Čas ubiehal naozaj veľmi rýchlo a krajina sa mihala za oknom tak energicky, že si to ani nestíhala poriadne všímať. Bolo to zvláštne, pretože sa pre ňu cesta vlakom vždy vliekla úplne pomaly kvôli tomu, že sa do školy tešila no teraz to bolo iné. Stále sa tešila no kvôli rozhovoru a nie častým pohľadom do okna na uistenie sa, kde sa práve nachádzajú, jej to všetko išlo naozaj oveľa rýchlejšie ako obyčajne.
"Vážne si myslím, že bude učiť ešte aj moje vnúčatá," zverila sa mu so svojou skoršou myšlienkou, ktorú však predtým nepovedala nahlas a pobavene sa nad tou predstavou zazubila. Ich vedúca je pravdepodobne najstaršia zo všetkých fakultných vedúcich, no aj napriek tomu bude pravdepodobne na škole ešte desiatky rokov. Bez nej si proste nejde školu predstaviť.
Čo sa ale týka jej malej sestry, ďalej sa už na jej adresu nevyjadrovala. Kadie jej robila starosti už odkedy si na nej všimla podobné vlastnosti ako má ich matka a hoci sa naozaj veľmi snažila vtĺcť svojej sestre do hlavy čo najviac z akéhosi slušného správania alebo z nesúdenia ľudí pred tým, než ich stihne spoznať, stále to pre ňu nevyzeralo veľmi ružovo. Na Drianove slová teda len zľahka prikývla a vďačne sa usmiala, pričom sa ale rýchlo zamerala na jeho ďalšie slová, aby znovu potlačila svoje starosti niekam do úzadia. Na ne bude čas neskôr. "To ale neznamená, že to od teba nie je milé a že ti za tie slová nie som vďačná," poznamenala, tentokrát už bez výrazného začervenania sa ako predtým, pričom sa jej úsmev na perách predsa len rozšíril o niečo viac a hneď sa cítila omnoho pokojnejšia a spokojnejšia. Komplimenty predsa mala rada každá žena a každá si ich veľmi vážila. Ona sama sa však s nikým nikdy nehádala o tom, že komplimenty na jej osobu sú neopodstatnené alebo že nie sú pravdivé. V jej očiach bolo na každom niečo krásne, čo si zaslúžilo pochvalu a ona nebola výnimkou.
"Uvidíme,..." zhlboka sa nadýchla a rukou si prehrabla neposlušnú ofinu, ktorá jej začala padať do očí, "no veľmi by ma potešilo, keby to tak bolo." Kade bude určite potrebovať niekoho, kto ju nenechá spadnúť na zlú cestu, niekoho kto je úplne iný ako ona a bude jej tak ukazovať to, že sa dá fungovať aj inak, ako ju učila matka. Snáď to vyjde. Tá myšlienka jej znela v hlave ešte niekoľko sekúnd po tom, pričom sa sústredila len na ňu a teda zostala na malú chvíľu ticho.
"Áno, na také niečo som myslela aj ja," prizná, keď sa opäť vrátia k plánovaniu výletu do Egypta a sama sa rýchlo zamyslí nad tým, čo vlastne chcela vidieť ona. "Myslela som však aj na niekoľko dní pri mori, len oddych a teplé slnečné lúče," na perách sa jej rozrastie úsmev a ona sa zadíva niekam do diaľky, akoby sa už pozerala na tú krásnu pláž obmývanú teplým morom, ktorého farba sa nápadne podobá na Adrianove oči. Z tej krásnej predstavy ju však rýchlo prebral jeho hlas a ona pokrútila hlavou, aby sa trochu "prebrala" zo svojho sna a mohla tak reagovať. "Ja neviem, tak nejak som si myslela, že ste mali k sebe celkom blízko ku koncu školského roka. Navyše, na jednej hodine, myslím že na čarovaní, som počula bandu našich spolužiakov baviť sa o tom, že ju určite nezbalíš." Jednoducho pokrčila ramenami pretože si teraz vážne nebola istá, či sú jej informácie správne alebo nie. Samozrejme, nemohla skrývať mierne rozpaky a to, že vlak prudko zabrzdil a ona takmer vyletela zo sedačky bolo pre ňu ako vyslobodenie. Rýchlo teda vyskočila na rovné nohy a vykukla cez okno aby sa uistila, že sú už naozaj v Rokville. "Mali by sme ísť," zľahka sa na svojho spolusediaceho usmiala a zamierila priamo k dverám, od ktorých sa už ozýval známy burácajúci hlas.
>>>

