Nesouhlasil jsem. Měli jsme dům. Nevěděli jsme sice vůbec, co se s ním nebo s námi stane, protože jsem ještě nikdy neslyšel o tom, že by nechali bydlet dva kluky, kterým ještě nebylo sedmnáct, samotné, ale byl na druhé straně křivolaké Příčné ulice a už týden v něm sedal prach na všechny naše věci.
Byly tam knihy, oblečení, bylo tam všechno... I to, co by rozjitřilo vzpomínky. Jen mamčinu hůlku jsem zatím schoval do nočního stolku, abych ji neviděl. Flamela sem druhý den přinesl jeden z bystrozorů - roční kocourek už prozkoumával novou oblast a občas nám udělal kočičí uklidňující terapii, v Alekově případě přivolal rozptýlení v podobě pšíkání.
Nemohli jsme přece do konce života zůstat tady...
Dveře se najednou rozlétly a já se zvedl na loktech, jako kdybych očekával útok. Zrychlil se mi dech a já tím překvapeněji zůstal zíral na muže v padnoucí bystrozorské uniformě, který zabíral celé dveře. Dramaticky rozpřáhl neuvěřitelné paže silné jako dva kmeny, aby je hned nato sepjal a se slzou v oku (to se mi muselo zdát) na nás přes mroží knír zblízka zvolal, jako kdyby recitoval Shakespera: "Bratři Faustové!"
Já měl smůlu, že jsem byl blíž ke dveřím, protože dvojice medvědích paží se ke mně okamžitě vztáhla a zvedla mě do vzduchu. Zaječel jsem.

_________________

Na rozdíl od Willa Alek nepokládal dům, který jim zbyl, za skutečný domov. Teď byli skutečně... no, bezdomovci bylo moc silné slovo, ale připadal si trochu jako balonek naplněný heliem (chemická značka He, protonové číslo 2, vzácný plyn, nevytváří molekuly a s ostatními prvky takřka nereaguje) kterému někdo ustřihnul šňůrku. Nepřítomně natáhl ruku a poškrábal Flamela, který s bezstarostností roční kočky posedával na kývajícím se stolku poblíž okna. Nepřekvapivě to byl právě on, koho se situace příliš nedotkla.
Pak se ovšem rozletěly dveře a iluze klidu se rozplynula jako prach ve větru.
Alek se nestačil ani pořádně podívat, kdo to do pokoje tak neurvale vrazil, když byl najednou zvednut z okenního rámu jako by nevážil víc než stéblo trávy, a spolu s Willem skončil v hromovém objetí. Knír, to bylo to jediné, co mu stačilo proletět hlavou, než byl za dramatického zvolání málem uškrcen samou náklonností. A to toho člověka prakticky ani neznal.
Will zaječel. Alek rychle zvažoval stejnou reakci, ale vzhledem k tomu, že měl obličej napláclý na bystrozorskou uniformu neznámého nadšence, rychle svůj postoj přehodnotil a začal alespoň zběsile kopat nohama, což mělo zhruba stejný účinek, jako kdyby šel s dětskou lopatičkou na žraloka.
"Tak mladí a takové neštěstí!" bědovala postava v uniformě hromovým hlasem dál, a hlas měla plný soucitu. Alek se už ani nepokoušel kopat a jednoduše odevzdaně čekal, kdy ho tahle hora, co se vydávala za člověka, pustí.
To se podařilo až za notnou chvíli, kdy bystrozor s mrožím knírem konečně postavil oba chlapce na zem, a zadíval se na ně modrýma očima, které byly z neznámého důvodu plné náklonnosti. "Charles Crowley, bystrozor! Vaše matka byla mou sestřenicí, ať je jí země lehká!" Bystrozor vypadal, že si každou chvílí otře slzu z oka.
Alek se ani nepokoušel rozklíčovat obsah sdělení, protože byl moc zaujatý tím, že když muž mluvil, vykřičníky za každou jeho větou byly prakticky hmatatelné, a jediným indikátorem toho, že hovoří, byl pohyb jeho kníru.

