Pohled mu slétne k chlapci, jehož jménem zatím ani nezná, a tak ještě nemá ani sebemenší důvod k tomu, aby se držel zpátky. Zatím. Přesto má pocit, že by zrovna Darya Udinová neseděla v kupé s někým nezajímavým. Nevypadá to však, že by z neznámého chlapce byla kdovíjak nadšená. Tomu ostatně odpovídají i slova, která na sebe s chlapcem vrhají. "Už jste skončili?" zeptá se, přičemž pohledem přelétne z jedné tváře na druhou. Vážně by nerad zbytek cesty poslouchal nějakou jejich manželskou roztržku, protože už to prostě nebylo kdovíjak zajímavé.
Pak však z chlapcových úst, navzdory Daryiným slovům, přijde omluva, která v Nathanielově tváři vyvolá další z menších, přesně odměřených úsměvů, se kterými pokyne hlavou. "Hmm, nervozita, to chápu. Sám nevím, co od Bradavic očekávat. Doufám, že se dočkám jen toho nejlepšího, jinak můj dopis domů nebude zrovna jeden z nejpříjemnějších," obeznámí spolusedící v kupé, s čímž si poupraví límeček bělostné košile a na chvíli vyhlédne z okna. Popichování mezi dvěma spolusedícími sice dobře slyší, ale je natolik inteligentní, aby se do něj nikterak nemíchal. Je to záležitostí jich dvou, a pokud bude třeba, jistě si k tomu něco řekne. Ne však nyní.
"V Rusku, samozřejmě. Zajímavá země." podotkne, možná lehce zamyšleně, než mu oči sklouznou ke zmiňované dívce. "Vlastně jsem se tě ještě chtěl zeptat na Bradavice... jací jsou tam vlastně profesoři? Byla jsi s nima v minulém roce spokojena?" zeptá se a lehce povytáhne obočí. Jak se lépe informovat, než od někoho, kdo už v onom ústavu strávil rok. Sice už je vcelku pozdě, ale alespoň něco.
Když vlak náhle zabrzdí, prsty pevně zachytí sedačku a očima sklouzne k letící dívčí postavičce. Když se ta rozplácne na Rayovi, nejprve se mu do tváře vloudí překvapení a zvědavost nad tím, co příjde... pak se mu však rty zkroutí do pobaveného úšklebku.

| +

nonRP
Teď už by mělo být vše v pořádku

_________________

"Fakt? To by se asi dalo zařídit, ale pak je děsnej problém s jejich odstěhováním - nás de facto zachránil Růženka, protože nebýt něj, ty kobylky nás sežraly zaživa," pokývala Georgie moudře, jako by nebylo většího přírodního znalce. Nebylo zároveň víc nadšené holčičky, když se Bastien začal zajímat o jejího pavouka. Hrdě vytáhla z krabice ruku, na které se obří pavouk vyjímal jako kopanec na oko a natáhla ji k chlapci, který vážně nebyl tak špatný. Na kluka. "Můžeš, ale vycítí strach, takže... no, neboj se. A jop, na hlavu mi leze, ale víš co, mně už to nepřijde ani tak divný. Je to hroznej miláček," Georgie jen pýřila a připadala si fakt úžasně. Důkaz její vzdělanosti ovšem přišel zároveň s druhou holkou. Kivvou. Joe na dívku zírala jako na něco, co spadlo z nebe. Ne, že by nikdy neviděla černocha, ale tohle bylo fakt zblízka a přece jenom se jednalo o její vrstevnici. "Hraješ basket?!" vypálila neurvale a z hlasu jí jasně zazníval neskrývaný obdiv. Georgii basket ostatně nikdy nešel, protože byla malá a faulovala co to šlo. Samo, opravila se v duchu, v rámci Nebelvírské cti. "TOHLE - to je Růženka. Boží, co?" přisadila si nakonec a ukázala na svého miláčka, který momentálně líně cukal nožkou na Bastienově ruce. Vypadala apaticky a očividně mu nějaká děcka vůbec nezvedala tlak.
"Jo, všichni prvák. Hustý by bylo, kdybysme všichni byli v Nebelvíru, to bysme byli vlastně červený kupé," prohlásila Joe zaníceně, ačkoli pochybovala o tom, jestli by na to kluci byli dost odvážní. U holek se samozřejmě dispozice k Nebelvíru předpokládaly. "Můj brácha už z Nebelu vyšel. Teď hraje v Austrálii za Klokany," přisadila rádoby nenuceně - dala si ale záležet, aby jí bylo dobře rozumět a aby bylo poselství "je boží" dobře vytušitelné.
Sotva stačila zamávat bráškovi, už byli na cestě a... pak zase ne. Georgie se stihla zamáčknout do sedačky, takže se létání nekonalo, ale kufr měl namále a ti s rychlejšími reflexy mohli pohledm zachytit zajímavý obrázek - dvanácti centimetrového pavouka, který na barevném pozadí okna letěl vstříc nejisté budoucnosti s výrazem maximálně vyděšené žulové kostky. Zděšené pištění si mohli přítomní pouze domýšlet. "Co to sakra...?!" zařvala vykolejená Georgie a starostlivě sebrala Růženku ze Skyova obličeje, přičemž chlapce necitlivě (a omylem) dloubla do oka.

