Téměř hrobové ticho odsouhlasené jak mnou, tak Flannem občas naruší nějaká otázka, či odpověď na ni a někdy si říkám, proč to tak není u všech lidí. Jednoduchý systém. Zeptáš se, dostaneš odpověď, a zase mlčíš. Když tě pak napadne něco dalšího, tak to řekneš, počkáš na odpověď, a je pokoj. Ízy. Chápete, žádný konflikty ani tak, s tímhle systémem by se lidi nemuseli tolik hádat, takže by tolik nehlučeli, takže by lidi jako já, nebo možná i Flann, mohli prostě jen klidně proplout životem a tečka. No nevadí, kde že jsme to byli... "Aha. No prej to stejně stálo za houby." Pokrčím rameny, ale těžko říct, jestli víc uklidňuju Flanna, že o nic nepřišel, nebo sebe. Přece jen... a nebo ne. Nebudu přemýšlet. Už nebudu přemýšlet, protože vždycky dojdu k nějakému divnému závěru a o to fakt nestojím.
Následně mi z nějakého divného důvodu přijde slovo zrakvil tak vtipné, že se nad tím musím dokonce uculit. "Bylo by to fajn, no." Přikývnu s jistou radostí v hlase, jako bych měla za to, že cokoliv Flann řekne, to je pravda, takže Ben opravdu někde zrakvil nebo tak něco, prostě že už mou úžasnou osobnost nebude ohrožovat na hřišti. Jo, samozřejmě, ostatní týmy mají taky odrážeče, nebo co že on to vlastně je, ale ne tak dobrý. Třeba Darrel? Sejmul ten někdy někoho? Pochybuju. A pokud ano, určitě jsem to nebyla já, nebo já vlastně nevím, to je fuk. Chvíli pohledem sleduju Flanna, jak úzkostlivě vyhlíží pravděpodobně nějakou holku, než se tam nějakým záhadným způsobem, dřív, než stihnu odmítnout Flannův sendvič, první zjeví Jane, pak odejde, pak se zjeví Jane a s ní i ďábel v červeném. Tedy Darrel. Agh. "Zbláznila ses, Edwardsová!" Vyjedu na ni okamžitě. Na ten Kamelot se Flanna zeptám později, mám takovej pocit, že vím, proč ho tu přitáhla. Teda ona mi to předtím tuším řekla, někde mezi tím, kdy se omluvila a tím, kde vypadla naštvaně z kupé. "Chcíp..." Zamručím fakt hodně potichu, přemlouvajíc se, abych neřekla něco hnusnýho, nemusím přece vyvolávat hádky a tak dále hned první den, přímo ve vlaku, jako jsem to tuším udělala v prváku. A vůbec, ani to nedořeknu, takže není jasný, jestli to myslím tak, že má on chcípnout nebo já chcípnout. V tuhle chvíli bych nejraději chcípla já, ale myslím, že by mě Patrick jakožto kapitán týmu zabil za to, že se mu zabil chytač… jestli tohle vůbec dává smysl. "Odejdi." Vypadne ze mě trochu hlasitěji, ale přes to přiškrceně, je dost vidět, že se musím sakra přemlouvat, abych neřekla něco ještě horšího, než chcípni. Místo toho, abych mu nadávala, prostě se zase podívám skrze něj, jako kdyby mě i ta sedačka na které sedí zajímala více – což je v podstatě pravda – a pak pohledem přejedu k Jane, pokud se tedy ještě/už poflakuje v kupé. "Co máš za problém? Zase mě jdeš urážet, nebo jako co? Protože rušíš mě a Flanna v dost zajímavém rozhovoru." Ošklivě se na ni podívám. Očkem těknu k Flannovi, který ale očividně vůbec nejeví zájem o to, míchat se do mých věcí. Což je jen a jen dobře, alespoň někdo se tady chová jako kamarád a ne jako potřeštěná puberťačka, která do kupé tahá kluka, kterej může úplně za všechno špatný, co se děje. Normálně bych mu přisoudila i třetí světovou, kdyby byla. V mých očích tenhle Gall může i za mrtvé nosorožce, mouchy a motýlky. A nikdo mi nenakecá, že ne. O chvíli později se tam přižene Olssonová. A to je prostě na mě až moc. Vážně, proč si nemůžou najít jiný kupéčko, kde by oxidovali, ne prostě dva lidi na celé škole, které nenávidím ze všech nejvíc - teda jako svým způsobem... to je fuk, no - se nasáčkujou zrovna ke mě. S hlasitým zachrčením se prudce zvednu. "Víte co, jděte chcípnou oba. A vlastně i ty Jane, tohle je tvoje vina." Prohlásím očividně podrážděně, vrhnu jeden omluvný pohled na Flanna, jakože je mi líto, že ho tam nechávám ve společnosti zrzaté mrchy, nebelvírského idiota a blondýně, která je asi fakt blbá. A to jsem měla předtím dobrou náladu! Proč, Salazare, proč!
Poberu si rychle věci, s ignorantským žduchnutým do Darrelových nohou a následně i do Ginger, jako bych tam ani jednoho vůbec neviděla, vyjdu ven z kupé a projdu chodbou, možná až do vedlejšího vagonu, fakt nevím, prostě jdu. Hodně, hodně dopředu, nakonec najdu volné kupé kdesi v předu, do kterého se svalím a naposledy prudce vydechnu. Nezapomenu za sebou samozřejmě prudce a hlasitě třísknout dveřmi, že. Bytostně nenávidím, když mě někdo rozčílí už jen tím, že se někde objeví a ještě víc mi vadí, když mě ta osoba donutí říct něco jako chcípni. To je pod moji úroveň, no teď už jsem v klidu, jen jsem tam tak trochu nechala Meow (která se v tom kupé právě válí na zemi a občas packou máchne zuřivě po Darrelovi). Ale ona se najde.

