Charlie nebyla příliš dobrý pozorovatel a čtení lidské mimiky nebylo jejím největším koníčkem, takže mohla jen odhadovat, jestli její popíchnutí ohledně jména Leonarda nějak zasáhlo nebo ne. Tvářil se, že ne. Ale Leonard se většinu času tvářil jako někdo, koho v budoucnu budou mudlové znát jako Bellu Swanovou, takže vlastně nijak. „Pokud se musíš schovávat za cizí jméno, abys něco znamenal, pak je mi tě upřímně líto, bratránku,“ oznámila mu Charlie s výrazem, který jasně vypovídal, co si o něm myslí. A stejný pohled pak věnovala i Sincerovi. „Já myslela, že nejste psycholog.“ Charlie by možná ještě něco dodala, ale pak se stala ta věc s Gemmou a hůlkou, do hostince vtrhli dva retardi, z nichž jeden rozhodil po lokále letáčky se stejným účinkem, jako kdyby přikládal polínka do ohně, a v tom zmatku si stihla všimnout drzého ignoranta ze závodů u vchodu. Doufala, že letáčky odlákají pozornost od Gemmy, takže jeden papírek zvedla a začetla se, přičemž pevně stiskla rty a zadívala se na oba jeduplivače. „To vypadá, že někteří fanoušci na to mají stejný názor jako já.“ Oznámila jim, s rukou přilepenou na hůlce, kdyby bylo třeba ji vytáhnout, neboť by dánskou odrážečku v případné přestřelce samotnou nenechala.

_________________

T. M. McTavish

Leonard přestával sestřenčiny zoufalé pokusy ho popíchnout vnímat, místo nich se soustředil spíše na to, co říká Sincere, protože to bylo alespoň zajímavé a pravdivé. Lékouzelník mluvil naprosto trefně a Leonard se díky tomu neubránil spokojenému úšklebku, protože to přinejmenším vypadalo, že vzal jeho drahé sestřence vítr z plachet. Zábavná podívaná, vskutku.
Vpád dvou mentálně narušených ubožáků neměl Leo šanci moc zaregistrovat, protože začala vyšilovat ta druhá famfrpálistka, která byla natolik drzá a hloupá, že na něj vytáhla hůlku a málem mu vypíchla oko. Leonard káravě zamlaskal, levačkou její hůlku odsunul stranou a pravou rukou vylovil vlastní hůlku. „Právě jste překročila určitou hranici lidské hlouposti a drzosti, kterou jsem byl schopen tolerovat, drahá slečno,“ zavrčel chladně a probodl ji pohledem plným nenávisti. Ne hněvu, ale vyloženě nenávisti - beztak to byla nějaká ubohá mudlovská šmejdka, bez níž by byl svět daleko lepším místem.
„Teď máte dvě možnosti, slečno - buď tu hůlku zase schováte a odejdete z Kotle dříve, než si rozmyslím, zda na vás chci plýtvat energií, nebo ne, nebo tu hůlku neschováte a dopadne to pro vás hodně špatně,“ zasyčel. „A být vámi, nespoléhal bych na to, že vám zde přítomní lékouzelníci zvládnout ošetřit bebíčka,“ dodal a s úšklebkem kývnul hlavou k Paulovi, od nějž očekával, že se přidá na stranu fanatických fanoušků famfrpálu. Jeho práci nechtěl shazovat, protože věděl, že je dobrým lékouzelníkem, ale chtěl naznačit, že pokud bude Gemma vyšilovat i nadále, nikdo už jí nebude schopen pomoci. Leo byl schopný zajít hodně daleko.

