Mimo herně:
Trochu pozdě, ale snad to nevadí

David se celou cestu do Londýna nepřestal vyptávat. Každou chvilku přišla nová, většinou otravná otázka, na kterou u už rodiče odpověděli. Ty to však snášeli s úsměvem. stejně jako jejich syn, ani oni se nemohly dočkat, až se jejich jediný syn stane skutečným čarodějem.
Otázka, která v jejich autě zaznívala nejčastěji, byla: Už tam budem? David se doslova klepal nedočkavoství. Už se těšil, až nasedne do toho úžasného vlaku, který mu rodiče tolikrát popisovaly, a započne jeho studium na bradavické škole kouzel.

Uteklo ještě několik minut, a konečně zastavily před nádražím King's Cross. David vyskočil z auta a se zářícíma očima začal poskakovat kolem auta. "Tati, no tak, přidej, vždyť nám to ujede!" začal nedočkavě pokřikovat na otce, který teprve vystupoval z auta. "Vždyť máme ještě víc jak půl hodiny," odpověděl mu otec, dívajíc se na hodinky a kontrolující čas. Kdy vyndali věci z kufru, vyrazili do útrob nádraží. Našli vozík, na který je všechny umístili a vyrazili. David šel s matkou v popředí. U vstupu na nádraží ho chytila pevně za ruku. Zřejmě se aktivoval nějaký ten mateřský pud, když nadešla chvíle odjezdu jejího syna. "Tak kde to je?" ptal se hoch svých rodičů a rozhlížel se kolem sebe. Nikde nástupiště 9 a 3/4 neviděl. "Už jsme na místě," odpověděla mu matka a hned na to dodala: "Jen se podívej." David se koukl směrem, kterým jeho mamka ukazovala, aby spatřil hlouček lidí, stojící proti zdánlivě pevné zdi. Ihned ho však vyvedly z omylu, když se proti zdi rozeběhly a než David stačil něco říct, byly ten tam. Ihned si ale uvědomil, že jede do školy čar a kouzel. Mělo mu dojít, že nebude někde uprostřed nádraží nebude stát vlak s nápisem, 'vlak do Bradavic'. "Tak jdeme?" řekl otec, položil u ruku na rameno a když se na něj jeho syn podíval, povzbudivě se na něj usmál. Převzal si od otce vozík s věcmi a rozeběhl se proti přepážce. Těsně před ní zavřel oči v očekávání nárazu. Nestalo se tak a když je otevřel, řítil se do skupinky lidí. Zabrzdil tak prudce, že mu málem popadaly všechny věci na zem. Sova v kleci nespokojeně zahoukala. David se jí omluvil, stejně jako lidem, do kterých málem narazil. Ohlédl se a viděl za sebou své rodiče, kteří se vesele rozhlíželi kolem. Zřejmě je zasáhla vlna nostalgie. Byla to již spousta let, co tu byly naposled. Společně vyrazili podél vlaku a hledaly co nejprázdnější vagón. Spíš než po prázdnosti hleděl David na krásu vlaku. Ten, a vlastně i celé nástupiště, ho okouzlily. Velké červená lokomotiva se, podle jeho názoru, už nemohla dočkat, až vyrazí na cestu. Stejně jako on. Určitě tu stála celé prázdniny, pomyslel si. Konečně našly vagón, který jakž takž vypadal prázdný. Zbývalo už jen pár minut do vyjetí vlaku, když nastala ta zdlouhavá věc, zvaná loučení. Davidově matce se leskly oči, naopak jeho otec se dmul hrdostí a on nedočkavě poskakoval. Když ho matka už poněkolikáté pevně objímala, v duchu křičel: Měli jste mě jedenáct let, tak už mě konečně pusťte! Nahlas to však nevykřikl. Konečně už se dostal do vlaku. Otec mu pomohl s věcmi nahoru. Ještě na sebe zakřičeli několik slov, ve stylu: 'Budu vám psát' a 'buď opatrný'. Než se za ním dveře vagónu zavřeli, zakřičel ještě "Mám vás rád." Teď už nebylo tak lehké jen tak odcestovat. Nikdy od svých rodičů nebyl tak daleko a tak dlouho. To už se ale vlak rozjížděl a tak jim začal horečně mávat z okýnka, ale za pár chvilek už se ztratily v dýmu a v davu mnoha dalších lidí. Zhluboka se nadechl. Svíral se mu žaludek z neznáma, které ho čekalo. Teď mu nezbývalo nic jiného, než začít si hledat volné místo.



