<<<
Ethan se k přepážce loudal pomalým krokem, protože si pořád nebyl jistý, co si má o tomhle přesunu ze školy na školu myslet, i když věděl, že by mu v Bradavicích mělo být líp, když si bude svoje soukromí lépe hlídat. A to měl také v plánu. Nikomu nic neříkat, odkroutit si ty dva poslední roky ve škole a zmizet do světa, kde ho stejně nikdo znát nebude. Nemělo ani smysl si dělat ve škole nějaké kamarády, bylo to podle něj naprosto zbytečné.
Když se ocitl za přepážkou, rozhlédl se, a lépe mu rozhodně nebylo. Všichni se tvářili tak spokojeně, že se mohou vracet do školních lavic, a Ethan se prostě jen ocitl mezi spoustou neznámých tváří. Netušil, že se někde ve vlaku nachází i jeho sestra, ale ta by ho stejně dřív zaškrtila, než aby mu podržela místo ve svém kupé a ještě si s ním celou cestu povídala o tom, jak je to v Bradavicích báječné. A on o to stejně ani nestál.


Bez většího přemýšlení vlezl do prvního vagonu, který se nezdál být někomu vyhrazený, a zabral si tam první volné kupé, které tím pasoval na kupé klidu a ticha, ve kterém hodlal setrvat až do příjezdu do Prasinek. Zatímco jeho dračí společník cestoval spokojeně spící v kufru, který Ethan hodil nad svou sedačku, on sám si vytáhl knížku, do které se po chvilce ponořil a nechal se pohltit řádky. A doufal, že aura studujícího intelektuála bude mít dostatečně odpudivé účinky na všechny ostatní cestující.

_________________

<<< Krásné rodinné sídlo

Romeo se samozřejmě ani neodvážil doufat, že by dnes mohl k vlaku přijít sám. Jeho sestra koneckonců jela taky, už do čtvrťáku, jak mu neustále zdůrazňovala. Jako kdyby ho to zajímalo - už teď si v duchu barvil, jak se bude Charlotte na chodbách velkým obloukem vyhýbat. Rozhodně tedy nemohl skončit v Havraspáru - jak totiž vyslídil od nějaké holky, co jeho sestru znala, právě do téhle koleje Charlotte chodila. Tam on nemohl! I když pokud to byla kolej, která byla podle jeho otce "dobrá", bylo to na pováženou.
Jonathan Howells však svého jediného syna k odjezdu do prvního ročníku neprovázel. Romeo a Charlotte byli plně pod dohledem jejich matky Lorette. Byl to jeden z těch dní, kdy paní Howellsová nevypadala jako by měla slzy na krajíčku a dokonce se jí na tváři roztáhl úsměv, když překonali cihlovou přepážku a vynořili se na nástupišti 9 a 3/4. Romeo by byl před zdí, do níž měl i se svým kufrem najet, zaváhal, ale když ho předešla jeho sestra s nosánkem povýšeně nahoru a prošla tudy jakoby nic, nemohl dát pochybnosti najevo.
V čele jejich rodiny si Romeo začal bezohledně klestit cestu skrz dav rodin srocených u červeného bradavického expresu. Mířil rovnou k prvnímu vagonu, tedy, ke druhému, ten první byl totiž vyhrazen pro studenty s privilegii.
Charlotte zmizela v davu a Romeo s matkou osamněl. V tu chvíli, chtě nechtě, se v něm probudily často dušené city.
"Mami... budu ti psát," oznámil prkenně. V kleci, kterou vezl na kufr, zahoukala jeho sova. Dostal ji teprve před pár dny a ještě ji nestačil ani pojmenovat. Měl nařízeno napsat domů ihned, až bude zařazený do nějaké koleje.
"Doufám, že ano. A nic nezamlčuj, Charlotte mi píše pravidelně," upozornila svého syna Lorette Howellsová. Nakonec se Romeo neudržel, matku objal a s kufrem se vydal pryč. Pryč od vagonu B, protože v jednom z jeho oken zahlédl svou sestru. Cestou už se ale od loučení s rodinou přepl na docela jiné myšlenky - bylo to tady. Čas najít si nohsledy, kamarády a cokoli na ten způsob. S mrzutým výrazem a vypětím sil vytlačil svůj kufr do vlaku a jal se hledat někoho ve své věkové kategorii.



