>>>

Nevím jestli brečet, že tohle je poslední školní rok, nebo bej šťastná, nicméně momentálně jsem nadšená, protože se konečně dostanu pryč od mé dementní rádoby famílie, hezky do Bradavic, kde mám alespoň kamarády. Za jiných okolností bych čekala, jestli někde zmerčím Gwen, protože jsme od prázdnin něco jako BíEfEf, nicméně na to jsem příliš nadšená dostat se do vlaku a pryč. Prázdniny byly naprosto příšerný, až na ten jeden večer, žeano. Jsem tak nadšená, že odjíždím z toho bláznice (doslova) pryč, že mi ani nevadí, že už nejsem prefekt a když cestou kolem vagonu pro primuse a prefekty zmerčím Jane, ani mě u srdíčka nepíchne žárlivost, protože já na rozdíl od ní budu mít Ovce za samý véčka a tak, víme. Samozřejmě pořád panikařím, že to bez Patricka nezvládnu, nicméně momenálně mě pohání touha být lepší než Jane a všichni ostatní a tak to i bude. Přisuzujte tu změnu mému tetování nebo tak něco, je mi to fuk.
Vlezu do prvních dveří, které nahmatám a po chvilce rozhodování nalepím obličej na dveře kupé B4, kde je pravděpodobně Darrel. I mean... snad po těch letech ten zadek poznám, neasi. Jo, jsem příliš nadšená z toho, že jedu do Bradavic. Víc, než jsem byla v prváku, lol. Uhladím si uniformu a dopnu rozepnutý knoflíček na košili, načež se vmáčknu se zavazadly a tak do kupé. "Vstávej přece! Že bys mi třeba pomoh, ts." postěžuju si hlasitě, předpokládajíc, že Darrel spí. zavřu dveře od kupéčka a usadím se na volné straně. "Vypadáš strašně," zkonstatuju nepřirozeně nadšeným tónem ospalého spolužáka. "Tos propařil celé prázdniny?" zeptám se rovnou, doufajíc, že se zeptá, co jsem dělala já. Protože jsem nestrávila několik hodin v bolestech jen proto, abych o tom nikomu neřekla. A zrovna Darrelovi, který mě, podle mého názoru, vždycky viděl jako slabší článek nebo tak něco.

_________________

Pokud by Ariana se svým příchodem o pár minut otálela, Darrel by pravděpodobně začal brzo chrápat, protože do spánku se začal propadat neuvěřitelně rychle a po pár vteřinách už ani nevnímal, že leží v prázdném kupé někde uprostřed vlaku mířící do Bradavic.
Před očima se mu stačilo mihnout pár slunečných vzpomínek z prázdnin, respektive ze srpna, protože upřímně červenec byl něco ve stylu: kdo přežije Donnin pekelný hněv a na tuhle část léta nemínil vzpomínat ani omylem. Ariana ho z usínání vytrhla ihned, stačilo otevřít dveře od kupé a promluvit a Darrel už zase ležel na břiše v malém kupé a uvědomoval si, že musí mít pokrčené nohy, protože by se tam na délku jinak nevešel. "Cože?" otočil se a podíval se na Arianu, která si k němu dobrovolně přisedla - vážně? Možná by Ari pomohl, ale měl příliš ztuhlé svaly a než se stačil vůbec vzpamatovat a rozkoukat se, blondýnka už si poradila a najednou seděla na proti němu a dívala se na něho svýma velkýma modrozelenýma očima.
"Že to říkáš zrovna ty," zamračil se a pomalu se usadil, kšiltovku si sundal a rukou se pokusil si urovnat rozcuchané vlasy, "která vypadáš celý rok, jako kdybys slavila celoroční Halloween," dodal už a pobaveně mu zacukalo v koutcích, protože to nemyslel úplně stoprocentně vážně. Vlastně Ari byla pěkná holka, to už dávno věděl... pojďme radši dál, "celý úplně ně," zamyslel se nad tím a zauvažoval nad tím, zda se dnešní noc dá označit za párty, když pil sám a doma. To spíš byl náběh na depresi a alkoholismus, takže se rozhodl to nezmínit a vymluvil se na přítel z USA, což rozhodně hrálo svou roli v jeho vzhledu. "Jen jsem se včera vrátil od Donny z LA, tak jsem ještě trochu... nesrovnanej," ušklíbl se s nakrčeným nosem a znovu dlouze zívl. "Vypadáš fakt pozitivně naladěná, co se stalo?" zeptal se nakonec, když už začínal vypadat, že vnímá svět kolem sebe a zvědavě se na Arianu podíval. Netušil proč, ale po většinou času na něho působila jako chodící hromádka neštěstí skládající se z kůže a kostí, dneska na něho však působila naprosto opačně a on nabýval dokonce dojmu, že se do Bradavic těší. Bylo až úsměvné, jak se to otočilo.

