Když mě Ariana pozdravila, zvlnil jsem rty do něčeho, co by se při troše dobré vůle dalo nazývat úsměvem. Ne že bych byl z její společnosti tak nadšený, ale byly tu taky její dvě holky ukrývající se jen pod košilí, to už byl dobrý důvod k úsměvu.
„Víš, že vagon má víc kupéček a že bys nemusela být v jednom zrovna s Quinnem?“ podotkl jsem lehce sarkasticky, jako bych zpochybňoval její inteligenci, což jsem ve skutečnosti opravdu dělal, a tentokrát jsem se mírně ušklíbl. Ale což, ať si nějaká Harringtonová dělá, co chce. Bylo dobře, že jela mezi normálními smrtelníky, aspoň jsem se teď mohl kochat. Několik hodin! Tomu se říká jackpot.
Narovnal jsem se, když začala vyhrožovat fackou, a překvapeně jsem zamrkal. „Ale já chtěl vidět ten odznak!“ zalhal jsem. „Ještě nikdy jsem ho zblízka neviděl,“ dodal jsem, aby bylo jasno. Jenže Arianě zřejmě bylo jasné, že je mi odznak ukradený, a daleko víc mě zajímá její dekolt. No a koho by nezajímal, když se jí tam holky tak hezky tísnily. Pro pubertálního kluka to byla víc než příjemná podívaná vzbuzující mnohé fantazie. „Tak na to ti dlabu,“ prohlásil jsem, když začala vyhrožovat trestem a zakroutil jsem nad ní hlavou. Ta holka byla neuvěřitelná. „Mimochodem, školní rok ještě nezačal, takže můžeš vyhrožovat, jak chceš, zlato. Momentálně je ta placka akorát kus kovu a vůbec nic neznamená.“ Tohle byl trumf vytažený z rukávu, a já navíc při svých slovech andělsky zamrkal. Jen ať si zkusí ohánět se svými pravomocemi, já jí to nehodlal sežrat. „Navíc, kdybys nechtěla, aby do tvýho výstřihu směřovaly pohledy nás chlapů, koupila by sis prostě větší košili,“ dodal jsem přesvědčeně a pokrčil rameny. Tohle byl dobrý argument, ne že ne. Logický!
Zatvářil jsem se nespokojeně, když mi výhled na její hrudník zakryla kniha a Arianiny ruce, ale nedalo se nic dělat. Však ono jí to přejde, beztak se jí určitě zapalujou lejtka. Holky se jenom tváří, že nejsou v pubertě, ale jsou. Dokonce dřív, než my, chlapi. „Myslíš jako Tobyho? Naaah, ten se někam ztratil,“ mávnul jsem rukou do vzduchu a pohodlně jsem se rozplácnul na sedačce, abych dal najevo, že rozhodně nemám v plánu jít bratra hledat.

_________________

Byla jsem neuvěřitelně ráda, že Andyho vidím, že se mu budu moci omluvit... a že mu taky konečně naplno řeknu, že jsem do něj zamilovaná. Jo, to všechno jsem chtěla udělat, dokud se na mě neotočil. Vypadalo to, jako by se díval na někoho cizího. A mluvil na někoho cizího. Jako by mu na mně vůbec, ale vůbec nezáleželo. Jako by... zapomněl na to všechno, co jsme prožili. Bum. Šutrem do hlavy, k ničemu jinému se ten pocit nedal přirovnat. Ne, třeba jsem to jenom špatně pochopila, uklidňovala jsem sebe samu, a ačkoliv jsem ruku z jeho ramene stáhla a o několik kroků poodstoupila, i tak jsem se stále mírným pousmáním poněkud zmateně řekla: "Jak to myslíš co chci? Jet se svým kamarádem ve vlaku, to je přeci jasné," a doufala jsem, že mi Andy nezasadí další ránu kamenem po hlavě. Ne, ani ve snu mě nenapadlo, že by snad otec mohl Mrzimorovi něco udělat s pamětí a vzpomínkami. I tak mi ale v hlavě vytanula Theronova slova, která mi před odjezdem z Ericova domu v létě řekl.
"Mudlové a mudlovští šmejdi nás nenávidí, brzy to poznáš sama."
Dívala jsem se na Andyho širokýma, upřímnýma očima, v nichž jako by se zračila prosba, aby mě neopouštěl. Prosba, o které jsem nevěděla, že ji už dávno nedokáže z mého pohledu rozkódovat.

