D3

"Díky," zazubil se na prváčka, který mu ochotně přispěchal na pomoc s kufrem. Ačkoli si to rozhodně nechtěl připustit, trochu píchnout potřebovat, protože jeho kufr plný nejrůznějších zbytečností vážil pěkných pár kil.
Uvelebil se na sedačce a vypustil Grelot do terénu. Vůbec ho nenapadlo, že by mohla volně pobíhající krysa jeho spolucestujícím vadit. "No jo, tady máš," nabídl jí jednu krysí dobrůtku, načež odkudsi z kapsy vytáhl dobrotu i pro sebe, tedy balení Bertíkových fazolek, a hodil si jich pár do pusy. "Chcete?" zeptal se kluků a nechal krabičku štědře kolovat. Proč by ne, měl v kufru ještě pět takových. Bez sladkého ani ránu.
Vlak se rozjel, čímž Simonovi udělal čáru přes rozpočet. Vrhl rychlý pohled z okna, jestli svou rodinu opravdu neuvidí, ale to už byli daleko. Pokrčil rameny. Hned dneska nebo zítra jim napíše, tak co.
Povídání o prázdninách bylo jistě jedním z nejdůležitějších témat prvního školního dne. "Na soustředění? A kam?" zajímal se Simon, pokřupával si fazolkami a poslouchal Daníkovo vyprávění, zatímco Grelot se prozíravě obloukem vyhnula Danově kočce a Jonathanově sově a lehla si na sedačku kamsi k oknu, aby nebyla nikým rušena. Při čem, to Simon netušil, a ani ho to moc nezajímalo. "Na fotbal? To jako vážně?" užasl Nebelvír a nevědomky se předklonil, aby Dana líp slyšel. "Na jakým jsi hrál postu? Nuda, no to ne..." Jak víte (nebo jste podle jeho reakce snadno uhodli), Simon byl vášnivým hráčem mudlovského fotbalu, a docela ho mrzelo, že ho nemůže hrát i v Bradavicích. Přesto, stejně jako loni, táhl s sebou v kufru pro všechny případy kopačák.
"U mě?" Pracně zahnal myšlenky na fotbal. "Jo, šlo to. Poprvé jsem se podíval na finále mistrovství světa ve famfrpálu. Bylo to super. A taky jsme byli u bábí a dědy... No jo." Tím své vyprávění o prázdninách ukončil a otočil se k Jonathanovi. "A ty? Jedeš poprvé do Bradavic?" Prostě jen nesnesl, aby si dva z nich povídali mezi sebou a třetí jen seděl a přikyvoval. Všichni se museli zapojit.

_________________

| +

"Cože?"

Sven nejistě přešlapoval v uličce a přemýšlel, jestli se má tvářit, jako že tam stojí jen čirou náhodou a místo určitě někde má, nebo jestli má prosit pohledem ty dvě holky, aby ho pustily do kupé. Nakonec zvolil jakýsi kompromis. Ale asi to ani nemusel dělat, protože ta blonďatá brzy vykoukla z kupé s chlupatou kočkou v náruči, a řekla mu, že si klidně může přisednout. „Můžu k vám?“ brouknul, aby se ujistil, načež se vděčně pousmál. „Děkuju. Vlak je letos nějak moc narvanej, nemohl jsem najít volnější kupé a před náma už je jenom vagon prefektů a kapitánů týmů, tam nemám co dělat,“ vysvětlil a pak se i s kufrem napasoval do kupé.
Protože ale neměl dost síly, aby kufr vyzvedával nahoru do zavazadlového prostoru, jednoduše ho zastrčil co nejblíže k sedačce, aby překážel pokud možno co nejméně. „Máš hezkou kočku,“ prohodil k Veronice s pohledem upřeným na Pudřenku a pousmál se. „A ty sovu,“ dodal směrem k Yvonne. Sven měl zvířata vždycky rád, takže jejich společnost v kupé vítal docela nadšeně. On sám zatím žádné neměl, ale pokrokem bylo, že už ani netahal svého plyšového soba. Tedy, s sebou ho měl, ale byl pečlivě uložený v kufru. Sven doufal, že si příští rok už konečně nějaké zvíře pořídí, bylo mu bez zvířecí společnosti docela smutno, když byl zvyklý na tu hromadu zvířat, co měli na farmě.
„Já jsem Sven,“ představil se po chvilce a na obě dívky se přátelsky pousmál. „Takže vy jedete do Bradavic poprvé?“ zeptal se zvědavě, aby si potvrdil domněnku, že jsou ty dvě cácorky mladší, než on.

