Gweeny usoudila, že Septimus ví, kterou hodinu Péče měla na mysli, protože z jeho strany poté už žádná nová otázka nepadla. Šmak, jakoby věděl, že se mluví o něm, přelezl přes Havraspárčinu hlavu na druhé rameno, kde se stočil do klubíčka, tak jako obvykle. Vyfoukl miniaturní obláčky dýmu a potom zřejmě usnul.
Gwen se vždycky zvládla s tím malým kolejním rozdílem vyrovnat. Šlo o to, že drtivá většina Havraspárských byly zamlklé dušičky, co se někam rády zašily osamotě. Naproti tomu McGrathová byla schopná žvanit celý den (i když řečníci Spencina nebo Amarillina formátu jí už dělali problém) - byla ale ráda, že Septimus to zatím nevzdal. Kdyby se skutečně uchýlil ke čtení, Gwee byla připravená na všechno a měla v kufru nové vydání knihy o vývoji létajících plazů, protože přece jen nemohla vědět, jestli nebude ve vlaku sedět sama. "Jo, Vánoce jo. Nemačká se všude tolik lidí a když je sníh, je to pecka. Letos by mohla zase bejt sněhová bitva," pousmála se potom. Věděla, že na téhle akcičce Septimus byl, ale ono tam bylo vlastně hodně lidí. No, a pak byl taky ples, že jo, ale to asi dodávat nemusela.
Na to se Gweeny nahlas zasmála. "No, ponožky babi možná plíst bude. Ale ne, bude učit věštění. Už ho v Bradavicích učila, ale to už je docela dlouho," vysvětlila potom, a popřela tak teorii své prababičky v láku. Upřímně nechápala, jak na tohle pan Strange přišel.
A pak, zrovna když se Gwen odvážila říct nahlas něco, čím vlastně útočila proti své babičce a nepřímo i otci, tak se ve dveřích kupé objevil Seth. A ne nadarmo samozřejmě byla McGrathová v Havraspáru, takže jí to v hlavě celkem rychle docvaklo. Soudě podle Sethova výrazu asi slyšel, co právě řekla, a on byl Beamont, což čti jako čistokrevný. Ale Gweeny nebyla proti všem čistokrevným, protože.. prostě nebyla Hardingová!
"Ahoj, Sethe," pozdravila příchozího spolužáka Gwen mírně přimrzle, ale snažila se rychle vzpamatovat. "Jasně, pojď," dodala proto rychle a s úsměvem, který ovšem byl vážně upřímný, byť se do něj vetřelo trochu omluvnosti. Proti Sethovi nikdy nic neměla, tak proč by to najednou mělo být jinak. Zatracené ministerstvo. Patrick proti tátovi taky nikdy nic neměl, a teď byl pryč.
Potom se zase otočila k Septimovi. "No, vypadá to, že jsou spolu, tak to snad vyjde," dodala ještě k tomu "ožehavému" tématu. Potom se Auřin bratr vytáhl, protože přece jen v tu mírně napjatou chvíli couvl k bezpečnému tématu. Gweeny ale Sethův příchod a hlavně výraz docela vzal - vypadalo to, že co se týká ministerské situace, jeden z jejích spolucestujících to bere hodně vážně, a ten druhý zas tak ne. Ona se bohužel přikláněla k první variantě. Trochu plaše (což je teda u téhle Havraspárky velice zvláštní jev) se otočila k Sethovi. Naštěstí rychle polkla otázky "jak se máš" a "co prázdniny", protože co ona věděla z domu, tak další rody na tom nebyly o mnoho lépe. A to byly prosím McGrathovi ze společenského žebříčku dávno venku. "Těšíš se do Bradavic?" zeptala se proto nakonec trochu tišeji.

