Scarlet byla ráda, když Adam její pomoc ohledně hledání zaměstnání neodmítl, někteří lidé holt takoví byli, že museli dělat všechno svépomocí, i když to bylo naprosto zbytečné. S úsměvem proto souhlasně přikývla. „Jasný že se zeptám, to není žádný problém,“ broukla a dovolila si k Adamovi mrknout. Při prohlášení, že mu je jedno, o jakou práci půjde, si chtě nechtě spolužáka představila jako divadelního herce a jen stěží zadržela pobavené vyprsknutí. Dobře, herec by asi nebyl to pravé ořechové. Ale přímo v divadle bylo dost práce, která nezahrnovala přímo hraní, a kdyby náhodou v divadle nic, určitě ze svých známých dokáže vyšťourat i jiné možnosti. „Tak já ti snad dám brzy vědět, co by mohlo být k dispozici, hm?“ pousmála se, než stočila pohled k oknu.
Následovala celkem dlouhá chvilka ticha, která byla přerušena zastavením vlaku. Scarlet vykukováním na chodbičku samozřejmě nic nezjistila o tom, co se teoreticky stalo, a tak si jen vyměnila pár teorií se spolužáky ve vedlejších kupé, než znovu zalezla do toho svého. Než ale stačila dovřít dveře, prolétla dovnitř sovička, kterou po tolikerém dopisování samozřejmě poznala. Scarlet v rychlosti odvázala vzkaz a sovu zase hned popohnala oknem ven, než útržek rozvinula a vypustila zadržovaný dech. „Hledají rebely z Londýna,“ sdělila obratem tiše Adamovi, aniž by se namáhala s dodatkem, kdo jí onen vzkaz poslal, a jenom znovu vykoukla na chodbu, aby zjistila, jestli se už ministerské komando blížilo. Scarlet horečně uvažovala nad tím, jestli mělo cenu alespoň éčkový vagon upozornit, co přesně se děje, ale pak od toho trochu váhavě upustila. Za prvé netušila, jestli prohledávali vagony postupně od začátku nebo se někdo brzy hodlal zjevit i tady, což by pro ni asi neskončilo dobře a mohla by být přinejmenším nařčena z toho, že napomáhá revolucionářům, za druhé pochybovala, že by se tu nějaký usvědčený rebel nacházel, a za třetí si pomyslela, že i kdyby náhodou ano, určitě se již při zastavení vlaku přemístil pryč, co kdyby náhodou.
Scarletinou jedinou starostí se teď tak stal Sky, aby ho nešťastnou náhodou nenapadlo otevřít si na ministerské pusu. Doufala, že tak drzý výjimečně nebude, a s myšlenkou, že si možná měla vybrat kupé poblíž něj, se váhavě usadila na sedačku, zatímco se jí v obličeji zračila nejistota. „Myslíš, že tu někoho najdou?“ ozvala se k Nebelvírovi se svraštěným obočím, než si uvědomila, že v ruce pořád svírala onen krátký vzkaz. Což by asi nebylo dobré, kdyby ho viděl někdo nepovolaný, i když v podstatě o nic nešlo, zvláště když mezi rebely -zatím- nepatřila. Incendio riskovat nehodlala, a tak ho zmačkala a strčila prozatím do boty. „Hlavně žádné hlouposti, hm?“ Scarlet vrhla Adamovým směrem uklidňující pohled, ačkoliv pochybovala, že by byl spolužák tak neuvážlivý, když si plánoval, jak dostuduje. Ale tohle byla tak trochu nečekaná situace a Scarlet sama seděla jako na trní. Situace se evidentně zhoršovala víc a víc, když měli ministerští potřebu zastavovat vlak plný dětí jedoucích do školy.

