Darrel nadšeně otevřel dveře od vagónu, když vlak zastavil na londýnském nádraží. Vřele se přes rameno na Donnu pousmál, seskočil na betonovou dlažbu a natáhl k ní ruku. "Pomůžu ti s tím kufrem," snažil se džentlmensky a pokud ho Donna kufrem rovnou nepřetáhla přes hlavu, že to zvládne sama, s neskrytým nadšením a hrdostí kufr popadl. Pomáhám své - přítelkyni, přítelkyni... přítelkyni? To zní tak hustě! Donně, přítelkyni - s kufrem! Fakt neskutečný. Snažil se tvářit, že se mu pod tíhou kufru nepodlomila kolena a urychleně ho položil vedle svého, než se rozverně opřel rukou o vlak a vzhlédl k Donně, která vycházela ven. Ruku už k ní znovu natahovat nehodlal, nebyla neschopná, uměla slézt ze dvou schůdků, takže se radši mezitím podrbal v rozcuchaných vlasech a rozhlédl se po nástupišti. I když měl hned několik důvodů, proč se obávat příjezdu do Londýna, hlavně kvůli svým věčně naštvaným a přísným rodičům, po cestě na to ani jedenkrát nepomyslel. Sice měl z NKÚ dost zvláštní pocit a nevěřil tomu, že známkami rodiče potěší, navíc byl během roka podmínečně vyloučen, zmlátil do bezvědomí svého nevlastního bratra a měl na svědomí několik dalších lumpáren, o kterých se otec určitě dozvěděl, ale i tak si z toho Darrel nedělal těžkou hlavu. Teď měl oči pouze pro osobu, která stála kus před ním a už si určitě netrpělivě podupávala nohou, kam to Darrel zase zírá a na co vůbec čeká. Darrel svýma očima hledal své rodiče, vysokou a ramenatou postavu v tom nejlepším obleku, svého otce by rozhodně nemohl přehlédnout, stejně tak matku v tak drahých šatech, že většina žen pro takové neměla ani vyhrazené místo v šatníku, a v neposlední řadě kočárek. Jenže čistokrevní manželé Gallovi, kolem kterých se obvykle vytvořil kruh prostoru, protože s nimi nikdo nechtěl přijít do kontaktu, nebyli nikde k zahlédnutí. Místo toho Darrel zahlédl Laurel Hartovou, rychle odvrátil znechuceně pohled, určitě v její blízkosti bude zmetek Hart, potom Forlandovi, kteří už se začínali svolávat na nádraží a zabírat hrozně moc místa. A zahlédl i Ginger, v tom si na něco vzpomněl, otočil hlavu k Donně.
"Představ si, Olssonová mi nevěří, že spolu chodíme," ušklíbl se nevěřícně směrem k Donně a popadl kufr, aby se vydali dál od vlaku, "a asi i ostatní," dodal po chvíli, protože ani Ariana se netvářila zrovna dvakrát přesvědčeně. Vytáčelo ho to, proč mu nikdo nevěřil? Náhodou, chodili spolu už od Vánoc, že si to Donna nechtěla přiznat, to nebyl Darrelův problém. Natáhl se k Donně pro pusu, pokud se zrovna nebránila a nemínila ho shodit do kolejiště, když v tom někdo zvolal Darrelovo jméno. Otočil se tím směrem.
"Támhle jsou naši," kývl bradou ke svému otci, který si Donnu s kamennou tváří prohlížel, a matce, která netrpělivě skláněla zrak ke kočárku, v němž ležela teprve tříměsíční holčička. Chvíli váhal, nakonec však Donně pokynul, ať chvilku počká, a rychle se propletl ke svým rodičům.
"Čau mami, tati," vzhlédl už s o dost větším respektem ke svému otci, než urychleně přiskočil ke kočárku, "vy fakt máte dítě! Tak to je hustý. Můžu? Že si ji můžu pochovat? Pojď ke mně maličká, ukaž," vzal opatrně malou ospalou Rebeccu do rukou, když mu to Radela dovolila, a dokonce se zdálo, že i Jaren mírně pookřál a starostlivým pohledem malou holčičku v Darrelových rukách pozoroval. "Hned jsem zpět," houkl Darrel nadšeně, když už kráčel zpět. Radela si pouze unaveně promnula čelo, už to zase začíná. "Takže ty jsi Rebecca Gallová! Já jsem Darrel Gall, těší mě, malá ségro," třásl dramaticky a samozřejmě jemně malou ručičkou, když měl holčičku položenou na rameni, "určitě budeš nejlepší ségra na světě, o to se postarám. Už žádnej čistokrevnej suchar v naší rodině, neboj se," šeptal po tichu, dokud se nedostal k Donně.
"Hele, Donno! Já mám živou ségru! Koukej, jak se na tebe dívá, ježiškute ona je tak sladká..." uculil se od ucha k uchu, když maličkou držel už otočenou k Donně a ze shora si ji prohlížel. Mírná podoba s Darrelem se té malé upřít nedala. Klidně byla v Darrelově náručí, koulela očima do všech stran, protože hemžící lidi dávali holčičce spoustu podnětů, a chvílemi se dokonce usmívala. Darrel na chvíli zase odtrhl zrak od Donny a začal na malou Rebeccu špulit pusu, třeštit oči, vyplazovat jazyk a to tak dlouho, dokud se to Becce nepřestalo líbit a nezačala plakat.
"Donno! Ježiši, vem si to. Rychle, ať to nebrečí," lekl se a rychle Donně vrazil svou malou ségru do náručí. Zhluboka vydechl a už s úsměvem se na obě dámy před sebou podíval, než popadl svůj kufr. "Pošlu ti ještě dneska sovu a domluvíme se na ten zítřek, jo?" ujišťoval se Darrel a když někde v dáli zahlédl Donnino dvojče Alasku, urychleně se k Donně natáhl pro pusu, popadl kufr a vydal se zpět ke svým rodičům. Že to dítě jaksi zapomněl v Donnině náruči si uvědomil až, když na něho matka z dáli začala zuřivě gestikulovat a nakonec se k němu vztekle rozešla.
"Jsi normální, kde máš to dítě?!" vyjela na něho nezvykle prudce, očividně stále ovlivněna mateřskými hormony. Darrel stačil jen zalapat po dechu, Radela ho bleskurychle obešla a zamířila k Donně. "Dovolíte?" pronesla diametrálně odlišným hlasem, opět tak klidným a věcným, když si Rebeccu z náruče té zrzky přebírala a při té příležitosti si nezapomněla Donnu pozorně prohlédnout. "Slečna Osbornová, že?" chtěla se Radela ujistit, ač vůbec netušila, zda má čest s Donnou nebo Alaskou, protože je neznala natolik, aby ty dvě dokázala odlišit. "Tak pojď, nehodláme tu čekat věčnost," otočila se poté zpět na Darrela, který jen s nakrčeným čelem omluvně pohlédl k Donně a potom se vydal za svou matkou, která se povýšenou chůzí rozešla ke svému manželovi, který z dáli celé té situaci přihlížel.
"To je ta Alaska nebo ta druhá?" ozval se konečně také svým hlubokým hlasem, když od mladé Osbornové odvrátil zrak.
"Ta druhá," odpověděl, aniž by Darrel na svého otce pohlédl, naopak se otočil Donniným směrem a dlouze se na ní zadíval, ať už se jeho směrem dívala, nebo šla hledat svou sestru. Za Darrelem se ozvalo otcovo protažené, zamyšlené zabručení, než se oba rodiče rozešli a Darrel je jako vždy zase musel dobíhat.

