C2 - Dante, Suzu, Bessie, Damien

Burza jídla začala. Dante si sundal batoh ze zavazadlového regálu a vytáhl svůj box s jídlem. Vyndal dva pečlivě zabalené balíčky - v jendom se nacházely sendviče s burákovým máslem a ve druhém sendviče s tuňákovou pomazánkou. Vesele se na všechny usmál. "Berte si. Ty napravo jsou s tuňákem a ty druhé s burákovým máslem." Na to párkrát v puse převalil svou žvýku a pak nafoukl bublinu, která následně praskla a žvýka se mu nalepila okolo pusy a kousek mu uvízl i na nose. Hlasitě se zachechtal a zkusil jazykem posbírat všechny kousky žvýky zpátky do pusy. Na nos ale jazykem nedosáhl, tak si pomohl rukou. Ještě chvilku žvýkal, pak ale žvýkačku vyndal z pusy a zabalil jí zpátky do papíru. Žvejka se bude ještě rozhodně hodit, kor když ještě neztratila svojí sladkou příchuť. Jak Suzu vyprávěla o všem jídle, které v Bradavicích podávají, sbíhaly se Dantemu sliny. Dostal hrozný hlad. Proto nepohrdl nabízenými kuličkami od Suzu. Ještě s plnou pusou zamlaskal. "Umm, sou fakkt doblý. Ještě sem nikdy nicc podobnýho nejed." Do toho Damien začal blbnout se šroubovákem. Opravdu dobrý vtípek. Dany se zasmál a z úst mu vyletělo několik drobků, až poprskal protější sedadlo i se Suzu. rychle jí začal rukávem otírat šaty a omlouval se. Pak ale téma zvážnělo a Damien mluvil o zařazování. Polkl poslední sousto, počkal až domluví Bessie a dodal: "Netuším, jak to v Bradavicích chodí, ale doufám, že má Bessie pravdu a že budem zařazeni všichni." Pak znovu sáhl do batohu a vytáhl láhev, odzátkoval jí a napil se. Pak jí nabídl spolucestujícím. "Dá si někdo dýňovou limonádu?"

Bessie byla jako čertík zavřený v krabičce. Pořád těkala očima a šila s sebou, evidentně nedokázala posedět ani chvíli na jednom místě. Pak bleskově ze své tašky vytáhla fotoaparát, vyletěla ze dveří a během chvíle zmizla z dohledu. "Kam běžela? Zeptal se Dante rozpačitě Suzu a Damiena, i když mu bylo jasné, že nejspíše vědí stejné prd jako on. "Teda, ta holka je jak uragán." Na to se Dany posadil hlouběji do sedadla, zády se opřel o opěradlo a vytáhl první sendvič s burákovým máslem. Já se odtud zatím nehnu, když je tu tolik jídla, to bych přeci musel být blázen. Liboval si v uspořádané hostině, spokojeně přežvykoval a usmíval se.
Když dobaštil svůj sendvič, přitáhl si k sobě batoh a nahlédl do něj. Taky máte připravený hábit a čepici někde po ruce? Tetička mi říkala, že bych se prej měl převlíknout už ve vlaku. A kdy se teda převlíknem?(pokud tedy na sobě dotyční již hábit neměli)