_________________

A5
dva zmijozelové, dvě kočky, dva zmrdijedi

"Neměl bych - kde že to vůbec jsme, jak dlouho jsme jeli?" mrkl Patrick z okýnka v neutuchajícím proudu otázek, jako by čekal, že tam budou Prasinky a strojvedoucí jen dostal křeč do nohy, že tak rychle dupl na brzdu. (Dupe se vůbec ve vlaku na brzdu? zamyslel se Patrick, následně usoudiv, že nejspíš ne.)
Nemaje tušení o Janiných nekalých úmyslech, ani ho nenapadlo se vyptávat na bloček na jejím klíně; jeho pozornost se nicméně zdárně vyostřovala na realitu. Povědomá kočka se začínala stávat ještě povědomější - Patrickovi ve vzpomínkách vyskočil zmatečný cucek zahrnující japonskou, anglicky nemluvící studentku a jednu kočkonverzaci. Rty se mu mihl drobný, skoro pobavený úsměv. Netušil, že tehdy udělal takový dojem. Utišit dvě kočky jednou ra... ahem, jedním hušem, to se mu ještě nestalo a rozhodně si to připsal ke zlepšování svých krotitelských zásluh.
"Je to rok od roku horší, že?" zeptal se konverzačně, když si upravoval kravatu. "Děkuju. No, jestli patříš k těm, kterým nevadí přenašedla, tak ti závidím," zazubil se. "Ale máš pravdu. Nejspíš se to brzo vyřeší, ať tak nebo tak," přikývl, funguje už na bázi probuzeného Patricka.
"To jsem rád, gratuluju. Taky na vás byli letos tak hodní? Hlavně že teď budeš mít aspoň ten rok klid..."
"Démon?" podivil se kočičímu jménu. "No... sedí," musel uznat trochu pobaveně následně. "Těší mě, Démone." Dobře, tohle byla od Patricka tak trošku provokace, ale vážně jen trošku! "O tom víme s Popelnicí svoje. Párkrát jsem tu chybu udělal a nejenže pak málem odjela zpátky do Londýna, ale ještě skoro stihla zavraždit několik sov."
Popelnice nevraživě poznamenala cosi na adresu Patrickova sucharství.
"To je v pohodě," usmál se, tak trochu nechápaje, proč se Jane červená. "Ono to stejně nedopadlo... chci říct, bylo to nakonec takové... hm. Zajímavé," zatvářil se rozpačitě až provinile a poškrabal se za uchem. "Vůbec se neomlouvej, měl jsem dát vědět dřív, stejně... a tak. Ale děkuju," usmál se. To ještě netušil, jak moc se to první bude hodit - oči se mu totiž stočily opět do uličky a v tu chvíli by se v něm krve nedořezal, což taky mohla Jane velmi dobře poznat. Zeleň ve tváři totiž ke zmijozelské uniformě rozhodně nepatřila. Lotroskop v jeho kapse se rozvřískal jak na lesy.
Patrick stihl po prefektce vrhnout jen jeden zoufalý pohled plný hrůzy, než se otevřely dveře a sám-Lavinius-Tinkerbell-DOPRČICE!!! velel k prohledání obou přítomných. Zmijozel netušil proč, netušil, jestli prasklo něco, co nemělo, ale strach měl pořádný - a jeho jedinou starostí bylo momentálně umlčet to zatracené zařízení, které nepřestávalo pískat. Ke Stigovi vrhnul pohledem prosbu o pomoc, která se už z principu musela minout účinkem.
"É... dobrý večer... odpoledne..?" upřel pohled na bystrozory ve snaze se tvářit, že zvuk lotroskopu neslyší, a vší silou vzpomínal na Rodwellovy lekce. No tak. No tak. Klid. Klid. Klid. Za límec mu stékal studený pot a ruce se mu třásly, takže je založil za zády, vypnul hruď, vždyť byl primus, a vší silou se donutil ke zdvořilému úsměvu.
"Přejte si? Mám vám ty kufry sundat?" dotázal se, což, zpětně hodnoceno, znělo fakt drze, přestože prvotní myšlenka byla cosi o spolupráci. "Směl bych se zeptat, co se děje?" doplnil otázku, a fakt hodně se modlil, aby se kontrola nepozastavila nad černou knížku se zeleným pruhem. Byl si totiž celkem jistý, že bystrozora jeho kouzlo ošálit nedokáže, a to i přesto, že se při pokusu o vynucené přečtení objevoval na stránkách jen záznam velmi nudného osobního deníku.

