"Ani moje představivost nestačí na to, abych si dovedl představit, jak nepředstavující nudu může zažívat budoucí bystrozor," blesklo se Johnovi pobaveně v oku a maličko zvědavě sledoval muže s kočárkem, který si u vedlejšího stolu přisedl k Jocelyn.
"Oba dva jste pro to, kde jste teď, museli vybojovat hodně dobré známky u zkoušek OVCE, není to tak? Dobře, dobře, umím si představit alespoň to, že po probdělých studijních červnových nocích teď život nemá ty pravé grády," pokračoval absolvent Havraspáru optimisticky a blýskl dalším, zdánlivě trochu nepříčetým úsměvem. Kdoví jak, ale nějak se stihl během řeči napít asfaltové kávy.
"Ale samozřejmě máš pravdu, Jocelyn - hlavní je, aby to vás dva bavilo, pro práci není nic důležitější. A fajn kolegové rozhodně ke škodě taky nejsou. To bychom se viděli, kdybys na pozemky Bradavic pronásledovala nějakého navýsost zajímavého démona? Dala bys mi v takovém případě vědět?" narovnal se John pozorně a při představě, že se mu nějaké potenciální nebezpečí donese naservírované skoro samo, vyhlížel bezpochyby nadějně. Nepřestával se usmívat, evidentně byl rád za Jocelyn, že dobře zapadla, nebo že Aaron působí stále stejně pohodově lomítko flegmaticky, což znamenalo, že je vše v pořádku.
"Daří se mi dobře, Jocelyn, děkuji za milé optání! Jsem okrádám o své dva zasloužené měsíce prázdnin očasným hlídáním své neteře, pročež malým drobečkům se pečlivě vyhýbám, je-li to možné, protože dětsky nemluvím, i když už jsem pochytil hrubé a snadno zaměnitelné základy. Málem bych zapomněl - taky v současné době plánuji odvdat jednu dámu, čímž si dost možná vysloužím nevraživou pozornost jistě vlivné rodiny. Ještě jsem se tak docela nenaučil rozeznávat, z jakých pohnůtek se do toho vůbec hrnu, ale mám podezření na vážnou srdeční chorobu. Nevím, jestli je horší mé načasování, nebo vedlejší projevy onemocnění, totiž že je mi všechno jedno. Ani jsem se té dámy nezeptal dopředu, takže kdybych se v září nevrátil, budu někde ve škarpě, propíchnutý jehlovým podpatkem, nebo gentlemanovou hůlkou se skrytým ostřím.
Oh, já nic nevím, to je jen takový pocit. A možná pár listin na Brumbálově stole," přiznal John nevinně, že se pídil někde, kde nemusel. "Vkládám naděje do slečny McTree. Kdokoli, kdo přežije rok jako primus, se kvalifikoval jako nadějný budoucí profesor. Myslím, že to je to, co mně chybělo," napadlo ho a John si promnul bradu. Tehdy na sebe krajně nerad bral odpovědnost za jiné, natož aby za ně řešil problémy. Beztak byl dobrý v jejich vytváření, nač si nakládat další.
Ze zamyšlení se ovšem probral velmi rychle, když z úst Jocelyn padlo jméno jejího společníka. Bylo mu jaksi povědomé, ovšem jeho pozornost si vzápětí získal opět Aaron. "Ale, výlet mimo civilizaci! To je velmi civilizující! Kde to bylo? Bystrozorský zácvik vyžaduje hodně cestování? Že bych ještě změnil povolání?" zamumlal už spíš sám k sobě. "Oh, vlastně ne. Moc nadřízených. Moc zbraní. Ještě mám v plánu moc utíkání, než bych udělal něco takového, ale určitě je to osvěžující..."