Pomalu postupoval uličkou a ke své znepokojenosti zjišťoval, že všechna kupé jsou plná. "Věděl jsem to, měli jsme přijet dřív. Teď si nesednu," zanadával si potichu sám pro sebe, když přešel ke kupé, které konečně vypadalo, že je v něm místo pro jednoho prváka. Otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Snažil se nahodit co nejvíce přátelský a roztomilí obličej, a promluvil: "Ahoj. Máte tady místo? Mohl bych si přisednout? Všude je plno. Nebudu vás otravovat." Ačkoli se snažil, nezabránil třasu, který se mu jasně ozýval v hlase. Zůstal stát ve dveřích a čekal na reakci přítomných.

... Děsivě vážný vagón v Déčku ...

Selena se dlouhou chvíli věnovala pouze své knížce v kožené vazbě, ze které ani nešel přečíst název, takže její obsah bylo velkým tajemstvím. A stejně pochybovala o tom, že by to někoho ze zdejších spolucestovatelů a budoucích spolužáků zajímalo. Čas od času zvedla ledový pohled od hustě popsaného textu, který byl jistě velmi zajímavý, aby sama pro sebe zhodnotila situaci, a když tak zkontrolovala, jestli se tu mezitím ti dva tupci nepoprali. Zatím to vypadalo, že jsou všichni vcelku. Ovšem když se chtěla znovu navrátit ke čtení, ozval se Darrel se svou otázkou ohledně kolejí. Ne že by se všem musela svěřovat, ale konec konců ona se nestyděla za to, že má na věci svůj názor.

„V Mrzimoru jsou jenom ti, co se jinam nehodí.“ Zprvu se znechucena Leonardovým výběrem ušklíbne, ostatně většina čarodějů měli vůči této koleji jisté předsudky a ona nebyla výjimkou. Za to když začala promlouvat o tom do jaké koleje chce ona sama, znovu hrdě vypnula hruď a všechny se významně podívala.
„Část z mé anglické rodiny studovala ve Zmijozelu, takže je zjevné kam bych chtěla jít.“ Naposledy ještě neurčitým pohledem sklouzla k Leonardovi, o němž si viditelně právě udělala nepěkný obrázek, a pak se zase pohroužila do četby, ale stále nezapomínajíc naslouchat odpovědím ostatních.

Možná to nebude tak hrozné, i tak ale bude určitě rád, až dorazí do Bradavic a už nebude namačkán v malém kupé s tolika introvertními lidmi. Na druhou stranu, nikoho dalšího nebude znát, takže se jich možná bude nadále držet, dokud nepozná někoho ukecanějšího. Podrbe se krátce na hlavě, když nad tím tak přemýšlí a podívá se na Leonarda, s kterým stále řeší svou sovu.

"Tak to bych chtěl vidět, jak mi může sova omylem vyletět z vlaku," prohodí náhle s pobavenou ale i lehce pochybovačnou tváří a zavrtí hlavou, protože tohle by u jeho otce neprošlo ani omylem. Musel by ho Leonard vidět a trochu poznat, aby na něho mohl vymyslet nějakou lest. Na Jarena se lsti vymýšlí opravdu těžko a pokud už by ho prokoukl, asi by to nedopadlo dobře. Těžce si povzdychne, pořád ale s lehkým úsměvem. Vypadá to, že i on se začíná přizpůsobovat novému prostředí a podmínkám. Každý se s tím vyrovnává jinak.

V tom ho ale z přemýšlení vytrhne znovu Leonardův hlas a okamžitě se střetne s nevídaným nadšením. Skoro vyskočí ze svého místa. "No tak ta by byla hustá! Fialová sova! To by určitě nikdo neměl!" Ukáže Leonardovi palec nahoru, že zabodoval, než se nadšeně porozhlédne po dívkách, které asi obarvování sovy moc nebere. Krátce se zamračí, rád by dostal do konverzace i Selenu, Arianu a Mary, ale vypadá to, že s nimi nebude moc velká zábava. Za to Leonard se mu začíná zamlouvat, sice vypadá jako suchar, ale věří, že až se otrká, bude s ním pořádná zábava. Nešlo si ale nevšimnout toho pobledlého výrazu Mary, když tu řeší zvířata, a ani mu neunikla slova, která Ariana k dívce prohodila. Znovu se okamžitě napne a zadívá se na Arianu.

