Charlie bratránka nikdy neměla moc v lásce, protože byl egoista, a ona egoisty z duše nenáviděla. Pořád to pro ni ale byla rodina a ona byla ochotná přimhouřit oko, nicméně když se nekrotil on, proč by to dělala ona. „Když se ministerstvo proměnilo ve stádo tupohlavých přežvýkavců, pořád beru místo mezi opicemi jako výhru.“ Sdělila mu se stejným opovržením nazpět. Neuměla se tvářit kamenně, to byla jeho doména, na ní bylo moc dobře poznat, jaký na ni mají jeho slova dopad. „A nejen jemu, polovina ministerstva by najednou neměla co dělat.“ Odtušila. Na to, že si skoro každý druhý ministerský pohlavár schovával ve skříni lahev s whiskou, nepotřebovala mít věštecké oko, to bylo všem jasné.
Jestli Charlie ale vyloženě něco vytočilo, byla to zmínka, že famfrpál je hra pro neandrtálce. „Počkej, až přijde dolů zbytek a zkus to některým z nich říct do očí, Leonarde. Třeba Blaine by si to určitě rád poslechl. Nejen ty máš ministerské konexe.“ Charlie si byla skoro jistá, že to s Leonardem ani nehne, protože nikdo z nich neměl přímé konexe se samotným ministrem, ale McKay nebo McLarken byla pořád zvučná jména. Měla chuť mu říct, ať táhne a umře, ale na to nebyla stavěná. Ostatně ani na to, aby na něj vytáhla sama od sebe hůlku a poslala mu bolákovou kletbu mezi oči.

_________________

T. M. McTavish

Leonardovi cukly koutky úst do posměšného úšklebku a to bylo asi tak všechno, pak jeho mimické svalstvo zase ztuhlo v neurčitém výrazu. V duchu se nesmírně bavil tím, jak se Charlie snaží na ministerstvo kydat špínu, a zřejmě doufá, že se tak dotkne i jeho. Kdepak, Leonard si to osobně nebral a podobné řeči chápal jen jako známku zoufalství - podobné hlášky kolem sebe rozhazovali hlupáci. „Když myslíš,“ odvětil tedy jen a pokrčil přitom rameny. Všechno s naprostým klidem. A s tím naprostým klidem dopil zbyteček kávy, načež prázdný šálek pomalu odložil a potichu si odkašlal.
Když sestřenka začala vyhrožovat zbytkem týmu, Leonard se musel přemáhat, aby se nahlas nezasmál. „Myslíš, že bych to nedokázal?“ prohodil s vážnou tváří a upřeně se přitom na ni zadíval, v očích se mu nebezpečně blýskalo. Ty záblesky dávaly tušit, že by se Leonard nezalekl ani celého týmu, ale na druhou stranu... Měl rozum. Byl sice ambiciózní až běda a hnal se za mocí, ale nehnal se za mocí slepě a nestal se z něj hlupák, co se mocí nechá oblbnout a přestane přemýšlet. Dobře si uvědomoval, že ve skotském národním famfrpálovém týmu zaznívají poměrně zvučná jména čistokrevných rodin, a žádný z těch rodů nechtěl urazit jen kvůli famfrpálu. Nepochyboval o tom, že by pak v Laviniových očích vypadal jako mladý hlupáček, kterým rozhodně nebyl.
„Víš, sestřenko, možná bys tu měla přestat planě vyhrožovat a pokoušet se házet na ministerstvo špínu,“ pronesl s pohledem upřeným na titulní stranu Věštce, „mohlo by se ti to vymstít,“ dořekl větu a pohled zvedl k Charlie. Když ona může rozhazovat výhružky, proč by nemohl on? Ty jeho navíc rozhodně nebyly plané - i za křivá slova vůči ministerstvu to mohla McTavishová slušně slíznout, a Leo na ni s klidem mohl hodit i to, co neudělala, kdyby se snažil. Ale držel se zpátky, protože Charlie patřila, i když to nerad přiznával, k rodině.