_________________

Aaron nebyl zase tak inteligentní, aby Wellsovu větu o představivosti zvládl pochopit, obzvlášť takhle po ránu a po několikakilometrovém pochodu. Takže jen zaraženě zamrkal a odkývl profesorova slova, aniž by tušil, co to vlastně řekl. Ne, Ron nebyl Havraspár naladěný na podobnou vlnu. A přikývl znovu, když John zmínil, že museli u zkoušek vybojovat dobré známky. To byla naprostá pravda a jeho to stálo spoustu sil a spoustu času, ale jednou měl plán a ten plán hodlal realizovat. A tím, co ho mělo odstartovat, byly výborně složené OVCE a následné přijetí do bystrozorského zácviku.
S tím, že bystrozorství nejsou druhé Bradavice, Ron počítal. Možná měl trošičku obavy, ale celkem rychle je házel za hlavu – v jeho prospěch zajisté hrálo, že strávil hodně dní mimo civilizaci, byl nezávislý, uměl se o sebe postarat, a měl poměrně hodně zkušeností s tím, jak fungovat daleko od domova bez cizí pomoci. Kromě toho měl ideální fyzické proporce – nebyl žádný chcípáček a něco vydržel, ale na druhou stranu nebyl ani hromotluk, který by se musel unavovat tím, že s sebou tahá metrák svalů.
Když mu Wells i Jocelyn sdělili, že o nic zajímavého nepřišel, když se toulal mimo civilizaci, pousmál se a přikývl, očima přitom na chvilku sklouzl k tisku. Nutně potřeboval zjistit, co se děje mezi rebely – o tom noviny nepsaly. Potřeboval zjistit, kde je Syb a zda je v pořádku, a jak se daří ostatním, co namočili prsty do revoluce. Měl v plánu přidat se k rebelům, ale ti si zřejmě dobře hlídali, aby byli neviditelní, a aby se k nim nedostal kdekdo. Ron tušil, že když najde Syb, řekne mu, koho by měl vyhledat a jak.
Pak už svou pozornost věnoval Johnovi, který se rozpovídal o tom, jak se má. Ron mezitím stihl spořádat většinu svých lívanců, ale pořád vypadal docela hladově. „Odvdat?“ povytáhl obočí, načež se pobaveně uculil, protože pochopil, že John Wells pravděpodobně netrpí kdejakou srdeční chorobou, ale jednou konkrétní, neléčitelnou. „September se vrátí jako profesorka?“ Ron překvapeně zamrkal. Berry byla poslední osobou, kterou by na post profesora tipoval. Vždyť byla na nervy i z primusování a neustále omdlívala. Ale kdo ví, třeba se předvede v dobrém světle. A Ronovi už to mohlo být konec konců jedno, protože se do školy vracet nehodlal.
„Slyšel jsem, že bystrozoři cestují hodně. Zřídkakdy se zdržují na jednom místě,“ odkývl Ron Wellsovu domněnku a pokrčil přitom rameny. „A tentokrát jsem se netoulal nikde daleko, jen po britském venkově. Chvíli to byla skotská vysočina, chvíli venkov jižní Anglie,“ dodal a pousmál se. Ron byl zvyklý na větší divočinu, ale tenhle výlet se mu taky zamlouval. Uvědomil si, že doteď kromě Londýna a dalších měst Británii skoro vůbec neznal. A pro budoucího bystrozora určitě bylo dobré zmapovat si předem teritorium, udělat si obrázek.

