<<<

Jako fakt jsem nečekala, že se do Londýna vrátím dřív jak o letních prázdninách. Taky co bych tu dělala, že jo. Než být v děcáku, to radši strávím Vánoce v Bradavicích. Jenže mé plány se změnily ze dne na den. Když už jsem si myslela, že můj možná otec se na mě vybodl a nehodlal se se mnou vůbec bavit, dorazil mi od něj dopis. Chtěl po mně pramínek vlasů, kvůli nějakým testům. Jako nechápu, jak se z vlasů dá poznat, že je můj otec? To jako podle barvy? Upřímně, ty testy jsem si představovala trochu jinak. Třeba porovnání krve, nebo tak něco. Následně jsem dostala další sovu s pozváním do Děravého kotle, asi že to konečně rozseknem.
Po posledním setkání jsem nabyla dojmu, že o mě Howells nejeví moc zájem, takže tahle schůzka bude asi jen na chvíli. Třeba se mi chce jen vysmát. Má to zapotřebí? Jestli jsem se táhla do Londýna jen kvůli tomu, tak ho kopnu do holeně. Trávit Vánočky v děcáku je fakt super. Ironicky, samozřejmě.
V domluvený den a čas dorazím do lokálu. Chvíli mi trvá, než si oči přivyknou šeru. Rozhlédnu se a hledám volné místo. Theron je tu dnes dříve jak já a když ho zbystřím, namířím si to k němu. "Dobrej." Pozdravím a posadím se přímo naproti němu. Sundám bundu, čepici, šálu i rukavice a přehodím to všechno přes opěradlo židle. Dneska vypadá jinak než posledně. Nějak víc strhaně. Ne tak uhlazeně. Já si pěkně prohrábnu vlasy, které jsem už zhruba před měsícem zkrátila na mikádo. Ještě pořád si na ně trochu zvykám. Přeci jen jsem celý život nosila dlouhé vlasy. Jakmile dorazí ke stolu Tom, objednám si horký čaj s mlékem. Chvilku váhám, jak začít hovor, ale asi nemá cenu chodit kolem horké kaše. "Tak jak dopadly testy? Je moje matka lhářka?"

_________________

"Mám pocit, že ta situace je stále horší a horší. Člověk by řekl, že když se do toho vloží Ministerstvo, nastane nějaká změna, ale pracují pomalu," poznamená a opět si usrkne z vína, aby mohla na jazyku poválet další lok, než jej nechá volně sklouznout do krku. "To je dobře, to je jedině dobře. Ale kdyby se něco stalo, věřím, že bude ve výhodě. Nemohou být tak natvrdlí." poznamená s úšklebkem, načež odloží prázdnou skleničku na stůl a ušklíbne se.
Při dalších slovech opět přikývne. Sama si toho musí pamatovat více, než dost a i když vlastní jeden zápisník, může si tam dovolit psát jedině v šifrách, protože... co kdyby. Nikdy nemůže nikomu pořádně důvěřovat a možná proto nikdo nemá nejmenší tušení o tom, co se stalo Erwinovi.
"Hňupem, to jo. Ewingovi nebyli nic moc, kdo je zná? Ale Erwan byl pozorný, skutečně. Ach snad je mu lépe teď, kde je," řekne téměř smutně, jakoby skutečně litovala, že se mu něco stalo. Litovala? Jejich vztahy byly mizerné, on byl nemotora, hlupák. Nelitovala toho pohledu, kdy ho viděla umírat. Vlastně se v té chvíli chtěla smát jako pominutá, i když ještě předtím její mysl těkala od propasti šílenství a vlastní nedůvěry. Bylo to těžké, ale pak? Nedalo se udělat krok zpátky.
"Mudlovský šmejd, tseh. Nikdy. Nevěřím v jejich schopnost. Zvláště, když jsou namíchání s mudly. Lidmi, co nemají ani špetku magické schopnosti. Jejich síla přeci vůbec nemůže být taková jako od někoho, jehož geny se dědí již po několik staletí, no jen řekni," prohodí nevěřícně a nakrčí nosánek.
"Co budu dělat já? Sejdu se s pár lidmi, budu se věnovat práci a studiu lektvarů," prohodí jednoduše a pokrčí rameny. "Nejspíše ale Vánoce strávím i s rodiči," prohodí dost ledabyle. Neví, kde je skutečně stráví, sice některé věci plánovala až dokonale, ale něco... něco nechala plynout.
Pak si ještě objedná sklenku a nějakou dobu se s JD baví, než je požádána, aby si spolu zašli na Obrtlou. Ochotně se zvedne, a pak s kamarádkou opustí Děravý kotel.