_________________

<<<

Gemma svoje protesty netišila, a když vcházeli do kotle, Albert neměl moc velkou radost, že se jeho drahá vystavuje nebezpečí nejen dobrovolně, ale jakoby ho skoro vyhledávala. Samozřejmě ji měl díky téhle její stránce rád, ale rozhodně se mu nelíbilo, že k sobě povolává potlouk takového rozměru, jako byl zásah nové ministerské patroly. „Gemmo, drahokámku můj zářivý, nech toho. Pojď si dát snídani a zapomeneme na to. Hm?“ Věděl, že to je marné, ale nemohl si odpustit alespoň poslední chytání pomyslných stébel trávy. „No, to nezapomenujeme! To já mít pamatovák slušivá, Berti, já nezabudnout na taková nespravedlitelnost!“ Ne, Gemma se nedala zastavit, byla to neřízená severská střela. A pak si všimla Charlie. „Šarlí, godmorgen, ty mě určitě pochopovala! Ta nestydatá ministrantská dobytek, to nemohli vykanclovat zápas, přece! My musela protestovat!“ posadila se vedle Charlie, aniž by věnovala pozornost člověku, se kterým se zrzka bavila. „Nechtěla si chutnat,“ popřála jí dobré chuti a Albert se poraženě chopil příležitosti odejít k baru pro panáka, protože ač džentlmen, dnes si ho hodlal dát i před polednem.

_________________

<<
Sincere si z nemocnice odskočil do Děravého kotle na menší svačinku, která zahrnovala snídani, oběd a pravděpodobně vzhledem ke spěchu v nemocnici i velmi brzkou večeři. Obsluha se tudíž kolem jeho stolu pouze míhala a přinášela různá jídla, která si Sincere dopřával, zatímco s ledovou tváří poslouchal rozhovor dvou očividně velmi příjemně naladěných lidí za sebou. Neměl možnost pohlédnout těm dvěma do tváří, ač dívka kolem něho pravděpodobně prošla a ač rozhodně oba nebyli zrovna v kouzelnickém světě bezvýznamní, Sincere nebyl zase až tak taková kapacita, aby lidi poznával po hlase. Kdyby mu možná přečetli Leonardovu kartu, dokázal by ji k němu přiřadit během pár vteřin. Ve zdravotních problémech čistokrevných se vyznal.
Znechuceně se ušklíbl nad svou druhou polévkou, která pomalu zakončovala dnešní posezení, a po pár minutách otráveného poslouchání toho štěbetání těch dvou odložil lžíci zpět do talíře. Ubrouskem si utřel klidně pusu, zaklapl rozložené desky jednoho pacienta na svém stole a zvědavě se otočil přes rameno. "Ah, to jste vy..." poznal okamžitě slečnu McTavishovou, protože famfrpál se snažil trochu sledovat, i když nebyl žádným zaníceným fanouškem. "Muselo se vám ulevit, že to ministerstvo zrušilo, že ano?" vložil se do rozhovoru, jako kdyby neslyšel ani jedno slovo, které tu před pár minutami mezi nimi padlo. "Byl jsem příjemně překvapen, že ministerstvo po té tragické události dokázalo zachovat chladnou hlavu a stále mu záleží na bezpečí svých lidí," pousmál se, než pokračoval: "nedokážete si představit, co to je mít v nemocnici službu, když se někde něco semele," pokýval zlehka hlavou a s povytaženým obočím se podíval na Leonarda, od něhož čekal přímou podporu, protože bylo zcela očividné, že stojí na stejné straně. A jak by mohla nějaká zrzavá... holka odporovat jim dvěma? Sincere neměl sebemenší důvod bát se, že by skotský tým naklusal sem dolů, když to, jak zaslechl, včera přehnal alkoholem.
"Vlastně," nadechl se po chvíli upřeného pohledu na ženu kousek od sebe, "kdybyste snad to zklamání nedokázali unést, můžu vám nabídnout odbornou pomoc. Znám spoustu výtečných kolegů, kteří se specializují na lidskou psychiku, byla by škoda, kdyby se z vás kvůli prozíravosti některých lidí stali alkoholici," zastříhal svou vizitkou, kterou držel mezi prsty, a ušklíbl se. Vlastně mu byla naprosto ukradená, ale nemohl si pomoc, zcela očividně to Skoty zdrtilo. Dobře jim tak.

