„Miláčku, na co s sebou neseš tu helmu?“ otázala se paní Bennetová svého syna udiveně. Zatraceně, všimla si toho, zaklel Archie sám pro sebe a pomalu začal soukat tatínkovu starou helmu na famfrpál zpod svého hábitu. „Eeeeee…Mami, to je kvůli té přepážce, víš? Slyšel jsem, že se občas vchod může uzavřít a nepustit kouzelníky dovnitř, tak jsem se bál, abych si nerozbil hlavu o tu zeď, když proti ní poběžím…“, začal zahanbeně vysvětlovat Ar-Lou. „Ale no tak, Louí, přepážka určitě uzavřená nebude, tu helmu nepotřebuješ!“, konejšila syna a něžně se s ní začala přetahovat o helmu, které se nechtěl vzdát. Po kratším boji povolil svůj stisk. Alespoň měl konečně volné obě ruce na to, aby se mohl věnovat načechrané modré kuličce, která se po něm šplhala, protože odmítla vlézt do kočičí přepravky. Archie sevřel sira Artieho do náruče a všiml si, že otec už se k nim konečně vrací s vozíkem na zavazadla, pro který šel.
Najednou se před Archiem objevil dědeček a provokativně ho cvrnknul do nosu, což Archie nečekal a vyděšeně couvnul. „Dědooo, nech toho!“ vypískl až moc vysokým hlasem Archie a dědeček se začal spokojeně pochechtávat: „Tak co, chlape, těšíš se do Bradavic?“. Archie rychle kývnul, aby dědeček nepoznal, že jeho dřívější nadšení teď vystřídala spíše nervozita. Bál se, i když sám nevěděl čeho. Z jeho úvah ho vyrušil tatínek: „Jsi připravený, synu?“ a pokýval směrem k přepážce. Ar-Lou nahlas polkl, ale hrdě přikývl a sledoval, jak tatínek i s vozíkem běží proti zdi a mizí za ní. Matka do vyděšeného Archieho lehce strčila a on se zvolna rozběhl proti zdi a kotě v náručí svíral tak pevně, že se div nezačalo dusit. Zavřel oči a smířeně očekával, že je později otevře v nemocnici. Ale kupodivu žádný náraz nepocítil a tak neopatrně podíval, co se děje. Nástupiště 9 a ¾ ho naprosto okouzlilo. Ani si nevšiml otce, který ho pobaveně sledoval, jak tam stojí s otevřenou pusou a stále dusí kocourka přimáčknutého na hrudi. Mezitím se vedle něj objevili i maminka a dědeček. „Tak jaký vagón si vybereš, študente?“ otázal se zvědavě dědeček a Archie začal se svraštělým čelem usilovně přemýšlet, který by byl asi nejbezpečnější v případě tragické nehody vlaku. Po řadě logických úvah a fatalistických vizí se rozhodl pro vagon D, ale raději si ho ještě zdálky prohlížel.

