Ugh. Jako fakt, nic lepšího nevyhrabe, to je opravdu ubohý. "No to teda ani náhodou, nejseš o moc vyšší." odvětím krapet pohrdavým tónem, i když doopravdy nemám šajna, jak moc je Max vysoký nebo není.
Jeho následnou reakci chvilku musím zpracovávat - protože sedm sprců přece není ani náhodou tolik! To je zanedbatelná cena i pro mě! Asi ho vážně praštím pánvičkou nebo něčím těžkým! "Sni dál, Maxi..." usadím jeho tupé návrhy se sarkastickým pohledem. Jako vážně, snídaně do postele, to je taky úchylný! Proč všechno, co Max řekne, je úchylný! Snídaně do postele? Vidět někoho před tím, než ze sebe po noci udělá člověka? S nevyčištěnými zuby? Nechutný! Každý ráno smrdí jako bezďák a všichni víme, že kluci mívaj poránu nehody a holky ráno bejvaj celý ulepený a mastný, než si umejou to háro a tak! Třeba já se budím s mokrou hlavou, protože mi ta hustá blonďatá hříva přes noc jen tak neuschne. A masáž? Co má pořád s tou masáží, vždyť je to to, nááh. Chápete? Tohle dělaj lidi co spolu pak spěj, jakože v posteli, dělaj ty prasečinky a tak. Moje máma tátu často masírovala. Jako malá sem je nachytala. Bylo to strašný. Věřte mi. Blah.
Maxova ruka kolem mýho pasu popravdě probudí spíše špatné vzpomínky, než nějaké pomyslné vzplanutí, jak by asi většina čekala a jak bych čekala já, podle těch tupejch románů který furt čtu. Ale o tom jsme se přece už taky bavili žádný romanťárny, škola, zkoušky, famfrpál. Na kluky jen koukat! Nesahat. Stejně mi sahání přijde úchylný, jako ty masáže, furt mi to neleze do hlavy, masáže a snídaně do postele, say whaat.
Když pak vlak zastavil úplně a Max laskavě sundal tu jeho packu z mýho ctěnýho pasu - nějak jsem se šokem nezmohla na protivné 'strč si tu ruku někam' a i kdyby, asi bych to neřekla -, opřu se dlaní o jeho hrudník abych se mohla zvednout. Super. Teď sem tak akorát celá pomačkaná a poválená, prefektka za všechny prachy. "Coože..." protáhnu zmateně a vyvalím na něj vyděšeně oči, pak zatěkám pohledem kolem sebe, jako bych se snažila zjistit, jestli jsem to brzdění cítila jen já, nebo jako co. Jasně že to byl vlak! Co to mele?! "Vždyť brzdil! To vůbec není pravda! Nevymýšlej si! Nikdy bych, u Salazara, eww!" začnu se urputně bránit, rudá ještě víc, než předtím, alespoň si urovnám povytaženou sukni a ohnutý lem sukně, trochu rychle napravím účes, který pak sama sobě prohlásím za 'ležérní verzi' a nechám bejt tak, jak je. "Mám takovej pocit, že tobě to ani nemusí holky říkat..." zamumlám na to jeho válení se a raději se konečně otočím, sbírajíc si svoje věci, velmi očividně rozhozeně. A nesmím, zapomenou zmínit Maxovi, že jestli o tomhle kecne, zabiju ho. Jasně, že se z toho dostal dřív než já, ne každej je zvyklej na fyzický kontakt, já nejsem zvyklá ani na objímání se s rodinou, natož válení se byť jen omylem po klukovi, kterej tu celou cestu velmi zřetelně očumuje a hlasitě komentuje mé ehm... boing. "A navíc, radši bych se válela po zemi, než po tobě." dodám nakonec jasně hraným lhostejným tónem. Prostě příště se přišiju do sedadla a nebudu stát, ani kdyby mě vraždili. Naah. Ani náhodou. Nikdy. Plus teda nebudeme zmiňovat, že se někdy doopravdy válím po studené zemi, protože hej! je to příjemný.