"Měly byste být rády, že chci experimentovat na sově a ne třeba na lidech.." zúží oči a probodne Arianu pohledem, rychle dodá: "Co kdybych si vybral třeba právě tebe?" zašklebí se na ní, než se pomalu nadzvedne a dovolí si Selenu praštit do knížky, kterou drží, aby na sebe upozornil. "Nebo tebe.. ta tvá hlava by se barvila docela dobře. Akorát bych tě musel ostříhat, máš divný vlasy.." Skoro to chvíli vypadá, že Darrelem vysněným povoláním je kadeřník, když začne kritizovat vlasy Seleny. Selena na něho působí fakt zvláštně, zatím si ho ničím nezískala, to se ale možná brzo změní. Jen co mu na otázku ohledně kolejí odpoví Leonard, sám Darrel si znechuceně odfrkne.

"Proboha, slyšeli jste ho? On chce do Mrzimoru," připleskne si teatrálně ruku na čelo, zavrtí s protočením očí hlavou a hned vzápětí zvedne rychle palec směrem k Seleně, že to strefila. Už po druhé tu někoho ocenil, což může vypadat divně, ale i on to umí, když chce. "Mrzimor.. samá čest a pracovitost, tam bude teda fakt nuda!" Oklepe sebou, aby dal najevo, že takhle kolej se mu fakt nezamlouvá. Šlehne po Seleně lehce měřícím pohledem, když zmíní Zmijozel a zadívá se na Arianu, nad tou si pouze protočí očima.

"Třeba na hřbitov?" odpoví dívce, když chce někam, kde je klid. Zlomyslně se nad tím uchechtne a pak se konečně opře na sedačce a ruce si založí na prsou, než si každého zvlášť přejde měřícím pohledem. "To já.." začne. "Chci do Zmijozelu. Všichni Gallové tam studovali, takže tam chci taky."

_________________

Déčko - kupé s Emmou, už klidnější Riley a Tarou s rozplácnutou čokoládovou žabkou na hlavě

Archie stále sklíčeně seděl na zemi se skloněnou hlavou a přemýšlel, jestli náhodou neexistuje nějáká možnost, že by se mohl rozplynout nebo prostě propadnout podlahou vlaku a zmizet, aby si nemusel připadat tak neskutečně trapně. Z tohoto přemýšlení ho vytrhlo Rileyino bojovné zvolání, které bylo směřované k tomu proklatému oknu. Dívčino počínání ho překvapilo a když zjistil, o co se snaží, tak v něm její vynalézavost vyvolala vlnu obdivu a zároveň si zanadával, že zatímco ona vyhrála boj s oknem, tak on tam pouze sesypaně seděl na zemi. Najednou uslyšel Emmin dotaz, jestli je v pořádku, otočil se na ni, přijal nabízenou ruku, s jejíž pomocí se postavil zpátky na nohy, a dnes již podruhé odpověděl na tuto otázku, avšak tentokrát již bez přehnaně starostlivé prohlídky jeho matky: "Jo, jsem v pořádku, přežiju." Sotva se Archie posadil, zaslechl Rileyinu uznalou poznámku: „Fajn spolupráce,“ což pro něj byla pochvala, jakou od dívky ani nečekal a když dodala: „Já ho načala, tys ho dorazil," tak se Ar-Lou dokonce musel usmát a odpověděl: "Jo, jsme skvělý tým, ode dneška budu otvírat okna jen s tebou."
Mezitím Emma pozvala dívku stojící ve dveřích do kupé a ta konečně vešla dovnitř. Emma, nejspíš aby ještě o trochu zlepšila náladu v kupé, vytáhla čokoládové žabky a začala je nabízet. Archie je miloval a tak si s nadšením jednu vzal a po tom, co ostatní dívky odmítly, se chlapci rozzářily oči a hladově se otázal Emmy: "Můžu si vzít žabky místo nich?" Zatímco čekal na odpověď začal si rozbalovat svoji žabku, když najednou uviděl, jak vzduchem letí Emmina čokoládová žabka a profesionálně přistává na hlavě nově příchozí dívky. Už to mu přišlo dost vtipné a když Emma nečekaně rozplácla žabku přímo na dívky hlavě, tak neudržel smích a po polovině kupé vyprskl čokoládovou žabku, kterou si už předtím stihl nacpat do pusy. Když dívka prohlásila, že to nevadí, tak se překvapením trochu utišil, protože čekal, že se strhne holčičí bitka, ale stále mu pobaveně cukaly koutky a hrozilo, že propadne novému záchvatu smíchu. Vyslechl dívčino jméno a usoudil, že by se měl také představit, tak si otřel dlaně od čokolády do kalhot, natáhl k dívce ruku, stále dusil smích a oznámil: "Já jsem Archie, Archie Bennet," a po chvíli sledování rozpláclé žabky dodal, "Měla by sis tu žabku co nejdřív dát dolů, jinak se čokoláda rozpustí a budeš z toho mít hnědý melír. Jestli chceš můj kocourek Artie ti s tím může pomoct, čokoládu má rád, ikdyž by ji jíst neměl, ale tohle je krizová situace, takže..." nabídl Archie a tázavě se podíval na dívku. Co to, u Merlinových vousů, zase dělám? Už žádné pomáhání holkám přece!

