Nebol to žart, napadlo mi ako prvé, keď som s Alfiem vkročila do Šikmej uličky. Vážne som až do poslednej sekundy zvažovala, že som sa zbláznila alebo že som naletela niektorému so súrodencov na veľmi prepracovaný a poriadne podlý vtip. Noah by toho koniec koncov bol schopný ak by mal na také hlúposti čas, no nemal. Pozorným pohľadom som vzhliadla k staršiemu bratovi, aby som si potvrdila, že sa mu to zdá rovnako neuveriteľné ako mne. Stáli sme uprostred preplnej uličky, ktorá právom niesla názov Šikmá. Na chvíľu som mala totiž pocit, že sa obchodíky lemujúce uličku čochvíľa zrútia ako domčeky z karát a zasypú všetkých nákupy-chtivých návštevníkov. Tak nakrivo podaktoré z nich stáli. Všade naokolo sa hemžili ľudia v pestrofarebných háboch a špicatých klobúkoch, takých rozdielných od šiat, ktoré sme mali s Alfiem na sebe. "Sú to habity, Grace, nie háby," opravil ma svojim sčítaným tónom, ktorý by nedokázal tak uveriteľne zopakovať ani jeden z učiteľov na mojej bývalej škole. Ukazováčikom si posunul okuliare na koreň dlhého špicatého nosu, ktorý sa jemne zachvel kvôli sladkej vôni neďalekého pekárstva. Zbožňovala som, keď to gesto robieval a občas som si pri jeho sledovaní želala, aby som nosila okuliare a mohla ho pri tom napodobňovať. Alfie ma asi pristihol pri tom ako fascinovane na neho hľadím, pretože sa na mňa usmial a natiahol ku mne ruku. Bežne sme sa za ruky nechytali, nie som predsa malé dieťa, ale na tejto cudzej uličke v novom svete sme sa asi cítili stratení obaja a úchop známej ruky v neznámom prostredí bol pre nás rovnako utešujúci ako priaznivý prúd pre stratenú loď. Alfie siahol voľnou rukou do vrecka obnosených nohavíc a keď ruku vytiahol, zvieral medzi dvomi prstami poskladaný list papiera. Letmým pohybom ruky list rozložil a prebehol ho zelenými očami. "Tak? Kam chceš ísť najskôr, Gracie?" spýtal sa ma. Odpoveď som mala pripravenú. "Prútik, poďme kúpiť prútik, Alfie!"


Na to, že obchodík Ollivanderovcov sa nachádzal hneď za rohom, cesta k nemu nám trvala nezvyčajne dlho, pretože sme sa zastavovali na každom kroku, aby sme nakukovali do výkladov, kotlíkov a stánkov lemujúcich uličku. Olupujúci sa nápis na zvetranom obchodíku nám prezradil, že sme na správnom mieste a naše ruky sa v tom momente rozplietli. Uchopila som kľúčku a s tichým vŕzgotom dverí sme obaja vošli. Drobné priestranstvo pokryté ošuntelými parketami, vysoká drevená stolička a stolík s vázou sa akosi strácali medzi stĺpmi podlhovastých krabičiek čnejúcich sa až po strop. Všade kam som sa pozrela boli zaprášené krabičky. S Alfiem sme si vymenili veľavýznamný pohľad, pretože sme obaja vedeli, že keby to takto vyzeralo v našich izbách, mamka by nás asi zdrala z kože. Na stolíku som zbadala medený zvonček, a tak som natiahla ruku a letmo ho stlačila. Jemný cinkot narušil ticho a o pár sekúnd sa popri stene krabičiek prihnal na rebríku starý šedivý pán, ktorého vykulené oči sa prezieravo zavŕtali do tých mojich. "Dobrý deň, pane. Prišla som si kúpiť prútik," oznámila som mu stále sa dívajúc do jeho očí. Akoby som ich ani nemohla odtrhnúť aj keby som chcela. Alfie postával za mnou ticho ako myš. Nevidela som ho, no vedela som, že tam je. Cítila som vôňu podomácky vyrobeného lepidla, ktoré používal pri viazaní kníh, zaschnutého pod jeho nechtami. Do rozhovoru medzi mnou a pánom Ollivanderom nijak nezasiahol ak nepočítam slušný pozdrav. Všetko nechal na mňa presne ako som ho požiadala, pretože ako by som chcela odísť do iného sveta ak by som nevedela ani otvoriť ústa v obchode u nejakého starého uja? "Áno, áno, slečinka... Mám ho tu. Určite tu niekde bude. Čaká na vás..." mrmlal si popod nos ako mi pozeral do očí a vlastne ešte aj dávno potom,keď sa stratil medzi regálmi. Poslušne som čakala až pokým sa neobjavil s krabičkou, ktorú priamo pred mojimi očami otvoril. Ležal v nej jednoducho, ale krásne vyrezaný prútik. "Smiem?" spýtala som sa, ale nečakala som na odpoveď, ktorá aj tak neprišla. Uchopila som prútik medzi prstami a vtedy sa to stalo. Prútikom mi do ruky prešiel prúd tepla a zalialo ho svetlo, ktoré akoby vyžarovalo priamo z neho. Rozšírene oči som uprela na pána Ollivandera, ktorý sa nadmieru spokojne usmieval. "Bravúrna voľba. Hodíte sa k sebe. Starajte sa oň slečna..." začal s tým pohľadom, ktorým akoby si vo mne čítal.
"Grace Keithová, pane" doplnila som. "Starajte sa on dobre, slečna Keithová," zopakoval s potmehúdskym úsmevom, "a pamätajte, že to prútik si vyberá svojho majiteľa. Nie naopak."
Pánovi Ollivanderovi sme zaplatili sedem zlatých mincí, gallenov a s vďačným pozdravom sme obchodík opustili.


"Myslíš, že si ma naozaj vybral? Ako si kúsok dreva môže vyberať?" spýtala som sa Alfieho, keď sme vchádzali do obchodíku s hábami. "Habity, Grace" opravil ma trpezlivým tónom, keď sa za nami zatvorili dvere. "A myslím, že to nie je nemožné. Ak to chápem správne, prútik má v sebe tiež mágiu a možno vycíti, či sa tá jeho hodí k mágii tvojej," odvetil mi. Alfie mal odpoveď jednoducho na všetko. Rýchlo som si uložila jeho odpoveď do hlavy, pretože som o ňu nechcela prísť, no to sa k nám už hnala akási bacuľatá dáma. "Dobrý deň, pani," pozdravila som. "Madam, srdiečko. Som madam," opravila ma a požiadala, aby som vystúpila na štokrlík. "Prvý krát na Rokfort, chrobáčik? Nič sa neboj, všetko máme," švitorila, ale ja som nedokázala odpovedať, pretože jej meter mi sám od seba meral vzdialenosť ušných lalôčikov. Odpovedí sa teda chopil, Alfie, ktorý to sledoval s rovnakým nepochopením ako ja. Strávili sme tam pol hodinu, kým sme vybrali a odmerali všetko, čo treba a ja som sa za tú dobu dozvedela hádam všetko o troch synoch madam Malkinovej. Úžasné ako dokázala rozprávať aj so špendlíkmi v ústach. Tiež by som to chcela vedieť.
"Dovidenia, zlatíčka, a zasa prídite!" pozdravila nás, keď sme odchádzali. Mala som z toho dobrý pocit a najmä radosť, pretože uniforma obsahovala sukňu a ja som okrem dvoch šiat žiadnu sukňu nemala. Aspoň doteraz nie. "To bolo..." Alfie nedokázal nájsť správne slovo, čo bolo nezvyčajné. "Veľkolepé, srdiečko!" napodobnila som madam a obaja sme sa so smiechom pobrali ďalej.
<<<