Romeo nehledal dlouho. Shodou okolností totiž poměrně rychle narazil na jednu ze dvou osob, které ze svého budoucího ročníku znal. Ale prostě mu to nedalo, aby si za Julčou nepřisedl.
"Čau," pozdravil ji a kufrem napřed zaplul do kupé. Slečna Meadowová tu měla naprosto prázdno, takže si s nějakým ptaním typu: "Máš tu místo?" hlavu nedělal. Evidentně ho měla.
"Těšíš se?" zeptal se jí potom stroze a kolegiálně. Ano, sice to tak nevypadalo, ale on byl hrozně zvědavý na to, jak to vlastně v Bradavicích bude a ve které skončí koleji. Když byl nakupovat knihy na Příčné ulici, něco totiž samozřejmě stihl zjistit. A pak taky od té hyperaktivní holky, co jí potkal v Děravém kotli.

_________________

| +

"Powell..."

Během cesty k vlaku se mi podařilo zdrhnout z očí jak matce, která nás dnes doprovázela, tak Tobymu, jehož společnost mi dneska výjimečně lezla na nervy. Brácha totiž zřejmě vstal levou nohou a pořád něco nespokojeně brblal, takže jsem pocítil neskutečnou touhu přetáhnout ho něčím těžkým a tvrdým po hlavě. Chápejte, i když jsme spolu vycházeli skvěle, čas od času všichni potřebujou trochu klidu a chvíli, kdy si od toho druhého můžou odpočinout. A to já nezažil celé prázdniny a vzhledem k tomu, že jsme v Bradavicích okupovali stejnou ložnici, asi to nezažiju ani během školy.
Tanečním krokem jsem se protáhl přepážkou i s vozíkem, na němž trůnil můj kufr, pouzdro s koštětem a navrch toho všeho klec se sněhově bílou sovou, která se tvářila fakt nasr-naštvaně. Její nespokojené houkání jsem ale ignoroval, a jakmile jsem se ocitl na nástupišti, dal jsem si záležet na tom, abych se ztratil v davu studentů. Netoužil jsem, aby mě matka před všemi seřvala, jak si můžu dovolit tak drze prchat, jako by mi bylo pět let. No co, mentálně mi pět možná bylo.
Protože jsem nespatřil žádnou známější tvář, jen nemluvného Maurice z koleje, zamířil jsem rovnou k vlaku. Tak trochu jsem se bál, že když budu dlouho stát na jednom místě, matka s bratrem mě najdou. Po tom jsem netoužil ani trošku, a vlastně jsem byl rád, že už nemusím snášet matčin chlad a její pichlavé pohledy. Ať žijou internátní školy!
S hekáním jsem vytáhl kufr do druhého vagonu, přičemž mi málem spadla klec se sovou, ale což, ta potvora by si to stejně zasloužila. S koštětem jsem zacházel daleko víc láskyplně. Jakmile jsem se ocitl v uličce, vydal jsem se hledat nějaké vhodné kupé...


