Romeo byl připraven téma "Charlotte" hodně rychle uzavřít. "Jo!" vypálil po Julince bleskovou odpověď, až u toho málem prskal. To bylo poslední, co chtěl, potkat svou sestru, ještě když tu byl s Žužu - zákonitě by musela následovat katastrofa, protože by Howellsová vyslídila jméno nebo původ jeho kamarádky. A to nechtěl, protože by pak nastalo peklo. "Stačí, že s ní budu muset bejt v jednom hradě, nechci se o ní ještě bavit," opáčil pak nerudně. Samozřejmě by neměl o Charlotte takhle mluvit, protože to byla rodina, jak mu otec vtloukal do hlavy.. Ale Meadowová byla kámoška, ne? Tak to podle něj mezi kamarády chodilo. I tak ale Romeo radši držel klapačku.
Jeho nerudnost ale zase rychle opadla, protože hořel zvědavostí, co že to Julča vyslídila. Její úsměv samozřejmě okatě přehlížel, protože si z něj přece nemohla dělat šašky. "Vysavači? A to je jako co?" vylétlo Romeoovo obočí vzhůru. O pračce už slyšel, taky od Julinkdy, ale o vysavači ne. "Idioti? Jak to můžeš vědět?" opáčil potom trochu zamračeně. Julča je totiž určitě neznala, ne? Navíc, co mladý Howells slyšel, tak o čistokrevné nebyla v řadách Zmijozelských nouze. "Já slyšel, že v Mrzimoru ujížděj na sušenkách, Havraspár a Nebelvír to maj do ložnic daleko a moc schodů a Zmijozel.. o tom vím prd," podělil se pak ve stručnosti o informace, které získal od jisté Gwen. Gumídci mu chutnali, takže se na Julinku zase zazubil s plnou pusou. "Fou dob-hý," pokýval hlavou.
Po příchodu dvou dalších a zaplnění kupé se zřejmě Julila rozhodla vyplnit každou chvíli ticha.. ale Romeo už poznal, že je krapet ukacenější. Howells přešel do pozice pozorovatele, protože chtěl poznat své nové spolužáky - sice mu pomalu došlo, že je asi sám kouzelník v kupé, ale jemu to pochopitelně nevadilo.
"Fakticky," ujistil Ren o stavu jejích vlasů trochu líně a povytáhl u toho ještě jeden koutek. Tahle holka s afrem vypadala trochu plaše, mno. Stejně nervózně vypadal i příchozí kluk. Romeo prostě pokrčil rameny. "No.. ne, tak si sedni," ukončil už nic neříkající debatu, aby mohl začít sondovat fakta o svých spolužácích.
"Tak sova je určitě užitečnější než potkan," zazubil se Romeo na Isaaca a vlastně na ostatní lidi v kupéčku. Nemyslel to teď nijak zle. "Mě otec koupil tuhle.. teda toho, je to sameček, ale já ještě ani nevim jméno," pokynul rukou ke kleci odklizenou v přihrádce nad ním.
Potom zvědavě přesunul pohled k Julče. "Co že bys?" zopakoval Jonathan trochu zmateně po své kamarádce. Pak mu to ale docvaklo a radši to dál nerozváděl - ono ani nemusel, protože Ren a Isaac, oba se již představili, o Žužu projevili patřičný zájem a dostalo se jí péče.
Pak se Romeo na sedadle trochu posunul a rozhodl se říct taky něco o sobě. "Já rozhodně nejsem první kouzelník z rodiny, jsem totiž čistokrevnej, a mám v Bradavicích starší sestru. Žádnou alergii sice nemám, ale zvířata taky ne. A z ničeho neumírám," zazubil se potom směrem k Julče. "A doufám, že budeme mít v ročníku normální lidi," dodal potom a sjel pohledem opět k nositelce stejného prokletí Shakespearova. Jo, podle něj byla fajn.

_________________

| +

"Powell..."

