V reakci na Arianina slova jsem pokrčil rameny a byl jsem připravený přestat si jí všímat, jenže v tu chvíli vyplázla jazyk. A protože jsem netušil, proč to dělá, začal jsem jí v duchu považovat za blázna ještě většího. „Ochutnáváš vzduch? To hadi dělaj, ne?“ rýpnul jsem si ještě, protože mi to z neznámého důvodu přišlo docela zábavné. Ale rýpat do blázna, to je jako bungee jumping v sopečném kráteru. „Brácha?“ vyklenul jsem vzápětí tázavě obočí, protože jsem o žádném jejím bráchovi neměl tušení, zase tak dobře jsem Arianu neznal. „A proč by to jako měl dělat? Jsem ti snad něco proved, nebo co?“ dodal jsem s úšklebkem. „Navíc ohánět se bráchou, to umí každej,“ pokýval jsem důležitě hlavou. Na tyhle rádoby varovné řečičky jsem prostě neslyšel – ve valné většině případů z nich totiž nakonec stejně nic nevzešlo.
Ani mě následující ticho nijak netrápilo, prostě jsem se uvelebil na sedačce a zabodl jsem pohled do nějakého bodu naproti sobě. Když zrovna nikdo nechodil uličkou, viděl jsem až ven, což mi naprosto vyhovovalo. Pozorovat mizející Londýn bylo fajn. Ovšem stejně fajn bylo pozorovat Arianinu zadnici, na kterou se mi naskytl pohled poté, co se tak naaranžovala do dveří kupé a začala vyhlížet bábi s vozíkem. „Hele, Harringtonová, kup mi lékořicový hůlky, dík!“ ozval jsem se prosebně a dokonce jsem zaprosil i očima, pokud se na mě náhodou podívala. „Ti to pak dám. Ty prachy jako,“ zamumlal jsem. Nicméně vůbec bych se nedivil, kdyby se na mě vykašlala... a upřímně by mi to stejně bylo ukradené.

_________________

Romča byl samozřejmě náramně spokojen s tím, že téma jménem tvoje sestra rychle hodili za hlavu. Charlotte sice mívala i svoje světlé chvilky, ale těch bylo v poměru k těm ostatním celkem poskrovnu. Ovšem i mladičký předškolák musel ocenit, že když byla třeba, sourozenci Howellsovi zatím byli schopni táhnout za jeden provaz a neházet si přiitom klacky pod nohy. Co se týkalo vysavače, zvědavě vyklenul obočí nahoru a hltal každé Julčino slovo. Bylo to prostě divné, jak mohli mudlové žít bez kouzel. "Když máte takový věci, tak to kouzla snad ani nepotřebujete, ne?" prohodil potom zvědavě. Nikoho neodsuzoval, ale dopředu věděl, že na nic takového by si nikdy nezvykl. Od myšlenek na svět s hranicemi ho ale vytrhla Julinky myšlenka. Být v koleji spolu? No, napadlo ho to, a byla pravda, že vlastně nikoho jiného ze spolužáků neznal pořádně... "Uhm, to by bylo fajn," připustil a vesele se ušklíbl. Ale... (a samozřejmě nechtěl nikoho diskriminovat) on byl kluk a musel si najít taky nějaký kamarády a ne jen kamarádky. "Ale kam chci, tak to netušim, ale ne do Havraspáru," odpověděl potom ještě trochu zamyšleně. Tam byla jeho sestra, takže no-pe.
Romeo následně pokračoval v analýze svých spolužáků. Julča samozřejmě rozdávala úsměvy na každou stranu a Howells se divil, že se jí vůbec chce. Ren vypadala, že bude spíš poslouchat, a Romča neviděl důvod, proč se tak stydět. A Isaac byl ze všeho docela dost vykulený. Hlavně oba nenámí civěli na jeho sovu.
"Tak kdy máte tolik nápadů na hustý jména, můžete třeba něco navrhnout," obrátil se na Isaaca a Julču. Jemu bylo totiž vcelku jedno, jak se jeho sova bude jmenovat - sice chtěl zvíře, ale chtěl spíš kočku. Sova tu byla víceméně vlastně z praktických účelů.
Po jeho krátkém představení padla otázka, kterou samozřejmě mohl čekat. A přirozeně nemohl odpovídat bez toho, aby sám sebe trochu pozvedl. Koneckonců, výchova jeho otce se nemohl zkrátka úplně minout účinkem. Když Romeo začal vysvětlovat, vlak sebou trhl a jejich cesta začala. Konečně do Bradavic, hurá!
"Čistokrevní kouzelníci jsou ty, co nemaj v rodokmenu žádnýho mudlu. Mudla je člověk, kterej nekouzlí, jako třeba vaši. Čistokrevnejch rodů je jenom pár, a je to něco jako kouzelnická smetána..." odtušil a vazývavě zvedl obočí, jestli jim to jako stačí. Zeptala se ho teda jenom Ren, ale tušil, že Isaac v tom taky trochu plave. Julče to už ale vysvětloval a pokud to tehdá na zmrzlině řekl trochu jinak, tak se stalo, no.
A pak byli na cestě. Když se Julinka zeptala, jak se těší, měl chuť vyskočit na nohy a začít tančit, pokud by nebyl tak líný, že jo. Protože této chvíle se nemohl dočkat - pryč z domu, někam, kde si bude moci dělat co chce. Co na tom, že ho ségra určitě bude hlídat?
"Bude to hustý, zaručeně. A jo, převlíct bychom se mohli, no.. ale školní hábity nejsou zas tak pohodlný," zazubil se na ostatní prváky Romeo. Sova nad ním zahoukala. Na to věnoval Isaacovi podivený pohled. "No, asi takhle. Hůlku jsem si koupil teprve nedávno, a když fakt nevíš, jak to kouzlo udělat, tak se ti to většinou nepovede..." odpověděl mírně oklikou. Doma několik kouzel samozřejmě zkoušel, třeba takové Lumos a podobně, ale nějak to zatím nevyšlo.