...které jsem po chvilce našel. Sice jsem neměl Zmijozel bůhví jak v lásce, ale zato jsem byl puberťák jaksepatří, takže když jsem si všiml holek Harringtonových (to nadělení na Arianině hrudníku jsem považoval za dva pasažéry), rozzářily se mi oči jako dítěti u vánočního stromečku. A vzápětí jsem bez váhání otevřel dveře kupé.
„Tě prsk, Harringtonová,“ zahlásil jsem, „ahoj holky,“ dodal jsem vzápětí naprosto pitomě a očima na chvilku zabloudil k jejímu výstřihu. Když měla takhle rozepnuté ty vrchní knoflíčky, určitě chtěla, aby se jí tam chlapi koukali, ne? A já se koukal moc rád, co si budeme povídat. Vecpal jsem se s kufrem do kupé, načež jsem ho s námahou nacpal do zavazadlového prostoru, a pak jsem sebou kecnul naproti bloncce. „Jestli tu na někoho čekáš, tak má ten někdo strašnou smůlu,“ zahlásil jsem, natáhl nohy před sebe, a protáhl jsem se. Pak jsem si vyhrnul rukávy čistě bílé košile a zkoumavě jsem si Arianu prohlédl. „Notyvole, Brumbál se definitivně zbláznil a Andersenová taky. Ty máš odznak!“ vypadlo ze mě naprosto šokovaně. Kdo dal téhle šílené holce takovou zodpovědnost? Proboha! „Neměla bys bejt v prvním vagonu?“ povytáhl jsem obočí. Ale je fakt, že já bych taky nechtěl trávit cestu vlakem s těma nekňubama. „Se podívám, jo?“ prohodil jsem a naklonil jsem se k ní blíž, abych prostudoval prefektský odznak. Ve skutečnosti jsem ale pošilhával trošku vedle, ehm.

_________________

Byl to jeden z toho mála dní, kdy Flavius Eöbergsson někam dorazil nejen včas, ale přímo brzy. Do kupé se nacpal jako jeden z prvních studentů, a pamětliv toho, co řekl Prestonovi v Mžourově, zabral úplně poslední kupé v úplně posledním vagónu. Vedle sebe na sedačku posadil klec s Tantalem, a znovu notně dezorientovaného Ladyho položil naproti sobě a nechal ho zkoumat sklerotickými vratkými krůčky celou protější sedačku. Čas od času vyhlédl z okna, ale jinak? Plul si už zase v myšlenkách, těšil se na další školní rok, pozoroval zasněnýma očima stále nejisté kroky malého kocourka, opisujícího na sedadle stále tu samou trajektorii, a nevědomky pletl copánek ve svých dlouhých vlasech. Na sobě už měl sice školní hábit, ale jako obvykle Mrzimorskou žlutou doplňovala růžová košile. Cítil se hezky, bezstarostně, a to i přes to, že jeho rodiče měli přes prázdniny problémy a on tak nějak v koutku duše tušil, že to bylo kvůli původu. Jenže teď se vracel do Bradavic, a připadalo mu, že tohle všechno prostě nechá někde za sebou v dáli.

_________________

Bylo tradicí, že mě na nástupiště 9 a ¾ doprovázel nevlastní táta, ale Jim měl dneska moc práce, takže jsem vyrazil sám. Máma na tyhle kouzelnické fígle moc nebyla a Caleb byl kretén, jako ostatně pořád. Nic se nezměnilo. Fakt jsem si oddechl, když konečně nadešel čas, kdy jsem si měl sbalit svoje saky paky a na deset měsíců vypadnout. Jasně, doma jsem to měl rád, s rodiči jsem vycházel skvěle... ale Caleba jsem za dva měsíce prázdnin měl plné zuby.
Teď jsem se konečně zase cítil volný, bez jeho ksichtu všude kolem, a bez jeho dementních připomínek ke všemu, co jsem dělal. Nástupištěm jsem kráčel, jako by mi patřilo, a na všechny jsem se zubil, pokud jsem zrovna nepískal melodii San Francisca od Scotta McKenzieho. Nepochybně jsem vzbuzoval dojem ukázkového hipíka – na sobě jsem měl batikované kalhoty a kostkované tričko, vzory, které k sobě absolutně nepasovaly, a kolem hlavy jsem měl ovázaný barevný šátek, abych trochu zkrotil svoje vlasy. Hábit? Nezájem, ten se přece nosí až ve škole.
Už jsem se začínal bát, že než dojdu k vlaku, nespatřím žádnou známou tvář, ale spatřil jsem Ethana. „Heeej, kámo! Hůůů! Tady!“ zamával jsem rukama divoce vzduchem, ale Ethan si mě asi nevšiml. Bylo docela pravděpodobné, že si mě nechtěl všimnout, ale to jsem samozřejmě netušil. Popadl jsem druhý dech a s kufrem na vozíku jsem doběhl k vagonu, v němž Ethan zmizel. Nehodlal jsem ho totiž nechat, aby mi zdrhnul. Stačilo, že předtím tak zbaběle zdrhnul z toho knihkupectví.
Poté, co jsem kufr vytáhl do vagonu, jsem se vydal uličkou. No, nemusel jsem kráčet daleko, protože Ethan očividně zabral hned první kupé. „Nazdar, kámo!“ houknul jsem nadšeně, rád, že ho zase vidím, když jsem bez varování strčil hlavu do kupéčka. „Máš tu volno? Máš, viď?“ zeptal jsem se, ale na odpověď jsem ani nečekal a nacpal jsem se k němu. (B1) Kufr jsem zvedl do zavazadlového prostoru nad našimi hlavami, přičemž v něm zacinkalo něco, co znělo jako klekánice, ale ve skutečnosti to byly lahváče. Ale pšt.
„Jak je? To je štígro, že jsem na tebe narazil, co?“ zazubil jsem se upřímně a bylo mi úplně fuk, že se Ethan možná pokouší číst.