_________________

>>>
Ezra stihol nastúpiť do vlaku len tak-tak, pretože na stanicu Kings Cross dorazil sám a hoci mal cestu už zmáknutú, no vo vstávaní preborník ešte stále nebol. Pán Delijah bol odcestovaný vo Francúzsku a pani Delijahová musela odprevadiť do školy mladšiu Ali. Ezrovi preto hrozilo, že ho odprevadí starká, ale chlapec si našťastie vybojoval svoju samostatnosť "už pätnásťročného takmer dospeláka" a od večera zostal v Kotlíku sám, keďže ženy rodu Delijah museli odcestovať späť do Norwichu.
Štastie, alebo skôr dlhé nohy, stáli na strane Ezry a chlapec sa tak práve zhlboka vydýchaval v uličke prvého vagónu, o ktorom si ani neuvedomil, že nie je pre všetkých cestujúcich, ako sa náhlil nastúpiť. Pre neho však bol, čo dokazoval ťažký a najmä chladný kovový odznak červenej farby s veľkým P uprostred, ktorý ho ťažil vo vrecku. Ezra sa ešte pár krát vydýchal, kým z vrecka hnedých šortiek vytiahol nablýskaný odznak. Spokojne sa uškrnul, pre istotu ho ešte raz pretrel okrajom svojej károvanej košele ladenej do čierno-tmavomodrej a potom si ho konečne pripol na hruď a pobral sa uličkou vagónu A nájsť si miesto na sedenie. Prvé kupé bolo okupované osamoteným Mattom, ktorého Ezra rušiť nechcel, najmä keď si čítal, ale ak sa na neho pozrel, kývol mu hlavou na pozdrav. Druhé kupé bolo plné profesora Wellsa a akýchsi starších havraniek, ktoré Ezra poznal tak maximálne z videnia a tak sa pobral ďalej, čo bola osudová chyba, pretože v treťom kupé (Ezra postupoval zo zadu vagónu) narazil na verejného nepriateľa číslo jeden; Ginger Bláznivú Olsson. Jeho kroky ustali a Ezra tak zastavil priamo pred dverami kupé, prebodol Ginger B. Olssonovú urazeným chladným pohľadom a jeho ruka následne vyskočila k jeho dokonale upraveným vlasom, aby ich jemne prehrábla dozadu, čo spôsobilo, že sa jeho prefektský odznak pohol a zaleskol sa odrazeným lúčom slnka, čím na seba nepochybne upozornil tú zrádkyňu, ktorá sa mu celé leto neozvala, podpálila a vrátila všetky jeho listy a ešte aj zabudla na jeho narodeniny. Jednoducho zrada najvyššieho kalibru. Ezrová ruka sa cestou z jeho vlasov zastavila na okamih aj na odznaku. Potom chlapec hodil ešte jeden opovržlivý pohľad na dievčinu v kupé, skĺzol po nej chladným pohľadom, načo vytrčil bradu samoľúbo dohora a pobral sa ďalej. Viac sa s tou zradkyňou zahadzovať nemienil a prosiť už vôbec nie, prepískla to.

Ezra zapadol hneď do ďalšieho kupé, ktoré bolo voľné. Kufor vyložil na poličku a posadil sa hneď k oknu. Knihu nechal zatiaľ položenú na provizornom stolíku a zadíval sa von oknom, pretože po stretnutí Ginger nemal chuť na nič a už vôbec nie na vytiahnutie svojich nových okuliarov, za ktoré sa mu určite budú všetci smiať. Ešte že ich potreboval len na čítanie... Jediné, čo ho trocha upokojovalo bol jeho kocúr Tiger, ktorý zrejme vytušil páničkovú náladu, pretože sa mu zvalil do lona a nechal sa škrabkať.

