B1

Angie, Grace

Vstávám a pohledem kontroluju chodbičku. Po klukách ani vidu, ani slechu. Překvapivě. Zabouchnu dveře a posadím se zpátky k oknu. "Ti kluci se asi fakt bojej holek. Každopádně myslím, že o nic nepřicházíme a obejdeme se bez nich. Suchaři. Třeba se k nám ještě někdo přidá. Jen doufám, že to bude někdo trochu inteligentnější a taky trochu zábavnější." prohodím směrem k zrzce.
Je patrné, že ani jí není úplně volný, jak nás ten starší kluk vyhnal. Hned se na ní usměju a souhlasně pokyvuju hlavou, jakmile začne vymýšlet plán na pomstu. "To ti stačí tak málo, aby ses hned někomu musela mstít?" Rozhodně ale její plány nezavrhuju, protože i mě napadlo už pár věcí, co mu provedu. "Dost záleží na tom, jestli je to vůbec kluk ze školy a taky jestli to náhodou není nějakej učitel, nebo tak něco. Tvoje plány zní zajímavě, jen jsou příliš nebezpečné. Jednak je ten kluk o dost větší a silnější a druhak to chce plán, kde na první pohled nebude poznat, že jsme to udělaly my. Chce to vymyslet lest, kdy budeme moct výsledek naší práce pozorovat mimo hlavní dění. Třeba jako zajistit zmizení jeho kufru, nebo rozstříhání jeho pyžama. To ale nejdřív budeme muset zjistit, kde má ložnici. Ještě popřemýšlím, třeba mě napadne ještě něco jiného." Vzápětí sklopím oči a zamyslím se, co bychom mu mohli provést. Kluci z děcáku by mohli vyprávět, čeho všeho jsem schopná, takže mě nějaký starší student nemůže rozhodit. A pořád tu mám ten můj výmluvný pohled, který skoro vždycky zabere v případě, že mě chytnou.
Zvednu pohled zpět ke Grácii. "Víš něco o škole? Já toho moc nevím, tak bych ráda slyšela nějaký informace. Slyšela jsem, že prý zařazování je nějaká hrozně nepříjemná věc, která dost bolí. A znáš někoho na škole? Máš tam třeba nějaký sourozence? Teda jestli vůbec máš sourozence? A netušíš, kdy se tenhle vlak konečně rozjede a hlavně, kdy už tam budeme? Začínám mít trochu hlad."

_________________

<<<

Lashawn na nádraží nešla sama, ale rozhodně to nebylo v obklopení všech blízkých i vzdálených příbuzných, protože pak by se asi ani na nástupiště nevešli. Doprovázela k cihlové přepážce dívčinu s andělským kukučem, ale ďáblem v těle, zatímco sama se tvářila jako ledová královna, ačkoliv taková doopravdy nebyla. Asi měli tu schopnost působit navenek zcela odlišně v rodině, protože dívenka po jejím boku k rodině patřila, byť to byla jen rodina vzdálená. Na tom nesešlo, alespoň u nich doma ne, takže zatímco bratr se jí někam ztratil zřejmě za spolužáky, malou Jasmínku nespouštěla z dohledu. „Bojíš se?“ zeptala se jí před přepážkou, kam tlačila vozík s vlastními kufry a zároveň po očku kontrolovala, jak si její vzdálená sestřenka vede. „Jestli se bojíš, zkus zavřít oči, je to pak jednodušší. Anebo se rozeběhnout, někdo říká, že to pomáhá,“ pokrčila rameny. Počkala, než se Jasmine dostane na druhou stranu a teprve pak projela přepážkou sama, aby si ji na nástupišti 9 a ¾ zase našla. Zároveň ale letmo prolétla nejbližší studenty zkoumavým pohledem, jakoby někoho hledala, jenže nenacházela, což jí cuklo koutkem rtů do nespokojeného úšklebku. Anna-Maria prostě nebyla k nalezení a to nebyla žádná přehlédnutelná šedá myška, co by se schovávala před pohledy ostatních.
„Tak tohle je expres, ten tě doveze do Bradavic. Tedy nejdřív jen do Prasinek, tam si tě na nástupišti vyzvedne bradavický šafář a odvede všechny prváky k lodičkám, na kterých se přeplavíte přes jezero k hradu. Chceš pomoct s kufry?“ nabídla se Lashawn ochotně, protože Jasmínka vypadala dostatečně křehce na to, aby se pod vahou svých zavazadel zlomila v půli. Lashi sice nevypadala o moc lépe, ale přece by nenechala to dítě, aby se s tím tahalo. A ona nikam nespěchala, pořád nenašla svou kamarádku, pokud se tak dalo Anně říkat, takže měla času dost.
Jen co se zbavila Jasmine, kterou zanechala v kupé, které si dívka sama vybrala, popadla svoje kufry i klec s Ankhe, aby se prodrala skrz vlak ve snaze zkusit Annu-Marii najít. Ke konci už to začínala vzdávat, a když procházela kolem kupé D3, čirou náhodou se jí urvalo poutko u kufru, který se jí zřítil přímo na leštěný střevíček. Lashi mohla jen těžko snášet svou bolest mlčky, takže to jistě nikomu neuniklo.

