Debata o zvířatech šla tak nějak mimo Kath. Ta jen mlčky poslouchala, sem tam na něco kývla, a usmívala se na Flaviho roztomilou kočku jako sluníčko. Lady byl tak roztomile zmatený... Taky nezapomínala krmit Ronyho sovími dobrůtkami, aby nebyl ze dvou koček v bezprostřední blízkosti příliš nervózní. I když on by stejně asi nebyl...
Naprosto chápala, že s ní Preston nechce o jistých věcech mluvit. Ba dokonce ani jí samotné se o nich bavit moc nechtělo. Zvlášť když viděla ten chlapcův rozpačitý úsměv. "V pohodě," ujistila ho a přidala smířlivý úsměv na znamení, že ho chápe a že jí to vůbec, ale vůbec nevadí. Možná se jí dokonce ulevilo.
Preston byl očividně více nadšen z lektvarů než z létání, a ačkoli s ním Kath rozhodně nesouhlasila, nehodlala mu jeho názor vyvracet. Přestože se jí lektvary zdály jako ten nejtěžší předmět pod sluncem... "Vlastní kytky? Proč ne? Myslím, že nejsou zakázané. Jen abys měl čas se o ně starat..." Pokrčila rameny. Zjišťovala, že ani bylinkářství není její silná parketa. Jaké kytky by mohli studenti pěstovat?
"My chodíme do Mrzimoru, jo," přitakala. "Netvrdím, že je to nejlepší kolej, ale je skvělá. A Vincent je tuším v Havrapsáru..." Toho kluka moc dobře neznala, vlastně ho vůbec neznala, ale o studentech přibližně v jejím věku přeci jen měla trochu přehled.
A pak začali zpomalovat. Vlak zničehonic prudce zabrzdil, což vyvolalo pro Kath naprosto nezvyklou a stresující situaci - Preston na ni doslova spadl. "T-to je dobrý," vzpamatovala se. "Jen jestli ty jsi v pohodě." Samotnou Kath po tom nárazu rozhodně nic nebolelo, jen se trochu lekla.
Pak už nastal čas pro vystupování. Kath se rozloučila s Prestonem, Flavíkem i s Aniyah (pokud si ovšem některý z dvou posledních jmenovaných nechtěl sednout s ní) a vydala se ke kočárům. Směr Bradavice.

>>>

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

Kromě žab už měla Sam další plus, poněvadž se neurážela. Ostatně, ani Sam ani Bess se nechovaly tak, jak byl u holek zvyklý, což se mu zamlouvalo a byl fakt rád, že skončil na lodičce zrovna s nimi.
"Já jsem přece letadlo!" ohradil se se smíchem na označení za blázna, ale vlastně, hej, ona měla pravdu. Teda. Ne. Powellové nejsou blázni. Jen mají asi trochu jinak nastavené hodnoty slušného chování a tak. "Krej si foťák," varoval následně Bessie a šplíchnutí jí oplatil, jako by už nebyli všichni tři dost zmáčení, že jo. Na tu princezničku načesanou, které utopil medvědy, protočil otráveně očima, načež zmerčil na její lodičce brášku a zamával na něj. Byl rozhodnutý, že až dojedou do hradu, tak si ho už sakra konečně najde, aby si mohli promluvit a tak. "Já se s ní porvu! A jestli mě sežere, tak o mým hrdinství povězte světu," prohodil tak trochu v žertu k Bess se Sam, protože na tom, že se někdo nechá sežrat obří olihní, vlastně vůbec nic hrdinského nebylo. Na té rvačce možná jo, ale momentálně to byla od Péti spíš pošetilost. "Támle mám bráchu, mi dneska nějak zdrhá," vysvětlil Sam a znovu zamával na Preclíka. Jenže to už se lodičky pohybovaly po jezeře, a ta, kde seděl Preston s nějakými dalšími dvěma, se od nich povážlivě vzdalovala. No a jelikož se začínalo dávat do deště, vrhl Peter trochu naštvaný pohled do zataženého nebe. "Ty hábity asi nejsou moc nepromokavý, co?" nadhodil. "A čepičky už vůbec ne, ty jsou akorát tak k ničemu. Snad nás nikdo nebude nutit je nosit," opáčil. Vážně, tu špičatou věc by si na hlavu dobrovolně nenasadil. Možná kdyby se na ní nahoru dala přidělat vrtule a ona by pak lítala i s nositelem, změnil by názor. Ale takhle? Kdepak. Mezitím se loďka už houpala po jezeře, a Péťa natahoval krk přes okraj, jestli náhodou neuvidí tu obří oliheň, co ho jako měla sežrat nebo co.

