Dante a mrzimor cosi naznačoval o ukončení studia, ale to ještě nemuselo nic znamenat. A tak radši odvedl pozornost jinam a tak trochu zabil.
„Vy jste taky z Mrzimoru, slečno?“ zeptal se, stále s úsměvem na tváři, a to vykání kupodivu nebyla součást strategie – to byl prostě jenom důsledek toho, že s holkami moc nemluvil ani doma, natož tady na progresivním západě.

_________________

Billy už takřka sedal na sedadlo, dokonce a i sova byla položená na zemi, ale prostě… To kupé bylo ledové. Olivku znal jako milou ukecanou komentátorku famfru a bylo faktem, že osobně se s ní nijak nebavil, takže nemohl vědět jaká je ve skutečnosti. To že by mohla být takhle zvláštní, ho nenapadlo. Kyselá. Ohodnotil to rychle. A to stačilo. „Má dobrý vkus.“ Odvětil pohotově, ale slova už nezněla tak upřímně. Byla to jen obyčejná fráze a navíc řečená dost chladně. Nebyl si jistý, co přesně si o všem (proč se tvářila tak divně, to ji bolí zuby?), má myslet a tak se tázavě obrátil na havaspára.
„Nedělej si hlavu.“ Kývl na Erkkiho. Havraspár byl diplomat a navíc mluvil normálním tónem. Billy neměl důvod být na něj ošklivý a tak taky zvolil neutrální tón. Erkkiho uznával jako velice dobrého hráče famfru, ale osobně ho neznal stejně jako Olivku. „Jdu jinam.“ Billy se zvedl a vzal sovu. Rozespalá sovička (jako to vážně nechápal, jak může sova spát uprostřed takové akce, jako je odjezd do Bradavic? Všude lidi, hluk a vůbec…) zamžourala na Olivku s Erkkim, něco zahoukala, snad slabá forma protestu a zase zastrčila hlavu pod křídlo. Měla zářivě oranžové oči. „Je tu moc chladno.“ Ušklíbl se nebelvír spíše Olivčiným směrem a z kupé odešel. Neměl potřebu si kazit cestu vlakem a upřímně… Jako víte, co když holky mají to tento tak jsou podrážděné a tak a pak je to přejde. Ale že by zrovna musel sedět s jednou takovou v kupé, zrovna když nemá svůj den, to jako ne. Přece si nebude si kazit cestu. To raději najde nějaké jiné kupé a v klidu se prospí. A takhle taky zakotvil u jistého volného kupé, totiž u C4. Bylo volné kupodivu. A tak se Billy natáhl, čímž zabral celou jednu sedačku a po vzoru sovičky na okamžik zavřel oči…

_________________

"Jo, to asi jo," pokrčila jsem rameny, ale nad vypouštěním Willa jsem nehodlala dál přemýšlet. On to pár hodin v přepravce vydrží. Stejně bylo nejpravděpodobnější, že do půl hodiny i přes ten řev usne.
Že jsme všichni pocházeli z jednoho kraje, to bylo zřejmé z přízvuku (a Fergusových pačesů, že), ale když chlapec sdělil, že bydlel někde úplně jinde než já, můj zájem o krapet povadl. I když bydlet tam kde on muselo být taky super, ne? Příroda, klid... a to bylo všechno, co mě u pojmu divočina napadlo.
"My bydlíme v Edinburghu. Mám to tam ráda, ale nikdy jsem se taky nikam dál nepodívala. Tyhle prázdniny to vlastně bylo poprvý."
Famfrpál. Ehm, jo. O tom mi máma něco málo říkala, ale- a teď cituji- "Tebe by to stejně nevzalo". Což jasně mluvilo o tom, že to nikdy nebralo jí, a taky by to potom vysvětlovalo, proč ignorovala moje všetečné dotazy o tomhle sportu.
"Jasně že se taky těším. Kdo ne? Všechno to kouzlení a lítání- to je přece sen!" Rozvášnila bych se ještě víc nebýt příchodu Sophie. Nad Fergusovou otázkou jsem se musela zasmát, ať už to znělo nebo neznělo nemístně.
A nakonec jsem přece zavedla řeč na sladké. "To je pitomost, když ti může jídlo odskákat, ne?" rozčilovala jsem se a můj zájem o žabky trochu povadl. "A ty fazolky, to je co? O těch jsem neslyšela."
Co ale Sophia řekla, mi zas trochu šrotovalo v hlavě, než jsem se dostala k tomu nějak zareagovat. "Hýbající se schody? Co to ti kouzelníci mají? Skákající jídlo, hýbající se schody... co dalšího, tancující nábytek?"
"Vy jste asi v tomhle dost znalí, co?" Pokynula jsem k Fergusovi a Harlee. "Já se o tomhle kouzelnickým všem dověděla před pár měsíci, tak mě neberte vážně. Ale tu problematiku s jídlem a nábytkem, to teda jo, protože to fakt není normální."