_________________

,, Máš fakt krásnou sovu Summer."řekla a koukla na sovu. Seděla strnule v kleci a sledovala náš rozhovor. ,,Ale Elvíra je taky krásná sova." dodala spěšně aby to neznělo nezdvořile. ,,Já mám kočku Vivien" řekla a ukázala na svůj svetr u kterého byla klec. Byla v kleci kočka která vypadala že chce jen spát a její oči říkali mluvte potichu. ,,Já nechtěla jí v kleci ale to víte mamka"chudák kočka pomyslela si. Ophelie zrovna kousla do fazolky která připomínala koprovou omáčku. Nejradši by jí hned vyplivla ale byly tu holky a zdálo se jí to nezdvořilé. Zapila to čajem který nebyl o nic víc lepší. ,, Já se těším na hodiny létání. Hrozně moc bude to super" řekla a představila si jak letí na koštěti a vlasy jí rozfoukává vítr. To že měla strach z výšek už byla jen drobnost. Bradavice budou celé super. Hrozně se těšila a doufala že buď s Evelin nebo s Summer bude na koleji. Vykoukla z okna a pozorovala krajinu a říkala si jaký to je super být nezávislá na rodičích. Všechno si opakovala v bodech co se bude dít. Za prví vyjde z vlaku a pojede na lodičkách k hradu. V druhém bodě je zařadí do kolejí. A ve třetím bodě se bude pilně učit. Neznělo to tak dobře jak si myslela. Ale těšila se do Bradavic. Myslela si že jí v žilách proudí strach z neznámého a měla pravdu. ,,A jakou máš ty hůlku Summer ?" zeptala se zvědavě přála si ať má taky s vlasem víly. Každého kouzelníka kterého znala se ptala na hůlku a ani jeden neměl s vílou. Připadala si jiná když nemá to samé co ostatní. ,, Jo a teď ti podám zásadní otázky. Oblíbená barva, máš ráda famfrpál a oblíbené jídlo a zvíře. Našpulila uši aby co nejlíp slyšela a koukla na Summer.

„Dobře, budu počítat s tím, že pokud bych se měla stát paní Roseovou, budeš můj hrdina a zachráníš mě,“ zasmála se Addy pobaveně, ačkoliv v danou chvíli by jí asi moc do smíchu nebylo. Jejím jediným štěstím bylo, že Roseovi by se nesnížili k tomu, aby svého prominentního a příšerného synáčka oženili za cácoru z Nebelvíru, která by svým vzezřením děsila nejen případné účastníky čaje o páté, ale i všechny zahradní trpaslíky.
Jakmile ji Charlie obvinil z toho, že je romantička, hrklo v ní a zavrtěla hlavou. Pak se zatvářila, že je nad věcí a že ty řeči vážně byly jen nadnesené tlachání. Žádná pravda. Ani trochu. „Dělala jsem si legraci, Charlie, samozřejmě, že nejsem romantička. Vypadám snad jako romantička? Rozhodně bych nechtěla dopadnout jako Triss,“ ale ano, chtěla, „takže… žádná romantika. Ne.“ zavrtěla ještě jednou demonstrativně hlavou a vlastně jí vrtěla po celou dobu, co ta slova pronášela. Romantika, jak absurdní!
Shromažďování výbavy pro cestovatele znělo jako dobrý plán pro začátek a Addy k němu měla ještě pár připomínek. „Vlastně bychom mohli zkusit v knihovně najít nějaké cestovatelské příručky a mapy, abychom zjistili, kam bychom rádi. Určitě je spousta kouzelnických památek a magických míst, která by stála za návštěvu. Bude to chtít trochu víc přípravy, ale máme na to dva roky! Sestavíme plán, uděláme OVCE, vezmem batoh a hurá fuč. Žádné večírky a svatby!“ Addy to prostě viděla jasně. A ještě jasněji, když bude mít takovou společnost v podobě Charlieho, protože ve dvou se to vždycky líp táhne.
Charlieho protahování zanechalo Dorku v mírných rozpacích, ale dařilo se jí to úspěšně skrývat za cucání bonbonu. „Kdokoliv, ne? V Mrzimoru je spousta přátelských a ochotných lidí, co by tě nenechali trpět hlady. Tedy možná kromě Donny, ale ta měla třeba jen špatný den v tom zmrzlinářství. Já ji zas tak dobře neznám, to už spíš její sestru. A ta do mě takhle nerýpe a nemyslí si, že jsem suchar a pako.“ Ušklíbla se Addy nespokojeně. Tohle ji totiž ještě pořád žralo. Jenže to už se stočil hovor k fóbiím. „Já mám poslední dobou pocit, že klobouk už nepřihlíží ani k povaze a cucá si ty koleje z prstu. Hlavně vůbec nemyslí na to, že do koleje hodí někoho, koho tam ostatní musí trpět, i když by si zasloužil naprosto vlastní kolej,“ prohlásila zamyšleně nemaje na mysli nikoho konkrétního, i když by jí možná nedalo moc práce na někoho přijít, kdyby se jen trochu zamyslela. Pořád tu byl Florence. „A tys to pod zemí přežil, Charlie, zasloužíš si sušenku. Asi se ujmu tvých druhých svačin a večeří, když se k tomu nikdo mrzimorský nemá,“ konstatovala nakonec a věnovala Charliemu široký úsměv.
„Dobrá tedy, pojedeme nejdřív na Island. Domluveno.“ Natáhla k němu Addy svou ruku očekávajíc stvrzující stisk, aby posvětili svou dohodu. To, že se při tom mohla Charlieho vlastně beztrestně dotknout, byl bonus. Ne, že by ji to nějak lákalo. Ne. Kdo vůbec začal uvažovat nad tím, že by mohlo?

