B4

Lucian nemusel mít Iggyho zrovna v lásce, aby uznal, že se mu informátor z druhé strany barikády bude hodit, takže se rozhodl, že s Iggym uzavře nepsané příměří, alespoň do té doby, než ho přestane potřebovat. „Lucian,“ představil se mu tou stručnější verzí zdánlivě nesouvisle ke kontextu s bombami hnojůvkami. „Tvůj plán se mi líbí,“ drahý poddaný, „ale musíme je ponížit tak, aby nebyly schopny pomyslet na pomstu. Chápeš, jako zatlačit do země tak, že už z ní nevylezou,“ zadíval se na něj Lucian upřeně jako masový vrah. Možná by mohli ušetřit tu, co neměla hubu plnou keců, vypadala asimilovatelně. Ta druhá byla na odstřel.
Když jim příchozí holka oznámila, že do prvního vagonu nastupovalo pár děcek ve vězeňském oblečení, Lucian se zatvářil alá „já to říkal“. Vůbec by se nedivil, kdyby některé magory drželi v celách, jako drželi u Munga jeho drahou šílenou matku. „Jí husy? Potřebovali bychom zkrmit přebytečné kusy,“ zahlásil ohledně trollova jídelníčku a jakkoliv hnusně to mohlo znít, on to tak myslel. Chvilku zíral z okna, protože mazlíčka té holce hledat vážně nehodlal, ale pak provedl něco, za co by ho tatínek určitě pochválil, protože se zachoval jako pravý šlechtic a džentlmen. „Mimochodem, já jsem Lucian Etienne Thierry Raoul Olivier Léon Louis de Montpellier,“ představil se s vážnou tváří a francouzskou výslovností, když už tu neměl nikoho, kdo by ho ohlásil nebo ho sám představil. Bylo to ponižující. „Ale můžeš mi říkat Lucian.“ Velmi milé od něj, ne?

Na Erkkiho toho začínalo být příliš. To s těmi šaty přece Olivia nemohla myslet vážně, nebo ano? Probodl ji pohledem a nesouhlasně nakrčil čelo. „Nech toho,“ zahučel, protože to považoval za zatraceně hloupou zábavu. Navíc si sám sebe v růžových šatech opravdu představovat nechtěl. „Ne, rozhodně jsem o tom nikdy nesnil,“ dodal, aby bylo jasno.
Když mu Olivka oplatila otázku na sourozence, Erkki se nepatrně ušklíbl. „Nejsem, moje sourozence jsi konec konců viděla na mistrovství,“ prohlásil, nemaje tušení, že už na to Olivia zřejmě stihla úplně zapomenout. „Mám dva bratry a sestru, všichni jsou mladší, než já,“ rozhodl se jí připomenout, jak na tom se sourozenci je. Při tom pomyšlení se krátce podíval z okna, jako by doufal, že je tam ještě zahlédne, ale vlak už dávno pelášil daleko od Londýna a jeho rodiče i bráškové se sestrou už dost možná byli doma, ve Finsku.
„A proč dělají tajnosti?“ nechápal Erkki. Dobře, byla tu šance, že nechtějí Olivii připravit o překvapení, ale... Spíš by řekl, že její rodina prostě není ani kapičku normální. Zatím to tak vypadalo. „Docela se těším,“ přiznal pak, ačkoliv natěšenost na něm nebyla vůbec vidět. Proč by měl jančit, že? Navíc do večerní slavnosti zbývalo ještě dost času. „Já se v těch kolejích moc nevyznám,“ zamumlal potupně, protože bylo jen málo věcí, v kterých se Erkki vůbec nevyznal. „Ale mamka chodila do Nebelvíru a říkala, že tam se prý asi nehodím. A že Moudrý klobouk rozhodne sám nejlépe,“ vysvětlil a pokrčil rameny. Opravdu ho moc netrápilo, jaká kolej se stane tou jeho, hlavně, aby tam našel aspoň trošku normální a inteligentní parťáky.