_________________

Leslie se uvelebila naproti Ginger, natáhla si v rámci možností nohy, a zadívala se na kapitánku nebelvírského týmu. „Škoda,“ ušklíbla se, když jí Ginger sdělila, že Darrela ani Maeve neviděla. „Tak snad je najdu u nebelvírskýho stolu na slavnosti,“ dodala, přičemž pokrčila rameny. „Tak co, myslíš, že Nebelvír letos dostane nějaký schopný posily?“ prohodila zvědavě, protože ani ona nechtěla, aby celou cestu k hradu mlčely. Dobře, tak nebyly kamarádky, ale to neznamenalo, že by se jejich kočár měl ponořit do trapného napjatého ticha, které Leslie tak nesnášela.
Na otázku týkající se prázdnin pokrčila rameny. „Vlastně nic moc, docela nuda,“ odvětila trošku nakysle. „Měli jsme jet aspoň na mistrovství, ale nakonec jsme tam nebyli, což mě teda fakt nakrklo. Ne že by se mi chtělo do toho vedra, ale je to famfrpál, že jo. Co ty, bylas tam? A co jinak?“ oplatila Leslie otázku a dokonce se ani netvářila nezaujatě.
Leslie toho měla na srdci víc, ale nebyla si jistá, jestli to chce s Ginger probírat zrovna teď. Možná právě proto v duchu doufala, že si do jejich kočáru ještě někdo přisedne a přispěje k hovoru. Vykoukla z okna, ale nevypadalo to, že by se k nim hrnul někdo další. Ale což, jednou sem vlezla, tak to určitě přežije, Ginger není jedovatá, nebo tak něco. Leslie se navíc zařekla, že už se s ní ani s Ezrou nebude hádat o stupiditách. Otázkou ovšem bylo, jak dlouho jí to vydrží.

_________________

D1

Zeširoka se na Maeve pousmál. "Dobře, svolám nebelvírskou radu a probereme návrh o přijímacím rituálu," pronesl důležitě a zakýval k dívce s úsměvem obočím, než si pohodlně přehodil nohu přes nohu a vyhlédl z okénka. Ta cesta mu utekla vážně rychle, hlavně ho fascinovalo Maevino brnkání na kytaru, takže chvílemi dívku užasle a potichu (!) pozoroval, zatímco se potutelně usmíval a přemýšlel nad tím, jak rychle se to dá tak naučit.
Když se poté převlékl do hábitu, zapínal si košili a dívku málem zalehl, bleskurychle vyskočil zpět na nohy a pozorně se na ní zadíval, než pomalu přikývl. "Nic mi není," zahuhlal trochu rozhozeně, hrubě, a loupl po ní pohledem, než se pousmál. "Strojvůdce?" zopakoval po ní, očividně ho to slovo tak hrozně překvapilo, že na chvíli ztichl a přemýšlel vůbec nad tím, jaký to dává smysl, než se začali všichni hrnout ven a on už nestačil říct svou další myšlenku, protože se slova chopila Maeve a on se raději urychleně natáhl pro svůj kufr. "Hostina, to mi povídej," přitakával spolužačce se spokojeným úsměvem, než vyšli z vlaku a oba se ztratili v davu. Maeve se po chvíli odpojila k jednomu kočáru a protože už v něm nebylo další místo, Darrel šel o jeden dál, do kterého zvědavě nakoukl...


