Casper, Abigail a Shyvana kráčeli po nástupišti, všichni s širokým úsměvem na tváři. Casper se stavěl skoro u každého, kdo mu byl aspoň trochu známý, takže jim cesta k vlaku trvala opravdu hodně dlouho. A když se k vlaku konečně dostali, nastalo loučení, které by asi bylo mnohem delší, kdyby už tak nešli pozdě. Oba sourozenci svou maminku objali, načež jí Casper ujistil: "neboj se, mami, tady o ségru se postarám, jako dycky!" položil Shyvaně ruku kolem ramen. Pak už se s Gail, které si speciálně kvůli jejich odjezdu vzala v práci volno, definitivně rozloučili a oba sourozenci zamířili do vlaku. I když každý jinam.

Casper nastoupil do vagonu D. On byl jeden z těch lidí, co právěže hledali skoro plné, nikoli volné kupé. Hned to první ale obsadily Katherine a Gweeny. Ta druhá jmenovaná si zrovna dávala kufr nahoru do prostoru pro zavazadla když procházel, a už jenom proto, že je Gwee taková roztomile maličká a tahle činnost pro ní musí být těžká, Casper vrazil do jejich kupéčka. "Čau holky!" Zavřel za sebou dveře, což bylo znamení, že už se nikam jinam nechystá. "Ukaž, pomůžu ti," odhodil svoje zavazadla a až když byla nahoře všechny její, udělal to samé s těmi svými. "Jak se máte? Těšíte se do Bradavic? Já teda jo. Vás čekaj NKÚčka až příští rok, co? Tak to bude letos pohoda." Spustil Casper, podle kterého NKÚ vůbec těžké nebyly, ale prolezl s hodně odřenýma ušima. "Já příští rok budu dělat OVCE, ale tenhle problém budu řešit až tak za dvanáct měsíců." Mávnul nad tím rukou a začal se přehrabovat v batůžku. Po chvilce vyndal takovou tu krabičku, jak se hodně těžko otevírá, ale Casper už to měl natrénované. "Dáte si sušenku?" strčil holkám krabičku pod nos, "mamka je dělá fakt výborný," oznámil dívkám hrdě, a sám si jednu sušenku vzal, takže konečně na chvíli zmlknul.

_________________

Nejenom, že se válí na zemi, ale do kupéčka se, jeden po druhém, začnou hrnout i další cestovatelé do Bradavic. Úplně nejdřív za svými zády (nebo možná nohama) zaslechne hlasitý smích, při kterém se nemotorně pozvedne na rukách, protože si chce přeci jen prohlédnout tu chodící mrtvolu, kterou v následujícím roce opeče a naservíruje s bramborami na profesorský stůl. Tak. Chlapec je prostě gurmán! Jenže posléze zaslechne i kohosi dalšího, jak se hrne do kupé, a když trochu pozvedne hlavu, na jedné straně spatří blonďatého chlapce, kterého už pochopitelně zná. Jak by taky nemohl znát chlapce, se kterým byl přeci tolikrát srovnáván? Tedy né, že by se s ním nějak často bavil, to vůbec, ale prostě mu ten jeho xichtík byl povědomej. "No nazdar," zahudruje nepříjemně, když se konečně trochu pozvedne a stáhne nohy, aby z něj ostatní neměli takovou překážkovou dráhu. Opatrně se převalí na zadek, s čímž pohlédne na chodící mrtvolu ragúovitého ražení, blonďáka, a pak samozřejmě i na Froďáka, kterého si pamatuje jako mladšího chlapce ze stejné koleje. "S holkama je pruda," zahučí nespokojeně, aniž by se třeba obtěžoval někoho dalšího pozdravit nebo jej uvítat v jejich kupé á la Dnu pytle. Sezení na zemi ale nakonec asi není to nejlepší, jelikož se pozvedne na rukách a vyškrábe se na nohy. Zadek pak hodí na sedačku za sebou a vydechne. "Fájn, pánové, začneme tím nejdůležitějším. Pokud chceme být v příštím roce přáteli, tak zapomene na to... tohle!" prstem poukáže na zem před sebou. "Páč na hrdinného rytíře se fakticky nehodí, aby se válel po zemi a zvlášť ve vlaku. Kdyby něco, tak ve vlaku jsem taky nejel, jo? Tak fajn," řekne s čímž rychle kývne hlavou. Budou to chápat, určitě. Je to přeci mega velkej rytíř, který jezdí na svém oři... k čemu by mu jako byl vlak?

