Matt se na nádraží tentokrát dostavil sám s Kometou na rameni a s kufrem na vozíku, kde si hověla i klec s Archimédem, který se zrovna nacpával sovími pamlsky a tvářil se tak spokojeně, jak jen se sova tvářit může. Okolní ruch Matta moc nezajímal, vlastně v davu ani nikoho známého moc nehledal, ačkoliv zahlédl Arsena a s úsměvem mu mávnul, než nakonec se všemi zavazadly zalezl do prvního vagonu, kde měl teď už dvojnásobné právo sedět. Odznak prefekta se mu blyštěl na školní vestě a hábit měl zadrchaný někde v útrobách kufru, což mu nijak nevadilo. Nemusel za ním dramaticky povlávat celou cestu od auta až k vlaku.
Poslední kupé v áčkovém vagóně (A6) se Mattovi jevilo jako nejlepší možnost, protože tam nikdo neseděl, a on neměl moc náladu si povídat. Včera večer byl totiž matkou nelítostně přerušen ve čtení nejnovějšího románu Tima Powerse, což právě teď hodlal napravit a znovu se do knížky začíst, aby ji stihl zhltnout dříve, než se mu dostane do rukou dlouho očekávaný výtisk Dětí Duny. Kufr hodil do zavazadlového prostoru bez sebemenších obtíží, protože se po prázdninách pyšnil výškou přes sto osmdesát pět centimetrů, a už měl celkem problém se vejít na zadní sedačku rodinného posunovadla. Klec se sovákem skončila vedle něj, Kometa u kufru a Matt se uvelebil na sedačce, aby dohnal zmařený čas.

_________________

<<
Suzu se na nástupiště přiřítila jako velká voda, což u ní rozhodně nebylo nijak překvapivé. Za ní přes přepážku prošel i pan Nakayama. Chvíli pozorovali oba ruch a studenty, staré i nové. Sem tam malá Japonka i na někoho zamávala. Většinu času se ale snažila otce přesvědčit, aby její vlasy nechal nebelvírsky rudé. Zřejmě bez valného výsledku. Ještě chvíli snášel tatínek divčino rozčilování, než pomocí jednoduchého kouzla vrátil dceřiny kadeře do původního stavu. Tedy do barvy ebenu. Pak už zbývalo jen rozloučení, a zanedlouho se i malá Suzu s věrným Kocourem v rukávu školního hábitu prodírala davy k nějakému volnému kupé.


Ačkoliv se ze začátku zdálo, že už nikde volnější kupé nenajde, objevila nakonec jedno, kde seděl jen jediný cestující. Chlapec, kterého odhadovala na budoucího prváka.
"Ahoj, můžu?" strčila Suzu usměvavou tvář do dveří a snažila se mluvit co nejlepší angličtinou. Japonský přízvuk sice ve větě zůstal, ale povedlo se jí slova použít ve spravném smyslu. Pokud jí to bylo povoleno, usadila se naproti tomu chlapci.
"jedeš letos popuruvé do Bradavic?" zeptala se se zájmem a usmála se na kluka.