_________________

Jocelyn se na své židli mírně natočila směrem ke stolu profesora Wellse, kde nyní seděl už i Aaron a prohlížel si noviny. Nálada se jí o něco zlepšila, když se s ní dal její bývalý učitel Dějin čar a kouzel do řeči. Jistě, dlouho ho neviděla, kdoví, kolik věcí se zatím změnilo. Čím déle ale Wellse poslouchala, tím měla dojem, že alespoň jeden člověk tu zůstal při starém. Nebylo zase tak od věci nechat některé věci tak, jak byly, a neměnit je. Bylo to příjemné a velmi nostalgické zároveň. „Naopak, mám pocit, že těch probdělých nocí bylo ještě víc než minulý rok před OVCEmi,“ přiznala se Jocelyn s drobným úsměvem a natáhla se znovu pro sklenici s džusem. Třebaže nebylo v Děravém kotli takové horko, vychlazený dýňový džus pokaždé přišel vhod.
„Pokud bude čas, jistě vás o ten zážitek neochudím. Jen mi musíte slíbit, že neumřete nebo nepřijdete k úrazu. Nerada bych takový lov zakončila vyhlídkou na funus mého oblíbeného profesora,“ pronesla s jistou nadsázkou a pobavením, i když sama netušila, zda to Wells myslel vážně. Za několik let studií pod jeho vedením ale tušila, že u tohoto muže není absolutně NIC nemožné. Nicméně jeho zájem ji svým způsobem potěšil a zase o trochu víc zvedl náladu. Koneckonců nešla do Kotle s tím, že tu bude vést na výsost vážné debaty.
Jen, co se ale Wells rozpovídal o tom, jak se mu nyní daří, začalo Jocelyn škubat v koutku do úsměvu. Bylo až neuvěřitelné, z jak moc různých pohledů se dá popsat i ten nejprostší zážitek či záměr. „Myslím, že vaše pohnutky budou jistě prostšího původu, než si myslíte. Hlavně se vraťte v pořádku do školy, žádné odvdávání nestojí za to, aby za něj člověk položil život,“ a výjimečně i žena věděla, o čem mluví. V současné době tohle téma ale už nemělo hořkou příchuť, třebaže k tomu měla své důvody.
Když se dal Wells do řeči s Aaronem, stočila Jocelyn svou pozornost zpět k Jeremiahovi a jeho malé dceři, které před chvílí podala hračku. Bylo samozřejmost nabídnout mu místo, když o něj požádal, a tak s drobným úsměvem pokynula rukou na druhý konec stolu. „Prosím, posaďte se,“ řekla přívětivě a počkala, až se muž posadí a začne krmit malou Meredith.
Dost ženu překvapilo, když jí nakonec potvrdil svou domněnku, a to takovou, že má ve svém jezírku ďasovce. Při pohledu na malé dítě trochu zapochybovala o příčetnosti muže. Věděla, že je to expert, ale nehody se děly přeci pořád, musel si být vědom rizika, které to přináší. „Možná byste tomu nevěřil, ale tuším, jak moc roztomilí jsou,“ usmála se mile, i když tím mířila na historku, která měla od vtipnosti daleko. Její myšlenky se chvílemi ubíraly k jizvě na její levé noze… „Jistě, jedná se o poměrně nákladnou záležitost,“ potvrdila muži, a nejednalo se jen o předstírání, že ví, o čem mluví. Jocelyn skutečně věděla. Koneckonců její otec se magickými tvory zabýval, byla to jeho práce. „Ale problém, který mi popisujete s mozkomorem, měl můj otec s bubákem. Soustavně mu utíkal z laboratoře, předminulé léto dokonce šestkrát. Nebylo zrovna příjemné, když jste šel po schodech a narazil na svůj největší strach,“ pokrčila Jocelyn rameny a s nadsázkou se usmála. Bylo víc než jasné že od té doby se doma všichni povinně naučili Riddiculus. O patronově zaklínadle nemluvě…
„Jsem Jocelyn. Jocelyn Thorntonová, těší mě,“ představila se a natáhla k němu ruku, tak nějak tušíc, že to muži už napoví, odkud mu přijde tak povědomá. Van Helmontovi byli rodina velká asi jako ta její a informace se v nich přenášely rychlostí přemisťování.