_________________

Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. "Aleku?!" vyhrkl jsem pobouřeně, když se Alek k Flannovi beze všeho vlastně přidal a i Julia projevila přání být u toho. Chvíli jsem na všechny zíral, jako kdyby se zbláznili. "Tobě se to řekne?" zopakoval jsem a měl jsem na krajíčku. Namíchnutě jsem si založil ruce, což by možná působilo mnohem důrazněji, kdyby mě o chvilinku později Julia nestrhla na jednu hromadu, která v kupé popadala jako domino.
Začal jsem se sbírat ze země a Flannův klid na mě měl rozhodně úplně opačné účinky. "Věř mi, že bys je vidět nechtěla," uťal jsem roztrpčeně k Julii a Aleka jsem propálil pohledem. "A ty - že se necháš využít k něčemu takovému? Kdyby se to dalo všechno vrátit, tak..." Docházela mi slova, i když jsem neměl alergii, začínal jsem se dusit. Těžko se mi lapalo po dechu, hrdlem jako by se mi dralo vzhůru nutkání začít štkát. Každou chvilku hrozilo, že ztratím schopnost říct něco bez toho, aby se mi hlas třásl vztekem. Pokusil jsem se zhluboka nadechnout a raději jsem do sebe spěšně nacpal hrst medvídků, kteří se nevysypali. Po ančovičkách jsem šlehl divokým pohledem, jako bych proti nim měl někdo osobního, i když jsem vlastně nikdy žádnou neochutnal.
"Jestli máš na to nechat si to takhle hloupě připomínat, posluž si," vyjel jsem na bratra odměřeně a s Flamelem po paží se protáhl na chodbu, než to bude horší. "Promiň," zamumlal jsem ještě polohlasně k Julii a pak už jsem se jen snažil nadechnout tam venku a nervózně se kousl do palce. Nebyl jsem žádný velký řečník a tentokrát jsem pochyboval, že to Alekovi rozmluvím. To mu to nic nedělalo? Mě to šlehlo jako bič, všechno se mi to vracelo a pořád dokola se to přehrávalo, nesouvisle a zmateně. Abych řekl pravdu, schopnost vidět teď nějaké testrály byla opravdu to poslední, o co jsem stál...
Na chodbu se v ten okamžik vhrnuli bystrozoři s přísnými, nesmlouvavými a strohými tvářemi. Vnikli do jednotlivých kupé a jak bylo znát, zřejmě prohledávali dosti nevybíravě zavazadla cestujících.
"Co se děje?" pokusil jsem se zeptat, když mě jeden z nich odstrčil, aby mohl projít. Co když měla Julia pravdu... Přitiskl jsem k sobě Flamela blíž a nechal ho sklouznout do klokaní kapsy u mikiny. Hodil jsem za hlavu to, jak moc jsem nesouhlasil s pitomým pokusem odhalit testrály, a začal se probojovávat zpátky k našemu kupé.
"Julie... Julie!" vybafl jsem a úmyslně jsem zakopl o nohu jednoho z dlouhánů, který se zatím dostal až sem, šlapal po rozsypaných medvídcích a už se natahoval po kufrech. "Hej, pracky pryč! To jsou naše věci!" vyštěkl jsem.

_________________

Atticovo přemístění doprovázelo slabé lupnutí, což se o většině jeho dnešní společnosti říct nedalo, a dělalo mu to starosti. Když se včerejšího večera dozvěděl, co se chystá, byl snad prvním, kdo se dobrovolně na takový úkol přihlásil, a nebylo to z důvodu, aby dělal otci nebo jeho tajemníkovi radost, ačkoliv oba to příjemně překvapilo soudě podle jejich spokojených úsměvů. Nebýt jedné drobnosti, nechal by to celé plavat, ale čas na rozjímání nad svou tragickou romancí s nebelvírskou studentkou teď vážně neměl. Lavinius nařídil prohledat zavazadla ve všech kupé a sám Atticus ani netušil, co přesně tam má hledat. Ministerstvo stále ještě hledalo nějaké ty uprchlíky z Azkabanu a několik rebelů z potyček v ulicích, a jistý důvod proč podezřívat Brumbála z jejich krytí by se jistě také našel, ale ve vlaku plném dětí? A kde jinde, no jistě.
Když si skrz okénko z chodby do kupé (B5) všiml povědomé tváře malého Skye Cranea, nenápadně proklouzl mezi kolegy dopředu, aby se ujal prohlížení zrovna tohohle kupé on, i když pochyboval, že by někdo z nich pašoval do Bradavic uprchlíky nebo snad cokoliv, co by se dalo považovat za výpomoc rebelům na útěku. Zběžně prohledal kufry všech přítomných, aniž by se zajímal o to, co v nich vlastně mají, a s mrknutím na Skye pokračoval dál za Laviniem, který se blížil ke konci druhého vagonu, zatímco zbytek bystrozorů prohledával béčková kupé. Pohledem přejel osazenstvo každého z nich, aby se ujistil, že tam nesedí zrovna Scarlet, a pokračoval do dalšího vagonu, aby se ujal prohledávání prvního kupé (C1) společně s dalším kolegou, jehož se pokoušel zneškodnit majitel zavazadel. Atticus chlapci opatrně položil ruku na rameno a odstrčil kolegu z místa. „Můžu já? Jen se podívám, nic víc.“ Koutkem oka zaznamenal i Flanna, jednoho z účastníků loňského semináře, a kývnutím hlavy ho pozdravil.