_________________

<<<
První cesta do Bradavic! Moje nadšení se v tuhle chvíli dotýkalo svého maxima a já s očima navrch hlavy pozorovala ruch na nádraží King’s Cross, kde jsem sice nebyla úplně poprvé, ale nikdy jsem neprocházela přepážkou na skryté nástupiště. Srdce mi divoce bušilo a v drobných rukou jsem drtila držadlo vozíku za doprovodu obou svých rodičů, takže pro mě tenhle den byl dvakrát tak šťastným, než by se mohlo na první pohled zdát. „Nebolí to, že ne? Nezapomněli jsme doma Pudřenku, mami?“ chrlila jsem otázky na jednu i druhou stranu rodičovského páru, a neustále jsem kontrolovala svoje věci, kde si trůnila i klec se zmiňovaným kotětem. Pudřenka stejně jako já natahovala krk, aby skrz mřížku klece viděla na kolemjdoucí, a sněženková rolnička na bílém obojku vesele cinkala při každém jejím pohybu.
A pak to přišlo.
Prudce jsem svůj vozík zastavila před přepážkou a zahleděla se na maminku, protože jsem zdaleka nebyla tak statečná, jak jsem si myslela. Ono rozeběhnout se proti cihlové stěně, to rozhodně chce odvahu. Ztěžka jsem polkla a zachytila se jednou rukou té mamčiny, protože jsem tohle odmítala absolvovat zcela sama. „Sluníčko, to nic není! Jen zavřeš oči a hned budeš na druhé straně, hm?“ Pokoušela se mě mamka uklidnit hladivým tónem, ale ani to nezabíralo. „Víš co? Já ti vezmu ten vozík a ty půjdeš s tátou,“ navrhla a váhavě se zadívala na tátu, kam jsem i já stočila svůj pomněnkový pohled. „Tati, prosím,“ kuňkla jsem nejistě, pustila mamku a natáhla se pro jeho ruku.
Ať už s ním nebo s mamkou jsem nakonec přepážkou prošla skrz a znovu vykulila oči, protože pokud se mi zdálo na mudlovském nástupišti rušno, tady bylo rušno dvakrát tolik. S údivem jsem zůstala koukat na červený express, na ta oblaka páry, na ostatní studenty a po chvilce jsem mezi nimi začala hledat jedinou pořádně známou tvář, a to Yvonne.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Pochopitelně jsem nepředpokládal, že se někdo bude chtít uvelebit v mém kupé a trávit cestu zrovna se mnou, takže když jsem do jednoho z prázdných kupé zalezl a uvelebil jsem se na sedačce u okna, rovnou jsem ze své tašky vybalil tenkou knížku, kterou jsem si na cestu prozíravě přibalil. Zatím jsem ji ale neotevřel, protože jsem měl v plánu zamávat mamce, až se vlak rozjede, aby neřekla, že na ní kašlu, jakmile vlezu do vlaku, jelikož to vůbec nebyla pravda.
Jenže to jsem netušil, že se odjezdu vlaku možná ani nedožiju. Ve dveřích mého kupé se totiž objevila Aljaška Osbornová a já na ni zůstal překvapeně zírat. Jen matně jsem si uvědomoval, že mi srdce začalo bušit jako vrcholovému sportovci při maratónu, a že mi v důsledku toho zřejmě brzy dojde dech. Alaska Osbornová a chtěla ke mně do kupé. Můj bože... Tohle nepřežiju. „A-ahoj, Aljaško,“ hlesnul jsem a ani jsem si neuvědomil, že jsem tak dal najevo, že znám její jméno. Znal jsem ho moc dobře, jo. „J-jasně,“ přikývl jsem vzápětí na její dotaz a přinutil se na chvíli odtrhnout pohled. Ono jí to ale moc slušelo!
Odkašlal jsem si, podíval jsem se z okna a donutil jsem se počítat do deseti, přičemž jsem se pokoušel o hluboké nádechy. Přece jí tu nebudu předvádět, že jsem chcípák, co ani nezvládá pořádně dýchat, když si k němu přisedne hezká holka. Už to, že jsem tak funěl a tvářil se, jako by to se mnou mělo každou chvílí šlehnout, muselo být dost odrazující. Já být na jejím místě, tak se zvednu a uteču.
„Ty necestuješ se svou sestrou?“ zeptal jsem se po chvíli, když jsem se konečně trochu uklidnil. Pořád se mi ale klepaly ruce, protože jsem z její společnosti byl slušně mimo. To, že jsme byli v kupé sami dva, bylo... sice fajn, ale děsivé zároveň. Byl jsem nespolečenský, ale teď bych možná uvítal kupé narvané k prasknutí. „Mimochodem, já jsem Mau. Jako Maurice,“ představil jsem se a natáhl k ní pravačku, když mi došlo, že mě dost možná nezná jménem. Já se taky moc nezajímal o studenty jiných ročníků a znal jsem je spíš od pohledu, nic víc jsem o nich nevěděl.