_________________

Byv natolik zabrán do válení se po zemi a následně strkání hlavy ze dveří, nebýt toho, že promluvila, asi by si nové obyvatelky kupé vůbec nevšiml.
"Co? Co to? Huh, kde ses tu vzala?" strčil hlavu zpátky do kupéčka vyjeveně. "...Ehm, chci říct... promiň, trochu jsem usnul, dnešek byl... ehm. Moc jsem toho nenaspal," omlouval se překotně, vlastně i za Popelnici, která nepřestávala kvílet a snažit se prodrápat přepravkou. Dařilo se jí to.
"Huš!" okřikl ji a Popelnice vztekle zasyčela obviněním, že jí to Patrick dělá naschvál, nicméně hlasové projevy umírnila. To, že je tu druhé zvíře, které si pobyt v zajetí užívá zhruba stejně, ji neutěšovalo.
"Jak dlouho už tu jsi?" zajímal se Patrick, když zřídil aspoň o něco tišší prostředí, rozpačitě, a pohybem ruky si uhladil vlasy, nenápadně koutkem oka kontroluje, jestli ze spaní neslintal. Následovala aspoň jakás takás likvidace pomuchlanosti oblečení, než se z polospícího saláta stal zase prefekt zmijozelu. Víceméně.
"Zajímalo by mě, jestli máme závadu. Protože jestli nám budou místo toho zařizovat přenašedlo, tak se..." zíííív "... pardon, tak se radši do Prasinek přemístím a potáhnu ty kufry pěšky. Jak šla NKÚ?"
Ačkoli zasypával otázkami Jane, nakonec zůstal zamyšleně zírat na její kočku, nejist, proč mu přijde tak moc povědomá. Tu schopnost fungovat okamžitě poté, co se probudí, musel ještě trochu vypilovat.

