Ádri se na Eryho přátelsky zazubil. Zřejmě si bývalý profesor na celou tu slávu ještě nezvykl, jak vypovídala jeho reakce, a Richards, i když chtěl hrozně moc vědět, jak to v takovém nároďáku chodí, nebyl ten typ (dobře, byl, ale dneska měl fakt nějakou divnou náladu), aby ho trápil zbytečnými dotazy. Asi stárnu nebo co, povzdechl si v duchu a radši na chvíli zase zaměřil pohled na košťata, poněvadž to bylo lepší než děsně zvědavě zírat na Andersena, že jo. Ono by se totiž mohlo stát, že by ještě krom informací o vnitřních pochodech národních týmů vznesl otázku na to, jak se mu sakra povedlo tenkrát sbalit McKayovou, a to by bylo ještě horší. Poněvadž on přece od McTreeový zdrhal do Austrálie, a tohle vůbec řešit nemusel!
"No, děkuju," vyloudil teď na oplátku ze sebe v reakci na docela očekávanou gratulaci k začátku kariéry, a bylo vidět, že je maličko nesvůj. Ono se řekne profesionální dráha, ale když tohle nebyla skoro žádná výhra. Tohle byl plán útěku. Ne že by nebyl rád, že vlastně bude hrát famfrpál a malý obnos za to skutečně bude dostávat, ale víte co, když se teď porovnával tady s Erasmem, bylo to trochu... trochu demotivující, řekněme. "No, není to žádná extra sláva jako nároďák, prostě jeden místní tým," začal se tak trochu vytáčet. Tohle asi taky pochytil od Berry nebo co, "teda, místní v Austrálii. Gold Coast a Royal Cangaroos." Tak. A bylo to venku. Erasmus Andersen, nepočítaje teda Drianovy rodiče, byl první živou osobou, co se tímto dozvěděl, že se bude stěhovat. A Ádri tak nějak netušil, jestli je to dobře nebo ne. Vážně hodlal prostě zmizet? "Upřímně? Stačilo by mi cokoliv, co se nerozpadne pod zadkem," zasmál se a v jeho hlase se ozývalo cosi jako sarkastické ostny, takové jaké patřily k tomu pravému Ádrimu. Na Tardis a nedejmerline na nejnovější Nimbus rozhodně nemohl ani pomyslet, ale něco z nižší cenové kategorie by mu úplně stačilo. "Přemejšlel jsem o tom novým Zametáku. Na jednom lítám už odnepaměti a s touhle značkou sem už téměř sžitej," přiznal po chvilce a očima sjel ke zmíněnému koštěti. Jistě, existovaly i lepší třídy, ale upřímně, na rozjezd tohle koště bylo víc než dobré. "Když se na to de logicky, momentálně stejně nepotřebuju nic světobornýho, teda do začátku, než začnu třeba pořádně vydělávat."

