Veronica se culila za ně za obě, a Yvonne se přesvědčila alespoň k tomu, že by nejpíš měla škubnout jedním koutkem. Dopadlo to dost smutně. Zrzka nikdy nebyla moc velký nadšenec do úsměvů, a i když se jí nějaký alespoň částečně povedl, většinou působil plastově a nepravě. Yvonne shledávala, že v takovém případě je možná lepší se neusmívat vůbec. Alespoň že její kamarádce to šlo, ubezpečila se zrzečka a loupla pohledem po Quentinovi, který se jí výjimečně nesmál a místo toho pozoroval její trápení pohledem, který v sobě měl světlo soucitu.
Sovička se jí otřela o ucho, jako by tušila, že je o ní řeč. Yvonne zašilhala na našedle hnědá pírka a kdyby byla jen o trochu expresivnější, asi by se na stvoření skutečně láskyplně usmála. Takhle jenom zamrkala a stočila pohled znovu k Veronice. "Pojmenovala. Tatínek říká, že je to... sovák? Jmenuje se Orfeus," prohodila poněkud zkratkovitě ke svojí nejlepší kamarádce a tázavě zvedla oči k její mamince, která zřejmě velice toužila vědět, jestli se těší do Bradavic. "Těším," souhlasila a považovala záležitost za ukončenou. Quentin se, nezván, ujal slova za ní. "Yvonne se těší už dlouho, ale myslím, že má trochu strach z toho, že bude tak dlouho pryč z domova." Zrzka propálila bratra pohledem.
Poslušně se ovšem rozešla směrem, kterým ji Veronica navigovala. "Co jsou to prefekti a primusové?" špitla ke kamarádce v nestřežené chvíli, jako by se za svou nevědomost styděla - a taky tomu tak bylo. Jenom malinko, ovšem přeci. Yvonne nebyla zvyklá na to, že něco nevěděla, a upřímně řečeno ji to znervózňovalo. Na kapitány famfrpálových týmů se ptát nemusela, o nejoblíbenějším kouzelnickém sportu si leccos vyslechla od Quentina, který, ač sám nekouzelník, tuhle magickou hru přímo miloval.
Když došlo na lámání chleba, tedy loučení, a Veronica se objímala s maminkou, Yvonne rozpačitě zamrkala na bratra. Bratr podobně rozpačitě zamrkal na ni. Objímání, to nebyl zrzčin šálek čaje, oba to věděli. "Budeš mi chybět," broukla Yvonne nakonec a škubla koutky v malém úsměvu. Quentin se usmál také, i když mnohem důrazněji. "Ty mně taky, bosorko." Pak Yvonne přeci jen objal, a i když se zrzka všelijak kroutila a nevěděla, co přesně má dělat, nemohla nakonec říct, že by obejmutí raději přešla.

Dřív, než si to mohla rozmyslet, vystoupala po schůdcích do vagonu za Veronicou, a pro jistotu se moc neohlížela, protože koneckonců nelhala - Quentin jí bude moc chybět. Raději teď a čistým řezem, než pomalu a v agonii. Tyrkysový pán je obě provedl vagonem k jednomu z volných kupé, kde složil batožinu a rozloučil se s nimi s tím, že se ještě uvidí ve škole. Yvonne nakrčila jedno obočí. On byl učitel? Zajímavá novina. Na její vkus se s Nicou loučil taky moc familiérně, to ale přes nedůvěřivý pohled, kterým šlehla po tyrkysovém pánovi, více nekomentovala.
Když řečený tyrkysový pán zmizel, zrzka zapíchla pohled do svojí světlovlasé kamarádky. "Proč tě cvrnknul do nosu?" dožadovala se nekompromisně odpovědi, protože jí to přišlo přinejmenším malinko divné, a vůbec, takhle se chovají rodinní přátelé? Yvonne sama nemohla říct, moc rodinných přátel neznala, a nemohla to tedy s ničím srovnávat, ale... stejně začínala nabíhat na mama bear chování, které ji mělo v příštích měsících a letech provázet životem. Orfeus, který doteď seděl na Yvonnině rameni, se jí mazlivě otřel o tvář, a zrzka sovičku jemně pohladila, nespouštěla však oči z kamarádky, od které čekala pár odpovědí.

