"Budeš se chovat slušně," opakoval Jaren Gall celou cestu, zatímco důležitě v perfektním obleku kráčel se svou manželkou a mezi nimi cupital Darrel, jenž se už od rána poněkud mračil a rodiče měli podezření, že se do Bradavic vůbec netěší a že se mu snad doma začalo líbit. Až nezvykle mlčel, neustále přikyvoval a neodmlouval. "Budeš se učit. Rozumíš, Darrele? Učit - doufám, že znáš význam toho slova. A budeš se chovat slušně. Nechci na tebe slyšet žádné stížnosti a budeš se učit," zopakoval snad už po několikáté, když se blížili k přepážce a všichni tři se tvářili nanejvýše důležitě a čistokrevně včetně malého Darrela, který konečně trochu oživl, když spatřil skupinky kouzelníků. "Poslouch-" Jaren ani nedostal možnost cokoli doříct, nebo snad svého syna znovu napomenout, protože zničeho nic Darrel pustil vozík s kufrem, na němž seděl Asterix, a uskočil od svých rodičů.
"A huráááá do Bra-da-vic!" prokličkoval mezi ostatními lidmi a dříve, než se k němu někdo stačil překvapeně otočit, proletěl přepážkou, aniž by řešil výraz svých pobledlých a vztekem zkamenělých rodičů, kteří zůstali stát na místě a sledovali přepážku, za níž nepoučitelný Darrel zmizel. Hned na druhé straně málem srazil jednu starší paní s vnučkou. "Oh... omlouvám se, tady se nesmíte tak plést, řekl vám to už někdo? A jooo, vy jste tu poprvé... no, to hned poznám, mudlovská, viď? A nechceš tu provést? Ne- nechceš, škoda," šklebil se na ně s hmatatelnou radostí, která se kolem něho nekontrolovatelně vznášela a naznačovala, že zachmuřenost, kterou na své tváři od rána měl, byla prachsprostá přetvářka.
Jarenův pohled mezitím ztmavl vztekem, když všechna trpělivost, snaha tomu holomkovi konečně domluvit vyšla vniveč a nakonec si z nich ještě udělal dobrý den. A i přesto se ozvala Radella, která si rozhořčení svého muže všimla. Ani ona nebyla nadšená, ale... "Opovaž se ceknout," špitla k Jarenovi, s nímž od Darrelova útěku z domova byla na ostří nože, protože se pochopitelně zastávala svého syna, ať už to byl kterýkoli. Určité hranice se překračovat nesměly a to ani v případě Jarena a Darrela.
"Ty mi rozkazovat nebudeš," odsekl poměrně hbitě Jaren a přošel přepážkou, tlače před sebou vozík s kufrem a tou otřesnou žábou. Sotva se ocitl na druhé straně, ihned zamířil za Darrelem, který se svým batůžkem připomínal nějakého turistu. "Tohle ti mám tahat? Vem si to laskavě a zmiz nám z očí, opovaž se ty NKÚ podělat. Jeden dopis, jedna stížnost a dojedu si tam za tebou, abychom si to vysvětlili, rozumíš?" naklonil se k Darrelovi, kterého chytl silně za paži a trochu s ním zatřásl, což způsobilo maximálně to, že na něho chlapec vyvalil oči a zamračil se. Ještě stále v něm byl ten strach ze svého otce, ten už v životě pravděpodobně nezmizí.
"Ale Darrel to určitě zvládne, NKÚ není nic těžkého," pokusila se to naivně zachránit Radella, což musela vzápětí uznat jako chybu, když nebyla spražena pouze Jarenovým pohledem, ale i tím Darrelovým a musela si připustit, že v něčem si jsou ti dva vážně nechutně podobní.
"Hele, zkusím prolézt... víc vám slíbit nemůžu, tak čau," a zmizel někde v davu, Jarenovo "přerazím ho," což mělo z jeho úst větší význam, než od normálních milujících rodičů, už slyšet nemohl a tudíž ani vzápětí Radelliny brblání a napomínání Jarena, který své ženě obstojně oponoval, až se nakonec za rázné diskuse oba odebrali z nástupiště, aniž by čekali, až vlak vyrazí.