_________________

Šáša se nudil. Sem tam se naklonil z okénka, jestli náhodou neuvidí někoho známého. Jediného koho však spatřil byli jeho rodiče, a také některé mladší spolužáky, což mu koneckonců bylo k prdu, když chtěl sedět s Emmou (a nebo jinými přáteli). Proto, když se otevřeli dveře vedoucí do kupé, jenž obýval, zbystřil. Marně však čekal, že se tam objeví některý z jeho kamarádů.
Na Septima chvíli hleděl zklamaně, ale nehodlal ho posílat pryč. Vždyť taky byla možnost, že ho nikdo ze známých nenajde, a aby pak seděl s nějakým prvákem.. to se mu opravdu moc nechtělo, a tak byl nakonec za přítomnost dalšího havraspárce rád. "Čau," zabručel následně na pozdrav a snažil se v paměti pátrat po jméně a možná by na něj i stihl přijít, kdyby se z uliček neozval křik..
Shashi vystřelil ze sedačky rychlostí blesku (doslova), protože už takový prostě byl.. a navíc skrz prosklenou část dveří viděl kdo to na chodbě vlastně křičí. "Lashawn! Jsi v pořádku?" Vydechl zděšeně a i v jeho výrazu se na chvíli odrazilo, že se o ní opravdu bojí. "Ukaž, pomůžu ti s těmi kufry," a aniž by se ptal, kam je chce vlastně donést, je prostě a jednoduše popadl a otočil se s nimi do kupé, ze kterého zrovna vyšel. "Bolí to hodně?" Optal se starostlivě jakmile kufry byli na svém místě a on se vrátil se svou pozorností ke slečně Mayekar, jenž byl ochoten klidně pomoci i do kupé, kdyby potřebovala, protože.. pro ní by udělal takřka cokoliv. HMM..

