<<<

Nástupiště

"Stejně nechápu proč do toho nejdeš se mnou," špitl Preclíček tiše ke svému bratříčkovi, jakmile celá Powellovic rodina vylezla z dodávky. A celou Powellovic rodinou se mysleli obě maminky, taťka a pes. Preston krapet svému bratříčkovi zazlíval, že nechce společně s ním propašovat jejich psíka do Bradavic, ale on se toho nehodlal vzdát. Pro tuto chvíli přemluvil rodiče, aby je mohl Merlinek doprovodit na nádraží, protože se s ním chce rozloučit. Moc se divil když svolili.
"A tímhle se fakt musí projít? Neděláte si z nás srandu? Já se tam nechci rozplácnout," chlapec se zahleděl nejdříve na Aishu, a poté i na Anette. Maminky totiž tvrdily, že musí projít touhle přepážkou a Preclíček tomu stále nevěřil. "Peter určitě půjde rád jako první, viď bráško?" Broukl s andílkovským úsměvem k bratříčkovi, protože Preston prostě nechtěl jít jako první. Co když si z něj dělaly srandu a on by se potom rozplácl na zdi? "Ukážu vám to," promluvila Prestonova biologická maminka a věnovala oběma široký úsměv. Preclíček sledoval Aishu jak se rozebíhá a.. mizí. Samozřejmě, že ho krapet mrzelo, že se jeho mamka na té zdi nerozplácla jakou moucha, kterou před několika hodinami připlácl na stůl plácačkou. Ale alespoň ho přesvědčila, že se tím dá doopravdy projít a nezraní se. "Teď já!" Vykřikl radostně tlačíc svůj vozík a než se kdokoliv zbývající z jejich rodinky nadál, Preclík se rozběhl..
Aby se o pár vteřin později objevil na nástupišti s tak nádherným vlakem! "Kde je Petřík?" Plavovlasý chlapec se rozhlédl kolem, aby našel svého bratříčka, ale ten nebyl nikde k nalezení. Preclík si sice všiml Anette a Roderica, na které zuřivě mával. "Merline buď hodný," broukl k psíkovi, kterého držela v tuhle chvíli Aisha, protože irský vlkodav by nejraději zdrhl a ztratil se v množství kouzelníků.

_________________

<<<
Neměla jsem na sobě prefektský odznak a plížila jsem se mezi lidmi pokud možno neviditelně. Proč? Poněvadž já si vážně přála být neviditelná, zmizet a vypařit se do vzduchu. A už se nikdy, nikdy, NIKDY neobjevit. Stejně tak jsem nemířila k prefektskému vagonu, poněvadž i to by na mě poutalo nechtěnou pozornost. Kdepak, s očima kmitajícíma kolem sebe a s plánem se vyhnout především jednomu konkrétnímu Zmijozelovi (a ne, nemusíme se tvářit, že nikdo neví, o koho se jedná), jsem si to šinula k tomu vagónu, který byl nejdál a tudíž zde byla nejmenší pravděpodobnost, že se sem někdo přitoulá, přiloudá... chápejte. Mé domněnky byly správné a já tak nastoupila do vagonu E, kde na rozdíl od ostatních částí vlaku skoro nikdo nebyl. Netrvalo proto dlouho a už jsem se ocitla v jednom kupé.


Zalezla jsem do růžku hned v prvním kupé a snažila jsem se splynout s podkladem. Pokud nevíte, proč zrovna dnes byl můj strach z lidí na maximu, tak prostě proto, že jsem nedokázala moc soudně uvažovat a na rady mladým nebo snad prefektování jsem neměla ani pomyšlení. Vždyť dnes i představa toho, že se nacházím ve vlaku se všemi studenty Bradavic, mi způsobovala lehké závratě. A to jen proto, dámy a pánové, že mi dnes ráno otec konečně potvrdil obavu, kterou jsem měla už od toho večírku u Howellsů. Ano, lepší den si na takové překvapení vybrat skutečně nemohl. A tak se stalo, že ačkoliv jsem strávila před zrcadlem snad trojnásobek obvyklého času, abych snad svému nastávajícímu nedělala ostudu děsivým zjevem, a že mi to celkem vzato opravdu slušelo, seděla jsem teď schoulená ve strachu ze světa a sama sobě snažila namluvit, že se soustředím na četbu Pýchy a předsudku. Ne že by snad o těch chystaných zásnubách někdo věděl, ale znáte to. Paranoia.