_________________

Charlie se pobaveně zazubil a přikývl. „S tím klidně počítej. Ale myslím, že nehrozí, že by ses měla stát paní Roseovou – bez urážky,“ pronesl s pokrčením ramen. Roseovi určitě měli v záloze spoustu nápadnic, které vypadaly… no, reprezentativněji. Charlie dost dobře nechápal, proč nikdo nevidí, že je Dorka ve skutečnosti krásná. Jasně, sice se svým vzhledem trošku odlišovala od ostatních, ale o to půvabnější byla. Aspoň podle něj. Ale ne že by se mu líbila, to ne. Kdepak.
Když se začala pokoušet vymluvit mu, že je romantička, Charliemu vystoupalo obočí na čelo a v očích mu pobaveně zajiskřilo. Merlinví proč jí to najednou příliš nevěřil. Když totiž předtím mluvila o kytkách a svíčkách a všech těch romantických serepetičkách, říkala to vážně, ne ve srandě. Charlie to poznal. „Kdybys nekecala, Greyburnová…,“ popíchl jí s nebezpečnými záblesky v očích a rty se mu zvlnily do úsměvu. Dobře se bavil.
Na její návrh, že by v knihovně mohli najít nějaké cestovatelské příručky a vymyslet, kam tedy vyrazí, souhlasně pokýval hlavou. „Tak jo! Někdy spolu zalezem do knihovny a projdeme všechny možné příručky a cestopisy. To zní fajn,“ pousmál se. „Za dva roky to zvládneme naplánovat precizně, o tom vůbec nepochybuju. Ale když nám ty přípravy budou trvat tak dlouho, tak potom musíme vyrazit, ať se děje, co se děje. Fakt by mě štvalo, kdybych strávil dva roky v knihovně zbytečně.“ Charlie měl pořád trošku obavy, co mu na to řeknou rodiče, ale na druhou stranu bude tou dobou už dospělý a oni ho nemohou držet pod svým drobnohledem věčně.
„Jo, ale ne všichni Mrzimorští jsou takoví,“ prohodil a pokrčil rameny. „Já vlastně neznám moc dobře ani jednu z Osbornových,“ přiznal vzápětí. „Ale Donna se fakt nechovala jako typická Mrzimorka. On ten klóbrc možná fakt začíná senilnět.“ Charlie se pobaveně ušklíbl, poposedl na sedačce a vzápětí se uvelebil o něco pohodlněji. „No já jsem zvědavej, koho k nám letos hodí. Pokud vůbec někoho – loni to žádná sláva nebyla,“ podotkl Charlie zvědavě a při svých posledních slovech se nepatrně ušklíbl. „To víš, já jsem děsně přizpůsobivej člověk,“ zazubil se, když Dorka zmínila, že pod zemí přežil a že si zaslouží sušenku. „Tak jo, Addy, beru tě za slovo,“ zamrkal na ni vzápětí jako andílek a nevinně se uculil. Kdo by nechtěl nějakou tu druhou svačinku, že?
Když mu Dorka odsouhlasila Island, Charliemu zazářily oči a široce se usmál. „Výborně,“ brouknul a natáhl k ní ruku, aby stiskl její pravačku. Srdce mu přitom možná poskočilo trošku rychleji, ale Charlie to připsal vzrušující představě cestování.

_________________

"Nic zvláštního," pohlédla jsem na Evelin "Snažím se oblékat tak nějak normálně a zároveň hezky, třeba zvonáče bych na sebe nevzala. Možná si to myslím jen já, ale jsou neprosto otřesné. Teď už mi zbývá jen doufat, že holky je nemají v oblibě stejně jako já.
"Díky, je tak trochu blázen, ale jak jsem vešla do obchodu naprosto jsem podlehla jeho kouzlu." Bylo to divné. Mamka z mého výběru asi nebyla zrovna nadšená. Myslím, že pro mě chtěla spíš majestátně vyhlížející zvíře. Proto se taky jmenuje Ed. To jméno mi přijde hezké a zároveň tak trochu "tydýtoidní". A kdyby se náhodou zjistilo, že uvnitř je úplně jiný, jeho jméno bych přeměnila na Edmund. "Ta je krásná," usmála jsem se na Elvírku a po té se otočila k Feely "Vivien je taky moc pěkná." Řekla jsem a natáhla se ke kočce, abych ji pohladila. "Jo těším." Vytáhla jsem hůlku a začala si jí prohlížet "Je z olšového dřeva, jádro tvoří pero ptáka fénixe, 11 a tři čtvrtě palce dlouhá a je ohebná. Jakou máte vy?
Uvolnila jsem se a zhluboka se nadechla. Feely na mě vysypala několik otázek. Připadala jsem si jako celebrita. "No... mám ráda všechny barvy, famfrpál je celkem fajn a jídlo... já opravdu nevím sním skoro všechno ať už je to sladké, slané, kyselé nebo pálivé. Zvíře? Sakra Feely nemůžeš se mě ptát na takovéhle věci." Řekla jsem s úsměvem na tváři. "Radši mi pověz něco o sobě. Jen mluv." pobídla jsem jí nadšeně.
Do kupé vešla stará paní s vozíkem plným kouzelných sladkostí. "Dáte si něco, milánkové?" zeptala se. Podívala jsem se na Feely, na Evelin a pak zpět na tu starou paní. "Dobrý den. Já bych si dala dvoje čokoládové žabky a dvoje karamelky." Rozhodla jsem se, podala paní peníze a převzala od ní sladkosti.