_________________

| +

„Myslela bych si, že jsi ještě větší idiot, než jak se chováš.“ Charlie s Leonardem začala ztrácet trpělivost. Možná ji rozčiloval i ten jeho klid, se kterým s ní mluvil. „Takže bys mě šel ministerstvu udat za to, že na něj nadávám, když zrušil hlavní zápas sezóny? Myslím, že na to mám docela právo. Jenže o tom ty nemůžeš nic vědět, když si v životě nikdy nic neměl rád, takže ti ani nic nemohlo scházet.“ Obvinila ho, a když už byla v ráži, dovolila si pár slov navíc. „Strýček Royston měl určitě velkou radost, když sis nechal přišpendlit ministerské příjmení.“ Naštěstí, než Charlie stačila přilít další olej do pomyslného ohně, objevila se vedle ní Gemma, dánská odrážečka, a vypadala, že kdyby mohla, jde na britské ministerstvo spáchat defenestraci. „Ahoj, Gemmo. To nemá cenu, poslouchat nás nebudou. Sedni si,“ vyzvala ji otráveně a byla odhodlaná nechat hádku s Leonardem plavat, dát si pivo a počkat, než se z patra vyvalí banda Skotů s migrénou.
Jakoby ji ale osud neměl rád, k jejich stolku se připletl někdo další, kdo měl zřejmě stejný názor jako Leonard a nebál se ho vyslovit. Jakoby všem přeskočilo a užívali si, že si ministerstvo dělá, co chce. „Co vy o tom víte?“ štěkla na něj podrážděněji, než by to udělala za jiné situace. Teď ale byla rozmrzelá z rozhovoru s bratrancem. „Podle mě je celkem jasně vidět, že těm, co zaútočili na ministerstvo, nejde o nic jiného, než o vyjádření nesouhlasu s jeho jednáním v posledních pár letech. Nevidím nejmenší důvod, proč by měli kazit normálním lidem zábavu.“ Vyjádřila svůj názor neochvějně. A už už mu chtěla říct, že odbornou pomoc by spíš potřebovali všichni ti, kteří s tím jednáním souhlasí, ale když si všimla jména na vizitce, jen se ušklíbla. „Myslím, že jsme všichni psychicky naprosto v pořádku.“ Ucedila. Ráda věřila tomu, že jí podivínství Howellsů nijak nezasáhlo, a že byla na rozdíl od zbytku otcovy rodiny docela normální.

_________________

T. M. McTavish

Leonard se pobaveně zašklebil a potřásl hlavou. Musel uznat, že rozhovor se svou sestřenkou byl chvílemi opravdu zábavný, ačkoliv ho tak vnímal jenom on. Ona rozhodně nevypadala, že by se bavila. „Kdybys překročila určité meze, sestřenko, tak ano, klidně bych tě udal,“ pronesl s klidem, protože tak to prostě bylo. Charlie ale zatím nenadávala příliš zostra a navíc byla sama, kdo takhle štěká, nestrhla k sobě dav stoupenců, takže Leonard prozatím neměl jediný důvod, proč se zvednout a jít ji naprášit. Když ovšem zmínila Roystona, Leo zaťal čelist a probodl ji varovným pohledem - teď se dotkla citlivého tématu a ještě horší bylo, že měla pravdu. Leův otec se na změnu jeho příjmení netvářil úplně nadšeně, i když většinu času se asi snažil předstírat, že je mu to jedno a netýká se ho to. „Moje příjmení alespoň něco znamená, má váhu,“ pronesl a naznačil tak, že McTavishové přece skoro nic neznamenají. Rozhodně byli o pár pomyslných stupínků níže, než Tinkerbellové, a s tím se Leonard nedokázal smířit. Jako Tinkerbell byl naprosto spokojený.
Když se do Děravého kotle přiřítila neřízená střela v podobě dánské odrážečky, která ministerské pracovníky začala nazývat dobytkem, Leo se jen tak tak udržel, aby se mu v ruce neobjevila hůlka. Že už toho začíná mít dost, to bylo poznat z žilky, která mu naběhla na spánku.
Už se nadechoval, aby tu držkatou blondýnu varoval, že si má dávat pozor na jazyk, ale v kotli se objevil další aktér, jehož jméno Leonard samozřejmě znal. Sincere Gall. K němu mladý Tinkerbell choval docela úctu a respekt a byl připravený stát na jeho straně, samozřejmě. Vypadalo to, že tu Gall sedí už delší dobu, ale nikdo si ho doposud nevšiml - Lea to ani nepřekvapovalo, protože byl plně soustředěn na slovní mučení své sestřenky.
Když se Sincere rozpovídal, Leonard k němu zalétl pohledem a nepatrně přikývl, aby dal najevo, že s jeho slovy naprosto souhlasí a že má Sincere jeho plnou podporu. Měl co dělat, aby se nerozesmál, protože Gall mluvil naprosto trefně a Leonard nepochyboval o tom, že to Charlie i tu druhou famfrpálovou obludu rozčílí. „Myslím, že někteří tu pomoc potřebují nutně,“ podotkl potichu a střelil pohledem k vztekající se Gemmě, jejíž inteligenci v duchu přiřadil k inteligenci rozjetého šneka. Vždyť se vztekala jako malé dítě, kvůli naprosté hlouposti.