| +

Omluva za mírné zpoždění a divný post :3

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

Aniyah se vděčně vsoukala do kupé a s hekáním hodila kufr do zavazadlového prostoru. Vyčerpáním padla na místo vedle Kath, jakmile byla hotová a odfoukla si z obličeje zbloudilý pramen, načež se na spolucestující rozpačitě usmála. "Ono je dost možný, že jsem ji na vteřinku nebo dvě mohla zahlédnout anebo je tu taky možnost, že jsem si ji spletla s někým jiným... Ale určitě tu někde bude, kdyžtak uvidíme na slavnosti," pokusila se kamarádce pomoct, když se jí zeptala na Havraspárku. I ona by dost ráda viděla s Gweeny. Sice se neviděly dva měsíce, ale pro ní to znamenalo věčnost. Chvíli o tom přemýšlela, dokud očima nezabloudila ke kleci, z níž vykukovaly dvě zářivé zelené oči. Uvažovala, jestli je dobrý nápad pustit Elyssu ven, aby se protáhla nebo ji nechat až do konce cesty zavřenou. Po minulé jízdě vlakem zjistila, že má kočka až příliš velkou oblibu v sovách. Obzvlášť Ronyho si hodně oblíbila. Sice ji před cestou nakrmila, ale bála se, že to nebude stačit. Vážně nechtěla, aby její kočka sežrala kamarádčinu sovu. Nakonec přece jen s váháním klícku otevřela. Kočka vyskočila z klece a dívka ji s obavou sledovala, jak se protahuje. Možná by to přece mohlo dopadnout dobře. Snad.
"Těší mě," zazubila se na Prestona, když se konečně od Elyssy odtrhla a chystala se mu také představit než si vzpomněla, že tak nějak to za ní udělal Flavius. "Tak to je super! Určitě se těš. Čeká tě tam spousta úžasných věcí. Ráda bych ti něco prozradila, ale nechci ti zkazit překvapení. Možná se ti to na první pohled bude zdát chaotické, ale zvykneš si," snažila se prvňáčka zbytečně nevyděsit a mile se na chlapce usmála.
"Jé, děkuju," přijala od Flaviho balíček a nadšeně se do sušenky zakousla. Nikdy se nestalo, že by takovou nabídku někdy odmítla a rozhodně v budoucností nic takového neodhodlala udělat. I kdyby neměla dobrou náladu anebo se jí "nešťastnou" náhodou podařilo přerazit zuby, stejně by jí to nezabránilo k tomu, aby se do nich pustila. Prostě jednoduše na ně nedá dopustit a nezabrání ji v tom ani kdejaký zubař. "Tak to těch sušenek nemáš zrovna nouze, co?" zvesela se na spolužáka zazubila a pohladila Elyssu, která se lenivě válela vedle ní a sotva na Ronyho pohlédla. Nejspíš neměla náladu, aby se ho pokusila chytit do svých spárů. Naopak si více začala všímat druhé kočky - vlastně kocoura. A nebyla jediná, kdo si jej všimla. "Jak se jmenuje?" pohlédla při tom na spolucestující. Hlavně na Flavia a Prestona. U Kath věděla, že žádnou kočku nevlastní. Tedy pokud si nějakou pořídila, nejspíš by o tom byla dávno informovaná.

_________________

„Moc dlouho ne, dozvěděla jsem se to teprve nedávno,“ odpověděla jsem Yvonne na otázku, kterou jsem docela očekávala. Byla logická a já bych se na to taky zeptala, kdyby vybalila podobnou novinku. Její další otázka mě ale překvapila a vlastně jsem se nad tou možností ještě ani nezamýšlela. Proč měl táta tyrkysové vlasy? Měla jsem se zeptat! „Já nevím, asi ne,“ pokrčila jsem tedy nejistě rameny a v hlavě mi to začalo šrotovat, jak se kolečka dala do pohybu. Musela jsem se na to táty zeptat, nejlépe hned po příjezdu do školy, ačkoliv jsem tušila, že tak jednoduché to nebude. A mohla bych k tomu rovnou přihodit i ten požadavek na dýňové paštičky. „Vyřídím, určitě nám to všechno sežene,“ a tady se ze mě možná trochu stávala vypočítavá mrcha, jenže já to takhle neviděla. Vždyť když ho hezky poprosím, určitě mi vyhoví. Ještě mi přece nikdy neřekl ne.