_________________

Sedmák. Víte, když jsem byla mladší (jakože hodně mladší), často jsem si představovala, jaká to bude bomba, až budu na škole jedna z nejstarších. Úplně jsem viděla, jak si bude sedmnáctiletá Dipp Sandersová sebevědomě vykračovat chodbou a malí prváci se budou bát k ní byť jen zvednout pohled, tak moc velký respekt by z ní měli. Hm. A tady mě máte – sedmnáctiletou Dipp Sandersovou, která je všem prvákům ukradená a to sebevědomí nemá ani zdaleka tak vysoké, jak si představovala. A věřte nebo ne, dokonce těm prváčkům záviděla. Oni měli všechno před sebou, kdežto mně už zbýval jenom jeden jediný poslední rok. To bylo depresivní. Ale brečet jsem nehodlala – to by bylo trapný a ponižující.
Přepážkou mezi nástupišti devět a deset jsem proto prošla s poněkud neveselým výrazem, a jakmile se mi povedlo i zbavit se zavazadel, zamířila jsem k jednomu z vagónů, a to konkrétně k vagónu B. Chvíli jsem naprosto seriózně zvažovala, že se nacpu k mladším ročníkům, protože aww, děti, ale nakonec jsem si to rozmyslela. V dalším kupéčku jsem totiž nalezla své o rok mladší spolukolejníky. Sice jsem se s nimi nikdy moc nevybavovala, ale tak… nikdy nebylo pozdě utužit kolejní vztahy, ne? Navíc byli hezcí (ale pšt!), i když to věstilo pravděpodobně jenom to, že budu kolosálně trapná, vypravovat jim o své sbírce bot, v horším případě jim vylíčím historku, jak jsem se během prázdninové návštěvy Mexika poprvé opila pod obraz a málem okradla nějakého místního gangstera. Rebel, neasi.
„Eh, ahoj, máte tu volno, nebo… na někoho čekáte?“ optala jsem se, jakmile jsem pootevřela dveře, a s relativně přátelským zazubením na oba chlapce zamrkala stříbřitýma očima. A fakt jsem doufala, že se mnou nevyrazí dveře, poněvadž by to bylo ještě potupnější než oplakávání posledního roku v Bradavicích.

_________________

Dipperia Sanders.

Winifred neměla žádné kouzelné kufry, mazlíčky ani příslušenství, což byla ovšem škoda, neb by si s tím dokázala skvěle poradit. Rodiče měli tendenci jí i do čtvrtého ročníku doprovázet. Nevěděla, co to je za zvláštní mravy, že na ní dohlíží jako na perličku národa kouzelníků. Možná to bylo učením, či snad svou zálibou v pečlivosti a jiných přílišně puntičkářských věcech. Byla snad jediné pečlivé a relativně hodné dítko v rodině. Relativně.
Každopádně zamířila do vagonku a bez většího hledání skončila hned v prvním kupé, které měla v cestě. Mohla být šťastná, protože v něm byla její spolužačka - Summer. Byla vskutku ráda, že ji tu potkala. Ihned jak prošla dveřmi se na její pihovaté tvářičce objevil zářivý úsměv, kterým občastovala obyvatelku vlakového kupé.
"Ahoj, Sum, jaké bylo léto?" pozdravila jí rovnou s otázkou. Na cestu vlakem se zase pořádně připravovala, upletla si na cestu dva francouzské copánky, protože se vzbudila z toho všeho těšení až příliš brzy. Věděla, že proto bude večer unavená, trhlo jí to hned v ty čtyři ráno, kdy se vzbudila.
"Uuuh, zdá se mi to, nebo vypadáš... nesvá?" optala se jí. Neznala ji sice až tak dobře, ale už s ní párkrát prohodila ve škole slůvka. Nedokázala se zbavit pocitu, že je tu něco divně, nebo špatně. Nebo se jí to možná zdálo? Neměla takové tíživé pocity příliš v lásce, ale moc dobře věděla, že ani bez nich se svět neobejde. Nací, nechtěla, aby byla Summer smutná nebo tak něco. Nechtěla, aby kdokoli byl smutný, to bylo takové všeobecné, ne pouze u Summer. Každopádně vytáhla papírovou krabici ve které byly mudlovské sušenky, které sama pekla. Nabídla tak Summer ještě než se vlak rozjel.
"Dej si, ty pomůžou," podotkla a hezky se uculila, aby jí povzbudila tou svojí dobrou náladou, kterou měla. Tu měla ostatně pokaždé, když jela do bradavic, naprosto hyperskvělá nálada, která šla těžko krotit.