_________________

Ezra bol prekvapený, že Ginger po väčšinu jeho výstupu mlčala a nijak sa nebránila, pretože Ginger na seba nikdy nenechala kričať. Na druhej strane ho to len povzbudilo a bral to ako jasný dôkaz toho, že má pravdu a Ginger jednoducho len nemá argumenty, aby mu odporovala. Sledoval ako sa jej výraz tváre postupne zvrášťuje a síce neraz sledoval ako si kamarátka robí vrásky, no tentokrát si za to mohla naozaj sama a on len tak ustúpiť naozaj nemienil. Len čo však prišla reč na leto a jeho listy, Ginger sa ako lusknutím prstov zrazu prebrala a v plnej sile zaútočila ako to vedela len ona. "Vieš čo? Aj ja sa divím, Olssonová! Podobnú chybu by som znova neurobil, pretože u teba výjde všetká námaha na zmar. Neotvorila si ani jeden jediný! Musel som ti naozaj strašne chýbať... najlepšia kamarátka... To určite," odfrkol si a veľa nechýbalo k tomu, aby mu od zlosti preskočil mutujúci hlas. Zmienku Ariany prijal chlapec s rozhorčeným odfrknutím, pretože aj Ginger jednoducho musela vedieť, že to, čo videla vtedy vo vlaku bola nehoda a navyše, on si nič neochytal, pokiaľ nerátame to nedopatrenie, keď jeho ruka skončila na Arianinom stehne. "A ty vieš, o čom som písal vďaka svojmu roentgenovému zraku, keďže si ani jeden môj list neotvorila, však?" dôrazne nadvihol obočie a zadíval sa z vrchu na Ginger. Debata o Arianinom hrudníku mu prišla absolútne absurdná a za normálnych okolností by sa riadne nasmial nad tým, čo sa očividne Ginger honí v hlave. Teraz však nemal ani pomyslenie na niečo podobné. Ginger ho tu totiž krivo obviňovala a krivé obvinenia Ezra naozaj nemohol vystáť. "Predstav si, že to som si nemyslel. A ani neviem prečo by som niečo také písal, keďže som nič také neskúšal. Ale keď ma z toho obviňuješ, tak by som to rovno mohol naozaj aj skúsiť, čo povieš? Možno je Ariana dokonca v prefektkom vagóne, ktovie!" vykulil na Ginger oči. Chcel ju nahnevať tak ako ona jeho a toto bol zrejme výborný podnet. Skôr než však mohli pokračovať, dvere kupé sa otvorili a zjavila sa v nich nejaká malá kučeravá prváčka. Ezra k nej stočil svoj nahnevaný pohľad a dievčatko mohlo rázom vytušiť, že asi neprišlo vhod. Ezra sa však pomerne rýchlo spamätal a svoj výraz tváre povolil, pričom letmo pozrel aj na Ginger, aby tú malú nevystrašila. Bol predsa prefekt a ak to dievča niečo potrebovalo, mal tu byť pre ňu. Jeho prvá prefektská povinnosť! "Ahoj. Pomôžem ti nejak?" letmo sa na prváčku pousmial a keď zo seba vysypala, oč beží, Ezra mierne zarazene pootvoril ústa a rozpačito stočil zrak k Ginger. "To je do školských novín?" spýtal sa neochotne, pretože už sa videl na titulke Bleskobrku pod nápisom "Ohnivá jazda vlakom" alebo niečím podobným. Atmosféra medzi Ginger a Ezrou bola naozaj nedobrá, ale možno ju len o to viac vytočí, ak sa s ňou bude chcieť vyfotiť. Pokiaľ teda Ginger nenamietala, rozhodol sa prváčke vyhovieť a tak zatiaľ čo jeho ruka vystrelila k jeho vlasom, aby si ich skontroloval, prehodil s Bessie pár slov. "Ty si prváčka, však? Ešte som ťa nevidel. To je čarodejnícky foťák? Robí tie pohyblivé fotky?" zaujímal sa zvedavo a len čo bol s úpravou vlasov a košele hotový, vystrel sa a hodil jeden vzdorovitý pohľad na Ginger, či sa mieni odfotiť s ním. Ezra sa síce na ňu stále hneval, ale faktom bolo, že spoločnú fotku ešte nemali. "Dúfam, že s tým narábať vieš a budem na tej fotke vyzerať dobre. Snaž sa, jasné?" kývol hlavou k Bessie a aby na ňu nebol len zlý, venoval jej jeden krivý úškrn, ktorý skončil aj na fotke. "Mimochodom ja som Ezra, Delijah. Piaty ročník," natiahol k Bessie ruku, aby si s ňou potiasol. "Myslíš, že by som mohol potom dostať jednu kópiu?" spýtal sa ešte kým dievča odišlo. "Maj sa, Bessie. Dúfam, že sa uvidíme pri chrabromilskom stole," kývol prváčke hlavou a len čo odišla z kupé, zatvoril za ňou dvere, pretože s Ginger ešte ani náhodou neskončili. Letmo zaletel pohľadom ku kamarátke a potom sa hodil na sedadlo k oknu. Svoj pohľad chvíľu uprieral von oknom, pretože sa spustil lejak, ale nakoniec sa znova zadíval na Ginger a pokračoval. "Keď už je o tom reč... neviem prečo by som sa ti mal ospravedlňovať aj v prípade, že by to nebola nehoda. Zrovna ty máš čo hovoriť..." prepálil Ginger vyčítavým pohľadom, ktorý priam kričal meno "Darrel". "Ktovie čo si s ním všetko robila a mňa tu budeš obviňovať z toho, že som neustál zabrzdenie vlaku. Typické..." otrávene pokrútil letmo hlavou zo strany na stranu a potom sa znova zadíval von oknom.