>>

_________________

Donna strávila půlku cesty s Alaskou, ale pak ji našel Darrel, a tak na chvíli svoje milované dvojče zanechala ve společnosti jejich sestřenice Robyn a šla se věnovat svému klukovi, jak Darrela ještě nikdy nenazvala, protože jí to prostě ne a ne jít přes rty. Slyšela drb, že Dorka je zasnoubená, a vlastně většina jejich ročníku už asi měla našlou druhou polovičku, což byl zřejmě důvod, proč se po provalení toho, že chodí s Darrelem, nic nestalo, pokud to tedy nebylo tím, že to Darrelovi moc lidí nevěřilo, což Donně vyhovovalo. Darrel jí touhle dobou ani omylem nebyl ukradený, vlastně ho měla čím dál radši, ale byla ráda, že jí nikdo nepředhazuje, že zrovna ona se nechala zlákat jako každá jiná holka, plus že Darrel je o dva ročníky níž. Nebo alespoň byl, v jejím životě už od září o ročníky jít nemělo, nebo aspoň ne o ty Bradavické.
Když vlak začal brzdit, odchytla si Donna Darrel ještě na poslední delší polibek, protože pak už se měli loučit, než si došli oba pro kufry. Když jí udělal tu šlechetnou nabídku, tradičně protočila očima a povzdychla si, ale nakonec Darrela nechala, aby jí "pomohl s kufrem", což znamenalo, že mu ho podala a on ho položil na zem. Ale pokud si kvůli tomu měl připadat víc mužně, tak budiž. Každopádně mu byla velmi vděčná, že jí už ruku nepodával, protože Donna vážně nebyla slečinka, a tedy si ho jenom pobaveně prohlédla, jak se tak opírá o vagon, a sešla na nástupiště po svých, v džínech a obyčejném lahvově zeleném tričku s krátkým rukávem. "Darrele..." začala, když ano, už skoro podupávala nožkou, protože Darrel se rozhlížel všemi směry a Donna netušila, co má ten kluk zase v plánu. Hlavně doufala, že ji nehodlá představovat svým rodičům, protože tohle si ani omylem nedomluvili a ona jím ty svoje taky neotravovala. Navíc ho viděla hned potom, co ho loni v létě jeho otec zbil a neměla byť jen tu nejmenší chuť se s Jarenem Gallem střetnout osobně, protože už tak měla chuť mu trochu upravit ten skálopevný obličej. Na kolemjdoucí Laurel se pousmála, i když jí přišla malinko rozrušená, a pak otočila pozornost k Darrelovi, nad jehož prohlášením poivytáhla obočí. "No, k tomu maj v tom případě dva zcela oprávněný důvody," prohlásila suše. Jednak si Donna sama myslela, že je nesbalitelná, a jednak ji sbalil Darrel, takže tak. Sama měla občas problém se s tímto faktem vyrovnat, ale prostě jí zalezl pod kůži a ona už s tím nemohla nic dělat, i když se otřásla pokaždé, kdy jí došlo, že je jako každá tuctová zamilovaná holka. Až na to, že nebyla, což pociťoval především Darrel.
Krásným příkladem tomu byl hned nastávající okamžik, kdy Darrel zmerčil své rodiče, a Donna se zamračila. "Výborně," zamudrovala si tiše, když se od ní Darrel odlepil aniž by jí dal šanci se rychle rozloučit a vypařit se, takže zůstala stát tam, kde byla, se svým kufrem po boku a snažila se neopětovat Jarenův pohled příliš nehostinně, jak tomu říkala její matka, tedy se snažila vypadat aspoň normálně, když už nedokázala vypadat mile. Na takového člověka, jako byl on, svým úsměvem plýtvat nehodlala. Čekala snad všechno, jenom ne to, že Darrel zvedne svou malou sestru z kočárku a vydá se spolu s ní k ní. Donna nasucho polkla a mimovolně o kousíček couvla před blížícím se Darrelem, který si zjevně ani v nejmenším neuvědomoval, co právě dělá. Díky jistému incidentu v dětství měla nerada za někoho zodpovědnost, zvlášť když ten někdo byl malý a křehký jako tohle miminko. Když se Darrel octl u ní, rozpačitě se na tu krásnou holčičku zadívala a byla vděčná za to, že je Darrel natolik zažraný do žužlání, že na ni prozatím zapomněl, aby ho mohla hned vzápětí proklít, když jí svou brečící sestru strčil do náruče. Nemít zkušenost s vlastní malou sestrou, dost pravděpodobně by to miminko, navíc takhle nečekaně podané, odhodila, a to by nebylo dobré. Takhle jenom urychleně holčičku chytila a zkušeným pohybem si ji položila na paži, kde ji začala jemně kolébat, jako by to byla ta nejkřehčí věc na světě, a mezitím, co vrhla velmi naštvaný pohled po Darrelovi, začala na holčičku tiše broukat, což se sice ve všem tom šrumu a chaosu na londýnském nádraží ztratilo, ale tím líp pro Donnu. "Neříkej jí to," napomenula Darrela přísně a nechala se políbit, ale když chtěla Darrelovi malou Rebeccu předat, ten už byl metr od ní a než se stačila vzpamatovat a něco na něj křiknout, už se jí ztratil v davu. Donna zcela jasně viděla výraz na Radellině tváři a přepadla ji lehká úzkost spolu se sílícím vztekem na Darrela, který za celou tuhle situaci byl zodpovědný. To už byla Darrelova matka u ní a Donna jí opatrně miminko předala, než se jejich pohledy střetly. "Přesně tak," odvětila Donna stejně tak klidně, jako sama Radella, protože byla vychovaná v čistokrevném prostředí, i když si musela dát setsakramentsky záležet, aby u toho neskřípala zuby, což si mohla tajně dovolit až vzápětí, kdy se od ní Radella odvrátila a svou dcerku si odnesla.
Donně se vůbec nelíbilo, jak se na ni Gall starší dívá, a jen silou vůle zůstala stát na místě, než jí do ramene nadšeně vrazila mladší sestra Hope, která absolutně netušila, co právě Donna prožívá, a začala na ni chrlit, s kým jela ve vlaku a jak prostě MUSÍ přes prázdniny vymyslet, jak vyhodit školu do povětří, což jí Donna lehce nepřítomně odkývala, pročež jí naučeně sjela káravým pohledem, protože se jí nadšená Hope věšela na paži, a přitom vehementně mávala Alasce, aby se k nim přidala. Proto Donna stihla už jenom Darrelův poslední pohled, a tím svým mu dávala stejnou měrou najevo, že je mrtvý, a že jí vlastně bude chybět, i když se měli brzy vidět, protože svůj odjezd do Ameriky byla nucena přesunout, a pak už od sebe odlepila Hope a začala se věnovat své rodině, přesněji řečeno znovu odlepila Hope, zeptala se Alasky, jestli jí nemá vzít kufr, protože Alaska byla dáma a táhla s sebou ještě koště, a pak už se sestrami a sestřenicí zamířily směrem k nervózně vypadající matce, která na ně čekala. Tátu měly vidět až večer, protože byl v práci, a Donna se na něj už neskonale těšila.