_________________

Tarenovi z očí sršel pouze chlad a povýšenost, pravděpodobně se mu postupem času přestalo líbit, že Darya na sebe strhla většinu pozornosti, protože to on byl pokaždé středem všech rozhovorů, on byl přeborníkem v rozdávání nadávek a povýšených pohledů a jednoduše řečeno, pouze on byl nejlepší. Darya ho dokázala upoutat, ať už zrovna mluvila, nebo zamyšleně vyhlížela z okýnka, Taren si pokaždé našel chvíli, aby si dívku prohlédl - velmi těžko se dá říct, co se za tím neurčitým a rozhodně odtažitým pohledem skrývalo, protože ani Taren to sám nevěděl. Na jednu stranu si u něho zasluhovala obdiv. Málokdo to měl v hlavě tak srovnané, na druhou stranu se v něm mísilo i drobné znechucení, které ho svrbělo na jazyku a on musel odolávat, aby debatu mezi Evelin a Daryu nekomentoval. Když to pokušení překonal, pouze se v duchu sázel, za jak dlouho Evelin odtud vypadne s brekem. Ale ač by si to nepřiznal, ta hrozná holka s ním chodila do ročníku, sic se mu podpálila obočí, a tak měl chvílemi nutkání probodnout Daryu varovným pohledem, ať si také hledí svého... no a poté tam seděl Cassidy Finley. Z logických důvodu by si právě ten měl zasluhovat pozornosti od Tarena co nejméně, ale ve skutečnosti to bylo přesně na opak a Taren s ním už před pár minutami započal očividně válku pohledů, protože se na něho neohroženě díval a provrtával se mu chladnýma, modrýma očima skoro až do duše. Myslel si, že se ten ubožák zalekne - to přece udělala většina, ale on ne a Taren byl nucen přistoupit na další level, takže chvílemi z chlapce nespouštěl pohled několik vteřin, i když z jeho očí nesršelo nic obdivného, jako spíše povýšenost, znechucení a vztek.
"Že si stará, neznamená, že si u mě zasloužíš respekt," odsekl prudce Taren, když konečně odlepil oči od Cassidyho a pořádně si Evelin prohlédl. Řekla hroznou blbost, i to se objevilo v Tarenově tváři. "Respekt si musí lidé u mě zasloužit a věř, že to není nic lehkého. Tobě se to pravděpodobně v životě nepodaří, stejně tak jako polovině profesorského sboru," ne-li víc, blesklo mu hlavou.
Ovšem, když se ozval Finley, Taren byl nucen k němu znovu stočit své oči, tentokrát však překvapené. "Ale... Rodwell má u tebe také vroubek?" ušklíbl se na půl posměšně, na půl pobaveně, "mně sice nic neudělal, ale slyšel jsem dost," přikývl důležitě, jako kdyby snad věděl naprosto všechno včetně Rodwellova soukromého života, což pochopitelně nevěděl, ale tvářit se tak uměl dokonale. I když... "podle mě by člověk, co byl v Azkabanu, neměl vůbec učit. A ke všemu nějaká mudlovská veš. Co to musí být za člověk, mudla z Azkabanu jako profesor v Bradavicích..." shrnul to pěkně, takže to i ostatním muselo znít hrozně, ať už byly Rodwellovými zastánci, nebo ne. "To samo o sobě vypovídá o úrovni Bradavic, ale řekl bych, že se nemusíme bát, Daryo," navázal plynule na dívčinu otázku, když k ní stočil pohled, "ministerstvo s tím už něco musí začít dělat, protože pokud to takhle bude pokračovat, budou Bradavice všem k smíchu... a můj otec to rozhodně tak nenechá," a těžko říct, kterého svého otce momentálně myslel, protože... ano, Taren už věděl, že je Gall. Ale o vnitřním rozpoložení, když se tohle dozvěděl, až jindy. Z hrdosti a důležitosti očividně nic neztratil.
A pak vyhlédl z okna a zamyšleně si promnul bradu, když si povšiml, že se konečně blíží do Bradavic. Bylo trochu zvláštní, že vlak stále nebrzdil, ale to se vyřešilo hned vzápětí, když Tarena zničeho nic neviditelná síla vyhodila ze svého místa a než si chlapec stačil něco uvědomit, co se stalo a pokusit se zkoordinovat vlastní pohyb, přistál přímo na svém spolužákovi na proti. Inu, přistál zní poněkud kultivovaně... zkrátka ho zavalil a jediné, co během té rychlosti a zděšení stačil, bylo, že se rukou zapřel o Cassidyho stehno, aby si nedali hlavičku, i když tu by si zrzek rozhodně zasloužil, ale Taren nehodlal rozrážet své perfektní čelo, do kterého mu teď spadla rozcuchaná ofina. Za určitých okolností by si radši udělal polštář z Evelin, nebo Daryi, ale na výběr merlinžel neměl - do kupé přišel první Cassidyho a Taren hned po něm, pochopitelně, že se usadili na proti sobě. A tak se teď musel se vší důstojností s touhle trapnou a neobvyklou situací rychle vypořádat, i když tu byl další problém, jedna malá a zdánlivě nedůležitá myšlenka, která se Tarenovi v hlavě během těch pár vteřin promítla. Zkoprněl, když Cassidymu vydechl do tváře a rychle se od něho zvedl, jako kdyby se o spolužáka mohl popálit, načež si rychle oprášil imaginární špínu na bílé košili a rukou vrátil ofinu na své místo. "Co ten vlak řídí za kreténa?" ulevil si, zatímco se za těmi slovy skrývala malá dušička z toho jednoho zvláštního pocitu, který se v Tarenovi usídlil. Rychle sundal vlastní kufr, přehodil přes sebe hábit a hodlal zmizet dříve, než to stačí někdo v kupé více komentovat.
"Neutop se. S tím zlobrem na lodičkách to je dost reálné, uvidíme se v hradě," kývl směrem k Darye důležitě, jako kdyby se nic nestalo a vyšel z kupé, kde se zařadil do fronty, která pomalu vycházela z vlaku. A když už skoro svým spolužákům zmizel z dohledu, ještě jednou se otočil přes rameno a s absolutním zmatením v očích se zadíval směrem k Finleymu, i když už mu nemohl pohlédnout do tváře, než zmizel někde v davu...