Když Yvonne neprotestovala proti mé ryze charitativní akci, pozvala jsem tedy kluka z uličky do našeho kupé a ještě přikývla, že dál určitě může. Vrátila jsem se zpátky na svoje místo, abych mu uvolnila cestu do kupé, a podrbala jsem Pudřenku na hlavě, což odměnila hlasitým zapředením. „Pudřenka ti děkuje. A ty nemáš zvíře?“ začala jsem se tiše zajímat, protože jsem se toho staršího kluka trochu děsila. Jedna věc byla pomoci někomu v nouzi, druhá byla konverzace se starší neznámou osobou a pohlaví mi v mém věku bylo víceméně ukradené. Jen klukům jsem rozuměla ještě míň než holkám a s žádnými nikdy nekamarádila. „Já Veronica a jo, jedeme tam poprvé,“ přisvědčila jsem a spolkla otázku, do jakého ročníku chodí a jaké to tam je. Na to už jsem odvahu vážně neměla.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

„Nevím, předpokládám to,“ odvětil Ethan Loftymu, protože neočekával, že by se takhle přátelsky choval jen k němu. To by bylo při nejmenším divné a divný tu měl být on jako Harrington, ne to barevně oděné pako. „Neprohlašuješ snad? Protože pak by mě vážně zajímalo, proč to předvádíš zrovna u mě,“ rozpovídal se na svůj vkus až moc rozsáhle a netušil, kde se v něm něco takového vzalo. Možná mu Lofty bral svým přístupem k věci vítr z plachet nebo byl prostě z přítomnosti ne zrovna ošklivého kluka v kupé nesvůj. A teď jsme možná uhodili hřebíček na hlavičku… Ethan by ten sarkastický hlásek nejraději profackoval, ale bohužel to nebylo fyzicky možné, protože kdyby tu začal mlátit sám sebe, asi by nikoho už nepřesvědčil, že není až takový magor, jak by se mohlo zdát. „A to to nešlo udělat nějak… méně invazivně?“ zeptal se Loftyho, když zmínil přechod ze školy na školu a jeho začleňování se do kolektivu. „Když přemisťuješ draka z jedné rezervace do druhé, tak ho taky hned nepustíš k příliš náruživé dračici,“ zabrblal a teprve o chvilku později si uvědomil, že tím vlastně Loftyho přirovnal k nadržené dračí samici, což rozhodně neměl v úmyslu. „To mělo být přirovnání. Takhle se to u draků prostě nedělá a lidi taky nemůžeš hned objímat a zasypávat kopretinami,“ vysvětlil a poklepal prsty na desky svírané knihy. On o dracích něco věděl, tohle musel taky. Nějak moc mluvíš, upozornil v duchu sám sebe a pro jistotu tedy zmlknul. Určitě vyčerpal zásobu slov na celou cestu vlakem.
O chvilku později už by Ethan všechna ta slova vzal nejraději zpátky, protože mu Hillary připomněla Arianu, od které by se podpory určitě nedočkal. Ale on si chtěl stejně vystačit sám, tak proč by o něco takového vlastně stál? Jen počkej, až se ztratíš na těch pohyblivých schodištích, zachechtal se sarkastický hlásek, který mu očividně nepřál nic hezkého. „Díky, Hillary,“ pronesl nahlas, i když si jasně uvědomoval, že je vlastně v háji.

_________________

Nad Romčovým prohlášením se Žužu musí zamyslet, přičemž samozřejmě nezapomene žvýkat aspoň jednoho medvídka. Po odmlce, naplněné ničením svých mozkových závitů musí uznat, že má kamarád pravdu. "Řekla bych, že se normální lidi zařídili prostě jinak, když čarovat neumí," konstatuje prostě zamyšleně. Jakože chápejte, kdyby její rodiče uměli čarovat, určitě by vysavače nebo tak nepotřebovali. Hm. Takže je to oboustranný, mudlové nepotřebujou kouzla, a čarodějové zas nepotřebujou mudlovský vynálezy. To přece dává smysl.
Ohledně kolejí už nic neříká, však ono se to nějak vyvrbí. A Julča si není schopná představit kolej, ve které by se jí nelíbilo. Jako chápejte, když ji někam zařadí, tak to bude tam, kde má být, tudíž se jí tam bude líbit. Tak. Navíc ona o kolejích stejně ví prd, tak co si má co vybírat.
"Já nevím, na sovu mě fakt nic nenapadá," zamračí se ohledně jména pro Jonathanova mazlíka. Sice je pořád trochu u vytržení z toho, že si tu sovy lidi chovají jako domácí mazlíčky, ale jinak jí to nějak extra netankuje. Nejspíš i proto, poněvadž se k tomu zatracenýmu chomáči peří se zobákem nemůže ani přiblížit. Vlastně... už teď cítí, jak jí začínají slzet oči, poněvadž peří a chlupy a vůbec. Tuší, že do Bradavic dojede trochu napuchlá a s očima jak angorák. Hlavně že mám medvědy, ale pití na zapití toho blbýho prášku si nevezmu, jsem to ale Einstein.
Pak Romča začne vysvětlovat čistokrevnost, a Julí se tentokrát div nedme pýchou nad tím, že už to ví. Samozřejmě od něj, ale tak to je vedlejší. Prostě to ví, a to je děsně awesome.
"Nejbožejší, já už se nemůžu dočkat! Slyšela jsem, že zařazování probíhá ještě ten večer co přijedete do Bradavic, hm, a taky mi jeden kluk říkal, že to prý bolí. Ale já tomu nevěřím, přece by někomu neubližovali," a už vůbec ne mně, že jo,"že ne? Kouzelníci nejsou ti... sado...sad...sázeči!" vychrlí ohledně zařazování svůj názor a poznatky, získané od jednoho staršího studenta na Příčné během jednoho ze svých útěků. Následně se parádně rozkašle, přičemž se div nezadusí gumídkem. Může za to alergie, ach jo. Proto už neodpovídá a ani na nic nereaguje, prostě se snaží, no, neudusit.