_________________

„Dočtu to,“ přikývl jsem a zatvářil jsem se pobaveně, „ale jestli si z toho budu něco pamatovat, to je ve hvězdách. Minimálně to, že je to o starci a moři, bych si pamatovat mohl,“ uculil jsem se a sklouzl pohledem k obálce knihy. Nebylo to žádné výjimečně zábavné čtivo, ale dlouhé chvíle zabíjelo docela efektivně, takže jsem se rozhodl, že těch pár posledních stránek prostě zdolám.
Během diskuze o knihách jsem byl opravdu ve svém živlu, takže jsem se viditelně uvolnil a úplně jsem se přestal dusit, přestože jsem se bavil s Alaskou Osbornovou, která se mi líbila. A čím déle jsem se s ní bavil, tím větší náklonost jsem k ní cítil. Chápejte, před touhle jízdou vlakem jsem o ní vlastně skoro nic nevěděl, jen to, že má dvojče, které chodí do Mrzimoru, je čistokrevná, a taky moc hezká. Poznání, že má slabost pro knihy, mě opravdu potěšilo, a Aljaška v mých očích tím pádem ještě stoupla. Havraspárští sice měli knihy v oblibě, ale já přesto neměl nikoho, s kým bych mohl diskutovat, a proto jsem si tenhle rozhovor vyloženě užíval. „Začíná mě mrzet, že jsi o ročník výš,“ podotkl jsem, když Aljaška prohlásila, že bude Rodwellovi na hodině citovat z Vánoční koledy. To, že by ji pak mohl svrhnout z astronomické věže, jsem s úšklebkem ve tváři odkývl. „Být tebou, začal bych trénovat aresto momentum. Pilně a pečlivě,“ poradil jsem jí a spiklenecky mrknul. S vhodně použitým arestem by ten pád mohla s přehledem přežít.
K mému překvapení bylo i povídání o prázdninách stejně příjemné, jako hovor o knihách. „Benátky? To zní skvěle,“ přikývl jsem s úsměvem, a poslouchal jsem i povídání o motorce, ačkoliv jsem o motorkách nevěděl vůbec nic. Aljaška ale klidně mohla vytáhnout nejnudnější téma na světě a já bych stejně nábožně naslouchal. „Kde se taková motorka dá sehnat?“ zeptal jsem se se zájmem. „Promiň, já toho o motorkách moc nevím, nikdy jsem na žádné nejel. Rodiče jsou oba kouzelníci a mudlovské dopravní prostředky jdou nějak mimo nás. Tvoje sestra je docela technicky zdatná, co?“ povytáhl jsem tázavě obočí, protože jsem zaslechl o Donnině zálibě ve vynalézání a technice a bůhvíčem, ale kromě těch kouzelných vlaštovek jsem se s žádnou její prací nesetkal. „Já neměl zdaleka tak zajímavé prázdniny, jako ty,“ přiznal jsem trošku váhavě. „Máma musela chodit do práce, takže jsem většinu dní byl sám. Ne že by mi to vadilo,“ pokrčil jsem rameny. „Ale na přelomu července a srpna mě táta vzal do Kodaně a na konci prázdnin ještě do Provence, on hodně cestuje. Bylo to fajn, Kodaň je fakt moc hezký město. Hlavně jsem si tam koupil spoustu pohlednic,“ rozzářil jsem se z ničeho nic. „Já je totiž sbírám,“ dodal jsem na vysvětlenou a trošku jsem se začervenal. Nebylo to trapné, že sbírám pohlednice? Možná trošku jo...

_________________

E2

WInifred souhlasně přitalkala, když jí Andy řekl, že by se mohli o prázdninách potkat, byla ráda, že tam taky bydlí. Znamenalo to tedy, že příští prázniny nejspíš neprosedí celé v knížkách a psaních všemožných dopisů svým úhledným, zdobným písmem. Byla to ale škoda ? Pravděpodobně nikoli, nebylo nač spěchat, protože okud šlo o knížky tak ty můžou počkat, ale lidi nepočkají.
" Moje ségra? Jo, ta myslím párkrát venku byla, určitě i na příčné, ta přes prázdniny rozhodně na knížky ani nesáhla.." řekla pobaveně Winifred. Byla opravdu dost rozdílná od své sestry, narozdíl od ní byla více... Zodpovědná? Pořádná? Ale to vůbec nevadilo, protože byly dohromady lepší než kdyby byly sami, měly se moc rády.
Winifred poté sledovala, copak se to děje za dveřmi přes poodhrnutou škvíru mezi záclonami. Něměla co dělat, tudíž ani nebylo divu, že se k tomu odhodlala. Zdálo se, že se spolu hádají ? Nebo ne ? Z prvu to vypadalo klidně, ale možná byl ANdy poté znechucený ? Rozhohněný ? Rozzlobený? Mohla skrze sklo jenom hádat, protože jak se zdálo, na chodbě měli hoši přeci jen soukromí, které jim zatím nikdo nerušil.