Rodinka konečně dorazila na nádraží King’s Cross. Tam se Emmin otec vydal s Johnnym pro vozíky, zatímco na ně Emily s oběma dcerami čekali u věcí. „Mami, a co když si nenajdu žádné kamarády…?“ Matka ji chtěla ujistit, že si určitě nějaké najde, ale v tom promluvila Emmina mladší sestra: „Tak mi budeš psát, dokud tam nepojedu s tebou a pak si budeme každé odpoledne dávat čaj.“ „Tak to asi těžko!“ a vrhla na sestru nevraživý pohled. Lily se urazila a otočila se k sestře zády. „Jo a Mami,“ pokračovala Emma teď už radostněji, „už si můžu obléct ten hábit? Prosííím.“ „Ne, ještě ne.“ „Ale támhleten kluk ho má už na sobě,“ ukázala před sebe na chlapce, na kterého se ostatní nechápavě otáčeli. „Ne Emmo, hábit si oblečeš až těsně před Bradavicemi, dřív ne, rozumíš?“ „No jo no.“ slíbila zklamaně.
Když už měli všechny věci na vozících, popadla proutěnou kukaň s Bublinou, která smutně koukala ven skrz mřížku (vůbec se jí dovnitř nechtělo, ale na nádraží bohužel ťapat nemůže) a zamířili k přepážce na nástupiště 9 a ¾. První projel Johnny a hned za ním vyrazila Emma. Dříve probíhala přepážkou s otcem za ruku, když doprovázeli bratra, ale dnes to bylo jiné. Dnes už to byl začátek její první výpravy do Bradavic. Pořádně se rozběhla, a když už byla těsně před zdí, zavřela oči. „BUM!“ ozval se rachotivý náraz a Emma se skácela k zemi. Přepážka mě nepustila? Jak je to možné? Co se to děje? Co budu dělat? Jak se dostanu do Bradavic? Prolítlo Emmě hlavou. Otevřela oči. Ocitala se na nástupišti, kde stála jasně rudá lokomotiva a kolem ní se válely její a nějaké cizí věci. Podívala se na na svůj převrácený vozík, vedle kterého ležel ještě jeden. Kolem něj lezl nějaký kluk a sbíral pravděpodobně své věci. Emma rychle zvedla kukaň s Bublinou a otočila se na chlapce. Vyšší, hnědovlasý se světlýma očima, které pokukovaly po Emmě. „Ehm ahoj. Promiň, že sem do tebe narazila. Doufám, že jsi v pořádku“ pípla. „Já-já jsem Emma, Emma Greenwoodová.“

Archie si stále ještě přehrával katastrofické vize o srážce vlaku s asteroidem, když ho ze zasnění vyrušil a opravdová srážka, kterou bolestivě pocítil na vlastní kůži. Něco, nebo spíš někdo, do Archieho a jeho vozíku prudce narazil a kufry i Ar-Lou se poroučeli k zemi. Chlapec měl štěstí, že kufry dopadly na zem těsně před ním a on tedy neskončil zasypán svými těžkými zavazadly. Rychle se začal zvedat ze země a stále ještě v šoku sbíral své věci. Až pak ho napadlo podívat se na původce srážky - byla jím malá čarodějka se světle hnědými vlasy a značně vyděšeným výrazem.
Dívka byla zřejmě v rozpacích a okamžitě se tichým hláskem začala omlouvat: „Ehm ahoj. Promiň, že sem do tebe narazila. Doufám, že jsi v pořádku“. Po krátké odmlce, kdy Archie přemýšlel, jestli náhodou neumírá na vnitřní krvácení, se dívka odhodlala pokračovat: „Já-já jsem Emma, Emma Greenwoodová.“ Ar-Lou chvilku zpracovával to, co právě řekla a pak vykoktal: "Huh...Nedělej si starosti, myslím, že přežiju..." S touto větou ovšem očividně nesouhlasila paní Bennetová, která se k synovi přiřítila rychlostí blesku a začala ho prohlížet ze všech stran a vyptávat se, jestli ho něco nebolí. Archie matku rychle ujistil, že je v pořádku, protože si před dívkou začínal připadat trapně a chtěl si trochu zahrát na hrdinu, ačkoli si stále nebyl jistý tím vnitřním krvácením. Když matka nechala Archibalda, aby se opět obrátil k Emmě, tak se pokusil o úsměv a představil se: "Já jsem Archie, Archie Bennet." Otec mezitím posbíral Archieho zavadla a matka pobídla děti: "Co kdybyste si spolu našli nějáká pěkná místa ve vlaku, zlatíčka?". Ar-Lou lehce rozhozen matčinou iniciativou se nejistě podíval na Emmu: "Uvažoval jsem o vagonu D, vypadá bezpečně, co ty na to?"