_________________

A1

Patrick i letos přišel na nádraží v doprovodu pana Caydena, i když mu bylo naprosto jasné, že jakožto důvod návštěvy tohoto zlomečku kouzelnického světa je spíše upozaděn. Nevadilo mu to, po nešťastné události s bábi byl jen rád, že si tatík našel rozptýlení.
Což ho ovšem přivádělo na myšlenku, jestli teda letos konečně uvidí testrály, nebo co... docela se za to zastyděl, ale myslet na to nepřestal.
Unaveně zazíval a zalezl do prvního vagonu - bylo v něm obecně míň řevu a víc místa, nehledě na to, že byl nejblíž. Nástupiště sice nebylo úplně zaplněné, ale Patrick jel expresem dostkrát na to, aby věděl, jak to tu bude do hodiny, maximálně dvou (až tří?) vypadat.
Proto se urychleně rozloučil s rodičem, narval kufr do vlaku, stejně jako přepravku s chrápající Popelnicí, zabral majetnicky první kupé a pohroužil se do mikrospínku aspoň na čas, než se vlak rozjede a on se bude muset třeba zvednout a kontrolovat, že nikdo nevyskakuje z okýnek.

_________________

<<< Londýnské předměstí

Magda Scriversová se samým úlekem udržela na nohou. Nebýt objemného kufru, který za sebou táhla, byla by se již skácela na zem. Rychlým mrkáním se snažila zbavit se mžitek před očima, ale nakonec jen zavřela oči a rukama se pořádně opřela o kufr. Hlavně dýchat!
Ren stojící za maminkou naštěstí nejímala panika z faktu, že obě právě k smrti vyděšené naběhly na zeď.. A prošly. Naopak, přestože jí srdce divoce bušilo zrušením, nedokázala se nadšeným, okouzelným pohledem odtrhnout od zářivých barev Bradavického expresu. Den D byl tady! Byla by se nadšeně vrhla do vlaku, pryč od mudlovského života, mudlovských rodičů. Od nákupu v Příčné ulici se s kouzelnickým světem seznamovala jen skrze školní učebnice. Hltala snad každé slovo, každou kapitolu. Spousta užitečných faktů se jí samozřejmě brzy vykouřila z hlavy, a sám dívčin rozum odmítal uvěřit, že tam venku běhají draci. Ren se však třásla nedočkavostí. "Mami..?"
Magda hlasitě vydechla a opatrně si promnula obličej, aby si nesmazala kýčovité líčení. "Ano drahoušku, ano.." odpověděla dceři, a konečně otevřela oči. Pevně dívku chytla za paži, a pomalým krokem vykročila k vlaku, s bázlivým pohledem upřeným na kolemjdoucí divné lidi v černých pláštích. Sama Ren si nebyla úplně jistá tím, zda ji chce matka do školy Čar a kouzel pustit.
Na kraji nástupiště Magda nejistě zalapala do dechu, a opatrně předala dceři kufr. Dojemné loučení patřilo k zážitkům, které si Ren nikdy nechtěla připomínat. Nikdy si nepřipadala tak hloupě.