Překvapeně jsem zamrkal a zvlnil rty do pobaveného a trochu nevěřícného úšklebku. „Já jsem na tebe bezdůvodně hnusnej? Že o tom nevím,“ podotkl jsem a zakroutil nad ní hlavou. Určitě si v hlavě představovala nějaký sado maso a shazovala na mě něco, co jsem vůbec neudělal. Harringtonovi byli praštění, takže bych se zrovna tomuhle vůbec nedivil. To, že měla velký prsa, byla jedna věc, to, že byla prdlá, byla věc druhá.
Když už to začínalo vypadat, že mi Ariana mou žádost o lékořicové hůlky hodí na hlavu, zintenzivnil jsem ten svůj psí pohled, kterému se určitě odolávalo jen těžko. A zřejmě zafungoval i na slečnu Svěrací kazajku, protože se otočila zase zpátky do chodbičky a dál vyhlížela bábi s vozíkem. Těžko říct, jestli se otočila kvůli bábi, nebo kvůli tomu, aby se na mě nemusela dívat. Obojí bylo docela pravděpodobné. Trpělivě jsem čekal, až nakoupí, a když zaplatila a vrátila se do kupé, zvedl jsem k ní pohed.
Nicméně jakmile jsem se dozvěděl údajnou cenu, vykulil jsem oči a vzápětí jsem po Arianě hodil takový ten pohled „to nemůžeš myslet vážně“. „Ses cestou praštila do hlavy, nebo co?“ vybafnul jsem. „Dvanáct galeonů nestojí ani nová hůlka, ta vopravdová,“ zakroutil jsem hlavou. „Takže nemel nesmysly a řekni mi nějakou normální cenu, nebo ti nedám nic,“ prohlásil jsem, protože dvanáct galeonů jsem u sebe snad ani neměl. V kufru jo, ale u sebe po kapsách jsem měl jenom drobáky, měnu naprosto dostačující na zaplacení blbostí ve vlaku. „Dám ti maximálně pár srpců a možná k tomu přihodím masáž nohou, nebo tak něco.“ Neblbni, Maxmilliane, umřeš.
Naše obchodování však bylo přerušeno poměrně prudkým zabržděním vlaku a já bych se fakt divil, kdyby Ariana nepadla na mě... Ne že by mi to vadilo, že jo. Kdyby to náhodou hrozilo, natáhl jsem automaticky ruce, abych jí zachytil, ale jinak jsem měl spíš co dělat, abych nespadl ze sedačky. Být jen trochu větší hajzl, osobně bych zašel seřvat strojvedoucího, ale byl jsem si docela jistý, že o to už se postará nějaký jiný čistokrevný zmetek.

