Aura se upřímně zasmála Flannovu objasnění run a zařekla se, že odteď na ně bude pohlížet přesně takhle, a třeba jí půjdou lépe. "Hlavně tam není taková zima. A taky v pralese určitě žije víc živočichů a tedy potencionální potravy. A vody je tam také dostatek, alespoň jsem to někde vyčetla," poznamenala správně havraspársky - nicméně pořád stejně tichým hlasem - ohledně výhor pralesa a mile se na Flanna usmála. "Myslíš, že opice v pralese kradou? Teoreticky by je to nemělo vůbec napadnout, když tam nechodí žádní turisté, nebo ne?" zajímala se poté, ale spíš ze zvědavosti, než že by se po tom hodlala nějak důkladněji pídit. I když totiž neměla ráda, když něco nevěděla, bez jistých vědomostí dokázala žít.
"Primusové jsou taky dva, kluk a holka," usmála se poté na bratra a pohladila Olivera po hlavě, protože se jí přesunul na klín. "Oni tam stejně jsou všichni takoví... aktivní," broukla poté ohledně Nebelvíru zamyšleně. S žádným Nebelvírským se blíže neznala, protože se jich většinou bála, a upřímně ji to zas tak moc nevadilo. Potřebovala klidné prostředí, a to bylo v přítomnosti rudé koleje poněkud nedostatkovým zbožím.
Flannova zmínka o neviditelných koních ji zaskočila stejně jako jejího bratra, protože při hodinách Péče ještě testrály nebrali, a Aurora byla celkově orientovaná spíš na pěkná a milá kouzelná zvířata, jako byli jednorožci. "To je ale strašně smutné," vydechla poté, a dle svraštěného obočí a psích oček ji to opravdu zarmoutilo. Vždyť jak museli být osamělí, když je skoro neviděl? Navíc je mohli spatřit jenom lidé, kteří spatřili něčí smrt, takže jim mohli třeba dělat útěchu, ale kdo dělal útěchu neviditelným koním? I když pokud byli jako normální koně, pak si nejspíš vystačili dost dobře sami. Což neměnilo nic na situaci, že to bylo od světa kruté. Souhlasně zamrkala na Septima. "Třeba se dobře schová...?" nadhodila s povzbudivým výrazem, jak se snažila vyřešit záhadu ohledně počínání Darrela Galla. Osobně ho sice neznala, ale měla dojem, že jeho jméno loni figurovalo v Nebelvírském týmu, vlastně si tím byla naprosto jistá, protože byl jedním ze dvou lidí, kteří mohli Septima sundat z koštěte, což se pro Auroru rovnalo noční můře.

Aurora se cestou k hradu znatelně uvolnila, protože jak svého brášku, tak Flanna měla ráda a cítila se s nimi v bezpečí, tím spíš, že letos si jí v síni nikdo všímat nebude, protože už si nebude muset na hlavu nandavat Moudrý klobouk a být celé síni na odiv. Ve vchodu se se stydlivým úsměvem rozloučila s Flannem a po boku Septima zamířila k havraspárskému stolu.

>>>

_________________

Flann nebyl odborníkem na inherentní zvyky primátů, ale to, co Aurora vydedukovala, mu přišlo poměrně logické. Byl by to možná i rozebral, ale účelem zlodějských opic bylo odlákat pozornost od tygrů, jedovatých pavouků a masožravých bakterií, takže pouze souhlasil.
Celá ta věc kolem primusů šla naprosto kolem něj, takže zbytek tiché cesty jenom co nejmíň divně koukal na Auroru a přemýšlel, jestli je to s testrály opravdu smutné nebo ne. Osobně by mu rozhodně nevadilo být občas neviditelný.
„Doufám, že bude bramborová kaše,“ pronesl nakonec lehce zasněně a úplně irelevantně, blá blá blá stejně to nikdo nečte a tadá!, hrad.