_________________

Erkki zamyšleně poslouchal stručné povídání o kolejích a na chvilku zauvažoval nad tím, kam by se asi tak mohl dostat. Za odvážného se nepovažoval, merlinví jak chytrý taky nebyl, děsně hodný taky nebyl... a o Zmijozelu se nedozvěděl zhola noc. „Zmijozel co?“ zeptal se zvědavě, povytáhl obočí a jak slovně, tak pohledem se snažil Olivku pobídnout, aby povídala dál. Jenže ono to vypadalo, že z ničeho nic zapomněla, o čem mluví. Bylo něco takového vůbec možné?
Když se Olivia přiznala, že by se ráda zkusila dostat do týmu, Erkki si ji změřil pohledem a nakonec přikývl. Byl vážně zvědavý na první hodinu létání a na nábor samotný, třeba ve školních družstvech hrajou opravdu talentovaní studenti. Pak by hra byla vážně požitkem! Ještě ale neměl vyhráno, třeba ho do týmu vůbec nevyberou. A to by se pak mladý pan Järvinen asi hodně styděl a bál se, že zklame tátu, i když mu Bjarn dal několikrát najevo, že z něj nutně nepotřebuje mít famfrpálovou hvězdu, a že se svět nezboří, pokud hned nebude zářit v kolejním družstvu. „Chytače bych taky někdy zkusil rád, ale nemám tušení, jestli mi to půjde,“ zamumlal, protože honba za zlatonkou ho lákala taky, i když s ní příliš zkušeností neměl. Když doma hráli famfrpál, většinou hrál na pozici střelce, společně s tátou.
Jejich rozhovor byl narušen náhlým zastavením vlaku. Erkki ze sedačky sice nesklouzl, protože se včas zapřel nohama, ale přepravka s maguráem povážlivě popojela ke kraji a zakymácela se, což Floki, který doposud trpěl cestu tiše, odměnil hlasitým zaprskáním. Potřeboval zkrátka dát najevo, že se mu to vůbec, ale vůbec nelíbilo. „To nevím,“ odvětil Erkki na Olivčinu otázku. „Možná máme nějakou poruchu? Je možné, aby měl kouzelnický vlak poruchu?“ zauvažoval nahlas a naklonil se k okénku ve snaze vyhlédnout ven a zjistit, jestli třeba není nějaká překážka na trati. Pochopitelně, že nic neviděl. Ale tohle nebyly České dráhy, tak snad se vlak zase rychle rozjede. Co kdyby nestihli zařazovací slavnost? To by ten školní rok začal tedy vážně pěkně!

_________________

Alek se nad Juliiným popichováním všelijak kabonil, protože nebyl zvyklý na to, že by si z něj někdo dělal dobrý den jen tak, pro čiré potěšení z jeho reakce, když ale starší dívka začala sípat podobně, jako on, a dokonce byla nucena vystrčit hlavu z okénka, aby přestala kašlat, trochu roztál. Měla taky alergii. Alek choval vůči lidem, kteří trpěli stejně jako on, určitou náklonnost, což se mělo toho dne ukázat ještě jednou.
Kdyby Julia dala najevo, že trpí nedostatkem tekutin pro zapití patřičných prášků, asi by bez váhání sáhnul do batohu a podělil se o lahev zázvorové limonády, kterou vezli, ale ačkoliv byl Alek chytrý, myšlenky číst neuměl. Mrzimorka tak byla odkázána na paní s vozíkem, které se nějak nechtělo rychle přijít.
Nakonec to vypadalo, že přes jezero pojede jenom Alek s Willem, a ještě ani ne vlastními silami, nýbrž budou loďky pohánět kouzla. Nedalo se říct, že to Aleka nezaujalo, protože tam, kde bylo kouzlo, byla i příležitost k výzkumu a možné replikaci použitelné například na ten vysavač, který si zcela nenápadně vezl v kufru. Co mu ale zvídavou náladu spolehlivě zkazilo, to byla Flannova otázka, na téma umírání.
Když pak vysvětlil její smysl, ostrý pohled v Alekových očích trochu pohasnul, protože věda, že ano. For science, you monster. Nalakovat testrály na černo jenom proto, aby je mohl vidět někdo, kdo nezažil ničí smrt mu sice přišlo trošku extrémní, ale velcí učenci někdy museli dělat extrémní věci, aby došli výsledkům. Alek se zamyslel.
Když pak z Flanna vypadlo, že mu taky umřela maminka, ale na rozdíl od nich u její smrti přítomen nebyl, byl víceméně odhodlán plechovku barvy převzít a přestříkat testrály vlastnoručně, protože tohle by byla pomoc člověku, který si prošel prakticky tím samým, co on s Willem. Na rozdíl od něj si Alek uvědomoval smysl onoho experimentu, i když ho vzpomínka na to, proč by měli koně vidět, ho naplňovala tím samým smutkem, jako druhý den po bitvě na Příčné. Byl by asi propadl další vlně depresivní nálady, kdyby mu poslední dny sílu nedodával nápad, co byl sice v plenkách, ale stejně zářil jiskřičkou naděje. Možná ještě mohli dát všechno do pořádku. Willovi o něm ale pro jistotu ještě neřekl ve strachu z toho, že by se to bratrovi nemuselo líbit.
"Dobře. Kdy je ale chceš nabarvit, když pojedeme jinudy?" Dobře, tímhle Willa pravděpodobně vyvedl z míry, protože od něj mladší bratr musel očekávat vzteklý výbuch, ne souhlas ke spolupráci. Zadarmo to ale být nemělo - Alek si moc dobře pamatoval, kdy komu pomohl, a většinou dokázal také ve správnou chvíli brnknout na strunu, aby mu byla pomoc poskytnuta také nazpátek. Vždycky se hodilo být zadobře s někým, kdo věděl, jak to ve škole chodí, a tenhle Flann vypadal minimálně na to, že už sem pár let chodí.
V tu chvíli sebou ale vlak škubnul takovým stylem, že Alek vyletěl ze sedadla a pokud ostatní neměli rychlé reflexy, pravděpodobně na někom v celé své nevysoké a trochu vyzáblé kráse přistál. Jakmile se vzpamatoval a chytl vyražený dech, použil ho k tomu, aby ze sebe vyloudil koncentrovaný a dost peprný proud nadávek, které místy nabíraly na originalitě - strojvůdci Bradavického expresu pravděpodobně ještě nikdo nekřičel do obličeje, že mu useká ruce a přišije mu je na hlavu, aby mu lépe došlo, jak má jimi ten vlak řídit.
"Proč jsme zastavili? Návrhy?" vznesl otázku, jakmile se trochu uklidnil, přestal rudnout vztekem a v případě nutnosti slezl z člověka, na kterém mohl v tuhle chvíli ležet.