_________________

I když si Olivka uvědomovala, že svými slovy nejspíše Erkkiho musela zranit, k omluvě se prostě a jednoduše neměla, protože kdyby jí vyslovila a dozvěděla by se o tom její prateta, nedopadlo by to asi dobře. A Olivia nechtěla s pratetou mít zbytečné rozbroje. "Ne asi, ale určitě." Odvětila a ledabyle pokrčila rameny. Jeho další slova jí bodla jako nůž, ale protože slyšela přes prázdnin tolik slov, která jí zraňovala, nevypadala že by jí jeho slova zranila, ač to nebyla pravda.
"Ano, plesy." Přisvědčila a chtěla k tomu dodat ještě něco jako, jseš snad hluchej, ale nakonec se udržela, protože si pamatovala jak se ještě před půl rokem s Erkkim bavila. Byl to její nejlepší kamarád a změnil to jeden blbý vánoční ples a dva měsíce u pratety. "A to tě zajímá přesně z jakého důvodu? To je snad moje věc, ne?" odsekla, i když si uvědomovala, že to byla úplně normální otázka. "A samozřejmě, že mě baví. Kdyby mě nebavily, tak bych na ně asi nechodila." Protočila očima v sloup, jako kdyby byl Erkki nejhloupější na světě, i když byla pravda, že na všechny ty plesy chodila z donucení. Šaty jí štvaly a kdyby to bylo na ní, v tuhle chvíli by na sobě měla kalhoty nebo aspoň kraťasy.
"To tedy má." Přikývla souhlasně na Billyho slova a sama pro sebe si zamumlala něco ve smyslu, že může být ráda, že není celá v růžovém. Když pak Erkki poprosil Billyho, jestli by na chvíli neodešel, Olivia se zamračila. Nechtěla nic řešit, nechtěla se s nikým bavit, nechtěla nikomu nic vysvětlovat. Proč to nemohla být úplně normální cesta vlakem? "Tak už se nevracej, když ti to tak vadí." Odsekla směrem k Billymu, který na Erkkiho slova dal a skutečně se sebral a odešel. I se všemi svými věcmi, což znamenalo, že už se nevrátí. Olivia si oddechla. Jen na chvíli.
"Neříkej mi tak, nehodí se to pro slečnu mého postavení." Zazněla pichlavě, když jí Erkki oslovil Olivko, což slyšela naposledy od Manon, i když ani od ní to nebylo tak časté - o prázdniny totiž její rodina začala používat její druhé jméno. Uvědomuju, Erkki, a je mi to líto. "Nechovám se jinak. Jasmine ti to ještě neřekla, vždyť jste nejlepší kamarádi, kteří k sobě jezdí na prázdniny, ne?" odfrkla si nespokojeně a stočila pohled k oknu. Proč ksakru ještě nevyjeli? "S čím by to asi jako mělo souviset? Prostě jsem dospěla." Odvětila jednoduše, to přeci jasně říkala její prateta, ne? Musela dospět, protože se z ní brzy stane žena, najdou jí vhodného ženicha.. Olivu to upřímně děsilo.
"A jak přesně se chovám, Erkki?" Věděla moc dobře, že se chová jinak než kdysi, ale podle pratety to tak bylo správné. A ona přeci chtěla dělat čest své rodině. Částečně. Neklidně se zavrtěla a nevšimla si, že lem šatů jí popojel trochu výše čímž odhalil zfialovělou modřinu, několik dní stranou a rozhodně ne moc malou. Jakmile si uvědomila, co dala na obdiv, šaty zase o kus stáhla. Tohle pratetě taky říkala, když spalovala všechny její kalhoty.