_________________

Cesta na nádraží probíhala velice tiše. Nemohl jsem to našim popravdě ani moc zazlívat, když jsem jim za poslední dva měsíce pláchnul z domu ne jednou, ale dvakrát, to ovšem neznamenalo, že se mi celá situace líbila. Asi jsem mohl dopadnout i hůř, protože mi bylo jenom zatrženo kapesné, měl jsem - jaký to div - domácí vězení, a rodiče na mně praktikovali tichou terapii. Byl jsem ale docela rád, že už jedu do Bradavic, týden ticha totiž společenskému člověku nijak zvlášť neprospěje, a já posledních pár dní frustrací lezl po zdech. Alespoň jsem zjistil, že když je nouze nejvyšší, dokážu se zabavit i něčím, jako je kreslení, a že to se mnou v tomhle oboru není zas tak špatné - rozhodně bych z toho prolezl lépe, než z lektvarů.
Do ruky mi byl vražen kufr, do druhé ruky koště, do třetí... ne, počkejte, stále ještě do druhé ruky klec s Finneganem, a najednou jsem byl na nádraží sám, a nějak nemohl nic pobrat. Klec jsem tedy i přes vyčítavé houkání zavěsil na násadu Komety, Kometu hodil přes rameno, a pokoušel se proplést davem co nejohleduplněji k sovákovi, který mě propaloval pohledem tak nenávistným, že kdyby jím mohl zabíjet, asi bych už čichal k fialkám zespodu.
Říct, že jsem měl náladu pod psa, by asi nebylo úplně spravedlivé, to ovšem ani varianta druhá, tedy že mi z nosu šlehaly sluneční paprsky a já byl ztělesnění optimismu. Rozhodně jsem ale věděl, že nijak zvlášť nechci jet v kupé sám. Asi jsem ještě netušil, do čeho přesně tak jdu, protože kdyby ano, tak bych se možná otočil a zaplul do kupé třeba k Arianě Harringtonové. I za předpokladu, že bych jí asi rušil počínající románek.

Prváci, prváci, lidi, kteří se tvářili moc důležitě a staře... Arsen nikde. Plácnul jsem sebou tedy na sedadlo jednoho z prázdných kupé, protože na chodbě se začalo tlačit pár lidí, a doufal, že mě tady někdo najde. No, zatím jsem mohl složit sovu, koště a kufr, protože podrážděné houkání nabíralo na intenzitě, a Finnegan začal dokonce zobákem páčit mříže klece. Občas jsem váhal, proč byla moje sova tak náramně zuřivá.

_________________

Patrickův mikrospánek byl přerušen brutální vlnou veselí, která do kupé vtrhla hned po otevření dveří. Nebylo divu, že sebou škubl (předvedl při tom zajímavý pohyb všemi čtyřmi končetinami, který tak trochu připomínal posmrtný záškub brouka převráceného na krovky), odlepil obličej od skla a vysypal ze sebe něco jako "AhojGwenpánicotadyděláštoužjedeme?". Zatímco prováděl rychlou kontrolu, jestli neposlintal okno nebo sebe (negativní), povedlo se mu vyskočit na nohy a div si před mrzimorkou nestoupl do pozoru. Následovala nezbytná epizoda vyzdvihování kufru do police - ještě že se Gwen o zavazadlo neprala jako Riley, to by ho asi kleplo.
"Prázdninbylyfajnakoráttedaumřelababičkaprošeljsemtakysetěšímcožejakázvěromagie?"
Dlužno dodat, že jediné, o co se snažil, bylo vzpamatovat se z toho šoku, kterým rozhodně spatření Gwen hned po probrání bylo, a nahodit i ty mozkové funkce, které obsahovaly aspoň stopové částečky intelektu.
"...Páni, ty jsi prefektka!" vyhrkl konečně s nějakou normální kadencí, když si všiml. "Gratuluju!" Na moment zazíral na její svetr (ta srnka vypadala dost retardovaně), preventivně zrudl a uhnul pohledem. Ne na dlouho. Vypadal a cítil se jako kdyby mu někdo zčistajasna aplikoval příliš velkou dávku kofeinu, takže nezbytě otěkal pohledem celé kupé, než mu zrak skončil na zase na tom nejzajímavějším prvku.
"Heh-ehm, taky tě rád vidím," pokusil se kontrolovat situaci, čemuž barva v tváři nepomohla. "Eh.. tady... je ale vedro, co?" popotáhl si límec, který ho najednou nějak začal škrtit. "Nebude vadit, když otevřu okno? - Ahoj Kassiasi," pozdravil sovu, což bylo překvapivou, nicméně vítanou úlevou.
"NKÚ určitě zvládneš, když jsem je zvládl i já, a vidíš, kolejní ti taky věří, když ti k tomu dal odznak - ještě jednou gratuluju -... Na zvěromagii je nějaký speciální zájmový kurz, myslím... ehm.. co ty a prázdniny? Jsi moc hezk- ...y opálená!"
Patrick mlel a mlel. Měl dojem, že kdyby se zarazil a bylo ticho, stalo by se něco strašlivého - tedy, ne že by měl něco proti tichu, ticho zbožňoval, třeba Ticho, to byl prý dobrý film, i když ho teda ještě neviděl, ale taková Tichá noc, tu měl moc rád, hlavně když se zpívala falešně, což se zpívala skoro vždycky...