_________________

| +

"Powell..."

Daryinka se právě v tuhle chvíli cítila krapet zmateně. Čekala všechny možný reakce na to co řekla, ale nad tím jak se Taren rozesmál povytáhnout obočí musela. Co to? Nebyla si úplně jistá jestli řekla něco vtipného či jestli není někde umazaná či něco takového. Svůj pohled následně stočila ke Cassidymu, který dívence odporoval v tom co řekla. Nespokojeně našpulila rtíky a zamračila se. "Takže co jsou tví rodiče? Trollové? Jak na to tak koukám, asi to tak bude, že? A možná jsme rozbití všichni, ale někteří jsou zřejmě rozbitější, o tom ty víš ale své, co, když jsi už od pohledu ve stavu záchodového prkýnka v Kotli po závodě dvěstěkilových jedlíků fazolí. Novějšího? A co třeba nový mudlovský šmejd? Nebo, já ti nevím, trollí sopel? Ne? A pokud ti tak překážíme, sbal si ten svůj trollí zadek a laskavě tu přestaň otravovat vzduch," a po těchto slovech nahodila dokonale andílkovský úsměv načež svůj pohled stočila zas k Tarenovi čekajíc jak zareaguje tentokrát, protože vážně netušila co má od mladého Harta očekávat. Sama se rozhodla už raději mlčet, protože toho řekla až moc a sama přímo netušila kde se to v ní vzalo. Raději otevřela svou knihu, snažíc se Zrzka a Evelin ignorovat. Henry H. Holmes, jehož skutečné jméno bylo Herman W. Mudgett, se narodil Gilmantonu v New Hampshiru v roce 1860... její plán jí však nevycházel moc dlouho, protože oni museli pořád mluvit a něco se dokonce krapet týkalo i jí samotné, a proto ač nechtěla, svůj pohled stočila k Evelin.
"Hele, holčičko, viděla jsi se někdy v zrcadle? Vlastně ty asi ani nevíš co zrcadlo je, viď? Vypadáš totiž, jako kdyby jsi zrovna vylezla z popelnice vlastně.. nejen, že tak vypadáš, ale jsi tak i cítit. Takže když už jsme u toho, odpad jsi," broukla s dalším andílkovským úsměvem těsně před tím než svá očka stočila zpět ke své knize. Narodil jsem se s ďáblem v těle. Nemohl jsem za to, že jsem byl vrah, stejně jako básník nemůže za to, že vyzpívá svoji inspiraci. Při mém zrození mi u kolébky jako kmotr stálo "Zlo" a zůstalo se mnou po zbytek života. H. H. Holmes.. "Takže Ministerstvo ještě ty mudlovské šmejdy nevyházelo?" Optala se Daryinka jakmile svůj pohled odtrhla od knihy a zahleděla se na Tarena s menším úsměvem. O tom, že tohle napíše hned další den otci se nezmiňovala, protože stejně pochybovala, že by to někoho zajímalo. Darka však nechtěla být učena někým kdo by měl být mudlovského původu, a právě proto se rozhodla stěžovat si u otce. Krapet sice pochybovala o tom, že její otec nějak vyhazov těch mudlovských šmejdů zařídí, ale stěžovat si přeci mohla, ne?