D1

Darrel rychle vyskočil do vlaku, aby našel nějaké volné kupé, a tak zatímco táhl kufr a na rameni mu seděl Asterix, který ztloustl takovým způsobem, že by mohl být přejmenován na Obelixe, nakukoval do různých kupé a sem tam se na někoho známého zašklebil, usmál, nebo nalepil obličej na sklo. Vypadal maximálně šťastně, na hlavě měl naraženou čepici (avatar), na sobě světle modrou košili, která za ním volně povlávala, když poskakoval uličkou, táhl za sebou kufr a hledal volné místo. "Maeve!" vřískl z ničeho nic, když si všiml děvčete sedícím na kufru. Vlastně na nic nečekal, i když se viděli o prázdninách na Příčné, teprve krátce po návratu z Bradavic, teď za zrzavou kamarádkou skoro skočil šipku, aby ji mohl po dlouhých dvou měsících obejmout. A třebaže to i na Darrela bylo až moc velké projevení náklonnosti, přes léto zkrátka musel hodně věcí přehodnotit a dospěl k názoru, že přátelé jsou to nejlepší, co vůbec ve svém životě má. Žádná rodina, žádné dědictví, žádné jméno... "Na koho tu čekáš? Můžu k tobě?" vyptával se hned vzápětí, když se vysoukal na nohy a kontroloval, zda se třeba Maeve nějak nepraštila, když ji tak zalehl, než se pobaveně usmál. "Chceš pomoc s tím kufrem nahoru?" kývl hlavou ke kufru, na kterém seděla a hned, co do kupé vtáhl ten svůj, aby nepřekážel v uličce, pomohl jí, pokud souhlasila.

_________________

Nebylo mi jasné, jak přesně jsem se toho osudného dne dostala na nástupiště, ale vlastně na tom nezáleželo. Vlak možná ještě ani nenastartoval, ale pro někoho v mém postavení to byla zjevná konečná stanice; na druhé straně cesty čekalo jen utrpení a pomalá smrt v koncentračním táboře.
„Ježišikriste ne, Annu Frankovou ne...“
Kolem zatím panovalo veselí a já neměla sílu vysvětlovat všem těm dětem, že jedou do záhuby. Že jich většina zahyne během prvních týdnů a o ty, co přežijí, se postará plyn. Nevědomost byla někdy skutečně požehnáním a mně nezbývalo než proklínat ty hodiny strávené čtením o osudech mně podobných lidí. Bylo zjevné, že není vyhnutí, a já tedy odevzdaně nastoupila do nejbližšího vagónu.

B1

Jeho vnitřek mě poněkud zaskočil. Nejen že nesmrděl po koních, dokonce tam byly takové ty věci, co se na nich dá sedět, a zatím nás dovnitř nikdo nenaháněl zbraněmi nebo pendreky. S sebou jsem měla jen malé zavazadlo, kufr s nejnutnějšími věcmi, a pohled na něj mě v kombinaci s okolím poněkud znejistěl. Že bych přeci jen jela jinam?
„Nespoléhal bych na to, blázince jsou prej plný.“
„Možná do kláštera?“
Neposlouchala jsem, matně mi naskakovalo cosi o bradavicích a kouzlení, ale pocit, že jsem obětí Holocaustu, přetrvával. Teprve pohled na několik kolemjdoucích, jimž výrazně chyběly žluté hvězdy, zasadil silnější sémě pochybností a mé racionálnější já začalo uvažovat.
Šlo mu to ovšem těžko, protože bylo jednak pod vlivem tlumících prášků nutných k mému přepravení spolu se spoustou lidí, ale taky kvůli tváři, kterou jsem zahlédla hned v prvním kupé. Bratranec. Ten hezkej bratranec. Ethan. Ten hezkej bratranec, co chodil na jinou školu a nedávalo ani trochu smysl, aby byl tady v tom vlaku. Něco tu nehraje.
„Néé, vážně? To bude asi dechovka, protože jinak tu hraje úplně všechno.“
Zhluboka jsem se nadechla, patrně posilněna sarkasmem z toho modrého komentáře, a jala jsem se otevřít dveře do kupé, kde byl kromě bratrance ještě jeden kluk. Jeho jsem ale prozatím naprosto ignorovala, protože ani v očích paranoidní schizofreničky nevypadal nijak nebezpečně. A ano, to je vyznamenání hodné vytetování na záda.
„Ahoj, Ethane?“ hodila jsem dovnitř chvíli po překvapeném pohledu překvapená slova a skutečně e tak trochu ptala. Byla by škoda, kdyby zrovna jeho zplynovali, ale už s tím asi nejde nic dělat. „Spletl sis vlak, že? Tys tu přece vůbec neměl být.“
Udržela jsem se, vidíte? Vůbec jsem nezačala brečet, že je svět nefér a že má vystoupit, dokud to jde.
„Sušenku?“