_________________

B5

Protočím oči. Nemůže prostě neposlouchat to, co říkám? Gosh. Prej chtěl vidět odznak. Jasně. By mě zajímalo, na co by se vymlouval, kdybych ten odznak nechala v tašce. No, víš, já jsem nikdy neviděl knoflíky… to určitě. Asi proto nejsem kluk, prostě logika, fakt. A pak že já sem komplikovaná, hahaha. Stejně to nechápu, nemá vlastní na zírání? O kolik je divnější stát před zrcadlem a zírat si na hrudník, to prostě nemůže koukat na to, co nadělila příroda jemu? Proč se vůbec snažím, je to jen pár hodin. To vydržím. Protože z mého kupéčka mě nějakej havraspárskej páprda vyhazovat nebude. I když to třeba očividně v plánu nemá. Navíc, kdo ví, třeba se časem ukáže, že to není zas takovej kretén…
Naivní myšlenka. Velmi naivní, to si koneckonců potvrdím ve chvíli, když z jeho pusy vypadne ono slovíčko na Z. Upřu na něj svůj typický mrtvý pohled, přemýšlejíc, jestli by bylo moc divný ho teď na místě udusit, vyhodit oknem a tvářit se, že tu nikdy nebyl. No jasně, a ještě mrkej, abych ti taky to voko jednou nevypíchla. To fakt chci tak moc, jednu jedinou cestu strávit v klidu a tichu? Jasně, můžu mlčet a nereagovat, jenže jeho velmi moudrá slova mě iritují natolik, že musím nějak reagovat. Jen jsem se ještě nerozhodla jak. V rámci mentálního znovuzrození jsem si zakázala slova jako chcípni a pojdi, takže jsem odkázaná na slušný slovník. A ano, mohla bych říct, že v tomhle kupéčku nevidím jedinýho chlapa, ale víte co… mám to zapotřebí? Ne. A popravdě neměla bych spíše být ráda, že se mnou příslušník opačného pohlaví mluví, aniž by nějak viditelně narážel na mou úžasnou pověst magora, tedy jako jo, i on měl svý kecy, ale víte co, na Darrela to fakt nemá. Darrel… prašť se, Harringtonová! Tady máš oltář! "Říkej si zlato laskavě někomu jinému…" Obrátím na něj zcela nevzrušený pohled, jakože pokud se mě nesnaží naštvat, může si to nechat pro sebe. Vždyť je to úchylný, tam mamky volají na své malé děti zlato a zlatíčko a někdo jako on tady pak…. Ugh, to je pak jako kdyby byl moje matka, vždyť je to šáhlý! Totiž, Arsen... Fájn. Klídek. Nemysli na kluky, přestaň na Maxe zírat jako potrhlá fanynka když ani nevidíš vlastně jeho ale chlupatýho Arsena a taky by bylo fajn zpátky tu knížku připlácnou. Přesně proto si o mě lidi myslej, že jsem narušená, to ale není pravda. Taková Morganová sebou švihá o zem v jednom kuse, Queenová ani neví, že existuje, ale očividně Zmije nemají právo snít nebo já nevím co. Co vím je, že se nehodlám unavovat hádáním se s panem frajírkem naproti. Totiž, není důvod se nějak rozrušovat, není to jako kdyby se tady svlíknul a já na to musela konsternovaně zírat jako poleno, že. "Zajímavý, na ten kus kovu si před chvíli zíral jako na svatý grál." odvětím trochu chraplavým tónem, snažíc se svou pozornost zaměřit na dveře, které jsou tak moc zajímavé, až mě z toho bolí ledviny. "Vypadám snad, že stojím o to chodit v plandavý košili jako ty?" nadzdvihnu tázavě obočí a hlavu kývnu k němu, i když jeho košile určitě zas tak plandavá není. "U Salazara, co máš za problém, taky ti tu nezírám do výstřihu a k tomu se do tebe nenavážím kvůli toho jak vypadáš, a že bych mohla začít, že máš hlavu chlupatou jak stará opice. Ale víš co, když ti to tak vadí…" dodám po chvíli rázně a odložím knížku, v klidu si vydechnu, co nejvíc to jde, dopnu asi dva knoflíčky jen tak, aby to prakticky zredukovalo výhled do mého výstřihu, a omezím své dýchání jen na mělké, doufajíc, že to vydrží těch pár hodin než vypadnu z vlaku. A to jsme se ani nerozjeli!
Hodněkrát jsem četla o tom, že holka nemůže kvůli kluka ani pořádně dýchat, a popravdě jsem chtěla vědět jaký to je, ale nikdy by mě nenapadlo, že se budu dusit, protože někoho pobuřuje fakt, že prostě nedopnu košili. Jakože What the shemurrr. "Možná by si ho měl jít hledat." navrhnu mu po chvilce ticha krapet přiškrceně, úspěšně se tváříc jako kus kamene. "Nebo bych se po něm mohla jít podívat já. A přitom si můžu najít nějaké volné kupé, kde bude někdo, kdo alespoň umí mlčet." řeknu po další chvilce ticha, uvažujíc, jestli tohle stačí k tomu, aby si svoje poznámky nechal pro sebe, nebo se fakt mám zvednout a jít. A nemyslete si, že by se mi takový frajírkovský přístup líbil. Naah. Vůbec. Možná trochu, jsou ográny, které kontrolovat nemůžu, že jo, srdce. Pravej frajer je profesor Aldwinckle, i když myslím, že ve chvíli, kdy se zase bude chovat jako kretén a strhne třeba zmijozelu body, mé našení a chvilkové zakoukání se do jeho maličkosti opadne stejně rychle, jako přišlo.