>>

_________________

Popravdě bylo docela fajn, že její kupéčková společnost je vyvážená profesorovou upovídaností a Stargazerinou tichostí. Mohla se přitom také trochu uklidnit, jelikož se jí pořád dokazuje, že havraspárští nejsou moc společenská sebranka. Tedy nepočítaje jejich kolejního ředitele, což je na druhou stranu paradox. Kdyby to bylo možné, Lori by možná byla i ochotná vsadit všechny svoje květináče s kaktusy, co má doma, že jejich profesor je patrně nejukecanější ze všech na škole. Tím pádem ale nejsou dějiny tak nudný předmět, jak ho všichni prezentují. Chce to jen správného učitele.
Z myšlenek ji vyvedlo až náhlé profesorovo plácnutí do čela a jeho z nenadání se vznášející kufr, ze kterého po chvíli vyskočila pralesnička. Ačkoli si Lori moc nelibovala v žábách, překvapivě má dobrou paměť na všelijaké jedovaté a životu nebezpečné tvorečky. Star očarovala pravděpodobně víc, protože na profesora hned vychrlila pár otázek. Lorene se nad tím pousmála, přeci jen se v její starší spolužačce najde upovídaná část. I v ní by se našla, jen by to chtělo příležitostné téma.
Při mazlení s pralesničkou se profesor rozpovídal o tom, jak určitě skvěle vybral letošní prefekty. Lorene opět zapochybovala, že zrovna její výběr byl ten správný, ačkoli by jí měl asi spíše naskákat ruměnec stejně jako Stargazer. Proto se jen děkovně usmála a pokynula profesorovi rukou. Nikdy nevěděla, co má odpovídat na komplimenty a jim podobné.
Zatímco profesor rozebíral se Star léto, Lorene jen spokojeně hladila kocoura a poslouchala, jakou nabídku navrhl Star. Sice jí připadalo zvláštní, že profesor nabízí "jen" studentce takovou osobnější věc. Ale už byla po těch letech zvyklá, takže jí to po menším zvážení vlastně ani nepřekvapilo.
Nakonec už jen poslouchala profesorovo lámání rukama nad žádnou posilou pro jeho předmět. Musela se nad tím pobaveně uculit. Jeho otázka jí ale ten úšklebek zase z tváře smetla. Nechala nejdřív promluvit Stargazer a po menším rozmyšlení své odpovědi otevřela pusu. "No, dřív jsem o tom přemýšlela. Ale teď mám pocit, že bych se na tu práci moc nehodila," pokrčila trochu křečovitě rameny. Pravdou bylo, že se spíš bála toho, jak by asi učila se svojí neschopností mluvit.
Když přijela dáma s vozíkem, koupila si od ní dvě čokoládové žabky, které si strčila do své brašny. Během těch pár okamžiků v tichosti už vlak projížděl Prasinkami a jeho prudké zastavení způsobil, že kočičí návštěvník jí vyletěl z klína na zem a vyletěl z kupé do A3, kde si pohotově vyskočil do Ezrova klína. Lorene nad jeho pádem nejdřív polekaně sykla, ačkoli to zbytku osazenstva mohlo připadat vtipné, ale nad jeho úprkem se už začala tiše pochechtávat. Pak se obrátila ke Star. "Ehm, nechceš se mnou jet kočárem?" zeptala se jí nakonec s menším úsměvem. Neptala by se jen tak někoho, a i když byla Stargazer starší, Lorene spíš připadala celkem přátelská.