_________________

Drian si možná myslel něco jiného, ale Erasmus rozhodně považoval za úspěch, že bude hrát v nějakém famfrpálovém týmu, byť druholigovém kdesi v daleké Austrálii. Byl to dobrý začátek, taková trampolína pro odraz ke hvězdám. Jemu samotnému přece trvalo několik let, než se do dánského nároďáku prokousal a stálo ho to spoustu sil a nervů, i když to tak možná nevypadalo. Byla to zkrátka dřina, žádná procházka růžovou zahradou. „To je náhodou super,“ brouknul zcela upřímně s úsměvem ve tváři. „Je to dobrej začátek, nemyslíš? Do nároďáku se člověk nedostane ze dne na den, třeba se tam za pár let taky dopracuješ. Nemožný to rozhodně není,“ mrknul na Adriana povzbudivě. Neměl sice tušení, jestli má tak vysoké cíle, ale rozhodně si nepřál, aby se cítil méněcenně. Dostat se do nároďáku možná byla dřina, ale dostat se do druholigového týmu taky nebyla žádná sranda, i když si mnozí mysleli něco jiného. Pokud Adriana do týmu vzali, museli v něm vidět nějaký potenciál. A pak už stačilo ten potenciál jenom rozvíjet... „A jak ses vůbec dostal k australským týmům? To jsi do Austrálie zamířil cíleně?“ vyzvídal Ery dál, zvědavka jedna. Ještě aby ne - odcestovat za prací až k protinožcům, to chtělo dávku odvahy.
Nad Adrianovou poznámkou, že by mu stačilo jakékoliv koště, které se mu nerozpadne pod zadkem, se Ery pobaveně zazubil. „Novej Zameták zní dobře,“ přikývl uznale. „Jestli jsi na Zametáky zvyklej, tak proč ne. Já taky lítám výhradně na Nimbusech - člověk si jednou zvykne a pak těžko přesedává na jinou značku, co?“ povytáhl obočí a zatvářil se pobaveně. Byl si totiž celkem jistý, že ví, jak to Ádri cítí. „Konec konců, koště taky není všechno. Když na novým Nimbusu bude lítat blbec, bude mu to koště k prdu,“ zkonstatoval, protože byl jedním z těch, kdo zastávali názor, že koště není možná ani polovina úspěchu - důležité bylo, kdo na něm sedí.

_________________

Možná to bylo špatně, ale Ádri si připadal tak trochu jako by byl znovu ve škole. Jasně, Ery už nebyl jeho učitel, on už vlastně nebyl ničí učitel, ale pořád z něj ten pocit prostě měl, a to i přesto, že to určitě nebyl Erasmův záměr. Ale možná tohle všechno člověk prostě nese s sebou už pak celý život, tu učitelskou auru nebo tak nějak. "No, myslim že uvidíme, kam život povede," opáčil a vážně se snažil, aby to znělo pokud možno optimisticky. A ne tak, že prostě nevěděl, co chce s životem dělat, a nakonec skončil v Austrálii, protože to bylo daleko od Británie a věděl, že tam nebude potkávat... určité lidi. "No... chtěl sem zkusit něco jinýho, jinou zemi a kulturu a tak, no a v létě sem tam letěl na krátkou dovolenou, a zrovna měli nábor, tak mě napadlo, proč to nezkusit. A bum, vzali mě," pokrčil rameny, jako by sám nevěděl, jak se to stalo. To, že nebyl na žádném výletě, ale na ten nábor cestoval naprosto cíleně, to přeci nikdo nemusel vědět. Ještě by vypadal jako baba zbabělá, a to on určitě ani trochu nebyl.
"To je přesně ono!" přikyvoval horlivě na další Erasmova slova, "já bych třeba na takovou Kometu asi nesed, ne že by to byly blbý košťata, ale prostě maji úplně jinou, no, mentalitu. A jak se člověk jednou sžije s určitou značkou, je rozhodnutý. Fakt nechápu lidi, co ty košťata pořád střídaj!" Tolik k jeho skromnému názoru. Kdyby se jeho stařičký Smetáček nerozpadal, ani by ho nenapadlo kupovat něco novějšího. Vážně. Jenomže tomu ubožátku košťátku už při sebemenším letu vypadávalo proutí a zdálo se, že co nevidět zaklepe koštěcíma bačkorama a odebere se do košťěcího nebe. "Přesně tak," odkýval, poněvadž v tomhle s Erym prostě musel souhlasit, a už tišeji dodal:"Ostatně nejnovější drahý košťata si většinou kupujou právě zazobaný blbové." Na to se zase zazubil a děsně nenápadně se rozhlédl kolem, jestli ho náhodou někdo neslyšel nebo tak.