_________________

Ještě než se usadí, je modrákem požádán, aby mu pomohl s kufrem. Zamyšleně mrkne na kýžené zavazadlo a posléze se jeho zrak pozvedne až k polici. "Si piš!" prohodí hyperaktivně k chlapci, s čímž popadne kufr a pomůže jej chlapci zatlačit až na volné místečko na polici. Překvapivě se mu to nyní podaří vykonat i bez toho, aniž by spolužáka z koleje podařilo sejmout kufrem nebo třeba samotnou policí... anebo sám sebou. Jakmile už pak sedí, rychle odkývne reakci ostatních na svou přísahu, a pak už plynule přejde k dalším poznámkám a otázkám. Nejprve jej zaujme Léandre, k němuž upře svůj hrdý důležitý pohled s nakrčeným nosánkem. "To je ale blbá otázka, když už sedíš v tomdle kupéčku," poznamená k zelenému, než plynule pokračuje. "Ale pokud nechceš, nikdo ti nebrání v odchodu, nebo tak. Na tý chodbě to pro tebe určitě taky bude pohodlný," zhodnotí stav chodbičky, než mu zrak sklouzne k dalšímu chlapci v jejich kupé - tentokrát k Ragúovi. "Nom, to podle toho co budeš chtít vyrábět. Ale klidně se vo to s náma poděl, my sme tu v pohodě... jen tady tendleten si přinejhorším zacpe uši, aby to jako nekazil, že jo?" breptne ještě, pohledem zalétne k zelenému, a pak se znovu zahledí na předškoláka s pobaveným úšklebkem.
"Já sem Vincent Kane a teď jsem ve třeťáku v Havraspáru," představí se Ragúovi s drobným úsměvem na rtech. Chlapec jej začal poměrně zajímat a o to víc jej zajímalo, co asi má v plánu. Někdo, s kým by mohl dělat lumpárny, mu na hradě chyběl. Všude byli jen ti hrozní slušňáci, co se furt jen oháněli školním řádem a kdo ví čím dalším.
"Já sem byl skoro celý léto někde pryč. Jakože v červenci jsem byl převážně doma v Irsku, protože sem si ho musel patřičně užít, no a pak jsme jeli na nějakej vejlet k jezeru Derg, což byl dost hororovej vejlet, už jen proto, že sem tam potkal tu zelenou Sinclairovou," rozpovídá se nadšeně, aby snad své kupé nepřipravil o nějaký ten fajný zážitek z léta. Úsměv na rtech přitom jasně dává najevo, že si to, navzdory vyprávění, patřičně užil. "No a pak sem samozřejmě nemoh chybět na famfrpálovým mistrovství - byl ste tam někdo? - ale docela mě mrzelo, že Dánsko prohrálo," hovoří dál, ovšem ani nyní úsměv nemizí. Zmrzne vlastně až ve chvíli, kdy si vybaví svůj doprovod - nebelvírskou kapitánku. V mžiku si však zakáže na ni jen pomyslet, a tak pohledem rychle vyhlédne ven. "Hmh, a taky jsem si pořídil koště," řekne o něco tišším hlasem a znovu se zadívá na společenství v jejich kupé.
"No, vlastně nekoukám," odpoví Frodovi na jeho otázku a jednou rukou si prohrábne kudrnaté háro na hlavě. S televizí to doma bylo trochu těžší. Tatínek na ni sice koukal, což mu však maminka často vytýkala, a tak děti neměly prakticky moc možností, jak se na ni dívat. Přes den museli být venku, anebo se učit... o prázdninách museli být hlavně venku nebo pomáhat doma. A Vinckovi to ani stejně nevadilo, protože televizi měli jen malou a černobílou. Navíc o kanálu obvykle rozhodoval stejně jen tatínek, tudíž chlapec visel spíše nad rádiem nebo nad jejich gramofonem a gramodeskami. Hudba měla zkrátka něco o sebe, i když jeho srdce začalo obdivovat spíše rock, který třeba pro takovou maminku nebyl vůbec žádnou hudbou...zkrátka všecko mělo svůj háček. Ale stejně se snažil minimálně poslouchat.
Jakmile se poblíž jejich kupé vyskytne paní s vozíčkem, aniž by odpovídal, nahrne se k východu z kupé a rovnou se rozejde k vozíku a paní. Až tam zjistí, že vlastně vůbec nemá peněženku, a tak se zase rychle vrátí, aby do ruky mohl zachytit jeden galeon. Pak si koupí žabku a pár různě barevných pendreků, s imiž se vrátí zpět do kupé.
Na místě si začne spokojeně rozbalovat žabku, když však náhle vlak zabrzdí. S překvapením vyjekne, vyletí ze sedačky, a aby toho nebylo málo, rozplácne se na protější sedačce (nebo na protějším spolužákovi). "Co to?!" zeptá se, přičemž se rychle stáhne na vlastní místo a žabku si majetnicky připlácne na hruď. Kolem sebe vrhne už jen vražedný pohled. "Asi někoho zaškrtím... jak to vůbec říděj?" zeptá se znepokojeně, s čímž vyskočí na nožky a jediným krokem se dostane až k okénku, na které si připlácne a začne funět.
Když se pak prohlídka dostane až k jejich kupé, od okénka se hnedle začne hrnout směrem ke dveřím, protože je prostě neslušný, aby se mu někdo hrabal v kufru a ještě to maskoval za to, že je bystrozor. "Hele, co si to dovolujete!" křikne nespokojeně.