_________________

<<<

Moreen měla jen pár dní před módní přehlídkou, a samozřejmě s tím bylo spojeno tolik práce a úprav na poslední chvíli, že byla zahlcena prací. Proto Jeremiahův návrh, že si dnes vezme Meredith na starost, přivítala s tím největším vděkem a s úsměvem je vyslala na Příčnou ulici, přičemž myšlenkami na to, jestli se Jerry udrží a zůstane na Příčné, ji trápily jenom okamžik, než byly vystřídány starostmi s novým saténem. Chvíli řešila práci z domova, ale nakonec se ukázalo, že takhle to nepůjde, a tak se vystrojila do úhledného krémového kostýmku s pouzdrovou sukní, naleštěnými lodičkami stejné barvy s vysokými podpatky, a přemístila se do Londýna. Jako první navštívila svůj butik, kde následovalo několik perných chvil se spichováním, kouzelnickým šitím, jedno nervové zhroucení mladé švadlenky, a jednoduše na chvíli zavládl chaos, nebo se o to alespoň snažil, ale Moreen věděla co dělá a nebyla ve svém oboru nováčkem, takže dokázala vše dát velmi rychle do pořádku. Ani to ji však nedokázalo zachránit od počínajícího bolehlavu, jelikož poslední dva týdny toho moc nenaspala, kvůli přípravám a starostem s plačící Meredith, o kterou se sice starala chůva a stkřítkové, ale Moreen zvládla vychovat tři děti před ní a nehodlala výchovu zanedbávat ani teď, i když to znamenalo značnou únavu na její straně.
Když usoudila, že opravdu potřebuje chvilku pauzu, zkontrolovala, že všichni vědí, co mají dělat, že již hotové a překontrolované šaty mohou odeslat speciální sovou do Paříže, a že v případě potřeby pro ni nechají zavolat, upravila si tou dobou lehce pomačkaný kostýmek, a vykročila ke Kotli, kde doufala, že najde svého muže, a na chvíli v jeho a Merině společnosti zapomene na starosti a stres. Nutně potřebovala především kafe, ale cítila, že by se měla i najíst, a i když uvažovala, že se s Jeremiahem staví u Draka, představa toho, že si bude moci u jídla sednout, jí nyní připadala více než lákavá.
Vkročila do přeplněného Kotle, z čehož byla merlinvíproč překvapena, ale pravdou bylo, že během prázdnin neměla moc příležitostí, kdy by se do Londýna dostala; vždy bylo dost práce doma a pokud nevydávala novou kolekci, doma i přímo pracovala buďto na návrzích nebo na knížce. S milým úsměvem pokývla Tomovi, a pak už nebyl takový problém v davu spatřit jejího luxusně oděného chotě s kočárkem. Obočí jí lehce cuklo vzhůru, když si povšimla, s kým se Jeremiah baví, jelikož v mladé ženě poznala již z dálky Jocelyn Thorntonovou, která se loni málem přidala do rodiny, ale svého muže nikdy z nevěry nepodezírala, a tak si to k nim s úsměvem vykročila. "Přeji pěkné odpoledne, slečno Thornton. Jerry, doufám, že se nebavíte o těch tvých potvorách," řekla naoko varovně, ale podle úsměvu, který jí sídlil jak na tváři, tak v očích, to tak nemyslela. Zůstala stát vedle Jeremiaha a ladným pohybem si sundala černé kožené rukavičky, aby mohla pohladit svou dcerušku po hlavě a věnovat jí láskyplný pohled, stejně jako Jeremiahovi, jehož lehce pohladila po rameni, a zvedla pohled zase k Jocelyn. "Jednoduchá elegance, skvělý výběr!" prohlásila poté, vida její šaty, načež se na dívku trochu omluvně pousmála. Jeremiah nebyl jediný v rodině s profesionální úchylkou, navíc se blížila její přehlídka, a Moreen teď šaty doslova žila.

