Když už tedy jeho pozadí pohodlně hačá, upře pohled svých zelených oček k dívce naproti. Jelikož ta nemarní čas a rovnou se jej ptá, ruce si položí do klína, načež se nadechne k nějakým těm slovům. "No bylo to asik takhle... putovali jsme džunglí, nikde ani noha... spíše samá hadí noha a takový ty hrůzy. A tak tam všude byla hromada zeleně a lijány. Normálně jsem se na nich i houpal, a taky tam byly opice a jedna z nich mi dala banán a vypadala hrozně přátelsky... jenže pak jsme došli k tomu jezírku a tam číhal ten krokodýl. Velký zuby měl, to ti teda povím. Fakt jsem se bál, že mi tu nohu ukousne celou, jenže pak se tam objevil superhrdina s dlouhým pláštěm a... no dobře, dělám si legraci," řekne po té chvíli, s čímž se i dlouze nadechne. Jeho výpověď jej nejspíše skutečně vyčerpala.
"Ve skutečnosti je Krokodýl sousedův novej pes... je to takovej voříšek a vůbec není zelenej a žije na suchu, dokonce má vlastní boudu, ale on má soused nějaký zvláštní smysl pro pojmenovávání zvířectva. Míval taky slípku, která se jmenovala Slečna Zelenková, a tak podobně. Prostě podivín!" vysvětlí vesele Summer, aby snad neztratila přehled o jeho irských sousedech.
"Takže to tenhle rok určitě musíme vyhrát!" podotkne ještě na téma famfrcu. "A jak to vlastně máte vy kouzelníci? Můžete nějak lítat i normálně? Já totiž k tomuhle vůbec nemám přístup, u nás doma jsou tímhletím úplně nepoto-nepolíbení!" vysvětlí ještě rychle. I jako kouzelník, přesto měl úplně normální prázky, což bylo na jednu stranu škoda.
Když se vlak rozjede, přilepí svůj nos na sklo, přičemž nějakou chvíli mlčky sleduje vzdalující se nádraží. "Pápá, Londýne," pronese k oknu, když se od něj odlepí.
"Tríša není kouzelnice. A určitě ji to hrozně žere, i když se tváří, že ne. Ale zase se mě za to nesnaží sežrat a má mě i tak ráda, což je jedině dobře. I rodiče berou tyhlecty věci hrozně pozitivně, což mám na nich rád."

_________________

Překvapeně jsem jukla na Casse. "Jo, sem Evelin. Evelin McCourtneyová." zářivě jsem se usmála a potřásla si s Cassem. Tenhle kluk je fakt sympatickej.
"Ahoj se říká na pozdrav" poučila jsem Tarena "a ne, nevyhodili. Baneová je fajn a myslím, že toho vydrží ještě dost, ostatně tebe to nemusí zajímat, ty si budeš své problémy vyříkávat s Wellsem, ne?" opáčila jsem svým typicky užvaněným hlasem, který lezl Tarenkovi tolik na nervy na plese. A zase ten jeho odměřený a ledový hlásek, co mi něco sliboval, zatím nic z toho nesplnil, ale nechme se překvapit. "Jak myslíš, Tarenku, ale nikdo není nedotknutelný." prohlásila jsem zamyšleně a vyhlédla z okna, pak mi došlo, že ta holčička vedle mě mluvila, bylo to sice už před chvilkou, ale nepřišlo mi to milé... "To si mluvila na mě, holčičko? Já nejsem žádnej odpad, víš?" řekla jsem jí velice vážně a naštvaně. Žádná malá holka ze mě pitomce dělat nebude. Bezradně jsem koukla na Casse. S nikým se hádat nebudu. Klid. Jedna, dva, tři...
Rozhlížela jsem se kolem sebe a nevěděla, co říct. Na tu malou holku mluvit nebudu. Pohled mi znovu padl na Tarena. Zkoumavě jsem si ho prohlížela. "Víš, Tarenku, to obočí ti ale hezky dorostlo. Je možná ještě lepší." sama vlastně nevím, jestli jsem to myslela mile, nebo ne... Vlastně spíš mile. Nemám potřebu někoho nesnášet, ale tudy cesta k zábavné cestě asi nevede, takže jsem se otočila na Casse a spustila: "Cassidy, ty teď jdeš už do čtvrtého ročníku, co? A jaký byly prázdniny? Potkáváš se s kamarádama z Bradavic? Zažil si nějaký dobrodružství?" Nadšeně jsem vykulila oči a čekala, že bude nějaké pěkné vypravování.

