„Chápu. Nevím, proč jsem si myslel, že bys se mnou mohla chtít mluvit,“ oznámil jí Flo mírně odtažitě, protože to přeci jen pochroumalo jeho ego. Jeho žena ho vidět nechtěla, protože kdyby chtěla, ozvala by se mu sama, a vzhledem k tomu, že to nikdy neudělala, asi měl prostě pech. Rozhodl se vzít situaci tak, jak je, a proto zvedl ke Stargazer pohled s úmyslem jí k tomu něco říci, ale v tu chvíli mu došlo, že by možná měl u své manželky začíst číst víc mezi řádky. Její pohled rozhodně nevypadal jako pohled někoho, kdo by o podobné setkání neměl zájem, ale Florence si tím spíš nebyl vůbec jistý, co vlastně jeho žena chce. Co chce po něm.
A světe div se, odpověď nakonec přišla sama, ani se snažit nemusel, jen překvapeně zamrkal nad tou upřímností jejích slov. „Ale Gaze, kdybych si tě vážně vzít nechtěl, tak si tě nevezmu.“ Ujistil ji překvapivě bez zaváhání a obvyklého mlžení. Až ho to samotného dostalo, jak sdílný najednou zničehonic byl. „Nikdo mě k tomu nenutil a vlastně jsem docela rád, že jsem skončil s tebou, a ne s nějakou jinou. Jasně, nebrali jsme se z lásky, ale láska je někdy takovej luxus, že si ho nemůžou dovolit ani ti, kteří se klidně z lásky brát můžou,“ Florence nechápavě zamrkal nad svým proslovem, protože se vážně nepoznával. „Podívej, jsi moje žena, já tě respektuju, vážím si tě, a když se mnou budeš chtít mluvit, třeba i jen o tom, že se ti urvala mašle na šatech, jsem jedno velké ucho ochotné ti naslouchat. Nemusíme si ten život snad vzájemně ničit a dělat z něj peklo. Vlastně by to mohl být i docela fajn život, nemyslíš?“ Nodoprčic, Florenci, kroť se trochu! Flo vypadal, jakoby právě doběhl maraton v rekordním čase, ale ta slova popřít nemohl, protože byla pravdivá. Snad, aby se umlčel, napil se kávy. „Popravdě si myslím, že je štve, že jsme si ještě nezadělali na dítě, ale tohle řešení mi připadá přinejmenším dětinský a rozhodně bych věděl o lepších způsobech. Zvlášť když mě by k tomu nikdo přemlouvat nemusel.“ Zavrčel, zamrkal, ale pak to nechal být. Záchvat pravdomluvnosti?