_________________

Téma kluků jsem nijak nekomentovala a jenom jsem pokrčila rameny. Nu což, nebylo by to poprvé, co by se mne nějaký kluk bál. U nás doma rodiče svým dětem dokonce zakazují, aby se se mnou kámošili. Sice moc nechápu důvody - nic až zas tak hrozného nedělám, ale tento fakt asi nijak nezměním.
"Znám jednu holku, jmenuje se Kivvi. Vyhlížela jsem ji na peróně. Je to černoška a možná umí takovou tu zvířecí magii. A žádnou srandu by nezkazila,"
odpověděla jsem. Jo, Kivvča byla super! Vyměnily jsme si pár sov a parádně si sedly do noty. Po další otázce Angie jsem se trochu zašklebila.
"To záleží. Ale nikdo se na mne vyhazovat nebude,"začal ve mě hlodat malý červíček pochybností, jestli jsem to nakonec skutečně nepřehnala. Možná jsem na něj nemusela hned vyjíždět, ale jak si mám asi udělat mezi tolika spolužáky jméno, když dovolím každému, aby mne vyhazoval? Musím přece ukázat, že jsem silná! Díky této otázce se ale z Arsena stal cíl o dost menší.
"To máš úplnou pravdu,"
kývám na Angiiny komentáře ohledně případného útoku. Určitě to nemohu udělat nikomu na očích. Kdyby se to doneslo dědečkovi... jůj! Nebezpečí použití hole se nade mnou bude vznášet asi i v Bradavicích. Je to celkem nepříjemná okolnost.
"Nebo bychom se musely zamaskovat, aby nás nepoznal. A zase to nesmí být něco jako kletba zpoza rohu. To by bylo fakt, ale fakt trapné a hlavně zbabělé. Musíme postupovat logicky. Je třeba zjistit, kdo to je, jaké má postavení a do které koleje patří. Pak bych si zjistila nějaké informace, jako kam chodí, co rád dělá... a jakmile budeme znát jeho oblíbené místečko v knihovně, nebo tak, bude lehký něco narafičit,"
poměrně lehce jsem navázala na Angie. Ve vymýšlení nejrůznějších pomst jsem nebyla začátečník. Zrovna nedávno jsem dokázala shodit suchý záchod na hnoji i s mou obětí uvnitř. Naštěstí mne nikdo neviděl a všichni si mysleli, že to byla jenom nehoda. Dost mi v té domněnce pomohlo zetlelé dřevo.
Než jsem ale stačila dát návrhy takové ideální pomsty, Angie mne zahrnula otázkami. Poměrně dobře jsem se orientovala, neboť podobnou záplavou dotazů jsem obvykle zahrnovala já svého dědu Howarda. Ale rozhodla jsem se postupovat logicky a odpovídat postupně.
"O škole toho vím dost. Koleje znáš, ale je tam velký, prý strašidelný Zapovězený les, kde prý žijí nějaké stvůry. Pak tam mají sklepení, obrovské jezero, famfrpálové hřiště a Velkou síň, kde jsou svíčky místo lustrů,"
rozhodla jsem se, že vzhledem k tomu, že Bradavice jsou téma dost obšírné, řeknu jenom něco. Já vyslýchala každého člena rodiny, který kdy v Bradavicích studoval, takže má představa byla asi o dost větší, než tak Angiina.
"Zapovězený les, sklepení i jezero budu s Kivvi prozkoumávat. To máme v plánu. Možná... možná by ses k nám mohla přidat, jestli se nebojíš. Dám ti jednu radu, jestli chceš. Dnes večer mne nepusť z dohledu,"
zatvářila jsem se trochu tajemně. Koneckonců, čím víc by nás šlo do Zapovězeného lesa, tím by to bylo lepší. Moira a Margaret určitě přeháněly, ale jeden nikdy neví a není dost opatrný. Tu větu se skrytou "pozvánkou" jsem řekla jen v případě, že zde nikdo s námi nebyl. Zkontrolovala jsem si i chodbičku.
"Ale o Zařazování ti toho moc nepovím,"
zhluboka jsem vydechla.
"Táta, děda Lewis s Howardem si hrály na hrozně tajemné, tetička Victorie mne krmila jednou historkou za druhou, děda Albert se k tomu nevyjádřil vůbec a sestřenky mne odkázaly na dědu Howarda,"
svěřila jsem se se svým "trápením". Ani mne nenapadlo, že by Angie neměla rodinu. Nikdy jsem se s dítětem z dětského domova nesetkala.
"Zbytek rodiny včetně mámy navštěvoval Salem. To je kouzelnická škola v Americe,"
dodala jsem, kdyby Angie v problematice kouzelnických škol náhodou nebyla zběhlá. Do další části odpovídání se mi moc nechtělo. Dědou jsem se po setkání s Kivvi moc chlubit nechtěla. Ale také jsem nechtěla své nejnovější kamarádce lhát.