Na nástupiště konečně dorazila i část rodiny Ashmanů. Nejprve se z přepážky vynořila malá slečna. Rychle oddechovala, nejspíš poslechla radu a pořádně se rozběhla. Za ní se vynořil i naložený vozík, následovaný i Zanem. Ten sice nevypadal, jako by běžel, ale zjevně mu průchod skrz na první pohled solidní zeď nebyl příliš po chuti. Pohled, který se před nimi otevřel, byl rozhodně imponující. Veliká lokomotiva chrlící oblaka páry - jednak byla krásná, a druhak jim dávala najevo, že je nejvyšší čas k nástupu. Ostatně na nástupišti už zůstávali převážně jen rodiče.

"Který vagón se ti líbí nejvíc?" Shan přejela pohledem nerozhodně po všech vagónech. "To je jedno, třeba ten druhý." Jak se blížili ke dveřím do vagónu, na oba znovu dolehlo loučení. Shanie už si jedno kolo užila doma - bratr sem jet nemohl, protože musel sám do školy, a mamce v práci nedali dovolenou. Malá černoška se vrhla tátovi kolem krku (on se musel opravdu hodně sehnout, aby vůbec dosáhla) a rychle mu šeptala do ucha "Já vám budu pořád psát, jo? A vy mi taky napíšete, že jo? A určitě to bude úplně super, ale budete mi psát, že?" Zane ji ujistil, že třeba každý den (přestože mu nebylo jasná, jak přesně se jejich dopisy dostanou do školy jménem Bradavice, když se mu nepovedlo zjistit, kde vlastně leží a jaké má směrovací číslo) a pak už ji nahnal do vlaku. S lehkosti za ní vyzvedl i těžký kufr. Teprve když dcera zmizela v uličce, dovolil si projevit dojetí.



Shan potřebovala ujít jen pár kroků, než se před ní objevilo poloprázdné kupé. Vesele se usmála na uvnitř sedící plavovlásku, kterou podle vzhledu tipovala taky na prvačku, vždyť byla možná menší než ona sama, a chlapce v mudlovském oblečení. "Ahoj! Můžu k vám?"

Johnny se zatím vypařil někam mezi své vrstevníky a přepážkou prošli Lily a pan a paní Greenwoodovi. Jen co zaznamenali, co se stalo, pomohli Emmě nandat věci zpět na vozík a omluvili se za ni Bennetovým. Chlapec, jen stačil odpovědět, že ho náraz asi nezabil a hned v následující chvíli byl podroben pečlivé prohlídce své matky, která zběžně přelítla Emmu pohledem. Emma si připadala provinile, že mu něco způsobila, ale po chvíli ho zaslechla šeptat matce, že je v pořádku a trochu se při tom červenal. Když ho matka konečně nechala, představil se: "Já jsem Archie, Archie Bennet." Pěkné jméno pomyslela si. Paní Bennetová jemně pobídla děti k nástupu do vlaku načež Archie navrhl vagon D k čemuž dodal: „vypadá bezpečně“ a s očekáváním koukal na Emmu, co na to řekne. Ta ovšem absolutně netušila co tím „vypadá bezpečně“ myslí a tak jen přitakala: „Jo ten vypadá fajn“ a trochu se pousmála. Popadla vozík a začala se s Achiem a oběma rodinami v závěsu prodírat davem. U vagonu jí otec vzal kufr a matka ji chytla za ramena: „Hodně štěstí zlato, určitě si to tam zamiluješ, mámě tě moc rádi.“ „A budete mi psát?“ otázala se nejistě. „Ale jistě že ano, budeme ti posílat sovu, jak jen to půjde“ mrkla Emily na dceru, usmála se, pevně ji objala a dala jí pusu na čelo. Emma sevřela kukaň s mňoukající Bublinou a soukali se dovnitř. Nenápadně nakukovala do všech kupé, jestli v nich nejsou alespoň dvě volná místa. Prošla už skoro celou uličkou, když konečně narazila na jedno, kde seděla bledá dívka s tmavě hnědými vlasy a koukala z okna. Vypadala, že je možná o něco málo starší. Emma pomalu otevřela dveře kupé a otevřela pusu, aby se zeptala, jestli si může přisednout, ale než stačila cokoli pípnout, její otec již s úsměvem dával její kufr na polici. Když byl kufr úspěšně nahoře, rozloučil se s ní a odešel. Za chvilku seděla v kupé s onou neznámou dívkou připravena k odjezdu a čekala, kdy dorazí i Archie se svým kufrem. Jen doufala, že dívce její přítomnost v kupé nevadí, snad by když tak něco řekla. Zadívala se z okna a jen se jemně usmívala plná nervozity a nadšení z toho, že je ta chvíle konečně tady!