_________________

Paula ti dva u vchodu dokonale zmátli. Dralo se mu na jazyk poněkud drsně podané varování, že „se obává, že dneska Kotel není pro dementy vhodným místem“, ale místo toho se jen shovívavě pousmál a naklonil se blíže k muži, který mu připadal přeci jen trošku svéprávnější, než ta mladá dívka. „Možná byste si měli jít prohlížet obrázky jinam, aby se vám tu něco nestalo,“ zamumlal, ačkoliv pochyboval, že si to ti dva vezmou k srdci, nebo že jeho slova vůbec pochopí. Ale zkusil to.
Když se otočil zpátky k lokálu, dva účastníci diskuze už měli v rukách hůlku, což se Paulie prozatím rozhodl ignorovat, ale byl ve střehu a připraven sáhnout pro svou hůlku během zlomku vteřiny. Nelíbilo se mu, kam tohle všechno spěje, ale nějak se mu odtud nechtělo, když tu vysedávala zrzavá McTavishová a podle všeho se do toho problému namočila až po uši.
Paulie přešel hospodu dlouhými kroky a beze slov jednoduše zaplul ke stolu přímo vedle Charlie. „Nazdar kotě, jak ti dupou králíci?“ prohodil jako pubertální mladík, což bylo víceméně jen rýpání. Následně ale dodal: „Vysvětlíš mi, co se to tu jako děje?“ Ptal se potichu a netušil, jestli se místo odpovědi Charlie radši nepůjde porvat s tím ministerským idiotem, o němž Paul věděl, že je to synek ředitelky nemocnice, ale za pokus to stálo.

_________________

>>>>

Melody dobublala až do Kotle a všechny úplně ignorovala. Prozatím poskakovala kolem chlupáče jako indián kolem ohně a s hlasitým "Bubuly!" na něj občas cákla imaginární polívku. Růžový jednorožec vedle ní spokojeně kejhal.
S tímhle přestane až když jí její vodič řekne, že by se na to taky měla podívat. Přirozeně Melody poslechne, protože voda musí svého vodiče poslouchat a nakloní se k papírku. Nic z toho, co je tam napsané, mrzimorka nechápe, takže zareaguje asi jako každá voda, která zjistí, že ji její vodič tahá za nos. "Ty díbáku!" vykřikne na plesnivce a jako kdyby jí hořel zadek, začne pobíhat po kotli a všemožně na všechno sahat. Protože většina lidí tady vypadala černě, Melody se rozhodla najít útočiště u Alberta, který sice taky vypadal černě, ale ne tak černě jako ostatní. Navíc jednorožec jí kopejtkem jasně ukazoval na jeho maličkost. Než se tam ale Melody dostala, pohled jí padl na moc divného pána. Pan Gall byl sice očividně zaneprázdněný mluvením a podobně, nicméně Melody nemohla odolat touze sáhnout si na jeho knír. A pokud žádný neměl, ona si ho šikovně domyslela. S tichým (hlasitým) hihňáním se k němu připlíží a natáhne tam nahoru do nebe packu, kterou na vteřinku mává před jeho obličejem a pak, jako kdyby se snad styděla nebo co, se s hlasitým "chlupatý! On je chlupatý! Všichni jsou chlupatí!" odebere prudce pryč.
O chviličku později se konečně s tichým, rádoby záhadným "bubly?" zjeví u Alberta a pohled upře na jeho snídani, jako kdyby měla vážně moc velký hlad. "On mě donesl!" zašeptá důležitě a ukáže na Leonarda, protože v tomhle bordelu si těžko může zapamatovat, kdo ji sem přivedl. "Prej že je vodič a néni!" dodá trošku hlasitěji a semkne k sobě pevně rtíky, kývajíc prudce hlavou. "A víš co? Já sem utekla. Takhle!" pokračuje hrdě a narovná se, že mu předvede, jak zdrhla, přičemž naběhne do nejbližšího sloup a na tři až pět vteřin se složí k zemi. Pak zase vyskočí na nohy a hrdě se na všechny kolem zazubí, absolutně ignorujíc, že tohle je vážná situace a mohlo by se jí taky stát něco špatného. Čekajíc na nějaké uznání, začne si otírat krev. S tou starší už nehne, ale tu novější si jako správný dement rozpatlá po oblečení a těle víc, než předtím. Skoro to vypadá, že se připletla do bitky dřív, než nějaká začala. A za všechno může růžový jednorožec. Melody je ale slušné děvče a ví, že do takové situace se nesmí plést verbálně, takže se ostatní nemusí bát, že by jim překazila kouzlení a podobně. Mel je tu koneckonců jen aby trochu přihoršila situaci a případě za někoho schytala rány, když je nezničitelná, žeano.