>>>

_________________

Sven souhlasně pokýval hlavou. „Lektvary jsou fajn. Když teda člověk není ve dvojici s mou sestrou – ne že bych ji neměl rád, ale na vaření lektvarů je moc zbrklá,“ vysvětlil. A radši nahlas nepřiznával, že být ve dvojici s Bree je pro něj utrpením. Opravdu by to mohlo vypadat, že ji nemá rád, což nebyla ani trošku pravda.
Když se Grace zeptala, co je hipogryf, Svenovi se potěšeně zablesklo v očích. Miloval chvíle, kdy mohl někomu něco vysvětlovat, obzvlášť něco, co věděl dokonale a co ho bavilo. „Hipogryf je napůl kůň a napůl orel. Má hlavu orla a zadek koně,“ vysvětlil, načež nalistoval v knize stránku, na které se vyskytoval reálně namalovaný pohyblivý obrázek. „Podívej,“ vybídl Grace a podal jí knížku. „Jsou to hrdá zvířata a ne všechny kouzelníky nechají, aby se k nim přiblížili, natož aby se na nich třeba svezli,“ pokračoval ve svém výkladu. „Musíš se před hipogryfem nejdřív uklonit, a když se taky ukloní, pustí tě pak k sobě.“ Sven se na chvilku odmlčel, aby si Grace mohla obrázek prohlédnout a klidně si i prolistovat knihu, načež se zase pousmál, tentokrát trošku zasněně. „Doufám, že je budeme brát na Péči. A že nám O’Shanley nějakého hipogryfa ukáže. Když vzal studenty do dračí rezervace, tohle by měla být maličkost,“ zauvažoval nahlas.
Na to, že vyrůstal s kouzly, Sven přikývl. „Tak trochu. Mamka to ale s kouzlením nikdy moc nepřehání, pořád se u nás dost věcí dělá po mudlovsku. Nedivím se, že jste si mysleli, že si z vás někdo utahuje – muselo to být zvláštní,“ pronesl chápavě a pousmál se.
To už vlak ale houkal a začal postupně zpomalovat. Za okny už bylo vidět předměstí Londýna. „Páni, vypadá to, že už jsme tu. Nějak rychle to uteklo,“ podotkl překvapeně. Když vlak úplně zastavil, Sven vstal, popadl Růžu a začervenal se. Uvědomil si, že si o něm musí Grace myslet, že je trouba, když s sebou všude tahá plyšáka. Ale co, nechat ho tu nemohl. „Tak děkuju za společnost, Grace. Třeba se uvidíme ještě v Londýně. Měj se hezky,“ rozloučil se s mladší spolužačkou, věnoval jí trošku rozpačitý úsměv, a pak se svými věcmi opustil kupé a následně i vlak.


Na nástupišti se pak našel se splašenou Bree, a společně s ní vyhledali rodiče, kteří už na ně čekali. Sven měl na krajíčku, když se s nimi objímal, protože se mu stýskalo, ačkoliv to nepřiznával. A byl rád, že je zase doma.
Jakmile se k nim dostaly jejich kufry, Sven se naposledy ohlédl k červené lokomotivě, pak vzal tátu za ruku, aby se mu neztratil, a vyrazil domů, na farmu.