_________________

| +

• A3 •

"Neobtěžuj se," opáčila Ezrovi Ginger na poznámku, že už jí nikdy nenapíše, a i když začínala vidět rudě, přeci jenom to zamrzelo. Mohla snad ona za to, že to na konci roku pár minut před příjezdem celé pokazil a kvůli tomu se s ním prostě nemohla bavit celé léto? Navíc měla mnohem vážnější problémy a dopisy od něj jí jenom připomínaly, že ji svým způsobem zradil, a vlastně se mu pak zpětným odesíláním tak trochu mstila, i když někde hluboko věděla, že je to hloupost a že tím jenom jim oběma uškodí. Pak už zatla vzteky pěsti a ještě víc si přitiskla založené ruce k hrudi. "Ne, ale dokážu si to dost jasně představit, kamaráde," odsekla jízlivě a z očí jí k těm Ezrovým šlehaly blesky. Ona nehodlala být ta, co uhne pohledem, i když Ezra za léto zjevně zase poporostl a nebýt to její nejlepší kamarád, už by se v duchu strachovala, že jí něco udělá, protože byl vážně naštvaný, vlastně byl tak naštvaný, jako ho Ginger nikdy neviděla. A hádal se s ní, to přece taky nikdy nedělal! Beztak byl zamilovaný do Arianina hrudníku a popsal o tom milion stránek a byl jenom uražený, že mu jeho nový objekt Ginger neschvaluje. Vážně nechápala, proč tak decentní kluk jako on musí letět na ty nejhorší holky ve škole. To se mu prostě nemohl líbit někdo normální, co by na něj byl aspoň hodný? I když pokud byl teď zaměřen na dívčí hrudníky, výběr se značně zužoval, a děvčata s větším objemem hrudi si o sobě zjevně myslela něco víc. A Ginger se uklidnovala tím, že jde stejně jenom o tuk a ona je aspoň hubená. Tak.
Když Ezra pokračoval v rozohněné debatě o Arianě a řekl, že by jí mohl jít najít, v Ginger nepříjemně hrklo a cítila, že pění jako už dlouho ne, a že by mu nejradši pořádnou ránou rozrazila nos. Jak si mohl dovolit s ní takhle jednat?! Beztak za to mohl ten stupidní odznak. Stiskla rty do pevné linky, než pyšně s provokativně povytaženým obočím prohlásila: "No to bys teda mohl, jistě se ti to bude velmi líbit. Stejně se ti o tom určitě celý léto zdálo! A jasný, třeba Ariana dostala taky odznak, aspoň by vás něco sblížilo a bude z vás šťastný práskací duo!" To už se skoro vzteky třásla, a zrovna v momentě, kdy se rozhodla, že Ezra je ztracený případ, se kterým už nechce nikdy mít nic do činění, ať si klidně Arianu vezme, nebo ať si vezme i Riley Butlerovou, ona si mezitím najde tisíckrát lepší kamarády a pokojně na něj zapomene a vůbec, a plánovala se otočit na patě a odejít si postěžovat Kim, přičemž odejít musela, pokud nechtěla Ezrovi rozrazit nos, což sice chtěla neskutečně, ale ač se zlobila jak chtěla, a ať si to nechtěla sebevíc připustit, pořád ho měla moc ráda, a nechtěla mu působit bolest; tak přesně v tom momentě se dveře do kupé otevřely. Ginger se zprvu neobtěžovala se obracet, protože se děsila toho, že ve dveřích uvidí Arianu a zblázní se, a tak dál probodávala Ezru pohledem. Ten se však jako zázrakem najednou uklidnil a dokonce si dovolil po ní hodit pohledem, který se nedal nazvat jinak, než jako kontrolní. Ginger mu celou svou bytostí sdělila, že mu přeje nesmírně bolestivou smrt, načež se tedy i ona otočila k člověku, ke kterému byla doposud zády, a ke svému překvapení uviděla malou kudrnatou holku s foťákem. Pohled, kterým Bess obdařila, nebyl nejhezčí, a vlastně si mohla být už v tu dobu jistá, že Bess bude radostně po škole šířit drby o tom, jak je Ginger Olssonová nepříjemná a ďábelská, což jí teď ani za mák nezajímalo, a navíc se jí její školní pověst dost líbila.
Když Ezra zničehonic tak obrátil, Ginger se k němu otočila přes rameno a zatvářila se nesmírně znechceně, protože nechutný byl - nesnášela lidi, co se přetvařovali, a pokud se hodlal chovat takhle, neměl v její koleji co dělat, a v okruhu jejích přátel už vůbec ne. Bylo toho na ni najednou dost, a nejradši by prostě odešla, což nikdy nedělala, ale teď se v Ezrovi tak moc nevyznala, a tak moc ji to mrzelo, že tu prostě neměla chuť déle setrvávat, jenomže to děcko stálo přímo ve dveřích a Ginger si na ní vážně nehodlala vybíjet vztek tím, že by ji rázně odstrčila. Nad Ezrovým následným nadšením z fotoaparátu protočila očima, načež polohlasně vysokým, výsměšným hlasem zašišlala: "Ó Merline, pohyblivé obrázky, to doma nemáme!" Následně opětovala Ezrův vzdorovitý pohled, nicméně hodlala nevyřčenou výzvu kdo s koho přijmout, a tak si lehce prohrábla vlasy, zvedla bradu, pyšně povytáhla obočí a nechala se po Ezrově boku zvěčnit s pěkně vzdorným pohledem a rukama založenýma na hrudi. Vyloženě ukázka jejich nezměrného přátelstí, ne že ne.
Finální rozhovor mezi Ezrou a tou prvačkou dokonale ignorovala a nakonec se přemohla Bess mávnout na rozloučenou, i když to bylo dost ledabylé, protože jí bylo jedno, jestli ji uvidí u jejich stolu, a z Ezry se jí dělalo špatně. Což byla záminka pro skrytí toho, že ve skutečnosti jí bylo špatně ze sebe samé, protože to nechala dojít tak daleko, když ve skutečnosti věděla, že Ezra na Arianu nespadl schválně. Vždyť věděla, jak prudce vlak zabrzdil, sama se málem praštila o okýnko. Jenomže teď už bylo moc pozdě na to, aby se to snažila dát do pořádku, a tak se rozhodla alespoň odejít a nechat kamaráda na pokoji, jenomže to už kolem ní Ezra prošel a zavřel dveře do jejich kupé. Ginger se sevřel žaludek a loupla očima k Ezrovi, na okamžik se v nich mihla bezradnost, protože počítala spíš s tím, že bude spolupracovat a vykáže ji ven, ne že se tu s ní zase zavře. Tiše přihlížela tomu, jak sebou plácl do sedačky, a jak od ní odvrátil pohled, zatímco ona zůstala stát s rukama vzdorně založenýma a pozorovala vrásku mezi jeho obočím, u které si tolik přála, aby tam nebyla, a hlavně aby tam nebyla kvůli ní. Když po chvilce zase promluvil, Ginger opět semkla rty, hlavně pro to, že se jí bolestivě sevřely vnitřnosti, a napjatě očekávala, co z něj ještě vypadne, zatímco opětovala jeho pohled. Zmínku o Darrelovi upřímně nečekala, a vybavila se jí vzpomínka na léto, kdy u nich Darrel zůstal několik dní, a do tváří jí naběhl ruměnec. "Já ho ale aspoň měla fakt ráda a nedělala jsem to jenom kvůli jeho tělu!" vypálila nazpátek, aby zakryla své náhlé rozpaky, a když se Ezra zase zadíval z okna, hrdě zvedla nosík a šla sebou plácnout naproti němu. Už to, že si sedla tam a ne na druhou stranu kupé, svědčilo o tom, že ho nechce ztratit. Zatímco v kupé nastala chvilka napjatého ticha, s rukama stále založenýma na hrudi i ona pozorovala, jak na okno dopadají dešťové kapky, a jak po něm rychle stékají v klikatých obrazcích, než si tiše oddychla a aniž by k Ezrovi stočila zrak se na sedačce trochu svezla, takže se svýma nohama dotkla těch jeho. V tom okamžiku se jí žaludek sevřel ještě víc a na jeden úder srdce si dokázala napjatě uchovat uraženou, naštvanou tvář, než už to nevydržela a podívala se na chlapce naproti, přičemž se jí v očích mihla upřímná lítost a i když se stále mračila, teď se jí obočí vraštilo o trochu jinak. Bylo znát, že sama se sebou bojuje, ale Ezra musel dobře vědět, jaký má Ginger problém s omluvami, a zatím se nedokázala odhodlat a něco říct.