_________________

"Hnědý," odvětila jsem jednoduše a nemusela jsem nad tím ani nijak zdlouhavě přemýšlet, i když se nabízela otázka, jestli si to pamatuju správně. Vlastně si ani nepamatuju kdy naposledy jsem je měla. Od doby, co byl Finlay s Letty doma, jsem je měla většinu času modrý. A nebo jsem si vybrala barvu zrovna podle mé nálada.
"No, můj táta chodil do Havraspáru, strejda do Mrzimoru. Ségru mám taky v Mrzimoru a bráchu v Nebelvíru." Krčila jsem rameny s menším úsměvem. Ne, vážně, já bych se spokojila asi s jakoukoliv kolejí sic dvě první byly pro mě trochu důležitější. Mnohem důležitější.
Kývala jsem hlavou, jakože naprosto souhlasím s Fergusem, protože měl pravdu ten chlapec. Pochybovala jsem o tom, že když bude zavřené kupé, ten kocour zdrhne, ale teď vážně ještě hrozilo, že by se sem chtěl ještě někdo vecpat, žeano. "Já se taky těším, i když spíš na kouzlení a lektvary. To vážně každého, koho potkám, zajímá famfrpál?" zabručela jsem, možná trochu nespokojeně. Mě tenhle sport prostě nikdy nenadchnul a neuměla jsem si představit, že bych pokračovala ve šlépějích své tety. Od toho jsem tu měla Sawyera.
"My bydlíme na venkově. Máme obří sídlo a s velikánskou zahradou! Kus té zahrady je můj a můžu si na ní dělat co chci. Tak pěstuju zeleninu, ovoce.. Mám tam i ovocné stromy!" Prohodila jsem děsně pyšně, protože na to jsem pyšná taky byla. A moc. "Do města moc nejezdíme, nemáme proč, protože doma máme všechno." Přiznala jsem pak. Dokonce u babičky a dědečka v sídle bydlel skřítek, my jsme taky jednoho v přístavbě měli, protože čas od času mamka potřebovala pomoci, no.
"Hele, počkej až pojede ta babča s vozíkem a uvidíš. Ono je to dobrý a srandovní, fakt! A Bertíkovy fazolky jsou super, každá chutná úplně jinak. Můžeš narazit na jahodu, citrón.. ale i ušní maz a podobné věci," šklebila jsem se pobaveně, protože to sranda opravdu byla. Veliká! "Dobrý jsou třeba i krvavá lízátka a nebo pepřové kapse, s těma je taky sranda." V kouzelnických sladkostech jsem se vyznala, jen jsem je tolik nejedla, protože zelenina a ovoce bylo lepší, mnohem více. "Už jste někdy měli rebarborový koláč?" zkoumavě jsem pohlédla na všechny tři načež jsem se zase uculila.
"Jsou tam a prý je to celkem blbý, když někam pospícháš a oni se rozhodnou pohnout. Taky tam jsou mluvící obrazy, duchové.. Je tam toho hodně zajímavého. A nábytek taky může tančit, když ho správně očaruješ." Mrkla sem na Beth pobaveně a ušklíbla jsem se. Jo, věděla jsem, že v Bradavicích bude sranda. Nejvíc jsem se však stejně těšila do skleníku, abych se mohla věnovat své oblíbené činnosti.