_________________

Vypustit O’Malleyovic na nástupiště 9 a ¾, to bylo jako vysypat pytel blech a pozorovat, jak se rozutíkávají na všechny strany. Dětí bylo prostě moc a ani rodiče je nestíhali hlídat, takže nebylo divu, že se jim z dohledu brzy ztratili jak starší potomci, kteří už do Bradavic nejeli, tak Sven, kterému se nějak podařilo zmizet v davu, ačkoliv to rozhodně neplánoval a byl by radši u svých.
Jenže když se rozhlédl kolem sebe, rodiče i sourozenci byli někde v tahu, a tak mu nezbývalo nic jiného, než poradit si. Sven už naštěstí nebyl takový mamánek, jako když do Bradavic odjížděl prvně – kdyby takový pořád byl, pravděpodobně by se uprostřed nástupiště rozbrečel a pak by omdlel. Teď se však odhodlaně prodíral k vlaku, ke třetímu vagonu, kam také o chvilku později vpravil sebe i svůj kufr. To byla zřejmě chyba, neboť brzy shledal, že je třetí vagon beznadějně narvaný. Ploužil se uličkou, táhnul velký kufr, nacpaný především kniham, za sebou, a modlil se, aby našel nějaké klidnější kupé. Představy zcela prázdného kupéčka se celkem rychle vzdal.
Ani nestihl zamávat rodičům, kteří se tak mohli jenom modlit, že jejich syn do vlaku opravdu nastoupil, protože když se vlak rozjel, Sven zrovna přelézal z třetího vagonu do druhého, kde bylo sice taky hodně lidí, ale nebylo to tak hrozné. Postupně nakukoval do kupéček, které míjel. Arianu a Maxe raději ignoroval, protože Ariana byla divná, vedlejší kupé na tom co divnosti nebylo o nic lépe, a pak konečně narazil na jedno, které vypadalo poměrně neškodně.
Seděly v něm dvě malé holky, dost možná prvačky, a rozhodně nevypadaly nijak hyperaktivně ani zle. Sven usoudil, že dál už se mu trmácet nechce, a že zakotví tady. Stydlivosti se ale úplně nezbavil, takže notnou chvíli jen přešlapoval v uličce a uvažoval, jak má do jejich kupé vpadnout, aby to nebylo drzé a trapné.