_________________

Upřímně řečeno, Andrewova otázka se Flannovi zdála dost dobrá. Sám by totiž moc rád věděl, co přesně se mezi těmi dvěma událo, jenže mu jaksi nebylo přáno se to dozvědět. Rozhodl se tedy zatím netlačit na pilu a věnovat se spíš druhému prohlášení, které ho poněkud zaskočilo už tím, že v něm Andrew o Anabelle mluvil jako o Xaverii. Jistě, Flann byl flegmatik a většina věcí mu byla dost putna, zejména pak vztahy lidí kolem něj, ale seriózně, Xaverie jí neříkali snad ani profesoři, ne? Od někoho, s kým tu holku viděl prakticky pořád, prostě očekával poněkud vřelejší označení.
„No, jako trochu tě chápu,“ uznal, ovšem jednou tu byl jako rytíř trestající ublížení dámě, tak to tak trochu musí vypadat, ne? „Ale vopravdu si myslim, že byste si měli promluvit. Dyť to začíná bejt fakt divný, dřív jste spolu chodili pomalu i na záchod a teď jste každej na jednom konci vlaku a nemluvíte spolu.“ Teď už si Flann na čelo poklepal a přemýšlel, jak pokračovat, v čemž ho šmírující Winifred vyrušovala jen minimálně. Patrně by se hodilo zmínit, že vlastně nemá nic proti tomu, aby si od sebe ti dva na chvíli odpočali, ale že jestli v dohledné době něco podobného provede i Jane, tak ho ani Pomfreyová nedá dohromady.
Dá se ale předpokládat, že na ty řeči alespoň prozatím vůbec nedošlo, protože se vyskytly jisté nesrovnalosti co se paměti obou diskutérů týče.