_________________

| +

Hodím na Darrela ublížený pohled, ale dneska jsem až moc nadšená na nějaké urážení se a tak na tím v duchu mávnu rukou. Aha, Donna, LA, Darrel a holky, hm. Jak moc se se mnou bude bavit, až se dozví, že jsem roztroubila jeho aférku s Jane? Třeba se o tom nedozdí, totiž, řekla jsem to Gwen, která tajemství beztak neudrží, ale já si nemohla pomoct! Anyway, časovej posun, to docela chápu. "Musí se něco stát, abych měla dobrou náladu? Ty nejsi nadšený z toho, že budeme ve škole poslední rok a pak budem všichni volní?" nadzdvihnu tázavě obočí a zatvářím se, že to není moje konečná odpověď, načež chvíli mlčím a upírám na Darrela lehce krípy pohled, těkajíc obřími kukadly všude po jeho obličeji a pak i po kupé. Rychle očekuju, že venku nikdo zrovna v tuhle chvíli neprochází, stáhnu si rozpuštěné vlasy do hodně rozcuchaného drdolu a s pohledem zabodnutým ven si začnu rozepínat košili. V půlce se zastavím a hodím pohled na Darrela, přičemž mi až v tu chvíli dojde, že jsem předtím všechno řekla jen ve své hlavě a ne nahlas.
"Ehm. Hele jo prostě sem si jednou večer vyrazila ven s Gwen, jo?" začnu vysvětlovat a na chvíli se přestanu svlíkat, protože začínám mít pocit, že jsem strašně krípy i na své poměry. "A narazily jsme na takovej pochybnej podnik, no a nevím co mě to popadlo, jako by nestačilo, že jsem zdrhla z domu, za což mi ten psychopat hodil na Meow Avadu..." pokračuju neutrálním, až skoro lehce veselým tónem, což naznačuje, že jsem asi na nějakých práškách. Dorozepnu košili a rychle se otočím k Darrelovi zády, načež stáhnu košili dolů k pasu, aby viděl na výsledek několikahodinového utrpení. A když říkám utrpení, myslím fakt utrpení. Od kru (proto jsem si stahovala ty vlasy) se táhne dlouhý, v půlce roztržený řetěz, přičemž kousky, které z roztržené části odlétají, mají tvar siluety odlétajících ptáků. Není to učitě nic moc cool tetování, nicméně pro mě znamená dost a jsem na něj kruci hrdá. Zase se obleču a otočím se čelem k Darrelovi. "Nebýt zasnoubení s Jamesem, myslím, že by mě strýc fakt za tohle zabil." oops, spoiler. Stejně by se to Dája dřív nebo později dozvěděl. "Ale stálo to za to," dodám, mezitím, co si zase zapínám košili, plně připravená na Darrelův výsměch, protože... to on prostě většinou dělá.