_________________

>>

Samantha se na dnešní den nesmírně těšila, asi jako každé dítě ve svých jedenácti letech, které se do Bradavic těšilo odmala. Na nádraží ji dovedli oba rodiče, a zdálo se, že jim se po ní bude stýskat víc než jí po nich, i když i u ní se stesk po domově jistě dostaví...i když, tady jsme se bavili o Samanthě, takže těžko říct. Bradavice pro ni byly vizí nejen nových možností co se do kouzelného světa týkalo, ale ještě víc se těšila na objevování Bradavic samotných. Podle táty tam byly tajné chodby, a vsadili se spolu jednoho pokerového večera, že jestli za ten rok objeví aspoň jednu a bude o tom moci podat důkaz, táta jí koupí koště. Sam věděla, že táta by jí to koště koupil i tak, ale tohle byla jednoduše výzva, která se neodmítá.
A tak si to teď kráčela chodbičkou v bradavickém expresu, se zubením nebo remcáním se prodíraje přichomýtnutými studenty a hledajíc pro sebe prázdné místo. V druhém vagonu odzadu se rozhodla prozatím vzdát pátrání po své sestřenici Amandě, protože už ji nebavilo se vláčet s kufrem, který byl perfektně kouzelnicky upravený, takže vlastně skoro nic nevážil a měl rozměry příručního zavazadla, ale stejně. A tak se nakonec zastavila u dveří do kupé, ve kterém seděli tři chlapci, co odhadem museli být přibližně v jejím věku, takže vyhovovali předpokladu, že se nad ni nebudou chtít povyšovat a mohla by s nimi třeba být i sranda. "Hoj, máte tu ještě volno, pánové?" nadhodila a lišácky se na ně pousmála. Vlasy měla smotané do rozdrbaných drdůlků a na sobě měla bílé šaty po kolena s motivem desítek zářivě barevných namalovaných koček, kterýžto model doplňovaly sportovní, zářivě žluté tenisky, a na rameni jí dřepěl její sovák pálený, protože Samantha na věznění zvířat v klecích nevěřila. "Nevíte, kdy dorazí ta paní s vozíčkem? Mám už celkem hlad," nadhodila ještě s malinko nakrčeným obočím, když už si prakticky sedala (a případně neváhala ani lehce odsunout klec nebo přímo domácího mazlíčka, který by na sedačce dlel), aniž by nějak závažně čekala na svolení, protože to volné místo tu prostě evidentně bylo, že.

Mimo herně:
Pardon, začátek vlaku jsem projela velmi zběžně, tak kdyby něco, křičte...