_________________

"Ah. Ehm. Hehe. Děkuju..." Patrick se rozpačitě podrbal ve vlasech a nasadil cosi, co měl být zřejmě reprezentativní, okouzlující úsměv nebo tak něco, kterým oblažovali dívky spolužáci z vyšších ročníků - ti méně nemožní než on, samozřejmě. Vyšlo z toho jakési přitroublé zašklebení, které se ve chvíli, kdy se mu podařilo Gwen rozesmát, proměnilo v jakýsi tupý zasněný výraz, kterým ji zřejmě hodlal přesvědčit, že je její předpoklad ohledně jeho inteligence naprosto chybný.
"Ach tak," přikývl trochu zachmuřeně. "Co se dá dělat. Já si pořád říkám, že se tam jednou přece jen podívám..." škubl rameny, jako by chtěl něco dodat, ale nakonec to neudělal. "Staře? Ehm, ale vůbec, jen tak... trochu dospěle," zašklebil se nejistě a radši to zakecal.
"Odražečka - to je náhodou skvělý nápad, abys věděla. Na hřišti válíš," pokývl. "...Kouzelníci mají školky?" zarazil se trochu vzápětí. Člověk by řekl, že po pěti letech ve světě magie ho nic nepřekvapí, a přesto...
Koutek mu trochu zaškubal při zmínce o ochutnavačství, ale rychle zas zvážněl. A žádná slova by nedokázala popsat jeho úlevu, když se dověděl, že se mrzimorka nehodlá vrhat do prvních řad a nastavovat krk. "Hm. Říkali, že budou zase vysílat. Můžeš třeba roznášet letáčky," usmál se.
"Hm. Už jen dva roky," nakrčil čelo. "Původně jsem myslel na bystrozora nebo lékouzelníka, ale s tím, jak se teď věci mají... a stejně mi nejdou Lektvary... no, asi spíš nějaká univerzita. Aspoň bych o volném čase mohl... dělat jiné věci. Člověk nemusí mít papír na to, aby mohl léčit ty, co to potřebují," odpověděl trošku vyhýbavě.
"Ahem.. a ještě... k tomu famfrpálu... tedy..." přepnul opět na mačkání ze sebe stylem dvacet let staré tuby pasty na zuby, "já... na nějakou reprezentaci asi nemám, ale... ehm...bychom.. někdy... kdybys chtěla... mohli... se... jít... podívat... na nějaký zápas... ehm... spolu, třeba?"
Nevěděl, co mu zas hráblo, ale skoro mu připadalo, že si v rozhovoru vede docela dobře; nemohl za to, že zrovna v tu chvíli se rozhodly hormony vzbouřit a donutit ho aspoň k ultranenápadnému pokusu do mrzimorské prefektky ňoupnout a zjistit, jak to s ní teda je.
Měl původně v plánu ihned poté úporně zazírat z okna, zas na chvíli počkat, až odrudne, a pak se pro jistotu profackovat, ale v tu chvíli se kupéčkem prohnal průvan a vešla Riley.
"Komu?!" vyhrkl na její dotaz a znělo to tak trochu zděšeně, což bylo převážně tím, že právě prožil traumatický zážitek v podobě spontánního pokusu zjistit, zda by Gwen vůbec měla zájem si s ním někdy vyjít. Což mu bylo upřímně řečeno dost k ničemu, vzhledem k tomu, že na něco takového by musel sebrat nějakou přebytečnou odvahu někomu z Nebelvíru a nebylo pochyb o tom, že to by bylo značně obtížné.
"Riley... ehm..." zamumlal, nejistý, jak ji upozornit, že v kupé nejsou sami a že tohle by mohlo pro novou prefektku znamenat jisté deziluze. "Co se stalo? Nějaké závažnější problémy?" doplnil s lehce svraštělým obočím, aniž by pronesl jedinou moralizační poznámku (znal tenhle zmijozelčin výraz až moc dobře) a k mrzimorce mu ustřelil pohled vyloženě omluvný. Rychle se zas podíval stranou, konkrétně na Riley.
"Gwen je prefektka," oznámil jednoduše a zatvářil se skoro pyšně. No vážně, těžko mohlo být na prefektství něco špatného, když odznak dostala i ona! Než ale stihl říct cokoli dalšího, objevila se ve dveřích další hlava, konkrétně hlava mladé fotografky, na což reagoval nejdřív trochu zvláštně (automaticky si při spatření foťáku kryl hlavu), ale když vysvětlila, o co jde, s přihlédnutím na přání spolužaček se možná i vyfotit nechal.