Tamsin naoko rozzlobeně našpulila rty a nasadila dokonale zklamaný výraz, když se Arsen ohledně té laboratoře vyjádřil tak tajemně. „Alee, tak aspoň nápovědu,“ protáhla se psím výrazem, který se ale vytratil ve chvíli, kdy ji rošťácky cvrnknul do nosu. „Hej!“ vyjekla okamžitě nespokojeně, načež ho s tlumeným smíchem na oplátku šťouchla prstem do žeber.
„Fakt? Tak aspoň něco pozitivního. Každopádně, to s tou ponožkou a žíravinou asi muselo bejt dost… no, zajímavý. Jenom si nějak nedovedu představit, jak k tomu došlo,“ přiznala, přičemž ještě krátce pokrčila rameny, nicméně pobavenému uculení se stejně nevyhnula. Maličko nepřítomný výraz ve tváři následně nasvědčoval tomu, že nad tím plavovláska fakticky přemýšlí, jenže po chvilce to vzdala a rozhodla se věnovat dalšímu tématu hovoru.
„No jo, co by to byl za první příjezd do Bradavic bez minimálně jedné spontánní koupačky v jezeře,“ navázala vesele a děkovně se usmála, když jí Arsen sám od sebe vtisknul do ruky sendvič. Na jeho potvrzení potom zareagovala jen ještě širším uculením a kývnutím hlavy, protože víc se to rozpitvávat asi nemuselo.
Vzápětí následovalo přátelské loučení s malou fotografkou a později i dlouho očekávaný příchod oblíbené paní s vozíkem. Tamsince se náhle rozsvítila kukadla jako dvě menší žárovky a i když teď byla trošku zasycená tím sendvičem, nahrnula se ke dveřím jako velká voda. „Brý den,“ broukla s úsměvem ke staré paní, než sklouzla pohledem k vozíku, aby obhlédla nabídku. „No, to bude na dlouho… Ale jo, čokoládový žabky berem určitě. A k tomu ještě… eee… To je fakt na pytel, tohle nakupování sladkostí. Celý vozík asi není na prodej, že? Ne, dělám si legraci. Každopádně, jestli nechceš ještě něco ty, tak za mě je to asi všechno,“ prohlásila, zatímco nenápadně chmatala v kapse hábitu, aby vytáhla mince k zaplacení. Pokud si Arsen řekl ještě o něco, krátce pokynula a počkala, až paní vytasí se vším, o co si požádali. Jakékoliv Arsenovy případné snahy o zaplacení sabotovala lehkým plesknutím přes ruku, protože o tohle se mínila postarat sama Tamsin. Záhy, po oddrkotání vozíku k dalšímu kupé, to argumentovala poměrně strohým a tvrdohlavým: „To máš za ten sendvič.“
Pár chvil na to se už za okny začaly rýsovat první domy v Prasinkách, což znamenalo jediné… „Už tam budeme,“ poznamenala, jako kdyby to snad Arsenovi nemohlo dojít samo, a bezděky se postavila na nohy. To stání jí ale samozřejmě moc dlouho nevydrželo, jelikož v dalším okamžiku vlak prudce zabrzdil a ona sebou ze setrvačnosti mrskla přímo na protější sedačku. A co hůř, přímo na Arsena. Hm, očividně jí nebylo přáno, aby se před ním aspoň jednou nějak neztrapnila. „Ehm…“ vypadlo z ní rozpačitě. „Někdo by tomu strojvedoucímu měl asi vysvětlit, že příjezd na konečnou zastávku není vhodná doba na kochání se krajinou,“ zašveholila maličko přiškrceně, načež se konečně rozhodla přestat omezovat jeho osobní prostor, na chviličku se otočila zády, aby si zastrkala vlasy za uši a rozehnala červeň ve tvářích. Neúspěšně, jak jinak. „Já… promiň. Půjdeme?“ optala se nakonec s očima sklopenýma k zemi a nepatrně kývla hlavou ke dveřím kupé.