Ollivanderovi
Možná oprava či nákup nové hůlky bylo v mé rodině poněkud ožehavé téma. Táto o tom nechtěl ani slyšet, máma ta raději šla žehlit, jen aby nemusela říct svůj názor, bráška se zdekoval taky, protože se musí prý chystat na tu mudlovskou školu (což je pěkná hloupost podle mého názoru, mudlové jsou hloupí, takže se Macík nic moc učit nebude muset) a já… já tátovi musela čelit sama. Poukazování na to, že správně vyrobená hůlku mi sama od sebe nespálí skoro půlku postele, bylo naprosto zbytečné. V každém případě dostala jsem vyhubováno, co se do mne vešlo. Nakonec jsem si musela vzít vlastní peníze, které jsem si šetřila celý život, přemluvit rodiče, aby se mnou na Příčnou nechodili a potají si koupit hůlku novou. Ostatně, rodiče stejně mají mnoho práce a jsou jenom rádi, že se snažím být samostatná. Jéj, kdyby věděli, kam povedou mé první kroky…
V každém případě, opatrně jsem otevřela dveře.
„Dobrý den,“
pozdravila jsem slušně a vychovaně. Ne snad, že bych byla slušná a vychovaná, ale já po panu Ollivanderovi něco chtěla, takže slušnost byla na místě.
„Slečna Nic Cárthaigh? Vás bych tady nečekal,“
pronesl dědek místo pozdravu.
„Myslel jsem, že vám hůlku vyrobí otec,“
Dodal, zatímco já se usilovně kousala do rtu.
„No, víte… on mi ji vyrobil. Nebo se o to spíše pokusil,“
položila jsem na pult neustálý zdroj mých popálených či rovnou spálených věcí.
Pan Ollivander vzal mou hůlku skoro štítivě do ruky. Dle toho, jak se tvářil, bylo více méně jasné, co si o jejím výrobci myslí.
„Řekla bych, že se moc nepovedla,“
prohlásila, abych nějak zamluvila to trošku trapné ticho.
„Půjde opravit?“
Zeptala jsem se. Ono by to bylo nejlepší, kdyby šla opravit. Táta by třeba nic nepoznal… ale dle pohledu, kterým mne pan Ollivander poctil, bylo jasné, jak tato má otázka byla hloupá.
„Tak… tak si asi koupím novou hůlku,“
zablekotala jsem. V životě by mne totiž nenapadlo, že hůlku od Ollivandera budu domů muset pašovat. A dle těch krásných hůlek, které jsem viděla kolem sebe, jsem absolutně nechápala, proč táta mluví o panu Ollivanderovi tak posměšně. Z hůlek pana Ollivandera nečouhá žádné peří, dokonce ani samovolně nevybuchují a bez problému dokážou ležet i v papírové krabičce, aniž by ji propálily.
Mezi tím, co jsem se rozhlížela, pan Ollivander přede mne nakupil několik krabic s hůlkami.
„To si mám vybrat tu, která se mi bude nejvíc líbit?“
Zeptala jsem se a dle nesouhlasného výrazu jsem pochopila, že to byla už druhá hloupá otázka během chvilky.
„Ne, slečno. Vezměte hůlku do ruky a mávněte s ní. Hůlka si přece vybírá kouzelníka,“ pronesl pan Ollivander.
„Ale táta říkal…,“
začala jsem, jenže opakovat tátovy slova o tom, že kouzelník si vybírá hůlku by bylo fakt trapné. Místo toho jsem si vzala do ruky jednu z hůlek. Než jsem s ní ale stačila mávnout, pan Ollivander mi ji doslova vytrhl z ruky. Takto jsem to zkoušela asi ještě pětkrát, než jsem dostala do ruky tu svou, tu pravou. Ucítila jsem takové teplo, nejistě se na pana Ollivandera usmála, mávla jsem s ní… a ze stropu začaly padat zelené lístky ze stromů, které jakoby nepřirozeně světélkovaly.
„Výborně slečno!“
Zajásal pan Ollivander.
„Osm galeonů, prosím,“
na jeho požadavek jsem trochu vykulila oči. Ani mne nenapadlo, že by hůlka mohla stát tolik. Nejenže jsem za ni vysolila všechny své úspory a malé výdělky, ale ještě jsem musela přidat z peněz, co jsem dostala od mámy. A že jich moc nebylo. Se starostmi ohledně toho, jak vyjdu, jsem nakonec bez rozloučení opustila krám.

Madam Malkinová
Do krámu jsem doťapkala s hlavou plnou starostí. Ollivander mi sebral celkem dost peněz a já se bála, že nevyjdu. Ale co… třeba seženu něco staršího a levnějšího. Vlastně teprve teď na mne začalo plnou vahou dopadat to, že naše rodina se v galeonech jaksi netopí.
„Brý den,“
i zde jsem pozdravila. Tak trochu naivně jsem doufala, že bych za slušné jednání mohla mít slevu.
„Do Bradavic, drahoušku? Poprvé? Stoupni si na stoličku,“
vyzvala mne madam a já bez váhání poslechla. Ohledně svých financí jsem se jí ovšem nesvěřovala. Sice by to byla tak trochu podpásovka, kdybych jí řekla až nakonec, že si hábity nemůžu dovolit, ale co už. Bylo mi to tak trochu trapné.
Madam šla ale práce od ruky a já byla hotová poměrně rychle. A když si řekla cenu, jen jsem vydechla úlevou. Bylo to drahé, ale ne tolik, jak jsem se obávala. Knihy sice budu muset nakoupit z druhé ruky, ale to přece nevadí. S trochou štěstí v nich najdu třeba zapomenutý úkol nebo tahák.
„Děkuji a nashledanou,“
tentokrát jsem se i rozloučila. Odcházela jsem s náručí plnou nových věcí a už jsem se tolik nebála, že nevyjdu. Jen si nebudu moct koupit žádného mazlíčka. To mne sice trochu mrzelo… ale co. v Bradavicích si možná nějaké ty peníze vydělám. A pokud ne, tak mi třeba zůstane něco příští rok, a když si budu pečlivě střídat… třeba si jednou nějakou krásnou sovu koupím.

<<<z mudlovského Londýna přes Příčnou
Jako už se jednou stalo, vymotají se znovu na Příčnou postavy mudlovské rodiny. Tentokrát však nejdou čtyři, nýbrž tři - pan a paní Meadowovi mezi sebou vedou svou nejmladší dceru, jako by ji snad chtěli chránit před všemi těmi podivnými věcmi, které se v téhle křivé ulici nacházejí. Pan Meadow studuje stejný neuměle nakreslený plánek jako minule, zatímco paní Meadowová nevěřícně nahlíží do váčku s kouzelnickými penězi, které si onehdy vyměnila v té jejich bance. "Vypadá to podezřele," prohlásí dnes už minimálně posté, na což její muž odpoví jen nevýrazným "hmmm." Je moc zabraný do studia plánku. Malá Juli mezi nimi poskakuje div ne jako čertík na pérku a v duchu už si vymýšlí, co všechno jí rodiče prostě musí koupit. Protože to prostě všechno chce a dokud nedostane, co se jí líbí, tak se z téhle čarodějné ulice ani nehne. Tak. Nejspíš proto odchází z jednoho obchodu s brkem, který mění barvy, a ze druhého zase se sadou křišťálových lahviček v jemně fialovém tónu. "Mami, já chci sovu! umane si najednou, jak se tak zastaví před výlohou Mžourova, z níž na děvče zírá velký výr. Tahle bitva je ale předem prohraná - nejen že si nejsou Meadowovi jistí, zda by vůbec na sovu ještě měli, ale hlavně musí myslet na dívčinu alergii. Kdepak, chlupy ani peří v domě nepřipadají v úvahu. A tak jsou nejen oni, ale i celá Příčná ulice nuceni vydržet usedavý pláč. Ani mermomocí vymačkané slzičky ale rodiče neoblomí, a tak Julča s maminkou, tváře nafouknuté, samozřejmě bez sovy vchází do obchodu, jehož název hlásí Madame Malkinová - Hábity pro každou příležitost.