_________________

<<


Septimus si na nástupišti kecl rovnou na kufr, poněvadž Aurořino loučení s rodiči většinou zabralo opravdu hodně času, a podepřel si ledabyle bradu. Každému, kdo se moc díval na část jeho zavazadel, rozuměj hokejku, věnoval studený pohled varující před tím, aby měli k této okatě mudlovské zábavě poznámky.
Uvažoval, jestli bude čekat dost dlouho na to, aby stálo za to vylovit knihu a nalistovat poslední stránku, kde skončil v taxíku. Rozečetl si docela poutavou Dračí píseň od jakési čarodějky zblázněné docela očividně do draků, která kvůli nátlaku ministerstva pro utajování psala tak, aby si mudlové její fikci nemohli spojit náhodou se světem kouzelníků, ale pořád to bylo mnohem lepší než Interview s upírem, které mu nadšeně cpala Marion Strangeová, která se domnívala, že Septimus čte všechno. Některé věci nemínil číst, ani kdyby už mu nezbývalo nic na světě. A vždycky zbývaly aspoň učebnice s algebrou.

_________________

<<

Protože si Verunka přála, aby jí dnes na nástupiště 9 a ¾ doprovázeli oba rodiče, Keilan neváhal ani chvilku a vyrazil s ní a Tinou, což jenom dokazovalo, že by pro svou dcerku udělal cokoliv. Byl sice trošku nesvůj z toho, že se s nimi poprvé ukazuje někde, kde je větší koncentrace kouzelníků, a to i těch čistokrevných, ale nedával to na sobě nijak znát. Navenek vypadal pořád jako ten starý, chladný a perfektně upravený Keilan, až na to, že se daleko méně mračil.
„Samozřejmě, že to nebolí,“ odvětil k Verunce pobaveně, a trpělivě odpovídal i na její další otázky. Přitom těkal očima mezi ní a Tinou a tu a tam po očku zkontroloval Prachovku, jestli kočičí přepravka náhodou nestihla cestou někam vypadnout.
Když se Veronica zastavila před cihlovou přepážkou mezi nástupišti 9 a 10 a začala tak trošku panikařit, Kei se pobaveně uculil. Dobře si pamatoval, že když mu bylo jedenáct a jel do Bradavic poprvé, taky se proběhnutí na nástupiště bál, ačkoliv to třeba nedával tak moc najevo. „Mamka má pravdu, Veru, nic to není,“ odkýval Tinina slova, načež stiskl Verunčinu ručku ve své dlani a povzbudivě na ni mrknul. „Poběžíme, hm? Je to jednodušší,“ navrhnul, a pokud blonďaté sluníčko nijak neprotestovalo, společně s ní proběhl přepážkou. Verunčinu ručku ale nepouštěl ani potom, dokud mu sama nevyklouzla z dlaně.
Kei na nástupišti 9 a ¾ dlouho nebyl, takže se rozhlédl kolem sebe a dokonce se letmo pousmál. Pokud ho náhodou někdo pozdravil, pozdrav mu slušně oplatil, tentokrát ale už bez úsměvu. Když se dostatečně vynadíval, sklouzl očima k Veronice. „Tak co, vidíš někde tu svou kamarádku?“ zeptal se s tázavě povytaženým obočím. Bylo mu jasné, že chce Verunka jet s Yvonne, takže se znovu rozhlédl, tentokrát proto, aby zapátral po zrzavých kadeřích Verunčiny kámošky.
Po chvilce ale očima zabloudil k Tině a pousmál se. „Nemám ten vozík vzít?“ zeptal se, neboť si dobře uvědomoval, že vozík není nic lehkého, a že by se Tina neměla namáhat.