_________________

To, co Florence řekl v reakci na mou, naprosto jinak myšlenou větu, jako by z ní udělalo to nejhorší, co jsem mohla vypustit z úst. Zabolelo to, a nebýt toho, že jsem se opravdu snažila nebýt pořád stejné patetické děcko (jedno jak moc bezvýznamná tato snaha byla), asi by mi do očí i vhrkly slzy. Nicméně takto jsem je zadržela. "Takhle jsem to nemyslela," pípla jsem, až překvapená z toho, jak pravdivá zoufalost se mi z hlasu ozvala. Vnitřní já se smálo na plné obrátky, přeci jen takovouhle tragikomedii už dlouho nezažilo, a kupodivu se mě ani nesnažilo přerušovat či vystoupit do popředí. Následná salva nečekaně upřímných slov snad uvedla všechno na pravou míru, a Florencova reakce chtě nechtě způsobila, že mé drahé neposlušné srdíčko vynechalo ve svém pravidelném rytmu. Takže on si mě vlastně chtěl vzít? Upřela jsem na něj překvapený pohled. Co se to dělo se světem, to jsem vážně netušila, ale zase jednou byly moje domněnky převrácené naruby a já byla ráda že sedím, poněvadž... proč vlastně? Neměla jsem důvod se cítit takhle zvláštně, moje hloupoučké teenagerské zakoukání ze čtvrťáku jsem přeci dávno odhodila... nebo ne? Nebyla jsem si teď tak úplně jistá, když jsem měla svého muže takhle před sebou. Byla jsem nervózní, a jak mluvil, snažila jsem se to zahnat dalším douškem kávy. "Řekla bych ti, že jsem si tě svým způsobem z lásky brala," pípla jsem tak dokonale tichým hlasem, jak to jen šlo, sama nevěříc, co to sakra vypouštím z pusy. "ale vím moc dobře, jak na tom jsi ty, a tudíž to není něco, co bys měl slyšet.... Takže se budeme tvářit, že jsem to neřekla." Paráda. Teď už jsem se mohla rovnou zahrabat, a už se pokud možno nikdy nevyhrabat. Copak jsem sama sobě nezakázala cokoliv cítit? Proč jsem to byla najednou tak sebedestruktivně upřímná? Sklopila jsem pohled na šálek ve své ruce. Zamluv to. Tak. To bude nejlepší. "Takže... umm... by nevadilo, kdybychom... já nevím, čas od času třeba zašli na oběd nebo tak?" Vyhrkla jsem, a vystoupala pohledem zase k manželovu obličeji. Přiznávám, to asi nebyl nejlepší způsob, jak zamlouvat věci, ale když já... chtěla. A dnešek byl zřejmě masochistické upřímnosti nakloněn. A sobeckosti, spojené spolu s ní. Toto bylo, pokud jsem si dobře pamatovala, od Salisbury poprvé, co jsem před Florencem vyslovila jakékoliv svoje přání.
Jako by už celý rozhovor nebyl jeden velký šok, při posledních manželových slovech jsem na něj zůstala chvíli nepokrytě zírat, nejistá, jestli se zrovna tvářím šokovaně, potěšeně nebo ještě kdoví jak. Nejen že se k ožehavému tématu potomstva uvázal sám, ale... "...nemusel?" pípla jsem, v hlase skutečné, nevinné překvapení někoho, kdo evidentně nezná význam slova sebevědomí. Upřímně jsem se divila, že ještě dýchám a neomdlívám, ale asi za to mohlo to kafe, nebo tak nějak. A já si pomaličku ale jistě začínala uvědomovat, že tohle není tak úplně normální. A že se asi v následujících měsících budu plazit kanály.

_________________

Florence dokonale dostala větou, že si ho vlastně z lásky brala. To nečekal a nebyl na takovou možnost připravený, protože si celou dobu myslel, že je s ním jeho žena víceméně nešťastná, protože ji svým souhlasem se sňatkem zbavil možnosti někdy potkat někoho, koho by mohla milovat a on na oplátku ji. Samozřejmě u něj se o tom nedalo mluvit, ale za tuhle drobnou poznámku pocítil ke své vlastní ženě soucit a pokusil se pochopit její situaci. A že to nebyla lehká situace, když byl někdo tak křehká osobnost jako Stargazer. „Já jsem to nevěděl, Gaze,“ hlesl omluvně, ačkoliv normálně by asi sebezpytující fázi přešel nebo o ní alespoň vůbec nemluvil. Neměl na to co jiného říct, protože lhát jí nemohl, nemiloval ji, ale nedalo se mluvit ani o nenávisti, takže tu vždycky nějaká naděje na kladné city byla. „Mrzí mě, že to tak nebylo i z mojí strany.“
Florence se na okamžik zadíval na hladinu té proradné kávy, protože vytušil, že za jeho upřímností nebude jeho vlastní potřeba se svěřovat a omlouvat, nicméně si pořád opakoval, že před svou ženou by snad ani žádné tajemství mít neměl. Nemohla ho pak ve slabé chvilce obvinit, že si všechno nechává pro sebe a ani ho nezná. „Můžeme chodit na oběd klidně každý den, jestli ti to udělá radost,“ odsouhlasil její návrh štědře, protože s tím problém určitě neměl. „Klidně se za mnou můžeš i někdy stavit v redakci a prohlédnout si to tam, seznámit se s mými kolegy…“ Florence byl najednou ochota sama, ale už se ani nepokoušel to zamlouvat nebo se tomu podivovat.
No a pak se rozhovor stočil na děti a to, co jim obvykle předchází. „Nemusel, Gaze. Opravdu nemusel.“ Ujistil ji poměrně bez problémů. „Ale myslel jsem si, že o ně prostě nestojíš nebo o mě nestojíš, tak jsem tě nechtěl traumatizovat tím, že bych po tobě něco takového chtěl.“ Opět pokrčení ramen a nakonec odložení šálku s kávou, který začínal být nebezpečný. Florence se při tom natáhl ke své ženě, aby zachytil její ruku ve své a věnoval jí úsměv. „Já nejsem nešťastný, Gaze, ani znechucený z toho, že jsi moje žena. Jen ženským nerozumím, tak se možná nechovám tak, jak by se ode mě očekávalo.“