_________________

„To rozhodně,“ přikývl Ery na Adrianova slova a znovu se letmo pousmál. Ani na chvilku nepochyboval o tom, že kdyby Drian chtěl, dotáhne to daleko. Když se rozpovídal o tom, jak se dostal až do Austrálie, Erasmus se zaposlouchal do jeho slov s upřímným zájmem. Do Austrálie se člověk totiž nepřestěhuje jen tak, že jo. „Ty jo, tak tos‘ měl docela kliku, že ses jim trefil zrovna do náboru,“ kývnul uznale hlavou. „Ale tak když tě tu nic nedrží, tak proč nezkusit Austrálii. A na jakým postu budeš hrát, střelec?“ zeptal se, protože Adrian se s klidem mohl rozhodnout, že to zkusí s potlouky nebo zlatonkou.
Jakmile došla slova na košťata, Ery byl rázem ve svém živlu a bylo to na něm vidět. Košťata a vše s nimi spojené by totiž s klidem mohl probírat od rána do večera každý den, dokud by se z toho ostatní nezbláznili. A když si našel oběť ochotnou poslouchat, bylo jasné, že jí nedovolí hned utéct - doma si mohl o famfrpálu pokecat leda tak s Ninou, která tomu ale zatím moc nerozuměla. A s Blainem, když se občas stavil na návštěvu, což se ale nestávalo moc často. „Přesně!“ přitakal s nadšením, očividně potěšen tím, že jeho postoj někdo chápe. „Teda ono se dá zvyknout na jinou značku, ale chvíli to trvá. A proč to dělat, když má člověk třeba u toho Nimbusu dost na výběr mezi několika modely, že jo,“ prohlásil a pohledem zabloudil ke košťatům. „No, lidi, co často střídaj košťata, jsou většinou zbohatlí nafoukanci, co ani neumí pořádně lítat,“ broukl Erýš přesvědčeně. „Ale zase nemůžem házet všechny do jednoho pytle.“
Na Adrianovu tichou poznámku Ery s pobaveným úšklebkem ve tváři přikývl. „Jo, většinou to tak bejvá, merlinžel. Kdyby ta košťata byla trošku cenově dostupnější, třeba by na nich lítal někdo, kdo to fakt umí. Já si rozhodně nějakou chvilku počkám, než si vlastní Nimbus 1500 koupím,“ pokrčil rameny. Ne že by neměl slušný plat, ale Ery rozhodně nechtěl bouchnout všechny peníze za koště. Důležitější bylo, aby s Lei dovybavili nový domek a aby měly děti všechno, co potřebují. Koště počká.

_________________

Drian přikyvoval. Přesně tak, co ho tady v Británii drželo? Možná tak sestřička, ale nic mu přeci nebránilo za ní jezdit na návštěvy, no ne? A pak tu byla Berry, ale nad tou ani raději nechtěl uvažovat. Podělal to a taktický ústup(nikoliv zbabělý útěk) byl momentálně to nejlepší, co mohl udělat. A na Zlatým pobřeží bylo hezky, on tam měl domluvený útulný malý byteček, a všude kolem volné pole působnosti mezi případnými drahoušky, co mu spolu s milovaným famfrpálem pomohou jednou pro vždy na tu hloupou sázku zapomenout. "Jo, střelec. Chytače a odrážeče už mají, a na brankáře se fakt necítim. Prostě sem měl vážně kliku, chytnout i svůj oblíbenej post," pochvaloval si a najednou už neměl tolik ten pocit méněcennosti, když mluvil s někým, kdo chytal jako elita. Ery byl prostě pořád Ery a jediné co se změnilo byl fakt, že teď už mu nemusel říkat profesore. Jak tak mluvil, začínal se Adrian neuvěřitelně těšit na to, až zase nasedne na koště a odehraje si nějaký ten zápas. Hm, možná by mohl doma Georgii navrhnout, že si cvičně zalétají. Stejně plánoval jí svoje staré koště věnovat na blbnutí.
Málokdy se stávalo, že by Ádri potkal člověka, co je schopný tak zapáleně probírat košťata. Jasně, byla tady spousta famfrpálových fanoušků, nebo i bývalých spoluhráčů z koleje, ale málokdo byl takhle fantasticky fanatický. Široce se zazubil. Těkal pohledem mezi Erasmem a vystavenými modely, a nemohl zase jinak, než mu dát za pravdu. "To je přesně ono. Ale i kdyby, tak i starý modely sou mnohdy víc než dostačující, když na tom nesedí úplnej idiot." Nechtěl to říkat nahlas, ale pro něj byl důkazem i třeba kolejní tým Zmijozelu. Měli všichni celkem nová, skvělá košťata, a jak dlouho už nevyhráli školní pohár? Ne, kdepak, u košťat nezáleželo na tom, jak moc žhavá novinka to byla, ale spíš na spojení s letcem, na tom jaké má on schopnosti. "A do tý doby možná vyjde ještě nějakej novější," zazubil se Drian. Ale vážně. Nimbusy se v poslední době vyráběly téměř jak na běžícím pásu, nejspíš proto, že značka si získávala větší a větší oblibu. Ádri ale hodlal zůstat u Zametáků už jen proto, že s ním jeden z těch starších statečně odlétal celých sedm let.