_________________

<<

Arsen přehnaně nechvátal. Poněvadž January mířila do třetího ročníku, už nevyžadovala pomoc s kufrem ani doprovod, naopak se možná až moc nadšeně okamžitě distancovala a jala se s cůpkem poskakujícím na zádech odlovit Jamese Alwulla. Arsena to už ani nepřekvapovalo.
Máma s tátou je doprovodili kvůli bezpečnosti až na nádraží, i když oba chtěli jet vlakem sami a kromě toho se to všude hemžilo příslušníky ministerstva kouzel. Přepážkou už ale oba sourozenci prošli společně a teď zůstal Arsen překvapeně poněkud sám.
Nahrbeně kopl do kamínku a dost neochotně si srovnat svůj odznak na klopě školního hábitu, který mu mamka konečně pořídila "už poslední a padnoucí", protože přestal růst. Nebyl si ani jistý, jestli chce být vidět nebo ne - na jednu stranu tu měl být k nápomoci prvákům (jako kdyby náhodou některý z nich netrefil do vlaku... ne dobře, tak třeba ty kufry, jen ať to není žádný panický záchvat a hysterie z odloučení od rodičů), na tu druhou se tu kdykoli mohla objevit Riley Butlerová. Špatný pocit. Nebo Tamsin Christensenová. Dobrý pocit s nezanedbatelnou příměsí neklidu.
Arsen povýšil z obav o to, jestli se mu nepotí ruce, na žvýkačkové mentolky (protože sedmdesátky), vytáhl hřeben (sedmdesátky) a nervózně se pokusil pročísnout si poněkud přerostlé vlasy svázané do culíku. Na závěr začal v panice uvažovat, jestli by dnešek nepřežil líp v pánské společnosti a neměl by utéct do vagónu A, ovšem to ještě netušil, kdo všechno další je letos prefekt, a že tím by si rozhodně moc nepomohl.

_________________

Na rozdíl od minulé generace prefektů, já svůj odznak milovala od první chvíle. Proto jsem ho teď měla hrdě připnutý na svém úžasném modrozeleném svetru s nášivkou Bambiho (ano, je mi patnáct, je to poznat, co?), který očividně měl patřit k mé školní uniformě, protože jinak už jsem byla převlečená. A ne, kupodivu mi ani nebylo vedro, možná proto, že svetr na mě byl jediný neletní - atmosféru letního výletu jen umocňovaly sluneční brýle, co mi seděly na nose. Táhla jsem kufr, jako by to byla ta největší legrace na světě, a rozdávala jsem úsměvy na všechny strany. Rodiče mě i Jamese doprovodili ke vlaku jako obvykle - dali jsme si všichni pusu na rozloučenou, já mávla Arsenovi, kterému to seklo jako vždycky (jak jsem si povšimla s uspokojením mladší "sestry", však víte, takové to "tohle je můj skoro-brácha"), a pak už se naše cesty rozdělily. James šel hledat kamarády, já šla hledat kupé A, kam jsem konečně mohla legálně. Kdykoli jsem se nachomýtla k okýnku, našla jsem si rodiče, abych jim zamávala, sem tam jsem si upravila kratičký objemný culík, skoro pořád jsem někoho zdravila a nejednou jsem stála na samém začátku vlaku - no dobře, skoro. Přede mnou bylo kupé označené A1 a světe div se, kdo tam neseděl.
S hlasitým a rozzářeným "ahoj Patricku!" jsem se nasoukala dovnitř. Nejdřív jsem si nechala pomoct s kufrem - podívejte, byl to Patrick - pak jsem se usadila, mávla jsem k rodičům stylem "usazuju se tady", a pak jsem začala mluvit. "Tak co, jaké byly prázdniny? Doufám, že sis to s tátou užil - to je jediný mínus Bradavic, s rodiči se vídám všehovšudy jen dva měsíce. Jak jsi vlastně dopad z NKÚ? Mně to letos taky čeká, ale myslím, že se to nějak poddá. Dneska je nádherně, i když to mi možná přijde jen proto, že už se těším na hrad. Teda, nemůžu se dočkat Přeměňování! Vy už letos začnete probírat zvěromagii?" napadlo mě v půlce culení se na blonďáka a tak jsem taky na chvilku zmlkla a prostě se sluníčkově zazubila, načež jsem si zvedla sluneční brýle a posadila si je na hlavu. "A vůbec, moc ráda tě vidím!" dodala jsem nadšeně, jakmile mi došlo, že tato vítací ceremonie se vlastně ještě neděla. Kassias se na Patricka díval zlatýma očima s nepokrytým znechucením, jako obvykle - to byl ale jen ten výrovský komplex z toho obočí, jinak měl zmijozela rád, samo.