_________________

Iggy se spokojeně zašklebil, když se mu Lucian konečně představil. On sám své jméno ale znovu neopakoval - přece se nikomu nebude vnucovat. Lucian si ho buď pamatoval, což by měl, anebo ne, což byla zásadní chyba. „Chápu, co tím myslíš,“ přikývl Ignác důležitě a tvářil se jako mýval, který právě vybral kočce z misky prémiové žrádlo. „Máme spoustu času vymyslet geniální plán na pomstu, vlak má prej jet skoro celej den,“ dodal s úsměvem alá Grinch a spokojeně se rozvalil na sedačce.
Když se dívka, která jim vpadla do kupé, rozpovídala o svém mazlíčkovi, tedy mláděti trolla, Iggy na ni upřel pohled a povytáhl obočí. Pak si odfrknul. „Ha, to určitě,“ zahlásil, protože tohle jí vážně nežral. Strýček říkal, že do Bradavic jednou zkoušel propašovat dráče, marně. Místo nadšených ohlasů sklidil podmínečné vyloučení. Troll tím pádem taky nemohl projít - byl sice hloupý, ale nebezpečný byl taky dost a ne že ne. „Pěkně kecáš,“ dodal ještě a upřeně se na dívku zadíval, jako by v jejích očích hledal byť jen maličký náznak toho, že skutečně lže.
„No, možná by se tu našlo i pár krav,“ dodal na Lucianova slova o zkrmování hus a znovu se zašklebil. Ruce si založil na hrudi, hodil nohy na protější sedačku a tvářil se přitom jako pán. Naprosto nedůstojně však vykulil oči, když se Lucian představil celým jménem. „No ty bláho!“ vybafnul a tvářil se přitom notně pobaveně. „Kdes k tolika jménům přišel, proboha?“ Ne, Iggyho nenapadlo, že by v Lucianových žilách mohla proudit modrá krev. Na tu se mezi kouzelníky beztak moc nehrálo. „No, já jsem Iggy,“ houknul pak ještě k dívce, protože tahle mu, na rozdíl od těch dvou husiček, nepila krev tolik.

_________________

Tmavovláska vypadala překvapeně, a Yvonne si toho vůbec nevšimla, protože na seznamu důležitých a povšimnutíhodných věcí byly v tu chvíli cizí emoce dost nízko na to, aby neskenovala cizí obličeje pohledem jako laser. "Mně ne. Ale slyšela jsem tu historku kolovat," pokrčila rameny a na chvilinku spustila víčka, čistě proto, že ji začaly pálit oči. "Vlastně nebudeš muset dělat vůbec nic," zamumlala dodatečně, dost nesrozumitelně na to, aby ji spolucestující mohla přeslechnout. A nemusela.
Vlak se pomalinku rozjel, a škubnul sebou přesně tak silně, aby se Yvonne zvládla praštit o stěnu kupé do spánku. Zamračila se a zvedla hlavu z improvizované opěrky, aby na svislý povrch vrhla obviňující pohled. Vždyť si chtěla jen trochu odpočinout, to ji vážně musí celý vesmír takhle nesnášet? Ano, musí, zazpívalo jí v hlavě jízlivým hláskem podvědomí, jinak bys normálně spala a neviděla tak děsivé věci. Yvonne musela uznat, že má její podvědomí pravdu - zatímco před pár lety vídala jenom to, co se jí stane příštího dne, v současné době byla ve snech svědkem bitev, nejrůznějších zvěrstev a dokonce jednoho klidného posledního vydechnutí u Munga. Pravděpodobně by byla mnohem méně otřesená, kdyby v obličeji ležícího lazara nerozpoznala profesora Rodwella.
"Hm," odtušila na poznámku o ne-tak-úplně neočekávané cestě a dobře si zapamatovala jméno, které přišlo o chvíli později. Že je její spolucestující z rodiny Ravensdaleů s Yvonne prakticky nehnulo, jelikož se v čistokrevných rodech kouzelnické Británie nevyznala ani zdaleka tak dobře, aby si k nim byla schopna přiřadit zrovna jméno Ravensdale - a i kdyby, ze všech lidí by to zrovna Yvonne vůbec nerozhodilo. Dělila lidi na dobré a špatné, ne na čistokrevné a mudly.
"Yvonne Montgomery," cukla zkusmo koutkem, jestli to jako bude stačit místo úsměvu. Pravděpodobně nestačilo. Yvonne měla asi mít s vyjadřováním emocí v obličeji problémy až do skonání světa, v tuhle chvíli jí ale dělalo větší starosti to, jestli by se jí povedlo během jízdy vlakem usnout, a jestli by to zvládla bez dalších zlých snů. Zřejmě ne.