Emma si v duchu přehrávala posledních pár vteřin. Okno se konečně podařilo otevřít a díky Riley dokonce otevřené zůstalo. Pomohla Archiemu zpátky na nohy a po tom co obě dívky její žabku odmítly, darovala všechny Archiemu, kromě jedné. Té jedné osudové čokoládové žabky, kterou si nechala „pro sebe“. A pak už to šlo ráz na ráz a skončilo to žabkovou plackou uprostřed Tařiny hlavy. Chvíli se nic nedělo, ač Emma toužila v opak. Připadala si neskutečně trapně, že tak udeřila a zesměšnila čerstvě poznanou dívku. Kéž by se tomu všichni zasmáli… Najednou se Riley zasmála a i když pak hlasitě kýchla, smích neustal. Pokračoval s ním Archie, který se začal chechtat na celé kupé, až se málem zadusil jednou ze svých žabek. To už Emma nevydržela a začala se také chichotat. Když se jim podařilo smích tak nějak utnout, i když Emma měla takový dojem, že asi ne na dlouho, Archie se představil. Neustále sledoval rozplácnutou žabku a koutky úst mu pořád cukaly, když se najednou rozmluvil „Měla by sis tu žabku co nejdřív dát dolů, jinak se čokoláda rozpustí a budeš z toho mít hnědý melír. Jestli chceš můj kocourek Artie ti s tím může pomoct, čokoládu má rád, ikdyž by ji jíst neměl, ale tohle je krizová situace, takže...". Těm slovům se Emma uchechtla a dodala „Když tak ti to pomůžu nějak vybrat, takhle na zařazování nemůžeš. Hodil by se hřeben, ale já ho bohužel u sebe nemám. Nemáš nějaký u sebe ty? Mimochodem, já jsem Emma Greenwoodová,“ a vrhla na ni zářivý úsměv.

Zatímco si Riley utírala zbloudilé slzy kapesníčkem, po očku pozorovala dění v kupé. Překvapilo ji, že se Tara celé té žabičkové příhodě jenom zasmála. Ona by na jejím místě rozhodně reagovala jinak. Mít v hlavě kousky čokolády by ji vtipné vůbec nepřipadalo. Vlastně by se s Emmou jako viníkem celé té šlamastiky nejspíš plamenně pohádala. Neuklidňoval by ji ani fakt, že hnědý melír – jak to Archie nazval – by v jejích vlasech nejspíš úplně zanikl...
Konečně si dala tvář dohromady, avšak v nose ji to neustále šimralo a oči jí za tu chvilku trochu zarudly. Naštěstí cítila, jak k ní proudí čerstvý chladivý vzduch, který s úlevou vdechovala. Díky tomu šimrání ustávalo. Oči ovšem zůstávaly lehce zarudlé pořád. Pohlédla jimi na zamazanou Taru.
„Hodilo by se Pulírexo,“ zapojila se do debaty pohotově, když zaslechla Emmin návrh s hřebenem. „Máma to používá na všechno. Nádobí, oblečení, klícky od sov... Já ho ale bohužel neumím, takže stejně zkysneme u toho hřebenu.“ Na moment se odmlčila a když zase promluvila, se zvláštní jiskrou v zarudlém oku se na Taru a i ostatní zadívala. „Teda... Pokud nechceš, abych se ti pokusila ty kousky čokolády z hlavy vystřílet Expelliarmem. V tom jsem docela dost dobrá.“ Z jejího tónu nebylo tak docela jasné, jestli si z nich tropila žerty nebo to myslela smrtelně vážně...
Vzápětí ji zase začalo šimrat pod nosem, a tak se instinktivně zadívala na obě kočky, jestli nějak nezměnily své pozice. Zdálo se, že ne... I tak se ale odsunula ještě dál od nich do koutka k oknu, z něhož vyhlédla ven. Míhající se venkovní krajina na ni působila uklidňujícím dojmem. Tak uklidňujícím, že se úplně zapomněla Taře představit, jako tomu učinili Emma s Archiem...