_________________

Vzhledem k tomu, že toho o slečně Thorntonové tolik nevěděl, pouze z doslechu a pravá identita ženy před ním mu zatím unikala, nedokázal a ani nemohl si spojit dívčinu tvář s bývalou Kennethovou snoubenkou, protože se v životě nesetkali. Jeremiah byl zaneprázdněným mužem, jenž dýchal pro svou práci, když před rokem nebyl v Kruvalu, tak cestoval po světě a když už náhodou zavítal do Británie, nebylo to do Helmontu - kde se také samozřejmě párkrát ukázal na návštěvě, ale především do Manchesteru, kde měl svou věčně čekající a laskavou ženu. Tudíž, ženinu zmínku o ďasovcích přijal s obrovským nadšením, v očích mu nadšeně zajiskřilo a malou Meredith pohoupal krátce s úsměvem na koleni.
"Opravdu?" zajímal se nevěřícně, ale zvědavě, "mrzí mě, že to trvalo tak dlouho, ale v Kruvalu mít vlastní ďasovce nešlo, navíc jsem tam měl na starosti jiné příšerky... ne, teď nemyslím studenty," mávl rychle rukou, aby snad Jocelyn neuvedl v omyl a pobaveně se nad tím pousmál, než vzal Meredith lahev z ručiček a odložil ji prázdnou na stůl. "Ale vyžadují poměrně pozornost, ještě nevím, jak řeknu Moreen, že na ně sem tam bude muset trochu dohlídnout," zamračil se poněkud nejistě, protože byl to teprve týden, co Moreen vstřebala fakt, že v září nastupuje do Bradavic, teď měla před sebou další výzvu. Ale alespoň se se svým manželem nenudila, i když to byla asi jediná pozitivní věc, která se dala z tohohle zvláštního manželství vypíchnout.
"Váš otec?" zopakoval s nakrčeným čelem, protože ho tato zmínka věru zaujala, nehledě na vypravování o bubákovi. Toho měl právě v Kruvalu a musel ho tam bohužel nechat, což byla další z věcí, kterou nesl ohromně těžce. Možná to u obyčejných lidí normální nebylo, ale Jeremiah toho bubáka, jehož měl v dřevěné truhle v kabinetě několik let, měl rád a nerad se ho vzdával.
Jakmile se mu poté dívka představila a stiskla mu na oplátku ruku, Jeremiah v tu chvíli naprosto zkameněl a užasle se na ženu před sebou podíval. "Thorntonová..." vydechl v němém úžasu a šoku, protože opravdu si nedokázal představit, že by na Jocelyn Thorntonovou narazil zrovna v Děravém kotli. A já tu tak bohapustě vykládal o ďasovcích, uvědomil si vzápětí a pozorně si dívčinu tvář prohlížel, jako kdyby v ní chtěl vyčíst to všechno za poslední měsíce. Jemu se totiž informace většinou dostávaly od Moreen, od bratranců Waltera a Demarca zřídka, i když Van Helmontovi byli sic velká rodina, ale za to taková, která držela spolu. "Ta odvážná bystrozorka se skvělou budoucí kariérou, že ano? Moc rád vás poznávám," uculil se hned vzápětí a pohlédl na malou Meredith, která teď vypadala naprosto spokojeně, usmívala se a začala natahovat krátké ruce Jocelyným směrem. Jeremiah si svou dceru chvíli pobaveně prohlížel, přičemž mu cukalo v koutcích. "No vidíš, Meri, to mohla být tvá teta... Chceš ke slečně Thorntonové?"
A pokud to Jocelyn nevadilo, o čemž se Jeremiah usvědčil krátkým pohledem do dívčiných očí, malou usměvavou hnědovlasou holčičku ji předal do náruče. Pak už se mohl pohodlně usadit a objednat si sklenici čisté vody. A pak nastal čas zase na okamžik zvážnět... "Hodně jsem toho o vás slyšel. Musíte být neuvěřitelně silná žena, když jste tohle vše zvládla," promluvil a položil si ruce na stůl, aby se o ně mohl opřít a trochu se nahrbit v zádech, sem tam stíhal i s úsměvem pomrkávat na svou dcerušku, "jistě se k tomu už nechcete vracet, ale mrzí mě, co se stalo. Taková škoda, jak já bych si přál mít bystrozora v rodině," rozpřáhl už opět s úsměvem ruce, což pro něho bylo naprosto typické, rád zlehčoval problémy a nebral je vážně. Celkově bylo těžké vést s Jeremiahem nějakou vážnou debatu, pokud se to netýkalo jeho práce, kterou vážněji už brát ani nemohl. "Takže váš otec... je Frederick Thornton? To je ale náhoda! Odborník na ďasovce, že ano? Fantastické, mám v plánu mu napsat o pár rad. Začínám s nimi větší výzkum a budu potřebovat nějaké dílčí odborníky a... Moreen," otočil se překvapeně, když se zničeho nic u stolu ocitla jeho manželka, na kterou se užasle podíval a usmál se. Rukou pokynul, aby se posadila vedle něho na proti Jocelyn s Meredith.
"O jakých?" zatvářil se na oko nechápavě, jako kdyby s nějakými příšerkami v životě neměl nic společného, a pobaveně mrkl směrem k slečně Thorntonové. A když Moreen přidala hodnocení dívčiných šatům, Jeremiaha to donutilo vytrhnout se na okamžik ze světa své práce a pohlédnout na Jocelyn také z odlišného úhlu, tudíž jako na ženu takovou, s úsměvem své ženě sekundoval. "Pravda, moc vám sluší," prohodil hlasem hodného znalce, o čemž se dalo silně pochybovat, protože jeho oblékala Moreen. To ona mu navrhovala většinu oblečení a co nenavrhovala, beztak sama kupovala podle svého vkusu. Ale i tak určitě něco pochytil, když měl za manželku módní návrhářku.
"Přišla sis dát oběd? Jak to jde s přípravami, už to máš vše hotové?" zadíval se následně na Moreen a aby Jocelyn ani na vteřinu nezůstala mimo dění, Jeremiah se k ní otočil. "Moreen příští týden jede do Paříže, bude tam mít svou módní přehlídku," usmál se pyšně směrem k Mor a pak se natáhl pro sklenici, kterou mu akorát donesla obsluha, a pokud si chtěly objednat něco dámy, vše obsluze ochotně nadiktoval.

_________________
>> J. N. Van Helmont

John se na Jocelyn zářivě usmál a ponechal ji její společnosti s tím, že ještě na kousek řeči bude celý zbytek dne, který začal tak slibně. Hrnek kávy se zatím vyprázdnil a uvnitř se rýsovaly nápadné kruhy jako odměrka. Profesor dějin nechal noviny novinami a rozmáchlými gesty energicky zašermoval Aaronovi málem těsně u nosu.
"Zvláštní, jak snadné je někoho neodhadnout, že? Ještě si tím pořád nejsem jistý, není to ověřené, orazítkované, a tak dále, ovšem na tradici, že se skoro každý rok připojí někdo z čerstvých absolventů k profesorskému sboru, je něco neoddiskutovatelně kouzelného. Slyšel jsem, že o dráze profesorky uvažovala i slečna McLarkenová, ale zdá se, že tahle generace bude samý léčitel a bystrozor. Chvályhodné, ale stejně doufám, že jejich úctyhodných služeb bude vždycky třeba co nejméně. Škoda, že s tím se moc nedá počítat," povzdechl si těžce, ale po chvilce na Aarona spiklenecky mrkl. "Ta cestovatelská část se mi ale pořád líbí. Tak Skotsko a jižní Anglie, ano? Co jsi vyváděl? Venkov je zatím příjemně nezasažený tahy pana Tremletta - jediné, nad čím se hádali v poslední hospůdce, kde jsem se stavil, byl výsledek místního famfrpálového zápasu. Je milé vědět, že někde se stále hází židlemi a sklenice se rozbíjejí pro poctivé, hmatatelné důvody." John se zaškaredil, zjistil, že mu došla káva, a roztržitě si objednal polévku.