_________________

A kdo vlak dobíhal? Hop hop jedem jeden, nebo ti to ujede Win? Do vlaku rychlými skoky běžela Winifred s velkým kufrem a tak tak se nasoukala do posledního vagonu E... Možná by se měla zpytovat, že s Patrickovým tréningem nestihla doběhnout třeba do Béčka ale momentálně byla ráda, že do vlaku nasoukala ten kufr a sebe samotnou. Absolutně rozčepýřená, jako by ji potkalo cestou malé tornádo se teď v uličce pracně upravovala. Chvilku se tak ještě vydýchala a pak začla hledat kupé, kde by seděla nějaká známá osůbka... Štěstěna byla nejspíš její druhé jméno, neboť potkala o ročník mladšího kamaráda z famfrpálového týmu.
"Jéé, ahoj Romeo!" zvolala ještě z uličky a nasoukala se do jinak prázdného kupé se známou osůbkou na sedadle - vypadal docela zamyšleně, ale tomu ona nepřikládala zásadní význam, neboť se jí sem tam takové zamyšlení stávalo taky - navíc pokud tu byl sám, ani se tomu nedivila.
"Myslela jsem, že budeš s ostatníma z ročníku, proč jsi tu sám?" optala se zvědavě zatmco se uvelebovala na svém místečku - přesněji řečeno vytahovala Bertíkovy fazolky a hlavně láhev s limonádou, protože jí po tom běhu vyschlo v krku. Rychle se napila a pak mu honem nabídla pár fazolek, aby ho krapet rozveselila. Kufr se už moc neobtěžovala dávat nahoru a tak zůstal na jednom ze sedadel - nějak už nepředpokládala, že dojde nějaký student.

_________________

| +

Olivka se ušklíbla a přikývla. Tohle byla marná debata.. na víc, to určitě jen nechtěl přiznat. Ona mu prostě nevěřila, že nikdy nepřemýšlel nad tím, jaké to je být holkou. A nebo, že si nikdy nezkoušel holčičí oblečení, určitě kecal. Jenže hádat se s ním nechtěla.
"Jo? No asi jo.." ne, Livka si opravdu nepamatovala, že potkala Erkkiho sourozence. Ona si vlastně už ani nepamatovala kdo to mistrnovství vyhrál.. a taky si nebyla jistá, jestli se s Erkkim opravdu setkala. Netahal jí jen za nos? No, i to bylo možný.. "Takže jsi ten 'velký' bratr, jo? Já jsem zas nejmladší a rozhodně to nemá žádné výhody," zabručela trochu nespokojeně, ale i přesto s úsměvem.
"To bych taky ráda věděla, snažila jsem se je pořád překecávat, aby mi to řekli, ale nehnulo to s nimi," tohle jí vadilo o hodně více než to, že jako nejmladší neměla žádné výhody. Ona totiž nutně potřebovala vědět kam její sestry chodí, jelikož chtěla do té samé koleje kam chodí Manon, jelikož to byla její nejoblíbenější starší sestra. "No jo, koleje jsou čtyři. Zmijozel, Havraspár, Mrzimor a Nebelvír. Já si třeba myslím, že se hodíš do Havraspáru.. i když možná i o toho Nebelvíru," broukla zamyšleně, jí se nejvíc zamlouval Nebelvír a nejméně Zmijozel. "Jo to máš pravdu. Ty určitě budeš zkoušet nábor do famfrpálového týmu, co? Do jaké pozice by jsi se chtěl dostat?" A tohle byla věc, která Olivii zajímala snad ještě více než do jaké koleje Erkki chce. Protože tohle byla strašně moc důležitá otázka, žeano.

_________________

Jasmínka se zamračeně zahleděla na Iggyho. On jí právě řekl, že kecá. Tsech. Jí přeci nikdo nebude obviňovat z toho, že nemluví pravdu. Vždyť ona byla děsně hodná a říkat lež by se neodvážila (haha). "A proč bych jako kecala?" Podle jejího tónu bylo poznat, že ono obvinění se jí ani zdaleka nelíbilo. Sice bylo pravdivé.. ale to on přeci nemohl vědět stoprocentně! "Když máš dobré styky, povolí ti takřka cokoliv. Chtěla jsem původně draka, ale zatím se spokojím s tím trollem," dodala s úšklebkem. Draka by opravdu uvítala víc než Trolla, ale ona byla se svou krysou dostatečně spokojená, tu okřídlenou potvoru si mohla pořídit někdy jindy, že jo.
"Spásne všechno, i když u těch krav zrovna dvakrát nevím," pokrčila rameny. Když by to nesnědla její krysa.. mohla by zakročit ona. Jasmine mohla jíst pořád, ještě, že na váze to nebylo tolik poznat.
Zatímco Iggy se zajímal o to, kolik těch jmen Lucian má, Jasmínka se zajímala o něco úplně jiného. "Vážně iniciály tvých jmen dávají dohromady Troll?" To Le vynechala schválně, ušklíbla se a zadívala se na chvíli z okna na rychle ubíhající krajinu tam venku. Za jak dlouho asi budeme v Prasinkách? "Můžete mi říkat třeba Jasmine, kdybych měla vyjmenovat všechny svoje jména, byli bychom tady asi i zítra," broukla i své jméno, když už tedy byli u toho představování. Sice opět lhala, ale kdyby se jí na některé z jmen zeptali, byla schopná jich říci hned několik. Dokonce byla schopná si vymýšlet i co se jejího původu týkalo. "A ta holka co mi sem nesla kufry? Tak to byla moje služebná," no dobře, tohle si sice mohla odpustit, ale Jasmine byla prostě taková jaká byla a vymýšlet si jí bavilo. Hodně. A její něco-jako-sestřenice jí tohle určitě odpustí.