>>

_________________

Jako obvykle, Maeve neměla sebemenší tušení, o čem to Ariana plácala, alespoň ze začátku. „Jako s Arsenem?“ povytáhla tázavě obočí. Usoudila tak jenom z toho Arianina divného „Ahoj, Arsene!“, navíc netušila, koho jiného by mohla mít blondýnka na mysli. Ne že by ji to tolik zajímalo. „Hej, já za to nemůžu, Meow,“ ušklíbla se pak, když na ni kočka mávla ocáskem. Kde byl vůbec Gizmo? Maeve se rozhlédla, ale protože kocoura nikde neviděla, jen laxně pokrčila rameny a otočila se zpět na Arianu. „No, kdyby náhodou čekala a byla ta koťata Gizmova, tak to poznáš hned… A někomu je snad strčíme… A já už fakt nechám toho zloducha kastrovat,“ rozhodla se zrzka, když se nad tím zamyslela. Pravděpodobně to tak bylo pro všechny nejlepší, hlavně pro Bradavice celkově, nebudou zaplaveny zombie koťaty.
Nad Arianiným argumentem, proč nejí čokoládu, Maeve zakroutila hlavou. „Já bych čokoládu mohla žrát na kila a stejně vypadám maximálně jako prkno s přibitýma lentilkama,“ zavrhla Zmijozelčin nápad, a když teda Ariana nechtěla nabízenou čokoládu v podobě čokoládových žabek, Maevka se do toho s pokrčením ramen pustila sama. „Každopádně kluci jsou divní. Nebo teda většina… Cassidy není.“ Poslední slova zahuhlala Maeve s plnou pusou, jako by snad ani nechtěla, aby ji Ariana slyšela. Po chvíli se opět ukázala, že Arianiny myšlenkové pochody může chápat snad jedině Ariana samotná. „Aldwinckle… jakože ten studený čumák, přísnej jak něco?“ ujistila se Maeve, jestli dobře slyšela, a při další otázce rychle zděšeně zavrtěla hlavou. „Vždyť je… no… eee… nesympatickej…“ zvolila posléze neutrální vyjádření, protože měla pocit, že kdyby na plnou hubu řekla, že jí přijde Aldwinckle ošklivý, zřejmě by to Ariana nenesla dobře a jejich zvláštní přátelství by se brzy dobralo konce. „Ale teda jestli tobě to tak nepřijde, tak dobrý pro tebe… Mně se líbí ten nový praktikant Kouzelných formulí… Turner… totiž, myslela jsem to tak, že je sympaťák,“ zamumlala Maeve a radši rychle vykoukla z okna, asi aby odvedla pozornost od červenajících se tváří. „A ne, Ezru jsem neviděla,“ dodala ještě, než si radši zacpala pusu zbytkem čokoládové žabky.

Zbytek cesty pravděpodobně strávila různou obranou proti dalším nesmyslným nařčením, případně diskutováním o jejich kočkách, případně drbáním různých profesorů, všechno podle Arianina přání, ačkoliv Maeve si tu cestu vlastně docela i užívala a bylo jí líto, že brzy začal vlak brzdit a přibližovat se k nádraží King’s Cross, kde nakonec Maevka vyskočila na nohy. „Tak si užij prázdniny a snad se uvidíme, když ne, tak až ve škole. Můžu ti kdyžtak napsat dopis?“ optala se už ve dveřích, ale pak s hlasitým „Ahoooj!“ zamířila davem studentů na nástupiště – cestou se loučila s ostatními známými, takže jí to možná trošku trvalo – kde už na ni čekali rodiče, se kterými se zrzka náležitě přivítala a pak se s nimi vydala domů.