_________________

„Naaah, nemám hlad, ale chápeš – když budeš někde deset měsíců, tak je jasný, že se člověk musí ptát na jídlo, ne? Děda sice říkal, že kdyby tam vařili jó hnusně, tak že by mi něco posílal, ale to se moc nevyplatí, a tak radši zjišťuju už dopředu,“ pokrčila Bessie rameny. Podle ní to bylo naprosto logické, ačkoliv logika a Bessie, to spolu mělo společného asi tolik jako čistokrevní a koště na zametání – věděli, k čemu slouží, ale k používání se tolik neměli. „Tancující želé? Paráda!“ Bessie málem zavýskla, Suzu její touhu vědění bradavické kuchyně docela uspokojila a uklidnila ji, tudíž se dívka zatvářila poměrně nadšeně. Tedy… nadšeněji. „Jasná věc,“ odkývla poté Suzuin požadavek na fotku. A to se ještě nezmínila o vlastním fotoaparátu (tedy jednom ze dvou), který měla prozatím v příruční tašce, který zaručoval, že o fotky nebude nouze. Žvýkačku nabídla komukoliv, kdo měl zájem a sama si hned jednu hodila do papuly. „No proč… ten se vždycky může hodit,“ odmávla Bessie Damienův dotaz a radši nezmiňovala, že v kufru má další podobné nástroje. Každopádně se zvesela uchechtla, když chlapec začal imitovat Ollivandera. „Hej, to bylo dobrý!“ ukázala mu zdvižené palce. „Ale ještě aby tě chtěla, to je moje vyvolená! Nebo vyvolený, když je to ten šroubovák. Mám ho od dědy, dal mi ho k desátým narozeninám,“ pochlubila se Bessie, čímž pravděpodobně nezmírnila dojem ‚švihlá holka‘. Kdo taky dostával k narozeninám šroubováky, že? „Hele, to chci vyzkoušet!“ zamrkala Bessie na nabídku rýžových kuliček. Nikdy předtím nic takového nejedla a příležitost k experimentu si nechtěla nechat ujít. „A jí se to i s tou trávou?“ zamžourala Bessie na tu řasu, nicméně ať byla odpověď jakákoliv, určitě ochutnala tak či tak. „Hmmm… chutná to… no… zvláštně. Ale jako dobře zvláštně, je to takový zajímavý. Co že v tom přesně je?“
„Mně to je úplně jedno, kam půjdu, hlavně ať tam není nuda,“ zahlásilo děvče svůj názor na koleje, „ale bylo by hustý bejt v nějaký koleji, co má sídlo ve věži, páč boží výhled a tak.“ Damien pak nadhodil svoji obavu o možném nezařazení. „Hele, to je podle mě blbost. Když už tě jednou do tý školy pozvali, tak tě přece zařaděj, ne?“ sdělila mu Bessie svou domněnku a snaživě nakrčila obočí, jak se nad tím skutečně zamyslela. Moc dlouho jí to zamyšlení ale nevydrželo (hlavně proto, že Bessiina pozornost většinou skákala od jedné věci k druhé) a po chvilce se znovu začala hrabat v tašce. Zaprvé vytáhla pouzdro s brýlemi, které si nasadila na nos, a za druhé vylovila konečně ten fotoaparát a šibalsky se na své spolucestující zazubila. Pak vyskočila na nohy a zacouvala do uličky, aby mohla jejich kupéčko vycvaknout pěkně celé. No a pak s větou „Hele, za chvíli jsem zpátky!“ zmizela ve vlaku a vrátila se za nějakou blíže neurčenou dobu. Co během té doby dělala? Inu, to bylo jednoduché – fotila skoro každé kupé, které minula a ve kterém někdo seděl. Většinou slušně (což byl u Bessie nevídaný div, ale co se focení týkalo, to prostě brala seriózně) upozornila, že se chystá cvakat, aby měli dotyční čas ji případně vypoklonkovat nebo se naaranžovat do pózy, a pak zase odlezla o kupé či vagón dál. Dokonce se vtírla i do prefektského vagónu, protože co, no, zdržovat se tam nehodlala a památkou na cestu určitě jen tak někdo nepohrdl.

Mimo herně:
Sooo... Snad to někomu nepřijde přehnané, ale Bessie je rozhodně něčeho takového schopna, takže... Je to na vás, kdo fotku chce, stačí se v postu vyjádřit kladně, a naopak. Případné reakce bych dopsala v dalším postu, ale Bessie se stoprocentně nikde nezdržovala dlouho, takže tak. Nom, to je asi tak vše a snad to nikomu vadit nebude (kdyby jo, tak to umažu).