_________________

Adam se na kocoura na Scarletině klíně krátce zadíval, načež s úšklebkem ve tváři přikývl na její prohlášení, že jsou kočky přelétavé. To tedy byly. A Godrik obzvlášť.
„Myslím, že se radši pokusím neprojet zkoušky,“ zkonstatoval pak, když Scarlet začala nahlas uvažovat nad tím, že vlastně nemají moc na výběr, a že buď udělají zkoušky a ze školy odejdou, nebo je neudělají, ale budou muset opakovat poslední ročník. A to se Adamovi nechtělo, chtěl být kompetentní kouzelník schopný pomoci těm, kteří to potřebovali. Kromě toho potřeboval práci, protože věděl, že peníze z brigád ho neuživí. Ty mu stačily sotva na učebnice z druhé ruky a přešívání hábitů, z kterých vyrostl.
Zatvářil se zvědavě, když spolužačka zmínila studium archeologie, a povytáhl obočí. „Tebe baví historie?“ zeptal se. Moc lidí totiž dějiny nebavily, přestože je učil Wells a s Wellsem se člověk rozhodně nenudil. Adam by skoro řekl, že se někteří lidé rodí s přirozeným odporem k historii. On k takovým lidem naštěstí nepatřil, ale dějiny taky nepovažoval za ten nejskvělejší předmět. Zmínka o aktuální situaci v kouzelnickém světě však Adama nakopla, takže se na Scarlet upřeně zadíval. „Takže se chceš... zapojit do začínající revoluce?“ ztlumil hlas potichu a v očích se mu odhodlaně zablesklo.
Dámo věděl, že by měl pro vlastní bezpečí raději držet jazyk za zuby, ale nedokázal to. „Já se chystám po hlavě rovnou na barikády,“ přiznal bez obalu a zadoufal, že Scarlet není žádná potvora a může jí věřit. Na druhou stranu, tohle byla pouze slova a slova snad tolik neznamenala, i když Adam nepochyboval o tom, že ministerským poskokům stačí úplně malinkatá záminka k tomu, aby někomu zkazili život a pořádně si na něm smlsli. A když tu záminku nemají, tak si jí sami udělají, to přece není problém. „Ale kromě toho potřebuju najít nějakou práci, rodiče už mě nějaký ten pátek neživí,“ dodal potichu. Ačkoliv toho moc neřekl, z jeho slov se dalo usoudit i to, že nemá vůbec představu, jakou práci by chtěl dělat, a že je mu to asi celkem i jedno - hlavně, aby nějakou vůbec měl.
Když se vlak konečně rozjel, Dámo se na chvilku zamyšleně zadíval z okýnka. Sledoval, jak mizí nástupiště s mávajícími rodiči, mezi nimiž nikdy nebyli ti jeho, a jakmile vlak odjel z Londýna, což netrvalo zase tak dlouho, stočil pohled zpět ke Scarlet a kocourovi na jejím klíně.

_________________

„Nebyla,“ opáčil Erkki přesvědčeně, protože převlékat se za holku rozhodně nepovažoval za zábavu. Tedy, ostatní by se zřejmě dobře bavili, ale on rozhodně ne. Když si představil, že by na sebe musel vzít šaty, střevíčky a třeba se i namalovat, přeběhl mu mráz po zádech. Div že mu hrůzou nevstávaly vlasy.
Erkki pořád nechápal, jak může Olivia tak s klidem brát, že jí vlastní máma říká, že by ji raději vyměnila za chlapce. To Erkkimu nepřipadalo nijak hezké a kdyby jemu rodiče říkali, že by místo něj raději měli holčičku, asi by to nenesl úplně dobře. „Nemít pokračovatele rodu přece není důvod k tomu, aby říkala takové věci,“ namítl a nechápavě zakroutil hlavou. „A ty jsi jedináček?“ zeptal se zvědavě, protože ho zajímalo, jestli takové řeči musí trpět jen ona sama, nebo má nějaké sestry. Ať tak či onak, Erkki Olivii celkem litoval.
Jeho společnice očividně považovala představu školy plné bláznů za báječnou, a tak si Erkki rezignovaně povzdechl. On by taky konečně rád potkal někoho normálního, někoho, s kým by se mohl bavit o knížkách a o dalších zajímavých věcech. A ne, slimáky za zajímavé nepovažoval. Když se vlak po chvíli rozjel, Erkki se rychle naklonil k oknu, aby očima vyhledal rodiče a zamával jim. Už teď se mu trošičku zastesklo a trošku se bál, protože vidina deseti měsíců bez rodičů v cizím prostředí byla děsivá a ne že ne, ale byl přesvědčený, že to zvládne.
Pak už vlak vyrazil vstříc anglickému venkovu a skotské vysočině a Erkki se pohodlně uvelebil na sedačce. „Těšíš se? Myslím do školy,“ brouknul tázavě, aby hovor nestál. Kromě toho, on se docela těšil, byl zvědavý na zařazování, a musel své myšlenky nějak ventilovat.