_________________

Ron sebou trhnul a trochu se zaklonil, aby mu profesor Wells nevyrazil zuby, až se bude příště tak rozmachovat. Když se pohledem ujistil, že další rozmáchlá gesta nehrozí, dojedl poslední kousek lívanců a zatvářil se docela spokojeně. Faktem ovšem bylo, že měl ještě pořád hlad, takže usoudil, že až odtud půjde, zastaví se ještě u Draka. „To je rozhodně zvláštní,“ přikývl na Johnova slova, protože by September skutečně nikdy netipoval na profesorku. „Budeme se skvěle doplňovat. Až nás, bystrozory, někde zrakví, lékouzelníci se o nás postarají. Není nic hezčího, než když vám bývalý spolužák zaboří skalpel do dutiny břišní,“ podotkl pobaveně a pokrčil rameny.
Když se profesor začal vyptávat, co tam venku vyváděl, Ron se pousmál a pokrčil rameny. „Tak různě, většinou se prostě jen toulám a objevuju krásy přírody,“ přiznal. Možná by do něj nikdo neřekl, že je to ten typ, co dokáže čtyři hodiny sedět na studené skále a sledovat krajinu kolem sebe, ale Ron přesně takový byl. Dokázal ocenit něco krásného, když to viděl, a zatím nespatřil nic hezčího a kouzelnějšího, než divokou přírodu. „Anglie je oproti Sibiři příjemně klidná. A to i v tom smyslu, že na venkov ministerstvo zatím nedosáhlo,“ přikývl, přičemž při posledních slovech raději ztlumil hlas. „Naprosto s vámi souhlasím. Letos jsem potřeboval vypadnout z civilizace víc, než kdykoliv jindy,“ přiznal a na chvilku se odmlčel. Pak ale k profesorovi zvedl pohled. „Johne,“ dovolil si trošku familiérnější oslovení, ale u zdvořilého vykání zůstal, „nevíte náhodou, kde se teď potuluje Sybille a co je s ní?“ Z jeho hlasu zazněla jasná starost. Možná už spolu nerandili, ale Ron měl o Sybille strach a potřeboval se ujistit, že je v pořádku. Vždyť ji víc jak půl roku neviděl. A kdo ví, třeba je Wells informovaný o tom, kde se jeho nedostudovaná ovečka toulá.

_________________

John se rozesmál, že se s ním málem převrátila židle dozadu. "Nic ve srovnání s tím, když na tebe létají hliněné květináče!" Jen co popadl dech, s úsměvem zabubnoval prsty do stolu a sundal si brýle, které mu dosud po čtení zůstávaly na nose. "Jen se toho drž. Věci se mění rychleji a říčku, kterou dneska brouzdáš bez bot, za pár let možná ani nenajdeš."
Když ho Aaron oslovil přímo, zvedl hlavu a chvilku si bývalého studenta Bradavic prohlížel, jako kdyby mu nakukoval přímo do duše. Copak Sybille se nepodělila o proměnlivé mince? John měl jednu svou, jenže bohužel zašantročenou kdesi v chaosu všech svých věcí.
"Myslím, že by měla být někde tady v Londýně," odpověděl bez jistoty a omluvně pokrčil rameny. Pak zvážněl. "Vybral sis nebezpečné poslání," ztišil hlas. "Pracuješ přímo pod ministerstvem a z moc okatého podrývání autorit budeš mít potíže." Najednou se rozveselil. Potíže, to bylo něco, co John vyhledával. Složitější bylo přijmout, že někdy z nich plynuly následky i pro ty, komu by je nepřál.
Posunul noviny po stole k Aaronovi, vstal a začal si ze židle sbírat kabát. Už bylo pozdě a John Wells měl ještě někde něco k vyřizování. "Hodně štěstí v hledání tvé přítelkyně. Jestli ji najdeš, pozdravuj ji," požádal Aarona, kývl k vedlejšímu stolu a na Jocelyn mrkl, ale během pár vteřin se vytratil z Děravého kotle, jako by tam nikdy ani nebyl. Zůstaly po něm jen přeložené noviny s kdovíkdy naškrábaným vzkazem, který se v tisku skoro ztrácel: Zkus Obrtlou.