_________________

Jak se několikaletí i teprve budoucí studenti Bradavic postupně loučili se svými příbuznými a přesouvali se do vlaku, kupé se jedno po druhém zaplňovala a začínalo být jasné, že dříve či později si někdo najde cestu i do Rossanina dosud opuštěného království. Tedy, kdyby to záleželo na Rossaně, pak by přesně tři místa v tomhle kupé zůstala prázdná, ale kdo byla nakonec ona, aby o tom mohla rozhodovat?
Když se proto dveře o něco později otevřely a Rossana zvedla v obavách hlavu, upřímně se jí ulevilo, že spatřila známou tvář. Gabrielu si pamatovala z Příčné ulice a třebaže tam se snažila ze všech sil chovat způsobně, dnes jí obličej zalil ryzí a nefalšovaný úsměv. Taky za to mohl fakt, že dnes byla kvůli všemu tomu loučení a cestě vstříc novým zítřkům maličko vychýlena ze své obvyklé citové stability a prostě byla ráda, že jí sem nevpadl žádný nebelvírský vozembouch.
"Ahoj," pozdravila..., no, ne úplně vesele, ale rozhodně mile a vstřícně. Napadlo ji, že Gabriela se mohla aspoň zeptat, zda je v kupé volno - a Rossana by jí pak tuto informaci s chutí potvrdila - ale když už na žádné takové dotazování nedošlo, musela to už nějak překousnout.
"Mám se skvěle. Totiž..., jsem trochu nervózní. První cesta do Bradavic a tak vůbec, prostě..., kdo není, že? Ehm." To byl na Rossanu až nezvykle otevřený proslov a budiž jí nějaké to drobné zaškobrtnutí odpuštěno. "A co ty? Spíš se těšíš nebo se spíš bojíš?"
Na otázku ohledně literatury Rossana jen zvedla knížku tak, aby si Gabriela mohla prohlédnout její obálku, na níž se skvěl nápis Svědectví. Byl to pořádně objemný kus literatury a pro jedenáctiletou dívku možná trochu zvláštní, ale Rossana přelouskala takřka cokoli, co před ní někdo omylem položil, a nečinila rozdíl mezi autory kouzelnickými a mudlovskými, zvlášť když došlo na beletrii. Kromě toho matka nebyla vždy na sto procent informována, co přesně její dcera čte, protože ona sama mudlovským románům až tak zásadně neholdovala.

Darrel se trochu zamračil, zatímco přemýšlel nad Arianinou otázkou. Pravda byla, že poslední rok v Bradavicích zněl skvěle a strašně zároveň, záleželo především na tom, ze kterého úhlu se na to díval. Když pomyslel na to, že za rok už nebude žádnou školou vázán, bude se moci sebrat a prostě se vydat na půl roku za Donnou, docela se na ukončení Bradavic těšil, na druhou stranu některé své kámoše už v životě neuvidí, nebo se s nimi uvidí málo, nehledě na to, že za sebou uzavře dost podstatnou kapitolu života a... co vůbec bude dělat po Bradavicích?
"Já nevím, mě spíš žere, že tam teď zas musim," postěžoval si zcela upřímně a když to doplnil svou otrávenou a na půl skleslou tváří, bylo hned jasné, kde je ve skutečnosti kámen úrazu. Vůbec se mu tam nechtělo, dokonce uvažoval nad tím, že do sedmáku nenastoupí, takže ho Donna musela přemlouvat a vzhledem k tomu, že nebyla zrovna dvakrát trpělivá, nakonec se s ním nepárala a prostě ho odvezla na letiště, i když s tím nesouhlasil a stále opakoval, že se nikam vracet nehodlá. Ale musel, vidět vzteklou tvář svého otce, který ho dotáhne do Bradavic živého či mrtvého, nebyla věc, o kterou by stál.
Zamyšleně Ari pozoroval, protože vážně byla jako proměněná. Opřel se v klidu na sedačce, na níž seděla, a aniž by si to uvědomil, zvědavě sklouzl zelenomodrými oči k dívčině náhle odhalenému krku, když si z rozpuštěných vlasů udělala drdol, to však neměl tušení, co bude následovat. "Ty vole, co to děláš?!" zařval téměř vyděšeně a přemýšlel, jestli řekl něco, co by si Ariana mohla vyložit špatně a proto se mu tu začít svlékat. "Přestaň, ještě nás někdo uvidí- já slíbil Donně, že už se v životě na žádnou neoblečenou holku ani nepodívám!" vyhrkl v tom zděšení, protože byl odhodlán svého slibu dostát. Nečekal, že ho poruší tak brzo. Zavřel by rychle oči, ale Arianina obnažená kůže jeho pohled k sobě prostě přikovala, takže se podíval a ztěžka polkl. Stále nechápal, co měla v plánu, a to až do okamžiku, kdy začala mluvit. Pokud se Ari začala vysvlékat a přitom mluvila o Gwen, asi tu neměla v plánu dávat mu neslušné návrhy.
I tak nevypadal o nic víc klidněji a to ani v okamžiku, kdy se k němu otočila zády. V první chvíli se mu vybavil pohled na záda Jane, protože přesně takto k němu tenkrát byla otočená ona, když ji pomáhal rozepínat šaty, ale na to naštěstí brzo přestal myslet, protože si všiml tetování.
"Ty máš tetování!" zvýšil znovu nevěřícně hlas a vytřeštil oči. "To si děláš srandu! No tak to je masakr. Hustý. Ukaž to z blízka, ty vado, jako řetězy? Fakt originální. Bolelo to? Jak ti to dělali? Kolik to stálo?" zapomněl na jakékoli rozpaky či únavu a přiskočil k Ari blíž, aby si to detailně prohlédl. Potom se vrátil zpět na své místo a těch informací na něho začínalo být docela moc. "Cože? Ty si zasnoubená? A co, avadu na kočku?" neorientoval se, "hele, nechceš mi to říct všechno v klidu od začátku? Ale nejdřív se obleč, prosím tě, kdyby nás viděla Jane, tak už si fakt bude myslet, že jsem kretén," podrbal se ve vlasech a nervózně koukl k uličce za dveřmi kupé, která byla naštěstí prázdná.