<<

Kath dorazila na nádraží s nemalým zpožděním, přesto tam vlak ještě pořád stál a čekal na ni. Dívka dnes nebyla ve své kůži, a měla k tomu hned dva pádné důvody - za prvé měla každou chvíli opět odcestovat do Bradavic a za druhé se s ní přišla rozloučit celá její rodinka. Máma, táta a dokonce i bratr, který se měl záhy s pomocí přenášedla přemístit za strýčkem Bennettem na východ.
"Chovej se tam slušně. Teple se oblékej. Piš nám, každý den. Hlavně se nezraň při famfrpálu. A dávej na sebe pozor," kladla mladé Mrzimorce na srdce máma a při tom po očku pokukovala po svém neposlušném synovi. S tím měla přeci jen mnohem větší starosti než s Kath.
"Neboj, mami," houkla Kath a ušklíbla se směrem k Peterovi, který jí úšklebek na dálku vrátil. Ještě chvíli to vydrž... Někdy si ti dva opravdu rozuměli beze slov.
Kath se řádně rozloučila jak s mámou, kterou musela ještě pětkrát ujistit, že bude v pohodě, tak s tátou, který se jí moudře už na nic neptal a nic jí nepřipomínal, a především pak s bráchou, kterého dokonce objala, a to často nedělala. "Říkej si, co chceš, ale máma má pravdu. Dávej na sebe bacha," sykla mu do ucha. Peter protočil oči v sloup, vzal Kath kufr a pomohl jí s ním do vlaku. Dívka mu ještě jednou zamávala, načež se začala prodírat uličkou, celá prohnutá pod vahou kufru, a hledala volná místa. Bohužel nikde nespatřila Gweeny, a tak se sunula až na konec vlaku, kde až v tom nejposlednějším kupéčku (E6) zahlédla známou tvář. Totiž Flaviho. Seděl tam s ním ještě nějaký neznámý chlapec, který vypadal tak na prváka (Preston).
"Ehm... Můžu?" zeptala se nejistě, protože, ruku na srdce, s Flavískem ještě nikdy moc nemluvila, prohodila s ním vždy jen pár slov. Pokud se jí dostalo kladné odpovědi, nacpala se i s kufrem do kupé a s nesmělým ahoj se posadila někam vedle kočky a naproti sově, na kterou se nemohl Rony sedící klidně v soví kleci vynadívat.

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

Což o to, lháře prolhaného by Flann nějak ustál, ale to ubližování naivkám se mu ani za mák nelíbilo. Sice mu přišlo divné, že by takovým zloduchem byl zrovna nenápadný Andrew, ale o tom, že tichá voda břehy mele, věděl sám svoje. Teď šlo jenom o to, kde ho najít, aby Flann mohl po zásluze namlít jemu...
Anabelle mu ten záměr vsuvkou o výletu trochu překazila. Místo toho, aby zvažoval, jestli si ještě pamatuje některé ty hnusné fígle, co ho učil táta, odebraly se jeho myšlenky trochu jinam. O Floridě věděl v podstatě jenom to, že je tam bažina a krokodýli, a ani jedno z toho mu k ní moc nešlo. Ale rozhodně jí to nebude rozmlouvat, že.
„Já pojedu určitě,“ pravil odhodlaně, protože nevěděl o jisté osudové fluktuaci budoucnosti, a pak už konečně došlo na to stěžejní, na ochranu slabších proti útisku.
„Počkej, počkej, počkej,“ začal, ačkoliv ona zjevně nikam nespěchala, a snažil se v tom zorientovat. „On něco zkoušel i na Jane?“ V jeho slovníku samozřejmě nemělo zkoušení jakékoliv divné významové přesahy, prostě chtěl jenom vědět, jak moc ho bude muset ztrestat. A i když byl pořád relativně v klidu a rozhodně někam horkokrevně neběžel, nebyla už moc velká šance, že mu to Anabelle zvládne rozmluvit. Což bylo patrno i z poslední otázky...
„Víš, kde je ten mizera teď?“
Zvedal se sice pomalu, ale odhodlaně, a takticky si před očekávaným bojem protahoval svaly a z ramene sundal Šunku.