_________________

No, a protože Flann došel ke kupé s padouchem plus jedna sám, nemělo cenu to oddalovat. Rozhodně tam ale nevlítl po hlavě jako nějaké hovado z Nebelvíru, nejdřív se pěkně zhluboka nadechl, pak vydechl, jak se to tak dělá, a otevřel dveře do kupé

„Čus,“ mávl na Winifred, kterou už loni určitě párkrát potkal ve společenské místnosti, a tedy ji znal, „můžu si na chvíli půjčit Andrewa?“ Tvářil se seriózně, ale ne víc vražedně než kterýkoliv jiný den bez snídaně, a tak nějak počítal s tím, že se Winifred na chodbu chtít nebude. Na druhou stranu k tomu, co hodlal udělat, až tak moc soukromí nepotřeboval, takže ať už vyklidila pole nebo zůstala, on pokračoval přesně podle plánu. Zůstal stát mezi dveřmi, aby mu Andrew neutekl na záchod nebo tak někam, a zcela vážně se na něj podíval.
„Hele,“ začal nepříliš řečnicky, „nevim, cos udělal Anabelle, ale je z toho dost v hajzlu, takže... co přesně ti to přelítlo přes nos?“ Okamžik poté, co domluvil, si začal připadat trochu teple, že řeší city a vůbec, ale zas mu nepřišlo moc taktické ho rovnou zmlátit do kuličky. Na to bude čas později, v případě, že se lotr přizná.
Jo, kdyby chudák věděl, že slečna Howells mezitím nabírá podobu zloducha z bondovek, asi by mu z toho dobře nebylo...

_________________

"Tvoje rodina má fakt styl," okomentoval s úsměvem Flavík ještě pana Powella a jeho dvě ženy, narážejíc tedy především na styl oblékání, než na fakt, že jsou prostě dvě pro jednoho muže. To už se řešilo a Flá přeci řekl, že to je super, ne?
"No, původně se asi zvíře může jenom jedno, ale on Ladyho nikdo nechtěl.... takže jsem ho vlastně zachránil, že jo," vysvětloval. Když nad tím tak přemýšlel, opravdu nebylo moc lidí, kteří měli víc zvířat, ale zatím ho za to nikdo nenapomenul, takže to určitě bylo naprosto v pořádku. Stejně jako by určitě byl v pořádku ten vlkodav, ale Flá nechtěl Preclíkovi Merlina znovu připomínat. Už tak se zdálo, že je mu líto, že ho s sebou nemá.
Potom přišla Kath, což znamenalo mimo jiné i to, že Flaviova pozornost začínala být rozptýlenější a rozptýlenější, jak už se nešlo soustředit jen na jeden jediný cíl. Lady ještě chvíli kýval hlavou z Prestona na Kath a zpět, než se rozhodl, že hladící ruka je příjemnější než ta, kterou doposud očichával, rozpředl se a začal se děvčeti o ruku otírat, jak to už kočky dělají, když mají někoho v oblibě.
Když Flavísek nabízel domácí sušenky, rád, že si oba vzali, staly se hned dvě věci. Rozjel se vlak, a do dveří nakoukla další spolužačka z Mrzimoru. "Ahoj Aniyah," usmál se na ní, rád, že vidí další známou tvář, "jen pojď, posaď se k nám a vem si sušenku." Rovnou jí nabídl i pytlík se sladkými dobrotami. "Jasně že jsou, peče je moje babička Marte, a ta je sušenkovej génius!" zazubil se a sám se zakousl do sušenky, načež vyhlédl z okna na krajinu, která pomalu ale jistě přestávala připomínat Londýn nebo nějaké takové městské prostředí.