_________________

• A4 •

Ginger si pohodlně seděla ve svém kupé v bílé halence s límečkem, navlněnou rusou hřívou, tmavých džínsech a zářivě bílých teniskách, a zrovna přemýšlela, jestli byl dobrý nápad nechat Alrika letět do Bradavic samotného, i když nepociťovala potřebu pozorovat několik hodin, jak se na ni její sovák načuřeně kouká a vraždí ji a její okolí pohledem. Každopádně i když mohla spát, po chvilce cesty na ni začínala doléhat samota, protože hej, někoho tu přece potkat mohla, a přemýšlela, jestli se později nevrátit zase za Kim, ale to už líně, skoro otráveně stočila pohled k chodbičce, kde spozorovala pohled, aby se podívala, kdo jde kolem, a nebyl to nikdo jiný než její kamarád-zrádce. Z toho poznání byli překvapeni oba stejně, ale jak se Ezra rychle vzpamatoval svým prohrábnutím vlasů, Ginger zase pyšně zvedla hlavu a opovrhujícně povytáhla obočí. Jen ať si jde, kdo se ho prosil, stejně je stejný jako všichni ostatní a jde mu jenom o holčičí hrudníky, a ne o to, co má dotyčná v hlavě. Jenomže to už si Ezra bezděky pohladil tu lesklou destičku na své košili, a Ginger zamrazilo v zátylku. Jakkoli si chtěla stále hrát na uraženou a dát to tomu klukovi pořádně sežrat, své zděšení a šok na tváři skrýt nedokázala, a dokonce zůstala zírat na chodbu, i když Ezra už se přesunul do dalšího kupé. On měl odznak. Ezra měl prefektský odznak! Najednou parádně dávalo smysl, že se ocitl v prvním kupé, kam se šla před ním Ginger prakticky schovat, protože na střetnutí s ním nebyla plně připravena a potřebovala si promyslet, jak ho dokáže okázale ignorovat co nejdéle, i když se jí po něm už dávno stýskalo. A ona na nějakou pomstu najednou zapomněla, protože její kamarád utrpěl neskutečnou újmu; v jejích očích bylo nošení toho odznaku něco jako předčasná smrt. Když se konečně vzpamatovala, zaklapla pusu, protože jí samým zděšením poklesla čelist, vyskočila na nohy, a absolutně neřešíc, že v kupé nechává kufr, rozrazila svoje dveře, a pak stejně rázně otevřela ty do Ezrova kupé.

• A3 •

"Děláš si ze mě legraci?!!!!!" vybafla na něj, nic si nedělajíc z toho, že zřejmě poplašila Ezrovu kočku, načež prstem rázně ukázala na blyštivý odznak na kamarádově hrudi. Jasně, byl to zrádce a povrchní člověk, ale při takovéhle ráně mu musela být oporou. "A to si to dáš hned na hruď? Vždyť si toho nejde nevšimnout! Určitě to půjde dát vrátit, když hned zajdeme za Baneovkou," řekla rozhodně, a to už za sebou zatahovala dveře a pokročila blíž k Ezrovi, na kterého teď shlížela s naprosto vážným, a možná trochu moc odhodlaným pohledem, každopádně k sedání se ještě neměla.