>>

_________________

Stále si rukou ohmatává čelo, jako by čekal, že mu tam ta boule zase vyroste. Když se však tak nestane, opatrně ruku stáhne dolů. Vyslechne si její otázku a rychle nad tím potřese hlavou. To by si nikdy nedovolil. Avšak Ginger po svém kouzelnickém výkonu vypadala dost překvapeně, jako by tomu ani ona sama nevěřila, že se jí to povedlo, tak co si pak měl myslet on? Rychle zváží svá slova, než jí odpoví. "To bych si nikdy nedovolil, ale měla jsi vidět ten svůj překvapený výraz, tak co jsem si potom měl myslet já? Buď jsem mohl mít modré čelo nebo přijít o všechny vlasy nebo se ti to mohlo povést. Byla jsi sama sebou překvapená. Ale… ještě jednou děkuju." pousměje se nad svou řečí a silou vůle si musí přikázat, aby si své čelo stále neohmatával, aby to nevypadalo neslušně. Raději tedy na chvilku stočí pohled na polospící Arianu, která sedí na straně jako on. Evidentně se její stav nijak nezměnil a tak svůj pohled upře zase na Ginger. Pak však uslyší to její povzdechnutí, na které zareaguje svou spíš řečnickou otázkou. Na tváři mu přitom snad i pohraje lehký ironický úsměv, který však trvá malinkou chvilku. Její pokrčení ramen si vyloží jako napůl souhlasnou odpověď na jeho otázku-konstatování. Měl by se sebou opravdu něco udělat. Nebylo pro něj opravdu typické, že by byl tak zamlklý a nudný. Nudný, jakmile mu to slovo vytane na mysli, sám nad sebou se zamračí. Kdyby byl v té chvíli sám, možná by si i sám vlepil pohlavek. Rychle nad tím zatřese hlavou a zaostří na svou jedinou bdělou spolucestující, Ginger.
Nejspíš v pravou chvíli přijdou její otázky a on se tedy může opět trochu více rozmluvit. Po své delší řeči si prohrábne rukou vlasy, přičemž je spíš jenom rozcuchá, a pak si opět velice rychle přejede čelo, kde opravdu není žádná boule. Povzbuzen tou skutečností se dokonce uchechtne nad jejím pohledem, pod kterým by mohl být uhranut. No dobře, asi by to taková sranda nebyla, kdyby ho nebelvířanka uhranula, ale to zřejmě nebylo jejím úmyslem. Pak ho však vyvede z omylu ohledně sudů. Koho by mohlo napadnout, že myslela trochu jiné sudy. S náznakem úsměvu jí řekne."Ahaaa, ty jsi myslela tyto sudy. Jo, tak s těmi jsou občas problémy. Maličko se tak bavíme na účet nováčků. Na druhou stranu je tu stále Tlustý mnich, který prvákům vždy nakonec ukáže, jaké sudy jsou ty pravé." uculí se nad tím. Když si vzpomene, jak on musel přespat v některé z chodeb, protože nenašel jejich vchod. Popřípadě jak musel prosit starší mrzimorské studenty, aby mu pomohli. Pak však položí i on otázku Ginger a následně se zaposlouchá do jejích slov ohledně jejich věže. Zvědavě se zaposlouchá do zážitků s Buclatou dámou a opět mu zacukají koutky do úsměvu. "Slyšel jsem, že je v tomto docela šílená. Jsem rád, že jsem jí slyšel vždy zpívat jenom, když jsem byl od jejího obrazu dost daleko." oklepe se nad tou vzpomínkou. Její hlas byl opravdu... velkolepý. Následně se mu však rozšíří oči, když uslyší o tom, co dělají nebelvírští studenti po večerech. "Waaw, to bych si nechal líbit! Možná že bych i oželel kuchyni. I když, zajít si takto na velice pozdní večeři o třech chodech, to je někdy k nezaplacení. Zvlášť pak když jsou zkoušky. Pokud někdy zavítáš do kuchyně, ptej se po skřítkovi jménem Arthur, dokáže sehnat nebo udělat cokoliv a kdykoliv. Navíc se s ním moc dobře povídá." řekne naprosto vážně. Seznámil se s ním už někdy v polovině třetího ročníku. Nikdy by si nemyslel, že by mohl být takový domácí skřítek světaznalý.