Vagon A
Sophie, pár sekund trapně postává a pozorovala polospící osobu. Když se představil konečně ji zablesklo a rozeznatleně se uvolní. " Já jsem Sophie Williams... učím dějiny čár a kouzel." vystrčí ruku, aby ji Erasmovi podala, ale rychle ji schová zpátky do kapsy, ve které začne šmatat, až po chvilce vytáhne menší ocelovou nádobu, ve které by většina mudlů poznala termosku a postavila ji na stolek u okna. " Je tam kakao poslužte si... " ani si nepovšimla toho, že vlastně nevytáhla ani hrnky, ani nic z čeho by se dalo pít. Pohledem sjede zpátky na svůj kufr, na což rezignovaně povzdechne a plácne sebou o sedačku, neobtěžujíc se přesunout kufr ani o píd z prostředku kupé. " Sice cesty vlakem nejsou taky nic moc.. Ale je to lepší než se přemisťovat, posledně jsem se přemístila do Hallu místo do Prasinek, ale někomu to jde přemístování hodně líp než mně." Poznamená v pokusu o rozhovor a upřeně dál čučí na kufr.

Vagon D

Archie byl rád, že Emma souhlasila, připadal si hned lépe, když věděl, že nebude v kupé s úplně cizími dětmi. Emma už se vydala k vagónu, ale Ar-Lou se zdržel odchytáváním kocourka Artieho, který mu při pádu vyskočil z náruče a schoval se pod vozík se zavazadly. Když ho konečně přemluvil, aby vylezl ven, tak se k němu přiblížila matka a se slzami v očích ho něžně objala a šeptala mu do ucha, jak moc jí bude chybět. "Ale no tak, mami, budu mít mokrý hábit," vzpíral se trochu Archibald, ale přesto mu bylo jasné, že maminka mu také bude chybět. Následovalo rozloučení s dědečkem, který mu připomněl, že to nemá přehánět s máslovým ležákem a zapalovat záclony kolem postelí a pak už chlapec následoval otce, který vezl vozík s kufrem směrem k vlaku.
Archie vylezl po schůdcích do vagonu a na konci chodbičky zahlédl Emminy vlající vlasy, jak mizí v kupé. Vydal se za ní následován otcem, který vlekl jeho objemný kufr. Když dorazil do kupé, překvapilo ho, že tam kromě Emmy sedí zasněná bledá dívka s tmavě hnědými vlasy. Otec ho postrčil do kupé a hodil jeho kufr do přihrádky. Potom ho obejmul, rozcuchal mu vlasy, zamával dívkám a zmizel v chodbičce.
Archie se rozpačitě posadil a po chvilce mlčení a zmatených pohledů na Emmu, se rozhodl zachovat mužně a zahájil konverzaci: " Eeem..Ahoj, já jsem Archie, Archibald Bennet, doufám, že ti nevadí, že jsme si přisedli, ve vagonu už nebylo moc volných míst." Plaše se usmál směrem k zasněné dívce a čekal na odpověď nebo spíš doufal, že nějáká přijde. Mezitím se sir Artie začal zvědavě procházet po kupé a pak se začal mazlivě třít o Emminu nohu.