_________________

| +

Ezra sa na Ginger díval s miernymi obavami, že jeho snahu o nápravu toho, čo sa medzi nimi dialo zavrhne a zhodí do priekopy. Prvým dobrým znamením mu bolo, že si Ginger oblizla pery a keď sa jej ústa nakoniec stočili do úsmevu, spadol mu kameň zo srdca. Nevedel, čo by robil ak by to nezabralo a oni by sa nezvládli udobriť. Našťastie to ani nemusel zisťovať, pretože Ginger sa očividne spamätala. "Ospravedlňuješ sa? A ja som si vždy myslel, že ty to slovo ani nepoznáš," podpichol kamarátku s letmým úsmevom na perách. Naozaj sa mu uľavilo a skutočne ho potešilo, že Ginger dokázala priznať chybu, pretože tentokrát bola z jeho hľadiska tá chyba naozaj na jej strane. "Naozaj by ma zaujímalo, čo také si si predstavovala, že ti píšem... Domýšľavá ženská..." pokrútil hlavou zo strany na stranu, ale bolo na ňom vidieť, že si ju viac-menej len doberá. "Auu... toto mi fakt nechýbalo," zahral zraneného chudáčika, keď ho Ginger slabo kopla do nohy a vrátila mu tak pošťuchnutie. Nad jej ďalšími slovami len nechápavo pretočil oči. Ezra naozaj nechápal, čo tá Ginger mala stále s Arianou a čoho sa to v tých jeho listoch vlastne tak strašne hrozila. To Arianu nemohla vystáť alebo čo? Vadilo jej, že sa s Arianou občas zastavil na kus reči? Radšej sa nad tým ale dlho nezamýšľal a Ginger mu to vlastne ani nedovolila, pretože si hneď k nemu prisadla. "Jasné, že ti to nemôžem odprisahať! Veď som ti v každom liste písal ako to s Arianou naozaj bolo! A keby si ich aj otvorila, sama by si to vedela!" odfrkol si, ale nezdalo sa, že by ho to už nejak trápilo. Konečne sa uzmierili, tak prečo sa v tom ďalej rýpať. Navyše bol momentálne spokojný ako už mesiace nie. Ginger mal hneď vedľa seba, nehnevala sa na neho, usmievala sa a dokonca si aj oprela hlavu o jeho rameno. Trocha natočil hlavu, aby na Ginger dovidel, keď bola tak blízko, ale do tváre jej aj tak nevidel. "Hej... malá Žinžl," oslovil ju, aby sa uistil, že mu na tom ramene nezaspala, pretože Ginger toho bola určite schopná. "Dúfam, že si zo mňa nemieniš spraviť vankúš. Máš ťažkú hlavu a dosť tvrdú...kostnatú," upozornil ju pre istotu, nech sa na ňom nemieni usalašiť. V skutočnosti mu to vôbec nevadilo, vlastne mu to bolo celkom príjemné, ale nemohol si nechať újsť príležitosť, aby kamarátku podpichol. "Prázdniny boli nanič ako si si iste vyvodila... ale aspoň som brigádoval u nás v tanečnej," pokrčil ramenami. "Na Mistráku som nebol, oco je bez práce, takže si nemôžeme zrovna vyskakovať. Čo ty? Kde si bola a s kým?" spýtal sa zvedavo a tekol pri tom na kamarátku pohľadom, načo jeho oči na okamih skĺzli na ich stehná, ktoré sa letmo dotýkali. "Asi by sme sa už mali vyzliecť," povedal a trvalo mu celú sekundu, kým si uvedomil, čo že to vlastne povedal... "PREZLIECŤ!!! Myslel som PREzliecť!" náhle sa od Ginger odtiahol a rýchlo vyskočil na nohy, pričom sa tváril akoby videl ducha. Bledý ako stena a postupne začal rýchlo červenieť. "Mala... mala by si sa ísť prezliecť," povedal, ukázal rukou na dvere, a potom sa rýchlo otočil kamarátke chrbtom a začal si vyberať veci na prezlečenie, aby sa jej nemusel pozerať do tváre. Taký trapas! Teraz sa na Ginger pozrieť naozaj nemohol a navyše cítil ako mu horia tváre. Jediné, čo mu zostávalo, bolo dúfať, že sa Ginger tak maximálne zasmeje a nechá ho utápať sa vo vlastnej hanbe. Ako sa mohol takto pomýliť? Na čo si myslel, hlupák? Ginger našťastie celkom rýchlo odišla a ak nebola celkom hluchá, mohla z vedľajšieho kupé začuť tĺmene údery, akoby si niekto udieral hlavu o stenu a ešte tĺmenejšie: "Idiot! Idiot! Idiot!"
Ezra sa samozrejme prezliekol rýchlejšie ako Ginger a tak už nejakú chvíľu postával pred kupéčkom, keď sa na chodbe objavila Ginger. Uniformu mal na neho dosť neporiadne upravenú, na uniforme mal oblečený habit a na ňom svoj červený nablýskaný odznak. Vlasy trocha strapaté a na čele jeden okrúhly červený fľak akoby do niečo nebodaj vrazil. "Tiger!" zvolal, keď z nejakého kupé vyletel jeho kocúr a zamieril k nemu. "Kde si sa flákal? Zasa si otravoval nejaké dievčatá, čo?" poškrabkal kocúra na hlave.