... zničeho nic se v kočáře, ve kterém seděla Gwendolen s Lorene, ocitla Darrelova hlava, na které měl naraženou čepku, kterou si hned sundal a nadšeně se zazubil. "Ty bláho, děvčata... věřily byste, že vlak řídí strojvůdce? To je jako stroj a vůdce," spustil teorii, kterou chtěl říct už Maeve, ale nakonec na to nebyl čas a tak se oběťmi merlinžel staly tyto dvě dívky, na které se Darrel rozjařeně pousmál a začal se bez dovolení soukat dovnitř. "Nebude vám vadit, když se posadím, že nee?" mrkl jejich směrem, "není to zas tak dlouhá cesta, a jo, vy to vlastně znáte," mávl rukou a zakřenil se, než stočil pohledem ke Gwen, na kterou se usmál o poznání nadšeněji, protože kamarádku dlouho, vážně dlouho neviděl. "Ty jo, nevyrostly ti vlasy, Gwen? Já se teda nechal nedávno ostříhat, vidíte?" podrbal se v krátkých vlasech a pobaveně se usmál směrem k Lorene, ke které hned vzápětí stočil své zelenomodré oči. "Jaká byla cesta, Lorčo? No a to jsem vám chtěl vlastně říct... jako to je fakt divný, že se jmenuje strojvůdce, že jo? Víte, jak mají mudlové lodě? Ne? Takové to po té vodě... loď je taky stroj, takže to je taky strojvůdce? Já myslel, že lokomotivu třeba řídí vlakořídič, to by dávalo smysl, ne?" nadechl se konečně po salvě slov a zapadl do svého místa, zatímco se do široka usmíval a mnul svou čepici v rukách. Už se do Bradavic vážně těšil.

Mimo herně:
Změna plánu

_________________

"Sně, jen se posaď," usmála jsem se na starší - ale už ne o tolik, dřív bývali studenti starší o moc, nevím, co se s nima jako stalo - havraspárku přátelsky a pokusila jsem se o zařazení její tváře ke jménu, což se mi nakonec přeci jen podařilo. "Lorene, že jo? Já jsem Gwen. Z Mrzimoru," dodala jsem celkem zbytečně (protože odznak a kravata, hej) s charakteristickým zazubením, podle kterého by mě poznala každá bradavická cihla. "Ty už jdeš do šesťáku, co? Těšíš se?" začala jsem rozhovor, načež do kupéčka stoupila Darrelova hlava. Po tváři se mi rozlil zářivý úsměv a musela jsem se uchechtnout nad informací, kterou nás bombardoval dřív, než se vůbec objevil jeho zbytek. Prostě Dája. Kterého jsem neviděla déle, než by se na kamarády slušelo a patřilo, takže... no, musel očekávat, že mu nenechám všechnu konverzaci jen pro sebe. "Jasně že ne, sedej. A když toho strojvůdce řekneš takhle udiveně, bude to připadat divný i mně, a to jsem napůl mudla," informovala jsem ho na oplátku o svůj názor, který jsem upřímně ještě ani neměla, protože to takhle fakt znělo divně a žádalo si to vysvětlení. To už ale Darrel, nebelvír, co proti němu byli ostatní lvové jako ovce proti stíhačce, stihl ukázat, že bude pravděpodobně jediným exemplářem kluka, co pozná, když vám narostou vlasy, na což jsem samozřejmě nemohla nezareagovat. "To víš, prázdniny, stříhání zabere spoustu času a tak... zatím mi to vyhovuje, dokud nemám vlasů plnou pusu, jsem v pohodě. Tobě ten novej sestřih mimochodem hrozně sekne, Dájo."
Pak se kamarád obrátil na Lorču, čímž mi dal prostor k pobavenému protočení očima - toho kluka bylo vždycky všude plno, pak se divte, že vám to po pár měsících, kdy ani neslyšíte "strhávám padesát bodů Nebelvíru, pane Galle, a ty spodky si laskavě příště dávejte pod kalhoty a ne na sukni", docela chybí. "No jo. Takhle jsem o tom vlastně nikdy nepřemýšlela, ale tak loď skoro není stroj, že jo, protože původně jezdila na otroky, což není úplně pohonná hmota, jestli chápeš, a vlak je prostě prapůvodně vlak, že jo, mechanika, pára, stroj. Spíš by mě zajímalo, proč je velitel lodě kapitán, tam se jako vážně nedá ničeho chytit, ledaže má kapitál, pročež si jako může dovolit loď, jenže ne vždycky je kapitán majitelem, žejo... Mimochodem, nebyl někdo z vás dvou na mistráku? Ne, že bych nevěděla, jak to dopadlo, Finům to přeju, ale... tak jako, zajímá mě to. Já jsem o prázdninách skoro nic nedělala, i když to teda bylo i tak super, bylo hrozně hezky - taky si připadáte jako na nějakým výletě?" zazubila jsem se a pro ilustraci jsem si poklepala na sluneční brýle, co mi pořád tak hezky seděly na hlavě. "Vlakořidič - heleď, ale to je fakt chytlavý, to si dej patentovat - letos brzdil dost drsně, co? Dva srpce na to, že usnul, chudák. Určitě musel bejt hrozně vyděšenej. Já bych určitě v tom zděšení zapomněla na brzdy a děcka a myslela bych na to, že mám ve svačiňáku ještě zbytek obložených chlebů od manželky. Sušenky?" domudrovala jsem a raději pro změnu nabídla jídlo. Protože hej, jedeme na velkou hostinu, to se musí oslavit malou hostinou!