_________________

Lysander mi přistane na klíně a já trochu překvapeně vyjeknu, jak mi lehce zatne drápky do stehen. Je úžasný. Pohladím ho po heboučkém peří a podrbu za ušima. Na to se zvedne a vrátí se ke své kleci. Nikolaj není tolik sdílný jako Kiril a svého mazlíčka si přede mnou chrání. Jako bych mu měla snad ublížit. Ale co, nechám to být. Je evidentní, že Kiril s Nikolajem jsou sice dvojčata, ale každý je úplně jiný.
Naštěstí se stihnu ještě najíst, než způsobím poprask s bublinami. S plnou pusou odpovídám Kirilovi na otázku, na kterou jsem odpovídala snad už stokrát, ale nevadí mi to. "Mně je to selkem hedno, kam mě zažadej." Hlasitě polknu a doufám, že mi aspoň trochu rozuměl. "A co vy? Víte, kam byste chtěli být zařazeni?" Směřuji svou otázku k chlapcům, protože Grace mi na tohle už odpovídala.
Když způsobím barevnou vodní nálož a vidím, že se oba zrzci smějí, hned poté, co se omluvím, začnu se taky nahlas chechtat. Byla to bžunda. Mrknu na Grácii. "Ráda bych tě to naučila, ale nemám tucha, jak jsem to udělala. Fakt jsem si nemyslela, že čáry máry je nějaká kouzelná formule." A dál se hihňám svému kouzelnickému pokusu.
Trochu překvapeně vykulím oči, když se Grace zeptá na whisky a hlavně když Kiril vytáhne vodku. Chytnu kelímek a přičuchnu si k němu. "Fuj, hrozně to páchne. Tomu nepomůže ani cukr." Vrátím mu kelímek nazpět. Jestli chce, ať si klidně dá i za mě. Nesnáším alkohol. Sice s ním nemám osobní zkušenosti, ale moc dobře si pamatuju vyprávění dětí z děcáku. Právě kvůli alkoholu jich hned několik skončilo u nás. Jejich rodiče propadli pití, pak své děti bili, nebo to nezvládali finančně. Prostě si myslím, že nikdo z tohoto kupé by to neměl pít. Cítím, jak mě mokré šaty začínají nepříjemně studit a dostávám nápad. "Hele, radši to pití někam schovej. Zkusím nějak zařídit, abychom byli v suchu. Nemusí každej vidět, že tu holdujeme alkoholu." Možná je z mého hlasu cítit trochu podrážděný tón, i když se to snažím zamaskovat.
Chystám se vstát, když v tu chvíli s sebou vlak trhne a dá se do pohybu. Neudržím stabilitu a svalím se zpátky do sedačky, přičemž se řádně rozplácnu a pokopu vše v mé blízkosti. Narovnám se a znovu se omluvím. Vstanu, tentokrát počítám s pohybem vlaku a vylezu ven z kupé, hledat někoho staršího, kdo by nám mohl pomoct. Hned ve vedlejším kupé sedí děti zhruba našeho věku, takže předpokládám, že u nich pomoc nenajdu a postupuju dále. Ve třetím kupé spatřím kluka, který nás vyhnal z původního místa. Nejdřív pokračuju dál v cestě, ale hned se vrátím. Tohle by mohla být příležitost, jak se s ním seznámit, takže strčím hlavu dovnitř.

B3

Prohlídnu si všechny tři pasažery. "Ahoj, v našem kupé máme trochu problém." Ukážu na své mokré a barevné oblečení a sáhnu si do zplihlých vlasů. "Prosím tě," podívám se na staršího chlapce "nemohl bys nám s tím nějak pomoct? Máme tam celkem mokro."