C2

Billymu se slabě usmál, když mu o rok mladší dívka dala za pravdu. Očima stále zlehka propaloval Danteho, ale bylo jasné, že z toho nic nebude. Jako… bitka. No nic no. Příště. Třeba. Tma v očích se pomalu rozplývala a nechávala jeho klidnější stránku, aby opět zaujala místo. Při slovech nic nehrozí pak Billy zcela automaticky stočil pohled směrem k oknu, ale zdvihnout závěs se už neodvážil. Co kdyby zrovna… Jinak uvažoval podobně jako mladá slečna Udinová, pokud by vážně měl problém ti v kupé s ním ho mít nebudou. Jen ten dodatek s ubližováním holkám ho nenapadl. To bral skoro jako samozřejmost. Teda… skoro.
Billy povytáhl obočí, když mu Darya osvětlila problém, tedy mohl se bát…? Posměšně mu zacukaly koutky, ale nakonec si udržel vážnou tvář. Tohle bylo hloupé. Vyletět jen kvůli tomuhle a ještě k tomu jako sentimentální stará ženská. Ale také se mohl spolehnout jen na tvrzení zmijozelsky, takže to mohlo být jinak a co se on má co hrabat Dantemu v hlavě. Billy zvolil kompromis. Nechal to plavat. To je nejpohodlnější.
„Mě taky.“ Odbyl dvěma slovy potřebnou zdvořilostní frázi a svým způsobem zaměřil pozornost spíše na ni, protože se ho jednak zeptala a pak odpovědět jí byla asi taky slušnost…? Asi jo.
„Nebelvír.“ Opět jednoslovná odpověď a co taky chcete jiného na takhle jednoduchou otázku. Možná by se jí měl taky zeptat z jaké je koleje. Jenže to by zase musel mluvit a to je plýtvání takže… Z nebelvíru není, by se ho neptala a taky ji nikde v nebel věži neviděl. Od pohledu bude mladší a… třeba havraspár? Možná. Ono na tom nesejde.
Cesta skutečně uběhla rychle a to o koleji se asi nedozvěděl, protože vlak sebou cuknul a zastavil. „Ty taky.“ Kývl jí na pozdrav a i jeho tváří se mihl ničím nehraný úsměv, takový lehký. Jenže stejně jako Darye vzápětí zmizel ze rtů. To si ze mě dělali srandu. Prej nejsme daleko od Bradavic… Opatrně vystrčil hlavu z kupé, obhlédl situaci no a protože byl vzduch čistý… Popadl Lenošku a kufr a… „Pěkný prázdniny.“ Zahučel k Dantemu a vysmahl pryč. Co osud nechtěl hned na nástupišti se srazil s Robertem, kterému seděla za krkem opice. Ne ta opilecká. Skutečná. Drobná opička s žlutou mašlí kolem krku sledovala hemžení u vlaku s vytřeštěnýma očima a tiše si pro sebe broukala.
„Náš nový přírustek.“ Pochlubil se Robert, který si čas od časi bral práci domů. Pak napřáhl ruku a jemně od Billyho převzal kufr. „Máš to těžký, kde je zbytek?“ Nadhodil. Mezitím se opička přesunula na jeho pravé rameno a než se kouzelník vzpamatoval, našla si cestu k Billyho rameni. Ten ji tam nechal, většina zvířat si k němu dříve nebo později našla cestu. Zbytek rodiny se posbíral cestou a to s koštětem byl vážně vtip, ale Billymu přesto neunikl pohled, který si starší sourozenci vyměnili. Beztak, že to sranda nebyla… Jen Emily byla hodná. Jenže za to mohla ta opička.