_________________

To ráno, kdy se odjíždělo do Bradavic, už vypadala Alaska mnohem reprezentativněji (čti: neměla na sobě Melodyinu krev, nevypadala, jako by právě viděla ducha, a dokonce se ani nehoupala v rohu jako utečenec z ústavu pro duševně choré). Vlasy se jí proměnily ze světlé blond na barvu, která byla někde na půl cestě mezi blonďatou a její přírodní zrzavou, měla na sobě nažehlenou školní uniformu v nebelvírských barvách, na které se hrdě blýskal odznáček prefekta, a jakýmsi ústupkem předpisům byl červený kabátek a klobouk, který měla podobně hrdě naražený na hlavě.
Vzhledem k tomu, že její drahé, nejdražší dvojče se někam zatoulalo v davu, který chaoticky pulzoval kolem vlaku, nezbylo Aljašce, než se do jednoho z vagonů nalodit sama, samotinká. Kdyby byla jen o trochu větší královna dramatu, asi by si i žalostně zafňukala, ha ha, ironie. Rychle zvážila, jestli se chce celou dobu dívat z okna, nebo jestli chce najít někoho, koho znala, případně někoho, koho neznala, ale kdo by mohl být fajn, a po chvilce rozhodování se tedy obloukem vyhnula prefektskému vagonu, ve kterém by sice podle pravidel měla být, ale kdo na něco takového v tuhle dobu dbal? Nikdo.
Když tedy procházela uličku Céčka, a děkovala všem svatým a své vlastní prozřetelnosti za to, že se už dávno zvládla naučit nastupovat do vlaku ve vysokých podpatcích, ledabyle nahlížela do kupé, kolem kterých procházela. Řekněme, že smečka budoucích prváčků, ani prázdné stěny nepůsobily na Alasku nijak zvláště lákavě. Až v posledním kupé se mihnul někdo, koho si sice Aljaška matně pamatovala z nižšího ročníku Havraspáru, ale nikdy se nikoho neptala na jméno a popravdě jí do téhle chvílie ani nechybělo.

Odsunula stranou dveře a na neznámého mladšího havraspára se přátelsky usmála. Nikdy jste nemohli začít špatně, když jste se usmívali, no ne? "Ahoj, máš tady volno?" tázala se vesele a mít jenom trochu víc nebelvírské návyky, už by se jako velká voda hrnula dovnitř. Aljaška byla ale dobře vychovaná mladá dáma, která před pár dny vůbec nedržela v náručí polomrtvou Melody a neječela, vůbec, děkuje pěkně, a čekala tedy na havraspárovu odpověď.