_________________

Sincere se musel na slečnu McTavishovou nevěřícně pousmát, když se vytasila se svou otázkou, o níž si snad myslela, že ho dokonale setře a konečně ho umlčí. Mimoděk mu problesklo hlavou, zda je opravdu tak hloupá, nebo zda to pouze předvádí, ale než se nad tím stačil více zamyslet, do Děravého kotle se vecpali další lidi a Sincere nemínil na tomhle místě více ztrácet čas.
"Je vidět, že jste se doposud věnovala jenom honění za míčem a o zbytku světa nemáte ani tušení," neodpustil si decentní rýpnutí, s nímž se zrzce zadíval hluboko do očí. Krom toho, že byl Sincere tak trochu geniální a neměl problém ponořit se díky četbě do dalších medicínských oborů a načerpat z nich vědomosti, zcela normální procedurou takového lékouzelníka a i mudlovského doktora bylo povinné navštívení a krátká praxe na většině důležitých odděleních, protože jak určitě slečna věděla, všechno souviselo se vším, což se vztahovalo také na lidské tělo.
"Řekněme, že díky dlouholeté praxi v medicíně beznadějné případy poznám na první pohled, ač se psychologii příliš nevěnuji," neměl v plánu ženě vysvětlovat lékouzelnickou praxi a snažit se s ní diskutovat, či důstojně jí oponovat. Bylo to naprosto marné a hluboko pod Sincerovu úroveň, protože to byla pouze obyčejná famfrpálistka, která v životě nic kromě sportu nedokázala, a on o proti ní byl muž s několika vyznamenáními, vystudovaným lékouzelnictvím a dokonce mudlovským medicínským titulem z Cambridge.
Hlupačku od vedle už vůbec nevnímal, protože ta očividně neuměla ani pořádně anglicky a proč by tu měl luštit její řečené hieroglyfy. Zdálo se, že se tu všichni předvádí, kdo může spadnout níže, což potvrdila hned vzápětí blondýnka, která dorazila s překvapujícím elánem a bez jakéhokoli respektu s neuvěřitelnou drzostí došla až k Sincerovi, aby mu sáhla na knír. Což pochopitelně nestačila udělat, protože Sincere včas dívčinu ruku srazil tou svou tak silně, že to muselo minimálně zabolet, v porovnání se vzápětí stisknutým zápěstím to však nebylo vůbec nic. Vztekle k ní zvedl oči.
"Zdá se, McTavishová, že vám dorazila spolupacientka," ucedil mezi zuby vztekle a jako kdyby se Melody štítil, rychle ji pustil.

_________________

| +

Gemma začala vidět rudě a Albert se začal obávat o oba jejich holé krky, neboť ani jeden z nich nebyl zrovna pravidelným účastníkem soubojnických klubů čistokrevné smetánky. Gemma věci vždy raději řešila pěstí a pálkou, a on radši diplomaticky. Jenže s Gemmou po boku se diplomacie dala považovat za předem ztracenou věc. „Nikdo o mi neříkala, že já hloupá a drrrzá!“ vyjádřila se k tomu Gemma jednoznačně, Albert zalitoval, že nevypil celou lahev místo jednoho panáka, a pokusil se věci vyřešit nediplomaticky. Prostě Gemmu objal tak, aby jí přitiskl ruce k tělu a ona nemohla dál mířit na Leonarda špičkou svojí hůlky. Sám by se rád vyjádřil k tomu, jak idiotsky se chovají ti dva přítomní džentlmeni, ale věděl, kdy je třeba takticky ustoupit. Pochyboval, že jsou slečny famfrpálistky schopné jakéhokoliv souboje, ač jejich letecké schopnosti byly jistě brilantní. „Čas jít, drahá. Pánům určitě nebudeme chybět,“ a možná by i vážně odešli, kdyby nebylo příchodu retardované dvojice, která kartami zase trochu zamíchala, a Albert Gemmu raději pustil, než aby mu drahá bez možnosti obrany schytala kletbu do zad.