_________________

Uličky B

Byl jsem rád když z mého ramene sundala svou ruku, protože ještě dalších pár vteřin a musel bych jí nějakým způsobem sundat sám. A.. vážně se stále usmívala? Na mě? No.. fuj. Když znovu promluvila měl jsem co dělat, abych nevyprskl smíchy. To snad nemohla myslet vážně. S kamarádem? "To nemyslíš vážně," musel jsem se tomu zasmát, protože prostě.. mi to nedalo. A taky ta představa, že bychom my dva byli kamarádi byla prostě vtipná. Hodně. "Ty, že máš nějaké kamarády?" Vypadlo ze mě krapet pobaveně, protože jsem si neuměl představit Xaverii, jak se s někým baví. A ještě ke všemu se mnou. "Jestli po mě nic nechceš tak zas můžeš pokračovat dál v cestě," sykl jsem poté a pár kroků jsem se posunul od Anabelle dál, aby mohla projít pryč. Protože pokud se rozhodla zůstat, musel jsem odejít sám. Rozhodně jsme neplánoval trávit celou cestu s ní. A proč? Protože to by byla ta nejhorší cesta. "A jestli si na mě promluvila jen, že se ti ty věci nechtějí tahat tak máš smůlu. Popros si někoho jiného.."

_________________

C2 -Dante + Suzu + 2 volná místa

Dívka potřásla Danymu rukou a krásně se usmála. Dante po chvíli pustil její ruku, ale stále z ní nespustil oči. "Vážně do druháku? To bych vůbec neřekl. Jsi celkem prcek." Usmál se na ní, aby jí dal najevo, že jen vtipkuje. Hned jak se dívka představila, řekl si Dante ještě párkrát její jméno v duchu pro sebe, aby si jej dobře zapamatoval. "Je super, že sis ke mně přisedla. Bál jsem se, že tu budu sedět sám. Jak dlouho vlastně trvá cesta do Bradavic?" Konečně ze Suzu spustil oči a podíval se skrz dveřní okno do uličky, kde se to hemžilo lidma. Suzu mezitím začala vyprávět o své koleji. "O kolejích mi vyprávěla tetička. Ona totiž taky studovala v Bradavicích, chodila do Havraspáru. Ale já nemám žádnou kolej, do které bych chtěl jít. Vlastně ani nevím, jaký je mezi nimi rozdíl. Tetička mi ještě povídala, že výběr do koleje probíhá hodně zvláštním způsobem, ale neřekla mi jakým, abych prý nepřišel o překvapení. Jsem hrozně zvědavý a už se nemůžu dočkat. Řekneš mi, jakým způsobem výběr probíhá?" Dante se na chvíli odmlčel. Možná toho na dívku vychrlil až moc, ale jeho zvědavost byla veliká a tetička mu vážně prozradila jen pár drobností. "Odkud vlastně jsi? Asi nejsi angličanka, co?"

Hovor narušilo zamňoukání kočky, které se ozvalo z horní police, ve které měl Dany zavazadla a taky klec s kocourem. Dante se zvedl, natáhl se pro klec a sundal jí k sobě na sedačku. Znovu se posadil, otevřel dvířka a z klece vytáhl svého černého kocoura, který znovu zamňoukal. Chlapec ho párkrát pohladil po hřbetu, kocour se pak stočil na jeho klíně do klubíčka a tiše předl. Čenich natahoval směrem k Suzu a hlavou neustále drobounce kmital ze strany na stranu. "To je Tito, můj kocour. Máš taky nějaké zvířátko?"