_________________

D1

Maeve se nakonec sice podařilo vpravit kufr dovnitř vagonu a napůl ho dotáhnout, napůl dokopat hnedle do prvního kupé, tím ale její snaha skončila a ona si znovu dřepla na kufr, kytaru ze zad přitom složila a sklonila se ke svému milovanému Gizmovi, který na ni zaprskal, z čehož si zrzka pranic nedělala a pouze na něj něco zašišlala takovým rozněžnělým tónem. Merlinví co to do ní vjelo. Tokání s kocourem ale bylo brzy přerušeno, když se ozvalo její jméno, resp. když se jí do uší zarylo to vřísknutí, a vzápětí byla atakována o rok starším spolužákem. Pár vteřin se možná tvářila perplex, zmatený výraz ale byl hned nahrazen nadšeným úsměvem a zavýsknutím, po kterém nadmíru ochotně Darrela pomačkala na oplátku. Přece jen ho v podstatě celé prázdniny neviděla, kromě toho kratinkého setkání u Hladového draka, a ani jinak s ním nebyla v kontaktu, tudíž si to teď chtěla vynahradit. „Na nikoho nečekám, a i kdyby, pro tebe si udělám místo vždycky, takže nemel a lez dovnitř,“ honem ho zrzka pobídla, úsměv od ucha k uchu. Pomoc samozřejmě neodmítla, že. „Díky,“ broukla vděčně, když byl kufr i s koštětem, na které pisatelka na začátku tak trochu zapomněla, bezpečně odložen, přepravka s Gizmem uklizená pod nohama a obal s kytarou též bezpečně postaven, aby se jejímu nejnovějšímu miláčkovi při jízdě nic nestalo, a Maeve se tak konečně mohla posadit a zkoumavě si Darrela prohlédnout. „Máš super čepici, ukaž, půjč mi jí na chvíli!“ zakřenila se zrzka a natáhla se, aby mohla Nebelvírovi ukrást čapku s úmyslem si ji narazit na hlavu. „Jak se máš? Těšíš už do školy? Ježiš, ten je tlustej, co jsi s nim udělal!?“ začala se Maevka vyptávat na banální věci, jenže pak si její pozornost upoutal obtloustlý Asterix.

_________________

<<<
Popravdě jsem se do Bradavic těšil. A hodně. Celé prázdniny jsem totiž strávil doma a pomalu jsem si začínal myslet, že den odjezdu nenastane. Jako vážně. Bylo pravdou, že v Bradavicích byli tací na které jsem se netěšil, ale i to jsme byl ochoten překousnout. A proč? Protože jsem nemusel tvrdnout doma a poslouchat kecy svých rodičů. No a taky jsem krapet doufal, že až odjedu přestanu mít ty noční můry.
Na nádraží jsem byl sám, protože rodiče pracovali.. a taky kvůli té situaci to prostě nebyl nejlepší nápad. Párkrát jsem se rozhlédl kolem jestli neuvidím nějakou známou tvář, ale nakonec jsem to vzdal a vydal se k jednomu z vagónů.

Uličky B

Nestihl jsem však dojít skoro k žádnému kupé, protože mi někdo poklepal na rameno. V jednu chvíli jsem měl radost, že to bude někdo koho znám.. v té druhé mě však přešla, protože ten někdo byla Xaveria. Zrovna osoba, na kterou jsem se doopravdy netěšil. "Děláš si ze mě srandu?" Vypadlo ze mě krapet šokovaně, protože jsem se s touhle zmijozelkou nikdy nebavil. A ona se teď ke mně chovala jako kdybychom byli kámoši. "Co ode mě chceš?" Tohle určitě musí mít nějaké vysvětlení a to třeba takové, že zrovna něco potřebovala. Všiml jsem si, že táhne kufry sama, jenže já jsem jí rozhodně nehodlal pomáhat.

