„Neřekla jsem, že je všemocný,“ pronesla Scarlet lehce rozmrzela, protože až takhle to skutečně nemyslela. To snad nebyl žádný člověk, ať si to myslel jakkoliv. „Ale pořád je to vlak plný dětí…“ Scarlet se nakonec odmlčela a pouze výmluvně pokrčila rameny. Adam měl vlastně pravdu, Brumbál se možná své studenty snažil chránit, ale jen stěží to bylo dost a asi bylo jen otázkou času, kdy to přestane stačit úplně.
Popravdě se Scarlet ulevilo, když viděla, že Adam se zvládl udržet. Tedy, až na to vzdorné odmítnutí sundání kufrů, ale vlastně to nakonec proběhlo celkem hladce. Nebyla si totiž tak úplně jistá, jak by reagovala, kdyby si Adam na Attica přece jen něco dovolil. Neubránila se ale vděčnému pohledu, když ji Atticus mezi řádky ujistil o tom, že se Skyem proběhlo vše v pořádku. Ona totiž Scarlet možná říkala, že se hodlá tvářit, jako by s tím postrachem neměla nic společného, ale samozřejmě o něj měla starost. „To ukulele je nepochybně nějaká forma zbraně hromadného ničení,“ neodpustila si Scarlet tichou poznámku a mírný úšklebek. Pak už ovšem nezbylo nic jiného než vyprovodit Attica pohledem, když už to nešlo slovně, načež se Scarlet znovu pohodlně usadila na svém místě a krátce se podívala na Adama. „V pohodě?“ ujistila se, ale jakmile se pak vlak znovu rozjel, stočila pohled z okna a zbytek cesty pravděpodobně z větší části proběhl v tichosti. Jen u výstupu se pak Scarlet s Adamem rozloučila a rychle vyběhla ven, aby stihla Skyovi popřát trochu štěstí, když už ho tedy čekalo to zařazování, aby se neřeklo.

>>

_________________

Adam si samozřejmě všiml bystrozorova varovného pohledu, ale nehnul ani brvou a oplatil mu to vzdorným pohledem. A když si nakonec Atticus sám sundal jeho kufry, tváří mu prokmitl nepatrný úšklebek, protože tohle bylo jeho maličké vítězství. Bez mrknutí oka sledoval, jak se mu ministerský poskok prohrabává kufrem, a děkoval všem bohům, že nepřeváží nic podezřelého. Neustále se přitom kousal do jazyku, aby neřekl nic, co by se mu mohlo vymstít.
Pohledů, které na sebe Atticus se Scarlet vrhali, si moc nevšímal, ale jejich slova mu přišla krapet podezřelá. Skoro to znělo, jako by se ti dva znali. Ani když bystrozor odcházel Adam nic neřekl, jen ho vyprovodil pohledem. A až několik chvil poté, co všichni pracovníci ministerstva zmizeli, se uvolnil a dlouze vydechl. „Nic mi není,“ ujistil Scarlet, ačkoliv toho všeho měl po krk. Myšleno celého ministerstva a jeho činů...
Zbytek cesty Adam nemluvil, protože měl hlavu ztěžklou nepříjemnými a znepokojivými myšlenkami. Na jazyku ho sice svrběla otázka, zda Scarlet Attica zná, ale nezeptal se, zatím. Když vlak zastavil v Prasinkách, Adam se se spolužačkou rozloučil, konečně si připnul odznak a vydal se odreagovat pomáháním prváčkům a ostatní studenty navigoval ke kočárům.

>>

_________________

Kath, Casper, Gweeny

Proběhly debaty na různá velmi zajímavá témata, jako byly například zkoušky NKÚ, Finnianův kurz přežití nebo famfrpál, a Kath musela uznat, že se s těmi dvěma cítí docela dobře. A nepřešlo ji to dokonce ani ve chvíli, kdy vlak tak prudce zabrzdil a hodil na ni Caspera, který se hned několikrát omluvil. "To je v pohodě, vážně. A jo, jsem v pořádku," otočila se na Gweeny. Ačkoli ihned nezjistili, co se stalo tak neobvyklého, že to zastavilo dokonce i bradavický spěšný vlak, nakonec usoudili, že se to dřív nebo později dozví. Kath si vzala ještě pár těch výborných sušenek od Caspera, sama svým spolucestujícím nabídla pár čokoládových žabek, které pořád tahala s sebou, a když nakonec dorazila ona znepokojivá kontrola i do jejich kupé, přistihla ji v dokonale skvělé náladě. Nicméně ministerskou hlídku si přeměřila podezřívavým pohledem, prohlídka kufrů studentů jedoucích do školy jí připadala poněkud zvláštní, přesto vyrovnaně sledovala, jak ti cizí lidé obrací její věci naruby, a svým myšlenkám dala průchod teprve, když odešli. "Co tu dělají?" nadhodila otázku do éteru a pak se až po zbytek cesty se svými společníky bavila především o té nezvyklé události.
Když vlak znovu zastavil, znamenalo to, že konečně dorazili do Bradavic. Kath poděkovala Casperovi za pomoc s kufrem, rozloučila se s ním a pak počkala na Gweeny, aby si spolu našli nějaký ten volný kočár.