_________________

<<< Londýn

Na nádraží King's Cross dorazili s dostatečným předstihem. Rodina Foglionniových neměla auto, proto se museli dostat na nádraží hromadnou dopravou. V přeplněném metru měl otec Aless trochu problém, protože v rukou nesl dva kufry - jeden velký s Danyho oblečením a druhý menší, kde měl chlapec všechny školní potřeby a pomůcky. Nakonec se ale úspěšně dostali na místo. Dante šel mezi rodiči, v ruce svíral klec s kocourem Titem a a na zádech měl malý batůžek. Na tváři úsměv od ucha k uchu, vyceněné zuby se leskly, jak odrážely světlo z osvětlení. V obličeji výraz naprostého nadšení a velkého očekávání. Oproti tomu oba rodiče vypadaly dost vyjukaně. Pořádně ani netušily, kam vlastně svého syna posílají a také se jim nepozdávalo, že ho uvidí zase až na Vánoce. Jediný, kdo se tvářil normálně, byla tetička Emília. Sebevědomě šla před nimi a určovala cestu. Došla až k zavazadlovým vozíkům, jeden vytáhla ze stojanu a pokynula Alessovi. Ten na vozík položil oba kufry. Dante pak ještě přidal na vozík klec s kocourem. Tetička opět vyrazila jako první a rodina jí následovala. Brzy dorazili k nástupišti. Rodiče se tvářili opět rozpačitě, i když jim už Emilka vysvětlila, že kouzelnický vlak je pro oči obyčejných lidí skrytý. "Tak," řekla matka k Danymu, "Pojď sem a pořádně mě obejmi." Chlapec protočil oči. "Ale mami, je tu spousta lidí okolo. Navíc to uvidí moji noví spolužáci a budou se mi posmívat." Matka však na nic nečekala, přistoupila k Dantemu a objala ho. Než se stačil vykroutit, stačila mu ještě vlepit pořádnou pusu na tvář. Mlasknutí se rozlehlo po nástupišti a několik lidí se otočilo. Dany zčervenal. "Hlavně se chovej slušně a nedělej nám ostudu. A často nám piš. A nenos spodní prádlo moc dlouho. A čisti si zuby. A nezapomeň si sníst svačinu, co máš v batohu. A..." Do řeči jí ale skočil Danyho otec. "Prosím tě, Veronico, nech ho vydechnout. Je to už velký chlap, umí se o sebe postarat." Pak natáhl ruku k Danymu, který ji přijal a vzájemně si jimi potřásli. "Tak upaluj." Oba rodiče se na chlapce usmály. Ten jim jen zamával a vzal si svůj vozík se zavazadly. "Já tě vyprovodím až k vlaku." řekla tetička a pokynula k přepážce. "Stačí se rozeběhnout a proběhnout přepážkou. Pak už budeš na nástupišti 9 a 3/4." Usmála se na chlapce, aby mu dodala odvahu. Dany nezaváhal, opřel se do vozíku a rozběhl se vstříc cihlové přepážce. Když se blížil, zavřel oči. Místo nárazu ho jen ovanul vítr. Otevřel oči. Před ním stála velká červená lokomotiva a kolem pobíhala spousta dětí i dospělých. Hned se za ním objevila tetička. Položila mu ruku na rameno a pokynula mu, aby postupoval dále. Šli podél vlaku a nakukovali okny dovnitř. Došli až ke třetímu vagonu. "A je to tu!" usmála se tetička. "Pořádně si to tam užij a nezapomeň se i sem tam učit." Dany jí oplatil úsměv a vylezl po schůdkách do vlaku. Ještě jednou se na ní otočil a zamával jí na rozloučenou.