_________________

Aljaška znejistěla. Měla něco na obličeji? Ne, to nemohlo být, vždyť nestrávila takovou dobu před zrcadlem jen tak pro nic za nic, tohle už dávno uměla. Nervózně si zamnula nos. Už už by začala panikařit, kdyby se od lehce omráčeného havraspára nakonec neozval pozdrav a potvrzení, že volná místa v kupé doopravdy na nikoho nečekají, a že si tedy může přisednout. Ani to Alasku nepřimělo k tomu, aby malinko, jenom malinko nehysterčila, ale alespoň se dostala z fáze, kdy by nejraději mávala rukama a běhala dokolečka jako zlatá rybka v akváriu.
Popravdě šla do sebe tak moc, že si ani nevšimla toho, jak ji havraspár oslovil jménem - a i kdyby to postřehla, pravděpodobně by tomu nepřikládala nějaký větší důraz, nanejvýš by se sama za sebe zastyděla a udělala si mentální poznámku, že se musí naučit jména svých spolužáků. Z nižšího ročníku pořádně znala jenom Quinna, když se nepočítali lidi z Nebelvíru.
"Díky," zazářila na nešťastného, rozhozeného havraspára, a elegantně se usadila na jednu ze sedaček. Po chvilce váhání ještě sundala klobouk a položila ho vedle sebe, protože k čemu by jí byl klobouk v kupé? K ničemu, tak. Zneklidněně se zadívala na svého spolucestujícího, který tak trochu vypadal, že je mu špatně, nebo že za chvíli dostane astmatický záchvat. Aljaška, jakkoliv vnímavá byla na hodinách, v těchhle vodách malinko zaostávala. "Jsi v pořádku?" naklonila se ke spolužákovi starostlivě, protože to by jí ještě chybělo, aby jí omdlel druhý člověk za pár dní. Teď už alespoň mohla používat kouzla, ale nijak zvlášť se jí nechtělo opakovat celé to extempóre s Melody, za které se doteď styděla - měla to zvládnout líp!
"Asi bych cestovala, ale v té tlačenici venku se mi Donna tak trochu ztratila," pokrčila Alaska rameny a uculila se jako neviňátko ve víře, že tak havraspára alespoň trochu uklidní. Možná ho vyděsila. Havraspáři celkově platili za samotářská, mírně geniální stvoření, která dokázala vyvést z míry jenom trocha společnosti. "Těší mě, Mau," přijala Mauricovu nataženou ruku, "Aljaška." I když to věděl, což tedy Alasce uniklo, nikdy neškodilo se představit oficiálně. "Copak to čteš?" zajímala se okamžitě, jen co zahlédla úzkou knížečku, kterou měl Maurice u sebe, jelikož byla Aljaška Osbornová, a Aljaška Osbornová měla knihy moc ráda. Když tedy nebyly od krve a neválela se v nich jistá střelená mrzimorka.