>>>

_________________

A3

"U Merlina, ne v pravým slova smyslu," prohlásila Ginger, načež zamyšleně nakrčila nosík, jak přemýšlela, jak to Patrickovi zkusit vysvětlit. On hrál podle pravidel a sám odznak nosil, takže předpokládala, že na to bude mít zcela odlišný názor. "Prostě... nevim, přijde mi, jako by na mě skrz vás pořád koukal školní řád a Baneová, a to neni zrovna příjemný, chápeš?" nadhodila a se smířlivým úšklebkem pokrčila rameny. Ohledně alkoholu už jenom přimhouřila oči, když patrick použil to divné slovo na P, ale protože hned pokračoval dál, ani neměla čas bez uvažování plácnout dotaz, co že to znamená. Nemusel si o ní přeci myslet, že je totálně hloupá - prostě jenom neznala pár super-sofistikovaných slov, no! Když domluvil o destilátech, Ginger se na tváři objevil přezíravý úsměv, protože Patrick jí neúmyslně vnuknul nápady, ale nic už na to neříkala.
"Ou," protáhla poté, když jí Patrick popsal Tessino neštěstí, načež prohlásila: "Tak další akce se rozhodně musim účastnit!" Protože hej, jestli tam byla jedovatá zvěř a smrtelné nebezpečí, v Gingeriných očích to vypadalo ještě lépe než čokoládový dort.
"A ne jenom jednoho! To by člověk nečekal, co? Že letošní Havraspáři budou horší než naše omladina..." řekla poté a pobaveně se zasmála, "Ale řekla bych, že konkrétně myslíš Harta. Prej dokonce někomu vyhrožoval, že příští rok bude v týmu," dodala s pobaveným úšklebkem.
"Jo, jasný," oddechla si Ginger, protože na tátovu 'malou sbírku' nebyla úplně hrdá a veřejně se jí rozhodně nechlubila. Hlavně se tak trochu obávala, jaký pohled se jí naskytne letos, až s ním bude trávit týden dva, protože když měl teď dům vlastně volný celý, jistě se tam těch šílených sov vešlo ještě víc než předtím... Ginger se samovolně malinko otřásla a radši zase věnovala svou pozornost Patrickovi. "K čemu by ti byl?" zeptala se ohledně losů a pobaveně protočila očima, ale vážně to nemyslela ve zlém. Patrick jí byl sympatičtější, než by kdy řekla, že kluk jako on být může.
"Chuděrko..." broukla Gí soustrastně ke kočce, a byla dost ráda, že zvířecí myšlenky neslyší, a že kočka je právě zaměstnaná oblizováním Patrickovy ruky. "A ještě sovy," připomenula chlapci s pobaveným úšklebkem, protože se nestávalo často, že by chytrolínům jako byl Patrick něco vypadlo, každopádně si ho kvůli tomu kupodivu nedobírala, ani se nad tím nepozastavovala. "A těžko říct. Prej kvůli tomu, že maj návaznost na magii nebo co, ale podle mě to někdo geniálně rozhodl nad sklenkou ohnivý whiskey," pokrčila rameny.
A ani se nenadáli a vlak vjel do Londýna. Ginger se sama dost divila, že tentokrát ani neusnula, ale ještě víc se divila, že se zvládla Patricka nezeptat, proč se sakra kamarádí s někým takovým, jako byla Riley Butlerová, když on je ve skutečnosti vlastně dost fajn. "No, já jdu ještě najít ty dva nevděčníky, co si říkají kamarádi, než mi stihnou zdrhnout," prohlásila a vyskočila na nohy. "Tak se měj a užij si prázdniny. Třeba se někdy potkáme na Příčný," usmála se na Patricka a ještě naposledy si pobaveně prohlédla jeho kočku, než se vydala na chodbu.

Chodba, kde ještě bude le drama, olé olé...