_________________

Erasmus se culil a pokyvoval hlavou na souhlas. „Tos měl teda vážně kliku,“ přitakal, „tak hodně štěstí, kamaráde. Určitě to dotáhneš daleko,“ prohlásil bez špetky ironie a mrknul na něj. Ery to zkrátka myslel naprosto vážně a ani chvilku o Adrianových schopnostech nepochyboval. „Někdy se na tebe zajedu podívat,“ přislíbil. No co, do Austrálie se stejně vždycky chtěl podívat, třeba by z toho s Lei mohli udělat takovou hezkou rodinnou dovolenou... spojenou s troškou toho famfrpálu, ehm.
„Jo, mluvíš mi z duše,“ přikývl Ery znovu, protože Adrian opravdu říkal přesně to, co si myslel i sám Erýš. Už jen díky tomu Ádri v Erasmových očích podstatně stoupl. Navíc byl rád, že si může pokecat s někým, kdo jeho slovům opravdu rozumí. „Jenom je škoda, že tenhle názor moc lidí nezastává,“ dodal s pokrčením rameny. Pobaveně se zašklebil, když Drian podotkl, že možná stihne vyjít nový Nimbus, než si koupí ten 1500, ale co se dalo dělat. „No, tak zase nebudu mít ten nejnovější. Abych byl upřímný, moc mě to netrápí. Radši starší koště, na kterým umím lítat, než něco, na čem se zabiju,“ podotkl pobaveně, založil si ruce na hrudi a přešlápl z nohy na nohu.
Na chvilku se ještě pohledem zapomněl u košťat, ale pak očima sklouzl k rukavicím. „Hmm, jsem si chtěl koupit nový rukavice,“ zamumlal zamyšleně a nakrčil obočí. Potřebuje je nutně, nebo to ještě chvíli počká? Ale na druhou stranu... za jak dlouho se zase dostane do Londýna? Přeci jen to teď měl docela z ruky, když bydlel až v Dánsku, a přemisťování ze srdce nenáviděl.