>>>

_________________

Zvedl unavené oči od kávy, když jeho dcera (jak zvláštně mu to i ve vlastní hlavě znělo!) dorazila. Dnes to nevypadalo na nic kousavého, na vůbec nic zlého z jeho strany. Což mohlo vyznít hrozně zvláštně. Kdoví, třeba Theron Howells stárnul. A nebo při všem tom smrtijedění chtěl taky chvíli klidu a milého chování. "Tvá matka měla pravdu," řekl prostě, načež si dal chvíli času na promyšlení svých dalších slov, tudíž upil kávu a sledoval pár momentů, jak se v reakci na tuto informaci změní výraz v Angelině tváři.
"Opravdu jsi moje dcera," vypadlo z něj následně, a znělo to spíš jako unavené povzdechnutí. Veškerá energie, kterou vyzařoval při minulém setkání, jako by z Therona vyprchala. "Takže... co si představuješ, že se bude dít dál?" V tenhle moment ho dokonce napadlo, že by se mohl hájit. Nestaral se o ni celé ty roky jen proto, že nevěděl o její existenci. Ostatně, které z jeho dětí bylo opravdu jeho a Tamary? Anabelle měla matku jinou, malý Jamie měl zase jiného otce, o tom si byl papá Howells jistý. A kdo ví, zda jeho vlastní byli aspoň Ahmon a Page. A překvapivě, v tuto chvíli lezlo muži na nervy nejvíce to, že vůbec o existenci dcery nevěděl. Že ji nechal hnít někde v kdovíjakém dětském domově, že nechal všechno tohle, aby z ní udělalo bezcennou bytost, že se jí nikdy nedostalo té správné výchovy. "Chtěla by ses stát součástí světa čistokrevných kouzelníků?" tenhle návrh byl tak spontánní, že Theron sám v reakci na vlastní slova překvapeně zamrkal. Jistě, poupravit paměť všem, nebo aspoň většině lidí, to bylo dokonale v jeho kompetenci, nebo si mohl vymyslet nějakou úžasnou historku o adopci - to by přeci na něj vrhalo jen dobré světlo. Ale tohle všechno bylo vedlejší. On tak nějak cítil, že se musí o svou rodinu starat. Upřel pohled na Elizavethu a čekal, co mu ona poví.