_________________

Dívčina tvář náhle ztratila veškerou červeň, která se na ní do teď vytrvale držela. Představa mírumilovného kouzelnického světa se zbortila jako domeček z karet, a Renin žaludek se strachem sevřel. Její představivost byla hnedka plná díťožroutských ježibab, vařících se žab a několikahlavých chlupatých monster, plivajících sliz. Mířili do hradu plného duchů, oblud a.. Bradavic. Proč by se nakonec ona škola jmenovala Bradavice?
Dívka stačila jen polknout, když se dveře do cé jedničky otevřely a dovnitř nakoukla.. Dívka s fotoaparátem, naštěstí ne žádný bubák! Co Ren zarazilo, byly dívčiny vlasy - měla je podobné jako ona, jen o něco menší. Při jejím vysvětlení, že se chystá pořídit fotografii jejich kupé, se rudá vlna do Renina obličeje zase spolehlivě vrátila. Na fotce tak vypadala jako bílorudé rajčátko s čímsi jako pokusem o úsměv. Nebyla příliš fotogenická, nerada se fotila.. Ale co jí zbývalo!
Netrvalo dlouho a slunce začalo zase pozvolna klesat. K pozdnímu odpoledni pak vlak konečně zastavil. Pohled z okna naštěstí neodhaloval žádné obludy, a tak se vnitřní panika opět umírnila. Alespoň... Trošku. Mlčky se spolu s ostatními zvedla, a v mačkanici s ostatními studenty pomalu vystoupila z vlaku.
,,Kam teď..?" špitla k Julii, Romeovi a Isaacovi, načež se ohlédnutím ohlédla, za jsou za ní. Snad. Raději se držela poblíž studentů, které alespoň trochu znala. Co jí také nakonec zbývalo? Prváky si k sobě svolal jakýsi.. Člověk? Až na to, že trčel vysoko nad hlavami ostatních, dokonce i nad o hodně staršími studenty. Ren k němu vykročila poměrně bázlivě, hnedka za ostatními prváky. Chodit k onomu.. Skoro-obrovi příliš netoužila.
Brzy se ocitli u lodiček, na kraji velkého jezera, které bylo z části zakryto křovím. Velkolepý výhled na Bradavický hrad tak studenty ještě čekal. Ren si neodpustila tiché zaúpění, když se měli do lodiček vejít tři. V kupé byli čtyři! V těchto situacích zůstávala Ren obvykle sama, nu tentokrát se alespoň ujistila, zda ji některá dvojice z kupé nezve k sobě. Něco takového by samozřejmě přijala s nadšením, v opačném případě jí holt nezbylo nic jiného, než se přitulit k jiné dvojici.

Mimo herně:
Spýd! Omlouván se, že přeskakuji, žel zítra už nebudu stíhat postovat zřejmě

Nevím, proč jsem předpokládala, že Max na cenu prostě kývne a nebude mít kecy kolem – přece pro někoho z rodiny jako je jeho musí být dvanáct galeonů úplný nic, chápete, pár drobných, ne? "Co blbneš, to je i s donáškou, vypadám snad, že jsem skřítek, abych makala zadarmo, nebo co?" nadzdvihnu tázavě obočí a zatvářím se jakože duuh, snad si nemyslel, že to nezkusím! Každej by to zkusil. Jenže jeho následující slova mě dost jasně přesvědčí o tom, že není natolik blbej, aby vysolil takový prachy bez keců. Vlastně myslím, že těch dvanáct galeonů nevysolí nikdy. "Ále, ňák chytrej." zamručím nespokojeně a přešlápnu. "Fajn," začnu nakonec, protože to fakt nemá cenu. "Sedm. Aby ses nezbláznil, drobný..." odfrknu si poté, co prohlásí, že mi dá maximálně pár srpců. Na masáž nohou fakt nereaguju, protože je to poměrně nechutný a vůbec... blah. Kdo by měl rád masáž nohou, vypadám snad jako gorila? Wait. Fakt? Ne! Vždyť jsem si nohy holila! vážně! Dneska ráno! Nejsem gorila. Klídek, Ariano, klídek. A jo, vidím v tom tu ironii, že mu zrovna já říkám, aby se nezbláznil. Ale vypije si to. Jednou si to odskáče, takhle mi navrhovat masáž nohou, fuj to, no chápete to. To je jako by za mnou přišel po tréninku Flann a chtěl mi udělat masáž nohou. Nebo jako kdybych přiběhla k McKayový a začala jí osahávat nohy, a dokážete si představit, jak by se tvářil Rodwell, kdyby k němu někdo nakráčel, vzal mu boty a začal poťapkávat nohy, dyť to je úchylný! Už jsem zmiňovala, že to je úchylný? No fakt, představte si to. "Brej den pane profesore, dejte sem botičky, tak co, bude to véčko z Astronomie?" nechutný.
Následně je ale naše dohadování narušeno brzděním. Vážně, kterej ožrala tohle řídí? Nebo šéfuje nebo já vlastně nevím, co přesně ten týpek v lokomotivě robí, takhle prudce brzdit! Jenže na rozčilování příliš času nemám. I přes to, že jsem se držela, během vteřinky skončí moje maličkost i s hůlkama na protějším sedadle, kde čistě náhodou zrovna leží Max. Trapaáás. Nakolik jsem se trefila spadnout na něj nebo jak moc mě stihnul odstrčit, to nevim. Jen vím, že jsem v tu chvíli morbidně zmatená. Ale to by byla každá! "...rdon." vypadne ze mě krapet přiškrceně – vlastně jo, zní to jako kdyby mě Max držel pod krkem a chystal se mi zlomit vaz, což by bylo asi ještě úchylnější, než ty nohy, protože krk, duuh -, a tentokrát zcela nekontrolovatelně pro jistotu zrudnu jako rajče protože samozřejmě nejsem Olssonová, abych se běžně kluků dotýkala, natož se po nich válela, ať už to moje vina je, nebo ne. A asi vím jak se cítil Ezra – budu se mu muset omluvit. Protože tohle není ani trochu příjemný. "To ten vlak." dodám pro jistotu, kdyby Max nepochopil, že opravdu dobrovolně nebo snad záměně bych na něj fakt nepadala. A doufám, že ve chvíli mého trapného pádu nešel nikdo kolem kupéčka – ne proto, že by asi teď dotyčný ležel mrtvý na zemi, rozmáznutej jak rybička, ale proto, že to se nikdo nesmí dozvědět. Gáááh... poznámka pro mě - do kočáru si najít někoho jiného.