Jako by se s ní během mrknutí oka udála charakterová změna o sto deset procent. Když totiž spatří baculatou, usměvavou dámu, přestana Julča rádoby-nafučeně nafukovat tvářičky a předvede paní dokonalý princeznovský úsměv, který drobnému obličejíčku, rámovanému lokýnkami slámové barvy, sluš mnohem víc. "Dobrý den, drahoušku, poprvé do Bradavic?" usmívá se žena a už si děvče vede na stoličku, aby na ní mohla začít špendlit hábit. "Paní, takže vy jste kouzelnická švadlenka? A šijete čárama márama?" zajímá se Žužu naprosto bezelstně, za což si vyslouží káravý pohled od matky a schovívavý úsměv od madame Malkinové. "Ano, drahoušku, jsem kouzelnická švadlenka, podívej," odvětí žena mile a opravdu - některé špendlíky na dívčině hábitu se zapíchávají samy. "Super!" ohodnotí Julča. Pak se ale přestane věnovat špendlíkům, a začne přemýšlet, co z okolního sortimentu bude po rodičích chtít. Pohledem se zastaví až na výběru přezek k zimním plášťům, a jakmile je propuštěna ze stoličky, rozeběhne se přímo k nim. "Že můžu mít na zimním hábitu tohle?!" dělá psí oči na matku a ukazuje na lehce růžové přezky, které mají takovou kytičkovou ozdobu. Chvíli to trvá, ale nakonec matku ke koupi přemluví. Pak už jen vybrat rukavice a čapku, a s usměvavým příslibem, že uniforma bude nejpozději do zítra doručena, je Julinka s matkou nakonec skutečně vydrahouškována ze dveří. Krom učebnic už děvčeti chybí jenom hůlka, a tak není divu, že další kroky poněkud vyjevených rodičů a děvčete vedou právě k Ollivanderovi.

"To je dobrý, já to zvládnu sama," vystrkává děvče oba dva rodiče ze dveří, jakmile se jim nad hlavou rozezní zvonek. Což, jak si uvědomí o chvilku později, asi nebylo zrovna nejlepší rozhodnutí. Meadowovi sice čekají venku, ale tady v tom obchodě to vypadá děsivě. Chápejte, prostě s tím vším prachem a nekonečnými regály, plnými krabic, a se vzduchem, v němž se spoustu prachu vznáší. Jo, tohle je přesně to místo, kde by člověk očekával ježibabu nebo ježidědka. Julča polkne. Možná měla nechat tátu, aby hůlku koupil sám. Jo, to je dobrý nápad. Hned teď se vrátí a napraví to. Tak. Jakmile ale děvče začne obezřetně couvat zpět ke dveřím, vynoří se zpoza jednoho z regálů starý muž. Julia se zastaví a kouká na staříka jako na zjevení. Je hubený, bledý, vypadá dost neduživě. Ale když pronese "Á, slečna Meadowová, posaďte se," je v jeho hlase slyšet učitá energie. Blondýnka tedy trochu nervózně usedne na stoličku u pultu. "Vy mě znáte? Jak to?" vychrlí otázku na staříka. Ten se ale zjevně nemá k odpovědi a za chvíli už ani nestojí u pultu, nýbrž vytahuje několik krabic z regálů. Zatím Julču začnou přeměřovat vznášející se metry - No chápete to, metry co vás samy změří! - a ona na ně zírá jako na nejlepší atrakci. "Vaši rodiče nejsou kouzelníci," oznámí pan Ollivander, spíš než aby se ptal, a když dívka zavrtí hlavou, položí před Julii jednu z krabic. Je otevřená, a na saténovém polštářku v ní děvče může zahlédnout hůlku. "Mávněte s ní," pokyne. Julince se třesou prsty, když do nich hůlku bere. Máv. A nic. Pan Ollivander také nic neřekne, prostě jenom hůlku vezme zpátky a dá dívce do ruky jinou. Znovu máv. Někde ze zadních regálů je slyšet padání krabic. "Rozhodně ne," zavrtí hlavou pan Ollivander a vymění hůlku v dívčiných prstech za další...
...takhle to probíhá ještě nějakou dobu. Julča stihne roztříštit vázu, spálit jakási lejstra na uhel, a obarvit vlasy pana Ollivandera na nechutně brčálově zelenou, než konečně dostane do ruky svojí hůlku. Pocítí v prstech příjemné teplo, a když mávne, vyletí z hůlky desítky pestrobarevných jisker. "Vidíte, skvělá volba," mírně se pousměje Ollivander a zdá se, jako by mu ty katastrofy, které Julia způsobila, vůbec nevadily. Až pak zamává děvče na rodiče před obchodem, kteří dojdou staříkovi hůlku zaplatit, a s dalším příslibem brzkého doručení opustí Meadowovi nejen obchod, ale pro dnešek snad i tu kouzelnickou ulici.

pryč>>>

Mimo herně:
Pokud by někdo z dalších nakupujících chtěl použít nápisy po Julče, směle do toho

_________________

>>> Přes letax a Příčnou ulici

Romeovo citové rozpoložení se toho dne, zvlášť v tomto okamžiku, dalo popsat velice stručně. Byl hrozivě otrávený. On se chtěl podívat na Příčnou ulici, ale sám, bez rodičů, bez dozoru, aby opravdu mohl dělat, co chtěl. Třeba jít poznat někoho nového, zajít k Hladovému drakovi, protože proti místnímu stylu stravování vážně nic neměl...
Ale tohle rozhodně dělat nechtěl.
"Já si nechci zkoušet žádný hábit..." zakňoural znuděně Romeo, když ho matka div ne za ruku táhla k madame Malkinové. Bylo štěstí, že to tak skutečně nebylo, protože to by se asi hanbou propadl. Otec kráčel před nimi, strnule jako by spolknul pravítko. Dnes byl Jonathan Howells v neobyčejně špatné náladě a jeho syn mu taky začínal trochu pít krev. Matka se snažila udržet klid, jak jen to šlo. Tak to nevypadalo ve většině případů, kdy si jejich rodina někam vyrazila téměř kompletní - otec totiž býval nerudný spíš doma, a ne na ulici. Přesto se jeho nálada viditelně zvedla, když procházeli po Příčné - po cestě si koupil výtisk dnešního Denního věštce a samolibě si jej nesl pod paží. Romeovi bylo jasné, že nebude přítomen tomu, až na jeho dědice budou špendlit hábit, ale bude si raději před obchodem číst noviny. Ne že by mladý Howells neměl svého otce rád, ale teď byl nabručený. Tečka.
Když konečně stanuli před obchodem madame Malkinové, právě z něj vyšla nějaká rodina s malým tlustým klukem, který zřejmě měl nastupovat do Bradavic. Šli s ním patrně jeho rodiče - muž a žena ve velice zvláštním oblečení. Romeo samozřejmě nemával nebo nezdravil, a to nebylo jen kvůli tomu, že tu byl s rodiči.
"Mudlové," zavrtěl znechuceně Romeův otec s pohledem upřeným na zvláštně oblečený pár, který nadšeně ukazoval po každém, kdo procházel ulicí. Jeho syn to zkusil znovu. "Já jsem opravdu chtěl jít nakupovat sám. Nejsem děcko, abyste museli chodit se mnou, já to zvládnu..."
Další argumenty zastavil nesmlouvavý pohled jeho otce. A to dokonce Romeo prosil, neříkal to oznamovacím tónem! Jenže tak se zřídkakdy odvážil mluvit i s matkou. "Uvědom si laskavě, že mluvíš se svými rodiči," odsekl Jonathan trochu škrobeně a pak se ušklíbl. "Ani nejsem zvědavý na to, jak budeš kupovat učebnice. Nakoupíme s tebou to důležité, a pak si s matkou půjdeme něco vyřídit," pronesl, jakoby to byla ta nejjasnější věc pod sluncem, a rozevřel noviny.
"Tak pojď, Romeo, jdeme," zavelela jeho matka a dostrkala ho před sebou k madame Malkinové.



