"Takhle se to dneska nosí," odvětil jsem spontánně na zrzčinu nevrlou otázku a náležitě se k tomu zapitvořil, aby si jako Ginger nemyslela. Nemusel jsem povídat na potkání, že jsem už dva dny fungoval v cestovním módu a byl rád, když jsem našel lavičku, na kterou nepršelo. Byl jsem docela spokojený s tím, že jsem jenom seděl a na chvíli nepřemýšlel nad tím, co mě čeká, až se jednou vrátím.
S úsměvem jsem se Olssonové pokusil štípnout limonádu, protože jsem měl vážně děsně velkou žízeň, a jestli se to nepovedlo, holt jsem musel podlehnout tlaku společnosti a obětovat něco ze svých nevelkých cestovních úspor (neptejte se, jak jsem k nim došel), abych si pořídil vlastní. Stále ještě dobrý. Problém nastal až ve chvíli, kdy Ginger zřejmě nechtě uhodla, co se stalo, a proč jsem vlastně tady.
Člověk by mohl málem říct, že jsem se zatvářil provinile. "Tak trochu?" přiznal jsem neochotně a zaklepal prsty o desku stolu. Tohle jsem otevřeně přiznal jenom Arsenovi, a nebyl jsem moc velký fanoušek roztrubování mého útěkářství do světa. O Darrelovi a jeho problémech jsem netušil nic, pročež jsem tedy ani nevěděl, že na tom byl podobně jako já. Tedy, s tím rozdílem, že mě doma nenutili do temných umění magických a tak. "Jenom malinko," dodal jsem snaživě, aby si Ginger náhodou nemyslela, že mám na patách bystrozory, a nervózně zatahal za šátek na krku - tik, který jsem si vypěstoval v poslední době a nemohl se ho zbavit.

_________________

<<

Dveře hostince se váhavě otevřely a zakrátko se v nich objevila Aniyah. Naštěstí jí tentokrát v cestě nepřekážela nějaká postarší dáma s třeštěným kloboukem na hlavě. Vklouzla dovnitř a jakmile se její oči přivykly šeru, posadila se k volnému stolu. Trvalo jí dlouho než přemluvila rodiče, aby ji pustili na Příčnou samotnou. Hódně dlouho. Nejspíš to bylo kvůli tomu, že měla tendenci se ztrácet, pokud jí bylo to místo ještě neznámé. V Příčné byla už několikrát, že nebyla možnost, že se ztratí... Ehm, vlastně byla.
Teprv si všimla dvojice zrzků sedící opodál. Oba znala ze školy, přesněji řečeno z tréninků nebo ze zápasů, ale nikdy s nimi neprohodila slovo. Ale proto sem vůbec nepřišla. Po dlouhé době se konečně vydala někam jinam než na jejich malou zahrádku, na kterou pravidelně od prázdnin konala výpravy. Přišla sem, protože právě tady měla mít sraz se spolužačkou. Tedy aspoň doufala, že ji mezitím nepostihla nemoc, a nebo jí mezi plány nevstoupilo něco, co by dívce neumožnilo přijít. Chtěla se s ní ještě během prázdnin setkat. Aspoň do té doby než odjedou do Bradavic. A ta doba se pomalu blížila.
Prozatím nehodlala utrácet v hostinci, i když dobře věděla, že by to hostinského Toma potěšilo jako i ostatně jiným podnikatelům. Podepřela si hlavu a Začala prstem kreslit na stůl, přičemž nespouštěla oči ze dveří (případně i z krbu, kdyby se hodlala sem přicestovat letaxovou sítí), kde by se měla dívka co nevidět objevit.