_________________

<<<

Samantha samozřejmě do vlaku naskočila bezmála na poslední chvíli za pomoci svého táty, který ji tam musel postrčit, protože měla tolik co říct jak svým rodičům, tak svému psovi, a taky všem okolo, ať už to byli staří školní mazáci nebo vykulení nováčci. Nicméně vlak se úspěšně rozjel s ní uvnitř něj, a Sam půlku cesty strávila pobíháním mezi jednotlivými kupéčky prokládanými zaujatými pohledy z okna, za nímž se míhala příroda osto šest.
"Ahoj lidi! Tak co prázdniny? Doufám, že super, hned jsem u vás!" zvolala na osazenstvo kupé C3, ve kterém byli její spolužáci a ten starší umělecky nadaný kluk, ale svému slibu už nikdy nedostála, poněvadž si stanovila za cíl projít celým vagónem a až pak se někde usadit. No a pak přišel ten zásek ze strany lokomotivy a Sam se jenom zázrakem nerozplácla o stěnu popřípadě o podlahu na uličce, načež o okamžik později, než co kolem ní prošel profesor Snailer, vtrhla do poloprázdného kupé D4. "U muří nohy, cejtilas to???" vpálila dívence uvnitř unešeně a s nepochybně nadšeným výrazem. "Třeba budem muset do Bradavic dojít pěšky, to by bylo něco! Vydrž, hned jsem zpátky!" dodala, aniž by k tomu měla dívka cokoli říct, jako třeba že o její společnost nestojí, protože pro Samanthu Baneovou jenom zřídkakdy existovaly nepřekročitelné překážky. Otočila se na patě, až za ní zavlál školní hábit, který měla přehozený přes školní uniformu doplněnou o křiklavě žluté tenisky, a rychlým tempem se vrátila o pár kupé zpět, ve směru vpřed, pokud jste jako předek brali (momentálně nefunkční) lokomotivu. "Billy, žejo? Zaprvý - cejtils tu ránu? Paráda co? A zadruhý - v dalším vagonu je jedna holka úplně sama, a podle mé expertní analýzy se jedná dost pravděpodobně o prvačku, a podle mě by nikdo neměl do Bradavic jet sám, což se týká i tebe, takže se obávám, že budeš muset jít se mnou," řekla stále stejně nadšeně a se stejným zápalem, než se na prahu Billyho kupé zastavila a otočila se k němu znovu. "Notak, vstávej přece!" urgovala ho a blýskla po něm zcela upřímným a velmi širokým úsměvem, než se, stále usměvavě a zcela bezstarostně, navzdory všude se rozrůstající panice ze zastaveného vlaku, vydala uličkou zpátky k vagonu Dé.

