Perry se zhluboka nadechl. Pak zase vydechl. S Avou to někdy bylo těžké. "Mladý pán je toho názoru, že jsou příslušnice opačného pohlaví lidmi, pročež není důvod kvůli nim panikařit," zazubil se, když Aveline vyvracel její teorii o... barvitém sociálním životě, který měl pravděpodobně vést. Když se ale Ava hned v dalším komentáři vytasila s tím, že by v tom případě někdy mohla přijít v korzetu a podvazcích, došla mu slova a Perry jenom naprázdno klapnul pusou. Měl nutkání zašermovat rukama ve vzduchu a prohodit něco jako "ne, díky", ale to by bylo s největší pravděpodobností nezdvořilé, a Perry nebyl známý pro to, že by byl neomalený. "To nedělej. Mohla bys nastydnout." Dobře, tohle asi nebylo úplně nejlepší východisko ze situace, ale Perrymu trochu zkratovaly obvody a tohle bylo to nejnormálnější, čeho byl schopen. O tom, že Ava tentokrát skórovala, ji nechtěně mohl obeznámit sám Perry, který lehce zčervenal. Cihlové domky, které vlak míjel, byly najednou velice zajímavé.
Když se tedy řeč dostala zase na stany, byl za to upřímně vděčný. To poslední, co by totiž v současnou chvíli potřeboval, byla Aveline nadšená do rozebírání tématu "korzet". "No, pochopitelně kouzlem!" zazářil Perry, "ale můžeme zvýšit obtížnost a zkusit ho seskládat manuálně. Možná na nás párkrát spadne, ale v tom je ta legrace." Asi by bylo zbytečné říkat, že viděl krásy stanování v jiných věcech, než většina ostatních lidí.
"Výborně, sežeň mapu," pověřil Avu, a taktně pomlčel o tom, že vlastně mapu už dávno má. Vypadala velice nadšená tím, že může něčím přispět, a on ji tedy nemohl s čistým svědomím odmítnout. Kdo ví, možná sežene ještě lepší mapu, než mají doteď.
Vlak začal zpomalovat. Perry se zapřel rukama o podlahu, aby se nepřekulil dozadu, kdyby náhodou strojvedoucí toužil zopakovat ten husarský kousek ze začátku školního roku, a konstatoval, že je nádraží King's Cross pravděpodobně za rohem. Pohledem loupnul po Avě, jestli to jako ví taky.

_________________

Aveline zaskočeně zamrkala, převážně sice v dobrém, ale řekněme, že prostě nečekáte, že narazíte zrovna na někoho s tak... nadčasovým názorem. Ne v roce '77. Ne na Zemi. Perrymu se tak povedlo Avu na celých pět sekund umlčet.
Zatímco on panikařil v duchu nad podvazky, Ava upadla do neurčitého, hlubokého duševního rozjímání, v jehož závěru došla k názoru, že Peregrine... nejspíš Bral, alias Pipin, je hrozně fajn.
Mohli by být přátelé, i kdyby nikdy nebyla ani kouzelnice a žila někde v mudlovské čtvrti, kam se nikdo za sto let nepřemístil ani omylem? Aveline spěšně zatlačila do pozadí myšlenku, že by někomu vyzradila svoje tajemství, a místo toho, aby u toho až moc okatě potřásla hlavou, se maličko nepřítomně usmívala. (Právě ji někdo de facto uznal za člověka, co by ne? Hlavně když to byla Francouzka v Anglii...)