_________________

<<<

Cestou na nádraží si Lorene v hlavě rozepsala seznam plusů a minusů návratu do Bradavic - plusy: spousta čerstvého vzduchu, několik zajímavých předmětů, knihovna, známá a příjemná atmosféra mojí ložnice; minusy: spousta úkolů, cesta vlakem tam i zpátky, lidi, lidi, lidi. Už teď na sobě pociťovala tlak na spáncích a sevřený žaludek. K tomu ten odznak - to znamená zbytečný kontakt s cizími lidmi, a bylo jí celkem jedno, že mají být o několik let mladší. Jsou to taky lidi, že.
Clark Wolfwood svou dceru doprovodil k přepážce, protože si byl stoprocentně jistý, že jeho dcera to zvládne. To se ale mýlil. I když moc dobře věděl, jak to Lori s lidmi má, nikdy na to nebral ohledy. Jemu se to říkalo, dokázal se vybavovat i s lidmi na úřadech. Lorene se se svým otcem rozloučila dlouhým objetím, kdy málem přišla o obratle na krční páteři a pak už se s kufrem, na kterém měla klec se svou sovou, a košíkem, který už teď vydával dost rozrušené prskání, prošla skrz přepážku. Bylo to něco jako pěst do obličeje, když viděla ten nával studentů. Z toho se jí udělalo lehce nevolno - opět. Letos ovšem aspoň měla užší výběr kupé, za což právě mohla poděkovat svému prefektskému odznaku, který měla připnutý na školním hábitu. Vydala se tedy k prvnímu vagónu a nějakým způsobem se tam vyškrábala.


Bohužel hned první kupé na které narazila bylo obsazené, popravdě řečeno jí uniklo, že to byl zrovna jejich kapitán týmu, teď už očividně i prefekt. Lorene stačilo, že zahlédla jen nohy a už si to šinula dál. Díky bohu druhé kupé odzadu už bylo prázdné, takže se rychle nacpala dovnitř. Oddychla si, když měla první "složitý úkol za sebou. Kufr se jí po menším zápolení povedlo dostat do zavazadlového prostoru, klec i košík se svými společníky nechala vedle sebe. Předpokládala, že ve vagónu nebude cestujících tolik, když je prefektský, tudíž toho využila a roztáhla se přes obě sedačky jen s klecí a košíkem. Plácla sebou k okénku a z brašny, kterou měla přes rameno, vytáhla dnešní výtisk Denního věštce, který jí táta mezi dveřmi vecpal do rukou. Jako kdyby neměla co číst, zrovna ona.