_________________

<<

Paul měl namířeno do práce, a protože měl před začátkem směny ještě poměrně dost času, rozhodl se zradit hospůdku Na Konci Duhy a zajít si na snídani k Děravému kotli, kde už nějakou dobu nebyl. A pravděpodobně by sem ani nešel, kdyby tušil, co se za dveřmi odehrává. O tom, že tu včera proběhlo zapíjení žalu skotských famfrpálových hvězd, neměl nejmenší tušení. I kdyby to tušení měl, nenapadlo by ho, že je celkem vysoká pravděpodobnost, že v Kotli narazí na tu držkatou zrzku, kterou potkal tehdá na pouličních závodech.
Paulie vzal za kliku a vešel. Tedy tak nějak napůl - zůstal totiž stát ve dveřích s rukou stále na klice a pohledem upřeným k osazenstvu, které si vyměňovalo názory. Paul by jejich slova ani nemusel slyšet, aby nabyl dojmu, že se tu brzy všichni servou jako psi - panovala tu taková zvláštní, napjatá atmosféra. Negativní atmosféra. Povzdechl si, protočil očima a zabručel si pod vousy cosi o tom, že mu klidná snídaně zjevně není přána. „Tak já bych snad zase šel,“ podotkl nikterak hlasitě, spíš sám k sobě, protože si ho ostatní možná ani nevšimli, a otočil se k odchodu.
Zarazily ho však povědomé zrzavé kadeře, takže se k Charlie ohlédl přes rameno a zaváhal. A než se stihl rozhoupat buď k odchodu, nebo k tomu, aby zůstal, zřejmě ho ve dveřích přepadl nějaký chcápek s mladou slečnou* a Paul, v důsledku uhýbání jim z cesty, se z ničeho nic ocitl v lokále. Takže se rozhodl risknout to a zůstat, alespoň chvilku. Jemu konec konců taky nebylo ukradené, že se ministerstvo rozhodlo zrušit mistrovství světa ve famfrpálu.

*předpokládám, že se sem Seamus s Melody teda vecpou

_________________

Sincere se rozhodně nenechal rozhodit štěkáním nějaké mladé McTavishové, která by mu k celé problematice určitě měla co říct, kdyby ho to alespoň trochu zajímalo a on se zeptal. Namísto toho se pouze povýšeně usmíval a vypadal maximálně spokojen s faktem, že se ministerstvo rozhodlo mistrovství zrušit. Pravda, co slyšel od svého bratra, dokonce i spousta čistokrevných to nepříjemně překvapilo, protože jako v každém sportu i zde se točilo spoustu peněz a v sázení si pochopitelně libovali především ti majetní, rovná se čistokrevní, ale všeobecně bylo známo, že na mistrovství se z většiny srocovala kouzelnická lůza (ještě aby ne, bylo ji většina) takže nakonec neslyšel nikoho, kdo by proti zákazu vehementně protestoval.
První otázku pochopitelně přešel s klidem, tak trochu mu připomínala manželku, ale při dalších slovech neznámé a přitom známé ženy mu lehce ztvrdly rysy v obličeji. "Podle mě," započal klidně a pohledem upřeným přímo na ní, takže absolutně ignoroval další lidi, kteří se začali srocovat kolem, "je zcela jasně vidět, že trpíte přehnanou sebestředností a pocitem důležitosti, když vám záleží pouze na vašem pitomém zápase na místo stovek lidských životů," promlouval klidně s hmatatelným znechucením, "být vámi, příliš bych se tím nechlubil. Takové hvězdě, která je u fanoušků populární, by to mohlo dost poškodit reputaci, když by se dozvěděli, že vám jsou vlastně úplně ukradení," pousmál se směrem k zrzce a potom sklouzl pohledem k Leonardovi, k němuž zlehka přikývl, protože to bylo zcela očividné. A koneckonců, i samotného Sincerea překvapilo, že konfrontace s opravdovýmu profesionálními famfrpálisty může být takto překvapivá, a že to je většinou tak, jak se říká. Honí se bezduše za míčem a v hlavě ve skutečnosti nemají vůbec nic.