_________________

Žužu ještě chvíli něco brblá o medvídcích a horlivě přikyvuje, když s ní Preston souhlasí ohledně toho.... "počkej, to je tvůj brácha?" vyletí jí hlásek minimálně o oktávu výš, načež kluka zalituje. Jasně, ona je možná ukecaná, ale mít takové střevo v rodině, to by asi radši skočila. Jemu na krk, mwehehe. A ono by to udělalo křup... éh, kde jsme to byli? Přeprava zavazadel, ano. Zamyslí se nad tím, co Preston říká, a musí uznat, že to dává smysl. Těžko by asi tahali kufry sami, že jo. "Sázela bych na kouzlo, od toho je mají, ne?" nadhodí, načež se podívá k hradu a pak otočí hlavu směrem, odkud přišli. Napadne ji, že asi bude teď vážně princezna, když bude chodit do školy do hradu. "A vaši jsou oba kouzelníci? Já jsem první v rodině, není to boží?"nedá jí to a musí se zeptat. Samozřejmě pořád bere mudlovské kouzelníky víc jako výjimečné, ale Romeo je taky doma nevýjimečný a jak je super!
Pak k nim nastoupí další kluk, kterému věnuje Julinka úsměv hodný princezničky. "Jen sedej. Já jsem Julinka, mimochodem," nezapomene se i představit. Jop, i tenhle kluk vypadá fajn. Rozhodně neškodně, chápejme, nechtěla by skončit na dně toho jezera. A pak se jí zas oči vrátí k hradu. "Je to nádherný," vydechne a podívá se na siluetu se svítícími okny.

_________________

Yvonne zamyšleně zírala na bradavický hrad, který se rýsoval za jezerem, a přemýšlela nad tím, jestli se k němu vůbec dostanou suchou nohou. Rozhodně to tak nevypadalo. Stočila znovu pohled na kolísající bárku a vstřebala Veroničina slova, která byla rozhodně z kategorie slov moudrých. "V tom případě se můžeme začít modlit," odtušila suše a zamračila se na pohupující se vlnky na hladině jezera.
"Tak nebudeme spát v jedné místnosti," pokrčila Yvonne rameny, i když ji tahle možnost také dost vyváděla z míry. Veronica byla jediná kamarádka, jakou měla, a i když rozhodně mohla přežít každou noc bez toho, aby si s kým šeptala přes uličku do pozdních hodin ranních, rozhodně by bylo příjemnější, kdyby se bez toho obejít nemusela. Byla to ale Yvonne, a Yvonne nedávala neklid najevo zas tak snadno.
Neplánovala ani v tom nejmenším svoje štěstí pokoušet a zkusmo loďku rozhoupávat. Kdepak, byla velice spokojená s tím, že seděla uprostřed loďky, záda jako pravítko, a pokoušela se hýbat co možná nejméně, jelikož ani trochu netoužila po neplánované koupeli. Když si k nim ovšem přisednul další člověk - kluk, zhruba v jejich věku - patetické plavidlo se zběsile zakývalo. Yvonne se chytila stěn loďky, polkla nebezpečně se sbíhající sliny, a konečně si připustila, že asi nikdy nebude moct na palubu vylézt znovu. Tohle vypadalo minimálně na počínající mořskou nemoc, a to ty vlny ani nebyly nějak zvláště veliké. Střelila směrem nového kluka ostrý pohled, kterým naznačovala, že jestli chce, aby ho na uvítanou pozvracela, je rozhodně na správné cestě.
"Yvonne Montgomery," představila se stroze Romeovi, a nejistě zauvažovala nad tím, kam asi přijde tenhle, a jestli náhodou nebudou ve stejné koleji. Pak si zaumínila, že jí je to vlastně jedno, zhluboka se nadechla, vydechla, zavřela oči a soustředila se na to, aby nezvrátila dnešní snídani.