_________________

Gweeny byla vážně vděčná za to, že ze Septima nevylétla žádná poznámka o její cestě do vlaku. Sama si připadala trochu vtipně s kufrem velkým skoro jako ona sama, ale nakonec se to zvládlo dobře, beze ztrát na majetku a na životech. A byla vážně ráda, že nemusí cestu do Bradavic strávit sama, protože šel Strange s ní - nikdo jiný se známou tváří totiž jaksi nebyl v dohledu.
Když se i Havránek nastěhoval se svými věcmi do kupé, nerušeně pokračovali v rozhovoru zvenku. Septimovu pozornost teď přilákal Šmak hovící si pěkně s hlavou položenou na předních tlapách. "Nene, poštovní ne, dopis bych mu asi nesvěřila. Mám ho z Péče, z té hodiny, jak jsme se byli podívat do dračí rezervace v Irsku.. jestli víš," pokrčila rameny. "Je to Čínský ohnivý, a nevím, jestli má nějaké praktické využití," dodala potom trochu nevědoucně. Možná by mohla do něčeho oživlou dračí figurku angažovat, ale... nebyla si jistá, jak je ta věc vlastně inteligentní. Snad víc než Peruťák, který se snažil prvních pár týdnů Šmaka sežrat.
Natáhla se dopředu a předala Septimovi výtisk novin. Stejně si ho nehodlala nechat, protože pohled na známé tváře hledané pro útěk z Azkabanu jí připadal malinko depresivní. Pořád tu zbývala varianta nechat Denního věštce ležet na stole ve Velké síni, protože tam se vždycky našel někdo, kdo tohle číslo ještě neviděl. "Na zimní? A jak to vidíš, zůstaneš letos ve škole nebo pojedeš domů?" zeptala se. Ona byla popravdě ráda, že se po delší době naučila bruslit, a teď se zkrátka celoročně věnovala famfrpálu, že jo. Po dalších Septimových slovech našpulila rty. "Jo, vyrostla. Trošičku, ale určitě jo," nedala se, i když věděla, že moc poznat to určitě není. "Já jsem se letos na mistrák nedostala. Byla jsem chvilku doma, chvilku u mámy a chvilku u bráchy... Nic zvláštního. Teda, vlastně jo. Prababička se zase vrátí do Bradavic," prohlásila. Určitě to totiž není žádný tajemství, a i kdyby, Septimus jí nepřipadal jako typ... jako drbna, prostě. Letos opravdu chtěla věštění zkusit. A bude to určitě dobrý mít ve škole někoho z těch pár rodinných příslušníků, co jí ničím nepili krev.
Gweeny nemohla čekat, že se k novinkám z novin Septimus postaví jinak než obvykle, takže se opět dostala nějaké té apatie a sarkasmu. Když se jí zeptal na její názor, na chviličku zaváhala - sice naprosto jednoznačně věděla, co si myslí, ale pořád jí za jménem strašilo příjmení McGrath. A věděla, že s tím by někdo mohl trochu šachovat. I když.. co na tom, ona už nebyla čistokrevná. To byl její táta.
"Ministerstvo je za čárou.. přijde mi, že už docela dost. A kouzelníci, teda, čistokrevný kouzelníci taky," řekla potom podivně rozhodně. Na mysli jí ale prostě vytanula babička. No a? "Doufám, že Aidana a Sybille nechytí," řekla potom ještě v návaznosti na novinový titulek. Ne, Artuš se určitě nedá chytit.

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

Nakonec se mi podařilo skutečně se začíst do přinesené knihy. Slova, popisující životní osud jiný než ten můj, uklidňovala mou mysl, a panika, kterou jsem od rána pociťovala, už nevypadala tak děsivě jako předtím, nejspíše proto, poněvadž odplouvala kamsi do dáli, a zanechávala po sobě jen zvláštní hořkou pachuť. A vědomí, že už dlouho nebudu tím, kým jsem dosud byla, že se mi změní jméno a pravděpodobně i celý život mnohem dřív, než bych si byla mohla představit. Na to jsem ale myslet nemohla, jelikož se k mým dveřím dostavil náš kolejní. "P...pane profesore," zamrkala jsem překvapeně a zvedla oči od knihy. Chtěla jsem se zeptat, jestli něco potřebuje, a taky jsem začala horečně hledat po kapsách svůj odznak, aby nemyslel, že i přes jeho důvěru zanedbávám svoje povinnosti (A co jinýho tady děláš, schovaná před světem?), tudíž než jsem odznak vyndala, byl už profesor Wells zase pryč. Zaslechla jsem ale něco o připojení se, a tak jsem se vydala uličkami pomalu ale jistě za ním.


Profesora Dějin jsem dohnala až, když už byl v kupé, v němž seděla Lorene. V ruce jsem stále třímala Pýcho a předsudek, a odznak prefektky už jsem měl vzorně připnutý na hábitu. "Umm... potřeboval jste něco?" zeptala jsem se poněkud zmateně, zatímco jsem stála mezi dveřmi, a vlak už byl dávno na své cestě k Bradavicím. Otázku ohledně vozíku s pochutinami jsem prvně přeslechla, a podruhé jsem zase dorazila až po ní...
Byla jsem rozhodnuta splnit profesorovy požadavky, a poté se zase někam pokud možno uklidit. Uličky, i když tyto patřily vagónu prefektů, a já neměla žádné informace o jejich identitách pro tento rok, prostě skýtaly mnohem větší nebezpečí, že tu potkám nejmenovaného studenta nejmenované zelené koleje. A to mě děsilo.