_________________

Ukázalo se, že příchozí velikán se nesnaží mě a Aleka rozmáčknout jako šváby. Ocitli jsme se v drtivém objetí, které mi vyrazilo dech. Bylo to poprvé, co se někdo odvážil na nás takhle sáhnout. Hodně na nás mluvili, ale na všech byla vidět lítost - chtěli nás nechat s naším smutkem, abychom se s ním vypořádali sami.
Mroží knír byl první lidštější kontakt po kolika dnech. Nějak mě to zahřálo, ale zatvářil jsem se vzpurně. Jen co mroží knír totiž zmínil, že je matčin příbuzný, nanovo mi stouply do očí slzy, které jsem pečlivě celý týden sušil. Alek se ze zmáčknutí zase svezl jako hadrová panenka.
"Já jsem William, William Faust," představil jsem se přiškrceně, protože mi pořád ještě zůstala slušnost a pan Crowley nevyhlížel, že se bude mít po nějakém papírování jen tak k odchodu. "A tohle je Alexander." To jsem dodal v případě, že Alek nepromluví. Aniž jsem se k tomu podíval, vytušil jsem, že buď zírá někam bokem do země, nebo si pana Crowleyho měří s nafouknutými tvářemi a tvrdohlavě mlčí, dokud sám pan Crowley neřekne, proč tu je.
I když tvrdil, že je mámin příbuzný, nikdo dřív jsme ho neviděli. Byl jsem z toho na rozpacích asi víc než on.
"Moc nás těší, ale... vy jste si přijel pro nějaké dědictví?" zeptal se se přidušeně a suše pragmaticky. Nervózně jsem se snažil podívat za rozložitá záda pana Crowleyho, jestli se tam do pozoru nesrocují právníci. Těmhle procedurám jsme za mák nerozuměli, všichni jako by mluvili hatmatilkou. Nám jen bylo řečeno, že se o to postará nikdo jiný, ať si neděláme starosti. Pokud chtěl pan Crowley něco s vyřizováním pozůstalosti po nás, ani jsem nevěděl, co mu mám říct a kam ho poslat.

_________________

<<<
Olivia po chvilce běhání po Příčné vlastně zapomněla proč to dělá, a tak se raději zastavila na zmrzlině, protože na tu se vážně těšila. Bylo dneska hezky a dokonce i teplo, a tak jí meruňková zmrzlina fakt bodla. K Hladovému drakovi se sice chtěla podle plánů vydat taky, jenže po cestě zahlédla známou záplavu zrzavých vlasů a výkřik: "Olivo pojď sem, jinak se neznám!" jí jen utvrdil v tom, že je to její sestra, a tak se zas rozběhla do uliček, aby jí Camille jen tak nenašla.
Když tak dorazila ke dveřím Děravého kotle, meruňkovou zmrzlinu už měla rozteklou na prstech, které si následně utřela do bílých šatiček, které už tedy moc bílé nebyli, no a následně už vrazila dovnitř, usmívajíc se široce na všechny strany jakoby se nechumelilo.
"Vás znám!" Křik se nesl přes celou místnost a bylo dost možné, že to bylo slyšet i ven. Protože Olivia nijak nespecifikovala koho to vlastně zná, museli si případní zvědavci počkat až se dívenka konečně pohne z místa, což trvalo.. jen chvíli, Liv prostě na místě chvíli nepostojí. "A nebo taky možná ne, ale tak to je vlastně úplně fuk, že jo? Ale ty by jsi se měla víc usmívat, fakt. No i když.. to asi radši ani nedělej, ještě by jsi vystrašila většinu lidí tady a to by byl pak Tom naštvaný," Wendy se vesele zazubila na Stephanii, která jí přišla docela dost povědomá, jen netušila odkud, a pak svůj pohled otočila k Nathanielovi. Na toho jen tak chvíli hleděla s vykulenýma očkama než ho prostě a jednoduše objala, protože to bylo jediné co jí asi tak v tuhle chvíli napadlo. "Není ti v tom vedro? Jako já bych v tom fakt nepřežila, máš můj obdiv, chlapečku," tentokrát se slečna Howellsová zubila na Tarena, kterému ukázala zdvižený palec a dříve než se trojice nadále, rozešla se pryč, aby o chvilku později zastavila a kecla si naproti Jack aniž by se zeptala jestli smí. "Čau, jsem Olivia a tamty tři fakt znám, jen nevím odkud," Wendelle bylo očividně fuk jestli někoho zajímá či někoho zná nebo ne, a teprve v momentě kdy opravdu seděla se podívala ke komu si to vlastně přisedla. "Hej tak ty máš fakt hustý oči, fakt se mi.. Hele to tam ten chlap vážně slintá? No tak to je úžasný! Možná i lepší než moji slimáci," Oliva fascinovaně koukala na chlápka sedícího u jednoho stolu, který sledoval jaké si kouzelníky. Tak tohle bude ještě úža den!