_________________

Sotva Kiril vybalil alkohol a nalil mi, zavýskla jsem. Ani jsem si pořádně nestačila všimnout Angiina výrazu, kterým pití jasně odsoudila. Já neměla s alkoholem žádné zkušenosti a jakožto zakázané ovoce mne opravdu lákal. Nehledě na smrad, který se linul z kalíšku, jsem do své pusy obrátila kalíšek celý. Jenže... něco tak hnusného jsem ještě nepila. Nedokázala jsem to spolknout, takže jsem to vyprskla na své nejnovější kamarády.
"Fuuuj,"
začala jsem slinit, pálila mne pusa a ihned jsem ten hnus začala zapíjet domácí limonádou od tetičky.
"Jestli tohle je lepší než ohnivá whiskey, tak tu whiskey ráda přenechám dědovi. Jak to může někdo pít?"
"Nenápadně" jsem si pokusila otřít slzy z očí, které mi znenadání vyhrkly. Ne, že bych brečela... ale ta vodka byla vážně hnusná.
"Jo, Angie má pravdu... raději tu vodku schováme. Fakt nevíme, kdo v tom vlaku vlastně jede a nechci, aby se doneslo dědečkovi, že jsem zase porušila některý z jeho zákazů,"
podpořila jsem nakonec Angie. Jednak jsem ji znala o chvilku déle než kluky a druhak... já vážně nepotřebovala vědět, co by mi na to dědeček řekl. Netušila jsem, koho Angie nakonec najde. Kdyby dotáhla nějakou debilní náhodou dědu (teda jestli jede vlakem, na tuhle otázku mi vždycky odpovídal dost vyhýbavě), už tak bych musela kvůli nepořádku v našem kupé hodně vysvětlovat.
Jakmile Angie odešla, zadívala jsem se na Nikolaje.
"A od teď tu platí jedno pravidlo. V tomto kupé se mluví jenom anglicky, pokud mne tedy nechcete naučit rusky,"
nehádala jsem. Byla jsem si jistá, že Moskva je v Rusku.
"Jo klucííí, než přijde Angie, můžete mne naučit ruská sprostá slova. A pak můžete ve výuce pokračovat dál. Myslíte si, že byste mohli být mými soukromými učiteli? Já bych vás za to mohla naučit pečovat o fretky,"
nabízela jsem výměnný obchod.
"Také bych vám mohla nějakou tu fretku sehnat. Máme doma celou farmu. Jo a... k tomu Zařazování, Kirile,"
bez problému jsem úplně změnila téma hovoru.
"Něco podobného jsem slyšela taky. Začínám si myslet, že sami dospěláci neví, co to Zařazování je. Třeba je to hrozně tajemné,"
povídala jsem dál a držela jsem se poměrně neutrálních témat. Nechtěla jsem, aby mi vlezl do kupéčka někdo dospělý v momentě, kdy budu plánovat útok na členy jiné koleje a podobně.
"A upřímně? Je mi úplně fuk, do které koleje se dostanu,"
poté jsem se odmlčela a začala jsem vyhlížet Angie. Zdálo se mi, že je pryč už nějak dlouho. Také jsem uvažovala, že pokud se brzo nevrátí, vyhodím Nikolaje i Kirila z kupéčka a převleču se do suchého. Včetně kalhotek a košilky. Začínala jsem mít husí kůži.

_________________

„Ne, nejsem,“ zabručela Lashi nevraživě, když zaslechla otázku, ale když zvedla oči, a podívala se, kdo se o její blaho zajímá, její tvář se okamžitě o něco projasnila. „Jsem. Nic to nebylo, jen mi spadl kufr na nohu,“ a ta noha teď bolí, ale to nevadí. Lashi téměř jako na povel zčervenala ve tvářích, a než stačila zaprotestovat, její kufry začaly plnit Shashiho kupé. „Já… děkuju.“ Sice nejdříve chtěla protestovat, ale pak si to rozmyslela. Nechtěla působit nevděčně, takže se pousmála, a když přišla otázka ohledně bolesti, zavrtěla hlavou, i když ji to bolelo opravdu dost. Ono takový dívčí kufr plný nezbytností měl úctyhodnou váhu a lodičky nebyly zrovna nejbytelnější obutí. Hrdě odkulhala i bez pomoci do kupé, kde si všimla dalšího cestujícího. „Ahoj, neruším? Já bych měla hledat Annu,“ oznámila jim, což je samozřejmě nemuselo vůbec zajímat, ale taky nechtěla narušovat pánskou jízdu. „Lashawn, Zmijozel. A ty jsi…? Promiň, vy mladší se mi všichni pletete,“ pokrčila rameny a zdání úsměvu opadlo stejně rychle, jako se tam předtím objevilo. Nebylo to nic zvláštního ani reakce na kohokoliv z nich, prostě jen běžný výraz, který Lashi nosívala na tváři.