_________________

Protože se Olivčino chování neměnilo k lepšímu, ale spíš k horšímu, Erkki se rozhodl, že si nebude hrát na ufňukaného zhrzeného kamaráda a dá to té cácoře pořádně sežrat. „Tak jo, nemrzí mě to,“ usoudil, protože koho by mrzelo, že neznal dívku, která se teď chovala jako devítihlavá saň? Ve skutečnosti ho všechno tohle mrzelo hodně, ale rozhodl se nedávat to najevo. Ona se konec konců taky chovala pěkně hnusně.
K plesům se Erkki už nijak nevyjadřoval. Tak nějak tušil, že Olivia lže, jako když tiskne, a pěkně se mu tím hnusila. Pokud si ale rozhodla stát za svým, nehodlal jí do toho mluvit a zbytečně do ní rýpat, protože to nikam nevedlo.
Ještě víc Erkkiho šokovalo, jak se Olivka zachovala k Billymu, a to prostě nemohl nechat bez komentáře. „Co ti udělal, že se k němu chováš jako ke kusu hadru? Uvědomuješ si to vůbec?“ štěkl po ní a za Billym vrhl omluvným pohledem, protože ho to mrzelo. Jednak ho nechtěl vyhazovat z kupé a jednak se za Olivii, kterou kdysi snad považoval za svou kamarádku, momentálně pekelně styděl. Chovala se hůře, než někteří čistokrevní blbečci.
„Slečnu tvého postavení?“ Teď se Erkki neudržel a poněkud posměšně se zachechtal. „Já tě teda nechci nijak urážet, ale myslel jsem, že jsi normální, tedy v rámci mezí. Můžu ti připomenout, že slečna tvého postavení s sebou ještě před pár měsíci tahala sklenici se slimáky?“ Co se to s ní, proboha, stalo? Erkki to nechápal a mrzelo ho to. „Ty jsi vážně blbá, Olivie,“ zavrčel pak, protože ho vytáčela. A to obvykle zvládal zachovávat chladnou hlavu, jenže teď se mu to prostě nedařilo. Jasmine Erkki považoval za svou velmi dobrou kamarádku, ale rozhodně ne za nejlepší. „Možná, že kdybys mi před těmi několika měsíci řekla, co tě žere a proč se se mnou nebavíš, pozval bych k sobě na prázdniny tebe. Třeba by ses teď nechovala tak pitomě.“ U Järvinenů by Olivii totiž rozhodně nehrozilo, že se nakazí idiocií a začne se chovat takhle... debilně čistokrevně.
„Jak se chováš? Vážně to chceš slyšet?“ zašklebil se vzápětí a probodl ji zamračeným pohledem. „Chováš se jako pitomá nafoukaná čistokrevná krůta, Olivie,“ vmetl jí do tváře drsnou skutečnost, ačkoliv mu něco našeptávalo, že si to dívka stejně nevezme k srdci.
Erkki už se chystal, že odejde, protože nehodlal strávit celou cestu vlakem v kupé s takovou osobou, ale koutkem oka zahlédl něco fialového na Olivčině stehně a zarazil se. „Jak se ti to stalo?“ zeptal se hned, a přestože se zlobil a ne málo, z jeho hlasu zazněla upřímná starost. Tou dobou se sice rozjel vlak, ale Erkki to prakticky nevnímal.

_________________

>>>

,,Kartáček? Hůlka? Granule pro Dribbliho? Sakra, určitě nemám rukavice z dračí kůže!"
Pořádné srandy začaly u Williamsových již pěkně zrána. Ačkoliv jejich rodina nebyla zrovna malá, ještě půl hodiny před odjezdem Bradavického expresu si každý spokojeně pochrupoval v pelechu. I Clara, která posledních pár dní trávila pečlivou přípravou do školy, onoho rána pouze máchla rukou v odpověď uřvanému budíku, zavrtala se do peřin a spala dál. Nakonec se jí zdál moc pěkný sen a vůbec se jí nechtělo jej jakkoliv přerušovat. Jak to dopadlo je jasné - Clara naskakovala do vlaku snad jen pár vteřin před odbitím jedenácté hodiny, a jen tak tak stihla vytáhnout do vlaku i kufr a přepravku se syčícím kotětem těsně předtím, než se do dveří začala tlačit vlna dalších a dalších opozdilců.
Ani se nestihla pořádně rozloučit s rodinou, výhled na ně jí po jediném zamávání zakryl jakýsi prvák s kufrem téměř větším, než byl on sám. S dvouvteřinovým fk-dis-shit výrazem se tedy Clara otočila na patě a táhnouc za sebou kufr se dala na ústup. Hlavou jí stále ještě koloval seznam věcí, které si měla brát s sebou do Bradavic, a ačkoliv poslední srpnové odpoledne pečlivě kontrolovala obsah kufru, stejně si byla jistá, že něco zapomněla. Zatřásla hlavou a povzdechla si. Kdepak, teď musí najít Torunn a přestat se zabývat věcmi, které jí můžou stejně poslat z domova! Trochu ji mrzelo, že první školní den začal takhle, kor když se téměř celé prázdniny tak těšila na návrat do Bradavic.
Rozmrzení ji však dokonale opustilo s tím, jak nakoukávala do kupéček a hledala volné místo - kolikrát narazila na známé tváře, které s širokým úsměvem pozdravila. A když konečně došla až na konec vagónu a nakoukla do B6, celá tvář se jí veselím rozzářila a nebýt zavěšena za kufr, snad by si i poskočila.
,,Torunn! Ahoj!" vydechla nadšeně, když se jí podařilo otevřít dveře kupé bez toho, aniž by se její kufr na kolečkách nedal na ústup, ,,Už jsem myslela, že to nestihnu, úplně nám... oh, čauky!" Pozdravu i Clařiny pozornosti se budoucím prvákům, kteří seděli v kupé spolu s Torunn, dostalo sice trochu později, ovšem úsměv, kterým je čerstvá druhačka obdařila, byl o to srdečnější. Spatření všech těch známých tváří při průchodu vagónem Claru hnedka naladil na onen první zářijový den tak, jak si představovala. ,,Uuu, nebude vám vadit, když se přidám? Pokud vám tedy nebudu vadit já a moje zvíře," optala se prváků, nakonec pochybovala, že by Torunn její přítomnost jakkoliv vadila. Od společného nakupování v Příčné v půli prázdnin se neviděly a po tom, co Clara navštívila Torunn doma si byly ještě bližší, než když v červnu odjížděly z Bradavic. Malá Williamsová se nemohla dočkat, až se spolu budou zase biflovat lektvary a šmejdit o knihovně!
Pokud tedy nebyly ze strany ostatních přítomných námitky, během pár chvil již Clara seděla v poslední volné sedačce a přes mříž v přepravce drbala starší kotě na čele. Dlouze si vydechla s uvědoměním, za jakou chvilku se stihla s rodinou ze Southamptonu dostat až na nádraží a dosprintovat k vlaku. Nakonec to měla jen tak tak, v momentě, kdy vydechla, se vlak s trhnutím dal do pohybu. ,,Perfektní načasování," hlesla druhačka polohlasně. S potutelným úsměvem přejela pohledem mezi přítomnými, načež se v sedačce narovnala a potřásla hlavou, ,,Hmm, vás letos čeká první ročník, což? Já jsem Clara, mimochodem. Williamsová, áá.. stejně jako Torunn chodím do Havraspáru. Do druhého ročníku." Mluvila trochu roztržitě, ještě byla trochu rozlítaná, ovšem úsměv neopouštěl její tvář. Mimoděk také mrkla na Torunn, s kterou se chystala dát do řeči velmi brzy - nejdříve však chtěla nechat prostor pro ty dva neznámé.