"Dobrý den," pozdravila Lorette mile, jakmile vešli do krámu. Romea vždycky udivovalo, jak se může chovat jeho matka tak.. jinak než otec. Měl ji radši, to se muselo přiznat. Navíc, po příslibu samostatného pohybu na Příčné ulici trochu vychladl a řekl si, že nákup hůlky je koneckonců něco zajímavého. Ne tak hábit.
"Dobrý den, vzácná paní! A ty, drahoušku... poprvé do Bradavic, předpokládám?" zacvrklikala majitelka obchodu a Romeo najednou zjistil, že ho ta ženská tlačí ke stoličce uprostřed místnosti. S hlasitým: "Moment, to..." se marně pokoušel vzdorovat, ale byl přinucen si stoupnout nahoru a rozpažit. Vrhl po matce prosebný pohled, ale ta se jenom usmívala...
Ale musel přiznat, že to tak nebolelo. Madame Malkinová mu nedala špendlíkem do oka, nebo tak něco, a byla to kupodivu poměrně sympatická osůbka. Byla hodná - někoho takhle přívětivého k cizím lidem dlouho nepotkal. To možná bylo tím, že pořád seděl doma. "Tady to budeme muset trochu zvětšit, no.. Ale takto by to bylo dobré. V Bradavicích se ti bude líbit, zlatíčko, uvidíš. Kdyby jste potřebovali uniformu přešít nebo zvětšit, určitě zastavte.. Tak, a je to, můžeš dolů... Nejpozději do zítra máte uniformu doma!"
Romeo obdivoval, jak se mohla celou dobu v řeči nezastavit. Byl docela spokojen s tím, že bude mít nové rukavice, které nevypadaly nějak nekvalitně, a také si vybral jednu z těch nejhezčích a nejdražších spon na zimní plášť. A uniforma je koneckonců hlavně černá, to mu vůbec nevadilo.
Záleželo jenom na tom, jaký kolejní znak ji doplní. Z toho měl Romeo trochu rozpačité pocity.
Když vyšli z obchodu, otec se pobrukoval a noviny měl složené v kapse. Byl ve viditelně lepší náladě, a Romeo usoudil, že se něco hezkého dočetl. Jeho to nezajímalo.
"Hotovo?" povytáhl obočí, když se k němu zase připojili. Vyrazili k Ollivanderovi.



Romeo se před zašlým krámkem pana Ollivandera dočkal malého překvapení. Otec totiž věnoval jemu a matce úsměv, a potom vzal za kliku. "Ty jdeš se mnou?" zeptal se trochu zaraženě Romeo a následoval ho. Věštec dnes musel otisknout nějaký zvlášť dobrý článek, když to otci zvedlo náladu. Zřejmě něco nového z ministerstva, tipoval.
"Samozřejmě, hůlku s tebou koupím já. I já jsem si pro svou zašel s otcem... a tvá sestra s matkou," poučil ho, jako by to byla naprostá samozřejmost, a podržel mu dveře. Takhle vstřícně se k synovi Jonathan choval čím dál méně častěji - v poslední době hlavně ve spojitosti s tím, že Romeo dospívá a je to jeho dědic. Ale chlapec to prostě připisoval tomu, že má jeho táta moc starostí. Doba byla bouřlivá - i když to jemu bylo překvapivě tak nějak fuk.
"Dobrý den," pozdravil stále trochu zaraženě do éteru. Obchod na něj moc nezapůsobil, byl starý a zaprášený, ale jako u lidí, ani u tohoto místa nedal mladý Howells na první dojem. Koneckonců, krám, kde se prodávaly hůlky, musel být výjimečné místo. Jako Avalon, třeba.
"Á, Jonathan Howells, dobrý den," vyplul nečekaně mezi regály nějaký starý muž. To nemohl být nikdo jiný než pan Ollivander. "A toto je jistě váš syn," konstatoval potom a změřil si Romea od hlavy k patě. Ten stál jako přibitý a nebylo mu to vůbec přijemné.
"Ano, Romeo Jonathan," představil svého synáčka pan Howells najednou naprosto pyšně a položil mu ruku na rameno. Jeho syn nikdy nepochopil, jak mohl jeho otec dopustit, aby se tak jmenoval, a ještě na to byl hrdý a říkal to na veřejnosti. Ruka na rameni Romea ale trochu uklidnila, protože pan Ollivander na něj už stihl udělat dojem. Děsivý.
"Jsi spíš podobný své matce... hmm..." posoudil ho znovu hůlkař, ale potom sebou trhnul a tvář se mu rozjasnila. "Takže možná vím, která by mohla být ta pravá," prohlásil zapáleně a znovu zmizel do útrob obchodu. Romeo se otočil na otce.
"Tys tu taky kupoval hůlku?" zeptal se ho nedůvěřivě. Jeho otec mu připadal trochu moc na úrovni na to, aby nakupoval tady. Ale v tomto se evidentně spletl - nevypadalo to, že by pan Howells měl cokoli proti Ollivanderovu obchodu. Naopak.
"Jistě. Ollivander je nejlepší výrobce hůlek v Británii.. Nejméně," ušklíbl se a znovu upřel pohled k naštosovaným hůlkám, mezi kterými se vynořil pan Ollivander. Nesl velice zaprášenou, staře vypadající krabičku. Opatrně, jako ten největší klenot, z ní vyndal hůlku a podal jí Romeovi.
"Mávněte s ní," podal mu instrukce a pak čekal s hladovým výrazem. V Romeovi se ale probudila zvědavost a zadíval se na hůlku. "A jak vlastně víte, že by tahle mohla být pro mě? To nějak dané dřevem, nebo..." začal trochu zmateně, ale to už ho otec přerušil. "Nezdržuj," popohnal ho trochu méně vlídně, přesto však asi byl zvědavý, jakou hůlku si syn odnese.
Romeo tedy mávl.
Hůlka vystřelila do strany a v letu málem sejmula pana Ollivandera. Ten se tím však nenechal nijak rozhodit. Místo toho se usmál. Pochopitelné, no ne? "Samozřejmě! Měl jsem to tušit hned!" zabrebentil a znovu se vzdálil. Ne ale daleko - sotva zmizel z Romeova dohledu, už byl zpět. Tentokrát s krabičkou, která vypadala fungl nová, úplně jinak, než ta předtím. Nověji vypadala i hůlka, kterou hůlkař vytáhl.
Romeo si ji dychtivě vzal a nedočkavě mávl. Konečně už nebyl tak znuděný. Ze špičky hůlky s tichým prsk vylétlo hejno maličkých modrých motýlů, kteří se vzápětí rozplynuly v prach. "Paráda," ohodnotil to Romeo a zálibně se podíval na hůlku ve své ruce.
Skvělé! A rychlé, musím přiznat," zaradoval se Ollivander, vytrhl Romeovi jeho nový klacík z ruky a vrátil ho do krabičky.
Otec na to složil Ollivanderovi sedm galeonů a ujistil ho, že s dalším potomkem se už nestaví. Potom vylezli z obchodu.
"Přidej, jdeš na ty svoje slavné nákupy," popohnal ho otec a chytil ho za rameno, když se Romeo ještě zamyšleně otáčel zpět k obchodu. Ale měli jít na nákupy, tak jak si vydupal, takže na hůlku zase rychle zapomněl.

>>> Uličky

Mimo herně:
Když jsou ty nadpisy od Julinky, použít je musím :3

_________________

| +

"Powell..."