_________________

"No, myslím, že jsou i hezčí místa než je Příčná," nechala se slyšet Darya a probodla Natha zkoumavým pohledem. Podle toho co říkal by měl letos nastupovat do Bradavic, tak proč pořádně neprozkoumat osobu, která by mohla možná i jít k nim do koleje? Což Daruška doufala, že se nestane, protože zrovna tenhle McLarken nevypadal jako někdo kdo by se tam hodil, sice se jistým způsobem Stephanii zamlouval, ale to jen kvůli tomu, že byl čistokrevný. Kdyby nebyl, nejspíše by se tady s ním asi ani moc nevybavovala.. na druhou stranu, Larten byl nečistokrevný a toho si dokonce zvládla i oblíbit.
"Tím se snad snažíš naznačit, že Taren je hloupý, a že do Havraspáru nepatří?" Darya tázavě pozvedla obočí když hleděla na Natha, koutky úst jí přitom cukali do úsměvu. Taren byl podle ní inteligentní až moc a do Havraspáru se hodil, i když podobně jako se hodil do modré koleje se hodil i do hadí a Steph byla jistým způsobem ráda, že k nim nechodil.. "Před chvilkou to však vypadalo úplně jinak," odvětí a s přimhouřenýma očima stočí pohled k Hartovi, na kterého se dokonce i usměje. "Ale jistě, Nebelvír bere snad jen samé lůzry, tam by určitě zapadl skvěle," Darya si očividně stranu už vybrala, sice teď stála proti McLarkenovi, ale Taren byl prostě Taren, znala ho docela dost dobře a jít proti němu se mu opravdu nechtělo..
Jestli slečna Udinová byla překvapená z toho co chvíli na to Hart řekl, nedala to najevo. Když mluvila o pozvání, rozhodně nečekala, že jí pozve na vánoční ples, která na víc byl až za půl roku. Darka probodla o rok staršího spolužáka zkoumavým pohledem, myslel to vážně? A nakonec.. proč by vlastně pozvání nemohla přijmout? Když jí pak pozve třeba ten blbec Nott, bude ho alespoň moci omítnout a dokonce bude mít i důvod. A nebo by mohla jet domů.. kdo vlastně ví, co bude za půl roku? A hlavně.. teď to pozvání ani odmítnout nemohla, vždyť vedle ní seděl Nathaniel. "Bude," kývla nakonec načež se natáhla po sklence kaktusové šťávy.
Když se to vzalo kolem a kolem, nebyl tohle zas tak špatný den a Darye k úplně spokojenosti stačilo už jen nějaké jídlo, které si tady rozhodně nechtěla dávat, a tak jí přišel na mysl Hladový drak. Když se se svým nápadem chtěla svěřit Tarenovi, dveře Děravého kotle se otevřeli, což by možná i za jiných okolnostech ignorovala, jenže to by se nesměl ozvat ten výkřik. Daryinka zděšeně hleděla na tu potvoru co se k nim přihnala a s vykulenýma očima sledovala jak mluví nejdříve na ní, pak objímá Natha (které mu se v duchu smála), aby pak ještě něco rychle řekla Tarenovi a hned na to zas zmizla. Darya by možná i něco řekla, ale neměla slov. Tu holčinu tak nějak znala, pokud se nemýlila byla od Howellsů. Kdyby něco takového měla doma, nejspíše by to zavřela do klece a zahrabal někam hluboko pod zem. A nebo by prostě vzala nůž a.. Darya se jenom při tom pomyšlení pousmála, ale nač si špinit ruce? To už bude lepší nasypat jí do pití jed.