_________________

"Děkuju," zazubil se na oplátku Ádri na Erasma. "Jasně, klidně i s celou famílií," odkýval i docela nadšeně návrh, že by se jeho bývalý učitel přijel podívat na nějaký ze zápasů. Ostatně, bylo by fajn jednou za čas v té dálce vidět někoho z...nu, domoviny. A kdyby chtěl vzít Ery i manželku a prcky, tak proti taky nebyl. Stejně měl takový ten vtíravý pocit, že každé volno u něj bude nakvartýrovaná malá Georgie. Ach jaj, té to vlastně ještě musel nějak šetrně oznámit! A na to se pořád necítil dostatečně... statečný.
"Ale to je tak se všim, když to není novej, nejlepší model, tak jako by to nemělo žádnou cenu. Hrozně konzumní, ta dnešní společnost," zabručel Drian ještě ohledně těch, kdo si dle jeho názoru vůbec nevážili věcí, a maličko se zamračil. Jasně, bylo fajn, že s Erym se v tomhle ohledu shodli, ale pořád to nic neměnilo na faktu, že celá tahle skutečnost byla krajně k ničemu.
"To je přesně ono, takhle kdyby uvažoval každej..." odkýval znovu názor bývalého učitele létání. Kdyby takhle uvažoval každej, tak spousta společností zkrachuje, haha, pomyslel si přitom docela škodolibě. Ale opravdu, společnosti, vyrábějící košťata, vydělávaly zejména na těch, kteří si co sezónu kupovali nový model, a bylo jim jedno, od kterého výrobce - dokud to byla novinka a tak.
Poznámku o rukavicích přešel mlčením a přikývnutím. Sám se znovu zadíval na modely košťat, a částečně tak celý hovor považoval za ukončený. Co by asi měl taky povídat o rukavicích, že jo. Ery určitě věděl sám nejlíp, jaké potřebuje.

Mimo herně:
Pardon za výfluspost...

_________________

Erasmus se pobaveně zazubil, protože si dokázal představit Leino nadšení, až se dozví, že se pojedou podívat do Austrálie... kde stráví nějaký čas i na famfrpálovém stadionu. „Nejsem si tak jistý, že by se ten nápad zamlouval vážně celé famílii, ale myslím, že minimálně s Ninou dorazím - vypadá to, že z ní jednou bude famfrpálistka,“ pochlubil se Erýš s neskrývanou hrdostí v hlase. Jen těžko by mohl popřít, jak je rád, že se aspoň některý z prcků potatil, i když... povahově byla Nina přeci jen spíše po mámě.
Adrianova slova Erasmus odkýval mlčky. Souhlasil s ním, ale už to nechtěl nijak komentovat, protože by tu takhle mohli rozebírat jedno a to samé až do večera, ne-li ještě déle. „No, tak já jdu mrknout po těch rukavicích,“ oznámil po chvilce. „Tak se měj, Adriane, a hodně štěstí,“ popřál mu ještě jednou, dokonce si s ním potřásl rukou, pokud se Ádri nebránil, a pak zaplul mezi regály, aby si vybral nějaké kvalitní letecké rukavice.
Poté, co rukavice i leštěnku zaplatil, vymizel z obchodu pryč, tentokrát bez bourání do okolních regálů.

>>

_________________

Ne, Adriana ani na sekundu nenapadlo, že by třeba Andersenová mohla být proti výletu k protinožcům. Vždyť by ji muž určitě nenutil chodit na famfrpál, a v Austrálii byla i spousta jiných věcí k vidění... ne? Třeba klokani! Ano, Richardsi, tvé znalosti jsou skutečně ohromující, okomentoval v duchu sám sebe a unikl mu úšklebek. "Tak uvidíte, jak budete mít čas," opáčil s pokrčením ramen, a ne, tím množným číslem nemyslel ani tak vykání jako spíš označení Erasma a malé Niny. Které samozřejmě zděděné famfrpálové nadání přál, jak jinak. "Každopádně se na budoucí famfrpálovou hráčku budu těšit!" Vážně to myslel tak, jak říkal. Poslední dobou hold nějak měknul, a už se s tím ani nesnažil nic dělat... protože to prostě nemělo smysl.
Ostatně, celý ten krátký ale vlastně fajn hovor Drianovi trochu zlepšil náladu, a i když si s koštětem pořád nebyl jistý, nevadilo to. "Díky, a, no, taky se měj," potřásl si s Erym rukou, a to zatykání si prostě dovolil, poněvadž taky proč ne, že jo. No a jakmile Erýš zmizel pro rukavice, začal zase studovat košťata, vystavená před jeho očima...
...jen aby o několik dlouhých chvil později odešel s tím novým Zametákem, který chtěl celou dobu.