"Mám dvě sestry, obě chodí do posledního ročníku v Salemu. Jsou to dvojčata. Jmenují se Jenny a Susan. Jenny je super, Susan skoro neznám. Já totiž nebydlím s rodiči v Bostonu, ale bydlím s dědečky a tetou Victorií na fretčí farmě ve východní Anglii. Byla jsem tam poslána za trest, prý jsem doma moc zlobila. Trest to byl jenom ze začátku, teďka bych se do Bostonu vrátit určitě nechtěla. Stýskalo by se mi po dědečcích, tetičce, fretkách a kámoších,"
blýskaly se mi oči jenom při pomyšlení na fretčí farmu. Můj domov totiž skutečně ležel v Anglii a ne v USA.
"Na škole budu znát jen tebe, Kivvu, ty dva kluky a toho velikána,"
podívala jsem se na stolek před sebou a teprve poté jsem opatrně zvedla oči k Angie.
"A v Bradavicích budu mít dědečka Howarda. Učí vyšší ročníky přeměňování. Je strašně fajn,"
dodala jsem rychle.
"Zná strašnou spoustu vtipů, taky je ohromně chytrý a orientuje se úplně ve všem. Také mi vypráví nejrůznější příběhy z cizích zemí,"
ubezpečovala jsem Angie, jak je děda Howard strašně super.
"Jen nesmíme počítat s tím, že nám něco projde, pokud se o tom dozví. A garantuju ti, že budeme rády, když nás jenom seřve,"
nezatajila jsem vůbec nic. Úplná pravda teď je lepší, než střetnutí se s drsnou realitou později. Ale u tématu "děda Howard" jsem rozhodně nechtěla zůstávat nějak dlouho.
"Odjezd je v 11 a příjezd někdy k večeru,"
řekla jsem spíš jenom proto, aby měla Angie všechny informace, které žádala.
"Tobě nikdo nenabalil sváču?"
Vykulila jsem na Angie oči. Vždyť jela do Bradavic! To já dostala obrovskou zásobu sladkostí od celé rodinky.
"Ale co,"
mávla jsem nad problémem svačiny rukou. Dnes už potřetí jsem sundala kufr, otevřela jsem přední kapsu a vybalovala jsem sváču. Skládala jsem to na stolek mezi námi.
"Já mám čtyři koláče s borůvkami a dvě obložené pletýnky od tetičky Victorie,"
vyložila jsem i tři poměrně objemné balíčky, které byly nadité skoro k prasknutí.
"Něco od maminky, tatínka a dědy Alberta. Tuším, že Jenny i sestřenky mi sladkosti pošlou rovnou do Bradavic, pokud tedy nedostanu větší dárek. Jenny mi už dlouho nic pořádného nedala,"
své vykládání zásob, které jsem nakonec musela skládat i na sedadla, jsem ukončila dvěma sklěněnými láhvemi se světle růžovou tekutinou.
"Domácí limonáda od tety,"
ukončila jsem výklad.
"Víš, co uděláme? Hned si vem dva koláče a pletýnku. To bude na hlad nejlepší. Potom si vem jednu láhev s limčou. Nakonec všechno toto rozdělíme na půlky. Já bych to stejně nesnědla,"
poměrně velkoryse jsem navrhla. Vůbec mi nevadilo, že přijdu o půlku zásob. Nikdy jsem nebyla lakomá, neměla jsem k tomu důvod. Vždyť stačí napsat mamince a ta mi ve své dobrotě pošle všechno, co není na první pohled nebezpečné.
"Co tví rodiče? Máš podobně staré sourozence? U nás jsou všichni dost velcí a já jsem nejmladší. Ale nevadí mi to, protože od všech dostávám kupu dárků. Říká se že sestřenka je asi těhotná, ale já si přeju, aby těhotná nebyla. Nechci, aby byl nejmladší někdo jiný,"
začínala jsem Angie vykládat své rozumy, aniž bych teda věděla, jaké mám obrovské štěstí, že celá má rodina mne má ráda. Z určitého úhlu pohledu jsem i přes poměrně přísnou výchovu dědy Howarda byla dost rozmazlená. Hlavně co se pozornosti a dárků týkalo.
"A ještě jsi mi neřekla, do jaké koleje bys chtěla ty,"
popíchla jsem Angie, aby se svěřila i ona. Mezi tím, co Angie začala mluvit, já se rozhodla prozkoumat balíčky od rodičů a dědy Alberta, abych jejich obsah mohla spravedlivě rozdělit. Nevypadala jsem z těch darů nijak nadšeně. Vlastně bylo na mém obličeji jasně patrné, že všechno kolem sebe beru jako samozřejmost. Lásku rodiny i hmotné dary, které z ní plynou.