Úsměv se změnil ve vyprsknutí smíchem, když Perry poněkud škrobeně nápad zamítl tak, že se rozhodně nemohla urazit.
Až u stanu ovšem alespoň přestala mít pocit jisté paniky a napětí ve vzduchu. Podnikavě zakývala hlavou: Plnoletost řešila díky kouzlům většinu všeho, co mohl takový výlet nabídnout za nástrahy, přinejmenším co se týkalo svítivosti baterek a třeba i toho stavění stanu, i když Aveline rozhodně nemínila kazit legraci, jestli to chtěl Perry zkusit pracněji, po mudlovsku. Ve Francii se úkoly bez použití kouzel považovaly za výborné k vybroušení charakteru.
Nabuzená k okamžitému sehnání mapy ještě lepší, než jaká byla ta londýnská za incident v McCrimmonově kabinetu, se Aveline zvedla zrovna ve chvíli, když vlak přibrzdil o něco rázněji. Vlakem do Bradavic ještě necestovala a o karambolu na nádraží v Prasinkách neměla tušení, takže brzdící manévr ji poněkud zaskočil - okamžitě začala klopýtat, když najednou brzdy hodily vlakem zase na opačnou stranu a Aveline, která to nevybalancovala, se natáhla jak dlouhá, tak široká přímo na Perryho.
"Mon dieu, promiň!" vyhrkla, když otevřela oči a uvědomila si, že skoro nalepila nos na ten Perryho; chytila chlapce za klopy, aby se vytáhla uspěchaně nahoru, a místo toho, aby ho uvolnila ze zavalení, ho navíc mírně přiškrtila, samozřejmě nechtěně. Omluvně mu aspoň urovnala vázanku, protože upřímně, to vymotání se ze sukně, kde člověk neměl přehled o tom, kam se mu zatoulaly vlastní nohy, chvíli zabralo.

_________________

Perry se sice pokoušel tvářit náramně nad věcí, ale pod vší tou fasádou mírně panikařil. Tohle nebylo zrovna téma, s jehož rozebíráním by měl nějaké zkušenosti, a upřímně doufal, že ještě nějakou dobu ani nebude. Velice si proto přál, aby Ava nedostala nějaké zcestné nápady.
Bylo lepší, když se smála, než kdyby se nad záležitostí dámského spodního prádla zdržovala déle, a Perrymu spadl kámen ze srdce, když se debata s konečnou platností stočila na to, jak hodlají stavět stan a shánět mapu. "Normální kouzelnický stan, nebo ten mudlovský?" naklonil hlavu tázavě na stranu. Perry měl sice velice jasný názor na kouzelníky a mudly, to ale neznamenalo, že považoval jejich techniku za hodnou opovržení. Nahlížel na ni spíše jako účastník LARPu na možnost vžít se do středověkých časů bez výsadků moderní doby.
Že byl dobrý nápad, přenechat Aveline shánění mapy, to si Perry myslel jenom do chvíle, kdy vyskočila jako srnka na kofeinu přímo ve chvíli, kdy vlak vjížděl zatáčkou na nádraží. "Avo, ne-" stihl poplašeně (ne)vysvětlit, než sebou expres trhl a gravitace pochopitelně udělala své. Dalších pár momentů bylo plných skřípění brzd, francouzských omluv a... no, Avy. Perrymu chvíli trvalo, než si pořádně uvědomil, co že se to stalo, a okamžitě se hleděl zpod spolužačky vykroutit, protože na tohle ho nic nepřipravilo, tohle se vůbec nemělo stát, proč je tak blízko, o tohle se přece nepřihlásil. Tohle nemohl vyžehlit jakýkoliv počet mon dieu. Perry byl v obličeji rudý jako spartakiádní trenýrky.
Ava tomu vůbec nepomáhala tím, že se pokoušela snaživě napravovat podrchaný šátek, který Perrymu posmutněle visel z krku, při zhruba podobné mentální kapacitě, jako sám jeho majitel. "Aeeem," komentoval Perry přiškrceně, načež mu došlo, že vlak zastavil, lidi se hrnou ven a on má tak výjimečnou příležitost vzít roha. "Já asi... půjdu. Pošli mi vzkaz se sovou. Teda, sovu se vzkazem. Kvůli těm arkádám," vysvětloval jako o překot a couval směrem ke dveřím.