_________________

Ethan o mou společnost očividně nestál a já se rozhodl, že se mu vnucovat nebudu. Třeba jednou přileze, až mu někdo z milých spolužáků párkrát strčí hlavu do záchoda. Že patřil k těm starším studentům, to určitě nebude nikoho zajímat. Je to Harrington, navíc Harrington, co přestoupil z jiné školy – osoba jako stvořená pro šikanu. Jednoduše jsem si Ethana přestal všímat a ještě okázaleji jsem ignoroval jeho příbuznou, která aspoň naštěstí mlčela. Tvářila se sice divně, ale to bylo u Harringtonů zřejmě normální, takže jsem to neřešil.
Když se za dveřmi kupé objevila další Harringtonová, protočil jsem očima a usoudil jsem, že se z všech těch Harringtonů budu muset léčit pivsonem a možná i trávovými koláčky. Tři Harringtoni za jeden den? To nemohl člověk přežít bez psychické újmy. Vetřelkyni s foťákem jsem neviděl, protože když se zastavila u našeho kupé, zrovna jsem se natahoval ke svému kufru...
No a v tu chvíli vlak prudce zabrzdil, takže jsem málem slítnul i s kufrem. Samozřejmě jsem peprně zanadával, protože byl v tu chvíli ohrožen můj drahocenný náklad chlastu, který děsivě zacinkal. Kufr ale nakonec nespadl a já taky ne, což byl asi zázrak. Vylovil jsem svou školní uniformu, jakmile vlak úplně zastavil, a rychle jsem na sebe hodil aspoň košili a hábit, přičemž jsem ignoroval fakt, že v kupé nejsem sám. A co, ti dva mě nevykoukají.
„Tak... se asi zatím mějte,“ rozloučil jsem se nakonec, věnoval Ethanovi podivný škleboúsměv, který měl znamenat merlinví co, Hillary jsem jednoduše mávnul na rozloučenou, a pak s úlevným vydechnutím opustil kupé. Na začátku téhle cesty jsem si možná myslel, že to bude fajn, jet s Ethanem, ale teď jsem byl vážně rád, že to mám za sebou.
Při výběru kočáru jsem si dal záležet, abych se nacpal ke spolužákům a tudíž nehrozilo, že budu muset trávit další kus cesty opět s Harringtony. To už by moje psychické zdraví nemuselo vydržet.