_________________

| +

Zatímco Albert do sebe kopnul panáka a poručil si pravou anglickou snídani se vším všudy, nejlépe dvakrát, jeho drahá Gemma ani po tom snaživém proslovu ohledně uklidnění nevychladla. Když se k nim přicoural chlápek s vizitkou, a začal s podporou mladíka u nedalekého stolku prohlašovat, že ona potřebuje psychologickou pomoc, ona, která to na rozdíl od nich měla v hlavě úplně v pořádku, to jen okolní svět se zbláznil, vybuchla dokonale. A vytáhla na toho mladšího hůlku, div mu ji nevpíchla mezi oči. „Uviděla, kdo potřebovat hilfe za očimžik,“ sdělila mu výhružně, ale to už její ruku zachytila ta Bertyho. „Gems, zlatíčko, nevím, jak u vás v Dánsku, ale tady v Anglii na cizí lidi nemíříme hůlkou, i když se nám zdá, že by si zasloužili avadu mezi oči, hm? Slušné vychování se strašně podceňuje,“ oznámil jí informativně, ale byl si celkem jistý, že světlovlasou osobu před sebou nejenže neuklidí, ale ještě to možná schytá i on. „Uhnul, Alberte,“ dostalo se mu odpovědi a dodatku: „s dovolením, pěkně prosím.“ Albert tedy zasedl ke snídani s pocitem, že to alespoň zkusil, a že i když na něj to vajíčko málem zapípalo, mohla by to být jeho poslední snídaně.

_________________

Uličky >>

Paul to shrnul naprosto přesně – to, čeho se mu dostalo mezi dveřmi, se skutečně víc podobalo přepadení než jakékoliv jemnější sociální interakci. Jenže co čekat, když do podniku právě vpadl chcápek s mladou slečnou, kteří měli podle všeho dohromady IQ asi jako plátek žitného chleba.
Seamus vešel první; to, že hraje dementa, ještě neznamenalo, že zapomene na základní společenské normy. Ovšem je pravda, že „vešel“ je poněkud slabé slovo. Jeho pohyb totiž připomínal spíš něco mezi Edgarem z Mužů v černém a Tómou hluchoněmcem z Tajemství hradu v Karpatech. Pozitivem budiž snad jenom to, že už mu tou dobou Melody nevisela na zádech, takže vypadali jako dva individuální dementi, ne jako jeden siamský hyperdement. A protože Melody s největší pravděpodobností ještě pořád bublala, o úvodní slovo se musel postarat Seamus.
„Páni, tady je ale dusno, jako v pračce nebo tak!“ zahlaholil, jako správný vesnický idiot se zakymácel, až na něm zakrvácené pončo vlálo, a navzdory pozornému přepočítání lidí v místnosti se tak trochu zasmál. Některé tváře mu nebyly nepovědomé, ale to samo o sobě nebyl problém, protože si byl skoro jistý, že nikdo z nich by jeho poznat neměl. Ne po třech letech cestování napříč Evropou. Rozhodně neviděl nikoho, koho vyloženě vidět nechtěl, což bylo fajn. Každopádně nechtěl zdržovat a přilákávat pozornost podruhé, takže využil scénické setrvačnosti a za stálého kývání tam a zpátky se vytasil se štůskem konspiračních letáčků.
„Tohle mi dal venku jeden moc hodný pán, prý si to máte přečíst a hned vás ta zlost přejde!“ navrhl, trochu si pro dramatický efekt uslintl, rozhodil papíry po lokále jako konfety a za stálého hihňání se šel posadit někam stranou. Ne nezbytně aby vysomroval tu polívku, spíš aby přestal být středem pozornosti.
A Melody tam jako správný vodič navedl taky, bujarým „pocem, zkusíme si to přečíst taky, možná tam budou obrázky“, pro jistotu. Co kdyby ti blázni začali střílet nebo tak něco...

_________________