_________________

"Když mě napadne něco krutopřísnýho, tak ti to určitě řeknu," zazubil se Isaac na Jonathana, zatímco se soukal do hábitu - bez ohledu na to, co Jonathan říkal o jeho pohodlnosti, Isaacovi připadal hábit jako nejlepší oblečení na světě. A byl moc rád, že ho Ren napodobila.
Vysvětlení ohledně čistokrevných rodin pochopil Isaac okamžitě a v první chvíli ho nadchlo.
"Takže ty jsi mezi kouzelníky něco jako šlechtic, jo?" vyhrkl nadšeně. Teprve v příštích vteřinách mu došel plný rozsah Jonathanových slov. Isaac nikdy nebyl hloupý; naopak, byl poměrně inteligentní, ale většinou dřív mluvil a jednal, než myslel. Často to nebylo úplně ku prospěchu věci, ale většinou to ani moc nevadilo.
Třeba v tuhle chvíli byla Isaacova poznámka poměrně neškodná, zato jeho následné myšlenky už tak veselé a plné optimismu nebyly. Pokud jsou čistokrevní čarodějové elita a něco jako šlechta, co to dělá z čarodějů, v jejichž rodině jsou samí mudlové kam až oko dohlédne? Dosadit si tuhle neznámou na úplně opačný konec rovnice nebylo nijak složité.
A protože ostýchavost nebyla Isaacovou typickou vlastností, zeptal se přesně na tu otázku, kterou si Ren radši nechala pro sebe.
"Hele, to když jsou čistokrevní kouzelníci vlastně elita..., to znamená, že kouzelníci, co mají v rodině samé mudly, jsou horší?" otázal se s lehkými obavami, které ale úspěšně zamaskoval veselým úsměvem. Jako by na té otázce vlastně vůbec nezáleželo.
Naštěstí se rozhovor rychle stočil k tématu přijímání do kolejí. Isaac trochu zklamaně protáhl obličej, když mu Jonathan vysvětlil, že kouzla vlastně nejspíš ještě neumí, a k tématu kolejí se prozatím nevyjadřoval, třebaže diskusi pozorně sledoval. Věděl, že ten chlapík, co je v létě navštívil, zmiňoval nějaké koleje, ale blíž o nich nic moc nevěděl a nechtěl vypadat jako pitomec. Doufal, že se víc informací dozví z probíhajícího rozhovoru od ostatních - protože všichni vypadali, že o kolejích a přijímání ví aspoň trochu víc než on sám.
Pak se najednou Julie rozkašlala, asi jí zaskočil gumový medvídek, a Isaac ji honem poplácal po zádech, jako to dělala jeho maminka, když moc hltal a něco mu zaskočilo. Taky si všiml, že jeho budoucí spolužačce (byť třeba ne ve stejné koleji) slzí oči a honem schoval Šmaka do kapsy, protože Julie předtím povídala něco o alergii. Potkat rozhořčeně zapištěl, ale když ho Isaac nenechal z kapsy vylézt ven, uraženě se uvnitř stočil do klubíčka a usnul.

_________________

Popravdě jsem doufal, že Flann brzy zas z kupé vypadne. Tedy já ho viděl docela rád, byl v pohodě, ale vážně jsem se s ním nechtěl bavit o Anabelle, kterou vážně nesnáším. A taky jsem stále nechápal proč mě pořád nutí do toho, abych si s ní promluvil či se jí dokonce omluvil za to co jsem řekl. To jsem vážně nehodlal udělat už jen z důvodu, že to byla prostě pravda. Xaverie neměla žádné kamarády, a i kdyby měla já mezi ně rozhodně nepatřil a nikdy patřit nebudu. Tak.
Další Flannova slova mě rozesmála, protože to co říkal, prostě vtipné bylo. S Andou jsem stěží vydržel v jedné místnosti natož, abych s ní chodil skoro na záchod, jak tady říkal Flann. "Tak ještě jednou, já s ní mluvit nebudu. Nechápu co s tím dneska máte. Já jsem se s Howellsovou nikdy nebavil," svůj pohled jsem na chvíli stočil k dveřím, za kterými stála Winifred a věnoval jsem jí menší úsměv. Na tohle tady klidně mohla být a nemusela stát zbytečně za dveřmi, neprobírali jsme nic co by nemusela slyšet. Ale tak co, byla to její volba, že. "Všechno nebo máš ještě něco na srdci?" Tázavě jsem pozvedl obočí a svůj pohled jsem stočil zas zpět k Flannovi.