_________________

Zdálo se, že odchod mého spolužáka na popravu, ehm, tedy za spravedlivým trestem pro jednoho Mrzimora, už nic nezastaví. A já toho pomalu ale jistě začínala litovat. Zaprvé, zatáhla jsem do toho někoho, kdo s tím přeci nemusel mít nic společného. Zadruhé, nechtěla jsem, aby se Andymu něco... ne, moment, já chtěla, aby cítil bolest. Když už ne psychickou jako já, tak fyzická bolest prostě musela stačit. "Zuby nosit nemusíš," odpověděla jsem jako opařená, přičemž nad odchodem z kupé jsem jen zavrtěla hlavou, jednoduše proto, poněvadž mezi sebou a tím lhářem a intrikátorem (a pak že babička je hrozná!) jsem chtěla mít co nejvíc vagónů, a pak už jsem jen bezmocně sledovala, jak Flann mizí někde v uličce. Merline, on to vážně udělá, došlo mi, a krom podivné, pokřivené vděčnosti mě zalil i takový zvláštně příjemný pocit. To jsem poprvé okusila tu sladkou pravdu - ovládat něčí činy, jak to z mého pohledu vypadalo, je neskutečně opojná záležitost. Pohladila jsem Sunshina po kožíšku a už jsem nemohla nic než čekat, jak to všechno dopadne, zvědavostí jako na trní a nerozhodná, zda se přeci jenom nakonec nevydat po stopách spolužáka.

_________________

"Ahoj Vinci," oplatila mu pozdrav Summer načež odtáhla ruku od Edovi klícky. Potom se pomalu opřela a sledovala Vincka bojujícího s kufry.
"Nic zvláštního," pokrčila rameny. "U Merlina, co si vyváděl?" nadzdvihla překvapeně obočí. "Kde?" zeptala se pak. Ona sama nebyla zvyklá na návštěvy zemí, kde se krodýli vyskytují, ale Vince byl mudla, Merlinví, co oni dělají o letních prázdninách. A v Zoo to asi být nemohlo, tam je to alespoň v rámci možností bezpečné, ne? "No, jo, trénovala," ujistila Vincka. "Jasněže, zasloužíme si to!" Odsouhlasila Summer s širokým úsměvem.
Pak už se vlak pomalu rozjel a Summer instinktivně chytila klec s Edem. Stále se pokoušela nenápadně odvracet hlavu od okna, aby si třeba omylem nevšimla Charlotte. Dokázala si živě představit, jak by teď její obličej asi vypadal, i když se snažila na to nemyslet. "Tvoje sestřička je taky kouzelnice?" Zajímala se Summer a povytáhla obočí.