_________________

Maeve se na chvíli zatvářila stejně nečitelně jako Darrel, ale dlouho jí to nevydrželo. „No tak to si fandíš,“ pronesla nadneseně a s menším ušklíbnutím, nicméně se jí do tváří vloudilo trochu červeně, protože… no, protože. Zrzka měla pro kytaristy od jisté doby tak trochu slabost – a samozřejmě s tím vůbec neměl co dělat jistý praktikant – a vůbec. Byl to Darrel, kamarád a spolupachatel kanadských žertíků, nikoliv objekt pubertální touhy. Naštěstí to chlapec brzy v žertu odmávnul a Maeve odlehlo. „Jen neříkej, nebo tě vezmu za slovo. Škoda že po tobě nemůžu chtít každý ráno snídani až do postele,“ zazubila se posléze a zavrtěla hlavou.
„Heej, to neříkej, to zní hrozně!“ svraštila Maeve zlehka obočí, když Dája prohodil, že za chvíli takhle pojedou do Bradavic naposledy. To znělo hrozně definitivně a Maeve se ta představa vůbec nelíbila. Ani trochu. A to tu ještě byla možnost, že kvůli současné situaci v kouzelnickém světě by její cesty do Bradavic mohly klidně skončit ještě dřív. A na to už vůbec nechtěla myslet, tudíž se zaměřila na otázku ‚co po škole‘. „Hmm… já vlastně ještě vůbec nevím. Říkám si, že by nebylo třeba špatný zkusit něco s famfrpálem. Ale taky by mě klidně bavilo něco s lektvary anebo jsem někde narazila na profesi odeklínače, to znělo hrozně fajn. A taky by mi nevadilo, kdybych třeba pracovala s draky, ty jsem si poslední dobou hrozně oblíbila,“ rozmluvila se zrzka a jako obvykle netušila, co vlastně pořádného říct. Na co se má zaměřit člověk, kterého toho baví hrozně moc? „No a co ty? Už máš tušení, kam by ses mohl vrtnout?“ oplatila kamarádovi otázku a zvědavě se na něj zadívala.
„No, to je taky fakt,“ připustila Maeve, že za rok může být všechno jinak. „Každopádně, kdybys tam zase byl, tak tentokrát se na tebe určitě přijdu podívat,“ slíbila posléze a uculila se. „Hele, já za to nemůžu, já se v jídle rozhodně neomezuju. U Merlina, ještě dietu držet, to tak,“ ušklíbla se dívka, když byla označena za vyžle, a nesouhlasně zavrtěla hlavou. Kdepak, plný žaludek = dvakrát tolik štěstí. Nebo tak nějak.
„Tak vidíš, to dáš. A to by bylo, abysme s nejlepším odrážečem nevyhráli! Myslíš, že se Leslie někdy vrátí do týmu?“ napadlo Maeve a při zmínce o kamarádce trochu svraštila obočí. Leslie jí v týmu prostě chyběla, s Darrelem tvořili báječné odrážečské duo a tak. Nicméně s tím už byla víceméně smířená a přemlouvat ji nehodlala. Maeve vykulila oči, když z Darrela vypadlo, že svůj Nimbus někomu dal. „Cože? U všech bohů, komu? Proč?“ dožadovala se odpovědí a tentokrát to asi nehodlala nechat jen tak podle toho, jak se tvářila.
„To ale není vůbec vtipný!“ zaksichtila se zrzka, když ji starší spolužák popíchl, že se snad ještě zmenšila. Když ji štípnul, ona ho na oplátku pěstičkou praštila do hrudníku – zcela jistě to nebolelo, spíš jen tak pro efekt, víme – a kecla si na své místo s překříženýma rukama. Což jí dlouho nevydrželo, protože to nebylo zrovna nejpohodlnější. „Já myslim, že bude, jen by mě zajímalo kam tentokrát. A hele, loni to taky bylo jenom na jeden víkend, a jestli to bude zase ze začátku roku, tak bys zase tak ve skluzu nebyl, no ne?“ prohodila Maevka zamyšleně. „No tak, přece by sis nenechal ujít jedinečnou možnost pokousání něčím, cos ještě v životě neviděl!“ plácla ještě a vesele se zakřenila.
To už se ale ozvalo zahoukání a po chvíli se dal vlak do pohybu. Maeve neměla komu mávat, ale i tak stočila zrak z okna a pozorovala pomalu mizející nástupiště a Londýn celkově. Na rtech se jí přitom vytvořil úsměv, protože se možná vzdalovala od jednoho domova, ale mířila do druhého, kam se už výjimečně těšila. „Nemáš s sebou náhodou karty nebo tak? Bysme si mohli něco zahrát,“ obrátila po chvilce pohled zpět na kamaráda. (A někde v mezičase určitě mávla nazpět kolem procházejícímu Flannovi, což pisatelka rozhodně nedopisovala teď těsně před odesláním.)

