Je pravda, že atmosféra v jejich kupéčku není zrovna jedna z těch nejveselejších, ale komu by to mělo vadit? Jestli s tím má někdo problém… Tak je to jen a jen jeho problém. Ona sama si zatím nemůže na nic stěžovat, pro ni je to mnohem lepší než sedět s nějakými natěšenými dětmi, i když by jí možná naučili i vřelému srdečnímu úsměvu, kterému se její bledé rty zatím zatvrzele vyhýbají. Ovšem v koutcích jí nepatrně pobaveně zacuká nad nějakou divoce mávající rodinkou, kterou posléze zařadí k dívce vedle které se právě pohodlně usadila. Možná, že kdyby se naklonila více k oknu, všimla by si, že se tu před nějakou tou chvilkou objevili i její rodiče. Starší bělovlasá žena držící malého tříletého chlapečka, a tmavovlasý už od pohledu nepříjemně vyhlížející muž s druhým chlapcem, kteří se přidali k prarodičům. Jenže Selenina pozornost se zaměřuje spíše k ostatním spolucestujícím v kupéčku, než aby se koukala ven z okna, kde se neustále ozývá bujaření.
Pohledem zabrousí znovu k chlapci, který jí odpověděl na její první poznámku ohledně podivínů, a v tu chvíli musí uznat, že má pravdu. Rozhodně jsou podivíni i v tomhle kupéčku samozřejmě kromě ní, že ano.

„A znáš vůbec nějaké kouzla?“
Přeměří si ho značně pochybovačně. Ne že by si o něm myslela něco špatného, i když merlin ví, co vůbec něco myslí. Vzhledem k tomu, že je zřejmé, že se tu sešli samí budoucí prváci, vážně pochybuje o tom, že by se mu nějaké to kouzlo povedlo. Vždyť ani jí samotné se to nepodařilo, a to se opravdu usilovně snažila švihat svou hůlkou. Bohužel z ní vyšly jen pouhé jiskry.
Jakmile však pohlédla na tu druhou přepravku, ve které se krčilo nějaké růžové stvoření, překvapeně vydechla. Ne že by měla strach. Ostatně ona zvířata měla ráda, svůj hlavní podíl na tom nesou i příběhy od dědečka, který se i na stará kolena občas vydává na výpravy za kouzelnými tvory. A tohle zvíře vypadá přinejmenším... zvláštně.
„Co to máš za podivnýho mazlíčka? Vypadá nějak… zvláštně.“
Stihne ještě nadzvednou své obočí, než se v prosklených dveřích, objeví další dívka, pod jejímž upřeným pohledem se ošije. Je sice zvyklá na ty zvědavé pohledy, které se zaměřují na její neobvykle zbarvené vlasy, ale to neznamená, že by jí to bylo nějak příjemné. Dívce s havraními vlasy ale věnuje pouze pokrčení ramen, že je jí opravdu jedno jestli se tu posadí, takže ať si klidně udělá pohodlí. Aspoň tu nebude zase až tak přesvětleno. Pobaveně se uchechtne, když se ozve Loki nesouhlasným zaprskáním. Rozhodně ho však nemá v úmyslu pouštět ven, jelikož moc dobře ví, že by se vydal na průzkum vlaku a ona by jej pak musela jít hledat. Pěkně mu to vynahradí až v Bradavicích.