_________________

Když Daník slyšel, že do Bradavic dojedou až někdy k večeru, trochu znejistěl. To pojedou docela daleko, někam na sever nebo do Walesu, asi, pokud vlak není nějaký kouzelný. Zvenku mu ale připadal naprosto obyčejný.
"Ty máš v Bradavicích staršího bratra?" zeptal se Dany Michaela laskavě. Michael a Olaf na něj působili dost sympaticky, na rozdíl od Tarena. Tam byly jeho dojmy trochu smíšené. Míša musel o škole hodně slyšet, když tam chodil jeho bráška - to, co věděl Daniel, měl jen od Careen a Simona.
"Ano, na kouzelné tvory se moc těším," souhlasil se Sheppardem Daník nadšeně. "A také asi na věštění.. nějaké takové předměty," upřesnil potom.
"Já toho o školních kolejích příliš nevím," přiznal barvu bez ostychu. "Ale myslím, že je to vlastně jedno. Všude se budeme učit to samé, a jak jsem slyšel, ten kouzelný klobouk rozřazuje do kolejí podle povahy člověka. Takže by všichni měli být mezi svými," shrnul Daník. Možná u toho vypadal chytře - nebo naopak blbě - ale v podstatě tohle bylo myšlenkové shrnutí, které si vytvořil na základě omezených informací, co se mu dostaly. Protože toho o kouzelnickém světě pořád věděl strašlivě málo! A teď to dokonce vypadalo, že je jediný z nekouzelnické rodiny v kupé.
"Co je to letax?" zeptal se Daník Olafa zvědavě. S tímhle pojmem se ještě nesetkal a nemohl si být docela jistý, že to není něco důležitého. A jak to vypadalo, Olaf měl taky staršího bráchu, co chodil do Bradavic - ale do Mrzimoru. Jakže to říkala Simonova sestřička? Tam chodí ti.. přátelští? Asi. Daníkovi to bylo doopravdy docela jedno. Neměl dokonce ani předsudky proti Zmijozelu. Nemohl proto nic jiného než s Olafem plně souhlasit. Moudrý klobouk, tak se to jmenovalo.
"Myslím, že to zvládnu, takže vám potom zahraju," souhlasil Daník s úsměvem. Svým nadšením do hudby si u něj Olaf hodně šplhnul. Věnoval mu proto široký úsměv - a to vlastně i Michaelovi.
Přesto se zdálo, že atmosféra v kupé s Tarenovým příchodem notně ochladla. Taren Hart mu nebyl moc sympatický. A bohužel to byl člověk, během jednání s nímž se Sherwoodovi jeho upřímnost nevyplácela. Co ale Danymu bylo po tom, že je někdo čistokrevný? Od svých kamarádů znalých kouzelnického světa toho o napjatém stavu mezi kouzelníky a těmi, co pocházeli z mudlovských rodin věděl velice málo. Podle pořád platilo pravidlo, kdo umí, umí.
Tarenova odpověď ho na chvíli vykolejila. Byl to Daník Sherwood a zkrátka mu tak docela nejdřív nedošlo, co se po něm chce.
"Omlouvám se, jestli jsem tě nějak urazil," připustil možná trochu neochotně, ale hlavně naivně. Něco se mu pořád nezdálo. Mluvil s ním přece hrozně povrchně! "Ale mám pocit, že ses nechoval tak docela jak se má, takže tvou omluvu bych přijal velmi rád," dokončil to poté podle svých představ. Obočí se mu při tom opět narovnala - ano, tak je to dobře. Tak to řeší slušní dospělí - omluví se sobě navzájem a dál už to neřeší. Stále byl ochoten to takhle udělat i s Tarenem. Kdyby na Danielově místě byla jeho sestra, bylo by pravděpodobné, že by mladý Hart už dávno dostal výchovný políček - smetánka nesmetánka.
Následně ho však Taren znovu urazil. A tentokrát to Daníkovi došlo. "Pročpak? Máš snad něco proti obyčejným lidem?" zeptal se trochu pobouřeně a obočí se mu znovu stáhlo k sobě. Doufal, že to Taren nějak rozumně vysvětlí a že on to špatně pochopil. Naivní a opožděný Daniel. Otázka novin by ho zajímala, četl je doma s rodiči, ale vzápětí mu úsměv povadl. Nepsalo se tam o něm, protože by něco dokázal. Jeho maminka jednou byla v novinách, když uspěla při komorním koncertu. No, noviny.. Byl to týdeník hudby, který v Londýně vycházel, ale to na Daníkově pýše na vlastní maminku nic nezměnilo.
Tarena jakoby Daníkova otázka šokovala. Dan se trochu pousmál, když z Harta vylezlo, že umí létat na koštěti, protože o tom už slyšel, ale pak se zase zamračil. Takže Taren byl čistokrevný, a namyšlený, a poslední z jeho rodiny. To nebyl moc velká zásluha.
"Aha. Já myslel, že jsi něco dobrého dokázal," objasnil omluvně. Ten Denní věštec podle něj byly trochu praštěné noviny.
V chodbičce u dveří kupé se objevila milá postarší dáma s vozíkem plným cukrovinek, které Sherwood nikdy neviděl. Probudila se v něm zvědavost a na chvíli na nějakého Tarena dočista zapomněl. Nabral si kousek od většiny věcí a poatřičně zaplatil - doma si o prázdninách prosvištěl převody kouzelnických peněz. Když se posadil, začal ochutnávat něco, co se jmenovalo "Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak". Docela se mu rozehnaly chmury v hlavě.
"Jestli chceš, tak teď vám zahraji," otočil se na Olafa s úsměvem. Pokud modrovlasý chlapec souhlasil, Daník se znovu chopil flétny, co mu ležela v klíně společně s Sherry (ta od Tarenova příchodu předstírala smrt) a po krátkém "rozehrání" spustil. Byla to klasická, velice živá, rytmická rychlá a hlavně hlasitá melodie, při které Irové tancovali. Dan ale vesměs improvizoval.