_________________

Jakmile jsem ta hloupá slova vůbec vypustila z pusy, nejradši bych si nafackovala, zahrabala se třicet metrů pod zem a zhynula bídnou smrtí. Nezakázala jsem si snad už v den svatby o těch pocitech vůbec mluvit? Proč jsem to jen promerlina zrovna teď tak vychrlila? Trochu bojácně jsem zvedla k Florencovi oči, které byly vlastně smutné jenom trochu. Ne že by říkal něco, co bych sama nečekala. Jen, slyšet to vyslovené, přeci jen nějak působit muselo. I tak jsem donutila koutky svých úst, aby se zvedly do trošku povadlého úsměvu. "Já vím, že mě takhle nikdy vidět nebudeš," opáčila jsem na jeho slova naprosto klidným, vyrovnaným hlasem. Žádné stopy výčitek nebo zloby. Ani ten smutek, viditelný jen jako kradmý záblesk v oříškových očích, se mi do hlasu nepromítl. "Nemám ti to za zlé. Nedělej si s tím hlavu." Nic víc jsem už asi v tuhle chvíli udělat nemohla, když se mi povedlo tak skvěle prozradit neprozraditelné.
Hrneček s kávou jsem položila zpět, odkud jsem ho vzala. Nějak mi připadalo, že za to může právě tenhle kofeinový zázrak. Za celou tuhle zvláštní situaci. Ale ačkoliv jsem na sebe byla naštvaná, cítila jsem se kupodivu docela... dobře. Jako kdyby ze mě spadla tíha nějakého hrozivého tajemství. Jé, čau Flo, já tě asi miluju, to je hrůza, co? ozval se dnes poprvé můj drahý vnitřní hlas a zachechtal se. Zamrkala jsem a raději přestala uvažovat nad ponurou možností, že v naší parodii na vztah má zase nějaký podíl neznámý dryák. "Veškerý čas ti zase konfiskovat nehodlám," chtě nechtě jsem se musela široce usmát, "ale je pravda, že bych ráda viděla, jak to v takové redakci chodí," přiznala jsem. Nehledě na to, že by to asi docela pomohlo rozptýlit ty klevety, které tak očerňovaly Roseovské jméno. Nevím, zda mě za ten rok pokusu o soužití znal Florence natolik, aby viděl, jakou radost mi těmihle návrhy vlastně udělal. Možná to šlo poznat z hřejivého nádechu čokolády mých očí, možná z toho tak neobvyklého úsměvu. Nemohla jsem si pomoci, ale plíživě se ke mně blížil pocit štěstí. Třpytivého, pomíjivého štěstí. Z drobností jako možnost někdy poobědvat s vlastním manželem.
Následně mělo přijít to nebezpečnější téma. Tedy děti. Upřímně, v té kávě muselo být něco zatraceně silného, poněvadž jsem si nebyla schopna představit, jak to, že jsem minimálně nehyperventilovala, nerudla nebo rovnou neomdlévala. Vždyť, je jedno že se jednalo o mého muže, to byl pořád Florence, kdo mě tu držel za ruku a mluvil o pořizování dětí! Dobře, budeme upřímní, jistý ruměnec se na mých tvářích promítl, ale decentní, žádná rajčatově rudá. "Já si pro jistotu byla akorát jistá tím, že tě, nu, řekněme odpuzuju... a po pralinkách možná trochu děsím, takže něco takového prostě nepřipadalo v úvahu," přiznala jsem, oči sklopené na ty ruce. Na to milé gesto, které bych asi ani neočekávala. Ale dnešek byl zřejmě plný překvapení.
"Váž..." zarazila jsem se. Vážně asi nebylo tou nejlepší reakcí. "To... mě těší. Já se bála, že ti kazím nějaké životní štěstí. Proto jsem se taky snažila co nejvíc se ti klidit z cesty." Jo, tohle bylo rozhodně použitelnější. Zatracená upřímnost, nakecala jsem tu volovin na několik let dopředu. Ale z nějakého důvodu jsem za to byla ráda. Konečně se mi povedlo upřímně si promluvit se svým manželem. Víceméně.