_________________

Byl nevzrušený a dál se tvářil, jako že nic. Popravdě...ano, ono nic ani nebylo. Jen byl dopálený, zrazený, dotčený... Pomalu se doutíral, až veškeré fleky krom těch mokrých už byly pryč. Již žádná barva....díkybohu. Alespoň byl o trochu klidnější, když se nad nimi vznášel přísný pohled Arsena a happy výraz Cassidyho. Tišel sledoval tu přednášku výmluv a pravd a v duchu se musel bouchnout do čela. Ano, Kiril byl na průšvihy naprosto nemožný. Když se sezbíral po prudkém zastavení vlaku zpět na sedačku, jen se stočil k Arsenovi a svého brášku mu vzal. Jako by se malilinko probouzelo jeho staré já. "No tak, nedělej z toho vědu, nic to není. Když nás vylejou alespoň budeme spolu." Mrkl na něj s úsměvem a konejšivým hlasem. Ano, alespoň drobná změna od Nikolajova statického výrazu. Popravdě mu nyní bylo Kirila líto. Nerad ho vídal plakat. S úsměvem ho objímal a držel u sebe, jako za starých časů. A zatímco se starší kluci bavili kouzlením, on se věnoval bráškovi. "Brácha, ty jsi na průšvihy naprosto nemožný." Usmíval se, zatímco si s ním povídal v ruštině. "Ale to vypadnou dědovi oči z důlků, až mu to povím. A to mi ještě říkal, že tu lahev dá radši tobě, že je u tebe menší pravděpodobnost, že z toho bude průšvih." Smál se tiše a pobaveně. "Pořád si myslí, že jsi ten spolehlivější z nás dvou." Ušklíbl se. "Jooo to ještě snámi nežil v Anglii, by se divil, jak se ty karty obrátily, co?" Povídal nadšeně. "Jinak si z toho nic nedělej, dopadne to, jak to dopadne. Stejně je mi lépe v Rusku." Dodal mírněji, když si opřel hlavu o jeho rameno. "A jinak...já tě varoval." Ušklíbl se provokativně, jako dříve před čtyřmi lety, kdy byl ještě svůj a nedržel se zavřený ve vlastní kleci emocí a strachu. Ano, opravdu byl tento incident pro Nikolaje osvěžující. Rozhodně mu to připomnělo staré časy, kdy prováděli různé lumpárny ať už spolu či zvlášť, ale jejich reakce byly pořád stejné. Kiril panikařil a Nikolaj si z toho moc nedělal hlavně proto, aby byl bráška v pořádku. Proč si sundavat kalhoty, když brod je ještě daleko, že? No poté již přišla nařadu Arsenova ohnivá slova. Vzápětí již místo Kirila podával Arsenovi láhev vodky on z bratrovy tašky. A i když se jednalo o pořádný průšvih, nedokázal se ubránit