>>

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

[JAREN WESTON H. GALL]

Jaren Gall si přišel na londýnské nádraží vyzvednout svého syna. Kterého, to byla otázka.
S dostatečným předstihem se klidnou a odměřenou chůzí dostal přes mudlovskou část nádraží a dokonce ani nevzbuzoval příliš velkou pozornost, protože ač z něho sršelo zalíbení v luxusu a dokonalosti, nebyl dnes oblečen v kouzelnickém hábitu. Jeho vysoká plnoštíhlá postava se rýsovala v černých společenských kalhotách, perfektně vyleštěných botách a bílé košili s ohrnutými rukávy, přes kterou měl černou vestičku, protože na rozeného Brita bylo dvacet stupňů už docela dost.* Navíc dnes neměl žádné pracovní záležitosti a jen velmi naivně se dalo předpokládat, že se chtěl věnovat dětem, když se po tak dlouhé době vrátí z Bradavic, spíše hned po večeři se přemisťoval do Yorku za svou známou, s níž měl v plánu strávit pár klidných dní po těchto tragických a vyčerpávajících událostech v Londýně.
Většinu času nezáleželo na tom, v čem byl Jaren oblečen, protože to pokaždé odráželo jeho sebestřednou, egoistickou osobnost. Působil jako z módního časopisu, vlasy měl perfektně upravené, vousy zastřižené a doprovázen úzkou holí nemohl nikdo pochybovat o tom, že patří téměř k tomu nejlepšímu, co čistokrevná Británie má. Dnes však Jaren vypadal odlišně, na hrubé pleti, která však dříve pozbývala vrásek, se rýsovalo několik připomínek stáří a starostí, které měl. I když to v žádném případě nedával najevo, z jeho vzhledu byla vidět únava a strhanost, kterou se snažil maskovat rozeným citem pro elegantnost. Oblečení víceméně ležérního stylu celý tento fakt podtrhovalo a nebylo divu, že lidé, kteří ho alespoň trochu znali z ministerstva, k němu stáčeli překvapivé pohledy. Většina měla za to, že takto by Jaren neopustil ani práh vlastní ložnice, na tož aby se dostavil k expresu, kde si děti brala většina matek toužících po drbech a dalších pikantnostech. Naštěstí si většina lidí myslela, že za to může náročná práce na ministerstvu. Být vedoucím Odboru záhad byla obrovská zodpovědnost, ale Jarenovi vedení oddělení nedělalo sebemenší problém. Vyčerpávala ho psychicky i fyzicky účast v boji proti nečistým kouzelníkům, oddané sloužení tomu nejvyššímu, pro něhož tu musel být dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu, kdykoli si umane, připraven splnit jakýkoli úkol.
Zamířil k vysokým cihlovým sloupům a v jednom z nich nezpozorovaně zmizel, mudlům kolem zbyl pouze zvláštní pocit něčeho neobvyklého, za což mohla i Jarenova líná záliba navazovat s těmi ubožáky přímý oční kontakt.