"Takže, kde jsme to byly? Jo, já jsem Samantha. Samantha Baneová, Nebelvír. Co ty?" prohlásila, když sebou plácla naproti Keylie na sedačku a napřáhla k ní pevně pravačku, protože Samantha Baneová měla jistou úroveň, která si vyžadovala seznamovat se s lidmi jako vyspělá osoba. Nezapomněla se přátelsky zubit.

_________________

Yvonne zkusmo nakrčila obočí, protože to, co jí spolucestující povídala, byla beze sporu další z těch absurdních historek. Jen to tentokrát nebyl drak. "Není to bolestivé," ubezpečila Týnu prostě, a pravý koutek jejích úst sebou nepatrně cuknul, to jak si Yvonne i přes svůj stav úplného vyčerpání pokusila představit Klobouk jako něco, co by mělo způsobovat prvákům bolest. To tak. Kdyby je chtěli provést skrz peklo, pak by si k tomu mohli pořídit něco efektnějšího, než starou hučku.
Yvonne si nebyla jistá, jestli její chabé pokusy o socializaci, po které vlastně nijak zvlášť netoužila, dopadají na úrodnou půdu, ale neměla dost prostoru pro to, aby se kvůli tomu pokoušela něco měnit. Ostatně, v tuhle chvíli měla dost starostí v zlém koukání po stěně vlaku, která ji klepla po hlavě.
Dalo se říct, že Yvonne starost tmavovlasé spolucestující na okamžik vyvedla z míry. Nebyla zvyklá na to, aby někdo takhle vyšiloval kvůli takové drobnosti, protože Quentin jí za takových okolností věnoval starostlivý pohled, a s Veronicou se jí taková nehoda snad ještě nestala, takže neměla s čím porovnávat. Upřeně se zadívala na Týnu, což možná mohlo být trochu znepokojivé, a nakonec cukla koutkem. "Nic mi není."
Další škubnutí koutkem si tmavovláska vysloužila, když prohlásila, že ji setkání moc těší. Na víc se Yvonne nezmohla, protože do kupé beze slova vrazil neznámý kluk, svalil se na nejbližší sedadlo, rozvalil se přes to druhé volné a usnul v takové rychlosti, kterou zrzka nepovažovala za možnou. Věnovala několik minut tomu, že si vetřelce nespokojeně prohlížela. Divně vybledlé vlasy, které místy ještě divněji tmavly, ji nezvládly přesvědčit o tom, že by kluka měla znát - někoho s takhle nezvyklým vzhledem by si asi zapamatovala, kdyby do něj narazila. Byl jí nesympatický. Nesnažila se to skrýt. U Yvonne ale nebylo moc co skrývat, protože jediným indikátorem mělo být její obočí, které se skepticky nakrčilo.
Nejeli dlouho, než dostala unavená zrzunka divný pocit, a v momentu zaryla prsty do opěradla. "Pozor," varovala urychleně a bez většího rozmyslu Týnu, a pak už to s vlakem hodilo jako s lodičkou na rozbouřeném moři. Expres se zastavil a Yvonne pomalinku uvolnila prsty z koženky sedadla. "Co to bylo?" Teď už na spánek neměla ani pomyšlení, i když její tělo na ni volalo pravý opak.