_________________

Teď, když už vlak ujížděl směrem k Bradavicím, opouštěly Driana všechny chmury, jako by je prostě nechával za sebou v Londýně. Nevěděl sice, co dělat po škole, a ta křivda s Berry tu také byla stále, ale na ničem teď už zas tak nezáleželo. Hodlal si prostě užít poslední rok školy, ačkoliv zase určitě bude bojovat zvlášť o to, aby vůbec prolezl přes OVCE, no a strachovat či dělat si s něčím těžkou hlavu? To přeci může později, no ne?
"Asi máš pravdu, Baneová přežije všechno," zazubil se pobaveně. I tak mu ale bylo docela líto, že neuvidí, jak jeho sestra nastupuje do Nebelvíru (ano, že se tam dostane, tím si byl stoprocentně jistý. Kam jinam by taky mohla Georgie jít, že?), jenže s tím on nic dělat nemohl. Prostě to tak bylo. A co se týkalo jejich kolejní? Bude určitě trvat ještě dlouhou, dlouhou dobu, než se objeví něco, co by jí sesadilo nebo donutilo odejít do penze.
"Určitě dopadne," odtušil ohledně Eminy sestřičky a dal do hlasu takový nádech, aby byl co nejvíce uklidňující a ujišťující. Jednoduše proto, že i sám věřil tomu, že z toho děvčete jednou vyroste někdo... no, hodný.
"Říkám jenom pravdu, drahoušku," objevily se téměř vzápětí v Drianových modrozelených očích ti rarášci, které přes celé prázdniny kvůli Berry potlačoval. A to už teď nemusel, takže se mu jeho původní, všem dobře známá povaha vracela. Navíc nevěřil, že by si zrovna Emerald něco takového neuvědomovala sama, vždyť u Merlina měla oči! Proto asi s pokřiveným úsměvem tichým hlasem, podobným spíše zamručení dodal: "...ale to ty přeci víš..."
"Nemyslím, že by zrovna Georgie mohla někdy někoho krotit," musel se té představě zasmát. Jeho třeštidlo sestřička v roli krotitelky? Ach ano, určitě. "ale určitě by bylo fajn, kdyby opravdu byly kamarádky." V hlavě mu proběhla neodbytná myšlenka, rovnající se zadoufání, že to by pak třeba ty dvě sestřičky mohly jezdit na prázdniny na návštěvy, což znovu vyvolalo pousmání.
A pak už tu byl Egypt. Parádní prázdniny, které už si v duchu Ádri maloval, a to je před nimi čekal ještě celý školní rok. Ale co, plány byly fajn, a ještě víc fajn bude, pokud opravdu vyjdou. "Plán by se určitě hodil," odsouhlasil hned, "akorát teda nevím, na jak dlouho naši Georgii pustí. Ale rozhodně bychom měli stihnout takové ty největší taháky, víš co myslím, sfingu a pyramidy, Údolí králů... a tak," uvažoval. Každopádně toho o Egyptě tolik nevěděl, nejspíš proto, že tu cestu začal plánovat teprve po nastoupení do vlaku, a tak si žádné info ještě nestihl najít, "nemáš třeba nějaký předběžný plán?" zeptal se proto víceméně pro ujištění. Třeba už Em měla vymyšleného něco naprosto dokonalého, což by Drian ani náhodou nechtěl zazdít. Už byl prostě v té správné plánovací náladě, kdy dokonce zapomínal na svoje drahouškování, poněvadž se jeho mysl věnovala naplno něčemu úplně jinému.
A pak... bum. Jako kamenem do hlavy, ozvalo se přes všechny ty plány v jeho hlavě vyřčené jméno. September. Zamrkal a trochu zmateně se na Emerald zahleděl, evidentně vyvedený z míry a trochu v rozpacích. "Proč by jí to mělo vadit?" vypadlo z něj stále stejně překvapeně. Zaprvé netušil, jak se o nich, o jejich dopisech a vůbec, mohl někdo dozvědět, a zadruhé, i kdyby, tak už spolu neměli nic společného. A...a... a vůbec, vždyť oni spolu nikdy ani nechodili! Nebo jo?