_________________

E2

"Bohužel jo," kývl jsem hlavou a popravdě jsem byl rád, že se tady na mě nerozkřikla jaká je Xaverie úžasná. "No tak to ještě, že s ní nechodím do koleje," pobaveně jsem se zašklebil Wininým směrem. Nějaký hlásek v mé hlavě sice říkal ať takové věci neříkám, že je to ošklivé, a že Anabelle třeba nemusí být tak špatná, ale.. hlásek jsem dokázal odstrčit někam daleko. Xaveria byla špatná a nikdo mě nepřesvědčí o opaku.
Pomlouvání se mi sice tolik nelíbilo, vlastně bych klidně už Andu hodil za hlavu a řešil jiné věci, ale nakonec jsem pokrčil rameny. "Proč ne?" Pokrčil jsem rameny a usmál se. "Klidně by jsme mohli zůstat u té Zombie, ne?" Povytáhl jsem tázavě obočí. Žádná přezdívka mě pro tuhle chvíli zrovna nenapadala, ale co není může být. Třeba zatím postačí "zombie" a až se mi nad tím bude chtít přemýšlet o něco více, tak třeba přijdu na něco jiného.
"Celé prázdniny jsem strávil doma, pěkně jsem se nudil," pokrčil jsem nad tím rameny. "Rodiče mě nechtěli pustit ani na Mistrák," dodal jsem krapet posmutněle, protože na famfrpál jsem se fakt podívat chtěl a doufal jsem, že to letos klapne. Neklaplo.
"Já nepotkal nikoho. Na Příčné jsem byl za celé prázdniny jen jednou a to když jsem si šel koupit nové učebnice," přikývl jsem hlavinou a opět se zakousl do sušenky. "No jo, nikdy nevíš co ten klobouk udělá. Toho klučinu by klidně může poslat kamkoliv.. ale já budu rád za každého prcka, je s nimi docela sranda," broukl jsem ještě s úsměvem ohledně prváčků. Byl jsem zvědav kolik jich letos nastoupí a hlavně jací se dostanou do Mrzimoru.

_________________

Darya se zadívala na Tarenovu nataženou ruku jako by netušila co se od ní vlastně čeká. Věděla, jen přemítala jestli jí stojí za to natáhnou svou ruku. Protože kdyby náhodou byl ten plavovlasý klučina mudlovský šmejd a ona by na něho sáhla, musela by se vydezinfikovat. Jenže neměla u sebe žádný takový prostředek, a proto přemítala do té doby dokud se chlapec nepředstavil. "Hart?" Teprve při zaznění příjmení stočila svůj pohled do jeho očí a o pár vteřin později zmáčkla i jeho ručku. Dokonce se jí po tváři rozlil i úsměv, který zmizel kdykoliv svůj pohled stočila k Zrzkovi, což zas tak často nebylo, protože proč si kazit náladu čučením na někoho nečistokrevného když se vedle ní posadil Taren? A ještě stále držela svou knihu, kterou si hodlala přečíst. Protože život H. H. Holmese neboli život Hermana Webstera Mudgetta byl hodně zajímavý. "Těší mě," tak třeba nakonec tohle kupé nebude tak špatný jak se jí ze začátku zdálo, protože přítomnost někoho čistokrevného se jí převelice zamlouvala.
Nevěřícně povytáhla obočí když promluvil Cassidy a s nespokojeně našpulenými rtíky a zamračeným pohledem se zahleděla směrem k němu. "Sám si rozbitej ty mudlovský šmejde," sykla dívenka k Zrzkovi v momentě kdy se otevřeli dveře kupé a dovnitř vstoupila další dívka. Ona přeci nebyla rozbitá!. "Překážíš. Stejně jako tenhle ten," hlavou přitom nepatrně kývla směrem ke Cassidymu, který se jí ani za mák nelíbil, podobně jako ta holka co sem k nim vtrhla. Její rty se zkroutili do posměšného úšklebku když opět promluvil Taren. Rozhodně nehodlala nějak odporovat, protože za prvé onu danou Baneovou neznala a za druhé souhlasila s drahým Hartem, což dala jasně najevo přikývnutím. Popravdě jí začínalo docela zajímat proč chce tak Taren Evelin ze školy vyhodit, ale ptát se na to nehodlala. Však to třeba někdo zmíní. No a pokud ne? Tak si to v Bradavicích všechno zjistí.