_________________

Ethan si v duchu poznamenal, že mrzimory bude nejlepší likvidovat už z dálky, nebo se jim pro jistotu vyhýbat, aby mu nějaký náhodou nepadl kolem krku, a on ho v panice nezabil. To se klidně mohlo stát, protože Ethan považoval svůj osobní prostor za velmi důležitou a nenarušitelnou věc.
„To vidím,“ zabručel, když Lofty prohlásil, že se neuráží, protože když běžně házel úsměvy a přátelská gesta na všechny strany, teď rozhodně nevypadal neuraženě. A jestli přehrával nebo to myslel vážně, to bylo Ethanovi vcelku jedno, protože ho ani nenapadlo, že by něco takového Lofty hrál. Od přehrávání a zbytečného dramatizování byly holky, ne kluci. Ovšem, Lofty byl ta nadržená dračice…
Sušenky Ethan moc neřešil, protože je stejně nejedl, pokud nemusel a tohle nebyl případ, kdy by musel. Zaklepání by byl ignoroval, kdyby byl ve své obvyklé antisociální bublině, ale dneska mu ji Lofty silně narušil, takže při zvuku stočil pohled ke sklu, za kterým stála jeho drahá sestra a křenila se jako idiot. Zaklepal si na hlavu, aby jí mlčky naznačil, že jí kape na maják, a odvrátil pohled, protože pokud chtěla pokračovat ve své bezdůvodné nenávisti, nehodlal se v tom aktivně angažovat.
Na další narušitelku s foťákem v ruce se zatvářil přesně tak, jak se tváří lidí těsně před smrtí, protože se tak i začínal cítit. Zavadil pohledem o Hillary za záclonkou, přičemž se mu v hlavě rozezněly tóny Svatebního pochodu, a udělalo se mu znenadání velmi zle. A ještě hůř mu začalo být ve chvíli, kdy vlak zabrzdil a on bez jediné možnosti k reakci prostě vyletěl kupředu přímo na tu nevěstu.