_________________

Matt se k Arianě a její kočce raději přestal vyjadřovat, protože to jistě bylo smutné, že ta kočka ani její panička nejsou normální, ale ač mu jich bylo vážně líto, tohle byla přesně jedna z těch situací, se kterou si neuměl dost dobře poradit, a vzbouzela v něm panickou hrůzu. Navíc asi ani nedokázal působit dostatečně účastně, ale tak to prostě bylo. On v tomhle prostě plavat neuměl a sociální cítění se dle všeho nedalo naučit.
Docela se mu ulevilo, když se Tess nad tím návrhem ani nezarazila, naopak to vypadalo, že jí to vážně nepřišlo nijak divné, což bylo dobře. Hned se mu lépe dýchalo a začal se usmívat, protože šlo o Tess a o famfrpál a o jejich tým, a tudíž i o zápasy, které hodlal letos vyhrát. Možná s Mrzimorem by snesl nějakou tu remízu, aby udělal radost Arsenovi, ale u Ginger si byl jistý, že by mu kamarádka stejnou laskavost neprokázala. Chtěla vyhrát a on taky.
Nad ligou bylo podle Matta zbytečné polemizovat, alespoň co se týkalo jeho samotného, protože on si byl celkem jistý, že někoho mudlovského původu do ligy prostě nevezmou, ať už bude dobrý, jak chce. Byla to ale moc hezká představa a myšlenka, že Tess si myslí, že na to má, ho hřála u srdce. „Dobře. Tak budeme v lize zářit spolu.“ Rozhodl to nakonec, protože to nebylo zas tak nereálné. Až na ten detail, že to byla naprostá utopie.
Samozřejmě, že ses zeptal moc brzo, ty tupče! Zanadával si, když se Tess snažila ujistit, jestli slyšela dobře. Matt při tom zvládal rudnout do všech padesáti odstínů červené a pokoušel se to rozdýchávat, zatímco čekal morseovku z druhého kupé. Pak mu ale spadl kámen – co kámen, celá skála – ze srdce a na rtech mu vykletl podobně blbý úcul, jakým se pyšnila i Tessina ústa. „Fa-fajn. To je dobře,“ vysoukal ze sebe namáhavě. Kdyby totiž Tess šla s někým jiným, asi by se umlátil encyklopedií.
Procházející Ginger si téměř nevšiml, ale pohyb, který zachytil koutkem oka ho upoutal, takže k ní nakonec stočil pohled a nervózně se uculil. Krátce jí zamával a pak si přišel tak trapně, že by se radši neviděl.