_________________

Cosi nesrozumitelného jsem zabrblal a protáhl jsem obličej, protože jsem nehodlal Ethanovi vysvětlovat, proč zrovna u něj předvádím akt kamarádství. (Nic perverzního, vy prasáci.) Já to totiž sám nevěděl – ten kluk mi prostě byl docela sympatický, a asi jsem měl v krvi, že občas někomu chci pomoct, když už jsem chodil do toho obětavého přátelského Mrzimoru, že jo.
„Nešlo,“ odvětil jsem pak pořád ještě trucovitě s rukama založenýma na hrudi, a pokrčil jsem rameny. „Já to jinak neumím,“ dodal jsem, protože mě předtím opravdu nenapadlo, že by moje způsoby nemusely být tak úplně vítané. Když pak Ethan zmínil přemisťování draka a náruživou dračici, vykulil jsem oči a překvapeně jsem se na něj zadíval. Nebyl jsem si totiž jistý, že jsem dobře slyšel. Opravdu z něj něco takového vypadlo? „Takže já jsem nadržená dračice? To ti teda pěkně děkuju, kámo,“ zahučel jsem, pokoušeje se o uražený tón, ale koutky úst mě zradily a zacukaly do úsměvu. „My z Mrzimoru už prostě takoví jsme, každýho hned objímáme. Zvykej si,“ dodal jsem po chvíli. U mě za to zřejmě nemohla jen kolejní příslušnost, ale i to, že jsem byl hipík a kázal jsem mír a lásku, ale to už jsem radši nezmiňoval, abych Ethana nevyděsil úplně.
Když se ozvala Hillary, zakotvil jsem na ní pohledem a ušklíbl jsem se. „Jasně, tak já se vám do toho rodinného,“ incestního, „klanu nebudu vrtat. Když si teda poradíte sami...“ Zahlásil jsem trošičku dotčeně a zatvářil jsem se, jako že jsou mi úplně ukradení. Nebyli, minimálně Ethan ne, ale což...
Vsadil bych klobouk na to, že pak v kupé na pár okamžiků zavládlo ticho, které jsem se neodvážil prolomit, abych náhodou zase něco neudělal špatně. Nakonec jsem se ale natáhl ke svému kufru, z nějž jsem vylovil papírový sáček se sušenkami. „Dáte si sušenku?“ prohodil jsem tázavě a povytáhl obočí. Mělo to jeden háček – už jsem si nepamatoval, jestli jsou to normální sušenky, nebo je v nich něco extra, ehm. Druhá možnost byla asi pravděpodobnější. Ale co, s trávovými sušenkami byl svět hned o něco hezčí.