_________________

Zjevně zfetovanou Winifred Flann s úsměvem obešel a kupodivu se ani nezeptal, jestli zkoušela jeho čaj nebo co. Na to bude ostatně dost času na slavnosti a on se teď musel prodrat přes tři vagóny do kupé, kde nechal kocoura, což zapříčinilo, že z vlaku vystupoval mezi posledními.
Jak ale zjistil hned u kočárů, rozhodně to stálo za to.
„Auroro!“ zavolal zpátky a samou radostí málem zapomněl na čelo i kapesník. Byla možná trochu bledší, než si ji pamatoval, ale rozhodně ještě hezčí, takže je velké štěstí, že směr následující konverzace poměrně rázně určila ona. On Flann totiž možná byl ze Zmijozelu a pomalejší, co se sociálních interakcí týče, ale hormony už si s ním taky ráčily trochu pohrát.
„Nic, nic,“ zapíral, marně, „jo, to ta brzda. Rád tě vidím.“ Málem mu ujelo něco o tom, že mu chyběla, ale naštěstí to stihl spolknout; v okolí bylo přeci jen pořád dost spolužáků z koleje a kdo ví, jestli by ho pak nevyhodili. Rázné doporučení navštívit madam Pomfreyovou se chystal podobně rázně odmítat, ovšem když ho chytila a táhla ke kočáru, nějak na to zapomněl. Motýlí křídla ho v tu chvíli lechtala nejen na ruce, ale i v žaludku, a to si byl dost jistý, že žádné motýly v nedávné době nejedl. Než se stihl pořádně zamyslet, co že to jako má znamenat, byl uvnitř jednoho z kočárů a pokládal Šunku někam, kde nebude moc překážet.
„Jo, některý zvířata jsou... komplikovaný,“ přitakal, když se k nim přidal čtvrtý pasažér, ale těžko říct, jestli mluvil o něm, nebo o někom ze svého retardího obludária. Každopádně to nevypadalo, že by se Oliver chtěl nějak vykecávat, a na řadu přišla ona operace.
Aurořinu lékárničku Flann moc dobře znal, však taky hrála svoji roli, když se tenkrát strašně dávno poprvé potkali v Děravém kotli. Nemohl tedy říct, že ji vidí nerad, i když vidina dezinfekce mu den dvakrát nezlepšila. Neprotestoval ovšem, zatnul zuby a nechal se ošetřit, protože tak to přeci chodí, ne? Tristan by taky neposlal Isoldu do kuchyně, ať mu udělá sendvič, kdyby se ve vlaku praštil o lampu.
O tom, že rány do hlavy nejsou legrace, věděl jako zkušený famfrpálista svoje, takže pouze omluvně pokrčil rameny a jednou rukou si hmátl na čelo. „Nejsou na tý náplasti poníci nebo tak něco, že ne? Teda ne že by na nich bylo něco špatnýho nebo tak...“
Na zpytování svědomí a nadávání si, že je pako, neměl moc času, protože si záhy všimla jeho ruky a docela rychle si odvodila, co se stalo. A Flann prostě lhát nechtěl, rozhodně ne svojí vyvolené.
„Nepral!“ bránil se a dle svého nejlepšího vědomí a svědomí fakt nelhal, což okamžitě rozvedl, „jen jsem dal Andrewovi z Mrzimoru jednu do nosu a hned potom přišlo to brzdění, žádná bitka z toho nebyla.“ Na okamžik se odmlčel, ale rychle mu došlo, že tohle by asi měl vysvětlit trochu podrobněji, jinak bude za násilníka, což jednak nechce a druhak to není pravda.
„Hrozně totiž ublížil Anabelle od nás z ročníku a navíc mi ještě lhal, což se prostě nedělá. Normálně měl tu drzost mi tvrdit, že s ní nikdy v životě nemluvil, no chápeš to? Vždyť snad někdo i uzavíral sázky, kolik spolu ti dva budou mít dětí a kdy. Tak jsem mu prostě natáhl jednu spravedlivou.“
Pak se mírně zasnil, protože takhle si svůj první rytířský triumf fakt nepředstavoval, a kočáry mohly vesele vyjet.