_________________

Ronovy zacukaly koutky úst pobavením, když se John rozesmál, a jeho slova odkýval, protože měl havraspárský kolejní ředitel opravdu. Opět. Napadlo ho, že má Wells pravdu asi vždycky. „Moudře řečeno,“ zkonstatoval, když vyslechl slova o řece, a pousmál se.
Před Wellsovým pohledem neuhnul, naopak mu ho oplácel a přemýšlel o tom, zda Wells o Sybille něco ví, nebo ne. Potřeboval se ujistit, že jí nic není, a proměnlivá mince mu to tak úplně neumožňovala. Během posledních měsíců navíc zůstávala stejná a nedalo se z ní nic konkrétního vyčíst. Mohlo to znamenat dvě věci – buď je Syb v pořádku, nebo je mrtvá. „Já vím,“ odvětil s přikývnutím, když John ztlumil hlas, a zatvářil se vážně. Ron věděl, do čeho jde, předem si promyslel snad všechna rizika a usoudil, že i přesto chce riskovat. I přesto, že možná skončí v Azkabanu, nebo v tom lepším případě přijde o život. Aspoň se z něj nikdy nestane čistokrevný páprda s čistokrevnou manželkou a pohodlným místečkem na ministerstvu. Tahle představa ho upřímně děsila; to by nebyl pro Rona život.
Přítelkyně, hm. Ron se nepatrně ušklíbl, ale pak se hned zase pousmál a kývnul hlavou na souhlas. „Děkuju, vyřídím,“ brouknul. „Mějte se hezky, pane profesore,“ rozloučil se s Johnem nakonec a vyprovodil ho pohledem. Pak očima sklouznul k novinám, a když si po chvíli prohlížení tištěných písmen všiml těch psaných rukou, zvedl koutky úst do úsměvu. Obrtlou zkusí, hned jak se v Londýně trošku aklimatizuje. Sroloval noviny, vstal a hodil si batoh na záda. Nakonec kývnul na rozloučenou Jocelyn a její společnosti, a zamířil z Kotle pryč.