_________________

C1

Flanna to sípání a kašlání sice začínalo trochu iritovat, ale kdyby se zeptal, patrně tím definitivně rozbije časovou posloupnost a možná způsobí paradox nebo dva. Nijak se tedy slovně neprojevoval, i když je fakt, že oběma alergikům věnoval lehce podezřívavý pohled a Julii, jakmile vystrčila hlavu z okna, málem napomenul, že by to dělat neměla. Udržel se ale a rozhovor brzy dospěl tam, kam měl, takže mlčet nezůstal.
A rozkecal se i Šunka, v jehož mňoukání ze spaní Flann jednoznačně rozpoznal deklaraci základních práv a svobod, což mu opět připomnělo, že rozumí zvířatům. Jeden by čekal, že na takovou docela zásadní schopnost nezapomene nikdy, ale opak byl pravdou.
„Tobě se to řekne, když je můžeš vidět kdykoliv,“ pronesl klidně, jakmile William vyjádřil pochybnosti o tom, že by snad někdo chtěl testrály vidět, „ale já bych si je radši prohlídl i bez tý podmínky, protože mě prostě zajímaj.“ To, že mu na její naplnění poněkud docházejí příbuzní, si sice cynicky pomyslel, ale naštěstí to neřekl nahlas.
„Takže proto mám tu barvu,“ kývl na Julii, která dedukci vyslovila jako první nahlas, „strejda říkal, von byl u armády a taky je vidí, že jsou černý, tak to bude i docela odpovídat. A chci právě vyzkoušet, jestli na nich bude držet, jestli se nastříkat nechaj a vůbec.“
Slova se pak ujal Alek s naprosto logickou připomínkou a Flann musel přiznat, že tohle trochu nedomyslel. Původně chtěl kluky poprosit, jestli by mu neukázali, kde přibližně mají zvířata jaké části těla, aby nebarvil naslepo, ale jejich odchod k lodičkám mu to poněkud kazil. Nehnul však ani brvou a obratem vymyslel plán náhradní.
„No, dneska při přesunu bych spíš vyzkoušel, jak snášej zvuk spreje, a zkusil pár fleků, nic velkýho. Julie může vyzkoušet, jestli stačí ta rybička, ale i kdyby ne, tak to bez vás nějak půjde. Fór je ale v tom, že ti testrálové jsou v okolí Bradavic celej rok, ne jenom teď, takže bych je pak šel hledat do lesa a na to byste se mi docela hodili, pokud by vám to nevadilo.“ Fakt, že hledat neviditelného koně v temném lese nepovažuje za dobře využitý čas, považoval za natolik očividné, že to ani nevyslovoval.
Jenže pak vlak zastavil, dřív a prudčeji než by měl, a Flann se jen se štěstím udržel na místě. V závislosti na situaci ze sebe nejprve diskrétně sundal veškeré cizí končetiny a pak se podíval z okna. Rozhodně tam nebyly Prasinky, dost možná tam ještě nebylo ani pořádně Skotsko.
„Možná usnul strojvedoucí, jako loni,“ nadhodil možná až příliš lhostejně svůj názor a jal se zjišťovat, jestli mu Šunku neslisoval kufr. Neslisoval, a souběžně s tímto zjištěním spatřil v chodbičce probíhajícího profesora Snailera a kousek za ním svého strýce. To, že byli v pohybu, sice naznačovalo, že všechno asi není úplně oukej, ale ujišťovali při tom na studenty, že můžou být v klidu, tak je Flann poslechl. A pokusil se o šíření klidu i v kupé, a to po svém.
„Nedáte si někdo sušený ančovičky? Teta mi jich na cestu nabalila trochu moc.“

_________________

<<<


Pokud Evelin stačilo k uklidnění vlídné slovo profesora Snailera, popřípadě následný dodatek z úst nového kolejního Nebelvíru, té prokleté koleje, které by k vítězství nepomohla ani anglická královna vzhledem k tomu, jak patetičtí lidé tam chodili, Winfredovi rozhodně ne. Kvůli silné sociální úzkosti maskované za nesnášenlivost, díky níž jej nechali všichni na pokoji a on ve zdánlivém klidu prvotní část jízdy absolvoval v jednom z koutků ve vagonu, který většina těch šílených, rozývených a všeobecně podlých a pomatených kouzelníků ignorovala, ale díky náhlému zastavení vlaku, který jej zastihl v nestřeženém okamžiku, se praštil čelem o okno. Dost bolestivě. A Winfred Garland snášel bolest velmi špatně.
"CO TO ŘÍDÍ ZA IDIOTA?!!!" dal se slyšet na celý vagon, nicméně ho začala zaplavovat panika, což indikovalo, že brzy přejde v nefalšovaný panický záchvat, a Winfred se začal hystericky shánět po svém inhalátoru, ze kterého se pořádně nadechl, zatímco si probojovával cestu poplašenými těly, která v případě potřeby odrážel lokty, protože představa, že se ho někdo z nich dotkne, se mu naprosto hnusila. A to se, prosím, na svůj třetí rok v Bradavicích už vážně docela těšil. Samozřejmě velmi tajně, ale těšil.
Jako zázrakem v jednom kupé objevil Tarena, a v tom okamžiku ho zaplavila taková úleva, že mu ani nevadilo, že Taren sedí v kupé se dvěma příslušnicemi opačného pohlaví, navíc se dvojkou, kterou od prvního ročníku společně opovrhovali, dokonce ještě o trochu víc, než zbytkem třídy, i když se našli ještě horší výjimky. "Já NECHÁPU, jak někdo tak stupidní může řídit vlak plný dětí. Mohli jsme UMŘÍT!" vyjekl a stiskl rty k sobě až mu zbělely a dokonale splynuly s jeho už tak děsem pobledlou tváří. Summer, Evelin ani Tarena nepozdravil, pouze je přejel vzdorným pohledem plným vnitřní paniky.