_________________

D1

Darrel se zvesela rozesmál, když Maeve pochopila jeho záměr a naštěstí to vůbec neřešila, naopak mu přislíbila, že ho pár triků naučí, až ona sama svou hru na kytaru zdokonalí. Zamyšleně povytáhl jedno obočí, než bez mrknutí oka dodal: "Můžeš na mě letět taky," aniž by hnul brvou a naznačil, že si dělá srandu, každopádně teď vypadal smrtelně vážně a zůstal na dívce o chvíli déle viset pohledem, buď aby byl svědkem přicházejících rozpaků, nebo jakýchkoli jiných emocí. Spíše ze zvědavosti, protože chtěl vědět, jak se na tohle Maeve asi tak tváří. A když to zjistil, ať už reakce byla jakákoli, pobaveně se zakřenil. "Dělám si srandu. Něco vymyslíme a pokud mi pomůžeš s tím doučováním, stejně ti budu tak moc dlužen, že ti budu muset být do konce života zavázán - což mi vůbec nebude vadit, a udělám pro tebe cokoli do nejposlednějšího dne tvého úžasného života," zašaškoval, zatímco mu cukalo v koutcích.
"Ty brďo, kdyby sem šla celá má rodina, tak by bylo asi plné nástupiště," záměrně to přehnal, i když to zase nebylo tak daleko od pravdy a zvesela se zasmál, než mávl rukou, "naštěstí u mě pokaždé slaví, když do Bradavic vypadnu, takže to nehrozí," zašklebil se s nakrčeným nosem než ukousl z jablka. "Maeve! Ty si děláš srandu... ale za chvíli takhle budeme sedět a pojedeme do Bradavic naposled," vykulil oči a zavrtěl se na místě, protože ta představa byla otřesná. Co potom bude dělat? Měl pocit, že po dostudování Bradavic jeho život končí. Ani neměl představu nad nějakým povoláním, i když otci se ještě před čtrnácti dny svěřil s bystrozorem, ale nebyl si tím stoprocentně jistý. "Co chceš vůbec dělat po škole?" vybafl tu zapeklitou otázku na svou spolužačku.
"Ještě nevím, ale Florian říkal, že kdybych chtěl, určitě pro mě nějakou práci bude mít... uvidím, jak to vůbec bude vypadat, za rok se může změnit všechno," usmál se k dívce poněkud vědoucně, i když nevěděl vůbec nic. Spíše měl v myšlenkách to, že se letos pokusil ze dne na den utéct z domova a že po pátém ročníku se domů třeba vůbec nevrátí, bylo tolik věcí, co se mohlo stát. A i když se to doma teď v rámci možností uklidnilo, po společnosti rodičů zrovna dvakrát netoužil. "Jen si dej, jsi hrozná vyžle, šup!" podstrčil spolužačce co nejvíc jídla, aby se pořádně nadlábla, a pobaveně se přitom usmíval.
"Jsi moc hodná, díky," usmál se následně na Maeve, když mu slíbila pomoc s učením, čehož si vážně cenil, proto to ani nezlehčoval a vděčně se na ní zadíval, než sklonil modrozelené oči k pytlíku bertíkových fazolek. Zamával s ním, aby si ho Maeve všimla, a s úsměvem ho odložil vedle sebe, že si ho dají, až dojí to ovoce a chleby. "Jasně, že nemá šanci to zjistit. A špiony si nenasadil, sim tě, takže je to v pohodě," zasmál se pobaveně (kdyby tak věděl). "Ne, nevzal... já jsem ho, no, to je dlouhá historie. Prostě jsem ho dal jednomu chlápkovi," protočil s očima, když si na to vzpomněl, ale byl v zoufalé situaci a nebylo jiné východisko, než se svého Nimbusu vzdát.
"Počkej, počkej, počkej! Já mám ale pocit, že ses trochu zcvrkla," popíchl spolužačku slovně a i tak, že ji štípl do boku, než se nadšeně rozesmál a sedl si zpět na místo. On měl sice komplex, že je prcek, ale Maeve byla váááážně prcek. "Určitě nějací budou, ale vůbec nevím, kdo... myslíš, že nějaký výlet bude? To by bylo super, ale... já se asi budu muset učit," ani nevěřil, že tuhle větu vypustil už zase z úst, ale realita byla krutá a strach z otce převládal.