_________________

"Ahoj, Lorene," pozdravila jsem spolužačku nesmělým hláskem, když jsem si všimla, že pan profesor Wells se mnou v závěsu vtrhl k ní do kupé. Pousmála jsem se nad jeho výběrem prefektů, zřejmě se tak pokoušel nás málomluvky rozmluvit, nebo tak něco. Určitě za tím byl nějaký děsně ušlechtilý plán, a já mu byla vděčná. Proto jsem se asi beze slov posadila, kam profesor ukázal - když nic jiného, tak poslouchat jeho vyprávění bude dokonalé odreagování, abych nemyslela na... no, na svoje zásnuby. "M...my bychom si zvykly," dostala jsem ze sebe a pozvedla koutky v mírném úsměvu. Profesor Wells byl jedním z mála lidí, a ještě k tomu učitelů, který mě dokázal trochu odvést od té mojí hrozné společenské neschopnosti. Říkáš že by sis zvykla, ale určitě bys mu odpovídat nestíhala, co? Zpožděná jsi, proto! neodpustil si vnitřní hlas, ale já byla ráda, že mluví jen o tomhle, a nevrací se k tomu, na co jsem nechtěla myslet.
"Upřímně jsem se docela těšila, až začne školní rok," odpověděla jsem podle pravdy na profesorovu otázku. Čistokrevné večírky a intriky, a vůbec všechno tohle kolem, potom ta patálie s profesorem Rodwellem, která by se nestala, kdybys jím nebyla posedlá, - Ale já jím nejsem posedlá! a vlastně vůbec všechno, co se letos v létě událo, mi jen ukazovalo, že prostě potřebuji k životu nějaké to učení, něco, na co se soustředit. Což ročník s OVCEmi rozhodně byl. "Jaké jste měl léto vy?" otázala jsem se na oplátku, čímž jsem doufala spustit další dlouhý proud slov, při němž bych ani já, ani mladší prefektka, nemusela moc mluvit. "Vlastně bych vám chtěla poděkovat za tu nominaci," řekla jsem ale přeci jen ještě, "není to tak hrozné, a navíc, člověku to pomůže aspoň trochu se rozmluvit..." To, co jsem řekla, byla pravda. Ne, neměla jsem ráda neustálé otázky a zvlášť takhle na začátku školního roku ten houf, který byl téměř neukočírovatelný, ale nebýt toho, asi bych teď nebyla schopna s profesorem tolik mluvit, a snažit se tak zachránit druhou mlčenlivou duši v kupé, a vlastně i sebe před jakýmisi jinými myšlenkami. Knížku, kterou jsem do té doby svírala v rukou, jsem si položila na klín. "To nemám nejmenší tušení," přiznala jsem ohledně nového profesora dějin. Já jiného nechtěla, ale to bych se přeci dřív studem musela propadnout, než bych to vyslovila nahlas.