_________________

>>>

Zatlačí na dveře možná až přehnanou silou, přičemž otevře a následně se zřítí na zem, jelikož prostě normální příchody nejsou pro člověka jeho typu něčím vítaným. Nutno však podotknout, že ani co se týče jeho vzhledu, nemůže vše zůstat v normálních mezí - chlapec je totiž oděn poněkud bláznivě. Na sobě má pruhované tričko, které již něco zažilo - soudě dle skvrn - a manšestrové skoro kalhoty, které asi bývaly kalhotami úplnými, než jim někdo, možná chlapec sám, ušmikl jednu nohavici, těsně nad kolenem. Nohy má oděné v černých teniskách, z nichž vyčuhují snad kdysi bílé ponožky. Dalším projevem jeho nenormálnosti snad může být i Godrikův meč(samozřejmě jen zmenšená maketa), který má připásaný u pasu, snad aby připomínal skutečného rytíře, za kterého se již nějakou dobu vydává.
Kromě toho mu na nose trůní ohromné brýle, skrz které šilhá na celý lokál, ze své nynější rozpláclé polohy. "Eueehueew," řekne cosi děsně srozumitelného, přičemž pohne končetinami a pokusí se vstát, což se mu po chvíli skutečně povede. Nakonec vstane a znovu zašilhá kolem. Jelikož brýle, které kdesi ukořistil, jsou dioptrické, nevidí skrz ně ani ťuk, a tak pozvedne packy a pokusí se tak nějak poslepu pokračovat lokálem. To se mu však moc nedaří, jelikož po chvíli připlácne ruce na obličej jakéhosi kouzelníka. "Eee, pardon, pardón, siňore, už se to nestane!" řekne, možná až moc hlasitě, načež začne pajdat dál. Kdo ví, co to má být za blbiny.

Mimo herně:
Vince nešahá na nikoho konkrétního, ale kdybyste někdo chtěl být ošahán, ozvěte se

_________________

<<

Kath neměla moc šťastné prázdniny. Její brácha dával svým rodičům možná až přehnaně najevo svůj vzdor, ať už se to týkalo zásadní otázky kolem jeho studia v Kruvalu, nebo čehokoli menšího a méně významného - oběda, rodinné dovolené či televizního programu u babičky. Kathina maminka na něj reagovala také dost přehnaně, po většinu času byla buď naštvaná nebo nešťastná. Kath se snažila, opravdu se snažila zmírnit dopady jejich věčných hádek, tišila mamku, domlouvala bratrovi, ale ten byl silně v pubertě. Co bylo nejhorší, dívka chápala pocity obou stran, a tak jim nemohla mít nic příliš za zlé. Většinu prázdnin tak trávila s taťkou nebo u babičky a dědečka na venkově. Rodinná krize se dokonce spojila s tátovou suspendací a došlo to tak daleko, že ten rok poprvé v historii nejeli na finále mistrovství světa ve famfrpálu. Pro Kath to bylo jako třešnička na příšerně hořkém dortu.
Nebyla smutná. Už si na dusno doma zvykla a snášela ho spíše apaticky.
Často se teď procházela sama po venku a čistila si hlavu na čerstvém vzduchu. Takhle také jednoho dne zamířila k Děravému kotli, kde měla konečně domluvený sraz s kamarádkou. Jediná její akce během léta. Na tyhle prázdniny opravdu nebude vzpomínat ráda.
Vešla do hostince a rozhlédla se. Aniyah spatřila okamžitě, ničeho jiného si nevšímala a zamířila přímo k ní. Ze všeho nejdříve ji objala a pak se na ni unaveně usmála. "Ahoj. Jsem moc ráda, že jsi přišla." Posadila se naproti ní a změřila si ji o něco spokojenějším pohledem. "Jak se máš? Co prázdniny?" Ačkoli o těch svých nechtěla mluvit, zajímalo ji, co dělá její kamarádka, co podnikla, kam se podívala.... "Upřímně, já už se těším do školy," přiznala a ohlédla se k baru. "Objednáme si něco?" Venku bylo opravdu teplo a Kath měla docela chuť na kaktusovou limonádu.