_________________

B5

Tak si klidně čtu dál, nějak nic moc neřeším, sem tam zadržím slzičku dojetí nad tím, jak smutný život to hlavní hrdinka má, teď zrovna konstantně brečí a pojídá své emoce, to asi není tak úplně můj případ, ale to je fuk. Když tu se najednou do kupé někdo začne dobývat. První tomu nevěnuju prakticky žádnou pozornost, třeba když budu mlčet, narušitel odejde nebo alespoň bude taky mlčet, jenže on promluví. Pozdraví. Mě. A pak nějaké holky. Say whaat? Zvednu tázavě pohled od knihy asi ve chvíli, kdy se oči Maxe MekTrávy odtrhávaly od mého výstřihu. Lehce frustrovaně si povzdechnu. "No nazdar…" vypadne ze mě inteligentně, těžko říct, jestli je to takové smutné až otrávené nazdar, nebo prostě jen pozdrav. Už už se chci zase začíst, když ono stvoření, mimochodem opačného pohlaví, promluví znova. "Pardon, cože? Proč jako? Místa je tu dost." odvětím pravda krapet zmateně - tupá Harringtonová? - a když pak Maxův pohled opět spočine na mé osobě, usoudím, že teď už si nic nepřečtu.
Čekala jsem, že pár lidí s tím bude mít problém. Nebo že si budou myslet, že na to nejsem dost zodpovědná. Ale víte co? Takovým lidem já dám nejspíše školní trest a do konce studia budou sbírat hovínka Hafoňů. "Asi měla, ale poslouchat celou cestu jak Quinn slintá nad každou sukní co vidí… noup." pronesu trochu hořkým tónem, mlátíc se pánvičkou za to, že jsem se nezbavila naučené důvěry je spolužákům obecně. Fuj to je, Ariano! Tak bych si mohla občas míň stěžovat a víc dělat něco produktivního, protože hej, tenhle rok bude prostě jen o mě a žádnej čumil mi ho nenaruší. Když jsme u toho narušování… "Hej! Chceš facku nebo co? Vysmahni!" houknu na něj a konečky prstů zapřu o jeho čelo abych ho odtlačila co nejdál mi to mé packy dovolí. "Tak hele, buď budeš akceptovat, že to prostě zapnout nejde a necháš si svoje voči šihlavý pro sebe, nebo strávíš každou minutu svého volnýho času škrábáním sovích výkalů." Vyjedu na chudáka ouchyla s rozmrzelým výrazem. Pochybuju, že by ho zajímal vážně můj odznak. Když si pak myslím, že se nedívá, pokusím se jeden knoflíček zapnout – nicméně s až příliš hlasitým puknutím se o vteřinku později zase rozepne, div neutrhne. Zamručím a připlácnu si knihu na hrudník, zamknu ji tam překříženýma rukama a pohled zabodnu na dveře. Stejně mi ale oko ujíždí směrem k Maxovi. Totiž, ne tak ujíždí, jakože by mi oko utíkalo jiným směrem než to druhé, to fakt ne…* Prostě víme. "Neměl bys ty bejt někde se svou druhou polovičkou?" zeptám se nakonec neutrálně, myslíc tím jeho bráchu, ne nějakou holku, samozřejmě. Když jsme u bráchy, zrovna ten můj mi bude tento rok ničit život… ani na to nechci myslet. Doufám, modlím se k Salazarovi, že si ho ve vlaku našel nějaký pošuk. Nejlíp ten největší ze všech.

* | +

_________________

I přes asi tisícero ujištění, že všechno v pořádku zvládne, trvali Isaacovi rodiče na tom, že svého syna doprovodí až k vlaku. Na jednu stranu se Isaac bál, aby to jeho budoucí spolužáci nevnímali jako ostudu - byl už přece dost velký a doprovod rodičů rozhodně nepotřeboval - ale pravdou zůstávalo, že se svými kufry by se sám tahat nechtěl. Ne že by to nezvládl, samozřejmě. Ale takhle to bylo prostě jednodušší.
Pohled na velkou nablýskanou lokomotivu a čilý ruch na nádraží jim všem vzal dech. Isaac se marně snažil předstírat, že ho to celé vlastně vůbec neohromilo - přepážkou mezi nástupišti devět a deset počínaje a vlakem do Bradavic konče. Ale po chvíli už zapomněl i na předstírání a jen se snažil nemít pusu otevřenou moc dokořán.
Na paní Woodheartové zatím byla znát poměrně těžko skrývaná úzkost, i když ji manžel konejšivě držel za ruku. Nebylo to jen ohromným množstvím kouzelníků, lidí, o jejichž existenci ještě donedávna Woodheartovi úspěšně pochybovali, ale celkem pochopitelně i tím, že Isaac měl poprvé odjet někam sám a ještě k tomu na tak dlouhou dobu. Nebylo pochyb, že chlapci se bude stýskat, možná dojde i na nějaké ty slzičky, ale to všechno až později, až se trochu rozkouká. Jeho matce se ale stýskalo už teď.
"Hlavně buď na sebe opatrný," nabádala Isaaca, když mu upravovala límec košile. "Nikam nechoď sám a dávej si pozor, aby se ti nic nestalo. Taky se nezapomeň učit, určitě to nebude lehká škola..."
"Jasně, mami," odkýval Isaac vzorně všechny body matčina poučování a s tátovou pomocí odtahali kufry do vlaku. Pak nastala chvíle se nalodit; Isaac nechtěl, aby rodiče (nebo kdokoli kolem) poznali, že je vlastně taky nervózní - a jak! - ale asi se mu to ani za mák nedařilo. Přesto rozloučení s rodiči proběhlo jen s objetím a žádnými slzičkami (třebaže oči paní Woodheartové se podezřele leskly) a poté už Isaac konečně nastoupil do vlaku. Jeho úžasná cesta do Bradavic začne co nevidět.