_________________

"Neřekla? Vážně ne? No jo, máš pravdu," omluvně jsem se uculila a mávla nad tím packou. Moc lidem jsem neříkala o tom, že baletím, protože některým to připadalo moc nudný. Amče jsem to sice říci chtěla, ale asi jsem nějak zapomněla. No co, tak se to dozvěděla teď. A její následný návrh se mi líbil. Doopravdy strašně moc. "To by vážně pro mě udělala? No to by bylo strašně skvělý! Jasně, že bych chtěla, kdo taky ne? Teda jako mamka má taky pár kontaktů na nějaký ty baletní hvězdy a tak, ale ne zas tak tolik. A protože studuji v Bradavicích je docela těžké něco sehnat, chápeš ne? Takhle už mám co dohánět, sice jako přes rok cvičím ve škole, ale nemám tam tolik prostorů a tak, což je dost na prd. No, ale když mě mamka chtěla dostat na nějaké letní představení, měla co dělat, protože jsem většinu kroků neuměla, ale nakonec jsem se tam dostala. Bylo to teda jako dost krutý, učit se všechno tak narychlo, ale zvládla jsem to," začala jsem se hihňat společně s Amarillou, protože mi to o té posteli přišlo jako téma, o kterém by jsme se neměli bavit.
"To bych vážně nechtěla. Brr. Teda jako ten náš barák je něco, ale bydlet tam i jako stará? A ještě mít tam někde schovanou kostru kočky, no prostě blé," vyhrknu, zašklebím se a podrbu Maestra na hlavičce. Jaký by to asi bylo mít jeho kostru ještě ve stáří? Teda ne, že bych jí chtěla, ale tak jako přemýšlet o tom jsem mohla, že jo. Vlak sebou trhl a já se ani nesnažila dostat se ještě blíže k okénku, abych mohla rodičům a bráchovi zamávat. Rozloučila jsem se s nimi, takže mávat jsem jim vážně nemusela. "Jo je to její brácha. No jo tráví, já bych taky nemohla ležet pořád v knihách. Bych se asi unudila k smrti. A normálně víš co o mě Sep řekl? Že skáču jako labuť. Teda jako nevím jak ty, ale já nikdy labuť skákat neviděla. A ještě ke všemu se mi ani neomluvil. Ne toho jsme nepotkali, ten je taky z havru, ne? To máš teda pravdu," pokývu hlavinou a vesele se zazubím. Teda jako s tím Septimusem mě to štvalo do teď, ale usmívat jsem se prostě nepřestala. Vždyť jsem byla v přítomnosti Amarilli! Kdo by se neusmíval? Vlastně jsem moc nevnímám, že si Amča poklepala úplně na jinou stranu než je srdce, ale co. Stejně bych jí neopravila.
"No ten Olaf je ten matem.. metor.. Teda ten metamorfomág, hrozný slovo tohle to. Obrtlá je přímo v kouzelnickým Londýně, prostě je to taková ulička. Úplně s tebou souhlasím. Takový lidi jsou i u nás v Cardiffu, akorát mi teda ještě žádný nevyhrožoval, že mě sežere. Jako vážně, kdo by jedl děti? No, ale tyhle lidi vždycky chtějí peníze. Táta říkal, že si za ně kupují chlast, teda jako alkohol. A potom se diví, že mají hlad, když si za ty peníze nekoupí nic pořádného. Chápeš? A potom po nás chtějí další a další a místo toho, aby si koupili jídlo si zas koupí alkohol. A potom se diví, že umírají. Fakt nechápu tohle to," zakroutím hlavou jako že ty lidi vážně nechápu. Koho by taky napadlo si kupovat pořád alkohol, když musí mít hlad? Jakmile mi je nabídnutá růžová flaška s kakaem, chňapnu po ní s širokým úsměvem a několikrát zamumlám směrem k Amče "děkuji." Růžová flaška, kakao a Amarilla. Ještě chybí sušenky a byla bych v nebi. Vážně. Akorát jsem si je zapomněla zabalit. No nic, do nebe můžu jít i jindy, že jo.
"Ještě jednou dík za to kakao, je super. Jinak s tímhle taky souhlasím. Když jsem dneska procházela na nádraží a viděla ty kouzelníky s těma špičatýma kloboukama? Jako ten mám někde taky v kufru, že jo, ale tohle nosit takhle na veřejnosti? Bych se radši propadla. Všichni na ně koukali jako na blázny. A víš co mi řekla mamka? Že bych to měla mít taky na sobě, abych lépe zapadla. Jsem asi blbá nebo co? Takhle mezi lidma bych v tom nikam nešla," poklepu si na čelo a protočím očima v sloup, abych dala vědět co si o tom celým myslím. "To by jsi vážně udělala? Já bych teda šla jakože s tebou, ale sama bych se vážně bála jít. Podle mě jsou strašně nebezpeční a to je by měli zavřít do vězení, vážně. Nebo do blázince, tam přesně patří," sice tam nepatřili úplně všichni, protože někteří čistokrevní mohli být v pohodě, že jo. Ale většina z nich prostě nebyla a dělali zbytečné rozdíly. Jako co tohle bylo? Prostě úplná kravina.
"To je jasný, budeš ta nejúžasnější a nejkrásnější modelka. Vážně. No já taky nebudu učit. Nikdy v životě. Kdo by taky chtěl učit? Fakt některý ty lidi nechápu. A ještě abych se vracela do staré školy kde jsem předtím studovala. To by prostě bylo divný. Hodně divný. Neříkám, že to není nudné, protože všechny ty věci znáš a tak, ale zas se na tu hodinu nemusíš tak připravovat. Což je plus. A ta fotka se mi strašně líbila, a taky ti hafoni. Byli strašně roztomilí, a tak. Jedna z prvaček, teď už nevím jak se jmenuje, mi říkala, že její děda má doma taky hafoně. Taky bych nějaké chtěla, i když normální pes je asi lepší. Víš co, můžeš si vybrat z několika druhů a tak. No to je pravda, ale teda jako potom bych se asi unudila k smrti, být tak dlouho mimo. Vem si, že většina lidí který mají normální práci jde až o hodně dýl do toho důchodu. Jo o tom jsem taky slyšela. U baletu je spousta těch kluků i chytrých, ale víš jak. Někteří jsou fakt hloupý. Teda jako balet jim fakt jde, ale co se týče školy, prostě totální tupci," opět protočím očima v sloup a vesele se zazubím.
"Myslíš? Teda ten ples je úža, ale podobných jsme měli taky na škole dost. Ve Švýcarsku? Tam bych se někdy chtěla podívat. No jo, taky bych jim o tom všem chtěla říct, a ani nevíš jak mě štve, že nemůžu. Proto jsem docela byla i ráda, že víc než v Cardiffu, jsem byla v Londýně. Teda jako bylo mi líto, že jsem se s nimi moc neviděla, ale alespoň jsem jim tolik nemusela lhát a myslím, že bych se do těch lží ještě víc zapletla, že bych jim nakonec tu pravdu řekla a ještě by mě měli za blázna," až teď mi dojde, že vlastně ještě držím tu flašku s kakaem, takže se ještě napiji a vrátím jí zpět do tašky, odkud jsem jí předtím vzala.
Konečně uslyším známé kodrcání vozíku, a také poměrně známý hlas. Otočím se ke dveřím s širokánským úsměvem na tváři. "Hele Am, dáš si něco? Platím!" Dám na to takový důraz, že je jasný, že to myslím vážně, a že by tedy Amča neměla odporovat. "Dobrý den. Jeden balíček karamel, dva balíčky Bertíkových fazolek. Taky tři balíčky čokoládových žabek, tři ty kotlové koláčky a.. To bude ode mě všechno. Tak dáš si něco Am?" Ještě jednou se s úsměvem kouknu směrem ke kamarádce, doufajíc že i ona si něco dá. Jakmile jsou obě(nebo jen má) objednávky hotovy, odpočítám přesný počet mincí a převezmu si od oné paní objednávku.