_________________

Byla jsem potěšená, když mi Charlie dokonce do toho kočáru pomohl. Vážně, tohohle kluka by si měla Dorka vážit. Navíc jim to spolu slušelo, že jo. A já během prázdnin stihla i můj vnitřní hlásek přesvědčit o tom, že rýpavé komentáře, že to těm dvěma snad závidím, si má strčit někam. Kdepak, už tak jsem měla v hlavě dostatečný binec, nepotřebovala jsem, aby mi tam hlásek strkal ještě ničím nepodložené domněnky o Queenovi.
"Ale no tak, vždyť lektvary nejsou zas tak hrozný, dokud tě je někdo nenutí zkoušet na sobě," namítla jsem s menším pousmáním, když se zmínil o přežívání semináře. Co já bych za něj dala! Jenže to asi byl až moc havrpřístup. Navíc jsem si hned několik vteřin po tom, co jsem to řekla, uvědomila, že až moc nahrávám zmijozelskému, aby řeč stočil k Florencovi a pralinkám. Byla jsem si téměř stoprocentně jistá, že zrovna on o tom něco zaslechnout musel, i když jsem pochybovala, že by to Flo rozhlásil, a já o tom mlčela. Jenže na chodbě cestou na ošetřovnu nás několik lidí vidělo, a drby jsou drby a šíří se rychlostí blesku. Ale co, určitě na to všichni během prázdnin zapomněli. "Ve Finsku jsem nikdy nebyla, jaké to tam je?" zajímala jsem se. Vážně, z těch dvou zemí jsem navštívila zrovna akorát Grónsko, poněvadž otcovy představy zajímavé dovolené byly obvykle... velmi zajímavé. Ruměnce, který Charliemu přeběhl na moment po tváři, jsem si sice všimla, ale rozhodla jsem se nevyzvídat. Pokud o tom nechtěl mluvit, byla to jeho volba, a já neměla sebemenší právo z něj něco mámit.
Možná kdybych to udělala, ušetřila bych si mladíkovu následující otázku. SVATBA, ZÁSNUBY, KRASOŇ, POHROMA! Ozvalo se v reakci moje podvědomí, a já naprázdno polkla. Klid, Star. Nádech, výdech, nemusíš o tom mluvit. Nemusíš. Ne... Problém byl ten, že jsem Charlieho brala vážně jako kamaráda, a nevěděla jsem, komu bych, snad krom September McTreeové, mohla vyjma jeho vůbec něco takového svěřit. "A...ale znáš to, spousta čistokrevných snobáren, kde mě otec vystavoval jako nejnovější model koštěte v Potřebách pro famfrpál, a taky jsme ke konci prázdnin jeli do Japonska. Na týden, bylo to hrozně zajímavé, ta jejich jiná kultura a tak," opáčila jsem a doufala, že zmínkou o výletu do asijské země, aspoň trochu odvedu pozornost od tématu čistokrevní, svatby a tak. Poněvadž jsem si prostě stále nebyla jistá, zda s tou největší novinkou vyjít ven nebo ne. Hlavně se tvářit nenápadně a udržovat mírný úsměv. Dobře. Nenápadnost zřejmě mezi silné stránky mých výrazů nepatřila.

_________________

„Obávám se, že se modlit neumím. Ale prosit a přát si zvládám,“ ujistila jsem Yvonne obratem, a v duchu začala prosit jezero, aby nás ušetřilo, a všechny tvory v něm, aby nás nesežrali, kdybychom se náhodou ocitly v jejich teritoriu, tedy pod hladinou.
Že mi nejde až tak o spaní, protože v noci se má spát a ne si špitat, to jsem nezmiňovala. Víc mě trápilo něco jiného. „No, ale ani nebudeme mít stejnou společenskou místnosti, Yv. Budeme se muset potkávat ve Velké síni. Nebo v knihovně,“ navrhla jsem dvě možnosti, vyjma tátova kabinetu, který nám byl přece vždycky otevřený, alespoň podle slov mého táty. Prostě mě děsilo, že by Yvonne byla zavřená v nějaké části hradu, kam já nesmím a ona zase naopak nemohla ke mně. Ale i taková možnost tu byla a my se s ní musely chtě nechtě poprat, kdyby se to nakonec opravdu stalo.
Když si k nám přisedl ten kluk, který musel být stejně jako my prvák, protože starší studenti jeli kočáry, trochu jsem znervózněla a věnovala mu něco-jako-úsměv, až na to, že to působilo strašně mdle. „Veronica Thawne,“ představila jsem se i já a zůstala na kluka koukat jako na zjevení, protože jsem nevěděla, jestli je teď vhodná chvíle zapříst konverzaci nebo o ni kluk třeba ani nestojí. Tak jsem se rozhodla mlčet, aby mi třeba ještě nevynadal. Naštěstí se loďka krátce po jeho nastoupení dala do pohybu a my jsme začali směřovat ke hradu, který se pomaličku zvětšoval, a společně s tím mi klesala brada. „Páni!“

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0