Mimo herně:
Robert Stone je psán touhle barvičkou #0040FF
>>

_________________

"Mě určitě nerušíš,"" ujistila Ava Perryho se zářivým úsměvem, protože zrovna tyhle klepy se jí zatím vyhnuly, a tak nějak tím víc považovala Perryho starost o to, jestli někoho neruší, za další známku jeho skromnosti a stydlivosti.
Když se ovšem ozval se zdviženým obočím, Aveline ho probodla vědoucným pohledem a jeden koutek úst jí vyletěl vzhůru. "Á! Takže mladý pán už viděl dost, aby ho jen tak nějaká nerozhodila? Počkat počkat, já?" zarazila se ve škádlení a nafoukla tváře. "Řeknu ti, až budu nosit něco, z čeho bys měl být paf. Třeba korzet, nebo podvazky. Někoho by překvapil i ten župan, víš?" Odfrkla si a najednou to vypadalo, že fakt, že ho nerozptyluje, jí pomalu došel a trošku se i urazila. Slovo "normální" pro ni nebylo lichotkou.
Odložila ale prozatím sžíravost stranou a jen si nepřístupně založila ruce. Vlak začínal mezi londýnskými cihlovými domky pomalu brzdit.
"No, jen abys věděl, já jsem nikdy stan stavět nemusela, takže samozřejmě vůbec nevím, jak se něco takového dělá," povznesla se na nóbl nakrčení nosíku a jakožto pravý čistokrevný kouzelník, za kterého dřou domácí skřítci, se zatvářila, jakože všechno tohle bude muset s politováním padnout na Perryho, jehož příjmení za celý rok jaksi nezblýskla ani na nášivce hábitu.
"Ale s něčím bych pomoct mohla," povolila nakonec a uvolněně se usmála. "Seženu mapu. Jsem dobrá ve shánění map!"

_________________

C2

"Hm," přikývla Ginger, která si teď založila ruce na hrudi, spokojeně a přezíravě se na Chucka zadívala. To, že neuměla kouzlit věděli všichni, ale nikdo neměl právo jí to předhazovat, i když být Chuckem, nejspíš by se pro jistotu šla podívat někam do zrcadla. Tentokrát se jí ale kouzlo vážně povedlo na jedničku, takže co. "Chucku..." dodala výhružně, když si o chvíli později zase nenápadně přejel rukou čelo a povytáhla k němu jedno obočí. "Nic tam nemáš, slibuju, jako že se Olssonová jmenuju," prohlásila a doufala, že to ho už konečně přesvědčí.
Znovu se uchechtla Chuckově mylné domělce, než se ušklíbla nad jejich kolejním vstupem, páč s Buclatou dámou vážně nebyl život jednoduchý. A to ji jejich Prefekti měli dost dobře zmáknutou. Klukům stačilo na ni laškovně mrknout, Alasky obličej byl výmluvný sám o sobě, a co se Ezry týkalo... no, dle Ginger by na tom měl ještě trochu zapracovat.
"Po Arturovi? To jen ten s velkýma ušima? I když oni je maj velký všichni, co..." nadhodila a pobaveně se ušklíbla. Ona měla ochočeného Ezru na donášky jídla, kuchyně pro ni byla moc daleko, i když ošetřovna od ní byla jenom kousek, a tam za kamarády neměla sebemenší problém lézt v půli noci, takže ty preference... "No, vypadá to, že jsme skoro doma. Ari? Ari! Harringtonová, vstávat, jsme v Londýně, kámoško!" houkla Ginger k Arianě a lehce jí zacloumala, než na ni výmluvně povytáhla obočí, pak přejela pohledem k Chuckovi, a nakonec se vytáhla na nohy a šla se podívat ven z okna. Konkrétně se rozhlížela po svém sovákovi, který většinou létal vedle vlaku, ale Ginger ho beztak podezřívala z toho, že zamířil rovnou za tátou. "Neřád jeden," zabručela, ale ani tak nevypadala naštvaně, a plácla sebou zpátky na sedačku. "Bude na tebe někdo čekat?" zeptala se Chucka ještě, ale to už skoro brzdili, a tak se Ginger natáhla pod sedačku pro svůj kufr a znovu zkontrolovala Arianu, že žije a bude schopná spolu s ní vystoupit. Hned nato už začaly skřípat brzdy, a tak se vyklonila z okna způsobem, že měla půlku těla venku a nohama málem kymácela ve vzduchu, zatímco pravačkou vehementně mávala na svou rodinu, kterou tak nadšeně vítala jenom kvůli bráškovi. "Tak čau," houkla pak na Chucka, ale ve dveřích se ještě zastavila, aby se k němu mohla otočit. "A... no, neber si to tak. Bude mistrák a vůbec," řekla mírně a povzbudivě se na Chucka pousmála, než už se s finální platností šla ztratit do davu, kde tu a tam na někoho zařvala pozdrav nebo ho poplácala po zádech, než našla své rodiče.