>>

_________________

Jeremiah skutečně vypadal, že svůj zápal pro ďasovce míní vážně a nedělá si z Jocelyn legraci, což v ženě vzbuzovalo něco mezi pocitem uznání a nevěřícnosti. Opravdu, který normální člověk by si krom jejího otce a několika odborníků pořídil do jezírka tyhle hnusné potvory? Nějak to u Jocelyn nemohlo najít rozumné pochopení, zvláště tehdy, když k tomu připočítala skutečnost, že by to mohlo malou Meredith ohrozit. Koneckonců to byl ale Van Helmontův byznys. Musel aspoň trochu vědět, co dělá, a tak už nic nenamítala a tiše naslouchala muži před sebou.
Jen, co se Jeremiah rozvzpomněl ohledně jejího jména, byla jeho reakce alespoň pro jocelyn překvapující. Ještě neviděla někoho tak nadšeného z její přítomnosti, dokonce ani Kenneth, Zack nebo Aidric mu nemohli v tomhle směru konkurovat. A tak nebylo divu, když se Jocelyn nahrnulo trochu červeně do tváří. Odvážná bystrozorka? Vždyť sotva složila zkoušky, ještě nechytila ani jednoho černokněžníka a už je označena tak silnými slovy? Nicméně lhala by, kdyby přiznala, že jí to nepolichotilo, zatím ale docela neprávem. „To je trochu nadneseně řečeno, ale děkuji,“ odvětila skromně, když si s Jeremiahem konečně potřásla rukou a složila ji zpět do klína. Pak nastala přesně ta chvíle trochu nejistého ticha, kdy měla žena pocit, jako by se celý prostor pomalu smrskával do velikosti londýnské telefonní budky.
Naštěstí ten pocit brzy odvál vítr konverzace, v němž se nacházeli, a zanedlouho musela Jocelyn znovu čelit nabídce. Když jí padl pohled na malou dívku, která k ní z nějakého záhadného důvodu natahovala ruce, zprvu pozvedla obočí a nejistě se usmála. „Jestli vám to nebude vadit…“ pokrčila rameny a natáhla se pro malou holčičku přes stůl, než si jí posadila na klín a jemně začala pohupovat koleny nahoru a dolů, jako na koni. Pamatovala si, že si kdysi podobným způsobem hrávala s Cissy a Gayle. Propůjčila Meredith svou ruku na hraní, přičemž druhou ji pevně a přesto jemně svírala v ochranitelském sevření. Jocelyn si nebyla vědoma, kdy přesně se o ni děti začaly zajímat, ale asi to počínalo dneškem. To všechno ji dotlačilo k myšlenkám, že jestli tohle všechno vyjde, jednou bude mít na klíně vlastní dítě, vlastního potomka.
„Jistou sílu to vyžaduje, ale důležité je, že dělám něco, co mě skutečně baví a naplňuje. Nedovedu si představit, že bych byla nečinně sedící ženou v domácnosti,“ přiznala se po chvíli žena a mírně se pousmála. Více k tomu netřeba dodávat.
Když ale Van Helmont znovu zabrousil zpět do nepříjemné minulosti, Jocelyn mírně ztuhla, zcela připravena čelit nějakým nepříjemnostem. Zřejmě obranný komplex vypěstovaný díky Walterovi. K Jocelyninu překvapení se dočkala omluvy. Skutečné omluvy. Když zvedla k Jeremiahovi trochu vážný pohled, nepřipadalo jí, že by si z ní muž utahoval. „Víte, kromě Demarca a Kennetha jste první, kdo se mi za tu záležitost formálně omluvil. Vážím i toho,“ kývla jeho směrem, než semkla rty do rovné, zamyšlené linky. Čert vem ale nějaké pozdní omluvy. O jedinou omluvu, kterou stála, musela vyjít z úst Waltera. A ten by si ji raději zašil navěky, kdyby mohl.
„Jistě bude rád, když mu napíšete, ale upřednostňuje spíše osobní setkání, takže nebude proti, když ho navštívíte. Pod domem má svou vlastní laboratoř, jistě vám rád všechno se zápalem ukáže, včetně nových objevů. Je rád, když potká někoho z oboru, s kým se o takových věcech může bavit. U mé matky nemá jeho zápal pro magické tvory přílišného zastání a co se mě a bratra týče, tvory máme rádi, ale ďasovci mezi ně bohužel nepatří,“ promluvila ohledně svého otce a jiných skutečnostech. Když na to přišlo, přemýšlela i o tom, zda by otec vůbec byl ochoten se znovu zaplést s Van Helmonty, když toho v posledních letech bylo víc než dost. Předpokládala ale, že jeho nevraživost se vztahovala hlavně vůči Walterovi a také trochu ke Kennethovi.
Když se k nim z ničeho nic připojila i Jeremiahova žena, otočila se na ni a přívětivě se usmála. „I vám,“ vrátila ženě pozdrav a sledovala, jak peskuje svého muže kvůli jeho zapálení pro obor. Každý měl koneckonců něco, což ji usvědčilo i o chvíli později, když jí Moreen pochválila výběr šatů spolu se svým manželem. Když si Jocelyn dovolila jeden krátký pohled na svůj oděv, musela dát ženě trochu zapravdu, ačkoliv tomu nijak zvláště nerozuměla. „Děkuji,“ hlesla trochu nesměle, nevěda, zda se jednalo o bílou lež, nicméně to ženu donutilo se zamyslet, že by si mohla udělat radost a něco si koupit, když má to volno.
Jakmile zaslechla ty zprávy o módní přehlídce, pozvedla pobočí a pohlédla na ženu. A tohle nevyžadovalo snad odvahu a sílu? „Skutečně? Přiznám se, že v šatech se příliš nevyznám,“ přiznala otevřeně Jocelyn a shlédla krátce na Meredith, která si prohlížela její ruku, přičemž se v tlumeném světle zdejšího lokálu leskl zásnubní prsten.
Jocelyn zrovna dopila svůj džus, když přišla znovu obsluha. Nic dalšího si žena ale neobjednala. Stočila namísto toho pohled k Moreen sedící na druhém konci stolu. „Máte hodně přehlídek v průběhu roku?“ optala se zvědavě a se zájmem, když už přišla řeč na šaty. V mezičase přelétla pohledem i vedlejší stůl, kde probíhala tichá konverzace mezi Wellsem a Aaronem. Jocelyn neuniklo, jak nebohý výtisk Denního věštce pendloval od profesora zpět k Ronovi a naopak. Ať už řešili cokoliv, ženě to stačilo k tomu, aby pojala podezření. Když se zvedli k odchodu, kývla oběma mužům na rozloučenou, očima sledujíc srolovaný výtisk v Ronově ruce. Doufala, že se oba bavili jen o famfrpálu a sportu a noviny neobsahovaly nic pochybného.

_________________