C1

První problém nastal při hledání místa k sezení. Jistě, míst tu bylo dost a aspoň částečně volných kupé právě tak, ale Isaac si nechtěl sedat k někomu, kdo byl od pohledu o poznání starší než on sám. Kdyby tak natrefil na někoho stejně starého, ideálně někoho, kdo jede do Bradavic poprvé..., to by bylo teprve ono!
"Neboj, Šmaku, určitě se pro nás nějaké místečko najde," promluvil Isaac tiše k velkému černému potkanovi, který mu seděl na rameni. Šmaka si na rodičích vyprosil včera v Příčné ulici a ještě teď obdivoval, jak je potkan chytrý; přinejmenším se nezdálo, že by hodlal kamkoli utíkat, nýbrž poslušně seděl na rameni svého nového pána a bystrýma očkama se rozhlížel kolem. Otázkou však bylo, koho Isaac tak konejšivě přesvědčoval - zda potkana nebo sebe. Přece jen, byl mu teprve jedenáct a poprvé v životě se ocitl sám mezi tolika neznámými lidmi.
Nakonec mu štěstí přece jen přálo, to když zahlédl volné místo v kupé, kde už seděl jeden chlapec a dvě dívky pravděpodobně jeho věku. Normálně by se s holkama asi nekamarádil, ale dnešek byl vůbec dost výjimečný den.
"Ahoj, máte tu volno?" naklonil se Isaac do kupé a na tváři vyloudil úsměv. Pakliže byla odpověď souhlasná, usadil se na poslední volné místo a snažil se vypadat co nejmíň nervózně.
"Já se jmenuju Isaac a tohle je Šmak. Jedeme, totiž..., jedu do Bradavic poprvé," prohodil, aby trochu prolomil ledy. Přitom si trochu nejistě prohlížel své budoucí spolužáky. Jedou taky do Bradavic poprvé? Jsou jejich rodiče, stejně jako ti jeho, mudlové, nebo tihle bradavičtí studenti už dávno vědí o kouzlech první poslední a budou se na něj dívat jako na mudlovského neználka? Toho posledního se Isaac bál popravdě asi nejvíc.