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

Nakonec mu popelník donesla až obsluha, což Edric kvitoval drobným zabručením a přikývnutím, když si naučeným pohybem zapálil cigaretu a krabičku zápalek odhodil zpět na stůl. Klidně přetáčel jídelní lístek, v němž hledal něco drobného a levného, upřímně, k snědku, zatímco se lokál začínal plnit lidmi, kteří sem také zavítali na oběd. Na rovinu, Edricovi bylo z těch všudepřítomných studentů na nic a už se těšil, až začne školní rok a bude zase všude klid, nikdo nebude mít potřebu hlasitě vykřikovat, strhávat na sebe pozornost, nebo se chovat důležitě. Pokud se absolventům po Bradavicích stýskalo, on mezi ně nepatřil. Byla to hezká léta, mile na ně bude vzpomínat, ale po stesku nebyla ani památka. Byl rád, že to měl z krku a teď se může soustředit na další část svého života... složení závěrečných zkoušek bylo o fous vzhledem k tomu, že na školu celou dobu dost kašlal a na poslední měsíc a půl musel v knížkách i spát, aby se mu podařilo složit limity na bystrozora. Ale povedlo se. A zrovna při těchto myšlenkách, když listoval jídelním lístkem a vybíral si oběd, do Děravého kotle vešel nějaký podivín (Vincent) a když Edric zvedl hlavu, aby se rozhlédl po obsluze, aniž by něco čekal, Vincent mu v zápalu své slepoty strčil ruce před obličej, ne-li rovnou do něho, a dotkl se ho.
Edric, nezvyklý na něco takového a s bytostným odporem k vše různým dotekům, které dokázal akceptovat pouze v případě, že se s někým pořádně popral, sebou prudce škubl a atomatickým vystřelením své silné pravačky chlapci chytl zápěstí jedné ruky tak silně, div mu ty kosti v ní nerozdrtil. Ne, že by to zamýšlel, ale měl dost velkou sílu, kterou si kolikrát už ani neuvědomoval. Možná by ho od sebe odstrčil a nechal divného Vincenta jít si po svých, ale... "to bych ti radil, kašpare. Spakuj se odtud, nebo ty z tich brýlí udělám čočky," zavrčel podrážděně, když se od stolu zvedl, aby malému chlapci dal jasně najevo, že projevy hrdinství se tu u jeho stolu nenosí, protože Edric byl o proti němu vysoký a samá horda svalů.

Mimo herně:
Využila jsem nabídky. Snad to nevadí.

"Jasně..." protáhla Ginger pobaveně a ani omylem to Cassidymu nežrala. A pochopitelně jí mohlo být celkem jedno, kde se takhle rozcuchal, ale nemohla popřít, že byla zvědavá. Ohledně limonády se sice pobouřeně nadechla, každopádně s remcáním Casse nechala, aby se napil, u Merlina, aby to klidně vypil celé, protože ona ji stejně srkala jenom, aby tu měla co dělat, než se rozhodne, kam na Příčné zavítat nejdřív.
Uculování ji každopádně přešlo v momentě, kdy Cassidy potvrdil její namátkovou doměnku a Ginger na něj zůstala zírat. "Ne. Si děláš srandu! Co k tomu vedlo tebe?" prohlásila rázně a lehce se na Casse zamračila, protože jí nešlo na mozek, jakto, že tolik kamarádů letos utíká z domu. Byli tam na dva měsíce, u Merlina, to to nemohli vydržet? Ona taky měla prakticky domácí vězení na samotě ve Švédsku, ale že by kvůli tomu musela utíkat od rodiny... pokud věděla, tak Cassidyho rodina nepatřila k těm, které by měli kvůli momentální politice Ministerstva potíže, takže jeho úmysly vážně nechápala, a podezřívavě si ho prohlížela.
Od jejího upřeného zkoumavého pohledu Casse na chvíli zachránil Vincent, který měl vskutku poutavý příchod, o ohozu nemluvě, a samozřejmě si musel popudit Borodina, na jehož reakci se Ginger zamračila. "Kdo si myslí, že je?" zavrčela Ginger ke Cassovi na Edricův účet, každopádně když se Edric vztyčil nad Vincenta, Ginger nasupeně vyskočila na nohy též a hned byla u nich. Vincent patřil do toplistu jejích přátel, a nějaký Rusák si na něj vyskakovat nebude, i když ji mohl jednou ranou uzemnit, že. "Přijde ti snad, že to udělal schválně?!" prohlásila, když se se vztyčenou hlavou postavila vedle Vincka před Edrica, a naštěstí u ní od malička vítězila pýcha nad rozumem, alespoň dočasně, protože jinak by si Edricovi do rány jen tak nestoupla. Jenomže tady šlo o jejího kamaráda, a Edric podle ní dělal zbytečné vlny, navíc nechtěla, aby Vincentovi něco udělal, a doufala, že jako kapitánka a holka bude mít u Edrica alespoň trochu respektu a nechá to plavat.