>>>

_________________

Po vysvětlení svých pochyb nad jejím výrazem se musí maličko pousmát, jak nad tím zamručí. Nechtěl jí nijak urazit nebo tak, ale v ten moment, když zachytil ten její výraz, tak si opravdu myslel, že se jí to kouzlo nepovedlo. On sám moc léčivých kouzel nezná a hlavně je nikdy pořádně netrénoval. Natož aby je pak použil v konkrétní situaci. Nyní je však vděčný, že je jeho čelo rovné a proto jí taky na konci své řeči poděkoval. Následně se však zarazí, když uslyší lehce výhružně vyslovené jeho jméno. Zamrká na ní, když uslyší, co říká. Stáhne svou ruku z čela, na které si zakáže sahat. Velice krátce a rychle přikývne hlavou na souhlas a bez dalšího zaváhání řekne. „Věřím ti. Ale jenom proto, že jsi Olssonová.“ mrkne na ní s drobným úsměvem na rtech. Nebyl zvyklý používat příjmení svých kamarádů či kohokoliv jiného, maximálně když chtěl někoho popíchnout nebo si trochu rýpnout. To u něj bývalo časté, ale co bylo, není úplně dnes. Možná se k tomu zase někdy vrátí a začne znovu vtipkovat.
Zažene rychle své depresivní myšlenky a raději se věnuje své společnici. Povypráví jí o zážitcích z mrzimorského prostředí. Když se Ginger však zeptá na Arthura, s menším úšklebkem přisvědčí. „S velkýma ušima, to je přesná definice. Ale když se po něm poptáš, všichni skřítci budou vědět, o koho jde.“ opravdu byl tento domácí skřítek známá firma. Byl hodný, ochotný a navíc dokázal skvěle vyprávět. Chuck někdy dokonce pochyboval o nějakých historkách, ale nemohl skřítkovi upřít, že toho asi procestoval dost. Z jeho myšlenek na skřítka ho vytrhne nebelvířanka. Otočí hlavu směrem k oknu a naprosto jistě pozná, že už jsou téměř doma, přesně jak říká. Následně stočí pohled k Ari, kterou se právě pokouší Ginger probudit. Mírně pokrčí rameny a s drobným úsměvem řekne. „Při nejhorším ji vyneseme z vlaku ven.“ maličko se vykloní, aby viděl na Ari. Chvilku zvažuje, jestli je vzhůru nebo má jenom pootevřené oči. Potřese nad tím hlavou a otočí se k nebelvírské studentce, která cosi pozoruje z okna. Nevyptává se, jenom si vyhrne rukávy mikiny nad lokty, díky čemuž se mu zase na očích objeví ten náramek od Mathilde. Nadechne se trochu rychleji a rychle z něho ucukne pohledem. Než se stihne užírat, už slyší otázku Ginger. „Ehm… nejsem si jistý jestli i taťka, ale mamka určitě. Myslím, že taťka dělá na nějaké reklamě. A co ty, dojde pro tebe někdo?“ vždy, když dostal jeho taťka příležitost pro reklamu, šel do toho. Dělal to hlavně kvůli tomu, že to byla jakási změna v rytmu života. Jeho poslední otázka však je asi trochu hloupá, protože v té chvíli už visí Ginger ven z okna a zuřivě mává. Vyskočí na nohy a pokusí se zachytit jí, protože má obavy, že vylétne z okna. Vlak však brzdí a on trochu zavrávorá. Jakmile nabyde ztracenou rovnováhu, už se všichni ženou z vlaku, včetně nebelvířanky. Už si myslí, že se s ním ani nerozloučí a tak se otočí a natáhne se pro svůj kufr, který se nachází v přihrádce. Sotva ho zvládne postavit na zem kupé, uslyší Ginger. Pokusí se o menší úsměv a řekne jí na rozloučenou. „Jsi milá, díky za podporu. Užij si to doma, snad se o prázdninách potkáme. Měj se.“ zamává jí na rozloučenou a pak se koukne na Ari, jestli už jde taky. Jelikož zde nemá své věci, tak jí nemá ani s čím pomoct a tak s drobným úsměvem se kolem ní protáhne s dalším mávnutím na rozloučení a odejde ven z kupé. Sestoupá schůdky na nástupiště a stáhne za sebou i svůj kufr a pak už začne pátrat po matce. Rozloučí se alespoň kývnutím hlavy na spolužáky, než odejde s matkou pryč.