_________________

Už to byla chvilka, co Seth postával v chodbě Éčkového vagonu a nahlížel z otevřeného okna na nástupiště 9 a ¾ , kde se jeho malá setra trochu rozpačitě loučila s otcem a matkou. Před Elizavetou se obvykle tvářili klidně, ale jakmile dívka zmizela v útrobách předního vagonu, vyměnili si krátký chladný pohled a pár slov, které neměl chlapec šanci zaslechnout. Když vlak upustil trochu páry a mlžný opar zahalil na chvíli nádraží, chlapec se mírně napřímil a vyklonil se z okna. Za poslední dva roky vytáhl do výšky 172 centimetrů, tudíž neměl takový problém. Jen, co se mlha přehnala a pokračovala do zadních částí nástupiště, zahlédl svou matku, tentokrát osamělou. Zvedla k němu melancholicky vyhlížející oči a ladným krokem, přešla pod okno, z kterého se chlapec nakláněl. Sethova ruka se vmžiku vymrštila směrem k ženě. Na první pohled by se to každému mohlo zdát být horlivé, ale jenom jeho matka věděla, jak moc velké gesto zoufalosti to bylo. Stiskla jemně jeho dlaň, která se od chvíle, kdy nastoupil do školy, značně zvětšila a usmála se. „Matko,“ hlesl Seth a jeho hlas téměř zanikl v hluku na jiných rozhovorů. Darya ale tušila. „Ničeho se neboj a dohlédni na svou sestru,“ pronesla až nezvykle rozhodně a ještě silněji sevřela chlapcovu ruku. Výpravčí v tu chvíli odpískla odjezd. „Buď silný, Sethe,“ dodala rychle Darya a ještě chvíli šla vedle vagonu, když se vlak rozjížděl, svírajíc synovu ruku. „Budu,“ slíbil jí nakonec chlapec s lehce zamyšleným výrazem, když pustil Daryinu ruku a schoval se do útrob vlaku. Bylo mu zvláštně. Čekal, že mu to přinese větší klid a pokud přeci jen, vytratil se v momentě, kdy ho s nejistými pohledy obešlo pár spolužáků míříc do svého kupé. Popadl tedy svůj kufr a vydal se na malou obchůzku…

S kufrem a Athénou v kleci se trochu shrbeně doplížil ke čtvrtému kupé, kde to vypadalo relativně volné. Nesměle pootevřel dveře kupé, ovšem přesně ve chvíli, kdy Gweeny mluvila o Ministerstvu a čistokrevných. Seth zamrzl přímo na prahu a pohled chvíli zabodával ke špičkám svých bot. Po chvíli si všiml i Septimovy přítomnosti, ale příliš odvahy mu to nedodalo vzhledem k tomu, co se poslední dobou ve společnosti dělo. „Máte tu místo?“ vypadlo z něj po chvíli skoro až ledově klidně a podíval se především na Gweeny, zda by jí to nevadilo. V podstatě se jen chystal zašít někam do kouta a přežít cestu, aniž by ho někdo ukamenoval za původ. Tady to vypadalo ještě relativně bezpečně oproti jiným kupečkům. Athéně se mezitím povedlo procpat svůj zobák do mezery v mřížích klece a začala Setha tahat na inkoustově modrý svetr. Měla z toho očividně radost, protože o chvíli později pronikavě zapištěla a začala se natřásat na bidle.