>>

_________________

Cesta za hovoru ubíhala kupodivu mnohem rychleji, než si Drian kdy pamatoval, že by mu cesta ubíhala. Dobře, možná to byl jen momentální subjektivní pocit, ale chápeme se, že ano. Chvílemi sledoval míhající se krajinu za oknem, chvílemi se vracel pohledem ke spolužačce, a docházelo mu, že takhle prostě na Berry zapomene. "Někdy si říkám, že ona bude ještě učit vnoučata našich vnoučat," ušklíbl se pobaveně ještě naposledy ohledně jejich kolejní.
Přesuneme-li se přes všechny komplimenty a podobně, které Drian tak nějak ukončil pomocí úsměvů, zůstává nám před příjezdem do Prasinek už jen plány ohledně Egypta.
"Hm, tak bych to viděl možná na týden, nevím jestli víc dní naši povolí, když je ségra ještě takový škvrně," řekl zamyšleně a už si v duchu začal kalkulovat, na kolik by je taková sranda vůbec vyšla, "každopádně s válením u vody se počítá!" Následovalo další, trochu uličnicky působící zazubení. Kdo ví, co se v tu chvíli Richardsovi prohnalo hlavou. Každopádně si dovolil další poněkud dlouhý pohled na Emerald a ano, jeho představivost běžela v tu chvíli na plné obrátky, takže ji v duchu viděl u moře v plavkách, a ten pohled se mu rozhodně zamlouval. Hej, kterému klukovi by se nezamlouval?!
Následně se ale Drian překvapením div neudusil. Zdálo se, že Em slyšela o té sázce, která byla praprůvodcem všech jeho problémů. Což se mu ani za mák nelíbilo. "No, teda, znáš to, oni lidi často povídají hlouposti...a.... a vůbec." Měl jediné štěstí, že vlak v tu chvíli zastavil (Drian div nesletěl ze sedačky, ale udržel se) a ušetřil tak oba od pokračování téhle divné situace. "Umm, jo, jasně," odkýval, případně nabídl pomoc s nějakými zavazadly, a na nástupišti se se slečnou rychle rozloučil se slovy, že půjde najít kamarády. A zmizel z dohledu, kde si někde za rohem nenápadně připl prefektský odznak, než se vydal ke kočárům...
>>
Mimo herně:
Driana do kočárů nahazovat nebudu, možná se objeví u Nebelstolu, uvidíme.

_________________

"Nikdy," potvrdil jsem svá slova s pokrčením ramen. Já jsem Flannovi doopravdy nelhal, a proto jsem nechápal proč se jeho tón hlasu najednou tak změnil. A dělat z něho blbce by mě samozřejmě ani nenapadlo, že jo.
Povzdechl jsem si a svůj pohled jsem stočil opět k oknu. "To spíše tebe někdo majzl něčím trvdým po palici, ne? Tak tedy ještě jednou.." odmlčel jsem se a pohledem jsem znovu zabloudil k Flannovi. Vážně jsem pořád nechápal o co mu jde a proč se mě snaží stále přesvědčit, že jsem se s Xaverii normálně vždycky bavil. To prostě nebyla pravda. "Ti tady jasně říkám, že jsem se s ní nikdy nebavil. Nikdy. A rozhodně ti tady nelžu a to myslím jako hodně vážně. Už od prvního ročníku jí nemám rád a ona mě taky ne. Vážně nechápu co to s vámi dneska je," zabručil jsem už krapet otráveně, protože tenhle rozhovor mě začínal vážně štvát. Stačilo mi Xaverii dneska vidět, bavit se mi o ní nechtělo a svým otráveným pohledem jsem to dával jasně najevo.
"Super," kývl jsem hlavou jakmile mi Flann řekl, že je to všechno a já doufal, že tedy zmizí brzy z kupé i když k tomu se evidentně neměl. Pohled jsem opět stočil k oknu, abych zjistil kde se tak přibližně nacházíme. Už jsme byli blízko a já jsem se čím dál tím více těšil až budu v hradě. Rozhodně jsem však nečekal, že vlak zabrzdí na poslední chvíli, a tak prudce, že jsem se skončil poměrně rychle na druhé sedačce. "By mě zajímalo jaký pako ten vlak řídí.." vypadlo ze mě jakmile jsem se nějak tak sesbíral.