C2

>>>

Úvahy o tom kde Jane tedy v jakém vlastně kupé cestovala, necháme uložené v ledu, protože led a ono je vedro a já mám v těch kupéčkách zmatek a tak. Prostě a někde zašitá byla a spala. Když vlak s cuknutím zastavil, vážně ještě chvilku spala. Takže když se konečně probrala byla půlka nádraží prázdná. S největší pravděpodobností by však přehlédla známou osobu i kdyby do ní narazila. Rozespale mžourala proti slunci a byla ráda za lehoučké šaty, které už na sobě jednou měla. Byly růžové se zavazováním na krk. Už je jednou měla v knihkupectví a protože byly lehoučké byla ochotná zapomenout i na to, že jsou zkrátka růžové. Vlasy měla stáhnuté do naprosto jednoduchého drdolu, do kterého navíc zapíchnula tužku, aby lépe držel, ale jízdou vlakem to bylo poněkud… nakřivo. Kdo to řeší hmmm? Nikdo. Správně. A ty podpatky byly celkem i nizoučké.
Vytáhla sama silou vůle kufr z vlaku a v druhé ruce nesla přepravní box, který se sem tam otřásal. Linuli se z něho znepokojivé zvuky jako … zabiju… umřu… poblinkám se… zabiju… A tak. Štěstí bylo, že to mohli slyšet je tři lidé a to jmenovitě ona, Ginger a Flann.
Protáhla se po dlouhé jízdě a jako většina studentů se začala rozhlížet po nástupišti po někom známém. Jenže rodiče neviděla. Až po chvilce zahlédla otce, taťku, který na ni zlehka mával. To, že je lehce pobledlý si prozatím nevšimla. Co tu dělá? Už i minulý rok raději počkal u auta, jen aby nebyl moc na očích kouzelnické veřejnosti, aby nikoho neprovokovali, což Jane sice neuznávala, měl právo pro ni přijít jako kdokoliv jiný, ale… Kde je mamka? Jane ji nikde neviděla. Její otec mezi kouzelníky vyčníval, jak je možné, že si ho nevšimla dříve? Krátké kraťasy a volnější košile s rozepnutými knoflíčky a… sandále? Prostě mudla na první pohled. Vedle až aristokraticky tvářících se kouzelníků… Pěst na oko.
„Ahoj.“ Pozdravila tátu a objala ho poté, co jí tiše odvětil na pozdrav, následně mu lípla i pusu na tvář. Pak zamrkala očima. „Kde je mamka?“ Byla hned zvědavá. Jenže odpovědi se nedočkala. Místo toho ji otec obejmul znovu. A teprve tehdy začala Jane cítit něco jako zneklidnění. „Tati… co je?“ zamumlala do košile.
„Měla nehodu Jane.“ Dostalo se jí jednoduché odpovědi a než chudák Jane začala panikařit, protože máma víme, je to máma a její kouzla a nehody to byla kapitola sama pro sebe a…
„Myslím, že se pokusila rychle zmizet… přemístit? Asi jo a nějak se to vymklo. Buď v klidu nic jí není, jen nemohla přijít ano?“ Stále ji pevně držel v objetí. Cítila jeho dech i pravidelný tlukot srdce. Bylo to uklidňující, přesto se její dobrá nálada vytratila rychleji než pára nad hrncem.
„Jak nemohla přijít?“ Zaúpěla Jane, takhle řečeno to znělo děsivě. Jakoby přišla o nohu. Vždycky přišli oba, někdy i bábi. Byla to tradice.
„Nejsem si jistý, ale klid jo? Jak říkám je v pořádku…“ George Edwards pomalu začínal litovat svých neuvážených vět. Ale už to řekl a pak… „Chtěl jsem ti to říct hned, abys pak nenadávala, že ti nikdo nic neřekne.“ Zabručel taťka. On svoji dceru znal a věděl, že by byla naštvaná, že jí lhali, i když neříct pravdu vlastně není lež, ale... „Netvař se tak. Je v pořádku, vážně.“ George se od svojí dcery odtáhl. „Půjdeme?“ Jane jen drobně přikývla a cesty z nádraží mlčeli oba, Jane přestože měla plno otázek, protože její taťka jí o kouzlech moc říci nemohl a George zase proto, že se ho na nic neptala. Vzal bez řečí její kufr a svoji dceru volnou rukou kolem ramen.

Mimo herně:
Trochu lama post, ale neodpustila jsem si to.
George Edwards je barvou #4000FF

>>

_________________

(Stieg Larsson)

Nadšení, sálající z Mauovy tváře, bylo nepřehlédnutelné. Zvlášť pro někoho, jehož empatie měla takové hranice, za kterými byly jenom sympatie kluků k jeho vlastní osobě. "Když myslíš..." usmála jsem se chápavě - sama jsem se nehodlala vyhazovat, že, ale i tak mi vrtalo v hlavě, na koho asi mohl čekat tak toužebně. Zcela jistě holka. S naprostou určitostí jsem to nebyla já, což mě ale opravdu vůbec netrápilo. Maurice byl miloučkej fluffy kámoš, se kterým jsem tedy ještě nikdy pořádně nemluvila, ale... jsem Gwen, já si tohle můžu dovolit.
"Tak to ti přeju, taky ráda jezdím na výlety s taťkou. I když, sama jsem s ním byla vlastně jenom dvakrát, to víš, když má člověk čtyři bratry (a jednu mamku k tomu), nemůže moc bazírovat na soukromých výpravách," pokrčila jsem šťastně rameny. Bylo jasné, že na brášky nedám dopustit a že si vůbec nedovedu představit život jedináčka. To byla prostě děsně nepřirozená představa - ani jsem nedokázala uvěřit tomu, že takoví lidé skutečně existují. Vezměte si Cassidyho. Ten vlastně taky nebyl jedináček, když měl Arsena. A mě, taky. A Tamsin, Mív a zbytek Mrzimoru.
Otázka ohledně NKÚ byla očekávaná, ale i tak jsem musela chvíli přemýšlet, než jsem po spolujezdci loupla milým úsměvem. "Ale jo, docela dobrý. Lektvary mi teda daly docela zabrat, ale nakonec to snad nebylo tak hrozný," šťastně jsem složila ruce do klína a zavrtěla se na sedačce. Ze zkoušek jsem se nenervovala předtím, potom jsem s tím nehodlala začínat.
Sladkostí jsem se nějak nedočkala a do Londýna jsme dojeli dřív, než jsem se stihla pořádně rozkoukat (rozhodně to ale trvalo dost dlouho na to, abych Maurískovi způsobila životní zážitek, protože tolik milých/přátelských/zářivých úsměvů stoprocentně neviděl ani na soutěži krásy - jako že tu asi taky neviděla, ale víte, co tím myslím). "Bezva - tak se měj hezky, snad ti to vyjde s taťkou," mávla jsem spolužákovi s posledním zazubením, načež jsem se vymlátila z vlaku ven, kde na mě a Jamese čekali rodiče, dvojčata (Giddie pořád ještě držel za tlapku Emilku, jako by se ani nepustili) a opálený Matyas s těhotnou manželkou, kteří dle dopisů přijeli před týdnem z Peru a hodlali na ostrovech konečně taky chvilku vydržet.