Mei-Xiang běžela, co jí nohy stačily. Naprosto tradičně nestíhala- velkou měrou za to mohl Bota, kterého objevila až dnes ráno ve spíži, natolik přecpaného že vypadal jako koule a nemohl se hnout. Na její poslední cestu do Bradavic jako studentky ji doprovázela její matka, která cupitala několik metrů před ní a dávala jí tak jasně najevo, že se nemá loudat. Naopak hned vedle Mei poskakovala její sestra Bao-Yu, která se na vlak těšila z celé rodiny nejvíc právě proto, že jím nikdy nemohla odjet.
"Pospěšte si!" křikla na ně matka a zcela ignorovala mudlovskou ženu, která na ni překvapeně kulila oči. Vzezření paní Tylorové se mezi mudly vskutku vyjímalo- měla červený hábit se zlatým lemováním dole a na zádech měla zlatou nití vyšitého draka, který se hýbal. Počkala přesně do okamžiku, kdy k ní obě zadýchané dcery doběhly, načež se k nim prudce otočila zády a prošla přepážkou na nástupiště 9 a 3/4. Mei s Bao-Yu se na sebe zničeně podívaly, obě lapajíc po dechu v předklonu, vzdychly si a matku následovaly.
"Určitě jste si nepovzdychly, že?" zeptala se zostra matka, jakmile se její dcery vynořily z přepážky- obě bleskově zakroutily hlavou. Matka po nich hodila významným pohledem, ale dále to nekomentovala. "Tak, na co čekáš? Vlak už se chystá k odjezdu. Jako primus bys měla ostatním dětem být za příklad, ale to ty ne," štěkla a pokračovala v brblání v čínštině, což bouřlivě doplňovala gestikulací. Mei celé láteření poslušně vyslechla s lehce sklopenou hlavou- zaprvé měla vyzkoušené, že při jakémkoli náznaku odporu se matka ještě více rozohní, zadruhé věděla, že ve skutečnosti tímto paní Tylorová zakrývá své rozpaky a lásku k ní. Po prvním odjezdu do Bradavic kus cesty proplakala, ale potom jí došel dopis od jejích sourozenců, že jakmile vlak odjel, matce začaly téct slzy.
Když matka po několika minutách přestala mluvit a už jenom měla přísně sevřené rty a z očí jí sršely blesky, Bao-Yu opatrně navrhla, že sestra by už měla nastoupit, nebo jí ten vlak opravdu odjede. Na to paní Tylorová odsekla: "Dělej, jak myslíš,", což se dalo považovat za vřelé rozloučení. Mei-Xiang se na matku usmála a něžně ji objala, potom objala i sestru, zkontrolovala, že její vypasený potkan pořád spokojeně oddychuje ve vnitřní kapse jejího hábitu, nadhodila si na zádech mudlovský batoh, naposledy své rodině zamávala a vešla do prvního vagónu. "Napiš, až dojedeš!" ozvalo se za ní poslední štěknutí, o něco něžnější, než ta předchozí a dívka se pro sebe usmála.

Vagon A
Mei procházela vagonem a hledala, kam by se usadila. Prošla kolem kupé, kde seděl zachmuřený Andersen- což mu vůbec nebylo podobné, a proto se mu radši dívka nenápadně vyhla a pokračovala dále do vozu. Všude už bylo plno, a tak si začínala myslet, že se bude muset vrátit k chlapci ve špatné náladě (o kterém si včera vyslechla velmi zajímavé drby, týkající se jeho vztahu s bývalou zmijozelskou Primuskou), ale nakonec narazila na dalšího samotáře.
"Ahoj, nevadí, když si přisednu?" zeptala se Goldenblatta poté, co odsunula dveře. Zvědavě si prohlídla jeho zvláštní sovu i jeho 'lehké' čtení, shodila ze zad batoh a uložila ho na sedačku vedle sebe, načež se usadila naproti Isaacovi. Zamávala na Bao-Yu, která samou radostí začala poskakovat nahoru dolů a poslala jí vzdušný polibek. Mei se pobaveně zasmála a naposledy sestře rychle zamávala, než ji paní Tylorová odtáhla pryč.
"Mimochodem, já jsem Mei-Xiang Tylorová, těší mě," řekla potom do ticha, které začínalo být docela trapné, i když pochybovala, že její společník to cítí stejně. "Slyšela jsem, že jsi letos taky Primus, gratuluju," dodala a vesele se na Isaaca usmála.