_________________

Byl jsem rád, že se zrzka o limonádu podělila, ale diskutovat svoje důvody se mi moc nechtělo, zvlášť proto, že to nebyly jenom moje důvody. Co jsem jí měl říkat, že jsem prvně pláchnul kvůli tomu, co se stalo s Arsenem, a podruhé už ze setrvačnosti a taky možná kvůli tomu, že mnou házela puberta a já se nechtěl nechat uvěznit za zamčenými dveřmi pokoje? Možná jsem neměl až tak závažné důvody, jako Darrel, ale z mého úhlu pohledu byly dost špatné na to, abych z domu utekl.
"Nic, co by se dalo zužitkovat jako drby," poznamenal jsem tedy suše a sprostě tedy zalhal, protože Arsen a jeho měsíční problémy by se dal roznést po škole jako lesní požár. Ne že bych o to stál. Pravý opak. Doufal jsem, že to Ginger bude jako vysvětlení stačit, že jí dojde, že se na tohle téma nějak extra ochotně bavit zas nechci.
No, z dalšího výslechu mě evidentně zachránil až Kane, který se vklackoval do Děravého kotle v tak obskurním ohozu, že bych si ho ani já na sebe nevzal, a to bylo co říct, protože já byl hrdý obhájce vánočních svetrů. Aby ale bylo jasno, Vincent vrazil do Borodina, který seděl opodál a pokuřoval, což dalo vzniknout situaci, kde se víc prskalo, než civilizovaně komunikovalo. No, mohl jsem rovnou očekávat, že se do toho Olssonová bude chtít zapojit taky.
"Kdo si myslí, že je? No, o pět let starší a asi dvakrát tak velký, jako ty, zrzko," pokusil jsem se Ginger nějak přimět k rozumu, což bylo ale rovnou odsouzeno k záhubě, protože to byla koneckonců Ginger, a Nebelvír míval na lidi neblahé účinky. "Nedělej kraviny." Pochopitelně se do tvorby kraviny vrhla po hlavě. Povzdechl jsem si a šel za ní.
Zatímco se tedy Ginger rozčilovala nad tím, co si to jako Borodin dovolil k Vincentovi, který měl dle mých kusých vzpomínek děsné mindráky, že s námi tehdy prohráli zápas (ve kterém jsem jim vůbec nesundal z koštěte chytačku), pokoušel jsem se celou svou bytostí signalizovat bývalému zmijozelovi, že ji nemá zabíjet, protože dvakrát něco takového vidět nechci, a přidělalo by mi to jenom spoustu dalších problémů.

_________________

Před sebou tak tak rozeznává cosi jako bar, což je vlastně místo, kam chce jít. Přeci jen, potom, co se motal venku na slunci, mu už slušně vyschlo v ústech, a tak má v plánu otravnou žízeň zahnat nějakým rytířským mokem - třeba džusem nebo tak. Jenže ještě dříve, než stihne k baru vykročit, si povšimne jakéhosi pohybu, který jej v první chvíli překvapí, a poté jej naprosto vyděsí. Když se čísi prsty obmotají kolem jeho zápěstí, chvíli na to hledí, jakoby šlo o sen, ale jakmile mu celou rukou projede bolest, pochopí, že se mu to nezdá. V tentýž moment také zaječí, jakoby mu vysoký muž ruku rovnou trhal. "Né, to bolí-í-í-í!" vykřikne, přičemž vytřeštěnýma očima vyhledá své zápěstí - bystrému oku by jistě neuniklo, že má na krajíčku. A možná by se i rozvzlykal jako malý, kdyby náhle nezaslechl známý hlas. "Ginger?" zeptá se zmateně, přičemž se rozhlédne. Pořádně však přes ty své okuláry nevidí. Jakmile si však povšimne zrzavých pramenů, zalapá po dechu. "Ale né, běž pryč, on ti ublíží!" vykřikne znovu, takže to vypadá, jakoby nebyli v Kotli, ale na nějakém nehostinném místě, například v temných uličkách. Přesto se však všechno odehrává tady a teď, a tak si tu slabost musí strčit za klobouk a musí nějak zkusit bránit Ginger, kterou neviděl celé léto a nebylo by správné, aby se jí, kvůli němu, něco stalo. Pokusí se tedy nějak překousnout tu bolest v zápěstí, protože, jak už bylo řečeno, pořádný důvod měl. A ačkoliv se nad ním Edric tyčí jako hora, přesto musí něco udělat, a tak zmobilizuje tu druhou - funkční - ruku, a pak s ní do Edrica bouchne... prostě jen tak. Samozřejmě to nemá sebemenší účinek, ale jako pokus to stálo. "Utíkej Ginger, já ho zabaví-í-m" křikne znovu a bolestí zkroutí spodní ret.