<<<
Dneska bylo vážně nádherně až se Darye na Příčnou ulici vůbec nechtělo. Vždyť proč by měla dneska nakupovat potřebné věci do školy, když bylo tak teplo. Jenže ono to vlastně nezáleželo jen na ní, že. Dívenka byla navlečená do růžovoučkých šatů a i přesto, že tuhle barvu vážně nesnášela a nejraději by šaty ze sebe strhala, na všechny kolem se mile usmívala. Držela za ručku svého dědečka Bogdana, který se rozhodl jít nakupovat hůlku s nimi. Dokonce šli i její bratři, avšak Frank chyběl, protože měl práci. Popravdě Stephanie byla ráda, že s nimi nešel. "První jdeme pro hůlku?" Svůj pohled stočila ke na chvíli ke svému otci, který přikývl. Doufala, že tohle bude mít rychle za sebou, a že se tam nezdrží moc dlouho. Chtěla totiž ze sebe mít už ty hrozné šaty. Taky doufala, že nepotká někoho známého, protože nechtěla, aby jí někdo v téhle hrůze viděl. Strašně jí zajímalo, jestli se do krámku budou vejít úplně všichni, protože krámek rozhodně nevypadal nijak veliký.


Daryince se v obchodě rozhodně nelíbilo. Všude byly samé krabice, ale hlavně tady byl prach. "Dobrý den," ozvalo se od všech členů její rodiny avšak ona sama pusinku neotevřela. Místo toho vytřeštila svá očka na starého pána, který se vynořil z nějaké zadní místnosti a pobídl jí, aby se posadila na vysokou židli. Jí se rozhodně nelíbilo, že bude muset sedět na židli kde před ní určitě seděl nějaký mudla, ale stačil maminčin pohled, aby se na ní vyškrábala(s pomocí staršího bratra Dominica, protože na ní byla židle až moc vysoká). "Mladá Udinova, už jsem se vás nemohl dočkat. Tak zkuste tuto hůlku," dívenka se na starého kouzelníka zamračila a chňapla ručkou po hůlce, kterou jí pan Ollivander podal. Chtěla to mít už za sebou avšak ještě předtím než hůlkou mávla, svůj pohled stočila ke své rodině.
"Tak tahle to nebude," ozvalo se od pana Ollivandera, který si převzal od Darky zpět hůlku a podal jí další. Dívence však chvíli trvalo než znovu mávla, protože její pohled se soustředil na hromadu krabic, které předtím hůlkou shodila na zem. Další hůlka taky nebyla ta pravá, ale alespoň se mohla smát Evgenymu, který měl díky tomu svítivě růžové vlasy. Alespoň věděl jaké to je, mít na sobě růžovou barvu.
Dívenka byla brzy unuděná k smrti, protože teď už jí do rukou pan Ollivander vkládal šestou hůlku. Nebavilo jí to. Proč prostě nemůže dostat nějakou hůlku, zaplatit a odejít? Ne, ona tady musí celou dobu šaškovat. Kdyby to alespoň kupovala sama, ale to ne. Do zad se jí zabodávalo šest párů očí a ona už se vážně moc těšila, že to bude mít za sebou. "Co když žádná hůlka pro mě není ta pravá?" Pípla ke své rodině, protože ani ona šestá hůlka nebyla ta pravá. Co se jí však líbilo, byla změna barvy jejích šatů. Místo růžové je teď měla červené a i když matka se nesouhlasně na svou dceru dívala, Darya si to užívala. Konečně se těch růžových věcí na sobě zbavila.. Avšak sama věděla, že ne na dlouho. A popravdě vůbec nechápala proč matka tolik růžovou barvu miluje. "Neboj se, jedna z nich určitě ta pravá bude," ozval se chlácholivý hlas od Nikolaye, od kterého to popravdě vůbec nečekala, takže mu věnovala menší úsměv načež si do ručky vzala další hůlku. Popravdě to vůbec nechtěla udělat, protože pochybovala, že si jí nějaká hůlka vybere. Nebylo tedy divu, že byla překvapená když se ona hůlka rozzářila. ""Skvělé! Výtečná volba," dívenka se podívala po své rodině, jestli tedy už může slézt ze své židle a jakmile spatřila, že dědeček dává panu Ollivanderovi galeony, seskočila tedy. Daryu mrzelo, že si hůlku nemohla vzít rovnou sebou, ale nechala si to pro sebe. Místo toho otevřela dveře a chvíli na to už stála před krámkem. Bez jediného rozloučení či poděkování.
"Ta hůlka se mi nelíbila," ozvalo se od dívenky jakmile všichni členové její rodiny stáli před krámkem. Naštěstí jediný kdo její slova slyšel byla maminka, která nad tím jen zakroutila hlavou a nesouhlasně se podívala na její červené šatičky. K madame Malkinové pokračovala už jen Darya a její maminka, protože to přeci nebylo tak důležité jako ona hůlka.


Dívence se ulevilo, že už se nemusí tahat s celou rodinou avšak stále s ní byla její matka. Naštěstí už jí chyběli koupit ty hadry(a ona pořád nechápala proč na škole musí chodit v uniformě) a potom už hurá domů. Tedy asi. Pořád zde byla možnost, že její mamča si ještě něco vymyslí a ona se jen tak domů nedostane. Hlavně kvůli tomu dotěrnému sluníčku, díky kterému se jí na obličeji začínali objevovat rudé flíčky. Naštěstí se brzy otevřeli dveře do obchodu madame Malkinové a Darya společně se svou matkou vešla dovnitř.
"Dobrý den, drahoušku," stejně jako předtím na pana Olliho, i na Malkinovku vytřeštila oči. Ta ženská vypadala divně. A hlavně se pořád usmívala. Darya nestihla nijak zareagovat(ne, že by se chystala pozdravit) a už stála na malé stoličce. "Poprvé do Bradavic?" Stephanie se na ženštinu zamračila. Proč se jí ptala jestli poprvé jede do Bradavic, když to bylo tak zřejmé? Snad si nemyslela, že nastupuje do pátého ročníku! Nebo ano? No ta ženská na to musela být trhlá dost. "To máme dneska hezké počasí, že?" Darya chtěla něco odpovědět, ale stačila jen pootevřít pusu a madame Malkinová ve svých otázkách pokračovala.
Konečně to co ta ženská dělala bylo hotové, takže dívenka seskočila ze židličky a šla si vybrat(tentokrát už s úsměvem) vhodnou čapku a rukavice. "Chtěla bych na plášť tuto zlatou přezku," její malá ručka ukázala na jednu z přezek, které jí Malkinka ukazovala a jakmile bylo vše hotovo, už se s nimi ženština loučila. "Děkujeme, děkujeme," Darya své matce věnovala pohled, který jasně říkal "raději už nemluv", protože Sidney prostě musela ono slovo zopakovat, i když se snažila šeptat. "Nejpozději do zítra máte uniformu u sebe, zlatíčko!" A s těmito slovy se dívenka i se svou matkou ocitli opět na ulici. "Je divná," zamumlala Daryinka ke své matce chvíli předtím než zmizeli mezi ostatními kouzelníky.
>>>