_________________

Alek konečně odtrhl oči od toho nejmohutnějšího kníru, jaký kdy v životě viděl, a hleděl se opět zapojit do dění, které mu v posledních minutách ucházelo jako písek mezi prsty. Co že to? Bylo jenom dobře, že Will v tu chvíli převzal iniciativu a představil jak sebe, tak svého bratra - ten totiž výjimečně nebyl tvrdohlavý, ale jenom zmatený. Alek i přesto, že se tvářil jako bacil nakukující do lékárny, z Willova hlasu vycítil, jak špatně mladšímu bráškovi komentář o mamince padnul. S varovným blýskáním v očích se ochranitelsky přesunul před Willa, jako by snad měl nějakou šanci, kdyby se mroží knír náhodou ukázal být ne tak přátelským, jako se tvářil.
Bystrozor si gesta prakticky ani nevšiml, protože byl evidentně pohnut stejně jako Will.
Chvíli trvalo, než se nesourodé osazenstvo pokoje vymotalo z bludiště truchlení po Beatrici Faustové, případně se přestalo tvářit jako útočící kobra, a Willovi se dostalo náležité odpovědi. "Dědictví? Kdepak!" zahýbal se knír. "Leda byste byli za dědictví považováni vy! Nemůžete přeci bydlet sami!" Patos, s jakým bylo sdělení vyřčeno a doplněno o patřičné množství vykřičníků jako by vypadl z prken, která znamenají svět. Alek se zatvářil, jako kdyby informaci nedokázal příhodně rozklíčovat.
"Když jste byli ještě nemluvňata, vaše matka mne požádala, abych se o vás postaral, kdyby se jí něco přihodilo!!" Knír se divže nestočil do kudrlinek. Alek se konečně chytil a udělal vzdorovitý krok dopředu, oči obezřetné. "Počkat. Takže to znamená, že jste náš..." rychle zalovil v paměti a za dvě a půl vteřiny se vrátil s patřičným výrazem, "zákonný zástupce?" Nebyl si úplně jistý, jestli přerostlému bystrozorovi úplně důvěřuje.
"Jistě! Je mi líto, že jsem mohl dorazit až po týdnu, ale moje práce byla v tomto ohledu nesmlouvavá!" zahromoval mroží knír dramaticky, a Alek se poděšeně zadíval na Willa, co s tím jakože hodlají dělat, a jestli někde není namontovaná skrytá kamera.

_________________

Jacklyn se tu chvíli na baru bavila tím, že si sedala tak, jako to viděla u přítomných starších čarodějek a kouzelníků - tu si hodila nohu přes nohu (přičemž se kolenem flákla o spodní desku baru: "...moje čéška!"), jindy si boty opřela o dolní konstrukci židle s koleny štramácky od sebe, dlaněmi opřenými o kolena a párátkem v koutku úst, jako by to bylo stéblo trávy a ona hrála ve westernu. Existovalo nepřeberné množství způsobů, jak si člověk mohl sednout, a Jack by to vydrželo ještě nějakou chvíli, kdyby do Děravého kotle nevrazila jako velká voda hnědovláska s pihovatým nosem a výkřikem, který holt poutal pozornost.
Jack sice vážně pochybovala, že by ten někdo byla ona, když v Londýně ještě nikoho pořádně ani neznala, ale stejně se od baru natočila tak, aby na dívku viděla. Zvědavě přežvýkla párátko a sledovala její setkání s kamarády (aspoň - jak jinak si to měla vyložit...). A pak si děvče znenadání keclo k ní.
Vyndala si nevzrušeně párátko z pusy a ukázala jím na Olivii. "Ty... jsi divná." Odmlka. "Ale vtipná! Já jsem Jack," zkonstatovala v závěru naprosto změněným, rychlejším a radostnějším tónem, přičemž se pobaveně, světácky zakřenila, zatímco párátko bylo znovu zakousnuto. Na židli zůstávala neměnně v naprosto pohodovém a uvolněném posedu jeden-kotník-na-druhém-koleni. "Možná by ses jich měla zeptat, já ti to fakt nepovím, páč jsem se přistěhovala teprve před pár týdny. Slimáci? Máš slintavý slimáky?" Podepřela si levačkou tvář a na Olivii jedním okem mrkla, přičemž ho úmyslně nechala problesknout svou oblíbenou barvou roztaveného zlata. Jednoznačně ji mírně roztěkaná Olivia zaujala, a bylo to znát i v jejím hlase.
"Vypadají jako floutci," prohodila na účet trojice Oliviiných kamarádů a s jedním očkem přivřeným si párátkově nezaujatě změřila oranžové skvrny na Olivčiných bílých šatech. Tohle na ni zapůsobilo dobře, Jack měla ráda trochu té špíny.