_________________

Pravda, Adam očekával stručnější odpovědi, ale když se Scarlet rozpovídala, nevadilo mu ji poslouchat. „Když tě to baví, tak proč se tomu nevěnovat, to je fakt,“ přikývl a letmo se pousmál. Jeho bavila možná tak obrana a neměl tušení, jak se jí věnovat i v budoucnu. Učit? Kdepak, to rozhodně nebylo nic pro Adama. Stát se bystrozorem? Těžko, nebyl čistokrevný a dělat poskoka ministerstvu opravdu nehodlal. Nadstavbové studium? To si nemohl dovolit.
„To chápu,“ přikývl při zmínce rodiny, načež se trošičku hořce ušklíbl. „Já nemám co ztratit,“ prohlásil s pokrčením rameny - Dámo s rodiči opravdu neměl bůhví jaký vztah, bylo to, jako by k sobě vůbec nepatřili. Nevěděl, jaké to je, mít milující rodiče, na kterých člověku záleží a kterým záleží na něm. „Děkuju,“ přikývl ještě na poznámku, že mu Scarlet bude držet palce. A že byl odvážný? Ani ne, spíš odhodlaný.
Když pak spolužačka zmínila, že by mu ohledně práce možná mohla pomoci, Adam se narovnal a upřeně se na ni zadíval. Byl by hloupý, kdyby odmítal pomoc - naštěstí nebyl jeden z těch nafoukaných egoistů, co si za každou cenu musí poradit sami a je pod jejich úroveň přijmout pomocnou ruku, když jim ji někdo nabízí. „Vážně by ses mohla poptat?“ zeptal se s upřímným zájmem, aniž by ze Scarlet spustil pohled. „Mně je úplně jedno, jestli ta práce bude kouzelnická, nebo mudlovská, Scarlet. Hlavně, abych z toho měl trochu peněz a neskončil jsem žebrající na ulici,“ přiznal s nepatrným úšklebkem ve tváři. A taky by se mu hodilo něco, kde jeho nadřízený nebude čistokrevný trouba, ale to už neříkal. Scarlet snad nebyla hloupá a zrovna tohle si domyslela.
Adamovi nepřipadalo trapné mlčet, takže pak chvíli jen mlčky koukal z okna, sledoval ubíhající krajinu a přemýšlel nad tím, co ho asi čeká poslední rok v Bradavicích, jak hrozné bude mít prefektský odznak, a co ho čeká po škole. Myšlenkami se na chviličku zabloudil i k Cinně, která se mu líbila, a kterou přes léto zvládnul pozvat jenom na zmrzlinu. Už pozvání na zmrzlinu ale byl pro Adama velký skok kupředu - nikdy nic takového neudělal. Nikdy se kolem něj neochomýtala holka, která se mu líbila.
Z myšlenek o mrzimorské spolužačce ho vyrušilo prudké zastavení vlaku, které ani Godrik nenesl nejlépe. S prskáním seskočil Scarlet z klína a Dámo ho stačil jen tak tak chytit, než Scarlet otevřela dveře. „Třeba je něco na trati,“ zamumlal zamyšleně, vykoukl z okna a pak se naklonil do chodbičky s kocourem v náruči. Když kolem profičel profesor Snailer, ujistil ho, že se jim nic nestalo. „Hmm... a nepotřebujete nějak pomoct, pane profesore?“ zeptal se nejistě. Když měl teď ten odznak...

_________________