_________________

Ezra strávil väčšinu cesty pri okienku na chodbe. Ginger mu niekam ušla a keďže ju nenašiel, predpokladal, že sa zašila v prefektskom vagóne, kam on, samozrejme, nemohol. Milé od nej. Väčšina vlaku bola obsadená a tak sa rozhodol, že sa nebude nikomu vnucovať a odstojí si to na chodbičke. Oblečenú mal bielu košeľu s krátkym rukávom a hnedočierne kockované šortky s hnedými poltopánkami.
Ezra sa chcel pred zastavením vlaku ešte rozlúčiť s pár kamarátmi a tak keď zbadal, že sa vlak pomaly blíži k Londýnu, rozhodol sa najprv zaskočiť za Maevkou do kupé, kde ju pred tým videl vchádzať a predpokladal, že tam ešte bude. Maevka však stihla medzičasom odísť a tak keď Ezra otvoril dvere kupé a vošiel dnu, zistil, že sa tam nenachádza Maeve, ale Ariana. Ariana! Ezra zostal zarazene stáť vo dverách a svoj zrak upieral na Arianu. Boli v kupé samy a školský rok sa skončil a hoci bol Ezra na ňu ešte stále nahnevaný, chýbala mu a možno s tým chcel niečo spraviť. "Ariana. Ahoj..." povedal a neisto na ňu pozrel, dvere však nechal otvorené a prešiel do kupéčka, aby sa s ňou nemusel baviť z chodby. "Nebola tu Maevka? Prisahám, že som ju sem videl í...." a vtedy sa to stalo. Ezra stál nad Arianou a už sa pomaly skláňal, že sa posadí naproti nej, no zrovna vtedy vlak začal brzdiť a keďže chlapec to nečakal, brzdiaci vlak ho doslova postrčil dopredu. Zapotácal sa a aby nespadol úplne, natiahol pred seba ruky, aby sa zaprel o náprotivné sedadlo, to Arianiné. Problém bol však v tom, že Ezra padal tak rýchlo, že nemal šancu naviesť svoje ruky do bezpečia a tak sa stalo, že ľavou rukou sa síce zaprel o sedadlo vedľa Arianinej hlavy, tou druhou však ne/šťastne pristál na na kamarátkinom stehne. Horšie však bolo, že si Ezra hneď neuvedomil, kde sa jeho ruka nachádza. Jeho zrak totiž upútal nebezpečne blízky výhľad do Arianinho výstrihu. Mal v ňom takmer strčený nos. "No do ..." zalapal po dychu neschopný vysloviť niečo zmysluplné. Jeho mužský mozog zostal v tej sekunde absolútne vygumovaný a jediné, čo bol schopný vnímať, bol ten výhľad pod sebou. V tom okamihu mu hlavou preletelo len to, že sa asi na Darrela nemal vtedy tak veľmi hnevať, keď ako zhypnotizovaný čumel na premenku Ariane do výstrihu. Zdalo sa, že voči tomuto musí byť asi každý chlap bezbranný. Ezra momentálne bol a to mu ešte nedošlo, kde leží jeho pravá ruka.

| +

Mimo herně:
"Milý deníčku, dnešek byl nejlepší den mého života. S láskou, Ezra." (-Ginger v konverzácii Vlako Dráma!)

_________________

Zvědavě poslouchal vysvětlování o Jane mamince a proč vlastně nezapadá do měřítka čistokrevných, což hned vzápětí pochopil a soustrastně se zamračil. Tomuhle nadobro rozuměl a vážně nechápal, proč měli čistokrevní potřebu zavrhovat členy své rodiny, když se zamilovali do někoho, kdo magií neoplýval. U Gallových se naštěstí tohle v životě nestalo, ti byli příliš hrdí a důležití, než aby se starali o mudly a zabývali se jimi jinak, než že je považovali za špínu společnosti a neskrytě jimi opovrhovali. "Takže je tvůj taťka mudla," zkonstatoval po chvíli ticha a pobaveně se usmál.
"Fuuuj, pepř, to musí být nechutný!" ošil se hned vzápětí, jelikož to muselo být rozhodně horší, než citrón, i když ani ten neměl zrovna dobrou chuť a aby se o tom Jane přesvědčila, s pobaveným úšklebkem zalovil v pytlíku a podal Jane fazolku, která dle jeho mínění měla být citronová. "To by měl být on," uculoval se, když ji fazolku opatrně podával a sledoval, jak se asi bude tvářit, až zjistí, že to je vážně ostrá, řezavá, kyselá citrónová chuť. "Právě že náhodou ne, chutná to fakt dobře, chceš to zkusit?" zazubil se a nabídl ji pytlík, ať si klidně nabere celou dlaň a vyzkouší to.
Chvíli potom, co si z něho dělala srandu, na ní mlčky koukal a culil se od ucha k uchu, než potřásl hlavou a rozesmál se. "Tak to beru, ale dej si na fouscích záležet," zaculil se spokojeně a po zádech se svezl na sedačku, aby si opravdu podložil polštářem hlavu a zavřel oči. Netrvalo mu to dlouho a do mělkého polospánku se dostal ihned, možná by spal i dál, ale skřípění brzd a hluk v uličce ho přeci jen vzbudil. Nespokojeně pozvedl hlavu, aby se pohledem z okénka ujistil, že už opravdu dorazili do Londýna, a když spatřil nástupiště plné lidí, zamračeně si zase lehl zpět. "Vůbec se mi nechce domů, ty jo, a to vy jdete ještě na ty nákupy, co?" brblal ospale směrem k Jane, než se začal pomalu zvedat. Protáhl se a prokřupal si záda, než se pomalu zvedl ze sedačky a vrátil Jane polštář. "Nechceš pomoc s věcmi?" nabídl se.