_________________

Charlie toho měla po krk. To, že její bratránek je totální blb, se už nedalo déle snášet, a to, že se ji tu pokoušel poučovat o světě nějaký děda z nemocnice, se jí už tuplem nelíbilo. „Víš, co, Leonarde? Já jsem vlastně ráda, že už McTavish nejsi, protože bych se jinak musela fakt stydět.“ Oznámila bratránkovi jízlivě a na Sincera se jen opovržlivě zadívala. Moudřejší ustoupí. A ona byla natolik moudrá, aby na ty dva nevytahovala hůlku, když neměla za zády někoho, kdo nebyl na bojová kouzla takové střevo jako ona.
Když se po jejím boku zjevil Paul, na kterého teď stihla úspěšně zapomenout mezi těmi zaobalenými urážkami od Sincera, dupla mu po jeho otázce na nohu. Za to kotě. „Takhle,“ dodala, aby odpověděla. „Zrušili nám zápas, tak si děláme fanouškovské rozbroje někde jinde,“ utrousila sarkasticky s plánem odejít, ale zastavila ji poslední Sincerova slova. Charlie se zadívala na holku, kterou doktor nevybíravě držel za zápěstí, a věděla, že odchod nepřichází v úvahu. „Nechte ji,“ vyzvala ho s dušičkou menší než cvrnkací kulička, když už ji Sincere sám od sebe pustil jako něco, od čeho by se mohl nakazit zákeřnou nemocí.

_________________

T. M. McTavish

Seamus polévku nedostal, což ho mrzelo, ale brzy měl trochu jiné starosti.
Udělal nicméně to, co mu šlo nejlépe: zachoval klid, pokračoval v roli a plánoval. Kýval se na lavici jako správný dement, pohledem těkal z lístečku bez obrázků na zlé lidi s hůlkami a počítal. Podle všeho byli proministerští v početní nevýhodě, ale kdo ví, kolik škod by oba kuní ksichty zvládly napáchat a hlavně co přesně, jestli vůbec něco, by ze situace vyplynulo i v případě, že by dobro zase jednou vyhrálo. Seamus rozhodně neplánoval něco začínat, ale přivedením Melody zvýšil entropii hospody natolik, že nějaké plánování stejně nemělo většího smyslu.
Prozatím tedy alespoň zkontroloval, jak tlusté desky mají zdejší stoly, pohledem vyhledal možné únikové východy a dvakrát zamítl možnost kontaktovat řád pomocí té kouzelné mince. Byl si totiž skoro jistý, že jakmile by se do celkem neškodné občanské iniciativy zamíchali rebelové, ocitli by se na scéně brzy i černooděnci a na první oběti na životech by taky nebylo třeba čekat dlouho. Jenže ono to tak stejně vypadalo, soudě podle toho, s kým se zrovna kamarádila Melody...
Seamus se zhluboka nadechl a začal počítat do pěti. Předpokládal, že kdyby se náležitě retardovaně dostal na její místo, jako správný chlupáč nejspíš zvládne vyrvat váženému panu Gallovi ruce z kloubů, jenže... co z toho? Prozatím se spokojil s tím, že nahmátl bezprizorní půllitr coby improvizovanou munici, když v tom se do věci vložila jedna z přítomných dam. Což mu poskytlo mnohem elegantnější příležitost k zapojení se.
„Jó, nechte ji, to je moje kamarádka jako!“ zahřímal, zvedl se a kolíbavou chůzí zamířil k těm dvěma. Půllitr nechal na stole, hůlku měl pořád pod pončem a vůbec vypadal spíš komicky než nebezpečně, ale vzhledem k rychlosti, s jakou v místnosti gradovalo napětí, to bylo stejně dost o hubu, takže byl připraven okamžitě uhýbat do nejbližšího krytu.