_________________

„Teď si mě ranil, Charlesi. Vážně. Myslím, že se rozpláču.“ Sdělila mu dramaticky a teatrálně si popotáhla, načež roztřásla bradu v předzvěsti předstíraného pláče, jenž ho měl uvést do lítostivého stavu a donutit k omluvě. Addy bylo jedno, co si o jejím vzhledu kdo myslí, tím méně Roseovi, a vlastně bylo jen dobře, že se nikomu nelíbila. Tedy, někomu by se možná líbit chtěla, ale taková, jaká byla, ne jakou ji chtěla společnost a dědeček mít.
Addy se zatvářila popuzeně, tentokrát ovšem nefalšovaně popuzeně, a zkřížila ruce na prsou. „Já nekecám, nejsem romantička. Kytky jdou mimo mě. Kdyby mi někdo nějakou dal, omlátím mu ji o hlavu,“ prohlásila chladnokrevně, ale v duchu té kytky litovala a vlastně si spíš dovedla představit, jak ji s láskyplnou péčí lisuje mezi učebnicemi, které se právě na takovéhle činnosti perfektně hodily. Pak by ji zavřela do nějaké své oblíbené knížky a sentimentálně se jí čas od času přišla pokochat, aby si připomněla, že někdy nějakou kytku dostala. Jenže to bylo stejně daleko od pravdy, jako San Francisco od Moskvy. A to bylo daleko, ne?
Když Charlie víceméně projevil obavy ohledně toho, jestli se jejich výlet opravdu uskuteční, poposunula se na sedačce dopředu a zpříma se mu zadívala do očí. „Já ti svatosvatě přísahám, Charlesi Queene, že ten svět procestujem, i kdybych tě měla unést od oltáře nebo z nějakého večírku všem před očima,“ prohlásila bez zaváhání a bez mrknutí oka. Měla v plánu tenhle slib dodržet, ať se stane cokoliv.
Na slova o Donně jen pokrčila rameny, a ohledně klobouku se vyjádřila už předtím, takže se nemínila opakovat. „Já už se v těch prťatech ani nevyznám. Jen vím, že u nás končí většina zrzek, to je takový nepsaný pravidlo. V nižších ročnících se to jimi jen hemží.“ Broukla pobaveně, ale že by někoho z těch mladších pořádně znala, to ne. Sotva si uvědomovala, kdo chodí o ročník níž, natož aby si pamatovala ty ještě mladší. Jakmile zmínil, že je přizpůsobivý, uculila se a maličko se ušklíbla, když ji tak rychle vzal za slovo. Nicméně jednou už to slíbila a nebelvírská čest byla nebelvírská čest. „Dobře. Preferuješ sladké nebo slané? Oboje?“
To tisknutí rukou nic neznamenalo. Jen stvrzení dohody. Proč si při tom vybavila Triss a Colina, jak si mačkají pacinky a dívají se na sebe při tom jako dvě mazlivá koťátka, to si nedokázala vysvětlit, ale ona a Charlie do takového stavu měli hodně daleko. Jen to srdce se jí rozbušilo nějak rychle a tváře nabraly nachovější odstín, takže ruku roztržitě stáhla k sobě a s nervózním úsměvem se zahleděla z okna. Přece se nemohla takhle skládat zrovna z Charlieho? Tedy, jistě, byl to pohledný mladý muž a zábavný a ona se s ním cítila dobře a jeho dotek se zasluhoval o srdeční dysfunkci, ale to ještě nic neznamenalo. Nemusela se kvůli tomu hned červenat jako puberťačka, ne?