"Umm.. Ahoj." Dveřmi do kupé nakoukla lehce baculatější hlava s objemným nedbalým účesem kudrnatých vlasů. Reniny tváře v ten moment nekontrolovatelně zčervenaly. Zase..
Dívčina si opatrně přisunula kufr k sobě, a jednou rukou stiskla kraj dveří. Skoro cítila, jak se jí začíná třást hlas. Skoro jakoby čekala odmítnutí, ještě do kupé raději nevkročila. Na odmítnutí nakonec byla zvyklá.
"No, já.. Máte tu místo? Můžu k vám?" dokopala se k vyjádření, a hnedka si připadala o dosti odvážněji. Samozřejmě byla sakra nervózní, což jen umocňovalo její obvyklou stydlivost a sebevědomí vrhající se s jekotem ven z okna. Pro jistotu se široce usmála na obyvatele kupé, zřejmě stejně staré jako ona sama - s trochou štěstí snad i také předškoláky, aby si nepřipadala tak nemožně.

Julís sedí a kouká z okna, jako by snad mezi davy davů měla zahlédnout někoho, koho už zná, když jí vyruší známý hlas a hlavně ono čau. Když se otočí a spatří Romea, tedy sdílitele svého Shakespearovského prokletí, vesele se na něj zazubí. "Čáu!" pozdraví taky, odolá pokušení kluka oslovit jménem (co kdyby zrovna v tu chvíli někdo šel kolem a slyšel by to, že jo...) a konečně si taky normálně sedne, přičemž začne vrhat trochu nejisté pohledy na tu sovu*, jako by nevěděla, jestli to vydrží nebo ne. Poněvadž prostě z peří a chlupů se člověk nafoukne, udusí a umře. Ale třeba když bude sedět u okna, bude to všechno v pohodě. Jo, jasně, určitě.
"Nemůžu se dočkat," přizná se s nadšeným výrazem ve tváři, "a co ty? A kde máš vlastně ségru? Jsem myslela, že tě budou vaši nutit jet s ní, víš?" Nebyla by to Julí, aby nevychrlila další salvu všetečných otázek. O sestře si sice pamatuje jen matně, ale snad se nesekla a Howellsová ještě chodí do Bradavic. Kdyby totiž ne, byl by to děsně velkej trapas. Chvíli pak Žužu nic neříká, poněvadž se začne hrabat v malé kabelčičce, kterou dostala vloni k narozeninám od jedné tety, a hrabe se v ní tak dlouho, až vyloví obrovský pytlík gumových medvídků, její nutné zásoby na cestu. Bez okolků si jednoho nacpe do pusy a až pak jí dojde, že by třeba taky mohla Romeovi nabídnout nebo tak něco. "Dášši?" zašišlá, jak tak cumlá medvídka, a postrčí kamarádovi sáček, aby si jako nabídl.
Přibližně v tu chvíli do kupé nakoukne kudrnatá slečna. "Jasně, jen pojď, usměje se na Ren Žužu přátelsky.Samozřejmě předtím polkne toho gumídka. Ještě jí nezná, ale pozná. Jo. Na tom je cestování vlakem děsně super. A navíc nakonec stejně všichni jedou do Bradavic, že jo. Takže jsou na stejné lodi a není důvod k nevraživosti, že jo. Nikdy nevíte, kdo pro vás v budoucnu něco udělá. A třeba je ta holka taky z nějaké kouzelnické šlechtické rodiny, ačkoliv ji na to Julís ani náhodou netipuje. "Taky jedeš poprvé do Bradavic? A chceš medvídka?" přihrne se k chudákovi holce jako velká voda a strčí jí pod nos pytlík s bonbóny. Prostě hodlá působit přátelsky a ne, rozhodně ji ani nenapadne, že by slečnu mohla nějak děsit.