úsměvu. Sic mírnému, ale stále stejně pobavenému. Páááni, začít v mínusu. To by ho také zajímalo zda to jde, stejně jako byl zvědavý na školní tresty. Doma to vždy byla nějaká práce, ale ty Nikolajovi nikdy nevadily. Chápal, proč přicházely tresty a za co, ale zároveň věděl, že si jisté hříchy neopustí. Minimálně tenkrát. A teď ho to kupodivu lákalo zas, i když už ne tak moc a popravdě až uplyne trošku času, zas jeho nadšení z tohoto sebenalezení opět opadne. Ne, zas skončí tam, kde vůbec nechce být...v Anglii plné angličanů, kteří mluví anglicky a dělají divné věci a ještě divnější mají smysl pro humor a jen ho děsí a mají z něj blázny. Vzápětí již ale poslušeně nahlašoval své a bratrovo jméno, nyní ale angličtinou, aby každý rozuměl. "Já jsem Nikolaj Aaron Andrejevič Alexejev a toto je můj bráška Kiril Cyrus Andrejevič Alexejev." Představil je, než se zvědavě optal. "A jakpak se jmenujete vy?" Neudržel svou zvědavost pod pokličkou a na zmínku o trestu jen přikývl. Samozřejmě, že se dostaví, zas tak bezcharakterní by nebyli. V následujících okamžicích kolem prošli relativně v klidu profesoři a zas tu bylo Arsenovo rozběsněné zakončení. Jen poslušně přikývl...opět. Tak takhle to dopadlo s dědečkovou medicínou proti Kirilovým simulacím. Byla krutě skonfiskována. Nikolaj nyní jen doufal, že i bez ní nebude muset Kirila pořád nacházet v ošetřovně...bylo by to tak...prostě jako vždy, když musel se setřičkou tvrdnout u Munga kvůli tomu, že si Kiril pomalu jen zlomil nehet. Vzápětí ho z temných myšlenek opět vytrhl Arsen a překvapeně na něj hleděl. "Vážně? To se v Bradavicích tolik mluví rusky, že jí tak všichni znají?" Rozzářil se naivně a ani se nepozastavil nad tím, že již opět nadšeně štěbetal v ruštině. O chvíli později byl ale zmatený, když jim do kupé vlezli cizí lidi a to ani nechápal proč. "Hej?! Proč se nám hrabete ve věcech?!" Vyjekl poplašeně, když viděl, jak ti dva velcí lidé se probírají jejich věcmi. Samozřejmě, že byl pobouřen. Nechápal kdo jsou a a ni proč to dělají. Pomalu byli jak zloději. "V těch taškách stejně není nic, co stojí za krádež." Upozornil ty bezohledné chuligány hořce. Kdyby nebyl jen malý kluk a oni dospělí, asi by se na ně vrhl...neměl rád, když se mu někdo hrabal ve věcech.