_________________

Jestli jsem se s tím já nemazlila a rovnou jsem vybalila tu nejdůležitější otázku dneška, tak Theron mi úspěšně asistuje a rovnou bez servítek na mě vypálí odpověď. Nevěřícně na něj zírám a v hlavě mám úplně prázdno. Netuším, jak zareagovat. Uvědomím si, že mi nejspíš údivem padla brada a tak pusu zavřu, abych nevypadala jako úplná trubka. Jen... Theron to říká tak nějak divně. Unaveně, jako by bez zájmu. Fakt netuším, jestli je to pro něj až tak příšerná zpráva.
Nechám si chvíli času, abych si urovnala co chci říct a srovnám si to v hlavě. "Upřímně, netuším, co bude dál. Když jste se mi po prázdninách neozval, brala jsem to za uzavřenou věc. To, že tu teď řešíme, co bude dál, je takový zajímavý bonus navíc. Jenže já..." Nadechnu se a ramena mi padnou o pár desítek milimetrů níž. "Nemůžu po vás nic chtít. Jsem jen otrhaná holka z děcáku a vy jste vlivný člověk na ministerstvu. Za celý život jsem otce neměla a dá se říct, že ani matku. Zvykla jsem si. Myslím si, že jsem schopná v tom pokračovat, pokud byste... ehm, neměl zájem." Oči zavrtám do desky stolu. Sice tu Theronovi říkám, že mi nevadí nemít otce, ale uvnitř cítím, že bych si moc přála mít rodinu. Nebýt tak sama. "Je to tedy jen a jen na vás. Pokud rozhodnete, že už se nikdy neuvidíme, tak se tak stane. Pokud se se mnou chcete stýkat třeba jen potají, také s tím nemám problém. A pokud byste náhodou..." Zvednu oči, ve kterých se mi odráží naděje, a pohlédnu na Therona. "Pokud byste se se mnou chtěl vídat častěji a brát mě třeba jako člena rodiny, věřte, že se ze mě stane ten nejšťastnější člověk na světě. A hlavně, ať už se rozhodnete jakkoliv, nebudu se na vás zlobit. Tak či tak, nikdy na tom nemůžu být hůř, než jsem teď." Konec monologu, na chvíli dám prostor taky mému otci. Jo, otci. Jak báječně to zní. Jenže při další Theronově otázce se mi ihned vybaví profesor Dragomirov. Jako kdyby na nějaké čistokrevnosti záleželo. "Chci být součástí rodiny. A je mi jedno, jestli je čistokrevná, nebo ne. Vím, že se to teď dost řeší. I ve škole máme nějakýho novýho profesora, kterej to hrozně moc hrotí. Neměl byste náhodou z toho problémy, když mě přijmete?" Snad jsem si tímhle svým postavením k celé čistokrevnosti nepodřízla pod sebou větev. Ale uvidíme. Snad můj otec není takovej blb, jako Dragomirov.

_________________

>>>

od té doby, co beru Flannovy bylinky, se cítím nejlíp za celej svůj život. Jako vážně, plná energie a hlavně hrozně šťastná, člověk by se divil, co ty jeho rostlinky zvládnou. Jo, je fakt, že občas se nekontrolovatelně hihňám a mezi vedlejší účinky zřejmě patří občasná demence a chvilková zmatenost, ale to je jen pár negativních věcí proti té hromadě pozitivních.
No a protože mám tak super náladu, dovalím se na domluvenou schůzku do Kotle o něco dřív. Sundám si tlustý, černý plášť a rychle zkontroluju, že nemám bílou halenku s modrými kvítky nějak blbě pokydanou nebo tak něco. Díky bohu takové prase zase nejsem, takže si uhladím černou, Áčkovou sukni a posadím se. Musím přiznat, že ty černé punčocháče trochu škrábou, ale nebudu si stěžovat, protože jinak bych asi umrzla. Objednám si nějaký čaj nebo tak něco (musí tady mít čaj! No tak!) a zasunu pod stůl středně velký, černý pytel. Poťouchle se zahihňám a nedočkavě se zakývu. Když mi dojde objednávka, usrknu si a sama pro sebe nadšeně zatleskám. Jsou Vánoce, ne, tak asi pro Jamese musím mít nějaké dárky, duh. Popravdě tyhle sem vybírala skoro měsíc a jestli nebude mít radost, tak ho asi praštím. Jakože nepraštím, protože samozřejmě nemusí mít všechno rád, to je naprosto v pořádku. Určitě alespoň ocení, že jsem si dala tu práci a tak, ne? Ručně vyrobené dárky jsou vždycky nejlepší. Navíc se hodlám usmířit, páč předtím jsem byla takový hrozný kakabus, sama bych se nesnášela, kdybych tehdejší Arianu potkala.
S lehce zhuleným výrazem (díky Flanne) se zadívám ke dveřím a zasněně se usmívám. Na prst přitom natáčím pramen dlouhých, navlněných vlasů. Trochu nervózní jsem, ale ne moc, protože svět je krásnej a všechno je dokonalý. Možná jsem to dneska ráno maličko přehnala, no, oopsik.