_________________

Aveline mudlovský stan zažila jednou asi v pěti letech a popravdě vůbec netušila, jak se může lišit stan kouzelnický, každopádně všechny tyhle úvahy se mohly směle přesunout na jindy v okamžiku, když Ava potřebovala přednostně dořešit to vstávání. Ať už se říká cokoli, schopnost zvládat víc věcí najednou není samozřejmost u všech samiček. Pokud nepočítáte kombinaci "zamáčkla do země", "vystrašila" a "navěky odehnala", což je i bez posledního řečeného globálně validní nástroj na ovládání těch, kterým příroda nenadělila dostatek drsňáckého, rebelantského testosteronu a Axe. Xantypa by mohla vyprávět.
Perry se svépomocí dostal ze závalu mentolkově zelené látky, a ať to nepřikrášlujeme... prchal. Ava zůstala maličko zdrchaně sedět na patách se sukní rozprostřenou kolem a vypadala, že má na krajíčku. Bylo jí upřímně líto toho, že Perryho sejmula, ale že se hned tak sebral k útěku ji skoro ranilo (protože si ještě chtěla chvíli povídat). Jakkoli byl Perry dobrý v tom tváření se mile a neutrálně, tu svítivě nachovou barvu obličeje mu prostě nesežrala jako náhlou nutnost běžet se pozdravit se svou babičkou, která už ho čeká na nástupišti.
"Jasně. Promiň," špitla naposledy úplně tiše a natáhla se po knížce, aby ten salát ještě dala dohromady, než taky vyrazí. Na ni nikdo nečekal, takže mohla v klidu nejdřív nechat vystoupit celý vlak.

_________________

Jakkoliv bylo Perryho první reakci na spoustu neočekávaného a nepříliš chtěného fyzického kontaktu otočit se a takticky vyklidit pole, Avu měl nějakým způsobem rád. Byla švihlá, ale tím způsobem, který nikomu neubližoval, a když se tedy naposledy otočil, aby se spěšně rozloučil a zmizel za dveřmi, nemohl ji tam moc dobře nechat. Ne s tím, jak se tvářila.
Perry měl nepsané, ovšem dosti oficiální pravidlo, že nechce nikdy někoho udělat nešťastným, pokud tedy tento nemá potěšení z toho, že činí nešťastnými ostatní. Aveline do množiny výjimek nespadala, a v tuhle chvíli vypadala, jako by neměla daleko od pláče, což v Perrym znovu vyvolalo paniku, tentokrát ale z úplně jiného důvodu. Kdyby teď odešel, co by to byl za člověka?
Zastavil se s rukou nerozhodně položenou na klice a měřil si Avu opatrným, provinilým pohledem. Tohle nechtěl.
Chvíli bylo ticho. Perry nevěděl, co smí, a Aveline se taky netvářila úplně komunikativně. Pak se konečně rozhoupal k tomu, aby se ozval, a případně zmijozelku upozornil na to, že ještě nezahnul kramle. "Máš vlastně moji adresu?" zeptal se, smířlivě navazujíce další kontakt. Sovy neodpovídaly úplně na poštovní směrovací číslo, to byla pravda, ale pochyboval o tom, že by jim stačila na doručení dopisu přezdívka.

_________________

Ava od sbírání nepatrně salátovité knihy (to dělaly všechny v její přítomnosti) zvedla oči a trochu překvapeně si uvědomila, že prchající Perry ještě neuprchl za dveře. Spěšně si otřela hřbetem dlaně bradu v bezmyšlenkovitém gestu, jak horečnatě uvažovala, na co se to vůbec Perry ptá.
"N-ne...?" Plácla se sebemrskačsky do čela, když jí to došlo v plném rozsahu, totiž když se odpoutala od nechápavosti nad tím, proč by jí Perry nabízel telefonní číslo. Totiž, adresu! Jak asi chtěla posílat dopisy, když si nezjistila žádné bydliště, nic?
Aveline se vytáhla na nohy a ze stavu posmutnělé pomačkanosti se dobrala k tomu, že maličko usměvavě škytla - a bleskově něco naškrábala hrotem dosluhující tužky na kus knihy, který jí prostě nezapadl na místo. Shodou okolností to byly nějaké shakespearovské sonety, což působilo neobyčejně sofistikovaně, zvlášť u Aviny osoby, která záhy dvoulist s vlastní adresou "Aveline Aubrey, Děravý kotel, Londýn" vmáčkla Perrymu do břicha rukou a prosvištěla kolem něj tak rychle, jako by najednou naspěch měla ona. "Napíšeš mi ji, až se ti bude chtít, dobře?" houkla přes rameno, vesele se otočila na podpatku kolem dokola, až se jí sukně roztočila, a ještě naposledy s širokým úsměvem zamávala. "Au revoir!"