_________________

Upřel jsem na Arianu zkoumavý pohled, jako bych její otázku pečlivě zvažoval, a nakonec jsem přikývl. „Jo. Docela prsatej skřítek, ale jo. Vypadáš,“ zkonstatoval jsem s vážnou tváří, ale očima se mi přehnalo hejno ďábelských jiskřiček. Ariana se očividně rozhodla smlouvat a já fakt netušil, jestli mě má za takového blbce, nebo o co se jako snaží. „Sedm? Ses zbláznila,“ zakroutil jsem hlavou. „To bys k tomu musela přihodit masáž, každodenní donášku snídaně do postele, a rozepnutej knoflík u košile,“ prohlásil jsem, protože i sedm galeonů bylo zatraceně moc. Za obyčejné lékořicové hůlky teda jo.
Masáž nohou Ariana nepřijala s nadšením, což bylo asi dobře, a vlastně to vypadalo, že můj návrh ani neslyšela, což bylo ještě lepší. Od cvoků by se totiž měl člověk držet dál, našeptávalo mi moje podvědomí, které radši zůstávalo ve střehu. A já věděl, že má pravdu. A taky jsem věděl, že jsou Harringtoni magoři, jak už jsem ostatně zmínil několikrát.
Nikdy jsem nezažil, že by bradavický expres brzdil tak prudce, takže když se tak stalo, překvapeně jsem zamrkal a rychle jsem se chytil okraje sedačky, abych nespadl na zem jako pytel brambor, protože to mi v téhle poloze docela dobře hrozilo. No a taky se mi nikdy nestalo, že by na mě spadla blonďatá prsatice, takže když se na mě Ariana rozplácla, zůstal jsem na ní v šoku zírat. Automaticky jsem jí ale zachytil aspoň jednou rukou kolem pasu, aby nespadla na zem a nestáhla mě s sebou. V tom fakt nebyl žádný postranní úmysl, prostě to byla naprosto normální reakce, zafungování reflexů. „V pohodě,“ vypadlo ze mě zmateně, protože já byl v tu chvíli stejně mimo, jako ona, a až když vlak zastavil úplně, jsem jí pustil, aby se mohla zvednout. „Vlak, jasně,“ vyžbleptnul jsem, ale k Arianině smůle jsem se vzpamatoval fakt rychle. „Tos mohla říct hned, že se po mně chceš válet, Harringtonová,“ prohlásil jsem pobaveně a v očích se mi opět zablesklo. „Já bych ti to možná i dovolil,“ dodal jsem, zatímco jsem se zvedal do sedu a ujišťoval se, že jsem celý.

_________________

Trochu mě zarazilo, když mi na položenou otázku podal náš nový známý zcela nelogickou odpověď, ale pak mi došlo, že to asi myslel jako vtip a nejistě jsem se pousmála. Já bych o svých sourozencích jako o zvířatech asi nemluvila, ale kdo ví, třeba byla jeho sestra napůl troll nebo tak něco. „Kočky jsou moc fajn,“ odsouhlasila jsem jeho volbu a podrbala Pudřenku na hlavě, načež jsem se otočila k oknu, protože Sven se věnoval Yvonne a ona určitě zase jemu, aby mu popovídala o slepých hvězdných očích svého zvířecího společníka. Využila jsem tu chvíli k tomu, abych se zadívala z okna a tak mi dívka s fotoaparátem ve dveřích naštěstí ušla, protože ačkoliv bych asi za fotku s Yvonne byla ráda, nějak jsem netoužila figurovat zrovna na fotkách neznámé dívčiny. Jakmile jsem spatřila první domky vedle tratě, uculila jsem se a otočila ke svým spolucestujícím. „Už tam budeme! Děda říkal, že se noví studenti k hradu dopravují na lodičkách přes jezero, je to pravda?“ zeptala jsem se Svena zvědavě, a když začal vlak prudce brzdit, zachytila jsem se stolečku u okna, abych nepřeletěla celé kupé. Pudřence se to ani trochu nelíbilo, ale byla ráda, že zůstala u mě v náruči a necestovala vzduchem kdovíkam pryč. „To vždycky brzdí tak prudce?“ vykulila jsem na Svena oči, ale když už tedy vlak pevně stál, přehodila jsem si přes sebe hábit a zavřela Pudřenku do klece, protože zavazadla nám měl do hradu dopravit někdo jiný. „Tak ahoj, Svene, uvidíme se na hradě,“ pousmála jsem se a počkala na Yvonne, protože tu jsem odmítala pustit na loďku beze mě. A ona by určitě taky nenasedla do jiné.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