Když se dostali před vlak, ať už tak, že Darrel Jane pomohl s kufrem, nebo ne, s drobnou obavou v očích se rozhlédl po hemžících se lidech. "Asi taky budeš hledat rodiče, co? Já ty své nikde nevidím, budu to tu muset projít, tak si napíšeme?" stočil k ní zvědavě tvář s povytaženým obočím, když se na chvíli donutil zadívat na ní a nehledat rodiče v davu. "Tak se měj, hezký prázdniny a užij si nákupy," usmál se na ní ještě zářivě, než se pomalu vydal nádražím a táhl za sebou svůj kufr, na němž se lesklo vyryté Darrelovo jméno. Prošel nástupiště skoro celé, tam i zpět i s tím těžkým kufrem, ale rodiče nikde nenašel. Většinou čekali na tom jednom a tom samém místě, aby se tam nemuseli zbytečně nahánět, když tam bylo plno kouzelníků, ale tentokrát na onom místě nestáli a Darrel si naivně myslel, že zkrátka čekají někde jinde. Určitě tu někde jsou, přemýšlel nad tím a zděšeně si uvědomoval, že teď by dal cokoli za to, aby tu někde byli. Jenže nástupiště se pomalu vyprazdňovalo, kouzelníci odcházeli a pokud Darrela zahlédl někdo se spolužáků a chtěl se s ním rozloučit, nebránil se, a až když se nástupiště úplně vyprázdnilo, Darrelovi došlo, že rodiče pro něho prostě nepřišli. Nemohl se cítit rozporuplněji, netěšil se na ně a ani se mu po nich nestýskalo, ale fakt nevěděl, jak se teď má dostat domů... a tak si sedl na lavičku, vytáhl cigaretu a ještě chvíli počkal, kdyby se náhodou zpozdili, než se loudavým krokem vydal někam pryč, zatímco ho celou dobu pozoroval Ethan Gall, jenž postával úplně vzadu s rukami v kapsách luxusního kabátu a znechuceně se šklebil.