_________________

<<

Kdyby Anna-Maria nebyla taková jaká byla, nejspíše by se na nástupišti 9 a ¾ objevila s otráveným výrazem, ale takhle bylo znát pouze z jejích očí, jak moc ji netěší, že se tu musí proplétat mezi tou většinovou spodinou. Ne že by se nemohla jednoduše přemístit do Prasinek a počkat tam, problémem ovšem bylo, že přemisťování příliš nemusela, a tak se vlak jevil jako logická volba. Naštěstí se nemusela starat o zavazadla – od čeho přeci měla skřítky – a tak jen prošustila mezi ufňukanými dětmi a jejich starostlivými rodiči až k tomu nejposlednějšímu vagonu, kam zjevně zatím příliš lidí nestačilo dojít, protože byl takřka prázdný. Výborně. Anna sice nemohla tak úplně doufat v to, že by to tak zůstalo celou cestu, ale chvíli klidu si užít mohla, no ne?
Přestože neměla žádné nutkání sedět u okna a nostalgicky rozjímat nad tím, jak je tahle cesta do Bradavic poslední a jaká to je škoda, že ji čeká poslední rok, a vzpomínat na cesty minulé a blabla, posadila se Anna-Maria k oknu, na tváři výjimečně viditelný nezájem. A jakým lepším způsobem odradit případné zájemce o obsazení kupé než tím, že si rozevřít noviny a předstírat, bůhvíco v nich nebylo zajímavého?