_________________

Rozebírat svoje zdravotní nedostatky jsem vážně nechtěl, ale vypadalo to, že se Aljaška upřímně zajímá a nemá v plánu utíkat. To ale neznamenalo, že jsem se necítil dost pitomě, když jsem svou nemoc rozebíral. „Docela silné,“ zamumla jsem v odpověď, ale hned vzápětí jsem mávnul packou do vzduchu. „Ale to neřeš, tobě by to nemělo dělat těžkou hlavu,“ pronesl jsem a upřel na ni pohled. „Vsadím se, že jsi ráda, že ses s astmatikem ještě nepotkala,“ vypadlo ze mě, a když jsem si uvědomil, že by to mohlo vyznít trochu rýpavě, hned jsem se zatvářil omluvně. To jsem vážně nechtěl. Jen ze mě mluvily předchozí zkušenosti...
Hovor o knihách byl daleko příjemnější a zaměstnával mou mysl natolik, že jsem přestal upadat do rozpaků z toho, že je Aljaška tak blízko. Pořád mi ale občas zahořely tváře, nebo mi srdce zabušilo rychleji, než bylo obvyklé. Dech se mi ale naštěstí srovnal. „Je to o rybáři, co na moři chytne velkou rybu, a zápasí s ní, div že mu to nepřevrhne loďku. Nakonec jí uloví, ale protože jí nemůže dát do toho člunu, přiváže jí k boku bárky. Jenže to přiláká žraloky, takže zase bojuje se žralokama. No a dál jsem se zatím nedočetl, ale myslím, že to dopadne dobře,“ shrnul jsem své dosavadní poznání děje a pousmál jsem se. „Vím, o čem Oliver Twist je, ale nečetl jsem ho,“ odvětil jsem hned poté. „Ale od Dickense jsem četl Vánoční koledu a musím říct, že píše... no, čtivě. A hrozně mě pobavilo, že se v tý Koledě hlavní postava, ten lichvář, jmenuje Ebenezer.“ Při vyřčení toho jména jsem se pobaveně zazubil a v očích mi přeskočily rošťácké jiskřičky. Ještě, že tu nikde nebyl Rodwell. Jenže ta shoda jmen (jedno rozdílné písmenko se nepočítá) byla v tomhle případě vážně vtipná.
Bavit se s Aljaškou o knihách bylo prima. Tak prima, že jsem skoro zapomněl, že jsme se ještě nerozjeli, a že mě z nástupiště pořád pozoruje máma. Ale co, já se bavil s Aljaškou Osbornovou, na světě nebylo nic důležitějšího. A byl jsem na sebe hrdý, že jsem nezkolaboval.