_________________

Julinku, ostatně stejně jako tenkrát, hrozně baví veškeré to rýpání do popudlivějšího chlapce. A vypláznutí jazyka směle opětuje. Přičemž se mimochodem snaží pokud možno nedýchat, poněvadž tu ve vzduchu lítá nějak moc kočičích chlupů, no a čím jsou tady déle, tím horší to taky je. Nakonec ani ona neunikne alergenové apokalypse a dokonale ukázkově se rozkašle, jen aby o chvíli později vstala, nějak se propletla mezi případnýma do cesty nastavenýma nohama, a vystrčila hlavu s okna s úlevným vydechnutím "Vzduch!" A pak se, jako by se nic nedělo, zase vrátí na místo, vydýchává a jakmile to jde, strčí si do pusy dalšího gumídka. Protože gumídci léčí všechno. Nehledě na to, že s sebou nemá nic na zapití léků proti alergii, a tudíž musí čekat na bábi s občerstvením. Snad tu bude brzo, napadne ji, když se vlak dá do pohybu.
"Ony se ty lodičky říděj samy. Teda jakože kouzlem," pokrčí rameny jen tak mimochodem mezi žvýkáním medvědů, aby alespoň nějak přispěla do debaty o tom, co že velkýho na přeplouvání to prváci mají.
Na Willovu hůlku se Julinka se zájmem zadívá. "Já mám taky jednorožčí žíni," opáčí a na oplátku vytáhne svou hůlku, "ale je to růžový dřevo." Willova hůlka se jí samozřejmě taky líbí, a nad tím, že by měla umět najít vodu, si dokonce dovolí něco jako "Hustý!", ale její hůlka je její hůlka, chápejme.
Momentálně nejzajímavější jsou ale pro ni ty kočáry, co táhnou neviditelní koně. A taky v reakci na ně na Flanna patřičně vytřeští kukadla. "Hustý! To sem nevěděla! A proto máš tu barvu?" začne si dávat dvě a dvě dohromady. Zřejmě pokud se to netýká kouzel jako takových, není tak úplně hloupá. Moment, ona vůbec není hloupá, jen ji někdy moc nebaví myslet. Ale zpět ke koňům. Julís si usmyslí, že bude Flanna cestou do hradu pronásledovat, aby když tak ty testosteronály viděla taky.
Willovi to, zdá se, ale neudělalo dobře, myšleno ta otázka, takže Julča na chvíli stočí ustaraný pohled k němu. "V pořádku?" zeptá se starostlivým, mírným tónem, a celý její postoj (resp. posez) i pohled říká, že by nejraději dodala i typicky mrzimorské Nepotřebuješ obejmout? Ale nakonec se spokojí jen s nabídkou dalšího medvídka a případným nabídnutím psychické opory. Nelíbí se jí, když je někdo smutný.