_________________

Květináč s neurčitou kytkou byl už na zcela jiné úrovni podivnosti, a Alek kdesi v zasutém, nezúčastněném kousku svojí mysli přemítal nad tím, jestli se studenti do Bradavic běžně stěhují kompletně, i se svými oblíbenými orchidejemi. Povzdechnutí nad masným výrobkem ho taky nepřesvědčilo o tom, že je jejich spolucestující zcela při smyslech - pro tuto chvíli si nespojil Šunku s kočkou, respektive jejím jménem.
Bylo štěstí, že alergie ho sice nutila kašlat a kýchat, ale kromě těchhle nepříjemností se zas tak moc nedusil. Respektive, neotékal a neumíral ve smrtelných křečích. Otevřené okno tedy spravilo mnoho problémů jednou ranou, a Alek se mohl zlostně zadívat na Julii, která ho prakticky začala vyhazovat z kupé. Zvážil, nakolik by si pod sebou řezal vlastní větev, kdyby skutečně odešel na chodbu, a po zahrnutí gumových medvídků do rovnice se nakonec se jenom s tím, že na holku v nestřežené chvíli vypláznul jazyk. No, nikdo nikdy neřekl, že se Alek za všech okolností choval dospěle.
Na prostou otázku, zda mají Bradavice rozsáhlou knihovnu, se mu dostalo spousty naprosto nepotřebných informací, které ovšem Alek tak či tak přijal. Znělo to jako slušný zvěřinec, ale upřímně, jestli by něco skutečně ocenil, pak by to byla velká kuchyně. Nebo alespoň stůl. Alek si poslední dobou začal počínat jako odpadkový koš na jídlo. "My pojedeme přes jezero? Dobré vědět," ohodnotil kladně novou vědomost, a věnoval staršímu studentovi jeden zmatený, řádně nedůvěřivý pohled, protože vážně netušil, co má jako dušice velkého, a proč by to mělo být důležité.
Představovat se nemusel, protože to za něj zvládnul Will (který do jejich skromného společenstva zahrnul přes Alekův nesouhlas i kočku), a neměl nutkání se účastnit poměřování hůlek, do kterého se pustil jeho mladší bratr. Uchýlil se tedy k tomu, že Julie ze sáčku zkonfiskoval dalšího gumového medvídka a žvýkal ho s oním upřeným soustředěním, které většinou mívá osoba, jejíž okolí diskutuje o věcech, kterým nerozumí.
Když ovšem starší student vyrukoval s tím, jestli viděli někoho umřít, Alekův lehce nepřítomný výraz se rychle proměnil v něco, co byl tak hanebný koktejl emocí, že bychom se v něm asi nevyznali, ani kdybychom moc chtěli. Co bylo ale nezvratné a nevyložitelné jiným způsobem, to byla jeho reakce. "Co ti je po tom?" syknul, pravděpodobně trochu sebevražedně, jelikož starší zmijozel měl oproti němu pár let, centimetrů do výšky a zkušeností s odrážečskou pálkou navíc. Když ale Alek viděl, jak se Willovi vytratily známky radosti z obličeje a jeho bratr se zadíval z okna, jak to často dělával v posledních měsících, nějak mu nešlo reagovat jinak. Koneckonců by lhal, kdyby tvrdil, že jeho samotného poznámka taky nevzala.
Na konec toho všeho se mu povedlo dosti nahlas kýchnout, což Alekovu dramatu trochu vzalo na síle. Škoda. Alek pro drama žil, a kdyby celou situaci viděl z pohledu třetí osoby, asi by lomil rukama a bědoval. Asi to měl v rodině.

| +

Mimo herně:
Omlouvám se, na téhle straně sítě není moc času a energie, asi je to na tom poznat.

_________________