_________________

C1

Ren cítila, jak jí téměř spadl kámen ze srdce - a i taková drobnost, jako vpuštění do kupé a snášení její přítomnosti po následujících několik hodin, jí dokázala udělat ohromnou radost. Úsměv na dívčině tváři byl hnedka mnohem skutečnější! Nutno podotknout, že se neubrátila ještě širšímu úsměvu při pochvale mířené.. Na její vlasy. Její vlasy. Renino neposlušné afro, které bylo obvykle snad jedinou věcí, kterou si lidé na Ren pamatovali - v nelichotivém slova smyslu. Dívčina samozřejmě vděčně zamumlala rozrušené ,,Děkuju moc.." s gumídkem v puse, který od Julie přijala s dalším úlevným úsměvem. Kupodivu se s prvním kontaktem s budoucími spolužáky musela zubit tak, jako dlouho ne. ,,No.. Jo, taky. Už.. Už aby to bylo!"
S úlevou se svalila do sedadla vedle Julie hned po tom, co bylo její nacpané zavazadlo bezpečně uklizené. Zdálo se, že se skutečně octila v kupé s budoucími spolužáky stejného věku. V hloubi její dušinky zabublala spokojenost nad situací. Jak se bála, že s končí s lidmi mnohem staršími, či ji nikdo do kupé nepustí! Na druhou stranu měla nyní možnost vyzvídat o světě, kam se právě řítili, co nejvíce. A že si byla jistá, že kdokoliv ví o kouzelnickém světě víc než ona. Jistě, po nákupu učebnic z nich po zbytek léta téměř nevylezla, přesto.. Tušila, že tam venku je toho mnohem, mnohem víc..
Už už přemýšlela, jak by mohla začít své rádoby nenápadné získávání informací, když v tu se objevil poslední človíček, jemuž mělo patřit zbylé místo v kupé. Další chlapec, a další předškolák! Ani byste nevěřili, jak nadšeně Renino srdce trsalo úlevou. Možná se už vážně nemá čeho bát..
,,Ahoj!" usmála se na Isaaca. Jeho mírně venkovský vzhled, který byla Ren jakožto londýnský měšťák schopná poznat na míle daleko už jen z principu samého, však nikterak neubral na vstřícnosti jejího pozdravu. Podobně jako Jonathan nesoudila lidi podle vzhledu, nýbrž podle toho, jak se k ní chovali. A fakt, že měl chlapec na rameni božího potkana, přidával Isaacovi v dívčině osobním hodnocení hnedka dvě plus.
,,Já jsem Ren.. Ren Scrivers." představila se hnedka po Romeovi, a jen tak tak potlačila další vlnu červeni, která se jí chtěla vkrást do tváří - to už byl snad automatický reflex pokaždé, když mezi cizími lidmi promluvila. A už byla červená víc než dost!