Sotva se vyloupl na nástupišti devět a tři čtvrtě, rozešel se ke straně, kam měl za několik minut dorazil vlak. Jarenova postava, ač tu bylo zatím málo lidí, byla bezesporu nejvyšší, proto neměl sebemenší problém rozhlédnout se kolem sebe a podívat se, kteří rodiče se svých dětí už nemohou dočkat. To on rozhodně nemohl. A v tom pár metrů od něho zaznamenal zrzavou hlavu a povědomou tvář. Jeho pohyb očí se prudce zastavil, rysy pod hustými vousy se napnuly neuvěřením. Chvíli vyčkával na svém místě a snažil se nad tou situací pořádně zamyslet, bylo známo, že Donna Osbornová měla v Bradavicích půlku příbuzenstva, to už Jaren věděl, takže nemusela nutně čekat na Darrela. Každopádně, i přesto byl do morku kostí přesvědčen, že na něho čekala, protože ten vztah už dávno přerostl meze, které byl Jaren schopen tolerovat. Shodit Donnu Osbornovou pod přijíždějící expres by mu ušetřilo spoustu práce a starostí, Darrel už byl totiž zamluven. Zasnoubení se dozví, až na to bude vhodná chvíle.
Odlepil se od svého místa a pomalu se rozešel k holce, která mu zmanipulovala syna. Zastavil se kousek za ní, aniž by o něm věděla. Stačilo ji skopnout dolů, jeden pohyb... "Dobré odpoledne, slečno Osbornová," ozval se jeho sametový hlas kousek za ní, "měl jsem za to, že jste v Americe. Snad jste se neobtěžovala kvůli Darrelovi vracet?" zablesklo se mu v očích, když se k němu otočila a on k ní udělal menší krok. "Mám pocit, že nás Darrel stále nebyl schopen představit, ač mě určitě velmi dobře znáte. Jsem Jaren Weston Gall," napřáhl k ní pravou ruku a aniž by dal Donně prostor k odpovědi, ihned s úlisným úsměvem dodal: "Ano, jste Donna Skye Osbornová. Vím toho o vás víc, než by bylo nutné," pokračoval, zatímco se do ní zavrtával pohledem.
"Zvláštní, že jsme neměli do této chvíle možnost spolu mluvit. Jste s mým synem už rok, to myslím, dávno minulo dobu na seznámení s rodiči, nebo ne?" pozvedl nenuceně obočí, aniž by si dával pozor na jazyk. Očividně byl velmi dobře informován, Taren působil jako jeho špeh naprosto bezchybně. To právě od něho byl většinu informací. "Možná bychom to měli napravit, nechtěla byste se zastavit příští týden na večeři?" pokračoval stále nuceně mile, ač velmi neosobně, než jeho laskavá tvář opadla a on se o pár centimetrů sklonil, "vyhýbala jste se nám, Donno, už dost dlouho," ztišil o něco hlas a dlouze se na ní zadíval, než si uvolněně zastrčil ruku do společenských kalhot. "Jednou jste si pro sebe ukradla mého syna, měla byste se smířit s tím, že teď patříte k nám. Alespoň... dočasně," ušklíbl se, protože pochopitelně, že v žádném případě nehodlal souhlasit s tím, aby si Darrel vzal tuhle zrzavou mudly posedlou děvku. A vůbec, co on věděl, ona si Darrela brát nechtěla. Kdo by si vlastně chtěl brát někoho, jako byl Darrel? Velmi to usnadňovalo situaci, o tom ale ona neměla ani tušení.