_________________

Narozdíl od ostatních J přicházel na nádraží úplně sám. A ne nebylo to tím, že by chtěl vypadat samostatně, on ve svých letech přece jen samostatnost předstírat nemusel, ale nebyl tu nikdo s kým by chtěl sdílel svůj trest v podobě cesty do té zatracené školy. Nostalgicky si vzpomněl na JiSun, která byla každým novým rokem nadšenější než samotný Jaewook. Ta čarodějnice co si říkala její sestra, sice moc dobře věděla, že dneska odjíždí, ale ani jeden z nich netoužil být ve společnosti toho druhého. Proto procházel osamoceně Londýnským nádražím, možná trochu později než bylo pro ostatní normální, protože on nepotřeboval čas na to, aby na perónu hledal spolužáky, překřikoval se s ostatními a vyjadřoval tu neutuchající a nechutnou náruživost z odjezdu.
Blížil se k nástupištím devět a deset a asi tak deset metrů před se zastavil, aby zkontrolovat JiJiho, který byl v přepravce na vozíku, kde měl J i ostatní svá zavazadla. Jaewook si dřepl k vozíku, aby byl tváří na stejné úrovni s dvířky od přepravky. JiJi na něj přes mříže vyčítavě hleděl, jako by byl vsazen do vězení. Jaewook věděl, že jeho modrý kocourek nesnáší, když musí být zavřený v tak malém prostoru a tak se ho svým hlasem pokoušel nějak ukonejšit, než s ním bude muset proběhnout zdánlivě obyčejnou cihlovou zdí. Ve chvili kdy se mu JiJi začal otírat čumákem o prsty které vsunul dvířky, věděl že získal dalších pár minut a tak se nadechl a tlačil před sebou vozík oproti té děsivé zdi. Když už byli opravdu blízko Jiji zamňoukal, ale ani se nenadál a už byli na druhé straně, kde se vznášel bílý hustý dým, anebo pára? Jaemu se to nechtělo identifikovávat, takže se protlačil těmi lidmi, kteří na něj jak jinak zírali, postaral se o svoje kufry a s JiJim v přepravce nastoupil do vlaku. Prošel několika vagóny, až se zastavil v tom posledním. Myslel si, že tady bude míň obsazených kupéček, respektive žádné, ale trochu se přepočítal a tak si alespoň vybral to, které bylo prozatím mezi dvěma prázdnými kupéčky a doufal, že mu dodají alespoň trochu klidu.

E3

Zašoupl za sebou dveře a jen tak ledabyle zatáhl závěsy, aby tak dal jasně najevo, že tam o nikoho nestojí, ale i tak tam bylo trochu vidět. První co udělal bylo to, že JiJimu otevřel přepravku a on velice spokojeně vyběhl do uzavřeného prostoru. Jaemu bylo jedno jestli to je proti pravidlům nebo ne. JiJi prostě nemohl být celou cestu v přepravce, dost na to, že bude zase uražený až ho tam bude cpát zpátky, před cestou do školy. J který byl oblečený v civilu, protože se odmítal už po cestě cpát do hábitu, sundal si lehkou podzimní koženkovou bundu a zůstal jen v bílém nátělníku, který patřičně zdůrazňoval přednosti jeho postavy a černých, proděravěných kalhotách.
Přepravku i se svou bundou umístil nad hlavu a potom si lehl na celou sedačku, takže zabral dvě místa jen pro sebe a rozhodně by se jich nevzdal, i kdyby přišel samotný Brumbál. Přes polovinu tváře si přetáhl šál a po tom co se JiJiho páníček přestal hýbat, si na něj JiJi vyskočil a kvůli nedostatku místa se mu stočil na hrudi, kde se jal odpočívat.

C4

Letošní prázdniny byly věru pozoruhodné. Otec mě dokonce vzal na několik svých pracovníczh jednání a vysvětloval mi podstatu věcí, kterými se právě teď zabývá. Nicméně na nádraží ho doprovodit nebyl.
Ale byla tam matka i se sestrou. Chandelle totiž letos poprvé jela také do Bradavic. Nevěděla úplně přesně, jestli se má těšit, nebo jí má být smutno. Bylo mi řečeno, ať se o ní postarám, ale plánoval jsem jí opustit hned při vchodu do vlaku. Mám jí hrozně rád, ale já si taky musel zvyknout sám.
Matka nás oba objala a políbila do vlasů. Rychle jsem se vysmekl a zamířil k vlaku. Pracně jsem si vytáhl kufr dovnitř a pak rychle zmizel v jednom kupé. Chudák Chandelle zůstala někde na uličce.
Obhlédl jsem osazenstvo. Mohlo to být i horší. Malé děti jsou sice hloupější, ale (tohle neplatí v Darči případě) nebývají tak protivní. Vlastně jsem si ani tak nebyl vědom toho, že bych někoho z nich znal, snad jen s výjimkou toho kučeravého chlapce (Vincka), který se určitě okolo mě někdy mihl (což znamená, že si ho nepamatuji jménem).
S žuchnutím jsem dopadl na sedačku, i přes to, že byl třeba ještě Vincek rozvalen na zemi. Já si přes něj cestu určitě našel. A možná to Vincka i bolelo. Kufr jsem zatím nechal na zemi. "Zdravím vás všechny. Jsem Léandre." vypadlo ze mě nakonec. Dál už jsem se o rozhovor snažit nehodlal.