Mimo herně:
*Předpokládám, že Romís ji má s sebou v kupé...

_________________

<<< Mudlovský Londýn

Tak, jako loni v září provázela mladého Daniela Sherwooda k vlaku maminka a sestra, letos absolvoval tuto cestu nadaný houslista pouze s otcem. Pánové z Robinova lesa měli ovšem co dělat, aby společně pobrali veškerá Dannyho zavazadla - nešlo totiž jen o velký kufr s oblečením a učebnicemi a přepravku s Sherry, ale i futrály s hudebními nástroji, kterých se Mrzimor vzdát nemohl.
Připadalo mu to pomalu stejně neuvěřitelné jako když jel do prvního ročníku - stanul s pohledem upřneým na červenou lokomotivu připravenou k odjezdu na čas a na sto a více hlavý dav rodin s mladými kouzelníky. Vagony bradavického expresu už se začínaly plnit a Daniel si musel pospíšit, aby si on a veškeré jeho věci našli také kousek místa.
S tatínkem se rozloučil poměrně rychle, protože pan Sherwood nikdy nebyl příliš citově založený a Daniel sice byl, ale neuměl to pořádně dát najevo. Navíc, jeden rok v Bradavicích zvládl, neměl důvod bát se dalšího. Byl skoro dospělý mladý muž!
Teď jen doufal, že se mu podaří najít nějaké kamarády nebo alespoň spolužáky.

D3
Daniel Sherwood + jedno reservé

Daník byl nakonec rád, že je rád, a zaplul do jednoho z prázdných kupé v předposledním vagonu. Trvalo mu zhruba pět minut, než se se všemi těmi věcmi poskládal na sedadlo - kufr pod nohama, přepravku vedle sebe a nástroje v polici. Potom okýnkem vyhlédl ven a pohledem zakotvil na trochu zamračené tváři pana Sherwooda, který svého syna zpozoroval chvíli potom. Daník věděl, že na jeho tatínka je to všechno pořád trochu divné, a nevyčítal mu to. Vždyť ani on tomu s těmi kouzly tak docela nerozuměl!

_________________

Lenořina hrdost utrpěla jistý otřes, když blondýnka zjistila, že místo ní jmenovali prefekty zase někoho jiného. Ano, Bradavice skutečně upadaly, když už tam ani nikdo nerozeznal, komu by měl svěřit zodpovědnost, v čehož důsledku ona, Tinkerbellová, musela zase cestovat tou částí vlaku, kde byla šance na soukromí nebo nedejmerline klid téměř nulová. Každopádně i tak doufala, že se jí podaří setřást alespoň sestru. Měla ji ráda a tak, ale nehodlala s ní a jejími průpovídkami trávit celou cestu. Chtěla buď ticho, nebo někoho s názory a myšlenkami podobnými jí samotné. Což, jak si hořce uvědomovala, bylo v této škole už téměř nemožné přání.
Jako nádherný bělostný sněhový přízrak se protáhla mezi davy studentů do vagonu D, v němž minula nejprve nějakou nečistou zrzku, a začala hledat volné kupé. Chvíli procházela uličkou, než ke své úlevě objevila jedno kupé, které ještě bylo prázdné.


Zaplula do kupé a usadila se, posed jako pravá dáma, ačkoliv tu na ni neměl kdo koukat. Kdepak, přeci by nepřestala působit dokonale jen proto, že je momentálně v kupé sama! Její kočka Felicis se vyhoupla své paničce na klín, jako by ten mramor, z něhož se už zase Lenore zdála být vytesaná, nebyl vůbec nepohodlný, a spokojeně se schoulila do klubíčka. A tak v kupé seděla dokonalá krásná slečna, z níž jako by sálala do okolí nepochopitelná chladná aura, rovnající se jiskření sněhu na slunci, a jediná známka života, kterou projevovala, bylo občasné pohlazení hladkého kočičího kožíšku štíhlými prsty...

_________________