_________________

Rezignovaně si povzdechnu. Nebudu na to reagovat. Ne, ne, ne. Nech to plavat, Ariano, buď ráda, že takový kluky v ročníku nemáš, i když popravdě, kterej kluk z ročníku mi věnoval tenhle druh pozornosti? Je to zas něco trochu novýho… jenže nové neznamená nutně dobré. Prostě to přejdu a bude klid a pohoda. Ani jeho výstřih nebudu komentovat, nemusí vědět, že i já jsem v podstatě jen normální holka, a když se prostě svalnatej kluk svlíkne, zírám stejně konsternovaně, jako chvilkama on. Já na rozdíl od něj prostě s takovým přiznáním problém mám. A taky mám problém s tím, že teda jako zrovna o jeho svalech dost pochybuju, za to takovej Quinn... Dobře, co si budu namlouvat, polonahýho sem snad ze spolužáků neviděla nikoho, možná tak Florence, pokud se někde poflakoval po tréninku bez trička, ale víte co, to je trochu bokem liga, nuda. Nechápu, že v tom plátku mohli napsat tehdy takovou kravinu.
S čím mám pak taky problém, je to, co z něj vypadne. Víte, ani Darrel mi tak ošklivý věci neříká. Vlastně se s Maxem dýl jak jednu vteřinu bavím poprvý a už je to zrovna on, kdo mi řekl snad to nejhnusnější, co mohl. Nejsem přecitlivělá. Ale kde jsem si zapomněla svěrací kazajku? Pardon? Pomalu, s nevrlým pohledem upřeným na Maxe se posadím a mírně předkloním, dlaněmi se opřu o sedadlo, už už se nadechuju, že mu řeknu, ať to zopakuje, abych mu mohla střelit, jenže to s těmi papíry a na mé krásné tvářičce, na kterou se asi stejně nedívá, vykouzlí hromadu výrazů. Emocí? Tak nějak. Co já vím. Prostě něco. První mi pravé oko zlostí škubne nahoru, narovnám se a semknu rty pevně k sobě, jako bych doufala, že se na něj zvládnu podívat jako na naprostej odpad, jenže víte, některé svaly prostě občas neovládáte – jako třeba já právě teď levý koutek u oka. Ten si několikrát divně cukne, v kombinaci s mým výrazem by se dalo říct, že kdyby se na mě Max podíval, asi by viděl, že štvát někoho z rodiny masovejch vrahů není moc super nápad. A že i přes to, že jsem v podstatě taková nevraždící bytost, teď to fakt vypadá, že mít po ruce sekáček, už je chlapec bez hlavy. Jenže on se beztak nedívá, a snad je to i lepší. Dřív než se zvládnu rozzuřit natolik, abych mu fyzicky ublížila, se na mě ale vrhnou ještě k tomu všemu ty pubertální hormony a mě to spíše hodně zamrzí, (jakože víc, než když mi řekli, že mě vlastní rodina raději odstrčila),než aby mě to dostatečně naštvalo tak, aby mi to stálo za námahu vstávat a nějak ho jakože napadnout, dupnout mu na nožku a tak. Po chvilce ticha se ozvou tři tlesknutí, aka potlesk pro trapáka roku a veškeré emoce z mé tváře vymizí, klasicky zůstane jen jeden velký šutr, ze kterého nevyčtete vůbec nic. "No to bylo strašně inteligentní, McTavishi." ozvu se otráveným tónem, až mě zasvědí jazyk z toho náporu sarkasmu a několikrát zamrkám, abych dostala pryč ony tiky v oku. Má to stejně Hillary? Vsadím se, že Hillary nikdo nic takového neříká! Sem věděla, že vždycky bude problém jen se mnou, fakt super. To mě rovnou může strejček prodat, očividně mi stejně nikdo nikdy nedá pokoj. Vsadila bych svoje nejlepší šaty, že kdybych nebyla Harringtonová, mohla bych být nastokrát divná a stejně by mi tohle nikdo nikdy neřekl."Líp to neumíš?" nadzdvihnu tázavě obočí. "Něco jiného tam nemáš? Ne, papíry nemám, tak by sis měl sbal věci a jít pryč, aby si ode mě náhodou něco nechytil, ne?" zamručím a tentokrát to myslím vážně. Nemůže si jen tak nakráčet do mého kupéčka a myslet si, že bude testovat, kolik toho vydržím. Na to, abych mlčky nechala někoho, aby na mě sypal hnůj, mám Darrela. A čtyři roky mi stačily. Překvapivě ladným pohybem ruky mu naznačím, kde jsou dveře, pak se postavím, urovnám si sukni, natáhnu se pro hábit, sednu si a přehodím ho kolem sebe jako velkou černou deku, hezky takové černé klubíčko u okna, zírajíc do prázdna. Tentokrát to snad poprvý v životě není hraní na city, ale vážně zoufalý pokus o nějaké zamaskování toho, že tohle bylo prostě přes můj limit. Že bych věděla, jak se cítil Ethan, když jsem na něj vybalila Hillary? Co já vím.

Mimo herně:
Ignoruj mě. Vyprchal ze mě kofein. Už mi oči cukaj jak Arianě.