_________________

Stále jsem tak nějak přeskakovala mezi nervózním drbáním kocoura za ušima, hlazením jeho kožíšku, koukáním z okna a vyhlížením do uličky, a moje nervozita čím dál tím víc stoupala. Nu a pak se ve dveřích zjevilo poněkud přepadle působící děvče. Jen chvíli mi trvalo hodnocení toho, že rozhodně nevypadá nijak nebezpečně (navíc nebyla kluk, že...) a já na tváři vykouzlila nesmělé pousmání. "Ahoj," opáčila jsem, "samozřejmě že mám, klidně se posaď."
Přemýšlela jsem, z čeho asi může být dívka taková pobledlá, a byla bych jí třeba hrozně ráda pomohla, jenomže jsem neměla dost odvahy na to, abych se i zeptala. Víte, ona mi teta Rose říkala, že nemám být vlezlá. A ptát se cizí dívky na to, co jí je, rozhodně vlezlostí zavánělo. Nicméně mi zase přišlo hrozně hloupé mlčet, takže pokud se skutečně děvče rozhodlo zůstat, po malé chvíli ticha ze mě vypadlo nervózní "umm... a tys už v Bradavicích byla?" Uznávám, že se asi nejednalo o nejdokonalejší otázku na zahájení rozhovoru, ale víte co, já vážně nevěděla co říct, a nebo jestli není lepší mlčet... a tak.

_________________

Scarlet se nehodlala z okýnka stáhnout, dokud se vlak nerozjede, a tak ji za zasněného pozorování chumlu na nástupišti (i když Merlin ví, jestli jí se jí myšlenkami nehonilo spíš něco jiného) vyrušilo až zaklepání na dveře kupéčka. Mírně sebou trhla, ale hned se otočila, aby se vzápětí pousmála při pohledu na svého nebelvírského spolužáka. "Nazdárek!" zahlásila na pozdrav a vzápětí zakroutila hlavou na znamení toho, že nikoho nečekala, což vzápětí doprovodila i slovně. "Rozhodně na nikoho určitýho, takže klidně si sedni," vybídla Scarlet Adama, aby nemusel stát na chodbičce. Neměla důvod ho odmítat, možná spolu nebyli úplně nejlepší kamarádi, ale Scarlet Adama považovala za fajn kluka, i když trochu nemluvného. Ale co, každý byl nějaký. "Koukám, že tomu se přepravka moc nelíbí, co?" pronesla pobaveně, když jí pohled sklouzl na dotčeného kocoura, ke kterému se pak natáhla, aby ho podrbala za oušky.
Scarlet pak vrhla pohled k okýnku, ale tentokrát už se z něj nevykláněla, ale posadila se na sedačku a zatímco vlak stále ještě nehybně stál, stočila svůj zrak k Adamovi. "Poslední rok před náma... divný, co? A pak už žádný Bradavice. Nevím, jestli se víc děsím zkoušek nebo toho, že přijdeme o útočiště." Scarlet holt nevydržela být potichu, jakmile se ocitla v něčí společnosti, navíc dnes měla celkem hovornou náladu. Asi aby přebila ten smutek z toho, že ji čekal sedmý a poslední ročník. Scarlet se ani tak nebála toho, že by si po skončení studií neuměla poradit nebo se ubránit, pokud by se nerozhodla pro cestu magiarcheoložky, nýbrž pro tu trochu rebelštější cestičku. Jenom prostě bude divné nevrátit se do místa, které jim bylo sedm let domovem.

_________________

Dnešní den byl velice významný. A také organizačně náročný. Aby také ne, když se na nástupiště King's Cross chystal celý rodinný klan. Jmenovitě budoucí prváci, Kiril a Nikolaj, jejich mladší sestřička Irina, rodiče Andrej a Catriona, anglická babička Isolde s dědečkem Leannanem a kouzelničtí praprarodiče Beatrice a Nairn ze Skotska. K tomu ještě sova pálená a černé kotě. A aby toho nebylo málo, stalo se, že místo původně plánovaných devíti lidí doprovod nakonec čítal přes dvacet členů, jelikož se babička Sveltana jakožto zástupce celého ruského příbuzenstva rozhodla, že využijí přemisťování nebo letaxové sítě, aby mohli Kirila a Nikolaje na jejich první cestu do Bradavic vyprovodit, a tak učinili.