Mimo herně:

Drahoušek...nebo teda sweetheart... | +

Stačí hned začátek tady videa, pro představu, jak ti Drianovi věční "drahoušci" asi znějí...
https://www.youtube.com/watch?v=GyeeOapcKIM

_________________

Suzu se hrozně zamlouvala Bessie, poněvadž byla děsně správně švihlá, pokud chápete co se tím myslí. A tím dotazem na kuchyni ji dostala úplně nejvíc. Na rozdíl od lokomotivy to ale bylo aspoň něco, na co mohla Suzu odpovědět. "Jo, už tam letos jedu poduruhý," přikývla, a pak už započala své historicky nejdelší povídání v angličtině. V dost nepovedené angličtině, ale to se vsákne. "Hm, jídro je tam děsuně boží! Teda jakože angurický a tak, japonský pokrmy fakt nevedou, aree jinak si každej vybere co chce, suradký nebo suraný, všehny možní duruhy masa a puříloh, zelenina i ovoce, suradkosti a oříšky a vůbec všechno na co jenom pomyslíš, dokonuce jsem jednou, tuším na Halloween, viděla takový tanucující žeré, co vypadalo jako panášek s dýňou na hravě, teda na krku, jakože místo huravy, chápeš?" poté udělala přestávku, nejspíš aby se nadechla, "no a vušechno to jídro se servíruje na kolejní stoly, a každej si může nabrat a sníst kolik chce, je to fakt děsuně boží, páč vuždycky kudyž tam ve Velký síni črověk sedí a čeká, tak jsou tam jen purázdný talíře a pak se to najednou objeví, a je to děsně super hostina!" rozpřáhla kolem ruce, jak se snažila ukázat to obrovské množství pokrmů.
"Vyměním kus suvojí sváči za tvojí sváču," zazubila se na Danteho, když o tom něco pronesl, a začala hrabat v tašce, aby vyndala krabičku plnou domácích onigiri(pozn.: plněné rýžové kuličky, obvykle ještě mají na povrchu řasu na držení, páč celkem lepí) a už by bývala taky nabízela všem kolem, ale to se Bessie zachtělo zrovna fotit, takže se širokým úsměvem naskočila dědoušovi před objektiv. "Tu fotku chci pak taky," prohlásila, poněvadž takhle přece bude moci ukázat rodičům, že v té škole pro angličany má fakt nějaké kamarády. Ne že by nebyli rádi už za Olafa, ale chápejme.
No a pak tu byla hůlka z titanu, teda on to asi nebyl titan, že jo, ale tak znělo to děsně super a Suzu se tomu musela zasmát,a burza jídla. Jídla a žvejkaček. "A rejžový koule chcete?" přidala rovnou do mlýna i svůj kus a konečně otevřela tu krabičku. Kdyby si někdo rozhodl vzít, asi by hoodně pozorně sledovala jeho(její?) reakci. Poněvadž obvykle lidi děsně překvapilo, že onigiri nejsou sladký.
"Vybírat si nejde," pokrčila obočí ohledně kolejí, "aree obvykre skončí člověk tam, kde má být, a pokud někam nechucete, tak prý klobouk umí přihrédnout, aree nevím, mně se to nestaro. Hm, ony jsou všehny koleje boží, akorát v tom Zmijozelu jsou takový divný studený čumáci," pokrčila rameny, a ať už si někdo vzal nebo nevzal předtím tu rýžovou kouli, sama se do jedné zakousla. Zřejmě to na dlouho bude poslední domácí japonské jídlo, které si dá. Někde v mezičase se vlak stačil rozjet, ale to už Suzu zřejmě nějak vytěsnila z paměti. Poněvadž tu měla spoustu lidí, na které se dá mluvit, že jo. A výslovnost nevýslovnost, to je přece super.