_________________

<<

Nedalo se říct, že by byl James vyloženě nadšen z Arianiných dopisů (zvláště z toho jednoho z listopadu, o kterém raději dělal, že neexistuje) a ještě méně nadšen byl, když ho požádala, jestli by se nemohli o vánočních prázdninách sejít. Nechtělo se mu, co bychom si nalhávali. Ale nakonec si řekl, že těch pár hodin v Arianině společnosti by mohl přežít duševně zdráv, navíc byl James relativně zvědav, co za nové urážky se od své drahé snoubenky dozví, a tak jí obratem napsal, že souhlasí a navrhl místo, datum a čas. Místo zvolil neutrální, datum a čas… Ve chvíli, kdy James psal odpověď, si neuvědomoval, že na den předtím se plánoval tradiční vánoční večírek na Ministerstvu, ale nepředpokládal, že by mu to nakonec mělo způsobit nějaké potíže… Inu, podobně nepředpokládal, že by tam podávali tak dobrý punč a že… well, dejme tomu, že byl James rád, že se vzbudil ve své vlastní posteli. Další podrobnosti každopádně nejsou podstatné, důležité bylo, že se Jamesův spací režim protáhl a při probouzení si jen matně uvědomoval, že měl na dnešek něco smluveného. Nebylo tedy divu, že do Děravého kotle dorazil skutečně na poslední chvíli a že působil lehce roztěkaně, nemluvě o rozčepýřených vlasech, kterými zkrátka neměl čas se zdržovat. Ale aby se neřeklo, než přibrzdil před Arianou, alespoň si je prohrábl prsty. „Dobré… poledne,“ pozdravil James svou snoubenku a jeho hlas přitom zněl jen mírně nakřáple. „Nečekáš dlouho, že ne?“ ujistil se, protože ať mezi nimi byl vztah jakýkoliv, James byl pořád gentleman a mrzelo by ho, kdyby tady Ariana vysedávala už bůhvíjak dlouho, zatímco on se vyspával z… poněkud negentlemanského chování. Na tváři se mu při té vzpomínce objevil lehce přitroublý úsměv, který Ariana mohla zaměnit za zdvořilý, nicméně pak se už posadil naproti. „Můžu tě na něco pozvat? I když vidím, že jsi už nelenila…“ dodal, když si povšiml, že si Ariana už stačila objednat čaj.

_________________

Moje starší já by asi touhle dobou už vyšilovalo, ale když se James zjeví, mi to přijde, že přišel tak dvě minuty po mém příchodu. Že mám pití z poloviny vypité je detail. "Jamesí!" vypísknu a vrhnu se mu kolem krku. "Veselé Vánoce! Nečekám dloho, před chvílí sem dorazila. Né, to je dobrý, vlastně pro tebe na začátek něco mám!" poťouchle se usměju a věnuju Jamesovi lehce těžce sjetý úsměv. S tichým hihňáním vytáhnu z pod stolu onen pytel a vysypu na stůl... well, hromadu cihel.
Chvíli na Jamese zírám, jako kdybych čekala, že se radostí z takového dárku zvecne nebo co, ale po chvilce mi dojde, že asi neví, o co tady jde. "To sou moje oblíbené!" ukážu na hromádku asi pěti spíše menších cihel. "Vidíš ty dírky?" zeptám se nadšeně a opatrně vezmu jednu do ruky. Celou dobu se tvářím, jako kdyby na stole ležela hromada štěňátek nebo tak něco. Lehce ji pootočím k Jamesovi a ukážu na několik malilinkatých dírek uprostřed. "Když je budeš zalívat, vyrostou ti z toho kytičky. Nemám ponětí co za kytičky, ale ty seš daleko chytřejší, tak na to určitě přijdeš. Taky nemám ponětí jak to funguje, ale je to hrozně super!" vysvětlím nadšeně a stejně opatrně cihlu zase položím a pak je rovnou něžně naskládám zpět do pytle, aby se neroflákaly. Pak pytlík posunu směrem k Jamesovi a nedočkavě se kousnu do rtu, čekajíc, jestli si dárek vezme. Jako já to myslím upřímně a vážně, fakt!
"Ehm," odkašlu si a se zářivým úsměvem směrovaným na Jamese přesunu vlasy na jedno rameno. Několikrát prudce zamrkám a přeměřím si Jamese pohledem. Moje starší já mi v hlavě křičí, že chudák rezignoval na hygienu, ale já, jakože moje šťastné já, si nemyslím, že vypadá zas tak strašně. Já sem dneska zase zapomněla na tvářenku a on si určitě nemyslí, že jsem v posledním tažení jen proto, že jsem maličko bledá, ne? Nebudeme přece nikoho soudit. "Takže! Jak se máš? Co v práci? Doufám, že se ti daří, dostal si moje dopisy? No jo, jasně, že dostal, to je blbá otázka, promiň," zazubím se a dopiju, načež si položím bradu do dlaní a s upřímným zájmem v očích a veselým úsměvem na Jamese zírám. Možná lehce zasněně a lehce zhuleně, ale hej, alespoň mu nenadávám, ne? Proč bych to vlastně dělala...