_________________

E2

"No jasně, ale Zmijozel není tak špatný, máme tam třeba Charlieho, Charlie je hodnej a Careen je taky hodná, nejsme všichni zlí, jak někdo říká, ale víš že jsem slyšela, žestudenti nemají rádi Zmijozel? Nevíš proč?" zeptala se Winifred v celku podiveně. Na oslavách očividně byli všichni šťastní, že nevyhrál. Nevěděla, jestli to byl jen její pocit a tak se potřebovala trochu optat, třeba s ní bude Andy souhlasit a možná bude vědět proč. Nikdy by však nahlas neřekla, že se jí nelíbila jejích výhra, protože by to byla sprostá lež.
"Fajn, tak teda zombie, snad to nebude znít moc očividně.." řekla WInifred a šibalsky se usmála na Andyho, který bez protestů souhlasil. Andrew pravděpodobně byl hodně naštvaný na zmijozelku co zatím potkala pouze jednou, ale dokázala s ním o ní v celku nenuceně konverzovat.
"Doma ? To teda musela být nuda.." řekla a falešně se zasmála, jako by si snad prázdniny užila nějak jinak. "Fajn, já jsem byla doma a četla knížky." řekla s hrobovým výrazem, protože se za to na ní lidi koukali kdo ví jak. Očima uhnula a koukala se z okna, jak se za okýnkem míhala krajina plná zeleně ..
"A na mistrák šel jenom bratr, protože to prý není sport pro malé holčičky." odfrkla si pohrdavě WIn a protočila oči. V duchu věděla, že jim jednou ukáže ! A na mistrák třeba... třeba uteče, aby věděli, jak je to nebezpečný sport! Famfrpál byl přece naprosto skvělý, viděla ho ve škole, vypadalo to tak napínavě ! V hlavě se jí plány spřádaly v celku rychle, pravděpodobně chytala náladu zlobivou, jak jí mamča říkala. Winifred však opravdu usilovně přemýšlela nad nějakou nekouzelnickou lumpařinou a bylo to vidět. Její zamyšlený pohled jasně ukazoval, že je hlavou někde v oblacích.
"Jo.. já ještě na zahajování nebyla, přijely jsme se ségrou moc pozdě kvůli neštovicím." vysvětlila mu rozmrzele. O tom, jak to tam vypadalo musela jen přemýšlet , snít! A to snění jí utvářelo zkreslené, ale v magickém světě možná i krapet pravdivé představy. Sednou si tam, posadí si na hlavu klobouk a za úplného ticha tam chvilinku sedí, než se ozve starý, moudrý hlas klobouku. A stůl jásá, když k nim přichází nový spolužáček a nyní už také spoluhráč v jedné velké hře o školní pohár ! Musí to být tak vzrušující večer , už se na něj těšila a těšila se i na Careen.

_________________

| +

V křečovitém sevření tlačila vozík s ošoupaným kufrem a s klimbajícím se klecí po nádraží King's Cross po boku otce a bratra. Byl tu další rok. Pořád si připadala stejně maličká jako tenkrát při první cestě vlakem. Nebylo tomu dávno, ale vzpomínka byla pořád čerstvá. Výjimečně si ráno přivstala, aby si zkontrolovala kufr zda v něm nic nechybí, což doposud za ní dělali rodiče. Po tom, co se jí podařilo minulý rok snad polovinu věcí zapomenout (většina z nich naštěstí nebyla důležitá), to nechtěla riskovat. Plně doufala, že si doma nezapomněla kartáček na zuby nebo nějaké učebnice, knihy a nebo hůř balíček sušenek. Byla v pokušení hodit kufr na zem a na místě ho rozhrabat. Posléze však jen skončila u toho, že cestou k přepážce po kufru neustále pokukovala, jakoby se bála, že jí uteče. Nezdálo se to být pravděpodobné, ale v kouzelnickém světě mohlo být možné takřka všechno.
"Přidejte, vlak za pár minut odjíždí!" pobídl sourozence pan Harris a přitom nespouštěl oči z hodinek. "Wade, běž s Aniyah. Na mě nečekejte, budu hned za vámi." Po těchto slovech chytil vysoký černovlasý chlapec mladší sestřičku za paži a společně prošli přepážkou. Aniyah neměla čas obdivovat červenou lokomotivu, kterou sice už několikrát viděla, ale pořád jí nepřestala fascinovat, a místo toho pajdala za bratrem. Kličkovali mezi ostatními a Aniyah se zdálo, že cesta nemá konce. A ke všemu měla pocit, že jí bratr co nevidět vytrhne paži, jak s ní prudce cloumal. "Wade? Kam mě to taháš? Víš, že je jedno, který vagón si vybereme?" zvýšila hlas, aby ji přes hluk slyšel. Zřejmě o tom opravdu nevěděl. "Tos nemohla říct dřív? To je jedno, stejně to už asi nikam nevede. Radši hodíme ten kufr do vlaku," povzdychl si chlapec a pomohl jí přenést zavazadla dovnitř. Jakmile se s tímhle úkolem vypořádal, otřel si ruce o kalhoty a skočil z vlaku v momentě, kdy se ozvalo zahoukání. "Vidíš někde taťku?" zakrátko se vedle něj objevila Aniyah a ustaraně se rozhlížela po nástupišti a doufala, že jeho vysokou postavu někde zahlédne než vlak odjede. "Tady jsem," z davu se prodral pan Harris a hned nato ji objal. Tmavovláska se k otci přitiskla a užívala si poslední chvíli, kdy s ním ještě byla. Logan se jako první od dcery odtáhl a podíval se na ní tak, jako by ji snad neviděl věčnost. "Hlavně nezlob a neubliž si. Pamatuješ si, že matka nebyla zrovna dvakrát nadšená, když viděla ty modřiny? Jinak máš všechno?" zamračeně se poškrábal po strništi. Aniyah kývala hlavou tak prudce, že jí div nevypadla. "Tak už běž, jinak ti to ujede," popohnal ji tatínek. Dívka se stihla ještě obejmout s bratrem a s rozloučením vstoupila do vlaku ještě dřív než se rozjel. Nepřestávala sledovat zmenšující se postavy, které na ní neustále mávaly. Už teď se jí po nich stýskalo. Když jí úplně bratr a otec zmizeli z dohledu, nezbývalo dívce nic jiného než si najít místo na sezení. Jak jinak. Zamyšleně se sunula dál a dál, dokud nedorazila na konec vagónu. Doufala, že zde najde volné kupé a bývávala jej našla, kdyby se obtěžovala hledat důkladněji. Byla příjemně překvapena, když našla ve vagónu E6 Kath, Flavia (ten jí tak nějak utkvěl v paměti, protože si jej pamatovala z Kotle) a neznámého klučiny, kterého ho vůbec neznala a navíc vypadal mladší. Nejspíš prvňáček, napadlo jí. Připadalo jí neslušné beze slova zmizet, když už se sem podívala, a proto se rozhodla zůstat. "Ahoj!" zvolala nejspíš až moc nadšeně. Ale proč by nemohla? Vždyť odjížděla do Bradavic, to se nešlo neradovat! "Mohla bych se k vám přisednout? Teda, pokud to poslední místo není zarezervovaný pro někoho jiného," na tváři se jí objevil drobný úsměv. Možná by projevila větší nadšenost, ale to by se pak nemělo z klece ozývat popuzené Elyssino prskání.