_________________

<<
Evelína se do školy opravdu těšila. Bylo to podivuhodné, ale pravda. Doma otravovaly malé děti. Dívka si na to pořád nemohla zvyknout. Dvojčatům byly sice už dva roky, oba rostly jako z vody, ale pořád jsou otravní a uřvaní. A ne moc inteligentní a tak.
Přes to se jí od rodiny vždycky odchází špatně, protože jí sice lezou na nervy, ale zase jsou jejími nejbližšími a nejmilovanějšími. Do Bradavic nejela sama. Její nejméně oblíbený člen rodiny - mladší sestra Amélie, jela totiž taky. Takže si Evelin, chtě, nechtě, musela vyslechnout několik dívčiných inteligentních poznámek o čemkoli, co Evka zase dělá špatně. Dívčina ale sestru začala loni podezřívat, že ji má ráda, protože jakmile vytáhla paty ze společenky, byla u ní havraspárka pečená vařená.
Když celá rodina konečně prošla zdí a viděla dav lidí u vlaku, maminka začala popotahovat. "Mamí, nech toho, vždyť se ti vrátíme!" zaculila se, objala maminku a dala jí pusu na tvář. Ten samý postup opakovala i u ostatních členů rodiny, krom Amélie. "Užijte si to beze mě. Páčko!" rozloučila se celá rozesmátá a vystřelila i s kufry k vlaku. Podařilo se jí nastoupit dovnitř a vytáhnout za sebou kufry, už zbývalo jen najít kupé. Dívčina zaujatě nahlížela do každého kupé, které minula. Nakonec jí nejvíc zaujalo to s označením C6. Seděla v něm Summer a Winifred. První jmenovaná nevypadala úplně nejpříjemněji, ale uměla to i hůř. Chvíli váhala, ale za pokus to stojí, ne? Se Summer měla Evelin, alespoň podle jejího mínění, neprojednané věci a chtěla to urovnat.
"Ahoj," usmála se při vchodu do kupé. "Máte tu místo, že?" usmála se, ale na odpověď nečekala. Posadila se naproti Summer, nohu přes nohu, a usmála se na dívčiny. Snad mě Summer nevyrazí hned, jak začnu mluvit... "Tak co prázdniny, holky?

_________________

Ačkoliv toho Flann letos do Bradavic táhl odhadem tak třikrát tolik co normálně, pořád mu stačil jeden kufr na věci a jeden baťůžek na Šunku a flašku s bubákem. Ať žije zázračné somradlo od profesora Aubreyho, do kterého se mu sice nepovedlo nacpat Salám, ale bez zjevných deformací se tam vešla celá nůše dikobrazích ostnů a necelé jedno kolečko scvrklofíků. A ano, to všechno naprosto nezbytně potřeboval, jen těch několik kousků sušeného dikobrazího masa bylo víceméně navíc.
I on měl letos prefektský odznak, kterého si ale v dopisech ze školy všiml až víceméně náhodou, den před odjezdem. Prostě ho po těch kapitánských frčkách moc nečekal a mnohem (mnohem) víc ho zajímaly výsledky NKÚ, tak mu snad budiž odpuštěno, že v obálce nehledal nic dalšího a šel to oslavit s oslicí.
Možná to Aldwincklovo rozhodnutí trochu zpochybňoval, ale rozhodně se hodlal snažit. Od chvíle, kdy se soustavou krbů dostal na nádraží, však přemýšlel dost podobně jako Anabelle. Tedy až na tu část se zneužíváním, víme, a taky se nějakou dobu marně rozhlížel, jestli neuvidí Auroru... Každopádně se tedy i on ocitl v posledním vagónu, kde očekával největší tmu pod svícnem, a spoléhal na to, že svou princeznu holt najde při následné obchůzce ve jménu zákona. Pokud možno jenom tu princeznu, nikoliv bandu draků s vodkou a podobné zhůvěřilosti.


A vcházet do vlaku posledními dveřmi se vyplatilo: místo toho, aby natrefil na kohokoliv z nevelké, leč výrazné skupiny lidí, co vidět nepotřeboval, zahlédl v jednom z prvních kupé Anabelle. U níž si mohl být jistý, že nebude zapalovat kupé, opíjet se a dost možná ani mluvit, takže se jevila jako vysloveně vhodný spolucestující. Pomalu otevřel dveře s tím, že se tradičně zeptá, jestli je tam volno, když si všiml i dalšího studenta uvnitř a náležitě znejistěl. Možná totiž zhruba se dvěma třetinami školy v životě nepromluvil a u poloviny si nebyl jistý jmény, ale minimálně od pohledu jich znal mnohem víc a tenhle člověk mu nepřišel ani trochu povědomý. A soudě podle věku to rozhodně nebyl prvák, takže tady bylo něco špatně.
„Ééé, je tohle vlak na Bradavice, žejo?“ zeptal se trochu zaraženě a zůstal stát mezi dveřmi, každopádně pokud ho vysloveně neodehnali nebo dál nemátli, brzy následovala i otázka na možné přisednutí.

_________________