_________________

Slečna Tinkerbellová si poklidně seděla v kupé, vypouštěla do okolí chladnou auru a radovala se, že všichni ti hlupáčci i nečistokrevná lůza raději projdou dál a nenarušují její osobní prostor svou otravnou přítomností. Ta radost se sice v bledém obličeji nijak neodrážela, ale to přeci bylo jedno. Lenore nebyla vychována k tomu, aby dávala najevo emoce. Jen tak si seděla, Felicis na klíně, a chvílemi se podívala do uličky...
...kde se po chvíli strhla jakási šílenost, zahrnující děsně hlasitou mladší studentku, kterou v duchu Lenore identifikovala jako tu nesnesitelnou narcistickou Nebelvíří mudlovskou šmejdku, zřejmě i podle poskoka, kterého si táhla v patách, a který byl něčím jako jejím poznávacím znamením. Na oba dva se podívala jako na obtížný hmyz, za víc jí nestáli, a už pak zbývalo jen čekat, až si to pošinou uličkou zase dál.
Jenže to se nestalo. Dokonale směšná a kýčovitá parodie na princeznu s lokajem totiž vpadla do jejího osobního prostoru a začala chrlit takové nesmysly, které se na princeznu, jak jí oslovoval ten její poskok, rozhodně nehodily. Lenore se znechuceně ušklíbla a nechala šmejdku, ať si klidně mluví. "K čemu závist vás mudlovské šmejdy nedožene," zazvonila chladnými zvonečky, dokonale nevyvedená z míry snůškou žvástů, které to stvoření vypustilo z úst. Znělo to spíš jako podiv nad výsledkem zkoumání nějakého hodně nechutného tvora. Víc pozornosti tomu bahnu, tvářícímu se jako královna světa už nehodlala mladá Tinkerbellová věnovat. Byla si svou svrchovaností dostatečně jistá na to, aby si musela něco dokazovat narážkami na dívčin vzhled. Vlastně si vůbec nic dokazovat nemusela. A s hmyzem se stejně normální lidé nebaví, že...

_________________

Larten překvapeně zamrkal, když dívka po dlouhém mlčením, strohém přikývnutím a očividně náročném rozkousávání tuhých karamelek promluvila. Vážně mu nevadilo, že tak dlouho mlčela. Nezlobil by se, kdyby v tom pokračovala, nasypala si do pusy zbytek obsahu pytlíku a rozžvýkávala karamel celou cestu až do Bradavic, protože salva slov a otázek se k Lartenovi vzápětí přilítla tak rychle a v takovým množství, že na děvče před sebou stačil pouze překvapeně zamrkat, možná i zděšeně - dívčinu aktivitu, či hyperaktivitu, chcete-li, zatím ocenit nedokázal. Pokusil se situaci zachránit drobným úsměvem, v koutcích rtů mu trochu cuklo, když natáhl ruku k pytlíku a vzal si karamelku s neslyšitelným díky, které doprovodil vděčným přikývnutím.
"Já..." vydechl pomalu a soustředěně nakrčil čelo, "jsem Lala, Laa-rten," vyslovil a strčil si karamelku do úst, což byla možná zásadní chyba, protože už sám o sobě nedokázal mluvit, na tož s plnou pusou. Těžko říci, jak by koktání s karamelem v puse znělo, ale Larten cukrovinku naštěstí urychleně rozkousal, protože si uvědomil svou chybu, a mezitím poslouchal upovídanou Lucku. Alespoň jedno pozitivum to mělo, nebude v kupé takové ticho. Protože i spánek časem omrzí, že ano, a cesta je čekala vážně dlouhá. Na otázku, zda jede poprvé, pomalu přikývl a i tak mu kouzelnická čepice sklouzla přes oči, takže si ji musel hned urychleně povytahovat, čímž mohl být udivený a šokovaný výraz skryt pod dlaněmi, kterými se snažili dostat čepici zpět na hlavu a odsunout několik neposedných vlasů z čela. Čtvrtý ročník?!
"Nenene... nejsem tutu šššpatně?" zeptal se trochu opatrně a mrkl směrem k uličce, "jako je-stli totohle nnnení," krátká odmlka. Ne zas tak krátká, trochu delší, "kupé ppro sssstarší stutudenty," vysvětlil trochu kostrbatě a nervózně se směrem k Lucce zaškebil, jelikož si nebyl jist, zda jeho otázku pochopila. Lidé většinou, než dotaz stačil doříct, první část už zapomněli.
Pobaveně se potichu zachichotal, když mu vysvětlila, jak to má s orientací v Bradavicích a nevěřícně se nad tím v duchu pozastavoval, jestli je to tam opravdu tak veliké, nebo jen nemá Lucka orientační smysl. Těžko říct. "A kam chchodíš?" zeptal se na kolej, i když ani o těch toho moc nevěděl.

_________________

| +

[size=85]