_________________

Ani nemusel zvedat oči od knížky, aby mu došlo, že je v pr… čicích. Merline, za co mě trestáš?! Jakkoliv se snažil vytěsnit z hlavy i z reality fakt, že si k němu přisedlo to nejotravnější stvoření v celém vesmíru, pomaličku ale jistě mu docházelo, že tahle cesta do Bradavic bude nejen jeho první, ale zároveň také úplně poslední cesta naprosto kamkoliv. A že si možné hrozby nevšiml už na nástupišti? Ethan na hej, kámo vážně neslyšel, stejně jako neslyšel na ejou a jiné tomu podobné výrazy. Navíc se nepokládal za kámoše od kohokoliv ve vlaku, takže neměl důvod se při Loftyho halekání otáčet po už tak dost dotěrném hlase. „Má cenu říkat, že nemám? Asi ne,“ konstatoval spíš sám pro sebe, když už si Lofty ukládal svá zavazadla do přihrádky nad sedačkou. Zacinkání si všiml, ale možnost, že by si praštěný mladík vezl do Bradavic basu pivsonů, ho ani nenapadla. Spíš si pomyslel něco o lektvarovém nadšenci, který na záchodě po nocích vaří spolužákům lektvary euforie a podobné obšťastňovače všedního dne. „Strašný štígro,“ zopakoval po něm Ethan nenadšeně, vlastně dost mdle a sklopil oči zpět ke knížce. Když ho bude ignorovat, možná tu cestu přežije, ale Loftyho dost dobře ignorovat nešlo – chyběl mu už jen havajský věnec okolo krku a ananas pod paží. Kdyby tušil, že mu přesně tuhle situaci Ariana ze srdce přeje, a dokonce o ni prosí Merlina, asi by přehodnotil svůj postoj, a začal ji nenávidět stejně upřímně jako ona jeho. A to ještě nebyl všem katastrofám konec.
Dveře kupé se otevřely ještě jednou a Ethan tentokrát už preventivě zvedl pohled, aby se podíval, jaké nadělení se mu vloudilo do jeho klidného a tichého kupé tentokrát. A vážně nevěděl, jestli má začít panikařit nebo ne. Nechápejte to špatně, Ethan měl Hillary v podstatě rád, ale rozhodně ne tím způsobem, jakým by si to rodina asi i přála. „Ahoj, Hillary,“ pousmál se svým vlastním způsobem, který připomínal spíše ušklíbnutí než cokoliv jiného. Netušil v jaké psychické pohodě či nepohodě se jeho sestřenka nachází, a rozhodně nechtěl její křehkou stabilitu narušit, takže místo sarkastické odpovědi, kterou by věnoval Arianě, se uchýlil ke klidnému komentáři její poznámky. „Nespletl, přestoupil jsem do Bradavic. Nikdo se ti nezmínil?“ povytáhl tázavě obočí. On se možná někdo i zmínil, ale u Hillary vždycky existovala možnost, že to zapomněla. Třeba by po případné svatbě zapomněla i na to, že si ho vzala.

_________________

<<<
Po veľmi rýchlom rannom rozhovore s matkou pomocou krbu v Deravom kotli sa opäť len utvrdila v tom, že bol jej skorší odchod do Londýna naozaj oveľa výhodnejší. Nech bola jej matka aká chcela, stres v jej hlase sa počas odchodu jej detí do školy nedal len tak skrývať a Jarethove podráždené povzdychy v pozadí taktiež. S ich matkou sa vychádzalo pomerne ťažko, no v ten jeden deň v roku - kedy odchádzali do školy s tým, že rodičov neuvidia niekoľko mesiacov, to bolo ešte horšie. Našťastie to bol pre ňu už len posledný rok, a tak už nebude musieť ďalej znášať matkine srdcervúce výlevy o tom, aké je v "tejto strašnej dobe" dôležité dávať na seba pozor. Cesta z Deravého kotla jej ubehla rýchlo ako vždy. Premiestnila sa do tmavej uličky neďaleko stanice, odkiaľ aj so svojim kufrom so spokojným výrazom prešla až k starej známej budove, ktorá jej zakaždým na perách vyvolala široký úsmev. Ako vždy, aj teraz sa stanica doslova hemžila nedočkavými cestujúcimi. Všade vládol ruch a hluk, ľudia do seba strkali a s rýchlymi ospravedlneniami na všetky strany bežali na svoje nástupištia. Málokto mal čas všímať si malé zvláštne detaily ako napríklad príležitostné zahúkanie sovy, klietky s potkanmi alebo veľmi zvláštne oblečených ľudí. Pre ňu to však neplatilo. Žiadne zvieratko si do školy nebrala a aj jej oblečenie bolo úplne obyčajné, zapadajúce do davu, keďže jej telo zdobili len voľné belasé šaty na páse previazané tenkým hnedým opaskom a hnedé sandále na vyššom opätku, čo však ale znamenalo že pri tlačení obrovského školského kufra vyzerala pomerne komicky. Nohy ju však viedli automaticky k bariére medzi nástupišťami 9 a 10 bez toho, aby si všímala svoje okolie a riešila tak to, či na ňu niekto hľadí krivým pohľadom alebo nie. Keď konečne prišla k tomu danému miestu, prvý krát sa poriadne obzrela okolo seba aby sa uistila, že na nej nie sú nalepené žiadne zvedavé oči a až potom čo najnenápadnejšie prekĺzla bariérou na nástupište 9 a 3/4, kde už bola tradične pristavená známa červená lokomotíva. S ľahkým úsmevom na perách sa teda začala predierať pomedzi svojich spolužiakov a ich rodičov až k nejakému menej zaplnenému vagónu, keď sa však pred ňou zjavila veľmi známa tvár. "Jareth!" Rýchlo brata jednou rukou objala a úsmev na tvári sa jej ešte viac prehĺbil. "Ako to zvládla matka?" Vydýchla s o niečo tichším hlasom a s pobavením sledovala výraz na Jarethovej tvári. "Ako zvyčajne. Veľa sĺz a zbytočných slov." Nespokojne nad tým pokrútil hlavou, no potom sa na svoju sestru predsa len usmial. "Idem za kamošmi Em, keby si niečo potrebovala, nájdeš ma tam kde zvyčajne." Rýchlo sa s ňou rozlúčil, keď sa neďaleko od nich pristavila skupinka štvrtákov z Jarethovej fakulty. Ona na jeho slová len zľahka prikývla a sama sa konečne vybrala do vlaku nájsť si nejaké pekné tiché miestečko.