_________________

Než Uru stačila odpovědět na Mattovu otázku, dveře se najednou otevřely a dovnitř strčila hlavu Gwen. Hodila úsměvem přes celé kupé a zeptala se, jestli se může přidat, s čímž Uru problém rozhodně neměla. "Klidně," zazubila se tázavě mrkla za sebe na Ginger a Matta, jestli jim to nevadí. Ne že by počítala se zápornou odpovědí, samozřejmě.
Společně s Gwen dovnitř vstoupilo i několik dalších lidí, kteří jí pomohli uložit zavazadlo a vzápětí se zase ztratili, následovaní i hnědovláskou samotnou, nejspíš aby zamávala rodičům. Uru natáhla krk a vyhlédla z okna, aby se rozhlédla po rodičích. Ti stáli kousek vlevo a zuřivě na koho si gestikulovali (zlatovlasá to soukromě tipovala na dvojčata nebo Erica).
Chvíli vyčkávala, než si jí všimla matka, vyměnily si několik zamávání a pak zase klesla na sedadlo a začala opět žvanit: "No, já bych byla asi nejšťastnější v nebelvíru a ještě donedávna jsem si nepřipouštěla nic jiného, ale zdá se, že v mrzimoru jsou fajn lidi, takže bych byla spokojená asi i tam," vykládala, vzpomínajíc na včerejší setkání s Blainem, dvěma mrzimorčaty a několika novými spolužáky.
"Kam bys chtěl ty?" zvědavě pohlédla na Matta, který otázku vznesl.
Čokoláda se do té doby nechala drbat od hnědovlasého-dvounohého, který si získal její sympatie tím, že ji ochotně drbal a vypadalo to, že s tím neskončí, dokud ona sama nebude chtít. Nicméně mezitím se k nim přidala Gwen, takže černá kočička vděčně šťouchla čenichem Matta do dlaně a přesunula se k hnědovlasé dívce, kterou podrobila dlouhému kotěcímu pohledu a pak začala zkoumat, jak moc ochotná je ji drbat.
Na otázku, jestli Uru z Čokoládina jména nemá hlad, se tázaná zasmála a odpověděla: "Občas z ní mám chuť na sladké, ale ona sama je sladká. Podle toho jsem ji vlastně také pojmenovala."

| +

[img=http://img.janforman.com/jizdavlakemegrw.png]Ilustrace.[/img]
Vím, kvalita příšerná, ale momentálně jediné, co mám po ruce, je mobil a dost neohrabaný program na úpravu jasu a kontrastu Časem vám sem možná hodím lepší verzi, plánuju tomu udělat lineart, možná, jestli se dostanu k tabletu.
Omlouvám se Mattovi a Gwen, že z jejich postav je tam jen kousek, ale v žádné jiné perspektivě to nešlo nakreslit ^^; A ta věc vpravo jsou dveře Proti směru hodinových ručiček tam sedí: Uru, Ginger, Matt a Gwen, pokud by to nebylo poznat, já to fakt neodhadnu... xD

Vlak se rychle zaplňoval a Arsen se zatím marně snažil vylovit z přehršle kouzelníků i mudlů známé tváře, které by spolu s ním měly nastoupit do druhého ročníku. Alespoň se objevila Bliss - Arsen měl vždycky pocit, že ho dost úmyslně přehlíží a nejspíš by v Mrzimoru stála spíš o nějakou kamarádku. Obvykle toho moc nenamluvila, ale poněvadž ji potkal o prázdninách, měl na ni už trochu jiný názor než ten původní, že se nejspíš nebaví s nikým kromě svého bratra Thomase.
"Ahoj. Jasně že můžeš," pousmál se, když strčil hlavu z okýnka zpátky dovnitř, a v ten okamžik mu na hlavu dosedla Blissina sova Cari. Arsen se nebránil, ale Nefertiti se nafoukla a zatloukla ne právě přívětivě křídly o klec na protest.
"Neviděla jsi náhodou někoho z ostatních kolejí?" zeptal se, když se lokty opřel o zavřené okno, aby Cari neuletěla. "Zajímalo by mě, kdo letos bude prefekt a kdo všechno dosáhl až na primuse. Moc šesťáků jsem si loni nezapamatoval," přiznal a pokrčil bezradně rameny. "Dobře, možná s výjimkou Andersena. Slyšel jsem, že při závěrečné oslavě vyskočil na stůl a tancoval, ale byl jsem na ošetřovně a nevím, co všechno o něm je pravda a co už je přemrštěné," zazubil se. "Jaké byly prázdniny?"