D1

Maeve vůči Darrelovu štěněčímu pohledu ještě imunní nebyla a i kdyby, ona prosby kamarádů tak jednoduše odmítnout nedokázala. Stejně se ale trošku zdráhala. „Já se na ni ale začala učit až tohle léto. Teda intenzivně učit, předtím jsem si sice trošičku brnkala, ale s pořádným učením se to srovnávat nedá… Takže toho zatím moc neumím a navíc se ještě pořád občas přehmátnu. Ale tak až se rozjedeme, tak bych něco mohla zkusit, ale ne že se zděšením utečeš!“ zazubila se Maeve na Dáju a hraně mu pohrozila. Dobře, trochu by lhala, kdyby tvrdila, že se netěší na to, až si zase zahraje, byť je v podstatě začátečník, že. Ale na to, že se neučila hrát zase tak dlouho, udělala docela pokrok.
„Jane? Ne, neviděla. Ale já se sem dostala docela brzo a pak už jsem z okýnka nekoukala a v uličce jsem ji taky neviděla. Třeba se objeví později,“ zavrtěla Maeve záporně hlavou a pokrčila rameny. „A ty jsi náhodou neviděl Leslie? Nebo Casse?“ oplatila mu otázku na dva jedince, které by ve vlaku později případně ráda našla, nicméně na to nijak nespěchala. „Čepice je boží, myslím, že ti ji zabavím,“ nahodila neviňátkovský úsměv a shlédla se v odrazu z okýnka, jaká byla momentálně fešanda. „Počkej, brigády? Kdes‘ brigádničil? Povídej, přeháněj!“ vykulila zrzka oči, když jí došel význam slov, načež nepatrně svraštila obočí, protože si Darrela trošku neuměla na brigádě představit. To ale neznamenalo, že by se mu mínila posmívat nebo tak, naopak ho vlastně díky tomu tak trochu obdivovala.
„Nepřipomínej mi jídlo!“ zaúpěla posléze Maeve, ačkoliv se na bradavické hostiny sama těšila. „Mám hlad jako vlk, neměla jsem pořádnou snídani a vůbec – už by ten vlak mohl jet a mohl by se přikodrcat vozejk. Strašně se mi stejská po Bertíkových fazolkách, letos mi zásoby došly nějak rychle…“ postěžovala si dívka, načež se zatvářila soucitně. „Ty jo, nechtěla bych. Ale zase bych to neviděla tak černě, určitě k nám nepropadneš. Ne že bych teda nebrala mít tě ve třídě, ale ti věřím, že to zvládneš! Bych ti mohla s něčím klidně pomoct, ale nevim, jestli by to fungovalo, když jsem o ročník níž,“ zkrabatila následně čelo, protože by samozřejmě kamarádovi ráda pomohla, ale nebyla si jistá, jestli by to vůbec zvládla, i když v některých předmětech byla napřed. „Každopádně kdyby sis opakoval něco z nižšího ročníku, víš na koho se obrátit,“ broukla nakonec a potměšile na chlapce zamrkala. „A jasně že budu furt hrát. Co ty? Letos jsem zkoušela o prázdninách trochu trénovat společně s Pippou a loni už to nebyla taková katastrofa, tak už zatím nemám chuť s tím seknout. Ale jestli se mi ta zatracená Zlatonka bude znovu vyhýbat, tak nevim nevim,“ plácla Maeve s úšklebkem, přitom protočila očima. „Prázdniny docela šly… se asi nic zvláštního nestalo. Kromě toho, že jsem se trochu vytáhla. O jeden a půl centimetru!“ pochlubila se zrzka, jako by snad vyhrála světový pohár. A přitom ji někteří mladší studenti stále přerůstali, což se asi jen těžko mělo změnit.
„Chudák malej,“ politovala pak Asterixe. „No, mně dneska nějak zdivočel Gizmo, vůbec to nechápu. Vždyť víš, jakej obvykle je, kde si lehne, tam ho zase o pár hodin později najdeš, nezřídka v té samé poloze. Au!“ zakončila to Maeve vyjeknutím, poněvadž se v tu chvíli nohou přiblížila k přepravce a Gizmo zvládl zrzku škrábnout do lýtka. „No vidíš to.“

_________________

Usmívala se taky, když ji označil za prcka. Poněvadž, no, měl pravdu. Vlastně by dala krk za to, že je menší než většina prváků a ještě dlouho bude. Byla Japonka, a ty, jak bylo známo, nedorůstaly takové výšky jako lidé z Evropy. Už víc ale svou drobnost nekomentovala. "Aree prosím tě, určitě bys sám neseděl," zavrtěla hlavou. Ne, když si sedl do frekventované části vlaku. Kdyby byli v jednom ze zadních vagonů, tak možná, ale tady? Vlastně bylo docela ještě pravděpodobné, že se k nim ještě nahrne nějaký studentík, dobíhající na poslední chvíli. "Hm, několik hodin určitě. Kudyž tam dojedem, už je tma a tak," pronesla zamyšleně nad délkou cesty do Bradavic. Jakmile si na to vzpomněla, začalo jí při pomyšlení na večeři mírně kručet v břiše. Nejspíš proto, že ještě neobědvala. Zatím ale neměla tolik kuráže, aby vytáhla svou bento(oběd či svačina, sbalená na cestu, pozn.) a navíc tušila, že ještě chvíli bude moc zaměstnaná mluvením na to, aby něco jedla. A pak tu taky určitě zase půjde ta paní s cukrátky.
Někdy během jejího povídání o kolejích z ní Dante spustil oči, tudíž usoudila, že už se i její asijský vzhled chlapci okoukal. A i kdyby, teď se chtěla hlavně věnovat povídání o kolejích, poněvadž o těch by mohla povídat pořád. "Do Havraspáru? Tam prý chodí samí chytří lidé. Teda se mnou v ročníku je tam i jeden, etoo... idioto, ale to je asi výjimka, potvurzující pravidlo, jinaku tam je supousta super lidí. Vážně. No a se mnou v Nebelvíru je hurozně moc statečných lidí. V Mrzimoru jusou samí kamarádští lidi a mají superu sušenky. A Zmijozelských se maričko bojím, aree to spíš purotože jsou obvykle takoví na purvní pohled odtažitý," rozpovídala se o kolejích a nebýt toho, že se musela nadechnout, asi by ji ani nějaké šintoistické božstvo nezastavilo. "No, nevím jestli ti mám kazit puřekvapení, aree nemusíš se toho bát nebo tak,"opáčila pak maličko zdráhavě na otázku o zařazování, a po tváři jí přeběhl omluvný výraz. Ona sama by bývala taky před příjezdem chtěla vědět jak to chodí, ale dozvěděla se to až, když jí na hlavu posadili moudrý klobouk, a byla za to ráda. A to i přes tu horečku, kterou tehdy měla.
"Je to na mně hodně pozunat, co?" zazubila se nad další otázkou, "ne, nejsem z Anglie, ale z Japonska, a vurastně tu žiju tepurve něco kolem dvou let. S vysvětlením trochu otálela, ale nakonec přeci jenom vyhodnotila pravdivou odpověď jako neškodnou. Nejhorší, co by mohlo přijít, by byly nadávky, ale spíš počítala s něčím jako salvou otázek na odlišnou asijskou kulturu a něco podobného. "A ty? Jméno Dante taky není moc běžuné v Anglii, ne?" oplatila samozřejmě otázku další otázkou.