_________________

"Určitě jo, přeju ti to, je to tam fakt něco," zazubila jsem se, s přirozeností sobě vlastní ignorujíc vše, co by mohlo zpochybňovat Patrickovu inteligenci. Upřímně, u něj bych si asi ani nevšimla, kdyby byl napůl trol, což bylo zvláštní, protože třeba na Arsenovi bych to poznala hned a Cassidyho už delší dobu podezírám z leprikónství. Když pochválil mé výkony na hřišti, zasloužil se o další zářivý úsměv - kdyby se v tu chvíli byla zhasla všechna světla, určitě bych mohla polsoužit místo lampičky. "Ono to s tím asi nebude tak horký, ale děkuju," prohlásila jsem skromně. "No jo, i v kouzelnickým světě si rodiče občas potřebujou odpočinout," zazubila jsem se zainteresovaně, protože upřímně - aby mrzimorka mohla o něčem poučovat asi nejchytřejšího zmijozela, co kdy chodil do Bradavic, to se moc často nestává.
"I to by bylo fajn, minimálně Greyburn by mi za ně utrhal ruce," zakřenila jsem se. Dobře, asi to nebyl úplně vhodný vtip a profesoru Gandalfovi bych asi letáček nenabízela, každopádně mi to prostě přišlo vtipné (zvlášť proto, že by mi ty ruce dost možná vážně utrhal, že).
"To je škoda. Myslím, že by z tebe byl výtečný lékouzelník," mínila jsem zcela vážně, byť s úsměvem na rtech. Ono i to bystrozorství by mu asi šlo, ale to byla docela nebezpečná profese, jak jsem věděla od mámy, a pak by byl málo doma z rodinou a... cože? Vážně právě přemýšlíš o...-ne, nebuď směšná, to mě přece vůbec ne...-no, jen aby...-já už nepřemejšlím, ne-é... tyhle vnitřní debaty mě vždycky trochu vyvedly z míry, protože jsem většinou neměla tušení, o čem se to vlastně jako dohadujeme, a tak jsem na Patricka jen mile zamrkala. A pak ze sebe rychlostí překrmené želvy vysoukal... no, takový milý dotaz, až jsem se znovu rozzářila jako malá - kvůli jeho posledním slovům jsem dokonce zapomněla i na to, že mu chci říct, že i jako famfrpálista by válel. "No jasně, to by bylo moc fajn!" zněla nadšená odpověď, kterou bych byla bývala možná rozvinula v nějako děsivou teorii, ale to už se otevřely dveře a dovnitř vešla Riley - která mě sice ukázkově ignorovala, což mi ovšem nezabránil v širokém úsměvu. Vždyť to byla koneckonců moje kamarádka, no ne?
V zájmu zachování rovnováhy světa jsem se zatím udržela a neobjímala ani hlasitě nevítala, pouze jsem se zazubila na Patricka, který po chvíli i objasnil mou přítomnost v kupé s označením A1. To už jsem se neudržela. "Ahoj Riley! Moc ráda tě vidím! To... jak sis užila prázdniny?" Jasně, že jsem se musela zeptat, kdybych to neudělala, svět se zhroutí do pekel a tam už žádné prázdniny nebudou, i když myslím, že by tam nemuselo být tak hrozně, jak se všude tvrdí. Považte, teplo, jídlo, veselo... a spousta jiných lidí, se kterými se můžete seznámit! To zní jako večírek a večírky mají všichni rádi, takže logicky by nám v peklu bylo dobře.
Pak se dveře rozevřely znovu - "Ahojky! Hezký foťák, jak se jmenuješ? Já jsem Gwen," a podání ruky - a já se opravdu nadšeně obrátila na zbylé dva prefekty s psím pohledem, protože jsem prostě hrozně moc potřebovala tu fotku, na které nemohli chybět. "A to se bude hýbat, nebo je to... vypadá jako mudlovský, taťka jeden má... kdy dostaneme kopie?" Ať už se mi povedlo na Riley a Patrickovi vyloudit společné foto nebo ne, srdečně jsem se s prvačkou rozloučila zamáváním a znovu jsem se pohodlně usadila. Svým dvěma milým společníkům jsem věnovala další ze sbírky šťastných úsměvů.

_________________