_________________

C
Chvilku jsem napůl pobaveně a napůl rozpačitě pozorovala Matta, který s úspěchem rudl. Musela jsem se zasmát, jak se ode mě odtáhl, respektive, od mého sováka. Pak mi pohled sklouzl na jeho malého kulíška: „Jé ta je roztomilá! Prosím tě Matte, neboj se. To je Kassias a je to ten nejmilejší sovák na světě, teda, kromě Alrika.“ Pokud tedy nemáš klobásu. Pomyslela jsem si v duchu a usmála jsem se na Ginger.
„To já bych chtěla do Mrzimoru, což už jste asi všichni slyšeli nejmíň stokrát.“ Zazubila jsem se a pohodila jsem vlasy, které se mi vrhaly do obličeje v hromadném útoku. Pak jsem si všimla krásné kočky, která se na mě zkoumavě dívala. Chopila jsem se jí a začala jsem jí drbat pod bradou, protože naše kočky to milovali. „Ta je tvoje, Uru? My doma máme dvě – kocourka a kočičku.“ Pak jsem stočila pohled k Mattovi, který drbal černou kočku přede mnou. „Ty máš rád kočky? Vypadá to, že si s nimi rozumíš.“ Znovu jsem se na něj usmála, tentokrát povzbudivě a položila jsem docela neobvyklou otázku: „Jak se ti líbilo ve staré škole?“ Opravdu mě to zajímalo, nezdálo se totiž, že je Matt tak nadšený jako my. Já jsem to měla ve škole ráda, ale nemohla jsem se udržet, pořád jsem se musela usmívat. Vypadala jsem asi jako sluníčko, které dostalo záchvat smíchu.

| +

Moc pěkný, nechceš nakreslit mojí Gwen? Třeba i barvama, za boha nemůžu najít holku co by jí odpovídala

_________________

I když většina studentů už dávno stálo na proslaveném nástupišti 9 a 3/4, až nyní pár minut před odjezdem, se přes neviditelnou přepážku projela na vozíku na zavazadla mladá čarodějka, která i přes své nedospělé chování příliš stará, aby patřila k studentstvu. Na krku ji vlála dlouhá hnědo modrá šála, kterou si částečně obmotala i kolem hlavy, aby ji chránila před větrem, čímž se ji na hlavě vytvořilo podivné blonďaté ptačí hnízdo, jež si už pár pobavených pohledů vysloužilo, cestou na King's Cross, aneb kolikrát za rok potkáte v autobuse někoho s kufrem, který na sobě má na sobě obrovský znak čehosi s orlem, u kterého vznikalo zdání, že si všechny kolem prohlíží svým hrdým pohledem a co chvíli hodlá promluvit a prohodit nějakou jízlivou urážku? Ikdyž uživatelé tohoto nádraží už mohli potkat individua o to větší. Po pár stopách pomalého dojíždění na vozíku seskočila a zatáhla za kouzelnou izolepou fixovanou úchytku a pomalu kufr odtáhla před vlak, nechávajíc vozík svému osudu. V hlavě ji totiž probíhalo věčné dilema Co si mám proboha vybrat za kupé, nejspíš bych měla jet v nějakém normálním kupé se studenty.. dozvědět se o nich něco víc udělat si předběžné poznámky koho nevyvolávat a tak, nebo bych mohla jít do A.. tam přece vždy seděli prefektové a primusové, určitě tam budou mít pohodlnější sedačky.. problesklo ji hlavou..To je přece blbost, proč by měl někdo mít lepší sedačky, ale co snad se jednou jak prvnímu vagonu říkali ostatní "vagon pro mazánky" svézt mohla, když už je profesorka, nikdo jí od tud vykopnout nemůže, i když se do něj nikdy dřív dostat nepokoušela. Zatáhla tak znovu za kufr a vytáhla ho s námahou po schůdcích, po takové námaze se ani neobtěžovala s kontrolou a zapadla do prvního kupé, které ji přišlo pod ruku. Po pár sekundách oddechování se rozhlédla a všimla si blonďaté osoby sedící u okénka, Zapnula v sobě všechnu zbylou slušnost a rychle vyhrkla. " Nevadí pokud' si přisednu? Mimochodem já jsem Sophie" dodala a doufala, že tím výloudí jméno neznámého.