_________________

B3

„Hmm,“ odsouhlasila Skye Tamsininu domněnku, že jede do Bradavic poprvé, což bylo přece očividné. Na nabízenou ruku se zatvářila nedůvěřivě, asi nebyla na podobný akt zvyklá, poněvadž ho dosud vídala jen u starších lidí, a tak jen neochotně podala svou ruku stylem leklé ryby na oplátku. „Skye Iona Fraser,“ představilo se pak děvče s patřičným důrazem na příjmení, jako by snad něco znamenalo. No, pro ostatní možná nemuselo znamenat nic, ale Skye byla vedena k tomu, že Fraserovi jsou děsně důležití, děsně zazobaní. Hlavně tedy byli děsně namyšlení, ale to už si Skye nemyslela. Těžko říct, jestli by vůbec dokázala rozeznat, co to 'namyšlený' vůbec znamená. „Hm, nechci. Já se můžu zeptat sestry,“ odmítla bez díků Tamsininu nabídku, aby se případně ptala, a ani ji nenapadlo se tvářit omluvně. Na co by se měla ptát někoho cizího, když má k dispozici tu nejlepší starší sestru, hm? „Hmm, ani ne,“ pronesla Skye pak asi trochu nečekaně? Který blázen by se netěšil do Bradavic? Jenže Skye byla Skye a mnohem radši by zůstala doma v Inverness, kde měla všechno hezky zaběhlé a nemusela se bát nového prostředí. A nových lidí – a vzápětí se samozřejmě objevila nová osoba, nějaký kluk. Starší. Skye si ho pozorně prohlédla a pokrčila rameny. „Jo,“ odpověděla úsečně a zatvářila se navýsost otráveně. Jestli ji něco nebavilo, to bylo odpovídání na stejnou otázku několikrát. A to i přesto, že Arsen přece nemohl tušit, že se jí na to samé ptala už Tamsin. Zcela předpokládaně se pak Skye zatvářila znechuceně nad vyměněným polibkem na tvář, ale pro štěstí obou dvou se nevzmohla k nějakému komentáři. I když by jen nepravděpodobně obsahoval něco jiné než 'fuj'. „Chudák sova. To vypadala asi pěkně hnusně, co?“ Skye tu druhou část věty víceméně jen oznámila, než aby se skutečně ptala. A že by se snad mohla Arsenovy sestry dotknout? To jí skutečně vrásky na čele nedělalo.
Jakmile se pak dal vlak do pohybu, Skye se otočila k oknu a nástupišti, aby pohledem našla rodiče. Chvíli jí to trvalo, ale nakonec se zadařilo a ona jim mohla zamávat na rozloučenou. K okýnku mimochodem hodlala zůstat natočená i nadále, protože starší studenti, nicméně jedno ucho a očko měla pořád nastražené, co kdyby náhodou.

Mimo herně:
Omlouvám se za menší zpoždění a v podstatě žádné posunutí z mojí strany, ale jsem z práce poněkud vyflusnutá.

Už po takové chvíli ve vlaku začal mít Rheinallt silně nepříjemný pocit, že to v té škole nebude ale vůbec jednoduché. Jak se tak zdálo, i čistokrevní byli naprostí idioti. Ne že by očekával něco jiného. V tu chvíli, co štěkal po okolí, momentálně tím myslíme hlavně mladého McLarkena, kterému, upřímně řečeno, asi prvními slovy trochu křivdil (ne že by nad tím tolik přemýšlel), sváděl Ray cosi jako vnitřní boj. Nevěděl totiž, s kým se tedy vlastně má bavit. Na jednu stranu mu dědeček říkal, že čisťáci jsou ti správní, a na tu druhou... vždyť on je všechny nenáviděl za to, co udělali jemu a jeho matce, za to jak je odstřihli od světa! "A tím nikým myslíš sebe?" opáčil stále v tom samém pichlavém rozpoložení, a v očích se mu nepěkně zablýsklo, "to asi budu muset promluvit s dědou. Někoho, kdo o sobě přemýšlí až takhle nízko totiž ve svém životě ROZHODNĚ nechci." Následně věnoval Daryušce dokonale milý úsměv, kontrastující s urážlivostí jeho slov. Ne. Rozhodně nechápal, co jeho dědeček sledoval. Rayeček je hlupáček, nevidí, že to s ním děda myslí dobře, zachechtal se jeden z vnitřních hlásků.
Ten McLarkenovic kluk, na rozdíl od Udinové, ale vlastně vypadal docela... použitelně. "Ehm... pardon. To asi nervozita." vypadlo z něj prostě, tak tichounce, že by člověk prostě řekl, že si to jen představuje, a Nottovic mladý nikdy nic takového z pusy nevypustil. Chvíli se na Nathaniela ještě díval, než se tak trochu uzavřel do sebe, nechávaje ze zjevně nejistého důvodu ty dva, ať si povídají mezi sebou.
A proč že přestal popichovat a dokonce se i omluvil? Souviselo to s jedinou věcí. Rheinallt se totiž z ničeho nic začal cítit tak hrozně nešťastně, že by se nejraději vypařil z povrchu zemského. Což mu merlinužel nebylo umožněno, a tak se zadíval z okna, za kterým se začínala pohybovat krajina, a přál si jenom aby tohle všechno už skončilo. To, že se o něj zrovna v tuhle chvíli pokouší budoucí častá deprese, ho ale nenapadlo. A smích hlasů v hlavě, posmívajících se všemu, od chlapcových uší až po žalostnou výšku, taky ničemu nepomáhal.

_________________