_________________

Perryho asi nikdy neměly přestat překvapovat změny v Aviných náladách - tam, kde ještě před chvílí vyhlížela tak nešťastně, jak jenom mohla, se najednou blýskala velkým úsměvem a velkými gesty. Poněkud tumpachově pozoroval, jak na stránku vypadlou z knihy (část Perryho u pozorování spolužaččiny hereze vřískala zoufalstvím) naškrábala adresu, která po bližším prozkoumání vyhlížela dosti neosobně - co ale čekal? Věděl, že Ava je v Anglii na výměnném pobytu, a jestli čekal něco méně anonymního, než Děravý kotel, pak měl jet do Francie.
"Co nejdřív," slíbil Aveline trochu zaraženě, když málem dostal adresou do břicha v typicky nekontrolovaném Avím gestu. Stále ještě nestíhal sledovat, jak extrémně se situace v řádu vteřin proměnila, a nakonec to byl on, kdo zůstal nechápavě koukat na dveře, kterými spolužačka s francouzským rozloučením proběhla. Rozpačitě sklopil oči k zubožené stránce, rozpoznal v textu sonet od Shakespeara, a zježily se mu vlasy, když si vzpomněl na to, jak byla ubohé knížce setnuta vazba. Ne že by je tedy neměl dost zježené už tak.
Nakonec mu nezbylo nic jiného, než se sebrat a zajít si pro kufr. Na nádraží na něj nečekala ani babička, ani nikdo jiný, protože oba rodiče byli s největší pravděpodobností příliš zaměstnaní na to, aby přišli vítat sedmnáctiletého syna na jeho návratu ze školy, ale Perry ani nic jiného nečekal. S prásknutím se tedy i s veškerými zavazadly přemístil do předsíně rodinného sídla, a na peróně po něm nezbyla ani stopa.

_________________

Bylo první září. Slunce svítilo, ptáci zpívali - nebo taky možná ne; určitě se ale nedalo popřít, že nádraží dnešního dne žilo svým vlastním životem. Aleka to vlastně docela překvapilo, protože navzdory jeho, sic rychlým a dost polním propočtům, se setkal s davem mnohem větším, než původně předpokládal.
Alek vstával brzo, protože ještě předchozího večera jeho kufr ležel nedobalen, a on tak během třiceti minut musel vymyslet, co všechno do něj nacpat, aby mu to vystačilo na celý rok. Vůbec nepomáhalo, že mu většina jeho věcí připomínala starý domov, a byl z toho jenom celý nešťastný. To na sobě ale nedával znát, hlavně proto, aby ještě na poslední chvíli nerozesmutnil Willa.
Do zavazadla se mu každopádně podařilo vměstnat kromě šatníku taky soupravu baněk a zkumavek, celou sbírku chemikálií, se kterými by ho na letišti asi vyhodili ze dveří, a dokonce elektroměr, který rozhodně nebyl kapesního formátu, Alek ho ovšem shledal nezbytným a do kufru ho tedy nacpal taky. Sice si musel při zavírání sednout na víko - a to bylo co říct, protože měl batožinu vyspravenou zvětšovacím kouzlem - ale na nádraží si vezl všechny své poklady.
Přes rameno mu visel malý batůžek, do kterého dostal od pana Crowleyho starostlivě přibalené domácí sušenky a lahev zázvorové limonády - ukázalo se, že kníratý obr má kromě bystrozorského výcviku také neuvěřitelné schopnosti, co se obsluhy kuchyně týkalo. Alek z toho byl poněkud zmatený.
Co se pana Crowleyho týkalo, v současnou chvíli se tyčil za oběma bratry jako Gerlachovský štít a dav se před jeho přítomností rozestupoval, jako by se bál, že je Mroží knír jinak jednoduše předupe. Alek už věděl, že pan Crowley se rozesmutní i když má zabít mouchu, a netušil, jak v tom případě zvládá být bystrozorem, ani trochu mu ale nevadilo, že má volnou cestu jinak přeplněným nádražím.
Alek sám se držel po Willově boku a házel varovné pohledy po každém, kdo se na jeho bratra podíval způsobem, který zhodnotil za křivý nebo divný. Will byl to poslední, co mu zbývalo, a Alek tak byl poslední dobou ještě víc ochranitelský. Rozhodně se to dalo alespoň trochu vyrozumět z toho, že se pokusil brášku nenápadně vzít za ruku.
Lokomotiva byla obrovská, nablýskaná a v té nejhezčí kombinaci černé a červené, jakou si Alek dovedl představit. Jediné, co jí chybělo, byla nějaká gargoylí hlava na samotném předku. Fascinovaně si někdejší špičku strojírenství prohlížel, a nakonec trochu rozptýleně brouknul k Willovi své nejnovější obavy. "Doufám, že se mi v kufru nerozbije ten vysavač."