Usmála jsem se na Arsena a musela jsem se pousmát nad chováním mé sovy, která si jej přivlastnila jako nové stanoviště - ač Arsenově sově se to očividně příliš nelíbilo, doufala jsem jen, že až se sova dostane ze své klece, tak Cari něco neprovede, ač moje šílená sovička si většinou poradit dokázala - když měla možnost zdrhnout.
„Neviděla, ač v tom davu je těžké se vyznat,“ pokrčila jsem rameny, když jsem odpovídala. „Já téměř žádného - kromě toho kakaového šílence. Jo, přesně toho,“ zazubila jsem se následně, když jsem si vzpomněla na představeného kakaového kultu, který mi sice připadal velice zábavný, ale taky celkem dosti šílený i na mě - uctívat kakao? Tohle je výplod intenzivního znudění, pomyslela jsem si s úsměvem, ač jsem rozhodně nepatřila k těm, kteří by takový kult zavrhovali - na to jsem byla příliš šílená - avšak zatím jsem v něm neviděla ani nic osobně prospěšného a tedy by mě uctívat kakao zrovna nelákalo.
„Prázdniny? Skvělé, než bratr zdrhnul do Německa,“ zašklebila jsem se, přísahajíc-si, že bratra za to zaškrtím, jen co jej potkám - protože jsem to nestihla před jeho odjezdem, k mé smůle. „Jaké byly ty tvé?“ dodala jsem pak otázku, protože to bylo přece jen slušné a navíc, nehodlám tady uchovávat ticho - nesnáším ticho! Je nudné, tiché a bez zvuků! Pomyslela jsem si, ač tyhle myšlenky nebyly svou inteligencí zrovna k nebi sahající - spíše k nebi volající svou neinteligencí. Cari mezitím hledala nejvhodnější místečko, jak se usadit a vidět všechno kolem sebe - což nebylo zrovna jednoduché, takže se procházela Arsenovi zcela nerušeně po hlavě.

Nastal čas, aby se Riley navrátila do svého studijního života. I s maminkou po boku tedy spěšným tempem kráčela po nádraží King’s Cross přímo k magické převážce mezi nástupišti devět a tři čtvrtě. Před sebou společnými silami tlačily jeden z posledních vozíků, které se zde daly u mudlovské nádražní obsluhy zapůjčit. Bylo sice obrovské štěstí, že na ně ještě nějaký vozík vůbec zbyl, avšak na druhou stranu se mu jedno kolečko prakticky neotáčelo, což způsobovalo značné komplikace ve výsledném směrování celého vozíku. Proto, zatímco paní Butlerová celý povoz zezadu řídila, Riley vpředu musela každou chvíli vozík natáčet tak, aby nesjel a nenarazil do ostatních mudlovských cestujících.
Riley se po celou dobu až k přepážce mračila. Nejenže ji rozbitý vozík otravoval, ale ještě ke všemu podezřívala onoho mudlu, že jim tenhle krám zapůjčil schválně kvůli jejich zjevu. Obnošené, laciné a v Rileyině případě záplatované oblečení mu jistě napovědělo, že si může dovolit jim obstarat to nejhorší, co bylo k sehnání, a vyjde z toho zcela bez újmy. Paní Butlerová to tak narozdíl od Riley nejspíš nevnímala, protože mu na to nic neřekla a vydala se s jednoduchým vyslovením díků pryč.
Když dvojice Butlerových se značnými obtížemi proběhla kouzelnou přepážkou, ale i přesto se nevybourala, Riley si hlasitě oddechla. Vykládání kufrů už měla být ve srovnání s celou jízdou až k lokomotivě brnkačka. Nakonec se tato úvaha prokázala být zcela správnou. Naštěstí...
„Hlavně na sebe buď opatrná,“ apelovala na Riley paní Butlerová, jen co jí dopomohla s těžkými kufry do schůdků. „A zvlášť přitom...“ Nastala menší odmlka, v níž se paní Butlerová zatvářila značně nesouhlasně. „Famfrpálu,“ dořekla nakonec paní Butlerová s nelibostí. Vzápětí ale jen lehce zavrtěla hlavou a hned se na dceru trochu usmála. „A nezapomeň mi psát.“
Riley jen přikývla a spěšně maminku políbila na tvář. Onu odmítavost z matčiny strany ohledně famfrpálu už příliš nevnímala. Za celé léto jí zažila tolik, že už si dokázala vybudovat skutečně spolehlivou barikádu, která jí bránila v tom na takové protifamfrpálové poznámky reagovat. To bylo důležité, protože si sama na koštěti moc jistá nebyla a přes léto ani neměla možnosti si zalétat. Zpočátku v ní proto maminčin přístup vyvolával určitou nejistotu. Nebyla by to ale Riley, aby se ve výsledku do kýžené hry ještě víc nezažrala...
„Budu,“ slíbila Riley, načež mamince zamávala a otočila se do chodbičky, aby se s těžkými kufry dál plahočila na vlastní pěst.
Po chvíli bloumání zjistila, že jí mamka vybrala vagón, v němž byla všechna kupé již obsazená anebo v nich seděli až moc hluční studenti. Proto se rozhodla odebrat se do vagónu jiného. A tak se Riley nakonec ocitla v chodbičce předposledního vagónu označeného písmenem D, kde se zázračně vyskytovalo jedno prázdné kupé. Tam si také složila svých pět švestek a znaveně se usadila...