_________________

<<<

„DĚDEČKU!“ ozvalo se Příčnou ulicí hlasité zvolání. To jen mladá slečna Stewartová se už začínala neskutečně nudit a pomalu ztrácela trpělivost se svým milovaným dědečkem, který byl z každé návštěvy kouzelnické uličky jako u vytržení a samozřejmě musel zcela nutně zkoumat každou výlohu, ať se v ní nacházelo cokoliv více či méně nechutného. „Mé milé děvče, jsme tu brzy, máme dostatek času,“ pokoušel se Clarence o ukonejšení své nejdražší vnučky, ačkoliv mu bylo již předem jasné, že to je zbytečná práce. Na jejím místě by totiž zcela jistě projevoval tu samou netrpělivost. „Já ale chci hůlku teď hned!“ Dupla si Bessie a prudce zatřásla hlavou, až se jí kudrliny rozletěly kolem. Bylo jí naprosto jedno, že jí ta hůlka bude ještě dlouho k ničemu, ale hlavně že ji bude mít, no ne? „Dědečku, no tak, prosím, vždyť jsi mi to slíbil, že dneska pořídíme jako první tu hůlku a já ti pak přece slíbila, že se ještě po Příčný rozhlídneme, ale nejdřív tu hůlku. Prosííím!“ zaskučela Bessie a zatvářila se přitom tak srdceryvně, že kdyby ji Clarence neznal skrz na skrz, nejspíš by jí na to skočil. Bessiinu dědečkovi každopádně v očích zaplály šibalské jiskřičky, pročež si promnul bradu v hraném zamyšlení. „To jsem opravdu slíbil? Nu, když to říkáš ty, musí to být tedy pravda, že?“ poškádlil pak svou vnučku. Bessie akorát našpulila pusu, protože sama věděla o tom, že jen málokdy ze sebe vypustí uvěřitelnou lež, což ji mnohokrát neuvěřitelně štvalo. „Prooosííím!“ kvíkla nakonec, přičemž před dědečkem klesla na kolena a sepjala ruce v němém gestu. Tvářila se přitom tak bezelstně, že se Clarence musel rozesmát. Bessie v té poloze ale vydržela tak dlouho, dokud ji nakonec dědeček nepobídl k tomu, aby vstala, že tedy půjdou pro tu hůlku, což dívenka ocenila hlasitým zavýsknutím, následným vyskočením na nohy a popadnutím dědečka za ruku, aby ho odtáhla k tomu slibovanému Ollivanderovi.


Protože zlaté galeony měli rozměněné už z minulých návštěv – kdy se jim pokaždé podařilo na školní nákupy zapomenout, proto sem dnes vyrazili pouze s tímto zcela jasně daným cílem, který minimálně Bessie tentokrát opravdu hodlala dodržet – a dokonce už i měli zmáknuté, kde přesně se ošuntělý krámek nachází, netrvalo dlouho a brzy se prodejnou hůlek ozvalo zacinkání zvonku společně s hlasitým: „Dooobreeej dééén!“ a o něco tišším: „Pěkný den vinšuju!“, jak Bessie s dědečkem vešla dovnitř. Do sezení se dívce moc nechtělo, ale pak se přece jen na židli vyškrábala, nicméně neustále sebou vrtěla a v jednu chvíli, kdy v ruce neměla hůlku, šťouchla prstíkem do jednoho metru. Na pana Ollivandera se jen svatouškovsky usmála. První zkoušená hůlka moc úspěchu neměla. K mávání ji Ollivander pobízet nemusel, protože Bessie se jí začala ohánět, div by málem nevypíchla někomu oko, kdyby ji prodavač hůlky zase rychle nezbavil. „Ne, tohle rozhodně není to pravé,“ zakroutil pan Ollivander hlavou, když si hůlku přebíral zpět. Šouravým krokem došel až k jedné ze zadních řad, kde delší dobu dumal – což donutilo Bessie začít znuděně okopávat židli – než se vrátil s jednou zaprášenou krabičku, kterou otevřel a hůlku, která se v ní nacházela, podal malé slečně. Bessie se jí opět ohnala, ale tentokrát už to nezůstalo bez odezvy. Z předních řad začaly vystřelovat krabice s hůlkami a začaly divoce poletovat po místnosti a Bessie společně s dědečkem se musela nejednou skrčit a nejednou uhnout, než Ollivander zamával svou vlastní hůlkou, aby dal obchod zase do pořádku. „Tahle evidentně také ne,“ pronesl s úsměvem, ve kterém nebyl znát ani špetka zloby. „Počkat! Jak jakože také ne?! Ale mně se zrovna tahle líbí! Vždyť funguje!“ vyjekla Bessie zděšeně a vykulenýma očima sledovala, jak Ollivander odnáší její rádoby vysněnou hůlku pryč, aby vybral jinou. „Má milá, nemyslím si, že by tvoji budoucí spolužáci byli nadšení, kdybys na ně střílela hůlkou,“ napomenul Clarence jemně svou vnučku, která začínala pomalu krabatit ret. Alespoň do té doby, než se vrátil Ollivander se třetí hůlkou. „Do třetice všeho dobrého,“ pobídl ji k ozkoušení – Bessiin dědeček se pro jistotu přichystal k rychlému sehnutí, kdyby se měla stát další katastrofa – a tentokrát i samotná Bessie cítila, že je to úplně o něčem jiném, než předchozí hůlka. „Waaaaau,“ protáhla, když okouzleně sledovala, jak se třetí hůlka rozzářila jasným světlem a slabounce zajiskřila. To vypadalo vážně kouzelně. „Báječné! Výborný výběr!“ pronesl pan Ollivander nadšeně a chvíli Bessie nechal, ať se dosyta vynadívá na svou novou hůlku, než si ji převzal zase zpět – Bessie to sledovala se smutným výrazem – nechal si na pult vysázet sedm galeonů a s příslibem, že brzy hůlku dostane, se s oběma Stewartovými rozloučil.


Nákup oblečení si Bessie s dědečkem nechali na konec („Ale dědečku, oblečení je nudný, pojď se radějc podívat tadyhle! A zapomněli jsme koupit knížky a…!“) a než se k Madame Malkinové dostali, byli celkem ověšení taškami, které obsahovaly nejen potřebné učebnice a další pomůcky, ale také jiné, naprosto nedůležité zbytečnosti, poněvadž nebylo věci, kterou by Clarence vnučce nedopřál. Bessie toho naštěstí ale nechtěla moc a do prodejny s hábity se dostali relativně brzo. „Dědečku? Ještě bysme klidně stihli tu zmrzlinu…“ zaprosila Bessie, než ji dědeček neúprosně zahnal dovnitř. Madame Malkinová se od Bessie nedočkala tak nadšeného pozdravu jako pan Ollivander, spíše jen nehlasného zabručení, poněvadž dívka byla momentálně uražená za to, že nedostala tu zmrzlinu. „Hezký dobrý den, zlatíčko, nemrač se tolik, vždyť je pěkný den, poprvé do Bradavic?“ zašvitořila prodavačka směrem k Bessie, než věnovala pozdrav i Clarencovi, který s úsměvem pozdravení oplatil. Při špendlení hábitů sebou tentokrát Bess nemlela, protože vážně nechtěla mít špendlík zapíchnutý… někde, nepromluvila ani jedno slovo a ožila až při výběru přezek pro zimní plášť. „A s kytičkama náhodou nemáte?“ vyhrkla dychtivě, když se zadívala na různý výběr, a když postranním pohledem zachytila dědečkův varovný pohled, tak dodala: „Prosím.“ Madame Malkinová se zasmála a se slovy „Jakou květinu máš nejraději, drahoušku?“ nechala Bessie vybrat jednu speciální přezku. „Všechny!“ zněla dívčina odpověď. Zatvářila se přitom trochu dotčeně, jako by to snad nebylo očividné. „Ne všichni tě znají, má milá. Přidejte jí k tomu, prosím, i nějaké zcela jednoduché, děkuji,“ ozval se Clarence s úsměvem. Prodavačka se opět sladce uculila a s dalším štěbetáním, ve kterém zaznělo jak „Ale jistě!“, tak i informace o dodání zásilky „Zítra vám ji doručí sova!“, si vybrala potřebný obnos, načež Bessie i s dědečkem vyprovodila z obchodu pryč. „Přeji vám moc pěkný zbytek dne a užijte si Příčnou ulici. Dneska je opravdu neobvyklé teplo, že?“

>>> „Tak dědečku a teďkonc tu zmrzlinu, ale vážně!“

Mimo herně:
Nemohla jsem si vybrat barvu. Kdyby s tím byl náhodou problém, tak samozřejmě odstraním.