_________________

Arsen si oddechl, když se dozvěděl, že ve srovnání s ostatními profesory Tyers aspoň mál zkouší, i když nutno podotknout, že se leckdy v jeho výrazu dalo vyčíst zklamání nad tím, že Arsen mu kazí talentový průměr na hodině.
"Povídej mi o tom... Nám se pořád střídají profesoři na přeměňování a kouzelné formule, už mi z toho chřestí v makovici - jiný požadavky na eseje, jiný úkoly... Sorche byla fajn, ale ten nový profesor na lektvary je prý dost dobrý, co jsem slyšel, i když vypadá, jako by vylezl z pekla, jak se šklebí. Stejně ale doufám, že do konce studií už to doklepeme s McKajkou, jestli z ní teda už zase nebude velryba," nafoukl viditelně nenadšeně obě tváře, že na lektvarech to někdy s těmi pochodujícími rozházenými hormony non-stop těhulky lítalo.
Zvědavě, pozorně naslouchal, když se Tamsin rozpovídalo o svém mazlíčkovi, a pobaveně se zazubil. "Určitě nezdrhala proto, že by tě neměla ráda. Upřímně, já bych Nefertiti taky asi skoro neviděl, kdybych ji občas nezavřel klícku. January zaprotestovala, že nemá žádné zvíře, takže letos dostala mou figurku ukrajinského železnobřichého dráčka, protože mámě i tátovi bylo jasné, že kdyby se měla o něco starat, pojde to hlady a žízní. Už ho stačilo překřtít a dokonce z něj udělat holku - říká mu teď Princezna - no a můžeš hádat, jak se mu to asi líbí," rozřehnil se v upřímném záchvatu smíchu.
"Takže, moment - jestli něco bude, jedeš v tom taky?" zeptal se podezíravě a nastavil se zubatým úsměvem dlaň na plácnutí. "Výborně. Zajímalo by mě, jestli stahování sobích spacáků něco trumfne."
Nenápadně mrkl, když si posteskla, že přes prázdniny nikoho neviděla, a významně si odkašlal. "Jestli jsem nestačil já, tak to můžeme zkusit napravit těmi lektvary. Mám vlastní laboratoř, ale nesmíš to nikomu říct," prohlásil naoko důležitě a schválně to nechal vyznít, jako že má někde schované zařízení, o kterém by se nesnilo ani profesorům lektvarů. No, nejspíš by se jim opravdu nesnilo, to by byla noční můra... "Jen mi řekni, kolikrát z deseti případů ti něco vybouchne, a kdyžtak někde seženu ochranné masky - já používám jen rukavice kvůli některým přísadám, už hodně dlouho jsem nic do vzduchu nevyhodil."
Jen co došla řeč na paní se sladkostmi, uvědomil si, že má taky docela hlad, a vyhlédl do uličky, aby případně nahlásil blížící se spásu. "Zatím nic, ale mám pocit, že už slyším ta drkající kolečka. Pái, dal bych si kakao... Začíná pršet, asi bude bouřka," zamračil se maličko a vyhlédl z okna na druhé straně, kde se stahovala tmavá mračna. Poněkud rozpačitě vytáhl vlastní sendviče z domova. "Ehm. Pokud se odvážíš...?" nadhodil úzkostně. Tyhle dělal sám, ačkoli bylo příjemným zvykem najít v batůžku obvykle něco od mámy. Už od loňska se ale Arsen snažil taky trochu sám a kromě toho, máma do toho cpala moc rajčat a salátu. Arsen si do sendvičů teď přidával leda víc slaniny.

_________________

Flaví jen zavrtěl hlavou. "Naši zůstali doma, kvůlli Ministerstvu, víš," opáčil a bylo vidět, že je mu to krapet líto. On nebyl ten typ, co by si hrál na děsného drsňáka, a svou rodinu měl rád. A vzhledem k momentální ministerské politice docela začínal chápat i jejich rozhodnutí žít raději po mudlovsku. "Oni jsou oba mudlovští kouzelníci, takže je pro ně lepší se asi moc neukazovat a tak," dodal ještě na vysvětlenou, aby Preclík pochopil.
No a pak nastala obvyklá Flaviovská situace, tedy ticho a ignor a zamyšlení. Však už do téhle chvíle toho namluvil dost, a navíc se mu myšlenky samovolně vrátily domů k rodičům. V hlavě se mu začaly odvíjet nejrůznější scénáře, od těch dobrých, kdy si teď v pohodě seděli u oběda, přes obyčejné pracovní dny, až po ty nejhorší. Maminka v práci, za níž přijde zakuklený zákazník a střelí po ní avadou hned jak dostane možnost, a podobně. Vůbec se tyhle myšlenky nehodily do radostné cesty vlakem, jenže Flavi to viděl tak živě, že by dal krk za to, že to je skutečné. Tak byl ponořený do myšlenek, že chvíli nevnímal hovor, a trhl sebou teprve, když uslyšel Kathinu otázku, mířenou na jeho osobu. "Eh...co? Jo, jasně," trochu zmateně zamrkal a snažil se zbavit svůj pohled té mlhy zamyšlení, zatímco nechal kolovat sáček se sušenkami, a pobízel kamarádky a Preclíka, aby si vzali klidně další. "Já na sušenkách vyrostl, ne že ne," opáčil na poznámku Aniyah a dokonce se i usmál. Myšlenku na mrtvé rodiče, která mu tak předtím zaclonila mysl, odsunul do pozadí. "No, totiž, jmenuje se Lady," představil drobného kocourka, který už zase nevěděl, která bije, a zmateně se rozhlížel všude kolem, načež jeho vykulená očka spatřila Elyssu a on začal vratkými krůčky couvat, jak mu to jen prostor dovolil. "Když jsem ho dostal, tak jsem myslel, že to je kočka. Ale on je vlastně kocour," osvětlil ještě Flavius a podíval se trochu s obavou na malé chlupaté stvoření.

_________________