_________________

Ezra sa vo svojom kupéčku posadil s tým, že bol nafučaný jak papuča. Pevne veril, že Ginger celú cestu vlakom neuvidí a pri slávnosti sa posadí na opačný koniec stola, najlepšie medzi prefektov, tam ju určite nestretne. Nie žeby mu nechýbala, chýbala a ako! Ale nahnevaný bol na Ginger momentálne neporovnateľne viac než sa s ňou túžil uzmieriť. Preto keď ryšavka doslova vtrhla do jeho osobného priestoru aka kupéčka a rozrazila pri tom dvere akoby horelo, Ezra trocha nadskočil na mieste ako sa zľakol. Tá baba bláznivá!, pomyslel si a len čo sa spamätal vrhol na Ginger odporujúci pohľad a to aj napriek tomu, že ešte nevedel, o čo jej vlastne ide. Už len to, že si dovolila takto vtrhnúť do jeho kupéčka bolo nehoráznosť, nehovoriac o tom, že spolu nehovorili, teda ON nehovoril s ŇOU. A ako čerešničku na torte mu vyplašila kocúra s menovkou Tiger na krku, ktorý sa rozbehol ako o závody, prebehol pomedzi nohy Ginger ([Bosorka!! Zdrhám, kámo] zamiaukal) a šprintom začal uháňať cez uličku až nakoniec vtrhol do kupé A5 , kde sa so stiahnutým chvostom schoval pod nohy Lorene . Nik sa mu nesmie diviť, pretože Ginger bola hrôzostrašná, všakže.
"Skvelé!!" rozhodil rukami do oboch strán, keď Tiger zmizol na chodbe, ale naháňať sa ho nevyhral, veď on sa objaví aj sám na hrade. Miesto toho vrhol zamačený pohľad na Ginger, ktorá už bola rozohriatá na svoj výstup a prstom mierila na jeho hruď, konkrétne na Ezrov prefektský odznak. Ezra sa na jej otázku rozhodol nereagovať, pretože on sa s ňou predsa nerozprával! Otrávene odvrátil pohľad smerom do okna a snažil sa Ginger ignorovať ako len vedel, lenže Ginger sa dala počas svojich výstupov ignorovať len ak ste boli guru pokoja, ktorý zvládne meditovať aj keď mu nad hlavou lietajú nabrúsené nože a faktom číslo dva bolo, že odkedy sa Ezra dostal na vrchol puberty (čo nastalo zrejme cez leto), nedokázal potláčať svoje emócie tak ako kedysi, keď bol takýto nahnevaný. Aj doma kričal toto leto podstatne viac ; najčastejšie keď sestra robila neporiadok, keď mama nerobila poriadok a keď kocúr robil "poriadok" tam kde nemal. Chvíľu sa snažil svoje nervy prehĺtnuť a predýchať, ale keď Ginger opäť spustila a on si vypočul, čo má skutočne na myslí, nevydržal to a vyskočil na nohy aj on.
"NEPÔJDEM ho vrátiť, GINGER!!" zreval na spolužiačku. Zadíval sa jej tvrdým pohľadom do modrých očí a ona v tých jeho mohla zbadať doteraz nevidené odhodlanie a tvrdohlavosť, ktorú Ezra zvyčajne postrádal, pretože sa snažil vyhýbať konfliktom. S tým ale, zdá sa, bol koniec, pretože mladý pán Delijah konečne pôsobil ako pravý lev z chrabromilskej veže, ktorý sa rozhodol stáť si za svojim. "Nechcem ho vrátiť!" dodal veľmi dôrazne, aby to pochopila aj Ginger, ktorá musela mať vždy posledné slovo. "Tebe jednoducho ani nenapadlo, že by som ten odznak mohol chcieť, však, Olssonová? Ani na okamih si to nezvážila! TY ho nechceš, takže ho nemôže chcieť ani nikto iný, však? Podľa teba je každý s odznakom úbožiak, tak vieš čo? V tom prípade som úbožiak aj ja a nemusíš so mnou strácať čas, pretože ten odznak vrátiť nemienim. Vlastne... čo tu robíš, Ginger?? Prišla si mi ten odznak podpáliť ako tie prekliate listy?? Tak si poslúž!!" rukou sa plácol do hrudi, ktorá sa prudko dvíhala a klesala ako Ezra predýchaval záchvat hnevu, na mieste, kde sa mu pokojne čnel ten nablýskaný odznak.