_________________

"Nemáme," protáhnul Alek, a pomyslel si, že kdyby tahle našla ten létající vysavač, který se nacházel na samotném dně jeho kufru, asi by z toho byla pořádná katastrofa. O důvod víc, proč si vlastnictví něčeho takového nechat pro sebe - i když v Alekovi bublala veškerá hrdost a teskně naříkala, že se přeci musí alespoň někomu pochlubit. "Ale můžu ti půjčit učebnici přeměňování pro druhák," loupnul po Angele pohledem. Merlin ví, že by se jí hodilo načíst něco dopředu, nepředpokládal ovšem, že by nabídku přijala.
Co se týkalo rozhovoru o Zakázaném lese, Alek v odpověď na Angelinu obhajobu jenom trhnul rameny a více to nekomentoval; myslel si ale svoje. Jako vždycky. A stejně jako vždycky to moc pěkné nebylo, zato ale hrozně arogantní.
Zdálo se, že si ale svoji protivnost alespoň trochu vyžehlil tou čokoládovou žabkou - ne že by mu snad záleželo na tom, co si o něm Angela myslí, ale Willovi by udělalo radost, kdyby viděl, že se Alek aspoň trochu snaží vycházet se svým okolím. "Nic se nestalo," zavrtěl tedy hlavou, když na něj nebelvírka vychrlila horečnou omluvu, že sama nic nekoupila, a výjimečně si ani nepomyslel nic zlého ve smyslu, že měla uvažovat dřív, než všechno utratila. Bohové věděli, že měl sám úplně stejné problémy.
Willem nabídnutými čokobombami pochopitelně nepohrdl, protože Alek byl schopný sežrat neuvěřitelné množství jídla, a absolutně odmítal odmítnout cokoliv, co bylo čokoládové. Při zmínce o smetaně se sice zatvářil jako bůh pomsty, nakonec byl ale zlákán tím, že čokobomby byly sladké a dobré. A smetana koneckonců nebyla mléko!
"I kdyby, tak co?" nakrčil jedno obočí, když si Angela postěžovala na to, že nechce vypadat jako jistá dívčina z mrzimorského sedmáku. "Aspoň budeš mít radost z toho jídla," pokrčil rameny, jako by to řešilo všechny problémy, a celkem zdárně pozřel celou čokobombu najednou.
Pak ovšem došlo k tomu nešťastnému novinovému titulku, a Will, jako obvykle, zcepeněl. Alek rázem litoval toho, že si z ministrova osudu udělal takhle nepěknou legraci, protože on samotný si už sice mohl vypěstovat hroší kůži, jeho bratrovi se to ale zatím nepovedlo. Pustil noviny a opatrně vykroutil Willovi z prstů kartičku, ze které se na kupé mračil nebožtík Tremlett, aby bratra nakonec značně rozpačitě obejmul. Alek neuměl dávat najevo náklonnost, a už vůbec ne uklidňovat lidi.
"Avada kedavra je smrtící kletba," zabručel tiše, když se Angela trochu jalově zeptala, o čemže to je řeč. Když se Willovi klepaly ruce, nepotřeboval podávat vysvětlivky na plnou pusu. "Ministr je mrtvý," dodal věcně, a znepokojeně konstatoval, že si tu hroší kůži asi vyrobil moc tlustou - neveselá novina s ním ani trochu nezamávala. Jestli něco, pak ho naplnila novým odhodláním udělat něco s tím, co se stalo minulé prázdniny.

_________________

Angiino tvrdohlavé nadšení a to, že se nevzdávala naděje, mi vykouzlilo na rtech malý úsměv. Smířlivě jsem zavrtěl hlavou, i když Angii jsem si na rozdíl od Aleka nedobíral ani kvůli neúspěchu v lese. Jenom jsem nechápal, proč zrovna tchoře...
Souhlasně jsem přikývl k Alekovým slovům a dodal jsem jen tak na okraj: "My jsme ještě v Prasinkách o Vánocích vlastně nebyli, něco jsem tam koupil narychlo až před odjezdem." Těšilo mě ale jen vidět, že Alekovi i Angie chutná to, co jsem vybral. Zazubil jsem se a po bratrově vzoru jsem si zkusil do pusy nacpat celou čokobombu naráz. Už jen z toho bylo znát, jak moc mi záleží na tom, kdyby byl někdo tlustý. Vesele jsem na Angie mrkl.
Jelikož moje nálada klesla na bod mrazu až u novin, výjimečně jsem to byl já, kdo vyhledal očima Aleka, aby se chopil odpovědí. Moc do řeči mi nebylo, ale uklidnilo mě, že Alek hned porozuměl. Těžko jsem mohl smrtící kletbu brát na lehkou váhu, ať už zasáhla kohokoli. Nechtěl jsem Angie zatěžovat tím, že jsme loni přišli právě kvůli téhle kletbě o mámu.
"Tremlett je... byl ministr kouzel," doplnil jsem Aleka slabě, když mě pustil. Věnoval jsem mu letmý úsměv - hned mi bylo o něco líp. Alek moc často starost neprojevoval, myslím tím právě takovouhle - ani u mě. Ocenil jsem to tím, že jsem v sobě sesbíral odvahu a s připomínkou toho, k čemu se chystáme, jsem se zatvářil mnohem sveřepěji a odhodlaněji. "Píšou ještě něco dál?" odvedl jsem řeč co nejnenuceněji jinam. "Angie, kde ty vlastně bydlíš?"