E3
probouzející se J, budoucí smrtijedka Belle

Popravdě, moc dobře si byl vědom toho, že někdo vstoupil do kupé, ale protože na nikoho a na nic neměl náladu, prostě se nepodíval kdo je tím jeho narušitelem, navíc si všiml svého daru naštvat všechny ve své blízkosti a sdílet potom s někým takovým celé kupé po celou cestu by bylo dost otravné. Poslouchal alespoň zvuky, které nově příchozí vydávala a z toho usoudil, že je to dívka. JiJi se na něm neklidně vrtěl a zvuky jemně dopadajících tlapek zase svědčily o kočičím návštěvníkovi. Nakonec ho ale zvuky jedoucího vlaku ukolébaly a on vážně usnul.
Probudila ho chvíle, kdy vlak s cuknutím zastavil a J se málem svalil z úzkých sedaček, Jiji z něj nespokojeně seskočil a prohlížel si zrzku, která si sbírala své novinové a další možné i nemožné výstřižky z podlahy. Jae si měl také konečně možnost narušitele prohlédnout, protože mu šátek z jednoho oka sklouzl a značně ho překvapilo, že se před ním skláněla ta fanatička. To ovšem netrvalo moc dlouho a i se svými výstřižky se přesunula ke dveřím, aby viděla co se děje. JiJi mezi tím našel jeden článek, který Bell zapadl pod její sedačku, takže ho zřejmě přehlédla a přinesl ho svému páníčkovi.
Anabelle byla zřejmě zabrána do toho co se dělo mimo jejich kupé, takže si ani nevšimla, že je její spolucestující vzhůru, ale tak kdo by nebyl při tom všem rámusu který nadělala. Očima přelétl článek ve kterém se psalo o skupině černěoděných mužů a jeho schopnostem číst mezi řádky neunikl fakt, že se jich kouzelnická společnost asi bojí. Co se stalo v Příčné? Na tohle mu mohl odpovědět jen jeden člověk a ten se velice příhodně nacházel v jeho kupé. Zřejmě proto procházela ty knihy v knihkupectví. Všechno jako by zacvaklo na svoje místo, teď jen to poslední na čem záleželo, aby si J dokázal udělat obrázek o současné situaci. Pomalu a potichu vstal, asi by měla šanci si ho všimnout, ale tak nějak pochyboval, že by v tuhle chvíli nevěnovala stoprocentní pozornost nečekanému překvapení v podobě zastavení vlaku a očekávání nějakého vysvětlení.
Přistoupil k Belle ze zadu a mezi prsty si vzal jeden z jejích pramenů ohnivých vlasů jako to udělal při jejich posledním setkání. "Ahoj zrzko." Ušklíbl se a tak nějak doufal, že leknutím naskočí, když to nebude čekat. ]"Co se to tu děje?" Ačkoliv byla Anabell poměrně vysoká, J ji stále převyšoval takže, když se naklonil přes její tělo ven, aby dobře viděl, měli mezi sebou jen velice malý prostor. Bell tak mohla cítit jeho pečlivě zvolený parfém s tóny citrusových plodů a santalového dřeva.

Mimo herně:
Já se taky omlouvám Bell, hodně nabitý týden

B1
(Fakt hodně lidí...)

Chvíli jsem se skutečně bála, že nás Arsen nejen potopí, ale že nás pod tou imaginární vodní hladinou bude ještě držet a bavit se pohledem na topící se prváčky.No, naštěstí se to nekonalo. Školní trest? To je přece úsměvné! Fakt si myslí, že nějaký školní trest by mne dokázal napravit? Moira prý leštila poháry, či co… s touto prací mám zkušenosti, také jsem leštila stříbro tetičce v kuchyni. Jen ten dědeček mi dělal starosti.
„Jsem Grace Nelson,“
odpověděla jsem a už jsem se bez nejmenších problémů dívala Arsenovi do očí. Nad fňukajícím Kirilem jsem se nijak nepozastavila, jen jsem ale doufala, že pláč předstírá. S nějakou padavkou bych se vážně nebavila. Já teda taky brečím, když si mne děda vezme do parády, ale to by brečel každý.
„Že se to nedozví děda?“
byla jsem už jenom trochu červená. Nejraději bych napomenula Kirila, a´t s tou svou komedií přestane, ale tím bych prozradila, že školní trest pro mne skutečně není žádným trestem. A to jsem nechtěla.

Po prudkém zastavení vlaku jsem rovnováhu získala celkem rychle, takže jsem se Arsena zase pustila. Ihned jsem se sklonila k Angie a chtěla jsem jí pomoct vstát.
„Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic? U Merlina, Angie!“
Dívala jsem se na Arsena i Cassidyho.¨
„Neptejte se jí, jestli je v pohodě a něco udělejte! Vždyť je zraněná! Podívejte se na tu ruku!“
Vypískla jsem. Kdybych uměla pomoct, tak to udělám. Zdálo se mi dokonce, že ta pravačka je v nějakém nepřirozeném úhlu, ale mohlo se jednat i o mou představivost. Pro jistotu jsem tahala Angie za levačku.
„Školní tresty dávat umíte, ale pomoct zraněnému už ne?“
Alkoholový průšvih jsem považovala za uzavřený, tak jsem si opět trochu začala dovolovat. Ale jen kvůli starostem o Angie. Jak já bych ráda pomohla! Jen vědět jak! Nezbývalo mi, než se tvářit trochu bezradně a pomoct Angie alespoň na nohy. Na zemi se skutečně válet nemusí.