_________________

Z fretčí farmy

Prvního odjezdu do Bradavic jsem se nemohla dočkat. Nechtěla jsem jít ani spát a možná bych ani nešla, kdyby děda Howard nezačal hledat hůl. To jsem s vypísknutím letěla tak rychle, že jsem se na schodech málem přerazila. Ačkoliv jsem poměrně rychle usla, probudila jsem se ve dvě hodiny ráno a od té doby jsem v pravidelných intervalech opouštěla svůj pokoj a tahala jsem dědu Lewise, Howarda i tetičku Victorii z postele. To aby náhodou nezaspali. Dala jsem pokoj asi od půl čtvrté ráno. Děda Lewis totiž usoudil, že pokoušet se spát už opravdu nemá cenu a skutečně s mírným brbláním vstal. Já mu velmi přeochotně vařila jednu kávu za druhou, chystala snídani pro celou rodinu a bez přestávky švitořila jenom o Bradavicích.

Ačkoliv jsem toho moc nenaspala, unaveně jsem rozhodně nevypadala. Nadšeně jsem zásobovala dědu Howarda všemi svými sny a představami o Bradavicích. Jen o svých plánech ohledně návštěvy Zapovězeného lesa a podobně jsem pomlčela. Také jsem doufala, že se v množství studentů po Zařazování ztratím z dědova dohledu. Na jednu stranu jsem byla hrozně ráda, že bude dědeček se mnou v Bradavicích a nebudu tam úplně sama, ale na tu druhou stranu jsem se bála, že si mne bude hlídat a bude zkoušet na mne dohlížet jako na farmě, kde na většinu mých neplech přišel. Což bylo vždycky hodně nepříjemné.
Před přepážkou byl pěkný chumel žáků a jejich rodičů, kteří je doprovázeli k nástupišti 9 a 3/4. Nejraději ze všeho bych se na čekání ve frontě vykvákla a všechny předběhla, jenže to by zde nemohl být děda Howard. Nezbývalo mi, než způsobně čekat. Pokusila jsem se sice na chvíli vzdálit a přimět k pohybu lidi zobrazené na mudlovských plakátech, ale stačil jeden dědečkův pohled a já se poslušně vrátila. Nechtěla jsem riskovat ani pohlavek před svými budoucími spolužáky.
"Dědó, já se tak strašně těším,"
povzdechla jsem si.
"Řekneš mi ještě jednou, jak vypadá Velká síň, prosím?"
Podívala jsem se dědovi do očí. Přirozeně, že jsem nezapomněla na své slušné (ehm) vychování. U dědečka Howarda jsem na to nezapomínala nikdy.

Sotva jsme s dědečkem prošli přepážkou, málem jsem šla do kolen jenom z té atmosféry na nádraží. Minulý rok jsem sice dědu doprovázela, ale tenkrát to bylo jiné. Dokonce i ta lokomotiva mi připadala o dost krásnější.
"Dědečku, neříkal jsi, že pojedeš s ostatními učiteli?"
Připomínala jsem Howardovi. Rozhodně jsem nechtěla, aby se mnou jel děda v kupé. To bych pak s Kivvi nemohla pořádně plánovat.
"Neboj se, budu hodná a nezapomenu, že ti mám dělat dobré jméno. Teta povídala, že když se nebudu chovat slušně, prý budeš mít děsnou ostudu,"
slibovala jsem, byť že mé sliby v tomto směru se rozhodně nedaly brát moc vážně. Neustále jsem slibovala, že budu hodná, ale skutek utek.
"Tak se zatím dědečku měj!"
Stoupla jsem si na špičky, Howard dostal pusu na tvář a já s velkým úsměvem vyrazila na druhou stranu perónu, než kde se vyskytoval děda. Už po cestě jsem se rozhlížela, jestli neuvidím Kivvi, svou jedinou kamarádku, se kterou nás do jedné koleje prostě zařadit musí!

_________________