>>>

_________________

<<<

Samantha se tak trochu vytratila tátovi, který zase měl nějakou pochůzku v bance, s tím, že se pak určitě najdou. Ono najít svou dcerku v zářivě žlutých šatech s kreslenými kočami, v modrých teniskách a s růžovou kabelčičkou, o růžových stuhách ve vlasech zapletených do dvou drdůlků, nebylo zase tak těžké, v jakémkoli davu. Táta ji jenom poučil, aby si vzala deštník, který Samantha strategicky odložila u vchodu Gringottových, hned co se táta otočil, protože kdo by se s tím tahal, navíc, když měla déšť ráda. To neplatilo pro bouřku, samozřejmě, ale na tu to dnes nevypadalo. Snad.
Nadechla se vzduchu proplněného volností a na okamžik rozpřáhla ruce, a pranic nehleděla na udivené pohledy kolemjdoucích, zatímco měla zavřené oči a rty se jí roztáhly do širokého úsměvu. Pomalu vydechla a s tím otevřela jiskřivé oči, načež si upravila řemínek od své kabelky a zamířila pevným, svižným krokem, přímo ke svému nejoblíbenějšímu obchodu na světě, hned po Taškářovi, a možná ještě po baseballových potřebách v mudlovské části Londýna. Vlastně úplně nejradši měla jeden krámek v Yorku, poblíž babiččina sídla, ale prostě PPPF měla hodně ráda. "Brý den! Venku je ale fakt dobře zataženo co? Prej má pršet. Mohla by po ulicích zase téct voda jako loni, pamatujete?" začala se bezostyšně bavit s mladým zaměstnancem, který se s ní rozhodl spolupracovat. "Třeba bysme museli jezdit na lodích, jako v Benátkách, to by byla celkem sranda," zamyslela se a spokojeně se usmála, zatímco jí v očích proběhla šibalská jiskra. "Chodil jste taky do Bradavic? Nikdy jsem nepochopila, proč jenom první ročník používá lodičky, a zbytek jede kočárama. To je fakt zvláštní. Ne, že bych si stěžovala, ale je to zvláštní. Hm, do jaké koleje jste chodil?" zeptala se a podrbala se ve vlasech. Dozvěděla se, že ano, prodavač chodil do Bradavic, konkrétně do Havraspáru, a že stejně jako ona nechápe princip lodiček, i když podle Samanthina názoru to říkal jenom z dobroty srdce, protože jako Havraspár takovéhle věci určitě věděl. Bude se muset někoho zeptat. Problém byl, že se s Havraspáráky zrovna moc nebavila, a její sestřenka Amanda nebyla zrovna příkladný student. "Máte ještě ty cvičný zlatonky co loni, prosím?" zeptala se slušně, i když i tak se chlapec musel pobaveně pousmát nad samozřejmostí, se kterou s ním Samantha jednala, a poukázal na poličku s nápisy jako "Chyť si sám!" a "Ta pravá už vám nikdy neunikne!" Hluboce se zamyslela nad tím, jestli by jednu neměla na příští sezónu pořídit Darrelu Gallovi, protože ho zase předběhl Quinn, nicméně ona ji chtěla hlavně pro svého psíka, se kterým tak hráli aport, i když to mamka moc neschvalovala, protože se domnívala, že by to mohl někdo vidět a lítací míček je hodně podezřelý, zvlášť když bydlíte blízko mudlů. Táta ji však podporoval (protože ten fígl vymysleli se strejdou Lancem), takže jí to procházelo, jenom minule jim zrovna zapadla do kanálu a tam se dala na svou vlastní cestu životem. Samantha se za ni upřímně pomodlila a poslala jí dolů květiny.

Mimo herně:
Oy, nečekám~

_________________