<<< Edinburgh, dům Patricka a Jenny McGrathových

V sprnu už nemohla Gwen doma vydržet. Hloubala nad tím, kdy se jim to v rodině všechno pokazilo, ale na nic konstruktivního doposud nepřišla. Z nahlas nevyřčeného důvodu letos nejel nikdo z rodiny ani na mistrovství světa ve famfrpálu, což malé Havraspárce docela hnulo žlučí. Tedy.. poslední dobou její žluč nenechávalo v klidu víc věcí. Puberta se hlásila o slovo.
Poslední týden před odjezdem do školy strávila Gwee na své vydupané přání u svého bratra. Lépe než doma už se cítila i s Jenny, kterou dřív vůbec nemohla vystát. Před týdnem se totiž Patrick a Jenny konečně vzali, po těch letech, co spolu byli - a malá Gwen už potom domů neodjela. Velký bratr ji dnes provázel k vlaku místo otce. Jako vždycky se snažil působit uvolněně, ale oba dva sourozenci věděli, že se situace asi jen tak nezmění. Po cestě koupili Denního věštce, kterého Gwen halabala zastrčila do prázdné ptačí klece. Vypadala přinejmenším komicky - na jednom rameni se jí držela obrovská šedá sova jménem Gandalf, nenasytný tvor, který byl chytřejší než mohl být. Na druhém rameni se krčil malý dráček jménem Šmak - od té doby, kdy si ho Havraspárka odnesla z hodiny Péče o kouzelné tvory ji doprovázel skoro vždy.
"Tak, ségra, budu muset do práce. Ty už to do vlaku zvládneš, ne?" popíchl ji Patrick s hloupým úsměvem. Gweeny ho přejela pohledem a našpulila rty. "Víš, já tu nejdu poprvý... Takže jo, to dám," ujistila ho. Pak přece jen roztáhla rty do úsměvu.
"Pozdravuj Jenny. A tátu.. jestli se u vás třeba zastaví," dodala trochu nejistě. Patrick se totiž doma na Jelením vrchu nezastavil od té doby, co se o Vánocích odstěhoval, nikdy.
"Budu. A už běž," pocuchal Havraspárce její velký bratr vlasy a potom zase prošel cihlovou přepážkou do Londýna. Gweeny nikam nespěchala - vytáhla si noviny a položila si je na kufr, který nepřítomně tlačila před sebou. Pozornost lidem kolem moc nevěnovala.
Dvě tváře na pohyblivých fotografiích jí byly dobře známé. A byla ráda, když se dočetla, že vlastně Aidana a Sybille nechytili. Neznala ty dva zase tak dobře, ale přece jenom.. Nemyslela si, že to jsou zločinci. Jí se z toho všeho začínalo dělat špatně, ještě když podobné řeči doma vedla její babička...
V tu Gweeny kufrem najela do něčeho, co jí nuskočilo z cesty. Kolečka jejího zavazadla se totiž zarazila o něco, co bylo báglem Septima Strange. A Gweeny si četla, tudíž byla trochu.. mimo.
"Jejda.. ech, promiň," zareagovala trochu zabržděně a i s kufrem couvla. Až pak jí asi došlo, že čumí na svého kolejního spolužáka. "Teda... čau, Sepe," dodala rychle. Doufala akorát, že mu nepřejela nohu.