_________________

Během toho, kdy zbylí studenti i opozdilci ještě naskakovali do vlaku, stačila se dostat přibližně do poloviny novin. Zase tolik zajímavého tam nebylo, navíc ten článek o řediteli Bradavic byl absolutní nesmysl. Ze čtení jí právě vytrhlo cuknutí vagónu, které způsobil odjezd expresu. To ovšem ale neznamenal žádný konec stresování, ba naopak začátek. Byla ráda, že se mezi studenty procpala na nádraží, teď ještě bude kontrolovat, jestli nedělají bordel nebo nestrkají končetiny z oken. V životě peskovala snad jenom své dva zvířecí společníky a možná nějaké příbuzné, kteří byli mladší než ona. Bude pecka, až někdo opravdu tu končetinu z okna vyndá a místo toho, aby ho řádně pokárala se třicetkrát zakoktá. Opravdu bylo na místě se zamyslet, jak jí mohlo vedení školy vybrat jako prefekta.
Opět se natáhla pro svou brašnu, kde měla lahev s pitím. Zrovna odšroubovala víčko, když v tom se otevřely dveře. Polekaně nadskočila a vykulila oči, přičemž se samozřejmě nezapomněla řádně pobryndat vodou z lahve. "Sakra," bědovala tiše a snažila se vodu trochu setřít kapesníčkem. "Dobré dopoledne," vypadlo z ní pak trochu přiškrceně směrem k jejímu kolejnímu řediteli. Ačkoli ho znala pomalu šest let, tohle jeho mletí jako kolovrátek ji vždycky uvedlo do rozpaků.
"Ehm, jistě, těší mě," povedlo se jí jen vyklopit. Byla zaskočená takovým nenadálým návalem slov. Když jí John doslova řekl, aby noviny odložila, trochu zaraženě je složené vložila zpět do brašny. Nad jeho otázkou jen zavrtěla hlavou a musela nad tím trochu usmát. Jako malé dítě. "Ne, můžete být v klidu, ujistila ho pobaveně.
To už zase někdo stál ve dveřích. Překvapivě už to Lorene nezaskočilo. Asi to bylo tím náhlým padnutím profesora. Ve dveřích stála Stargazer, kterou několikrát potkala ve společence. Lori jen rychle mávla rukou, což měl být patrně přátelský pozdrav. Po její otázce usoudila, že profesor patrně takhle nevpadl jen k ní.