_________________

• A4 •

Ginger o probíhající kočku sotva zavadila pohledem - už dávno totiž věděla, že Bradavické kočky jsou dost samostatné na to, aby trefily, kam mají, a že se o ně není třeba strachovat. Navíc ke kočkám nikdy moc nepřilnula, byly na ni moc nafrněné, takže ji, navíc v momentální situaci, vlastně vůbec Ezrův kocour nezajímal. Ne, ji mnohem víc zajímal Ezrův nový odznak. Když se pak chlapec ozval, Ginger jenom ledabyle lehce pokrčila rameny, protože útěk jeho kočky vážně nebyl momentální problém. Ne její problém, a tím pádem ani Ezrův, protože to byl její nejlepší kamarád, i když se spolu dva měsíce vůbec nebavili ani se neviděli.
Když Ezra vyskočil na nohy, a ona k němu musela vzhlédnout, což se jí vůbec nelíbilo, protože zůstala stát přesně kvůli tomu, že se mohla nad Ezrou pro změnu tyčit ona a mít svým způsobem navrch, a přes tvář se jí mihla nespokojenost spojená s cuknutím obočí. Když na ni vybalil, že odznak nechce vrátit, upřímně nechápavě svraštila obočí. To byla přece blbost, kdo by chtěl odznak Prefekta dobrovolně? Navíc, když byl z Nebelvíru? Prosímvás.... jenomže Ezra to evidentně myslel naprosto vážně, což potvrdil hned vzápětí svým výstupem, který Ginger překvapil snad ještě víc než to, že si chtěl nechat ten proklatý odznak. Vždyť Ezra se nikdy nezlobil, rozhodně ne takhle otevřeně. Necouvla před ním z pouhého sebezapření, protože by mu tím dokázala, jak zmatená z jeho momentálního chování je, každopádně nechat na sebe křičet takhle zblízka nebylo dvakrát příjemné. Svůj zmatek a náhlý příval všemožných emocí, vztekem a zrazeností počínaje, nechápavostí a nutkáním kamaráda po tak dlouhé době obejmout konče, zakryla tím, že se začala čím dál víc mračit, a když Ezra skončil, její obočí se prakticky dotýkala a rty měla semknuté do tenké linky. Na jazyku už se jí formovala slova, že ano, on je ubožák, když touží po něčem tak nesmyslném, co mu dokonale zničí školní život, ale i když to v ní vřelo, vycítila, že pro Ezru je to něco důležitého, a ač se na něj zlobila jak chtěla, stále ho měla moc ráda na to, aby mu vpálila do obličeje něco, čeho by potom litovala, hlavně, když si to vůbec nemyslela. Ezra nebyl ubožák, alespoň ne v tomhle ohledu. A proto se rozhodla chytit se až jeho posledních slov, protože to stejně bylo to, oč tu běželo. Propalovala Ezru pohledem, zatímco srdce jí bilo jako splašené pod návalem adrenalinu, ale pak se posměšně ušklíbla a opovrhujícně povytáhla obočí. "Divim se, že ses s nějakym dopisem vůbec obtěžoval, Delijahu," začala se zvláštním důrazem na oslovení, protože příjmením si nikdy, nikdy neříkali, a on si začal, a ona chtěla, aby si uvědomil, jak moc vedle tím šlápl. "To sis vážně myslel, že budu dobrovolně číst slohy o Arianině dokonalosti a o měkkosti jejího hrudníku? Protože to sis cestou domů ozkoušel z první ruky, no ne?!" vypálila nazpátek s bradou hrdě zdviženou a rukama založenýma na hrudi. Nejhorší na tom všem však bylo, že ačkoli chtěla Ezru ještě víc rozeštvat, ve skutečnosti by se na to všechno nejradši vykašlala, odsunula veškeré debatování na jindy, a s Ezrou se usmířila. Chyběl jí, a teď, když ho před sebou viděla, jí došlo, jak moc. Chtěla vědět, jak se měl o prázdninách, jak zvládla jeho sestra nástup do školy, s jakými kamarády se viděl, jestli jel někam do zahraničí a chtěla se mu pochlubit, jaký brankářský fígl okoukala z hvězdné ligy. Jenomže teď se hádali a ona nemohla být tou, co ustoupí, ještě ne. Na to si moc jasně vybavila, jak se tenkrát Ezra nakláněl k Arianě.