_________________

„No, já teda taky ne. A z toho, co jsem slyšela od ostatních, tak radši ani nechci,“ přiznala Tamsin s maličkým ušklíbnutím a zavrtěla hlavou. Sama za sebe proti Rodwellovi sice nic neměla, ale vážně z něj mrazilo v zádech a vliv školních povídaček měl na její nedůvěře vůči profesoru astronomie taky svůj podíl. Moc dlouho u toho ale myšlenkami nezůstala, protože se konverzace stočila k famfrpálu. „Dostávat ‚nad očekávání‘ a ‚přijatelné‘ je náhodou fakt dobrý, ale ve sportu to prostě neplatí. A o vytírání podlah na výbornou se rozhodně postaráme,“ prohlásila zapáleně a v očích se jí uličnicky zablesklo.
Tamsin samozřejmě neuniklo, jak se Arsen otřásl nad zmínkou Obrany, ale nijak se k tomu nevyjadřovala. Ona sama sice Obranu zbožňovala, ale rozhodně to nemínila někomu vnucovat a svůj oblíbený předmět sáhodlouze obhajovat. Na otázku ohledně Lysandry už ale vesele kývla hlavou. „Jo, měli jsme ji loni a náhodou je fakt dobrá. Oproti Tyersovi sice mnohem víc zkoušela, ale vlastně mi to ani moc nevadilo… Divný. Každopádně bych ji chtěla na Obranu i letos,“ rozpovídala se s letmým úsměvem a pokrčila rameny. Při zmínce lektvarů jí potom utekl lehčí úšklebek. Sice v nich neplavala tolik jako třeba Cassidy, ale že by byla dobrá, to se teda rozhodně říct nedalo.
„Ines? No, jo, ale letos jsem ji nechala doma. Jakože kvůli mámě, ona si ji totiž přes léto docela oblíbila, což je fakt dost podivný, protože máma zvířata moc nemusí. A mně v Bradavicích skoro pořád někde zdrhala, takže… takže tak, no. Jenom doufám, že máma nedovolí, aby se přiblížila k pazourům naší sousedky, protože to by byl konec.“ Viditelně se otřásla, u čehož jí utekl netypicky smirkový úšklebek, ale dál už tohle téma nerozváděla a doufala, že tak neučiní ani Arsen. Pokud totiž mohlo něco totálně zabít překvapivě normální konverzaci, pak by to mohlo být její vypravování o nejmenované staré rašpli, která představovala jejího bubáka. Prostě… nope.
„Jo hej, tak to nezávidím a hodně štěstí, protože to bude asi fakt záhul. Jinak doufám, že nás Flannův strejda zase někam vezme. Ta loňská Sibiř byla fakticky super. A na kamarády se taky těším. Docela mě mrzí, že jsem skoro nikoho přes prázdniny neviděla,“ odtušila posléze s už o poznání veselejším úsměvem, i když u poslední věty se trošku zakabonila, a znovu zalistovala časopisem, ačkoli to nevypadalo, že se chystá znovu začíst. Maličko překvapeně zamrkala, když přiletěla ta nabídka ohledně pomoci se školou, a zničehonic jí znachověly tváře, ač k tomu neměla jediný důvod. „No…“ začala zdráhavě. „Možná by tu něco bylo, ale fakt jenom v případě, že by se ti chtělo a měl jsi čas, protože to zase tolik nehoří. No… taky lektvary. Ale nevím, jestli mám vůbec právo to po tobě chtít, protože to je fakt čistě jenom o tom, že jsem zbrklá a schopná potrollit i ty největší banality, třeba míchání. Hm, takže si asi dovedeš představit, jak se věci mají,“ zahučela poněkud zahanbeně. Potom následovala kratší odmlka, kdy plavovláska chviličku zírala z okna a trošku nervózně těkala pohledem ke dveřím. „Ehm, nevíš, kdy dorazí ta paní se sladkostmi? Já už mám docela hlad…“ plácla nakonec.