Poté, co zkontrolovali, že mají děti všechno s sebou, vyrazili. K přesunu do Londýna použili třpytivý prášek (vyjma rodičů, jež přemisťováním zajistili přepravu zavazadel), který je přenesl do nejbližšího kouzelnického krbu u nádraží. Poté, co vylezli z krbu a oprášili se, si dvojčata oblékla školní stejnokroje a vydali se na nástupiště. Kiril, Nikolaj i Irina měli ohromnou radost, že je doprovází kromě skotské rodiny i babička Sveltana, dědeček Ivan, prababička Vasilisa s Alexandrem, pradědeček Vladimir s Natašou i celé příbuzenstvo ze strany pratety Kateřiny (dvě dcery s manžely a dětmi). Všichni byli velice příjemně překvapeni a celou cestu si nadšeně povídali.
A pak to přišlo. První cesta skrz zeď, která neměla skončit otřesem mozku. Tři, dva, jedna... Dvojčata se rozběhla proti přepážce a... najednou byli na druhé straně. Irina je nadšeně následovala. Přepážkou mezi číslem 9 a 10 postupně prošla celá rodina až na nástupiště 9 a ¾, kde už stál přistaven Bradavický express. Vzhledem k početnosti výpravy to trvalo celkem dlouho, aby nevzbudili přílišnou pozornost. Ale pak přeci jen nadešla ta chvíle loučení. Kiril a Nikolaj putovali z náruče do náruče, divže je tolik příbuzných neumačkalo, dostali nespočet láskyplných políbení a ruských slov, ať se jim v Bradavicích dobře daří, ať se jim tam líbí, ať hodně píšou domů a podobně. „Podívejte, kolik je hodin!“ Vyjekla polekaně Irina a ukázala na hodiny. Ve spěchu tedy dvojčata obejmuli i všichni skotští příbuzní. A kupodivu, nemluvili skotsky. Ale anglicky. Snad chtěli Nikolaje potěšit.
„Hlavně mi nezapomeňte napsat, kam jste byli zařazeni,“ kladla jim na srdce babička Isolde, „ať vám můžu uplést ty šály! Doufám, že skončíte v Nebelvíru!“
„Drahoušci, mějte se v Bradavicích dobře, ano? Pozdravujte ode mě obrazy a duchy, ano? A nezapomeňte na ten obraz s hruškou, jak jsem vám říkala! Polechtat! Tak! Věřím, že budeme mít další mrzimorský přírůstek do rodiny,“ usmívala se prababička Beatrice.
„Zlatíčka, budu vám držet palce, abyste se dostali do Havraspáru, ano?“ Popřála jim maminka.
„Ale notak, Catie, vždyť na tom nezáleží,“ usmál se dědeček Leannan, který jako mudla do Bradavic samozřejmě nechodil. To by ho ale nesměl slyšet jeho tchán.
„BĚDA VÁM, JAK SE NEDOSTANETE DO ZMIJOZELU!“ Zakřičel hlasitě pradědeček Nairn (mával přitom zuřivě holí), a věru ho bylo slyšet po celém nástupišti. „Ztichni, dědku!“ Zamračila se prababička Beatrice a dloubla ho loktem do břicha.
„No to bych prosil!“ Přizvukoval hlasitě Nairnovi pradědeček Vladimir, neboť kdyby chodil do Bradavic, není pochyb o tom, že by byl zařazen do Zmijozelu taky. „Samozřejmě žertuju,“ dodal šibalsky.
„A ne, že tam budete zlobit,“ poškádlil je otec Andrej s pobavenou jiskrou v oku.
„Kirí, Nikí, že mi něco pěkného pošlete?“ Dělala psí oči sestřička, které vykukoval potkan z pod trička. „Jasně že jo,“ usmál se Kiril a dojat štěstím, že má celou rodinu pohromadě, jim ze schůdků nadšeně mával.