_________________

Dobře, tak vřelé přijetí James nečekal ani v nejmenším, a tak nebylo divu, že si Arianu prohlédl s podezřením zračícím se v jeho očích. Nope, tohle se mu ani trochu nezdálo, a napůl se obával toho, co tu na něj zase šije. „Šťastné a veselé,“ popřál jí nicméně na oplátku, ovšem při zmínce o dárku se zatvářil nejistě. Něco takového ho popravdě ani nenapadlo a už vůbec mu nepřišlo na mysl, že možná měl Arianě taktéž něco pořídit, když jsou ty Vánoce… Svoje myšlenky James ale vzal rychle zpátky, když před něj Ariana vysypala cihly. „Ehm,“ ne, vážně se ani nedokázal donutit k tomu, aby vypadal nadšeně. Tohle bylo absurdní. „No… to je nádhera.“ James se ten sarkasmus opravdu snažil zamaskovat, leč nedalo se říct, že by se jednalo o zrovna velký úspěch. Jenže na druhou stranu – dalo se mu divit? James si povzdechl a raději si objednal kávu. Pěkně silnou, černou, aby se pořádně probral. Třeba vlastně ještě pořád spí! Po nenápadném štípnutí ale usoudil, že očividně vážně bdí a sedí v Děravém kotli s Arianou, která ho obdarovala cihlami. Merline... Snad aby Arianu ale neurazil, James si tedy k sobě přitáhl onen pytlík s cihličkami a zamumlal něco, co znělo jako „díky“. Dost dobře to ale taky mohlo být něco jako „proč já“. Na otázku, jestli dostal Arianiny dopisy, James zabrblal zase něco, co mohlo připomínat „bohužel“. U některých by byl nejspíš ve skutečnosti rád, kdyby se ztratily někde po cestě nebo je sežrala sova. James si jen o chvilku později nemohl pomoct, aby se alespoň trochu nezastyděl. Vždyť to vypadalo, že se Ariana snaží – sice svým vlastním osobitým způsobem, ale přece jen – o něco jako nastolení míru nebo přátelství mezi nimi a on to zatím v myšlenkách jen potápěl. Jenže copak mohl jinak? On prostě uplynulý rok a půl vymazat neuměl, ačkoliv by někdy nejspíš dost možná chtěl. Při zmínce o práci se Jamesova provinilost ještě o něco prohloubila a chtě nechtě jeho myšlenky zalétly ke včerejšímu večeru a k… „Omlouvám se, že jsem ti odepisoval jen sporadicky, na ministerstvu jsem sice spokojený, ale někdy se to množství práce nakupí,“ řekl James rychle, aby se mu myšlenky nezatoulaly tam, kam přesně teď nechtěl. „Jinak se mi ale daří dobře, doufám, že tobě také tak, zvláště vzhledem k blížícím se zkouškám. Kdybys, hm, s nimi potřebovala nějak pomoct, tak se bez obav ozvi… kdyby náhodou nebyl k dispozici Patrick, hm?“ nabídl James velkoryse, ačkoliv si nebyl tak úplně jist, jestli to nebylo spíš házení hrachu na stěnu. Nicméně by mu nevadilo Arianě pomoct, kdyby o to vážně stála. A koneckonců to byl ze začátku hlavně on, kdo se zasazoval o to, aby mezi nimi bylo přátelství, když už nic jiného.