_________________

Florence sice v jejích slovech výčitky necítil, ale minimálně dotčení se dostavilo. „To nemůžeš vědět, Gaze, já nevím, co nám život přinese, a rozhodně bych svoje momentální pocity nebral tak definitivně.“ Možná jí tím dával planou naději, ale rozhodně se mu nelíbilo, že ona prostě ví, co on bude cítit nebo spíš necítit za pět let. To přece nevěděl ani on, natož aby o tom měla povědomí ona. „Hlavu si s tím nedělám, to se bát nemusíš.“ Uvedl to na pravou míru. On bral věci prostě tak, jak přicházely, a bylo zbytečné si případnými neúspěchy kazit den.
Co se společného trávení času týkalo, Florence byl jen rád, že mu Gaze nechá i nějaký čas jen pro sebe, ale nutně o něj nestál. Stejně se většinu času královsky nudil a vymýšlel, jak nejlépe ironicky poslat všechny otravné lidi do míst, kde slunce nesvítí. „No, stačí říct, drahá, já tě tam rád uvidím. Navíc mi stejně nikdo nevěří, že mám ženu, když tě se mnou nikdy neviděli.“ Dodal popravdě a ještě na ni rozverně mrknul. Florence možná nebyl ideální manžel do nepohody, ale nedalo se mu upřít, že by pro svou ženu udělal téměř cokoliv. Minimálně by ji nikde nepomluvil a zcela určitě by si podal kohokoliv, kdo by proti ní měl jediného křivého slova. Na to byl háklivý. Hodně. A jestli mohl Gaze udělat radost tím, že si s ní dá oběd, opravdu by toho byl schopný každý den.
„Pralinky jsou dávno za námi, Gaze,“ odvětil s úsměvem. No, možná ne tak dávno a možná se situace opakovala, ale Florence už to tolik neřešil. Jestli mu někdo podstrčil lektvar, aby si se svou ženou mohl promluvit, pak mu v duchu mohl tak akorát poděkovat a pak ho kopnout do sedínky. „Výborně, takže když jsme se teď shodli na tom, že mě neodpuzuješ a neničíš mi život, můžeš se mi přestat vyhýbat, a zkusíme se začít chovat jako naprosto normální pár, hm?“ Mistr slova určitě nebyl, ale upřímněji to snad ani nešlo. „Momentálně mě nejvíc šťastným uděláš, když pochopíš, že ti nechci ublížit a že tě chci líp poznat. A že mám chuť s tebou trávit čas a přemýšlet nad… dětma.“ Podal to opět tak diplomaticky, že by nejspíš v mezinárodním měřítku vyvolal válečný konflikt.