Mimo herně:
Zapomněla jsem podotknout, že jsem změnila styl psaní z ich-formy na er-formu. To bude ale takřka nepostřehnutelné vzhledem k mé herní pauze.

_________________

Vagon A, první kupé

Erasma po nějaké chvíli přestalo bavit sledovat stěnu kupéčka, a tak se zase zadíval skrz okno na nástupiště. Jenže jakkoliv se to tam venku hemžilo lidmi, jeho to dnes podivně rychle uspávalo. Ale zvyšující se potřeba spánku nebyla možná ani tak důsledkem nudy, jako spíš obrannou reakcí jeho organismu na špatnou náladu, na kterou rozhodně nebyl zvyklý.
Právě ve chvíli, kdy mu klesla víčka a hlava začínala padat na stranu, aby se vzápětí opřela o stěnu kupé, ho z polospánku vyrušilo otevření dveří a čísi kroky. Neochotně oči zase otevřel a zaostřil na příchozí osobu, o níž neměl páru, kdo to je. Nebo měl? Byla mu nějak povědomá. Narovnal se do sedu inteligentně myslící formy života a vykouzlil ve tváři chabý a zcela neupřímný úsměv, který ve výsledku působil poněkud křečovitě. "Nevadí, klidně si přisedněte," zahučel, ale to už se dotyčná osoba stejně uvelebovala v jeho kupé. A on neměl to srdce, aby upřímně řekl, že na žádnou společnost nemá náladu a aby odtud vystřelila. Navíc bylo docela možné, že už byla ostatní nejbližší kupé plná k prasknutí. "Andersen. Erasmus Andersen. Havraspárský primus," představil se pak, přičemž svá slova opět doprovodil oním chabým úsměvem a změřil si Sophii zkoumavým pohledem, jako by uvažoval, jestli jí skutečně zná, nebo mu jenom někoho připomíná.

_________________

Přiměřeným krokem a tváří plnou úžasu se po boku svého otce prochází po londýnském nádraží. Ruce má omotané kolem velké klece, kterou pevně drží a netrpělivě hledí na sovu, která se cuká vevnitř a nervózně kývá hlavou. Chlapec se na ní nenávistně zahledí, až z toho pohledu skoro mrazí a tiše k sově zasyčí urážlivá slova, která ale Darrelův otec neměl možnost slyšet. Kdyby totiž onen vulgarismus zaslechl, chlapec by těsně před nástupem do vlaku schytal možná pohlavek a otcovské pokárání. Sova se na Darrelovu dětskou tvářičku zadívá a dál nehne ani brvou, radši. Dokáže totiž vycítit, že chlapec k ní nechová žádnou lásku, jak by to mělo v případě mazlíčka být. Pouhou nenávist a vztek, že zabrala místo milované žábě. Ozve se chlapcův povzdech. Jaren v perfektně padnoucím obleku s úzkou, modrou kravatou a neznatelně porostlou tváří se na chlapce stočí a zpomalí chůzi, při které před sebou tlačí vozík. Te hoch má opravdu hodně kufrů a věcí, a když to poprvé viděl, musel s nelibostí zkonstatovat, že je Darrel horší, než ženská.