_________________

Ren se mlčky zvrtěla v sedadle a poslouchala Romeovo vysvětlení. Jistě, znělo docela logicky, nakonec.. Zdálo se to podobné jako s černochy. Bílí byli odjakživa bráni jako ti nadřazenější, pro kouzelníky museli být mudlové něco jako pro povrchnní společnost černoši. Alespoň tak si to dokázala Ren přirovnat a pochopit, jen.. Otázku, jak jsou pak bráni nečistokrevní kouzelníci jako Ren, Isaac či Julie, dívka raději spolkla. Třeba takových, kteří byli prvními kouzelníky v rodině, bylo jen málo!
S nápadem, že by se mohli převléci do hábitů, souhlasila. Nakonec, cesta ubíhala poměrně rychle, slunce pozvolna stoupalo na samotnou střechu oblohy a kraj, jímž vedly koleje Bradavického expresu, byl prozatím stále zalit teplou sluneční září. Pokud se toho tedy jali ostatní, převlékla se i Ren. Tedy, své mudlovské oblečení si nechávala na sobě, sundala si jen mikinu, a přes triko a kalhoty si přehodila plášť. Přestože Romeo tvrdil, jak jsou hábity nepohodlné, Ren si docela dokázala představit jeho nošení každičký den. Kouzelnická móda se jí přecijen zamlouvala o dosti více!
Juliina otázka, zda je to blížení se osudného okamžiku rozřazování do kolejí super, donutilo dívku vzpomenout si na další věc, kterou chtěla zjistit. O kolejích se dozvěděla od jednoho z pracovníků ministerstva, který v létě navštívil Scriversovi několik dní poté, co přišel Renin dopis z Bradavic. Měla o nich celkem jasný názor - Havraspár ani Zmijozel se nezdály jako koleje pro ni, nakonec nikdy nepatřila mezi ty chytré žáky ve třídě, Zmijozel se jí zdál zase příliš chladný. Mrzimor se zdál pro Ren jako nejlepší, byť v koutku duše dívka tajně doufala, že jí bude přidělen Nebelvír. Jistě, nebyla příliš sebevědomá ani akční.. Všechna její dobrodružství se prozatím odehrávala jen v knížkách či v jednoduše v hlavě. Avšak Ren Scrivers doufala, že v Bradavicích najde způsob, jak se přestat bát, a být taková, jaká by skutečně chtěla být. Přiřazení do Nebelvíru by nakonec bylo znamením, že má naději! A to vedlo k otázce..
".. A jak nás vlastně rozřadí do kolejí? Bude to ještě dneska?" Romeo měl jediné štěstí, že Ren byla tak málomluvná, jinak by zřejmě nestíhal na otázky vůbec odpovídat. Sice to sám nemusel vědět, ale.. V tomhle kupé a vlastně ze všech bradavických studentů byl právě on jediný, kdo mohl znát odpověď, a koho se Ren nebála zeptat.

Profesor očividně neměl sebemenší problém bavit se s kýmkoli, za což ho Lori skrytě obdivovala. Asi nikdy nepochopí jak to lidi dělají, že se nebojí promluvit. Stargazer si nakonec přisedla vedle profesora. Aspoň tu nebude sedět jako trubka sama, vzhledem k tomu, že ani Star není moc komunikativní typ. Zatím toho moc nenamluvila, za to profesor opět vychrlil vět i otázek až až. Stargazer v podstatě odpověděla i za ní, takže jen souhlasně přikývla, přitom pozvedla jeden koutek úst. Připadala si trochu hloupě, tedy, ne že by si nepřipadala hloupě i předtím. "Rad?" zopakovala se staženým obočím. Nebyla si moc jistá, v čem by jí mohla Star radit, koneckonců šestý ročník neobnáší žádné zkoušky. Snad jen asi ohledně předmětů a toho, co se v šesťáku všechno můžeme naučit. Ale kdo ví, třeba by se něco našlo.
Přestože se profesor snažil zmírnit své tempo, zdálo se, že se mu to moc nedaří. Alespoň jí to tak připadalo, pořád na ní byl ten nával slov celkem dost. Ale jak už říkala Stargazer, člověk si snad zvykne. Když Stargazer začala děkovat, chtěla i ona něco málo k tomu říct, když v tom jí pod nohy vletěl strakatý kocour. Trochu sebou polekaně trhla, totiž, běžně vám pod nohy kočka nepřiletí. Sehnula se opatrně ke kocourovi, který vypadal lehce vystrašeně. Za to Fumus, který seděl vedle Lorene v košíku, vypadal zvědavě. Ačkoli už měl svoje nejlepší léta za sebou, vždycky byl zvědavý ohledně ostatních koček. Třeba se bál, že by si do baráku natahali i jiné kočky a pak by dostával málo mléka.
Kocoura si vytáhla zpod nohou na klín a začala ho hladit, aby se trochu uklidnil. I přitom stačila profesora vnímat. "Sice nechápu, jak jste mohl vybrat někoho tak komunikativně neschopného, ale i já si vážím, že ten odznak můžu nosit," řekla ještě nakonec už trochu klidněji. Možná už předtím si mohla posadit na klín svého vlastního chlupatého společníka, kočky na většinu lidí stejně působí antistresově, takže by možná nemluvila před chvíli tak přiškrceně. A zdálo se, že i ten cizí kocour začal být trochu klidnější. Musela nad tím spokojeně usmát, přitom přemýšlela, jak asi John přesně myslel to s tím novým profesorem dějin. Pokrčila nakonec ledabyle rameny, pochybovala totiž, že by tu s nimi seděl, kdyby se vzdal místa nebo kdyby o místo přišel. Pohlédla na okamžik na Star, ke které vyslala něco jako děkovný úsměv, že tu nemusí sedět sama. Ne že by se profesora bála, ale bylo příjemnější mít tu ještě někoho, kdo na tom byl podobně. A ohledně kocoura, který se momentálně rozvaloval v klíně... majitele najde, až budou přijíždět do Prasinek.