_________________

Zvedla jsem pochybovačně obočí. Pokud jsem si byla něčím vážně jistá, tak tím, že nikdo, a už vůbec ne Flo, by ke mně kdy byl schopen něco cítit. Ale nechtěla jsem se hádat, čímž jediným případné opakování vlastního názoru jako blázen zavánělo. A tak už jsem se raději nevyjadřovala. Ne že by mě slova, slibující pomíjivou naději na jednu stranu nepotěšila. I když z jeho hlasu zaslechla cosi, co rozhodně milý pocit nevyvolávalo.
Rozzářila jsem se jako sluníčko, když mi bylo víceméně přislíbeno, že mohu svého muže v klidu navštívit v práci. "Tak v tom případě brzy očekávej návštěvu," oznámila jsem, uvolněnější, než jsem kdy ve Florencově přítomnosti byla, a moje radost musela být zřejmá na první pohled. Byla jsem opravdu šťastná, že postupujeme po pomyslné cestě k téměř normálnímu manželství. I když, teď jsem popravdě trochu litovala, že jsem takhle upřímně nemluvila dřív. Víte co, Flo mě neukousl, nezabodl, nezaavadoval. A to bylo... skvělé. Navíc jsem měla slíbeny obědy a dokonce návštěvu v redakci. Napadlo mě, že asi budu muset nakonec otci za jeho podraz poděkovat.
"Dobře," odkývala jsem prostě to, že pralinkové problémy jsou minulostí. Na rtech mi pořád hrál mírný úsměv. Pořád jsem nějak nemohla uvěřit, že by mě chtěl Florence opravdu vídat, a že to vyhýbání nebylo pro dobro věci, nicméně jsem se jala vehementně přikyvovat. "Budu se snažit být co nejnormálnější manželka, sama bych ráda, aby se to všechno nějak... zlepšilo," slíbila jsem. Následovalo polknutí, přeběhnutí růžové barvy po mých tvářích. Děti. "...a ty děti... bych vlastně chtěla." Tohle bylo zřejmě poslední přiznání, a taky to nejupřímnější. No a pak přestalo působit kafe... a já omdlela.
Samozřejmě jen na chvíli. "Emm... promiň," vykoktala jsem ze sebe, jakmile jsem zase v pohodě seděla, "moc dojmů. Asi bych to pro dnešek... rozpustila. Jsem vážně ráda, že jsem si s tebou mohla promluvit a... tak," věnovala jsem Florencovi pousmání. A pak jsem se jala vydýchat a zvedat k odchodu.

Mimo herně:
Kdyžtak Gaze ofišl odklidím v dalším rychlopostu, nějak si chci ještě užít reakce xD

_________________

Charlie se nacházela u Kotle už od včerejšího večera, kdy došlo na týmovou ožíračku, která jim měla pomoci přežít dnešní den, který byl ministerstvem předurčen být dnem totálně na p… nic. Většina skotského nároďáku ještě vyspávala otravu alkoholem ve vrchních patrech, ale Charlie už byla nějakou tu chvíli vzhůru, protože toho včera nevypila tolik, aby jí bylo dnes ráno extrémně zle. Samozřejmě jí nebylo do zpěvu a nemohl za to jen dnešní zrušený zápas, ale i doznívající alkoholové opojení, nicméně nebyla mrtvá tak, aby se jen se skučením držela za hlavu a zapřísahala se, že už nikdy nebude pít. Na snídani si dala jednu z příšerných děravých polévek, která by postavila na nohy i mrtvolu, a k tomu pivo, protože nejlepší obranou je útok. A rozhodně nebyla v jedné ze svých sluníčkových nálad, spíš působila mrzutě.
Dnešní den měl být skvělý. Měli vyhrát mistrák, měli slavit a měli se bavit. Místo toho se po sobě včera váleli s depresivní náladou a nadávkami na ministerstvo. Štěstí, že tu večer nikdo z ministerstva neseděl, a že se Sean opil během první hodiny tak, že nemohl splnit svoje výhružky – jít rozbít ministrovi hubu. Neudržel se na nohou, takže zůstalo jen u silných řečí, ale Charlie si byla jistá, že kdyby mohl, vážně by šel. Všichni by šli.

_________________

T. M. McTavish

Leonard do Děravého kotle moc často nechodil, protože tenhle podnik považoval za dost podřadný, ale musel uznat, že když člověk potřebuje kafe, které ho opravdu postaví na nohy, jinde než v Kotli takové nenajde. A káva nebyla jediným důvodem, proč sem dnes ráno zavítal - doneslo se k němu totiž, že tu večer řádil skotský národní tým, který zapíjel žal, a Leonard sviňácky doufal, že tu dnes na někoho vyhrabe nějakou špínu, nebo se jim aspoň bude moct vysmát, zoufalcům. Nechápal, co na tomhle sportu všichni vidí, a proč se kvůli němu chovají jako neandrtálci.
Leo tiše jako myška vysedával u jednoho z krajních stolů, kam dopadalo celkem dost světla, takže neviditelný rozhodně nebyl. Četl si Věštce a to, co se děje kolem něj, zdánlivě nevnímal. Ve skutečnosti si byl ale dobře vědom toho, že se krysy probouzí, a že z brlohu jako první slezla jeho drahá zrzavá sestřenka. Leonard se chopil hrnku kávy a s aristokraticky vztyčeným malíčkem jej pozvedl ke rtům, aby se napil.
Když šálek odložil, přes okraj novin zvedl pohled k Charlie a ušklíbl se, což ale nebylo vidět, protože mu zpoza Věštce koukaly jen oči. „Není nad kvalitní snídani, že?“ prohodil neutrálním konverzativním tónem, za nímž se ale skrýval jed. „Kde máš zbytek těch svých zoufalců, drahá sestřenko?“ zeptal se, tentokrát ten jed z jeho slov už přeci jen ukápl. Leonard složil noviny, odkryl tak svůj pohrdavý úšklebek, který se mu usídlil ve tváři, a probodl Charlie pronikavým pohledem.