_________________

„Výborně, takže ať už budu mít práce nad hlavu, jeden den si prostě vyšetřím a zajdu si na kafe a zmrzlinu, škoda jen, že to nebude pod jednou střechou. A náhodou, já už rozvážela poštu loni, ale to ještě nebylo vcelku, jen pár hodin týdně a ne celé prázdniny. Ale jo, máš pravdu v tom, že člověk si pak najednou začne víc vážit sov,“ druhou část odpovědi věnovala Maeve víceméně Arsenovi, který projevil zájem o její poštovní brigádu. „Ale po Londýně to nebude, to bude u nás a po okolních vesnicích, který nemají samostatnou poštu… člověku to docela zlepší fyzičku, ne že ne.“

„Cože, to tam fakt je? To si děláš srandu,“ zakroutila Maeve hlavou, jakmile jim Tamsin ocitovala jednu vtipnou část ze článku, kterou se jí při tom letmém pohledu podařilo přehlédnout. „No jo, tak hlavně že je člověk on… mi tenhleten Tinkerbell někdy přišel, jako by byl on zrovna ten, co tahá za špagátky na loutce. Mno, jestli bude ministrem on, tak si můžu jít rovnou hodit mašli… nebo spíš zahodit hůlku a zůstat na zadku doma,“ utrousila Maeve negativně, protože i když byla myšlenka na to, že se teď po smrti Tremletta věci zlepší, lákavá, ten směr, který naznačila Tamsin byl přece jen pravděpodobnější, a to už tak lákavé nebylo, že. „Jsem slyšela, že ten vlasatej Tinkerbell prej učil hlavně různý lektvary krásy a vlasový tonika… doufám, že nám Redmond ještě ty dva roky vydrží,“ prohlásila zrzka cosi, za což se jí dost dobře mohlo od Casse s Tamsin dostat kyselých úšklebků.

Zbylá cesta vlakem pravděpodobně uběhla v podobném duchu nezávazného klábosení, případného rozebírání letních plánů, pokud nějaké byly, Maeve se taktéž snažila sblížit s jedním maguářím koťátkem, nejspíš jen s polovičním úspěchem, likvidovaly se zásoby sladkého a než se člověk nadál, vlak zaskřípěl brzdami a venku bylo King's Cross. „Ty jo, se mi tam nechce,“ zahlásila Maeve s povzdechem a potřásla hlavou, když nastal čas loučení. „Ale tak není to tak, že bysme se už neměli vidět, minimálně si vždycky můžeme napsat, že jo? A někdy v létě se určitě jeden den stavím na Příčné…“
Nakonec se maguářátka dočkala vlídného poškrábání za oušky, Arsen se dočkal přání, ať se mu v kavárně daří, a sice letmého, ale přátelského objetí, a Cassidy s Tamsin se dočkali trochu těsnějšího objetí, zrzek navíc pusy na tvář a rozpustilého úsměvu. Pak už zbývalo jen poslední zamávání a prodrat se davem ostatních studentů a příbuzných k rodičům a frr domů.

>>>

_________________

„Třeba zrovna v tom je ten háček. Všichni v to hrozně doufáte, to je pak jasné, že nemá šanci se to povést. Třeba vůbec nemá cenu si tím lámat hlavu, protože kdyby měl ten pohár připadnout nám, tak by nám připadl. Prostě se to buď stane nebo ne,“ pokrčila Scarlet rameny a nepřítomně si přesunula Blatníka na klín, kde začalo maguáře pochrupovat pod jejím konejšivým hlazením. „Každopádně jak říkáš, v tom famfrpálu by to šlo, náhodou jste to letos dávali pěkně. A na to, že seš nebelvírským chytačem docela krátce, tak děláš velký pokroky, ne že ne,“ broukla Scarlet povzbudivě a zamrkala na mladšího nebelvíra. „Trénink dělá mistra. Se třeba na nějaký zápas pak přijdu podívat, abych mohla držet palce…“ dodala zamyšleně, ačkoliv nemohla tušit, jestli se jí něco takového vůbec povede a jak to příští rok bude.
„Asi se nakonec pokusím dál studovat.“ Scarlet se tomu musela zasmát, protože tušila, že tohle slyšet z jejích úst muselo znít vtipně. „Kouzelnickou archeologii, i když kdo ví, jak mi to nakonec půjde nebo ne. Doufám teda, že půjde, protože jinak bych neměla nejmenší tušení, co dělat. I když zase… těžko říct, jak to ještě celý bude.“ Třeba se totiž vrhne do aktivního protiministerského boje, že. „Co ty, už máš aspoň nějakou představu? Ale jestli nemáš, tak si z toho nic nedělej, já to dlouho taky nevěděla,“ ujistila Scarlet Darrela, že je v pořádku nemít jasnou představu o své budoucnosti.