Riley se tvářila velice rozmrzele, jak si to rázným krokem štrádovala koridorem do vagonu vyhrazeného pro prefekty a primuse. Jak by také mohla nebýt rozmrzelá, když takřka celou cestu strávila dohadováním se s nějakým havraspárským chytrákem, který se opovážil jí dávat přednášku na téma zneužívání statusu prefekta. Vážně. Riley neviděla nic špatného na tom, že použila špetku zastrašování k tomu, aby vyřešila otravný spor mezi mladšími studenty. Ať už si ten modrý blbeček říkal cokoliv, byl to efektivní způsob, jak vše rychle uvést do pořádku a zároveň se těch dvou zbavit. Bývala by si i ušetřila tu počínající migrénu. No. Bohužel. A to množství štěbetajících a smějících se dvojiček a čtveřiček, které míjela v jednotlivých kupé, jí také na náladě zrovna nepřidávalo. A ne. Nelezli jí na nervy jen kvůli tomu, že byli hluční...
Když se zmijozelka konečně dohrabala až do vagonu A, neomylně rozrazila dveře do prvního kupé, v němž z chodbičky zahlédla Patricka. Člověka, který by jí jako jediný mohl dokázat spravit den. (Nebo spíše člověka, který alespoň tušil, jak s ní v téhle její náladě jednat...)
„Letos někomu fakt ublížím,“ začala bez úvodu - a tudíž i bez pozdravu - promlouvat k Patrickovi, zatímco se ke kupéčku otočila zády, aby za sebou zavřela. Na moment se čelem opřela o chladivou skleněnou tabuli posuvných dveří. Zdálo se, že Gwen sedící naproti němu si z jejího úhlu ještě nevšimla. „Seženu si svědivý prášek a kontaminuju tím kufry všech těch blbečků, co budou mít na mě jakýkoliv stížnosti.“ S tím se Riley na Patricka vážně podívala. „Protože mě nebude nikdo - nikdo - poučovat.“ A tu si slečna Butlerová konečně povšimla Gwen. „Zatraceně. Teď budu muset vymýšlet něco jinýho,“ zabrblala si nespokojeně, jakože by ji Gwen určitě napráskala, kdyby se polovina školy záhadně začala drbat po celém těle. „Ahoj Gwen,“ přiměla se nakonec k nucenému úsměvu, zatímco se svalila na lavici automaticky vedle Patricka a prsty si začala mnout spánky. Vážně jí třeštila hlava. A jestli jim narušila nějaký rozhovor, zjevně si z toho nic nedělala... „Co tu dělá?“ zeptala se pak Patricka na Gweninu přítomnost, protože měla nyní trochu zpomalené myšlení a potřebovala Gwenino zařazení na prefektskou listinu slovně vysvětlit.

_________________