_________________

Moc jsem nevěřil v to, že to bude fungovat, ale snažil jsme se k Alekovi vysílat vlny: Všechno bude dobré, klid...
To poslední, co bychom potřebovali, bylo vězení za to, že Alek zaútočil na bystrozora, proti kterému by navíc neobstál. Ostražitě jsem zůstal stát za ním a nevěděl, jestli dřív zjistit, proč za námi pan Crowley vůbec přišel, nebo uzemnit Aleka - připadala jsem si hloupě, že mě takhle brání. Nenápadně jsem ho zezadu zatahal za triko. Vážně je to dobré.
Charlesi Crowleymu vytryskly z mrňavých modrých očí další slzy, které podle mě nebyly vůbec hrané ani teatrální, jenom jsem z nich byl na rozpacích a trochu mě taky spolu s tím nepopsatelně dramatickým projevem snad i popouzely. Nikdy jsem neviděl dospělého chlapa plakat a tenhle byl navíc veliký jako hora. Taky jsem nečekal, že by nad tím, že máma byla pryč, mohl brečet někdo jiný než my - a to jsem ještě nevěděl, že neroní slzy ani tak nad mámou, jako spíš nad námi. Nikoho jsme přece neměli, jen hodně vzdálené příbuzné...
A teď se tu jeden z nich objevil. Věděl jsem, že máme v příbuzenstvu zdánlivě nevyčerpatelné množství zakrslých svrasklých babiček, co připomínaly rozinky a divně páchly zatuchlinou, nebo zelím. Charles Crowley mezi ně vůbec nezapadal. I tak jsem ale na okamžik uvažoval, že natáhnu ruku a poplácám ho aspoň po předloktí, že není třeba takových výbuchů.
Zarazilo mne ale to, že by tu pan Crowley byl proto, aby se o nás postaral. "T-to není třeba, my máme kde bydlet," vybreptl jsem pobledle a proti vůli mě zaujalo, co to měl asi za práci. Pronásledoval někde démony? Vyřizoval papírování? Ani s velkou fantazií jsem si pana Crowleyho neuměl představit za stohem papírů.
"Zatím jste nezletilí a jako takové by vás nikdo nenechal samotné ani uvařit si čaj! A jak byste splatili vodu a teplo? To jsou všechno dospělácké věci, na které byste zatím neměli myslet," uzavřel pan Crowley mou námitku jako hotovou věc a znovu zamáčkl slzu v oku. Najednou se v jeho obrovité ruce objevily dvě zažloutlé obálky s červenou voskovou pečetí, které nám podával. "Máte v září nastoupit do školy, ne? Slovo, které jsem dal vaší matce, platí," zahromoval dobrosrdečně. "Do začátku roku jste vítaní a budete bydlet v sídle Crowleyů!" Ani to nemusel tolik zdůrazňovat, když mluvil, dunělo mi v hlavě, jako by ta slova rovnou tesal do kamene.
"Ještě nemám hůlku, ani učebnice jsme nekupovali," pípl jsem. A zítra budu mít narozeniny. Otevřelo se ve mě prázdno. Z hospody sem vnikala ozvěna smíchu a halasného hovoru.

_________________

Alek sice matně zvažoval, že by vyletěl jako čertík z krabičky, kdyby Will vypadal jenom o trochu zkroušeněji, ale řekněme si pravdu, proti hoře člověka, kterou byl Charles Crowley, by toho asi moc nezmohl. Možná by se mu mohl zakousnout do předloktí. To by mu alespoň znepříjemnilo den.
Trochu ho ale zarazilo, že se bystrozorovi s knírem skutečně z očí skutálely slzy, protože to, jak už předtím zmínil Will, byla novinka. Alekovi přišlo, že nad jejich maminkou budou navěky truchlit jenom oni dva, protože to jediné, čeho se dočkali od svého okolí, byly soucitné pohledy. A i ty občas vypadaly falešně. Na bystrozorovi Crowleym zatím nevypadalo falešně nic, naopak - možná až přehnaně pravě, když vzal člověk v potaz oduševnělé hromování, kterým mroží knír komunikoval. Alek se rozhodl, že ho prozatím nekousne.
Bystrozor jim řekl v podstatě přesně to, o čem se Alek domníval už předtím, a tedy že nikdo nenechá dva jedenáctileté kluky bez dozoru bydlet ve starém domě. Kdybyste se ho zeptali, pravděpodobně by se srdnatě bránil, že už jsou staří dost, ale když bystrozor zmínil výdaje spojené se samotnou existencí člověka v moderní společnosti, musel uznat, že na tom něco je. Neodpustil si ovšem aspoň ten vzdorovitý obličej. "Nemůžete nám zakázat na ně myslet," namítl kousavě, protože to byl zkrátka Alek. Bystrozorovi se knír zahýbal způsobem, o kterém Alek hádal, že bude nejspíš přemýšlivý. "Máte pravdu, nemůžu - ale nebylo by lepší, kdybyste se mohli věnovat studiu?" Alekovi sklaplo. Tenhle člověk evidentně věděl, jak s bratrem fungují, což vzal za sic vratký, ale přeci jen důkaz o tom, že bystrozor Crowley byl v kontaktu s jejich maminkou.
Netušil, jak se tvářit na to, že jsou povinně vítání v sídle cizí rodiny, a taky nevěděl, jak si přeložit, že mroží knír o svém domově mluvil jako o sídle. Na co ale uměl zareagovat, to byly dvě obálky, které jim bystrozor podal - dopisy z Bradavic, o tom nebylo pochyb. Alek protestně našpulil spodní ret, na pana Crowleyho se zadíval náramně nedůvěřivě, ale obálku si převzal. Jak ztracení by asi byli, kdyby se měli protloukat životem na vlastní pěst, mu nedobrovolně došlo ve chvíli, kdy Will namítnul, že ještě nemá hůlku. Samozřejmě. Alek už u Ollivadera byl, ale jeho bratr ne, a jak by chtěli zaplatit? Zhluboka se nadechl a rozhodl se brát Charlese Crowleyho s konečnou platností na vědomí.
"O to se postaráme!" prohlásil řečený s novým elánem, a energicky se otočil ke dveřím. "Jdeme koupit hůlku! A pak vás zvu na zmrzlinu!" Alek se rozhodl, že mu ani moc nevadí bystrozorovy hmatatelné vykřičníky, a kouknul po Willovi pohledem, který naznačoval, že dneska po nikom nevyjede, jestli dostane svou zmrzlinu a jeho bratr hůlku.