_________________

Jamesova reakce mě ani trochu nemrzí, protože je mi jasné, že prostě ne každý má pochopení a to je naprosto v pořádku. "Hele, já vím, že to je takový divný trochu, fakt. Ale zkus to. Každej den trochu vody a uvidíš, že pokvetou, fakt!" povzbudím Jamese nadšeně a kdyby byl blíže, asi bych ho i poplácala po rameni, ale když si sedl tak štítivě daleko, musí se spokojit s tímhle.
Mě, stejně jako moji pisatelku, strašně zajímá, co ten rošťák v noci dělal (teda, my si to dokážeme představit, ale jako... chápeme), ale protože moje podezíravé smysly nejsou to, co bejvaly, nic se nedozvíme. Škoda. "Já to chápu, určitě máš plno práce, ani si to představit neumím, páč chytat zlatonku je spíše o štěstí, než o nějaké specifické technice, což teda jako musím přiznat, že stejně vlastní techniku mám, páč si myslím, že ta malá mrška umí vycítit, když se jakože fakt cítíš na to, že ji chytíš, takže vždycky, když jdu chytat, myslím si něco jakože to nezvládnu a tak a bum! Zlatonka chycená během tří minut. Nefunguje to vždycky, ale většinou ano," pochlubím se a raději utnu svůj proslov, protože Jamese to beztak nezajímá a raději si objednám další kolo čaje, protože i když není zrovna nejlepší, nechci si vybírat něco dalšího, je to příliš složité a já, jakožto správná holka/ženská, nemám šajna co vlastně chci. Navíc chci čaji dát druhou šanci, protože si ji každý zaslouží, vlastně tenhle čaj je jedna velká metafora pro můj vztah s Jamesem a to je fakt kouzelný. Flannovy bylinky asi ovlivňují i pisatelku, hustý. "No, on vlastně Patrick tak úplně k dispozici není, protože teď musí pomáhat i ostatním studentům a ještě k tomu má žejo vlastní věci do školy a já ho v tom volném času mimo nechci otravovat, protože si s Gwen zaslouží nějakej čas jen ve dvou," při tomhle můj úsměv lehce povadne, protože i přes bylinky mě pořád maličko rozesmutní fakt, že já nestrávím život s někým, kdo by mě měl rád tímhle super způsobem, ale pak to rychle otřepu a pokračuju, "takže se někdy kvůli tohohle asi ozvu. Já to zatím zvládám jakž takž sama, ale víš co, za chvíli už toho budu mít nad hlavu. Ale jako nechci tě zdržovat od práce, tak kdyby si nemohl, tak mě prostě ignoruj, jo?" zazubím se a rovnou si upiju z nově přineseného čaje a rovnou si v tom nadšení opařím jazyk. Hýknu a chytím se za pusu, rty semknu pevně k sobě a chvíli vypadám, že umřu. Pak ale mlasknu, lehce se zamračím a raději nasměruju veškerou pozornost k Jamesovi. "No a... co máš nového? Já si plánuju nechat udělat další tetování, trochu menší, ale uvažovala jsem, že si ho nechám dát tady," položím si ruku na hrudník takhle hned pod krk, "co myslíš? Ve škole se zeptat nemůžu, všichni tvrdí, že o tom furt mluvím, takže už je to asi otravné," zachichotám se a prudce na Jamese zamrkám. Trochu se narovnám a přehodím si vlasy na záda - páč už mi vážně překážejí - a opatrně usrknu z čaje. Pak na chvíli konečně zmlknu, protože pisatelka začíná mít pocit, že jsem ukecanější než Amarilla, ale já si myslím, že sem prostě jen moc nadšená, že Jamese vidím - kdo by nebyl! A víte co, měla bych mu to říct. Aby měl hezčí den, ne? A taky bych se měla dostat k pointě toho, proč sem ho sem vlastně tahala, protože buďme upřímní, opravdu bych ho nevytáhla od práce (z postele ehmehmehm) jen kvůli hromadě kvetoucích cihel. "Hele, já tě fakt ráda vidím," začnu a trochu nejistě si poposednu. Éeh, omluvy, můžu bejt sebesjetější a tohle mi prostě nepůjde, no, tak pardon. "A chtěla sem se jakože omlvt jak jsem předtím byla taková zlá, no. Sem byla naštvaná, chápeš," vysypu ze sebe a celou dobu upírám svůj pohled přímo do Jamesových očí, jako kdybych byla vážně vyděšená k smrti. Doopravy prostě jen vím, že kdybych uhnula, už bych se mu nikdy do očí nezvládla podívat, protože jsem zbabělec. Dlouze se napiju a pořád čučím na Jamese tím svým krípy pohledem. Možná bych se mohla tohohle ušetřit, nebejt Flannových bylinek, ale já se jich nevzdám. Jsem veselá, šťastná a příležitostně retardovaná.