Ještě než jsem stačila ty dva mrzimorské výlupky sjet za jejich malý zájem o zcela evidentně zraněnou Angie, do našeho kupéčka se vecpali nějací britští ministerští povaleči. Můj táta je sice právník a moc dobře vím, co bych měla říkat, ale vzhledem k těm událostem, co psal Věštec… lepší bude držet pusu zavřenou a přestát, jak se mi ti chmatáci budou hrabat v mých kalhotkách s obrázky zlatonek, bazilišky a propíchlými srdíčky! Jen aby nevyhrábli i toho plyšového méďu, se kterým potají spávám. To bych se asi musela zabít. To by byla ostuda!
Tatínek se ale o tomto incidentu dozví určitě. Napíšu mu to první sovou. Zcela jistě bych mohla napsat i Dennímu věštci pár řádek o tom, jak ministerští packalové zranili mou kamarádku.

_________________

B3

Tamsin Skye věru nepotěšila, když prohlásila, že netuší, co se vlastně stalo. Moc to nepřidávalo dívčinu nepříjemnému pocitu z neznáma a nepředpokládaných situací. „To teda škola asi není moc na úrovni, když si nedokáže obstarat ani pořádného strojvůdce,“ oznámila Skye rozmrzele, ačkoliv ještě stále neměly tušení, co nebo kdo za náhlé zastavení může. Na Tamsinino prohlášení, že to půjde omrknout, Skye pouze přikývla a pokrčila rameny. Když chtěla, tak proč ne. Ona si urovnala trochu pomačkané šaty, na otázku, jestli jí nic není, zavrtěla hlavou a pouze čekala, co se tedy z toho všeho vyklube. Dokonce se možná i zatvářila trošku zvědavě a natočila hlavu ke dveřím, ale nezvedala se, aby zjistila podrobnosti. Na to přece měla Tamsin, ne? Která ji vzápětí očekávaně informovala o aktuálním stavu, což Skye donutilo se mírně zamračit. „Aha. No, tak to je nemilé. A proč máš vůbec v tašce nějaký bláto?“ zatvářila se nechápavě, jako by ji snad ta zmínka o bahnu zaujala víc jak ministerská inkvizice. A koneckonců – ona nic špatného neskrývala a pifku proti Ministerstvu také neměla, tudíž nebylo divu, že když přišla řada na prohlídku jejich kupé, Skye v klidu seděla a nechala pány bystrozory dělat jejich práci. A pokud by náhodou snad v jejím kufru něco poničili? No, tak si tatínkovi napíše o novou náhradu, ne?

A stejně bych je oba nejraději rozmačkala. Nejdřív tu Summer. Vydloubla bych jí oči a pak bych do ní ďobala vidličkou dokud by nepošla. Tarena bych nejspíš umlátila lžící. Oba by trpěli pěkně dlouho než by došli konce. I když to ale ve mně bublalo jako v kotlíku, jen sem seděla a neudělala nic. Nebylo to u mě normální, ale v případě těchto dvou sem naprosto rezignovala. Ono jim totiž bylo očividně úplně všechno jedno. A já si vždycky myslela, že Havraspár je inteligentní kolej, ne nadutá.
Milým rozptýlením byl Winfred. I když byl tedy taky z Havraspáru. Ale nikdy se moc nechoval jako Taren a Summer. Vlastně se choval úplně jinak než všichni ostatní, ale vypadalo to na lepší časy než doteď. "Tak za to ale možná nemůže ten řidič." zastala jsem se strojvedoucího. Fred by taky z každého hned udělal neschopného pitomce. Při tom za to strojvedoucí třeba ani nemohl. "Možná někdo potřeboval nutně přistoupit, nebo na kolejích bylo zvířectvo." rozumovala jsem. Na můj vkus Taren moc utěšovat neuměl. Ať si myslí co chce, jeho rodiče určitě nemohou být neomylní. Také se mi nelíbilo, že je hrubý na chlapce, který byl vlastně takřka jeho kamarádem. "A jak by tvoji rodiče mohli vědět, že je ten vlak bezpečný, před tím, než v pořádku dojede do Bradavic?" zeptala jsem se Tarena a pokusila se použít jeho jízlivý tón. Aspoň ale mluvil ve větách, na rozdíl od Summer, která mnou očividně opovrhovala a Fredovou přítomností se bavila.
Zatímco Evelin s přivřenýma očima seděla a přeměřovala si spolužáky, ve vagonu A a B se děly pozoruhodné věci. Ona s tím naštěstí neměla nic společného.

_________________