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

C2 - Dante + Suzu + 2 volná místa

Dante seděl sám v prázdném kupé a z okna pozoroval šrumec na nádraží. Zahlédl, jak tetička Emília prochází cihlovým sloupem zpět do mudlovského světa. Trochu ho přepadl stesk. Nikdy nebyl takhle dlouho pryč od rodičů a od kamarádů. Trochu se bál, že si v nové škole žádné nové kamarády nenajde a že tam bude pořád sám. Z vedlejšího kupé slyšel štěbetání a občasný smích, přes stěnu ale nedokázal rozeznat jednotlivá slova. Najednou ho vyrušil zvuk otevírajících se dveří. Když se otočil, stála ve dveřím dívka malého vzrůstu s tmavými, dlouhými vlasy a s úsměvem na rtech. Danyho především zaujal neobvyklý tvar očí, který vypovídal o cizí národnosti. Když promluvila, Dante jí zprvu moc nerozuměl, než si zpětně pomalu v hlavě přemítl, co asi tak mohla říkat. "Jasně, je tu volno, klidně se posaď." Chlapec oplatil dívce úsměv a možná trochu až moc okatě si jí prohlížel. Když se posadila, zeptala se ho na Bradavice. Tentokrát už ho lámaná angličtina tolik nezaskočila, takže v pohodě rozuměl. Souhlasně kývl. "Do Bradavic jedu poprvý." Holka působila dost drobně a Dante nebyl schopen odhadnout, kolik by jí tak mohlo být let. "Taky jedeš poprvý?" Zeptal se zvědavě. "Já jsem Dante." představil se a natáhl svou ruku k dívce jako gesto seznámení.

_________________

Asi se mnou vážně mlátila puberta, protože jsem byl z Aljašky úplně mimo, i když jsem se ze všech sil snažil tvářit, že se vůbec nic neděje. Jenže to se mi ani trošku nedařilo, takže jsem možná vypadal skot postižený slintavkou. Kdybych věděl, že si ke mně přisedne právě ona, asi bych mámě netvrdil, že tu cestu do Bradavic zvládnu. Teď jsem si tím totiž nebyl ani trošku jistý. „N-nemáš zač,“ odvětil jsem na její poděkování a v duchu obdivoval eleganci, s jakou se Aljaška pohybovala. Vypadala jako dáma, ne jako ty pubertální holky, co se pořád hihňaly, malovaly se a nosily máminy lodičky, aby vypadaly dospěle.
A aby toho nebylo málo, zajímala se o mě! Tedy o to, jestli jsem v pořádku. To by možná nikomu nemuselo přijít zvláštní, ale já jsem byl zvyklý, že mě lidi radši obejdou obloukem, než aby se zeptali, jestli jsem v pohodě. Věnoval jsem jí nejistý úsměv a přikývnutí. „To nic není, jenom se mi špatně dýchá,“ zaskučel jsem potichu. „Mám astma,“ rozhodl jsem se vyložit karty na stůl a doufal jsem, že Aljaška neuteče. Astma sice nebyla žádná nakažlivá nemoc, ale lidi stejně neměli rádi společnost někoho, kdo se kdykoliv může začít dusit. Takže kdyby se Alaska zvedla a odešla, asi bych to chápal, i když by mě to docela ranilo. Zrovna od ní jo...
Na vysvětlení, kde má sestru, jsem jen přikývl, a znovu jsem krátce zabloudil pohledem k nástupišti, kde se to pořád ještě hemžilo studenty a jejich doprovodem. Nakonec jsem se ale pohledem vrátil k Aljašce, přičemž jsem se úpěnlivě snažil klidnit svůj dech a dýchat pravidelně. Už to bylo lepší, když jsem překonal ten počáteční šok, ale kdykoliv jsem si znovu uvědomil, že tu se mnou sedí Alaska Osbornová, málem jsem zkolaboval. Ať žije puberta a astma, opravdu. Dokonalá kombinace.
Pousmál jsem se, když se mi představila, a málem mě kleplo ve chvíli, kdy mi stiskla ruku. No a k tomu ty její úsměvy... Upřímně jsem doufal, že jsem si ten inhalátor do tašky opravdu strčil. „Hemingwaye,“ odvětil jsem pak a sklouznul očima ke knížce, kterou jsem ještě neotevřel a pochyboval jsem, že to během cesty někdy vůbec zvládnu. Stejně bych se na text nedokázal soustředit. „Stařec a moře, klasika... Ještě jsem to nečetl,“ vysvětlil jsem.

_________________