_________________

| +

Slečna v kupé Péťu zřejmě odignorovala, teď už jen zbývala otázka, jestli schválně. Ale on tomu nevěřil, kdepak, určitě si ho jenom nevšimla... to se přece stává, nedělej z toho vědu. Ne že by ho to neštvalo, poněvadž štvalo, že jo. Nebyl zvyklý, že by si ho někdo nevšímal. Ale rozhodl se z toho nedělat vědu, zvlášť proto, že druhý osazenec kupé, kluk, který koktal, což přišlo Péťovi celkem vtipné (ale smát se tomu nechtěl), si ho už všimnout ráčil. "Super!" opáčil a s úsměvem se tedy nakýbloval přímo vedle koktajícího kluka, přičemž Alarma, tedy svého žabáka, si posadil vedle sebe z té strany, kde nehrozilo, že udělá obří skok na toho-určitě-kamaráda s problémy s výslovností. "No co jsem kolem procházel, tak jsou ty kupéčka vážně plnější," opáčil, načež v duchu dodal: a nebo je tam spousta starších studentů, vy vypadáte neškodně, což samozřejmě už nahlas neventiloval. "Mimochodem, já jsem Peter Powell, a tohle je můj žabák Alarm," představil se a ukázal na žabáka, který jako by to slyšel, začal dost hlasitě kvákat. A pak Peter chvíli mlčel, přičemž se snažil nějak umlčet i Alarma. Vybral si ho sice právě pro tu uřvanost, jenže ho chtěl vycvičit, aby mu dělal budík nebo tak něco, a k tomu se žába zatím fakt neměla. Ale to přijde. Určitě to přijde.
"MMMM... MRZIMOR!" vyhrkl, jako by si na něco děsně důležitého vzpomněl, když se Larten zřejmě zasekl na jméně té žluté koleje. "Tam chodily maminky, prý je to tam boží, a myslím že tam bude chodit i brácha," polemizoval nahlas. Jako by to někoho z těch dvou zajímalo, že jo. Pak až si, trochu opožděně, všiml kaktusu, co vytáhl Larten. "Tyjo, ty si do Bradavic vezeš kaktus? Já bych se bál, že ho někde rozmlátím v batohu nebo tak," upřímně se podivil, ale o chvíli se mu na tvář vrátil uličnický usměvavý výraz.

_________________

Osamocená Win bedlivě sledujíc přes sklo co se dějě.

"Vždyť já taky nemluvím o tobě." osvětlila mu rusovláska s vlasy až nebývale trčícími do mnoha stran. to se stává, když člověk zaspí, sama se za to pekelně styděla, ale postupem času na to jednoduše zapomněla. Win se na Andyho usmála a dále poslouchala, co jí ještě chtěl říct.
"Olivera jsem jen letmo viděla, možná že ve třídě a Jane? No, to fakt nevím, koho myslíš." řekla trochu bezradně, protože ještě stále nebyla v Bradavicích dost dlouho, aby věděla o všem so se šustne - a to taky proto, že měla hlavu skoro pořád v knížkách. Nebylo se čemu divit, když to bylo tak nesmírně zajímavé! Celý kouzelnický svět byl úžasný.
"Myslím si, že Zombie bude stačit." řekla Win a letmo se usmála nad tím trefným označením, které pokládala za naprosto geniální. Odtušila však, že Andrew nemá chuť se o té můře bavit a tak to nechala stranou, aby ho zbytečně netrápila.
"Že už jsi je přečet ? No páni! A máte velkou knihovnu ? My v ní máme stovky knížek, mamča je do čtení blázen." řekla s mírným úsměvemna tváři. Vážně měli velkou knihovnu, V kuchyni byly nejmín čtyři police plné knížek, v ložnici byly celé regály seřazené podle autorů do slova a do písmene. Mamča byla na pořádek fakt úchyl.
"Já ti klidně nějaké půjčím, u nás v Londýně nikoho kdo chodí do bradavic neznám a na příčnou zkrátka vždycky nemůžu ." vysvětlila, proč strávila prázdniny čtením a ničím jiným a dále se zabývala v celku jen pozorováním Všeho co byla kolem. Nechápala, jak bylo možné, že si nevzala knihu, bylo to tak deprimující, jen tak sedět.
"Jak dopadl.. Ehm.. no... dobře ? Já se bráchy neptala a když se vracel a rozpovídal se, tak já byla s Mamkou na příčné , takže jsem se už neptala. Asi jsem měla, co?" zeptala se Win a koukla na Andyho. Pokud byl moc sklamaný, že to neví, asi se i trochu zastyděla, ale jak se zdálo, tak na to konec konců ani nebyl čas, protože dveře se otevřely a kdo to v nich nestál? No byl to klučina z její koleje, Flann.
"Eeeeto.. ehm..asi jo." Odpověděla s pokrčením ramenou na jeho otázku, nicméně byla trochu nespokojená a rozhodnutá o jistém opatření - no přece se tu nehodlala nudit a tak jakmile se zaklaply dveře kupé koukala se pečlivě přes sklo, co se děje. Záclony se totiž nezdály zatažené a tudíž mohla v celku obstojně nakukovat za sklo.