_________________
Miss Williams!
#554542

Jako tohle byly nejlepší prázdniny v historii lidstva! No, dobře, lidstva asi ne, ale v mojí určitě. Konečně jsem celé léto netrávila v děcáku, ale byla jsem s taťkou na dovolené. Nejen že jsme opustili Londýn, ale dokonce i kontinent. Ach, Francie byla krásná...
Každopádně teď dobíhám na nádraží na poslední chvíli a snad poprvé se mi úplně nechce do školy, protože bych raději trávila čas s otcem. Jenže nemám na výběr, tohle prostě musím absolvovat. Zahoukání mi dává jasně najevo, abych se nepoflakovala a tak naskakuju do nejbližšího vagónu. Sotva vlezu do uličky, pěkně to škubne a vlak se dá do pohybu. Teatrálně pustím kufry a chytám se za cokoliv, co by mi pomohlo se nerozplácnout na zem. Jako zázrakem se mi podaří čapnout madlo od prvního kupé (C1), takže rozrazím dveře. Ještě chvíle se dávám dohromady a pak juknu, koho jsem tak nečekaně vyrušila. Čučím na samé nové tváře, které jsem nikdy neviděla. Asi prváci. "Nazdárek!" V tu chvíli si uvědomím, že mám přes obličej pořád ještě vlasy, protože mi spadly dopředu. Odhrnu je a zazubím se. "Užijte si cestu, prcci, a moc nezlobte!" Vesele se na ně zazubím, zvednu palec a pak zavřu zase dveře. Posbírám si svoje věci a pokračuju vagónem. Další kupéčko je prázdné. Jenže já nechci sedět sama a tak si to valím dál. Čtvrťákům jen zamávám a pokračuju dál. Snad najdu někoho, koho aspoň trochu znám.
(C4) Jo! Tady je můj cíl. Billy sám rozvalený v kupé, zavřené oči. Jelikož jsou dveře stále otevřené, hraje mi to do karet (pokud ne, tak je co nejtišeji otevřu a doufám, že si toho Billy nevšimne). Nenápadně odložím zavazadla v chodbičce. Rozeběhnu se a skočím na ležícího, nic netušícího Billyho. Pořádně ho zavalím a začnu jej pořádně lechtat. Celá vychechtaná zazpívám. "Billy, Billy, Billy, chyběls mi jen chvíli. Teď tě ráda vidím, pořádně tě zřídím." Nadšeně nahlas zavýskám, rukou mu vjedu do vlasů a pořádně ho rozcuchám. "Žádný spaní, mlaďochu. Čeká tě epická jízda!"

_________________