C2

Dante prošel kolem prvního kupé, které bylo již plně obsazeno. Byli v něm čtyři mladí studenti. Dany odhadoval, že jsou zhruba stejného věku. Šel tedy dále a hned druhé kupé bylo zcela prázdné. Vešel dovnitř a pohodlně se usadil u okénka. Pozoroval shon na nástupišti. Stále se usmíval a cítil, jak v něm proudí adrenalin. Zároveň ale cítil i obavy a trochu strach.

_________________

Něco ztěžka huhlal, když rozpláclé kamarádce dovolil zase normálně dýchat, když se konečně zvedl a pobaveně se zakřenil. Možná by se i trochu rozpačitě podrbal ve vlasech, ale naštěstí měl tu epesní čepici, takže se na Maeve pouze nadšeně uculil a hned, jak se zvedla z kufru, dal ho nahoru i se vším ostatním a svými věcmi. "Ty brďo, ty tu máš kytaru? Ty na ní umíš hrát? Zahraješ mi něco? Maeve, prosím," zamrkal na ní očima, snaže se o štěněčí pohled, který uměl vážně dost dobře, problém byl v tom, že ho používal tak často, že spousta lidí na něho byla už imunní.
Pak už si spokojeně sedl na sedačku a nadšeně mohl kvitovat, že byli v kupé sami a on se mohl na své polovině pohodlně rozvalit. "Nevidělas Jane?" zeptal se jen tak, když pohledem zabloudil k uličce, kde bloudili ostatní studenti. Na Ginger ani nepomyslel, měl k tomu koneckonců své důvody, ale nad Donnou taky přemýšlel, a nad Leslie a Cassidym a Arsenem a spoustu dalších, které chtěl vidět a kvůli kterým by teď nejradši prolezl celý vlak, aby se s nimi mohl pozdravit.
Nechal si strhnout čepici z hlavy a pobaveně se zakřenil. "Dobrá, viď? Jsem si ji koupil za výplatu z brigády," poklepal si pyšně na rameno, ale stále s pobaveným smíchem, takže to rozhodně neznělo tak namyšleně a samolibě. Když na chvíli zaklonil hlavu a pohlédl ke svým věcem, spatřil taky Maevino koště, nad čímž se musel trochu ušklíbnout, protože on letos žádné neměl. Představa, že bude před celou školou lítat na nějaké té školní hrůze ho vážně děsila. Doufal, že mu rodiče pošlou alespoň nějaký starší model, třeba něco po Latrellovi, jen aby nemusel mít to školní. Ztráta Nimbusu ho hrozně žrala, ale mohl si za ní sám a ani si to nevyčítal. Udělal, co bylo třeba.
"Těším se šíleně! Hlavně na to jídlo. Znáš to, v Bradavicích vaří nejlíp... i když teda jako paní Olssonová je taky skvělá kuchařka, to teda fakt jo. A hej, jako představ si, že já už letos skládám NKÚ!" ta panika v hlase ke konci věty nebyla náhodou. "Možná spolu příští rok budeme chodit do ročníku," zasmál se nadneseně, "jinak to nevidím. Ale těším se na famfrpál, doufám, že budeš hrát i letos. A co ty a prázdniny?" zajímal se zvědavě a roztržitě, když přeskakoval z jednoho téma na druhé a zase zpět, jak u něho bývalo zvykem. A jakmile se pozornost stočila k Asterixovi, Darrel se trochu zamračil a pozorně si ho prohlédl.
"Já nebyl dlouho doma a měla ho na starost ségra, no a ona to se zvířatama moc neumí," přiznal trochu otráveně, "chápeš, umělkyně," mávl rukou a zakřenil se. Bůh ví, co mu Brook dávala, že Asterix tak přibral.

_________________