D1

Darrel věděl, že se neměl začít smát, ale rozhodně nečekal, že si to děvče vezme tak moc k srdci a dokonce se na něho naštve. Z toho důvodu rychle zmlkl a překvapeně na Maeve vykulil zelenomodré oči, když se tak zatvářila a nakonec se ohradila, takže se Darrel pevně opřel ve svém sedadle, kdyby po něm náhodou chtěla skočit a dát mu pěstí - víte co, některá děvčata takové návyky měla, Ginger, ehm. "Já to tak nemyslel!" vyhrkl hned, když mu dala prostor k mluvení a zatvářil se omluvně, protože pokud něco fakt nesnášel, bylo to, když si to u svých kamarádů rozházel. "No tak. Jasně, že můžeš dělat něco s famfrpálem... i hrát, nejsi žádná stará vykopávka a na trénování máš času dost," usmál se na ní drobně, snad to pomohlo. Ale když Maeve vykoukla z okénka, Darrel se zase o něco víc zamračil, vyskočil ze svého místa a strčil svou tvář skoro před tu dívčinu, mezi ní a okno, aby neměla možnost podívat se jinam a s nakrčeným čelem se do ní zabodl pohledem, než se trochu zašklebil. "Omlouvám se. Fakt, nebuď uražená, to ti nesluší... a co bys vůbec chtěla dělat u famfrpálu, když ne profesionálně hrát? Je fakt, že hraní musí být strašná dřina, vem si, že pořád jen trénují! Si říkám, jestli by mě to v takovém množství vůbec bavilo. Takže bys třeba chtěla dělat trenérku? Na čištění košťat by tě byla škoda, to je fakt," založil si zamyšleně ruce na hrudi a usadil se na zpět, doufaje, že s ním bude Maeve nadále mluvit.
"To mi říkala," pravil potichu trochu rozhozeně, protože bylo vážně děsivé, jak Maeve skoro zopakovala Gingerina slova, akorát s měsíčním zpožděním, "řekla, že mi dá týden na to, abych zhubl. No chápeš to?" zakroutil pohoršeně hlavou a demonstrativně si vzal hrst fazolek. "Asi zatím na erárním a doma mi slíbili, že mi pošlou nějaké po bráchovi..." pokýval hlavou, takže bylo nad míru jasné, že i když ono koště bude trochu starší, stále bude lepší, než průměrných normálních kouzelníků. Darrel nebyl od čistokrevných jen tak a navíc Latrell, Darrelův starší brácha, byl prvorozený syn, který musel mít všechno. "Mi nevěříš, jo..." uculil se pobaveně a už se nadechoval, ale v tom se dovnitř přiřítila dívenka, Bessie, a Darrel k ní překvapeně stočil pohled. "Ty máš foťák!" vyhrkl nadšeně, div mu pytlík s fazolkami nevyletěl z rukou, jak nadšeně vyskočil. A když mu konečně došlo, že si je chce dívka vyfotit, což ho neuvěřitelně potěšilo, naklonil se k Maeve a zářivě se usmál, jak to uměl jedině Eddie Redmayne a Darrel Gall a nenápadně Maeve pozvedl za hlavou dva prsty jako rohy, zatímco o tom neměla ani tušení. A pak dívka zmizela, takže si Darrel dal za úkol ji později odchytnout a tu fotku z ní vymámit, ať ho to bude stát cokoli.
"To je super nápad," stočil pohled následně k Maeve s nadšenými jiskřičkami v očích, "a co nějaký příjimací rituál, kterým by každý musel projít?" nadhodil s povytaženým obočím, než vyskočil na nohy a sundal si kufr, aby z něho vytáhl hábit. Respektive, společenské kalhoty na sobě už měl, zbývalo pouze prohodit tričko za košili. "Se oblíknu jo? Nebude ti to vadit?" mrkl k ní přes rameno, ale na odpověď nečekal, protože to spíš záleželo na Darrelovi, jestli byl stydlivý, nebo ne, a on vážně nebyl, takže během chvíle stáhl triko přes hlavu a vzal si čistě bílou košili, kterou si začal zapínat. Už to skoro měl, když v tom vlak prudce zabrzdil a vzhledem k tomu, že stál uprostřed kupé a zapínal si košili, proletěl se po kupé skoro jako lítal potlouk po famfrpálovém hřišti. Naneštěstí zapadl do sedačky hned vedle Maeve, i když ve snaze se něčeho chytil o dívku zavadil rukou o její rameno, ale to ji nemohlo nějak ublížit.
"Se zbláznil, co to je za vlakobřídiče, nebo jak se nadává těm vašim mudlům, co to řídí... řídí to vůbec někdo?" zajímal se rozhozeně, aby snad zahnal těch pár rozpaků, které se mu vloudili do tváře, než si rychle dozapnul košili, přehodil přes sebe hábit a vyhlédl z okna. "Půjdeme?"

_________________