"Copak, zlatíčko?" ozve se za chlapcem vysoká, elegantní žena s osobitým šarmem a kočičím pohledem, který podtrhává svou ladnou chůzí na vysokých, ale i tak elegantních jehlách. V pravé ruce svírá červenou kabelku, která přesně ladí k tenkému, podzimnímu kabátu a červenému šálku.

"Mám divnou sovu," zamumlal, čímž si zasloužil od otce pohled, z kterého sršela zvědavost, co z hocha opět vypadne. Nemusel čekat dlouho, než klučina dodal. "Trpí klaustrofobií.."

Radella se za malým klukem tiše uchechtla a vztáhla k němu ruku, aby mu počechrala tmavé kadeře. Až moc se podobal svému otci a vzhledem k tomu, že Jarena znala od svých mladých let, musela bohužel uznat, že i povahově mu byl totožný. To byla možná jediná věc, která ženu děsila..

"No tak!" nedal se hoch prudce, když zaslechl pouze uchechtnutí svých rodičů a žádnou slovní reakci. To ho dokázalo fakt hodně popudit. "Vypadá divně.. nervózně. Co když bude ve vlaku zvracet? A vůbec.. co když mi náhodou,tatínku, uletí?" nasadí líbezný tón a krátce na otce zamrkal, ale toho ani tohle neobměkčí. Probodne svého syna ledovým pohledem a otočí se zpět k směru, kterým kráčí, aby nakonec velice flegmatickým hlasem rodince oznámil, že se ocitli na místě. Hoch na nic neváhá, se zavýskáním vyskočí i s klecí a nakonec klec vrazí do matčiných rukou. "To bude bomba! Už můžu, můžu? Tati! Tati!"

Jaren netrpělivě přikývl, a tak se hoch nadšeně otočil a s neuvěřitelným zanícením proběhl zdí, čímž se rovnou ocitl u expresu. Rodiče chlapce následovali. Bylo těžké udržet Darrelovu pozornost, protože ten už se viděl ve vlaku a rovnou v bradavicích s kloboukem na hlavě, jak mu to táta vyprávěl. Zmijozel. Chce být Zmijozel, jako on. Otec. Jeho největší vzor. Nakonec se Radella po malém rošťákovi natáhla a se vší láskou si ho stáhla k sobě do náruče, aby ho mohla i přes několik protestů políbit na líc a říct, že ho má ráda. Jaren se se svým synem také rozloučil, poplácal ho lehce po zádech a když si uvědomil, že nedokáže na své tváři skrýt určitou hrdost, vzal kufr a pomohl ho chlapci dát do vlaku. "Darre, snaž se nezlobit. Znáš se. A piš nám!" snažila se zapůsobit na hocha Darrela, ale ten na ně nadšeně zamával, protáhl se do uličky a zastavil se u otevřeného okýnka, z kterého se ještě vyklonil.

"Tati, mami! Koukejte!" se smíchem si zpět stoupl na celé nohy a co by neudělal. Tvář natiskl přímo na sklo, zašklebil se na rodiče, kteří odevzdaně se smíchem protočily očima a zavrtěly hlavou, že to se nedělá. Pak už se hoch vydal dlouhou uličkou. Nikde nebylo místo, a tak se musel někam vetřít. Ocital se ve vagónu D.

Náhle se ocitl před kupíčkem, kde bylo místo, a tak těžce otevřel dveře a zhluboka vydechl, než mu skoro vypadly oči, když spatřil skupinku dětí. "Jejda, vy vypadáte fakt divně.. ale nikde není místo. Jdu k vám." rozhodl se nakonec bez optání a začal se soukat do kupé, kde seděla Selena, Leonard a další týpci. "Mé sově není moc dobře, tak na ní prosím buďte ohleduplní," pronese zcela vážně, aniž by v tónu hlasu nebyl znát humor nebo něco podobného. Kdo ví, jestli si z nich střílí. Když si konečně sedne vedle Leonarda, ztěžka vydechne a přeměří si každého pohledem. Náhle se prudce postaví, až mu rozepnutá košile zavlaje v zádech a zadívá se na ně. "Mimochodem, jsem Gall. Darrel," představí se všem, rozhodne se ale ruku nedodávat, ač ho to doma učili a znovu zapadne na své místo.

_________________