Nájsť si miesto bolo už o niečo ťažšie. Kupé sa vo vlaku zapĺňali naozaj veľmi rýchlo a nájsť niečo voľné bol skutočne dosť veľký problém. Pomalým krokom teda prechádzala cez uličky až pokým sa nedostala k vagónu C, kde skoro na úplnom konci predsa len našla voľné miesto ako stvorené pre ňu. Rýchlo teda vkĺzla dnu bez akéhokoľvek váhania aby sa vyhla tej nepríjemnej situácii, že by už niekde ďalej nič nenašla, a teda by sa musela k niekomu pričleniť. S veľmi spokojným výrazom sa teda posadila úplne na kraj a s rukami preloženými na kolenách oprela hlavu o príjemne chladné okno.

Vůči otráveným pohledům a naprosto nenadšenému tónu hlasu jsem zřejmě byl imunní, protože to se mnou ani nehnulo. Ve skutečnosti jsem se možná ale cítil trošičku dotčeně, jelikož jsem přece nedělal nic špatného a určitě jsem nebyl tak moc otravný, jak Ethan naznačoval. „Jak se vede, kamaráde?“ ptal jsem se zvesela, když jsem usedal na sedačku naproti němu. „A co to čteš?“ dodal jsem s upřímnou zvědavostí v hlase, protože ač se to třeba nezdálo, měl jsem knihy rád a četl jsem rád.
Když do kupé vešla další osoba, která se s Ethanem podle všeho znala, a která byla vždycky dost mimo, nebo mi to tak aspoň připadalo, povytáhl jsem obočí. No co, třeba budu mít konečně šanci zeptat se zrzky, jakej matroš hulí, protože byla sjetá permanentně a já takovou jízdu ještě nezažil. Protože nezdravila, taky jsem nepozdravil, a nespokojeně jsem zabrblal, když jsem nabyl dojmu, že o mé přítomnosti vůbec netuší. To jsem fakt nechápal – většinou si mě lidi všímali i na míle daleko, protože jsem zkrátka byl nepřehlédnutelný. „Z Walesu,“ doplnil jsem Ethanova slova o přestupu do Bradavic a přátelsky na něj zamrkal. A vzápětí jsem si přesedl na sedačku vedle něj, protože jsem nechtěl, aby si Hillary nedejbože přisedla ke mně. A kdyby si sedla k němu, taky by to nebyla žádná výhra. Takhle to bylo nejlepší, ehehe.

_________________