Během hovoru se ze Suzučina rukávu pomaličku začal vystrkovat maličký bílý čenich, patřící dívčinu myšákovi Kocourovi. Ten však zajel zpět do hlubin hábitu, jakmile zaslechl mňoukání chlapcova kocoura, tentokrát s malým k. "Ten je děsuně roztomilý!" tak tak odolala nutkání si chlupatou hlavičku zvířete pohladit, ale s myší v rukávě by to asi nebylo dvakrát chytré. I tak ale chvíli šmátrala pod hábitem, aby myšičku vytáhla. "Já mám myšáka. A jmenuje se Kocour," vysvětlila a ukázala drobné stvořeníčko svému spolucestujícímu. Myšák trochu poděšeně koukal na kocourka a bylo s podivem, že ještě vyděšeně nezapískal.

_________________

Arsen mávl srdečně Gwen i Mattovi, ale na nástupišti se hemžilo tolik lidí, že pokud se někdo nenachomýtl blíž, nanejvýš stihl kývnout, pokud si vůbec všiml nějaké známější tváře. Pořád ještě dohlížel na to, aby se nic nesemlelo a jestli se prvňáci naloďují na palubu a ne do kolejiště.
Pak do něj někdo s přidušeným žuch narazil. Arsen se otočil trochu popuzeně, aby na dotyčného maličko výhružně pustil hrůzu, ale jakmile zjistil, že se dívá na hřívu světlých vlasů, okamžitě se omluvně zakoktal: "Jo, no, já tu stojím tak pitomě... Nechceš vzít kufry?" Nabídl se tak rychle, že ani nepočkal na odpověď a kufr si ukradl skoro jako štít.
Chvilku jen tak civěl, jako kdyby Tamsin neviděl naposledy před pár dny. "Ale, nic mi není - co ty, jsi celá? Kam to mám dát?" vybreptl ohledně kufru a k její poznámce o culíku se nijak nevyjádřil, na to měl moc práce s tím, že se snažil nerudnout. To byla jakože pochvala, nebo vypadám jako idiot? kousalo ho svědomí. Arsen spěšně vyslal do mozku nucený signál zaklapnout čelist a říct něco inteligentního.
"Vypadáš dobře." ...to se zmůžeš jen na tohle? "Je tu hodně lidí, co?" Jsi ztracený případ. Vážně. Byl by mnohem radši, kdyby mu tenhle vnitřní komentátor někdy poradil něco konkrétního a užitečnějšího než jízlivé poznámky. "Jestli pořád platí, že jedeme spolu, vyber si kupé, jaké jen chceš," dodal a konečně mu na rtech taky vykvetl aspoň úsměv a ne výraz ježka klepnutého pánví.*

* V případě, že by vás zajímalo, jak takový výraz vypadá, ani já to nevím.