>>

_________________

„Moc nespím,“ podotknul jsem neurčitě. Určitě jsem nemusel Arsenovi vyprávět celý příběh, na který jsem teď radši ani moc nemyslel ve strachu, že to udělám horším. „A když moc nespím, tak jsem ráno jako přejetý parním válcem. Kafe je tak nějak jediné východisko, abych pravdu řekl,“ pokrčil jsem nakonec rameny. „Budu doufat, že do NKÚ někdo vynalezne silnější materiál. Třeba nějakej lektvar. Nechceš se toho ujmout? Kdyby se ti to povedlo, možná bys nemusel dělat ani OVCE a nechali by tě vyjít ze školy jako celebritu.“ V tuhle chvíli jsem si sám nebyl jistý, jestli jsem mluvil vážně, nebo jsem se proměnil v sarkasmus tak čirý, že už jsem ani nepoznával rozdíly.
Arsen nelenil a rychle mě ujistil o tom, že když ho naháněl vlkodlak, ani ho nenapadlo se k němu otáčet zády, což podal jako zprávu nad slunce jasnou. Já si zas tak jistý nebyl. Kdyby ta obluda chtěla sežrat mě, asi bych se otočil na patě a zdrhal co nejrychleji dopryč, protože pozadu se utíká děsně blbě. Vím to, zkoušel jsem to, přerazil jsem se o bednu s potlouky, nikdy víc. „No, tak aspoň že tak,“ komentoval jsem s mírným ulehčením v hlasu, „a ty sebou moc nemel, ještě ty rány postoprčíš, neříkal jsem ti to už dneska jednou?“ Arsen vypadal, jako by měl vyletět z kůže, a to jsem toho zas tak moc nedělal.
Když ale kamarád konečně pochopil a začal se zvedat, aby mi teda to kousnutí ukázal, byl jsem výjimečně ticho. Na Arsenovi bylo poznat, že není nijak nadšený, a já nechtěl přilévat oleje do ohně. Fascinovaně jsem pozoroval, jak z poraněného ramene smotává obvazy, aby se pod pruhy bílé látky nakonec objevil… no. Zmateně jsem nakrčil obočí, abych se nakonec ve vší naivitě nechápavě otočil ke Quinnovi. „Jseš si jistej, že to nebyla Riley?“
Zvídavě jsem okukoval Arsena, tedy konkrétně jeho rameno, a všechno by bylo v pohodě, kdyby v tu chvíli nezarachotila na chodbě kolečka a do našeho zorného pole nevjela paní s vozíkem. Kdybych řekl, že jsem v tu chvíli prodělal menší srdeční kolaps, byla by to pravda. Nedbaje na to, že Arsenův cuc… kousnutí ještě nebylo pořádně zahojené, jsem drapnul do hrstí lem jeho stále ještě rozepnuté košile a přetáhnul ji přes ránu tak, aby na ni nebylo vidět. Bohužel mě to nechávalo v pozici, která bez kontextu musela působit minimálně zajímavě.
Paní vytřeštila oči a zamrkala. Pootevřela pusu. Zase ji zavřela. Já na ní zíral jako srnka chycená v reflektorech auta. Vozík znovu zarachotil, když se stařenka dala na taktický ústup, a zřejmě rozdýchávala, čeho právě byla svědkem. Stísněně jsem pohlédnul na Quinna. „No, kámo, jsme v hajzlu.“

_________________

" Ale to vůbec nevadí, aspoň si užijem sladkého ne ?" usmála se na Edmunda Winifred a vzala si ještě jednu sladkou fazolku - teď již se značnou důvěrou v to, co jí. Fazolka, kterou snědla byla jahodová , takže si na ní pochutnala snad ještě víc než na té předchozí, protože jahody byly její oblíbené ovoce.
" Pozdě můžeš přijít jen na hodinu, na hostinu nejde přijít pozdě, tu už jde jen zmeškat a to se ti nepovedlo, takže je vše v pořádku!" zvolala s úsměvem , když si všimla, jak provinile se tváří. Nemohla ho zkrátka nechat v nesnázích, protože když už si někoho oblíbila tak mu přece nemohla říkat škaredé věci ne ? A on navíc poslouchal Beatles, což z něj dělalo úžasňáka každým coulem.
"Nene, nemyslím havraspár, myslím ten spolek" zarazila ho uprostřed věty, což nebylo příliš slušné, nicméně si nemohla pomoct a mluvila spíše o tom, co chtěla vědět než o tom, co začal on. To nebylo nijak pěkné a také si to uvědomila, ale cesta zpátky a tak se už jen omluvně usmála.
" Šok ? To si dokážu představit, my se ségrou taky dlouho nevěděly o kouzlení, ale jakmile poslali bráškovi dopis, tak nám to řekli a byli jsme vzrušením celý bez sebe!" řekla s úsměvem Winifred a vzala si od něj papírek, spěšně si ho pročetla a kývla.
"Ráda ti pošlu dopis." řekla ještě a poté co provedli pár kouzel, uviděli, jak rázem se blíží nástupiště nástupiště devět a tři čtvrtě. Winifred netrvalo dlouho, než se ozvala.
" Koukej, to už jsme tady." špitla trochu smutně. To znamenalo, že už nebude moct dělat další kouzla. Aaaa, musí aspoň navštívit příčnou, jinak by jí kouzla moc chyběla.
" pomůžeš mi ještě s tím kufrem ? " optala se a stoupla si, aby Edmundovi s kufrem pomohla, však copak by se mohlo stát, kdyby na něj spadl? No , to by si neodpustila!

_________________

| +