_________________

Preclíček přikývl hlavinou a na holkokluka se pousmál. "No oni jakože rodiče moc věcí neřeší, víš? Tátovi je putna hodně věcí a mamkám taky. Často se stává, že dokonce na některé věci zapomenou. A hlavně.. ta situace a tak jde nějak tak mimo naší rodinu," chlapec pokrčil rameny a zavrtěl se krapet neklidně na místě. To co se dělo šlo vážně mimo Powellovic rodinu.
"Ono je to.. krapet složité no," věnoval Kath krapet nervózní úsměv a lehounce pokrčil rameny. S někým se mu hold bavilo o tomto lépe a s někým zas hůře a i když pochyboval o tom, že by se mu dívka smála, svěřovat se jí s nějakými detaily zatím nechtěl..
"Jo? No stejně se toho krapet bojím. Jako Peter v tom určitě bude dobrý, ale já radši asi ty Lektvary. A Bylinkářství.. myslíte, že si příště budu moci přivést své kytky?" Nevině se uculil na všechny tři a raději se nezmiňoval o tom, že tím myslel polovinu svého záhonu. Protože co když mu to maminky a tatík nebudou zalívat? Jakože to by bylo strašně moc hrozný!
"Já bych rád někam kde bude i můj brácha a nebo Vincent, to je takový strašně super kluk.. ale jinak mi je to vlastně jedno. Mamky chodily do Mrzimoru, říkaly že je to super kolej.. tam vlastně chodíte všichni tři, že jo?" tentokrát věnoval úsměv všem třem načež k nim vlítla ona dívenka a vyfotila je..
Prudké zabrzdění vlaku Preclíček nečekal takže nebylo divu když ze sedačky tak trochu skončil na Kath. Doslova. "Ehm.. promiň jsem nečekal, že se to stane," prohodil jakmile se posbíral a omluvně se na dívenku usmál. "To už jsme jako tady? Ta cesta strašně utekla," prohodil Preclíček krapet nervózně když se podíval z okna ven. Studentíci se začínali shromažďovat venku, takže se plavovlasý chlapec nechal unášet davem.
"A nesníte nás?" Krapet nedůvěřivě se zahleděl na poloobra, protože on znal všechny pohádky o obrech, který jedí lidi. A tenhle ten vypadal zrovna jako někdo kdo by si pár prváčků dal a Preclíček rozhodně nechtěl být mezi těmi, které s ní, takže se rychle pžiblížil k lodičkám a do jedné si brzy sedl.

_________________

Pobaveně jsem se zašklebil, když mě Ariana setřela tím, ať prej sním dál, a zabodl jsem do ní pohled. No co, snaha byla... A já stejně po Arianině společnosti nijak moc netoužil – jenom jsem se chtěl občas pokochat tím nadělením, co ukrývala pod košilí, to bylo všechno. Jinak mi byla docela ukradená.
Když se Ariana začala dušovat, že za to všechno může vlak a to, jak zabrzdil, pobaveně jsem se uchechtnul a provokativně se na ni zadíval. „Jasně, jasně... Namlouvat si to můžeš, Ariano,“ prohodil jsem frajersky a zavlnil obočím. „Jsi na mě prostě chtěla padnout, to je jasný,“ obvinil jsem jí, ačkoliv mi bylo jasné, že to schválně neudělala. Ale popichovat jsem jí kvůli tomu mohl, ne? Nebylo pochyb o tom, že se toho Ariana hned tak nezbaví... Hezky jí to připomenu, kdykoliv jí uvidím. A nejsem zmetek ani trošku, nope. „Proč myslíš?“ povytáhl jsem obočí a zatvářil se pobaveně, když podotkla, že mi holky ani nemusí říkat, že se po mně chtějí válet. Beztak se po mně žádná baba válet nechtěla, žádnej sexy sportovec jsem nebyl. Alespoň jsem si to o sobě nemyslel. „Po zemi? Bych tě měl za ještě většího magora, než teď,“ podotkl jsem s pobaveným úšklebkem.
„Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se po chvíli, když jsem se posadil, a zvedl jsem k Arianě pohled. Tohle byla naprosto nerýpavá otázka položená s upřímným zájmem. Možná jsem se choval jako zmetek a namyšlený idiot, ale ostatní mi nebyli tak úplně ukradení, jak to mohlo vypadat. Nicméně musel jsem uznat, že kdyby se Ariana praštila do hlavy, nebo tak něco, asi by to ani nebylo poznat.

_________________