_________________

<<< (Petřík+Preclík los nákupos)
Bratři Powellovi se přihnali na Příčnou jako velká voda. A kupodivu to nebyla ani tak jejich chyba. Mohl za to Merlin, teda ne jako ten čaroděj, nýbrž trochu přerostlé psisko (irský vlkodav), které oba dva brášky se silou sobě vlastní táhlo za sebou na vodítku, takže nebylo jasné, kdo vlastně venčí koho. Bráškové (a pes) byli jako obvykle ponecháni rodiči svému osudu, jednoduše proto, že maminky i tatínek věřili, že si cestu najdou sami, a že všechno zvládnou. Za což jim byl Péťa vděčný. Ne že by je neměl rád, ale rozumějte, byl teď v tom věku, kdy rodiče, ať už byli jinak jakkoliv super (a že to zrovna maminky jedna a dvě s tatínkem opravdu byli), se jako doprovod prostě neschvalovali.
Netrvalo dlouho, a Peter s Prestonem, tažení velikým psem, dovláli až před prodejnu hábitů, patřící Madame Malkinové. Byl to jeden z cílů jejich dnešní cesty a takhle z rána bylo dost pravděpodobné, že tam ještě nebude moc nakupujících. "Sedni, Merline. Zůstaň," pokusil se Peter poručit psovi, kterého u toho přivazoval k nejbližšímu sloupu. Ale věděl už dopředu, že dokud mu to neporučí Preston, bude se chtít Merlin pořád vrhnout za nimi, a ideálně zpustošit celý krám. "Prestone? Ta potvora zase poslouchá jen tebe," pokýval hlavou směrem k bráškovi, a teprve když (jestli vůbec) Preclík Merlina uklidnil, vydali se oba spolu dovnitř do krejčovského obchodu.


Jen co se za brášky zavřely dveře obchodu, už se k nim hrnula baculatá majitelka obchodu se srdečným úsměvem na tváři. "Poprvé do Bradavic, drahouškové?" ptala se, a když Peter (a snad i Preclík) tuto domněnku odkývali, jala se na nich špendlit jejich budoucí hábity. Péťa nebyl na tolik pozornosti, věnované oblečení, nějak extra zvyklý, ostatně, doma na sebe většinou prostě hodil cokoliv, co mu přišlo pod ruku (o čemž svědčily i prošoupané jeansové kalhoty a batikované tričko, které měl na sobě dnes), a nikdy mu nedocházelo, kolik je s tím oblékáním vlastně práce. A tak jen zíral, co všechno za úkony musí madame Malkinová provést, aby hábit nabyl podobu hábitu, a vůbec. Zařekl se taky, že si rozhodně nikdy nebude šít. A špendlit na sobě pokud možno taky už nic nenechá. Nato se odebral k výběru rukavic z dračí kůže a kdoví čeho dalšího, a nechal místo na stoličce ke špendlení Preclíkovi. Až, když byl i jeho bratr dostatečně našpendlen, ehm, tedy, prostě když se procedura znovu zopakovala, odebral se spolu s ním zaplatit za hábity, a poté už byli zase venku. Peter byl opravdu rád, že má tohle nakupování hábitu za sebou. Poněvadž jako další čekalo něco mnohem, mnohem zajímavějšího. Hůlka...

Mimo herně:
Ollivander přibyde, až Preclík dopíše za nákup hábitu =)

_________________

<<<(Powellovic bratři na nákupech)

Konečně to bylo tady! Bratři Powellovic a Merlin byli ráno přivezeny k Příčné ulici otcovou dodávkou a chvíli na to byli maminkami vypuštěny do ulic. Jakmile oba dva dostali penízky, bylo tatínkovi i mamčinkám jedno co tady budou dělat. A tak bratři i se svým psíkem mířili k obchodu madame Malkinové. No mířili.. Oni byli spíše taženi, protože psík to všude chtěl prozkoumat a když se tak rozhodl, většinou ho ani jeden z nich nemohl zastavit. Takže to nakonec vypadalo krapet komicky, protože se Preclík s Petříkem snažili táhnout irského vlkodava přesně na opačnou stranu než kam chtěl jít on.
"Stejně si pořád myslím, že kdyby nám ty věci ušila mamča, bylo by to lepší," žbreptal nespokojeně když konečně Petřík přivazoval Merlina k nejbližšímu sloupu. Navrhoval to doma mamče č. 1(tedy své matce) docela často. Jenže problém byl ten, že na to vždycky zapomněla a to byl asi taky jeden z důvodů proč byli dnes tady, že. A samozřejmě kvůli hůlce, kterou si chystali koupit hned poté. "A nemohl by jít s námi? Vždyť by tam určitě nic neudělal," klekl si na zem vedle Merlina, chytl ho kolem krku a společně začali na bratříka dělat psí očka. Což jim dokonce šlo, jenže na Petera to nezabralo. "Chvíli tady počkej Merline. Když budeš hodný tak ti něco dám," broukl tedy nakonec k psíkovi, vesele ho podrbal na hlavičce a chvíli na to už bratři Powellovic zmizeli uvnitř krámku.


Na tváři Preclíka se objevil široký úsměv, jakmile se za bratříky zavřeli dveře. "Páni," pronese jakmile si to tady celé prohlédne, a teprve poté se otočí k buclaté čarodějce, která si už vzala do parády jeho milovaného bratříka. "Ano. Letos jedeme poprvé," odkýval vesele čarodějce a postavil se kousek stranou, odkud se na Petera vesele šklebil. Moc dobře totiž věděl, že takové věci nemá jeho milovaný bratříček rád, a tak se mu mohl posmívat. A i když to byl většinou Preclíček, který z těch dvou vypadal vždycky upraveněji, dneska měl podobné oblečení jako jeho bratr. Tedy batikované triko(které si vyrobil sám!), kalhoty které na některých místech byli krapet prošoupané, ale taky se na nich dali najít skvrny od barvy a nakonec boty, zelené barvy avšak v některých místech byla k vidění barva žlutá.
No a teď už byla řada na něm samým. Počkal tedy až Peter sleze ze židličky a chvíli na to už buclatá čarodějka mohla začít úplně od znova. Když tak pozoroval(znovu) čarodějku při práci, rozhodl se, že by se jednou chtěl naučit šít. Což by se naučil už dávno, jenže mamky neměly zas tolik času, aby ho to naučily.
"Já bych prosil tuhle přezku. A taky tuhle a.. No tak dobře, vystačím si jen s tou obyčejnou," omluvně se zazubil na svého bratříčka, ale on prostě musel pochopit, že tady šlo o kytičky! No a jakmile bylo vše zaplaceno, dostali příslib, že nejpozději do druhého dne jim uniforma přijde, a tak tedy s širokým úsměvem společně bratři Powellovic vyšli z obchůdku...


.. Aby o chvíli později vešli do obchůdku jiného. Samozřejmě předtím ještě museli přivázat Merlina k jinému slupnu, takže se jim cesta krapet prodloužila, ale to Prestíkovi vůbec nevadilo. Místo toho se znovu pokusil přemluvit svého bratříka, jestli by do krámku nemohli vzít Merlina, ale ani tentokrát to nevyšlo.
"Co když tady budou pavouci? Vidíš ten prach tady všude? Určitě tady nějaký pavouk musí být," zašeptal tiše ke svému bratříkovi, jakmile se za nimi zabouchli dveře. "A myslíš, že budou mít i duhové hůlky? Nebo kytičkové? Já bych tak moc chtěl kytičkovou hůlku? Víš jak bezva by to bylo mít na hůlce kytičky? A taky.. Jé dobrý den! Máta ne skladě nějaké duhové hůlky? Nebo hůlky s kytičkami? " Po chvilce se s širokým úsměvem vyhoupl na židličku, takže tentokrát musel čekat jeho milovaný bratříček. Preclíček si nevšímal toho jak se na něho pan Ollivander díval. Místo toho s širokým úsměvem přijal první hůlku, která podle něho byla až moc obyčejná, protože na sobě neměla jedinou kytičku. Když s ní mávl nic se nestalo, a tak našpulil nespokojeně rtíky a do ručky přijal další. "Vidíš Petříku? Ten obchod hned vypadá o něco veseleji! Tuhle.. Helé tahle se mi líbí!" Chvíli se přetahoval o hůlku s panem Ollivanderem, ale nakonec pán s hůlkami vyhrál. Preclíček nespokojeně našpulil rtíky, protože tuhle hůlku fakt jakože moc chtěl. A proč? Protože vykouzlila kytičky, které teď zdobily většinu obchodu. Nespokojeně pozoroval toho chlápka, který si dovolil mu onu hůlku vzít, ale nakonec se přeci jen rozhodl vyzkoušet hůlku další. A co udělala ta? Rozzářila se jasným světlem, vypustila několik jisker a to bylo všechno. "Skvělé! Výtečná volba," promluvil pan Ollivander, čekající že si teď Preclíček vymění své místo se svým bratříkem. "Ale já tuhle hůlku nechci!" Vyhrkl chlapec naštvaně, ale i přesto po chvilce slezl. Ollivander totiž nevypadal, že by se mu chystal podat ještě nějakou hůlku a Preclík byl rozhodnut, že s tímhle chlápkem se teď nebude bavit. Tak a má to.