_________________

Miles výhovorky Susan o tom, prečo mu o odznaku nepovedala, počúval mĺčky a s neutrálnym výrazom. Príležitostí bolo cez prázdniny určite mnoho, koľko času predsa človek potrebuje na prehodenie dvoch viet, ale dokázal pochopiť, že na to jednoducho nemyslela, pretože mala cez voľno plnú hlavu kadečoho iného než školy. "Veď sa vlastne nič nestalo. Len ma trocha zamrzelo, že som sa to nedozvedel od teba," pousmial sa na sestričku a nechal to už plávať. Koniec koncov, on sám bol občas hlava deravá a tak nemohol niekomu inému vyčítať zábudlivosť. Liamová otázka a vlastne aj to, že na neho chlapec vôbec prehovoril, ho trocha prekvapilo. Každopádne Miles mal zvedavých ľudí rád a tak si u neho Liam získal aspoň jeden plusový bod na začiatok. "Norwichský Norwitch vibes. Som súčasťou organizátorského týmu. Chodíš na festivaly?" oplatil Liamovi otázku. Keď sa jednalo o fesťáky a hudbu celkovo, Milo bol vo svojom živle. Gitaru a Saxík mal už zavesený vo svojom kabinete rovnako ako väčšinu svojich vecí. V taške, ktorá mu visela nad hlavou, mal už len pár posledných vecí a oblečenia.
"No čo? Môže mať ázijské korene," pokrčil ramenami, "na tom predsa nie je nič zlé." Povedal na svoju obranu a zatváril sa akože nič zlé nepovedal. Myšlienky mu na chvíľu zaleteli opäť k Mei, na ktorú sa nehorázne tešil a súčasne ho zožierala zvedavosť, pretože Erasmus mu pri ich nedávnom stretnutí nasadil do hlavy chrobáka, keď mu prezradil, že aj Mei má novinky, ktoré ho určite prekvapia. Žeby ju povýšili a stala sa riaditeľkou fakulty? Milo nepochyboval o tom, že by si to zaslúžila. Samozrejme, že by sa mohol spýtať sestry či o niečom nevie, ale pripravil by sa tak o prekvapenie. A keď už tak premýšľal nad prekvapeniami, musel sa potichu uchechtnúť pri predstave Eryho a Mei, keď ho zbadajú na slávnosti.
Milo nemal v povahe robiť problémy a chovať voči niekomu nevraživosť a tak keď sa Susie pokusila zmieriť ich, rozhodol sa spolupracovať, aj keď nejaké výhrady rozhodne mal, no tie sa rozhodol nateraz odsunúť kamsi do úzadia, viac-menej. Prirovnanie toho ako má Susan rada jeho a Liama sa mu vôbec nepáčilo, no prešiel to len stisknutím pier. Predsa nemohla myslieť vážne, že toho drzého chlapca má rovnako rada ako jeho, brata s ktorým vyrastala a ktorý sa o ňu celý život staral.
Na jazyk sa mu hrnulo kopec poznámok typu Tak ty si nečakal, že vám sem niekto vojde vo vlaku plnom stoviek detí, hm? Vysloviť sa však rozhodol len jednu: "Prepáč, Susie. Nevidel som nič zlé na tom, že som si k tebe chcel prisadnúť vo vlaku, v ktorom poznám len svoju sestru, navyše keď tu máte voľné sedadlá. A tiež nevidím dôvod, prečo by moja prítomnosť mala vadiť tuto Liamovi," povedal s nevinným úsmevom, ktorý stočil najprv na Susan a potom aj na Leeho. Pokiaľ sa nechystal robiť niečo, čo nemôže robiť predo mnou... doplnil si v hlave a radšej si ani nepredstavoval, čo by sa v tomto kupé mohlo udiať ak by sa tu neobjavil. Milo bol náhle nesmierne rád, že títo dvaja boli každý z inej fakulty a nemohli sa pred ním skryť v nore alebo vo veži, kde nebude mať prístup. A tiež si prisľúbil, že sa dobrovoľne ponúkne na nočné hliadky po chodbách a bude klásť špeciálny dôraz na výklenky a prístenok. Možno do akcie zapojí aj Eryho alebo ešte lepšie Mei. Ery asi nebude mať čas popri deťoch, ale Mei... nočné prechádzky, teda hliadky, hradom s Mei by sa mu páčili.
Milesa zo zamyslenia vytrhol Liam, ktorý mu položil hneď dve otázky. "Som v nich dobrý a vždy som mal formule rád," odvetil na prvú otázku. "Navyše rád pracujem s deťmi, takže keď som sa dozvedel, že sa uvoľnilo miesto učiteľa Kúzelných formúl, bola to jasná voľba. Nehovoriac o tom, že sa teším na samotný hrad a na pár ľudí, ktorých tam poznám," vysvetlil chlapcovi dôvod svojho návratu. Zadíval sa von oknom a opäť sa na okamih stratil vo svojich myšlienkach.
Návrat do reality, bol tvrdý. V ušiach mu zaznel Liamov hlas, ktorý hovoril niečo o tom, že miluje jeho sestru. Čože?! Vrhol na chlapca pohľad, ale keď si spomenul na to, že má udržiavať mier a že škrtenie študentov nie je dobrý začiatok jeho praktikantskej kariéry, rozhodol sa zapchať svoj ústa ponúkaným koláčom, ktorý na neho zapôsobil ako pohladenie na duši. "Je fakt dobrý. Ako vždy," pochválil sestričku a zapremýšľal či by si vážne nemal nájsť iné kupé, pretože sa mu nepáčilo do akých negatívnych vôd jeho myšlienky plynú, keď je nablízku tohto chlapca.

_________________