>>

_________________

Nastavil jsem Tamsin ruku k plácnutí, když mi potvrdila, že aspoň uděláme pro Arsenovo hodnocení v OPČM všechno, co bude v našich silách, a vyslechnul si lamentování nad Aldwincklem, nad kterým stále ještě visel jako Damoklův meč náš plán rozebrat mu kabinet, který byl ale dočasně pozastaven kvůli faktu, že z něj najednou byl zmijozelský kolejní a nás - nebo minimálně mě - to poněkud zarazilo.
"Tebe máme rádi my," konstatoval jsem, na podobně vřelou poznámku poněkud suše, "takže se opovaž propadnout, protože OVCE sice nejsou životně důležitý, ale řekl bych, že otvírají hodně dveří. Já taky z lektvarů neproletěl. Ještě," zabručel jsem potichounku, spíš sám pro sebe, než pro kteréhokoliv z kamarádů a výhrůžně se zadíval na Finnegana, který vypadal, že hodlá Arsenovi vyklovat díru do nohavice. Sovák se načepýřil, takže vypadal trochu jako vlasy Shanique Ashmanové, a stáhnul se.
"Tys mě prostě musel prásknout, žejo." Způsob, jakým jsem zakoulel očima, dával fakt hodně jasně najevo, jaké jsou moje pocity ohledně rozebírání toho, jak jsem si minulé prázdniny hrál na Robina Hooda. "Ve zkratce, byl jsem toho názoru, že Arsen potřebuje pomoc, naši byli toho názoru, že pomoc potřebují moje výsledky z lektvarů, já s nimi nebyl zajednou a tak jsem se prostě vzal a odletěl. Byla kosa. Měl jsem si vzít teplejší kabát." Moc dobře jsem si nebyl jistý, kolik toho Tamsin ví, a tak jsem nechtěl rozebírat jakou že to pomoc Arsen vlastně potřeboval. Nepřišlo mi, že by se tvářila na "přivazovali jsme ho s Gwen k posteli" moc potěšeně.
"A ty se na mě takhle nekoukej, vážně nechci, aby mi ty uši nakonec zůstaly," ukázal jsem na Arsena vyčítavě prstem, "beztak to dělám jenom kvůli tobě. Z každýho mistrovství musí existovat záznamy, takže jestli se k nim dostaneme, můžeme se pak někdy slézt a podívat se na ně." Bylo to řešení, možná ne to nejosobnější, ale bylo. Rozhodně jsem preferoval absenci na mistrovství před tím, abych skončil jako podivný, napůl přeměněný paskvil u Munga.
"Něco zkouším, a potřebuju, aby se to pokud možno povedlo na první pokus, takže asi budu větší část prázdnin ležet v knížkách. Držte mi palce, abych to přežil," přeložil jsem náš zaheslovaný rozhovor Tamsin, aby si nepřipadala zas tak vyšachovaná, jak se pravděpodobně v tuhle chvíli cítila. Nikdy jsem nebyl moc velký příznivec knih, ve kterých v drtivé většině nepřevažovaly obrázky, a představa, že měl přelouskat celou hromadu knih o zvěromagii, mě naplňovala hrůzou, nebyla ale jiná možnost.
Tamsin se zmínila o tom, že kdyby z něčeho dostala Háčko, tak by ji asi doma prodali do otroctví, na což Arsen zareagoval způsobem, který ani trochu nebyl příkladný. Zakoulel jsem očima. Byl jsem si jistý, že nás v tu chvíli napadlo prakticky to samé - konkrétně před touhle částí mudlovské kinematografie se utéct moc dobře nedalo - ale já se kvůli tomu nepotřeboval smát jako umírající kočka. Pes. Rýpnul jsem Arsena vyčítavě loktem do žeber a zabručel něco, co se dalo zhruba přeložit jako "vlastní holka" a "neuvěřitelný".
To už ale vlak brzdil v Londýně, a bylo jasné, že buď vystoupíme co nejrychleji, nebo tady budeme až do večera, protože kolem cesty zpátky domů byl vždycky hrozný humbuk. Pak už nás od sebe rval dav na nástupišti, a mně se povedlo na Arsenovo volání přeci jen odpovědět dostatečně hlasitě, aby mě všichni adresovaní slyšeli. "Budu se snažit vám psát!" houknul jsem a zamával rukou ve vzduchu, na rozloučenou. Pak mi nezbylo nic jiného, než najít známé obličeje rodiny a oznámit jim, že jestli mě tyhle prázdniny zase zamknou, tak je to podraz, jelikož jsem se v těch lektvarech přece jen zlepšil.

>>>

_________________