_________________

Z rozhovoru ako takého ju na malú chvíľu vyrušilo jemné trhnutie a zistenie, že sa vlak pohol. Pomaly ale isto konečne opúšťali stanicu a smerovali do školy, pričom ich odchod sprevádzala kopa bielej pary. Na perách sa jej opäť zjavil ten starý známy spokojný úsmev a už po siedmy krát ju zaplnil ten príjemný pocit z odchodu do školy. Síce to bolo možno zvláštne, no ona sa vážne tešila. Čakala ju však ešte pomerne dlhá cesta, ktorá snáď ubehne o niečo rýchlejšie vďaka príjemnej Adrianovej spoločnosti.
"Ale no tak, myslím si, že to v pokoji predýcha," ubezpečila ho so zubatým úškrnom, ktorý jej na moment vystriedal úsmev. Aj ona mala vedúcu ich fakulty pomerne rada, vedela to byť celkom príjemná žena a mimo iné to bola aj naozaj veľmi dobrá profesorka obrany proti čiernej mágii. Bolo veľmi ťažké predstaviť si na jej mieste niekoho iného, no aj to raz určite príde. Pravdepodobne keď tu budú študovať deti mojich detí. V duchu sa zasmiala nad svojou vlastnou tichou poznámkou a opäť zdvihla pohľad k Adrianovim tyrkysovým očiam. "Obávam sa, že žiadnu skrytú časť nemá," priznala s mierne skleslým hlasom, "no budem veriť, že to dopadne čo najlepšie." Určite by bola oveľa radšej keby Kadie skončila v Bystrohlave ako Jareth, hoci ani to nebol ten vysnený ideál. Každopádne, ešte bolo veľmi zbytočné o tom polemizovať keďže stále ostával jeden krásny rok, ktorý si jej sestra užije doma. "Tak to je od teba naozaj veľmi milé," poznamenala s ľahkým úsmevom na jeho prívetivý kompliment mierený na jej osobu, pričom samozrejme pocítila aj jemný záblesk horúčavy v lícach. Adrian bol známy tým, že je k dievčatám veľmi milý a ona o tom naozaj nemala pochybnosti ani doteraz, no každú ženu poteší počuť niečo pekné. Ona sama ale vedela, že má pravdu. Nikdy neklamala sama sebe, vždy si vedela pripustiť to, ako vyzerá a vždy vedela oceniť to, že je to zásluha jej nádhernej no chladnej matky. No a Kadie? Tá je jej verná mladá kópia. "Snáď máš pravdu. Bude ale určite potrebovať niekoho, kto by ju krotil, keď na škole nebudem ja. Možno bude tvoja sestrička pre ňu naozaj tá pravá kamarátka." Skonštatovala ešte na adresu ich mladších súrodencov, no hneď potom sa vrhla na diskutovanie o spoločnom výlete. Egypt chcela vidieť už dlho, no cez prázdniny jej to ušlo spolu s majstrovstvami sveta v metlobale kvôli už spomínanej návšteve Ruska. Každopádne, určite bude radšej cestovať so spoločnosťou, akoby sa mala vypraviť do tejto krajiny sama a navyše, čo je lepšie ako skutočne príjemná spoločnosť? "Tak to ma naozaj veľmi teší," prehlásila bez akéhokoľvek zaváhania v hlase a myseľ jej pracovala na plné obrátky. "Mohli by sme sa dohodnúť na predbežnom pláne. Trebárs koľko dní sa zdržíme a kam pôjdeme. Je niečo špeciálne, čo by si chcel vidieť?" Tá otázka jej spočinula na perách a ona sama stále premýšľala nad tým, kde všade by chcela ísť ona a čo by sa mohlo páčiť ich sestrám. Možno pár dní pri mori a potom Luxor a Karnak, to by určite nebolo zlé. Vtedy ju však ale napadla jedna vec, na ktorú úplne zabudla a pre tento výlet bola dosť zlomová. "Nebude to September vadiť?" Samú seba prekvapila tým, že si na Drianovu priateľku nespomenula skôr a obočie jej mierne stúplo pri tom, čo na neho pozorne hľadela.

Ethan se nevědomky křivě pousmál a s pohledem upřeným z okna přikývl. „Byl jsem se v jedné podívat a vypadalo to vážně zajímavě. Je to trochu nebezpečná práce, ale na něco se umřít musí,“ podotkl a pokrčil rameny, jakoby vlastně ani o nic nešlo. Pořád bylo lepší se nechat sežrat drakem než se zbláznit, vyvraždit vesnici a pak připravit o život i sebe. Ethan se ve slabších chvilkách opravdu bál, že ho rodinné šílenství dostihne v plné míře, a on bude stejně na budku jako jeho příbuzní. Jakoby nestačilo, že se už tak dost vymykal běžným konvencím. „Naše škola taky pořádala exkurze,“ přidal bezvýznamnou trošku do mlýna společenské konverzace. A tím ji i považoval za uzavřenou, protože se do kupé dostala ta Hillary…