_________________

Leonard se pod nepřívětivými pohledy Seleny a Darrela mírně zakroutil, ale nakonec bojovně vystrčil bradu a založil si ruce. Sice o Mrzimoru nic nevěděl, ale nepřišlo mu, že by zrovna Mei měla patřit do nějaké podřadné koleje.
"Čest a pracovitost jsou náhodou docela dobrý vlastnosti," podotkl neurčitě, "a v čem je vůbec Zmijozel tak strašně super?" Nechápavě zavrtěl hlavou; byl snad Zmijozel kolej pro něčím lepší lidi, než byli ostatní? Mírně se zamračil; Mei mu tvrdila, že koleje jsou vyrovnané, a Leo raději důvěřoval primusce, která už v Bradavicích studovala několik let, než někomu, kdo teprve nastupoval do prvního ročníku. Každopádně, jestli by měla být tahle kolej plná lidí jako je Darrel a Selena, tak to potěš koště.
"Proč ne třeba Havraspár nebo Nebelvír?" Zeptal se nakonec vítězoslavným tónem; konečně si vzpomněl na zbývající jména kolejí. To kolem dveří jejich kupé zrovna zarachotí vozík a ozve se hlas paní, která ho tlačí před sebou. Leo zmateně natáhl krk - nebyl si úplně jistý, o co se jedná, takže raději počkal, jestli se někdo z jeho kupé k vozíku vydá.

Vagon D - Tara, Emma, Riley, Archie

"Jo to asi jo." řekla Tara na Archio reakci ohledně jejích vlasů, zatímco mu potřásla rukou. Pak se usmála i na Emmu."Bohužel mám hřeben zahrabaný v tašce. Ale ono to určitě půjde i tak." Tara se začala šíleně smát, pokusila se to zakrýt kašlem, ale moc to nepomohlo. Vážně bych měla vytáhnout tu žábu co nejdřív. Po Rileyně návrhu mírně ztuhla. Vůbec si nebyla jistá co je Pulírexo s Expelliarmem a nechtěla to zkoušet na své hlavě.
Stejně se však na dívku, jejíž jměno neznala, usmála."Myslím, že to nejdřív zkusim ručně."
Natáhla se a pokusně uchopila tu ohavnou věc, na její hlavě, do ruky, šlo to ztěžka, vůbec se to nechtělo pustit jejích vlasů. Za chvíli už, ale v ruce svírala alespoň polovinu, žabky. Nechutné. Tara hodila na kus čokolády ve svých rukou znechucený pohled a pak nejistě mrkla po svých společnících."Už to neožije, že ne." Nečekala ani na odpověď a vyhodila kus hnědé hmoty do koše, v rohu kupé. Následně se schoulila do sedadla a ostražitě pozorovala koš, jednou rukou při tom systematicky pokračovala, ve vyndávání čokoládového monstra ze svých vlasů, potom co vytáhla největší kus, už to šlo docela dobře.Když do odpadkového koše vyhodila, snad poslední kousek žabky. Otočila se na ostatní, nevěděla jestli se má zeptat nebo ne, ale o nové škole skoro nic nevěděla, do toho dopisu by měli psát podrobnější informace. Nakonec se zeptala."Proč se ta škola jmenuje Bradavice, má to nějaký důvod? Mě připadá trochu divný pojmenovat školu podle kožní nemoci." Přemýšlela nad názvem školy už doma, ale nemohla na nic přijít. Po setkání s žabkou jí, ale začínali napadat samé strašné věci. Opravdu se teď bála, že by školou mohli poskakovat bradavice. I když, kdyby tomu tak bylo určitě by školu zavřeli ne? Za doprovodu, těchto myšlenek se Tara sehnula ke své tašce a začala z ní dolovat hřeben. Byla si jistá, že jí ve vlasech už nic nezbylo, ale jistota je jistota. Když konečně svírala hřeben pevně v ruce a zavřela svou tašku, vzpomněla si na to co předtím řekla Emma a dodala."Zařazování je něco jako .... přijímačky?" Pamatovala si, že Hugo také dělal, nějaké testy než ho přijali do školy. Pak se znovu pohodlně usadila v sedadle a nalezeným hřebenem si začala česat vlasy, když najednou z chodbičky zaslechla rachocení koleček, zřejmě nějakého vozíku a zvolání."Dýňové paštičky! Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak! Čokoládové žabky! Vše do třiceti srpců!“ Taře se zděšením rozšířili oči a v duchu prosila všechny přítomné, ať si nekupují čokoládové žabky, nebo lépe vůbec neotevírají dveře, nestála o to aby sem nějaká z těch čokoládových stvůr vnikla. Vždycky měla čokoládu ráda, ale od teď se jí bude vyhýbat jako čert kříži.