Inu, a ať už strávili zbytek jízdy vlakem přátelským hovorem nebo jejich hlasy po chvíli utichly – což bylo možná i pravděpodobnější, že Scarlet upadla do tichého zamyšlení – když expres dorazil do svého cíle, Scarlet se s Darrelem přátelsky rozloučila, popřála mu hodně štěstí do sedmého ročníku, pročež rychle zmizela. Tedy poté, co našla ve vlaku Skye, kterého chtě nechtě dostala na starost, aby se vůbec dostal k rodičům a Ebony, kteří již na ně dva a na Rose s Ruby čekali. A i když měl zbytek Craneových v úmyslu zamířit někam do restaurace na něco dobrého, Scarlet se už nemohla dočkat, až se přemístí domů a pošle si po Ichabodovi pár dopisů.

>>

_________________

Jamesovi jsem už ani raději neodpovídala, i když ta poznámka o samostatnosti chvíli v mé hlavě ještě zůstala a možná se nikdy úplně nevytratila. Zbytek cesty proběhl velmi tiše a mi to tak i vyhovovalo, mohla jsem se v klídku utápět... ve všem. V lehké depresi možná, v absťáku určitě, stoprocentně ve smutku. Pro někoho s mou psychikou je to skoro koktejl na sebevraždu, nicméně vím, že i kdybych se sama naAvadovala, přišel by strýc na to, jak mě přivést k životu jen proto, aby mě pak mohl zabít osobně. Takže to v podstatě nemá cenu, protože neexistuje scénář, ve kterém bych z tohohle světa šla vlastní rukou - kde jsou účinky sušenek, když je člověk potřebuje, že?
Vlak dojede na nástupiště a já se mlčky pobalím, upravím se a s knedlíkem v krku se vydám ven z kupéčka a pak i z vlaku. Snažím se nějak zapadnout do davu, ale jen co vystrčím bledou nožku z vagonu, vytrhne mi chladná ruka zavazadla. Na chvíli se střetnu s pohrdavým pohledem Chrisse a než bratránkovi stihnu něco ošklivého říct, objeví se nad mou maličkostí stín a strýcova dlaň se mi omotá kolem krku - samozřejmě zezadu, neškrtí mě. Zatím. Z dálky to asi vypadá, že mě můj drahý příbuzný prostě jen drží za ramena nebo tak něco, jednoduše se to nejeví nijak nepřirozeně nebo agresivně, nicméně pravdou je, že kdyby teď dal ruku pryč, zůstal by mi tam jeho otisk ještě dlouho. Zavrtím se, což moc nepomůže, akorát mám pocit, že mi rozdrtí krční obratle a než se vzpamatuju, už mě tlačí dál od vlaku, mimo dav. "To bylo naposledy," prohodí jednoduše nepřirozeně hlubokým tónem a mi to bohatě stačí k tomu, aby se všechny chlupy na mém zátylku postavily do pozoru. "Nech mě se alespoň rozloučit!" zaprosím proti vlastní vůli neznámým, tenkým hláskem a pokusím se mu vytrhnout, ne že by to nějak pomohlo. Pohledem vyhledám v davu Ezru, který mě asi nevidí nebo ignoruje. Najdu někde i hlavu Ginger, ale ta mě asi tak tak může vidět, natož slyšet. Nadechnu se, že zavolám na Dáju, kterého vidím nejblíže, ale z krku se mi nic nedostane - zvládnu jen mávnou rukou, jako kdybych se prostě jen loučila, i když volání o pomoc v mých očích je víc než jasné. Holt smolík, no. Jako kdyby mi strýc držel hlasivky. Poraženě se pokusím najít Patricka, ale ta jediná osoba, u které bych i věřila, že mi pomůže, k nalezení není. Flanna se ani nepokouším hledat, tomu jsem určitě naprosto volná a navíc má beztak svého dost na práci. Dokonce se snížím tak, že vyhledám, nebo se o to pokusím, Jamese, ale víc než vykulený pohled nezvládnu. Nakonec otočím pohled na Chrisse, který se ušklíbne a zezadu se ozve ještě hnusnějším tónem podpásovka. "Nemáš se s kým loučit," oznámí mi posměšně, čímž docela hezky naznačí, že nemám nikoho, což náhodou hezky souhlasí s tím, jak se cítím. Než se stihnu znova nadechnout, ucítím na krku píchnutí, chlad, který následuje rychlé, nesnesitelné horko a pak už o sobě nevím. Strýc bratránkovi předá prázdnou injekci a se samolibým výrazem se se mnou přemístí pryč.

>>>>

_________________