_________________

"To mi říká strašně moc lidí," vypískla Olivka poměrně i nadšeně a široce se na Jack zazubila. Takovéhle věci slečna Howellsová slýchávala opravdu denně, a někdy i mnohem horší a to dokonce i od svých sourozenců, rodičů a vzdálenějšího příbuzenstva, takže nebylo divu, že jí to už bylo úplně fuk.
"Hm.. Jack je dobrý jméno, ale není klučičí? Jako víš co, mně je to úplně jedno, někteří z mé rodiny mi říkají Olivere, ale tím se zas tolik nechlubím," Livka s nakrčeným nosíkem sledovala dívenku sedící vedle ní, vážně se jí zamlouvala a hlavně se jí zdála zajímavá barvou kůže a i těma očima. Wendy by sice dala přednost zářivě žlutým (a hodlala jednou vykoumat jak se to dá udělat), ale ani ty fialové nebyli zas tak špatné.
Dívenka zvědavě vykulila očka, když se dozvěděla, že se sem Jack před pár týdny přistěhovala. "Hustý! A odkud jsi? Jaký to tam je? A jak to tam vypadá?" Optala se dívenka zvědavě a její úsměv se o něco více rozšířil, protože si vzpomněla na Erkkiho, který taky nebyl odsud. Wendellu teď na jazyku pálila otázka, jak to, že mluví anglicky když není odsud, ale nakonec se rozhodla neptat se.
"Jo slimáci. No slintavý tak úplně ne, ale vypouští fakt hustý sliz. Bych ti to ukázala, ale dneska jsem byla tady na Příčné nakupovat se ségrou a ona mi to zakázala. Ale třeba příště až se potkáme tak je budu mít a nebo když pojedeš do Bradavic! Tam si chci dotáhnout skoro všechny své slimáčky," Oliva se nadšeně rozplývala když mluvila o svých domácích mazlíčcích, tohle bylo něco pro ni a hlavně.. Jack proti slimákům očividně nic neměla, díky čemuž si udělala z Olivii obrovskou kamarádku.
"Hej, to chci taky!" slečna Howellsová div nevyskočila ze židle když si všimla jak jedno oko Jack změnilo barvu z fialové na barvu roztaveného skla, a pak zas zpátky. To bylo prostě hustý.
Olivia se zatvářila krapet zmateně když se Jack zmínila, že někdo vypadá jak floutek (ona totiž mezitím zapomněla, že kousek od nich sedí její "kamarádi"). Ééé.. floutci, floutci.. To je něco k jídlu? Popravdě si nebyla vůbec jistá co to je a hlavně co tím Jack myslela, ale nechtěla dát najevo, že to slovo nezná. "No to tedy vypadají," přikývla snažíc se tvářit zcela vážně, což jí vydrželo dohromady asi tak deset vteřin a její tváře tak zas zdobil široký úsměv.

_________________