_________________

Keilan postával před Ollivanderovým krámkem s hůlkami a čekal. Přišel na čas, jak to měl ve zvyku, a správně předpokládal, že asi bude nucen chvilku počkat. Nevadilo mu to – na Tinu s Veronicou by čekal klidně do skonání světa. Ačkoliv to navenek nedával příliš najevo, byl nervózní. Svou dceru už dlouho neviděl, a do bližšího kontaktu se s ní dostal naposledy, když byla o dost menší. Ona sice nevěděla, kdo jejich dnešní průvodce po nákupech a Tinin údajný kamarád je, ale to Keilana paradoxně znervózňovalo ještě víc. Aby se nějak zaměstnal a nemyslel na tu spoustu scénářů zahrnujících to, jak by se dnešek mohl pokazit, přejížděl pohledem Příčnou ulici a hledal mezi lidmi potencionální nebezpečí. To byla zřejmě jeho profesní deformace. Naštěstí to ale nevypadalo, že by se zrovna tady a teď měly strhnout nějaké nepokoje. A kdyby přece jenom, Keilan by je všechny srovnal do latě. Společný den s Tinou a Veronicou mu nikdo nebude kazit. Nikdo.
Na chvilku se otočil čelem k obchodu s hůlkami, snad ve snaze nakouknout dovnitř, a když se zahlédl v zaprášené výloze, rychle si upravil pomuchlaný límeček modré košile. Pro dnešek zvolil spíše ležérní elegantnost, aby nevypadal příliš upjatě, takže si na sebe vzal béžové kalhoty a světle modrou košili, jejíž rukávy si vyhrnul. Žádné drahé hábity, nic takového. Vlasy kupodivu zatím držel na uzdě, takže měly obvyklou světle hnědou barvu a tyrkysová zářila jen z Keiova levého spánku.
Jak tak koukal na výlohu a skrz ni do obchodu, opět se na okamžik ztratil ve svých myšlenkách. Jaká hůlka si asi vybere Veronicu? Keilan nepochyboval o tom, že ať už bude jakákoliv, Verunka bude výjimečná, nadaná kouzelnice.

_________________

Poté, co byl Merlin znovu zdárně uvázán, jsme s bráškou vešli do obchodu pana Ollivandera. A Preston samozřejmě musel hned trojčit při představě, že tu někde bude nějaká chlupatá, osminohá potvůrka. "Ale neboj, prosím tebe," odpověděl bráškovi šeptem, "pavouci na nás stejně nejsou zvědaví, a bojí se nás určitě víc než ty jich."
Nad představou duhových a kytičkových hůlek se pobaveně ušklíbl. Preston se rozhodně v tomhle vyvedl mnohem více po rodičích, poněvadž on, jako Peter, by rozhodně kytičkouvou hůlku nechtěl. Ani duhovou ne. Duhy a květin měli doma až až.
"Dobrý den," pozdravil slušně Ollivandera, a k bratříčkovi vrhl pohled, který říkal něco jako To snad nemyslíš vážně, že se na to ptáš i jeho?! Rozhodně si teď připadal psychicky na výši, a ano, přišel si i starší, a to o víc než o blbých jedenáct dní. Být po jeho, neřešil by nějaké kytičkové hůlky, ale třeba to, proč jich tu má pan Ollivander tolik, kolik jich je a jak dlouho by trvalo všechny ty krabice pozotvírat. Což se zřejmě klidně mohlo stát prověřitelným, jakmile si vyměnil místo s bráškou (který předtím celý obchod pokryl květinami. Ach ty děti květin...) a kouzelné metry si začaly přeměřovat jeho osobu. "Teď to tady vypadá rozhodně víc jako doma," zhodnotil nakonec přeci jen Prestonův květinový výtvor, ale to až, když pan Ollivander odešel dozadu pro nějaké krabice. Krabice s hůlkami, samozřejmě. No a potom přišel čas, kdy měl Peter mávat jednotlivými klacky, aby se zjistilo, který z nich bude ten pravý. Hned při prvním mávnutí se všechny bráškovy kytičky roztříštily na desetitisíce pestrobarevných motýlků, kteří svorně chvíli po obchodě poletovali, a potom zmizeli. Panu Ollivanderovi se zřejmě ale tato hůlka nelíbila, poněvadž si ji od chlapce převzal zase zpátky. Následovala jiná, další, a pak další. A další, a další. Některé nedělaly při mávnutí nic, jiné vydávaly hlučné rány, jedna pištěla, další stříkala vařící vodu a jiná dokonce při mávnutí celá vzplála, ale nezdálo se, že by se jakákoliv z hůlek panu Ollivanderovi pro Petera pozdávala. "Kolik tady máte hůlek?" zeptal se Peter zvědavě, když už to vypadalo, že krabice s těmi, které rozhodně nebudou jeho hůlkou, začnou z pultu padat, kolik jich tam bylo. "Zřejmě jste velice náročná osobnost," zamručel jen pan Ollivander, jako by Petera ani neslyšel, a zase zmizel mezi regály. "Ten děda je děsně divnej," zašeptal Peter bráškovi, ale jakmile se starý pán vrátil s další várkou hůlek, kterou kdovíjak nacpal na už tak přeplněný pult. Kupodivu se tvářil, jako by snad za celý rok ještě nezažil větší potěšení, než že si nějaký malý kluk nedokáže vybrat správnou hůlku. "Nemůžu si prostě jednu vzít a jít?" zavrtěl se Peter neposedně na stoličce, když byl nucen znovu opakovat mávací proceduru. Začínal mít pocit méněcennosti, poněvadž Preclíkovi se povedlo hůlku vybrat rychle, a on tu seděl jako trouba už jakou dobu, a pořád jenom něco zapaloval nebo vyhazoval do vzduchu. Tenhle pocit se mu rozhodně nelíbil, a čím byl naštvanější, tím se zdálo, že hůlky tropí větší a větší škodu. Poté, co vysklil okno a následnou hůlkou zapálil Ollivanderův hábit, ale dostal do ruky snad miliontou hůlku, vyrobenou z hladkého dřeva, která jako by mu v prstech ožila, a když s ní mávl, nestala se kupodivu žádná pohroma. Hůlka ze špičky vypustila tisíce modrých a zelených jiskřiček, a Péťa na to na chvíli koukal jako u vytržení. Poněvadž tohle byla krása. "Ach konečně, skvělá volba," věnoval mu Ollivander široký úsměv, a když se chlapec zeptal, proč jemu to vybírání trvalo tak dlouho, jen tajemným hlasem prohlásil, že "hůlka si vybírá kouzelníka, na to nezapomínejte," načež si od chlapců vzal dohromady čtrnáct zlatých galeonů za obě dvě hůlky, a Powellovi mohli konečně opustit obchod, vzít Merlina a nechat se dál vláčet po Příčné...

(pravděpodobně pro zvěř k odvezení do Bradavic)>>>

_________________