_________________

Leonardovi opět zacukaly koutky úst a to byly veškeré projevy emocí v jeho tváři. „Nápodobně, sestřenko - opravdu jsi mě zklamala. Chováš se jako špína,“ prsknul chladně, „a já jsem vážně rád, že už si mé jméno s tím tvým nikdo nespojí.“ To byla upřímná pravda. Teď byl Leonard něco víc, byl výš na společenském žebříčku, ostatně měl teď stejné jméno jako ministr, a McTavishovi zůstali kdesi hluboko pod ním. Nebo to tak alespoň viděl.
„Oh, to mě mrzí, že nedokážete překousnout pravdu, slečno,“ uculil se Leonard provokativně na Gemmu, která svým chováním akorát potvrzovala jeho vlastní slova. Těžko mohla popírat, že je drzá a hloupá, když se vůči němu, ministerskému pracovníkovi blízkému ministrovi, chovala takhle. „A naučte se mluvit, nedá se to poslouchat,“ dodal arogantně. Hůlku pro jistotu stále nepouštěl z ruky, ačkoliv to vypadalo, že drzou šišlající blondýnu zpracuje její doprovod natolik, aby nezačala metat kouzla kolem sebe - dobře pro ni, protože jinak by Leo zařídil, aby toho litovala. Hodně.
Co mezitím podnikají ostatní návštěvníci Kotle, to Leonard okázale ignoroval, alespoň dokud si všímal Gemmy. Jakmile ji ale pustil z hlavy, rozhlédl se kolem sebe a s nelibostí zjistil, že dementi tu zůstávají a prskající famfrpálisté se moc neuklidňují. A pak tu byl Sincere Gall, který kolem sebe sekal upřímnými poznámkami, jež mnozí nedokázali dobře snášet. A dotkl se té mentálně postižené chudinky, kterou hned někteří litovali. Leonard si hlasitě, otráveně povzdechl. „Slečna by zasloužila minimálně svěrací kazajku,“ podotkl ke Gallovi s úšklebkem a začal se zvedat, že teda jako jde pryč, protože tahle společnost byla hluboce pod jeho úroveň a on už navíc řekl vše, co měl na srdci.

_________________

Protože se Paul v Kotli ocitl až ve chvíli, kdy už byla hádka v plném běhu, byl teď trošičku mimo. Sledoval slovní přestřelku jako míček na tenisovém zápase, takže si málem ukroutil hlavu, a přemýšlel nad možnými scénáři, které by mohly následovat. Do chvíle, než mu drzá zrzka, k níž si drze přisedl, drze přidupla nohu. „Jauvajs, ženská!“ vyprskl překvapeně, protože to nečekal, a vrhnul na ni zamračený pohled. Proč to dělá, proboha? Vždyť on byl na její straně! „Tak dělej fanouškovský rozbroje jinde, než na mojí noze!“ zabrblal. „Co jsem ti udělal? Mě taky nakrklo, že zrušili mistrák, ale to se kvůli tomu mám zbláznit?“ protočil nechápavě očima. Paul byl prostě smířen s tím, že na ministerstvu dlí samí idioti s naprostým volem v čele, což se nezměnilo ani po Tremlettově smrti.
„Já bych se do toho neplet,“ zamumlal po chvilce k Charlie, kterou ale probodával pořád dost nevraživým pohledem, když se i ona ozvala, poněvadž Sincere chytil narušenou blondýnu za zápěstí. „On jí pustí,“ dodal přesvědčeně a ukázalo se, že má pravdu - Melody byla propuštěna, i když to vypadalo, že Sincereho vytáčí její samotná existence. Paul pro jistotu sevřel v ruce hůlku, ale zůstával na svém místě a nic nepodnikal. Očividně nikdo nechtěl být tím prvním, kdo někomu vmete kletbu do zad, ale něco se semlít muselo... atmosféra byla tak hustá, že by se dala krájet, a bylo jen otázkou času, než někomu definitivně rupnou nervy.

_________________