Nadzdvihnu obočí, přičemž pohled upírám na Darrela. "Vážně si myslíš že by mi to vadilo?" Zakroutím maličko hlavou. Jistě že by mi to bylo jedno. Koneckonců, prateta byla plešatá, a přežila. Tedy. Sletěla z útesů, ale na to neměly vlasy vůbec žádný vliv, ne? Možná kdyby je měla, zachytila by se, ale není nutné plýtvat energií na nějaké co by kdyby.
Zmijozel. Všichni chtějí do Zmijozelu. No já radši nechávám kolej na ostatních, protože kdybych někam hrozně moc chtěla, určitě bych skončila někde jinde. Alespoň nebudu zklamaná, ale vsadím se, že mě klobouk pošle do Mrzimoru, protože se jinam asi nehodím. Nad Darrelovou rýpavou odpovědí opět nadzdvihnu obočí. Rozhlédnu se po kupé. Selena se zdá v celku zabavená knihou, Mary taky, Leo... no... Ten chudák asi pořádně neví, která bije, já mám hlad... zdá se, že bych se mohla zapojit do hovoru, hlavně proto, že Darrelovy poznámky mě z neznámého důvodu nutí odpovídat a cítit se dotčená. Pche. Hřbitov. "I mrtví jsou hluční." Odvětím hrdě, s výrazem 'každý den si povídám s mrtvýma' si poposednu a nacpu polštář do batohu.
Poté, co se znova ozve Leo. Nad jeho otázkou se zamyslím. Odpověď na otázku ohledně zmijozelu nechávám na těch dvou, protože ti dva se zdají no... šíleně nadšení pro Zmijozel. Proč ne? No protože... dobře tohle bych mohla vypustit. "Protože do Nebelvíru chodí takoví ti cvoci, co jsou šíleně stateční a všichni od nich čekají nějaké zázraky. Havraspár... no... chytrý = hlasitý. Pokrčím rameny a donutím se trochu uvolnit. No tak. Sedím ve vlaku, v nacpaném kupé s jedním egoistou, tichou Mary, ledovou Selenou a... No. Leo se zdá prostě jako Leo. Nikdo ani moc veselý, ani hyperaktivní a a ni děsivý, tak se nikdo nedozví, že umím mluvit. "Tím nemyslím, že by byly ostatní koleje - podle mě - špatný, ale oproti nim se hřbitov zdá jako dobrá alternativa..." Zapřemýšlím znova nahlas, fakt, že jsem vlastně potvrdila to, co řekl Darrel, nějak ignoruju. Navíc to, že nemám páru o tom, kdo v rodině byl v jaké koleji podporuje mé rozhodnutí nepřát si patřit do nějaké určité koleje. Pak po všech - hlavně tedy po Darrelovi a po Seleně - hodím takový zvláštní pohled jako bych říkala, že je to čistě můj názor a následně pohled stočím ke dveřím kupé.
Pak se konečně ozve paní s vozíkem. Zahrabu do batohu a vytáhnu středně velký pytlík a opatrně ho otevře. Následně se z ní vydere hlasité povzdechnutí a po zatřepání pytlíkem a zacinkání. Jo. Samý galeony, ani jeden srpec, natož cokoliv jiného. Pomalu vstanu, upravím si sukni - ještě teď slyším matku, která vyšilovala, že na cestu vlakem se fakt sukně nehodí, že si mám vzít... kalhoty a pak se převléct... no to určitě - a vykouknu z kupé. Jak ale uvidím ty zástupy budoucích spolužáků, poraženě se sesunu zase zpět povzdechnu si. Pohledem zatěkám po kupé. Bude si někdo něco kupovat? Dobře tohle jsem měla říct asi nahlas. Bude si někdo něco kupovat?

_________________