Když se Romča tak rychle ohradí ohledně sestry, zvedne Žužu ruce v obraném gestu. "Jasně, chápu, pohoda," ujistí kamaráda a smířlivě se zazubí i se svou dírkou mezi zuby. Ne, rozhodně proti ní nic nemá, je ráda, že vypadá tak jak vypadá a... no, prostě nejen že ještě není v tom věku, kdy by se starala o vzhled, ale hlavně i kdyby byla, je pořád přesvědčená, že je boží taková, jaká je. A Romeo je taky boží, a nejen kvůli tomu společnému prokletí. No a když se nechce bavit o sestře, tak nemusí. Tečka.
"No, vysavač je taková věc na elektřinu, nejdřív tam je taková mašina na kolečkách a z toho jde taková ohybatelná trubka, člověk to vozí po bytě a ono to saje prach a vlasy a bordel," vysvětluje, ačkoliv teda jako pochybuje, že by to někdo pochopil. Ale pokud ten jeden profesor fakt nechává lidi na tom lítat, tak to stejně už brzo Romeo uvidí, ne?
"Uh, nevim, ale jen říkám co říkali lidi," pokrčí rameny ohledně Zmijozelu. Ale upřímně, kdo než slizký hajzlíci by měli být v koleji, co má ve znaku hada? Nicméně se nehodlá hádat a zaposlouchá se zase do toho, co Romča říká. "Hm, a kam bys chtěl? Já teda doufám že skončíme v koleji spolu," zeptá se a rovnou otevřeně přizná svoje přání. Poněvadž ten kluk je fakt děsně fajn, a navíc, je to prostě ta, aristo...aristokracie, a je fajn takový lidi znát a být jejich kamarádi a vůbec.
"Že jo?" usměje se ohledně gumídků a sama si zase tři strčí do pusy. Pokud je nějaká sladkost, kterou miluje, tak to jsou želé bonbóny.
A pak tak nějak končí jejich soukromé vlastnictví kupé, a máme tady další dva budoucí spolužáky. "Já kdybych měla myš, tak by se jmenovala taky nějak hustě," odkývala Isaacovi ještě jednou v tom smyslu, že je to jméno fakt děsně krutopřísný. "No, měli jsme rybičky, ale ty jsou děsně nudný. A člověk se s nima nepomazlí," přizná a tvářičky se jí trochu naštvaně nafouknou, poněvadž mít alergii na peří a srst je prostě děsná otrava. To, že ty rybičky spláchla do záchoda tenkrát ona, to už nepřiznává. A když už jsme u toho, radši začne hrabat v tašce, aby vyndala pilulky proti alergii. Nechce riskovat, když je tady tolik zvířat. Takže odpověď tiché dívce s božíma vlasama na její otázku zřejmě musí zařídit někdo jiný, a Julí tipuje Romea, poněvadž ten přece je čistokrevnej, takže to určitě bude umět vysvětlit.
Vtom se vlak dá do pohybu. Julče se rozsvítí očička, poněvadž už se zase začíná děsně těšit. Teda, je nervózní jako snad ještě nikdy, když si představí to neznámo, které před ní leží, ale těší se rozhodně natolik, aby to předčilo valnou většinu té nervozity. "Tak a už se nám to blíží. Bude to super, že jo?" neodpustí si samozřejmě okomentovat novou situaci. A hrábne znovu pro dalšího medvídka, s úmyslem si na chvilku zacpat pusu, aby dala možnost mluvit taky někomu jinému.

_________________