_________________

James byl rád, že se Ariana rozhodla nedělat velké haló z toho, že jeho reakce ohledně kvetoucích cihel nebyla zrovna nadšená. „Trochu, no,“ přitakal na slova, že to je divné. „Ale budiž, zkusím to,“ dodal nakonec, i když dost možná jen proto, že si představil, jak mu Ariana nedá pokoj a bude ho ustavičně vybízet k tomu, aby ty cihly zalil.
„To je… zajímavý způsob chytání,“ usoudil James, když se Ariana podělila o svou techniku chytání zlatonky, i když si to dost dobře nedokázal představit. „Kdo ví, třeba máš pravdu, a zlatonky něco takového opravdu dokáží vycítit,“ pokrčil rameny a matně si pomyslel něco o tom, že po vánočních prázdninách většinou bývaly semifinálové zápasy, a mít jen o trochu větší zájem o famfrpál, možná by na tohle téma zavedl řeč, popřál Arianě štěstí a tak, ale Jamese famfrpál příliš nezajímal, a tak to téma nijak do hloubky nerozváděl.
„Inu, to je pochopitelné, ale jak říkám, kdybys potřebovala, mohl bych ti pomoct já. Čas bych si na to nějaký našel,“ ano, skutečně se na Jamesově tváři objevil povzbudivý výraz. „Jsi v pořádku?“ Pro změnu se trochu zamračil, když si Ariana opařila jazyk. A jen o chvilku později se zatvářil poněkud… konsternovaně. „T-tetování? Další?“ Očividně mu tahle informace nějak unikla a nedalo se říct, že by ho nepřekvapila. Těžko říct, jestli mile nebo nemile. Spíš to druhé. „Proč bys něco takového vůbec dělala?“ zabručel nespokojeně, i když mu to vlastně mohlo být jedno, co Ariana se svým tělem dělala.
James si s tichým povzdechem zamíchal kávu, zamyšleně si do ní nasypal cukr, ale k pití se neměl. Spíš jako by se zdálo, že ho jenom to míchání uklidňuje. Když Ariana znovu promluvila, zvedl k ní zvědavě pohled, protože by nikdy dřív nehádal, že by z ní mohlo vypadnout něco jako „ráda tě vidím“. „Co že ses chtěla…?“ zatvářil se James překvapeně, poněvadž tipoval, že se spíš přeslechl. Omluvit, vážně? „To… je v pořádku, myslím. Na druhou stranu bys byla hloupá, kdyby ses s tím jen tak smířila a je pochopitelné, že ses mohla cítit minimálně rozhořčeně, zvlášť pokud sis dělala jiné plány.“ James Arianino chování tedy svým způsobem i chápal (po včerejšku víc než kdy předtím), což ovšem neznamenalo, že by ho to nemrzelo, naopak. Vždyť spolu mohli od začátku vycházet jako přátelé a mohli si ušetřit spoustu nepříjemností.

_________________