_________________

| +

Kath hladila kočku, ačkoli ani nevěděla, čí je, zamyšleně zírala z okna a sem tam dokonce i poslouchala, o čem se v kupé mluví. Na Prestona se mile usmála. "Těšíš se? Určitě se těš, v Bradavicích je to skvělé. A je vlastně úplně jedno, do které se dostaneš koleje." Ne, nesnažila se ho uklidnit, chlapec to očividně ani nepotřeboval, prostě mu jen sdělovala svůj názor. "Takže tvůj brácha je stejně starý jako ty? Jste dvojčata?" Jestli tomu tak totiž bylo, určitě si byli podobní. Nebo ne?
A pak do kupé vešel další bradavický student, další Kathina spolužačka. Jedna z jejích nejlepších kamarádek Aniyah. "Ahoj," zazubila se na ni a kousek se posunula, aby si Aniyah mohla přisednout vedle ní, na poslední volné místo. Rony se na Elyssu podezřívavě díval, dokud se zase nepřemístila do bezpečné vzdálenosti. "Neviděla jsi nikde Gweeny? Nenašla jsem ji. Jestli je vůbec ve vlaku," projevila Kath trochu starostí nad svou nejlepší kámoškou. Nakonec jí ale ani nevadilo, že s ní nesedí. Přeci jen, s těmito prima lidmi byla cesta do Bradavic také fajn, a navíc mohla nějak lépe poznat Flavíka a seznámit se s Prestonem.
"Jé, můžu si dát taky ještě jednu?" zeptala se trochu nevychovaně, když Flavius nabídl příchozí Aniyah sušenky. Byly opravdu moc dobré. "Musíš jí je za nás pochválit," řekla Flavimu na adresu jeho babičky Marte.

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

Flann pohledem poděkoval Winifred, která navzdory Andyho ujištění, že může zůstat, vyklidila pole, a pak už se plně věnoval výpovědi obžalovaného. Tak nějak čekal, že bude zapírat, ale naděje na rozhovor chlapa s chlapem umírá poslední, víme?
To, co slyšel, ho ale přeci jen trochu překvapilo.
„Psychicky labilní?“ zopakoval a až nepatřičně přátelsky se u toho usmál, „je to holka, všechny holky jsou psychicky labilní.“ Oblíbené „neasi“ nepřidal jen proto, že se pokusil znovu navrátit situaci její seriózní náboj. Jakkoliv totiž šovinismus prospíval odlehčení situace, moc je to asi neposunulo. Neposunulo je ani to, že Flann vůbec nevěděl, co se mezi těmi dvěma odehrálo, a už vůbec neměl tušení o nějaké paměťové magii na pozadí celého případu. Takže se samozřejmě dopustil menší chybky v odhadu, na druhou stranu mohl říct i větší blbost, třeba mu začít radit, že když se ženská ptá, jestli v něčem nevypadá tlustá, musí beze slova vypadnout z pokoje, protože je to past. Nebo to aspoň říkal strýček.
„Hele, já fakt nevim, co jste si udělali, ale takhle to přece nejde. Tos zase pozval na ples někoho jinýho nebo co? Páč jestli jo, tak by ses jí měl fakt fofrem vomluvit, už loni to bylo pěkně blbý,“ přešel k věci a zase se snažil tvářit odhodlaně. Pamatoval přitom na těch pár rad do života, co mu při trénincích udělil otec, a snažil se tedy působit dojmem vůdce tajného spolku ninjů a tak vůbec. Což byla pěkná pitomost, ale čert to vezmi.
A jenom letmo koukal, jak se podezřele hýbe jedna ze záclonek.

_________________