Pak už ale rychle popadl kufr a klícku s Lysanderem a poté, co se rozloučili posledním Ahoj, šel s bráškou nastoupit, aby jim ještě zbylo nějaké volné místo. Vlezli do druhého vagonu, kde přešli několik obsazených kupé, než zahlédli oddíl B1, kde seděly dvě mile vyhlížející dívky nejspíše podobného věku jako samy dvojčata. Pohledem se ujistil, že děvčata jsou Nikolajovi také sympatická, a vstoupil s úsměvem na rtech, kufrem a klecí se sovou do jejich kupé. „Ahoj holky,“ pozdravil je přátelsky. Na rozdíl od Luciana a Ignáce byl Kiril přímo nadšen tím, že má tak příjemnou společnost, neboť děvčata na něj působily velice kamarádským dojmem a opravdu nevypadaly jako namyšlené princezny.
„Můžeme si k vám přisednout? Všude už je obsazeno,“ nebo alespoň tam, kde rudovlásek viděl. A pokud ho nevyhodily ven, tak povídal dál. „Jináč, já jsem Kiril, tohle je můj bráška Nikolaj a tohleto je Lysander,“ ukázal jim krásnou sovu pálenou, a pak se podíval na bratra. „A ještě je s námi – neztratil jsi to kotě, že ne?“ ujišťoval se Nikolaje, a znovu se obrátil na děvčata. „My totiž jedeme do Bradavic poprvý, taky jdete do prváku?“ Ptal se zvědavě; potom se tam s jejich svolením s bráškou pohodlně uvelebili a po vzoru Grace nabídli do banketu spoustu dobrot - domácí jablečný koláč, pirožky a malinovou šťávu, přece si to nebudou syslit pro sebe, ne? Obzvlášt, když jim toho babičky nabalily jako pro čtyřčata. Mimoto, kamarádi se spolu přece dělí a Kiril z toho žádnou vědu nedělal. Jedno ale věděl jistě... Čeká je bezpochyby skvělá cesta vlakem.

_________________


Drabble:
*Kiril a Divadlo*
*Kiril a Nepřekonatelná překážka*
*23:59 - Čistokrevný*

Rheinallt upřímně doufal, že jeho drahá snoubenka si nedovolí vůbec vlézt do stejného vagonu jako on, natož aby skončila i v tom samém kupé. Uznejte, že něco jako svatbu s nějakou ruskou čistokrevnou nánou by nepřekousl ani někdo trpělivější než tady mladý Nott, a že on se za celkem trpělivou osobu (v rámci mezí) považoval. Neprávem. Tudíž se přeci nikdo nemohl divit, že nehodlá se Stephanií nejen cestovat, ale ani třeba na ni muset promluvit. No jo, to zřejmě neznal Darčiny rodiče. Po několika oblažujících chvílí tichého rozjímání, během kterých ho nikdo nerušil, mu Daryu do kupéčka prostě a sprostě strčili. Ray nakrčil obočí, a pomyslel si, zda by si někdo všiml, kdyby Udinovou cestou vlakem nenápadně vyšoupnul z okna vstříc jisté smrti. Pak by si ji přece nemusel brát, když by byla mrtvá! A i kdyby nebyla jeho, ehm, snoubenkou, pořád to byla slepice z vysoko postavené rodiny, které se Ray zařekl si všechny podrobit. Nebo vyvraždit. "Hmm," oplatil jí stejnou měrou, pečlivě se dívajíc kamkoliv jinam než na ní. Byla tak FUJ. Jako všechny holky. Tak.
No a jako by Udinová nebyla málo, do JEHO kupé se po chvíli nakvartýroval další ne zrovna vítaný spolucestující. "Ne, vlastně nemáme," odsekl a spražil si příchozího pohledem, který naznačoval, že si o něm myslí, že je úplný imbecil, když se na něco takového ptá, "jedou tady s náma dva neviditelný skřeti, víš?" A pokud by se vám zdálo, že na někoho, koho vlastně nezná, by měl být Ray alespoň trochu milejší, nu, pletli byste se. Rheinallt neměl čas ani chuť na to, aby byl na někoho milý, u Merlina! Všichni byli automaticky nepřátelé, dokud by mu náhodou nedokázali, že jsou hodni něčeho jiného. Hmm... McLarken, přemýšlel poté, co chlapec vyřkl svoje jméno. A tak ho napadlo, že možná nebylo nejlepší začít hned tak zostra. No jo, náš malej Rayeček je v pořádný bryndě! posmíval se hned jeden vnitřní hlas. Dědeček mu dá na prdelku! přisadil si druhý. Ray si povzdechl. "Rheinallt. NOTT," představil se na oplátku také, dávajíc hrdě důraz na svoje příjmení a pozorujíc případné změny ve tváři chlapce. Dědeček ho upozorňoval, že někteří lidé na jméno údajně dávno mrtvého rodu budou reagovat možná trochu přehnaně, a tak Raye docela zajímalo, jak se s tím McLarkenovic popasuje. Ale co, on byl celý život zavřený na odlehlém místě mimo zraky všech ostatních právě proto, aby ho jednou děda mohl na světlo světa vytáhnout v ten nejlepší okamžik!
No a jelikož další otázka byla směřovaná zřejmě na Daryu, on přece žádného Tarena neznal, prostě se hodil do režimu pozorovatele a podmračeným pohledem oba dva sledoval.

_________________