…s níž šla konverzace v kupé velmi rychle k bodu mrazu, ale on z toho vinil hlavně Loftyho, který mu hned z několika důvodů naháněl husí kůži, a Ethan se toužil od příliš přátelského mladíka dostat co nejdále. Nejlépe na úplně jiný konec vlaku. A jakoby ho nějaká vyšší moc vyslyšela, po jeho prohlášení, že není jeho kamarád – což byla pravda a Ethan nechápal, co na tom mohlo Loftyho tak naštvat – se od něj odsunul a dal mu možnost svobodně dýchat. Ke čtení se ale nevrátil, protože sedět vedle někoho, kdo je bezdůvodně naštvaný a ještě si asi myslí, že na to má právo, to Ethana zneklidňovalo. On měl přece pravdu, Lofty nebyl jeho kamarád. „Nemůžeš o každém, koho sotva znáš, prohlašovat, že je tvůj kamarád,“ prohlásil do toho ticha, když už vlak dávno opustil Londýn a motal se krajinou. „Takhle to nefunguje,“ pokusil se to vysvětlit, ale asi příliš stručně. Podíval se při tom na Hillary, jakoby si žádal její pomoc, ale rychle si uvědomil, že to nemusel být dobrý tah.

_________________

Ano, byl jsem uražený. Ano, měl jsem na to právo, ať si kdo chce co chce říká. Schválně jsem se koukal opačným směrem, než seděl Ethan, aby mi neskočil do zorného pole. V takovém případě bych ho totiž musel praštit, protože mě přece strašně naštval. Jenže já se hádkám i rvačkám snažil vyhýbat, což byl ostatně důvod, proč jsem jenom trucovitě mlčel.
Dlouho mi to ale nevydrželo, protože jeho slova jsem nemohl nechat bez odezvy. „Jak můžeš vědět, jestli to prohlašuju o každém, nebo ne?“ opáčil jsem pohoršeně, aniž bych se na něj podíval. Po chvilce jsem k němu ale přeci jen stočil pohled a ušklíbl jsem se. „Já jenom myslel, že budeš rád, když někoho poznáš, než odjedeš do Bradavic. Obzvlášť když jsi předtím byl na jiný škole a nemáš páru, jak to u nás ve škole chodí,“ zahučel jsem popravdě. Vážně jsem neměl žádné špatné úmysly, chtěl jsem mu jen pomoct. Sice jsem si uvědomoval, že jsem to možná vzal za špatný konec, ale to jsem nehodlal přiznat. „Ale jestli si myslíš, že to bude lepší na vlastní pěst, tak prosím, já už tě otravovat nebudu,“ zabrblal jsem rozmrzele. „Máš přece fajn příbuzenstvo, které ti určitě pomůže.“ Šílené příbuzenstvo, které tě přivede do blázince. Zašilhal jsem ke svému kufru, protože mě z ničeho nic popadla touha vychlemtat všechny pivsony, co jsem si s sebou vezl, ale nakonec jsem usoudil, že na to dlabu. Ještě by mě ten idiot běžel napráskat, když teda nejsem jeho kamarád. Chudáka Hillary jsem ignoroval, jenže ona stejně byla potichu, což bylo možná dobře. Nebo špatně, kdo ví.

_________________

„Deportace.“
„Centrifuga.“
„Garance.“
„Centrum.“
„Umpalumpa.“
„Parkán.“
„Antikoagulace.“
„Ty vole, už to dělá zase, já nehraju.“
„Jak zase? To existuje.“
„Tak určitě.“
Diví se někdo, že jsem si výměny názorů dvou skutečných lidí v kupé nevšímala? Neměl by. Vlastně bylo dost s podivem, že jsem nezačala s brekem prosit, ať se nehádají aspoň teď, když jedeme na smrt. Ethanových prosebných pohledů jsem si sice všimla, jenže co jsem tak mohla dělat? Zabít Loftyho už jsem dnes jedno zvažovala a nikam to nevedlo, navíc bylo vlastně docela hezké, že bratránkovi nabízí pomoc s aklimatizací v neznámém prostředí.
„Vtipálek, vždyť i jeho napsali teprve letos,“ prolomil Zelený čtvrtou stěnu a já ho kupodivu vůbec nechápala.
Spokojila jsem se s tím, že jsem do nenechavého hipíka zabodla ošklivý pohled, a promluvila teprve když pronesl tu věc o příbuzenstvu.
„Jasně že pomůže,“ vypadlo ze mě až překvapivě odhodlaně. „Harringtoni nějaké náhodné kamarády nepotřebují, víme? Má na škole mě a Arianu a my rodinu ve štychu nenecháváme.“
„Naopak rodině ten štych dopřáváme, co?“
„Si zabil.“
Teprve pak mi došlo, že argumentovat Arianou není asi úplně vhodné, a vzpomněla jsem si na Balthazara. Škoda, že ho ti zatracení náckové dostali už loni, ten se mi taky líbil.

_________________