_________________

Charlie si Leonarda nevšimla, měla vlastní problémy a ty Leonardovy se jí stejně nikdy netýkaly. Navíc si Leonard s klidem nechal změnit příjmení, jakoby McTavish bylo černou šmouhou na jeho dokonalosti. „A nad kvalitní společnost,“ dovolila si ucedit, ačkoliv jindy by to tak jedovatě možná nevyznělo. „Co je ti do toho, drahý bratránku?“ zašveholila pak stejně sarkasticky, přejela pohledem jeho zjev i kávu, a ještě navrch se ušklíbla. „Aha, ty vlastně nemáš do čeho píchnout, protože se tam na ministerstvu očividně děsně nudíte, když už nevíte, co byste z dlouhé chvíle zrušili a zakázali.“ Ne, Charlie neplánovala být uštěpačná a už vůbec nechtěla rýt do ministerského pracovníka, ale za prvé byla čistokrevná a za druhé to byl její bratránek. Možná na tom měla svůj podíl i masochistická krev Howellsů, že před ním otevřeně vyjádřila svůj nesouhlas s ministerským rozhodnutím. „Víš, že Skotsko kvůli tomu ten mistrák vlastně bez boje projelo? I když, tebe to asi vůbec nezajímá.“ Brzdi, Charlie, nemáš s sebou pálku, abys ho mohla přetáhnout po palici, až začne dštít ministerskou páru.

_________________

T. M. McTavish

„Samozřejmě,“ ucedil Leonard s naprostým klidem, když Charlie zmínila kvalitní společnost. Nedotklo se ho to ani trošku, naopak mu koutky úst zacukaly pobavením, jako by jeho sestřenka právě řekla nějakou výbornou anekdotu. Kdo ví, Leonard možná celý tenhle rozhovor bral jako povedený vtip. Minimálně on se totiž dobře bavil.
„Co mě to zajímá? Inu, rád bych věděl, kterým místům se pro jistotu vyhýbat,“ usoudil vzápětí, pokrčil přitom rameny a pohledem zůstal viset u Charlie. „Slyšel jsem, že jste Děravý kotel včera proměnili v pavilon opic,“ dodal a z jeho hlasu zaznělo opovržení. Celý ten akt zapíjení žalu proto, že Lavinus - totiž pan ministr, samozřejmě - zrušil nějaké stupidní mistrovství světa ve famfrpálu, mu přišel naprosto ubohý. A z jeho výrazu to nebylo těžké vyčíst, přestože se většinu času tvářil jako kamenná zeď. „Možná bychom ještě mohli nastolit něco jako prohibici, to by skotskému národnímu týmu nesmírně prospělo.“ Leonardovi se zablesklo v očích.
Když Charlie zmínila, že skotský nároďák vlastně mistrovství prohrál, protože odstoupil, Leonard se zatvářil rádoby překvapeně a naklonil hlavu ke straně. „Nepovídej,“ vyhrkl překvapeným tónem, ale hned poté se jeho rty zkroutily do toho typického pohrdavého šklebu. „Ne, to mě opravdu nezajímá, drahá sestřenko. Famfrpál je sport pro neandrtálce. Ostatně, sami hráči se tak chovají,“ zkonstatoval, narážeje přitom na tu včerejší chlastačku, která zde údajně proběhla. Poklepal prsty o desku stolu a znovu se pomalu napil kávy, protože tušil, že klidné popíjení kafíčka už mu nehrozí.

_________________