(Mozkomoří) Vagon D; kupé s Leonardem, Selenou, Arianou, Mary a Darrelem

Arianinu poněkud prapodivnou otázku nakonec Leo taktně přešel. Tušil, že i kdyby na její poznámku o stropě odpověděl cokoliv, pravděpodobně by se dostali do víru nějaké opravdu bizarní konverzace, ze které by nedokázal dostatečně elegantně vybruslit. Místo toho si raději nabídl čokolády, o kterou se s nimi světlovláska rozhodla podělit a ze které se vyklubala mimořádně dobrá sladkost.
"Nejíš čokoládu?" Zamrkal na dívku, ale otázka byla očividně řečnická; spíš se tím ujišťoval, že Arianu opravdu neurazí, když se do dobroty pustí. Ráno se z nervozity pořádně nenajedl a svačinu si taky nenechal zabalit ("Mamí, nemůžu tam vytáhnout svačinu, všichni se mi budou smát!").
"Pořád," přikývl, ale to se zrovna znova otevíraly dveře kupé, ve kterých se tentokrát objevila hubená černovláska, která odhadem zapadala do jejich věkové skupiny.
"Jasně," přikývl jí a s kapkou nelibosti se zahleděl na to, jak se usadila i s kocourem na klíně. Neklidně popotáhl a raději si nahmatal v boční kapse kufru kapesník; nepochyboval, že alergie na sebe s takovým náporem zvířectva v malém prostoru nenechá dlouho čekat.
"No, pročetl jsem si kousek té příručky kouzel od Jestřábové, co jsme si měli koupit," pronesl neurčitě a lehce zrudl. Nechtěl před Selenou, a vlastně ani před zbytkem kupé, vypadat jako úplné pako. Raději ale konverzaci stočil na bělovlásčinu otázku o mazlíčcích.
"To je Carl," dodal už o dost vyrovnanějším tónem a kývl k přepravce, "vypadá trochu divně, ale to je tím, že je to bezsrstá kočka. Sfinx je jedinej druh kočky, co si můžu do Bradavic vzít, protože mám alegii na chlupy. Teda, ještě jsem si mohl koupit žábu," pokrčil rameny a snažil se tvářit neutrálně, ale bylo samozřejmě jasné, že k žábám teda Leo vztah opravdu nemá. "Ale vaše kočky vypadaj taky prima," zazubil se na Selenu i Mary a potlačil kýchnutí, což v praxi vypadalo tak, že mu na tváři přistála prapodivná grimasa završená nakrčeným nosem. Koutkem oka se pátravě zahleděl na Arianu; měla u sebe nějaké zvíře nebo neměla? Vůbec si nebyl jistý, ale raději se nechtěl ptát.
Otočil pohled ke dveřím kupé, skrz které pozoroval, jak uličkou produsala nějaká další černovláska, dívenka se světle hnědými vlasy a nějaký chlapec, což Lea příjemně potěšilo - podle složení jejich kupé začínal mít pocit, že do Bradavic snad jezdí jenom holky. Ani nestihl odtrhnout pohled, když do jejich kupé vrazil nějaký rozcuchaný chlapec zhruba jejich věku. Nad jeho ledy lámající frází překvapeně zvedl obočí a za jeho nesouhlasně chladný výraz by se nemusely stydět ani Selena s Arianou.
"Jsi si jistej, že chceš sedět s někým, kdo je divnej?" Zamračil se, ale přeci jen se trochu poposunul, i když už kupé začínalo být poněkud sardinkovaté. Měl sto chutí zavrčet něco trochu jiného, ale začínat cestu do školy hádkou by nejspíš nebylo úplně nejchytřejší. Navíc na nástupišti slyšel, že vlakem prochází prefekti, což předpokládal, že bylo něco jako primusové. A silně pochyboval, že by většina byla taková jako mrzimorská Mei, kterou potkal předchozí den v Kotli. Chlapcovo sdělení o sově ocenil silným kýchnutím, které tak nějak skoro až shrnovalo jeho momentální rozpoložení.
"Leonard Walker," zamumlal a přesměroval svůj pohled k oknu, ale nakonec se neudržel a obrátil se zpět k Darrelovi. "Mohl by sis tu košili zapnout, prosím? Mám pocit, že mě každou chvíli pleskne do obličeje," zahučel i přesto, že jakmile se chlapec usadil, šance podobné situace byla značně mizivá. Přesto ho ale na tom kusu oblečení něco rozčilovalo.