_________________

„Určitě jí najdeme,“ broukl Kei přesvědčeně k Verunce, aby se přestala strachovat, že tu Yvonne nikde nevidí. Pokud byly domluvené, že se tu potkají, tak se určitě najdou. Pak se pousmál na Tinu a chopil se těžkého vozíku, kvůli čemuž ale musel pustit Verunčinu packu. Pokud k nim směřovaly nějaké pohledy, Keilan je okázale ignoroval. Bylo mu upřímně jedno, kdo si co myslí, protože měl konečně takovou rodinu, po jaké vždycky toužil. Že kvůli rozvodu s ženou, nemanželské dceři a nečistokrevné milence, která nikdy nebyla jen milenkou, klesne o několik pomyslných příček na společenském žebříčku, mu bylo fuk.
Když se konečně našla Yvonne, Kei ji s úsměvem pozdravil, i její doprovod, a zatěkal mezi oběma děvčaty pohledem. Byl svým způsobem rád, že je bude mít na očích, a nedokázal si představit, že by Veronica na deset měsíců odjela do školy a on mohl maximálně číst její dopisy a uvažovat nad tím, co asi vyvádí. „Jasně, že pomůžu,“ přikývl ochotně, když Tina nadhodila, jestli jim pomůže s věcmi, a vylovil z pouzdra u pasu hůlku, aby vzápětí všechna zavazadla nechal levitovat. Přece se s tím nebude tahat, když nemusí.
„Tak pojďte, holky,“ vybídl je poté, co se obě rozloučily, a zamířil společně s nimi do vlaku. Jakmile si vybraly kupé, umístil kufry do zavazadlového prostoru, a přepravku s Prachovkou položil na sedačku. Té by se tam nahoře určitě nelíbilo, a co teprve, kdyby spadla, že. „Tak já vás tu nechám. Máš s sebou peníze, Verunko? “ pronesl nakonec a tázavě se na Verunku zadíval. Pokud bylo na kapesné zapomenuto, Keilan chybu hned napravil. „Uvidíme se večer v Bradavicích,“ pousmál se především na dcerku, protože už se nemohl dočkat, až bude přihlížet tomu, jak ji Moudrý klobouk zařazuje do jedné ze čtyř kolejí. Pak jí cvrnknul do nosíku, případně se nechal obejmout, kdyby po tom Veronica zatoužila, a zamířil z vlaku zase pryč. Cestou se nezapomínal mračit na drzé studentstvo, které do něj skoro vráželo. Když to neviděla Veronica, mohl kolem sebe šlehat ledovými pohledy, jak chtěl.
Na nástupišti se vrátil k Tině, kterou paží objal kolem pasu a přitiskl jí tak blíž k sobě, aby mohli společně přihlížet tomu, jak se za chvilku vlak začne vzdalovat. „Budu na ní ve škole dávat pozor,“ přislíbil Tině potichu a na okamžik k ní sklopil pohled. „A uvidíš mě dřív, než za deset měsíců, to ti taky můžu slíbit,“ dodal s úsměvem. Kei totiž svůj volný čas hodlal trávit s Tinou, pokud to půjde. Byla těhotná a jemu se ani trošku nelíbila myšlenka, že by jí měl nechat delší dobu samotnou.

_________________

Přejetí zavazadlovým vozíkem nepatřilo mezi způsoby smrti, které by si Septimus Strange osobně vybral, takže jakmile zvedl neuspěchaně studánkové modré oči ke Gweeny McGrathové, navzdory předsevzetí, že se pokusí krotit komentáře dřív, než je pustí do světa, z něj vypadlo: "Čau i tobě. Nepředpokládáš náhodou, že bych si tohle mohl vybrat třeba strhnutím nebes u tvojí postele v Bradavicích, vyklopením tvého talíře s dnešní večeří tobě do obličeje, nebo jiným, spontánně agresivním činem? Já bych si pro ventilaci vzteku vybral jiný způsob," zavrtěl hlavou naoko zaskočeně nad Gweeninou nečekanou výbojností, ale pak už k tomu připojil takový úšklebek, že se dalo jakž takž rozpoznat, že si z ní utahuje.
Rozvážně se zvedl z vlastního kufru, oprášil si kalhoty i ruce a podíval se při tom na nádražní hodiny. "To už je čas? Ty tu nejsi s Kath?" dodal překvapeně, protože si doteď myslel, že holčičí druh nikdy nikam nechodí jinak než ve dvojicích.

_________________