_________________

Mrzimorka stále nepřicházela a Aniyah stále neztrácela trpělivost - jako vždy. Bylo brzy, aby začala mít pochybnosti. Ze zádumčivosti ji vytrhla rána ode dveří. Zmateně na příchozího chlapce (Vincent) hleděla a užuž chtěla vstát a pomoct mu, ale nakonec se sám dokázal vyškrábat na nohy. Chvíli na něho hleděla, dokud se v Kotli vzápětí neobjevila Kath. Zvesela na ní z místa zamávala a když byla v jejím dosahu, vyskočila a objala kamarádku, přičemž jí neušlo, jak unaveně dívčin úsměv vypadal. Chtěla cosi poznamenat, ale raději zaklapla pusu a oplatila jí úsměv. Nebude ji přece hned s vlezlými otázkami obtěžovat. Vždyť sotva dorazila! "Ahoj. To nic nebylo, ráda jsem přišla." A aby ne. S mírným úsměvem na tváři se usadila zpět na místo. "Docela fajn," odpověděla stručně. Popravdě ani nevěděla, jak se teď cítí. Ano, byla rozradostněná z toho, že se mohla vidět s kamarádkou, ale celkově... Měla dost smíšené pocity. "Nakonec jsme nejeli nikam daleko. Vlastně jsme tak nějak zůstali Británii... A jinak jsem většinou zůstala doma," odmlčela a uvažovala zda by měla zmínit i o mistrovství. Jak si všimla, tak ji tam vůbec nezahlédla. V minulých dvou letech se na mistrovství setkaly, i když ten první rok byl spíš o náhodě, "ale vlastně jsme nedávno někam i jeli," nakonec se rozhodla o tom aspoň tak trochu se povrchně zmínit. "A co ty? Daří se ti?" optala se na oplátku a usmála se na ni. "Pochybuju, že by se našel někdo, kdo by se netěšil. Vlastně... možná někdo takový existuje, ale nevím o tom." Pokrčila rameny a vzápětí krátce se podívala na bar. "Jasně," přitakala a poněkud až teď si všimla, že jí v puse nějak vyprahlo. Tak přece jen Tomovi něco přispěje. Objednala si dýňovou šťávu. Prostě klasika. Už na ní byla zvyklá ze školy, že se docela bála objednat něco, co jí podle názvu bylo neznámé.

_________________

<<

Septimus se v Děravém kotli objevil s Perseem na rameni. Původně se totiž chtěl podívat do Mžourova, ale kolem poledne dostal hlad a Perseovi ještě ty soví pochoutky nedošly zase tak drasticky rychle, jako Sepovi svačina.
Mrňavý sovák otáčel hlavou jako nějaká mechanická hračka a chlapec se okamžitě začal pomrkáváním přizpůsobovat tmě v interiéru. Hledal menu, očividně, i když nečekal, že za poslední roky by se tu něco změnilo - včetně nabídky, bohužel.
A hele, náběh na hospodskou rvačku! Septimus se okamžitě zatvářil skoro spokojeně a poněvadž zaslechl zakvílení, protočil oči. To vážně musel schytat Havraspár samé padavky? Nebo to měli v popisu práce? Jakoby to nestačilo, zrzavá záplava. Cynicky sjel pohledem staršího studenta (nebo možná už absolventa), který mu byl povědomý sice jen od vidění, ale stejně měl Sep pocit, že tenhle si sotva bude užívat mlácení malého kluka. Tolik křiku pro nic.
Zaujatě se zatvářil, až když si všiml, že se v lokále nachází taky Aniyah a Kath z Mrzimoru, na které váhavě mávl, ale stejně měl pochyby, že si ho vůbec všimnou, když se zabraly do povídání mezi sebou natolik, že jim možná unikl i celý exces s Vincentem.
Septimus se tedy bez pozdravu k někomu bližšímu prosmýkl k osamocenému stolu a posadil se tak, že ani nezastíral, že ho zajímá, jak se to celé vyvine. Kdyby v tom náhodou byla hluchá místa, pro všechny případy si otevřel knihu.

_________________