Isadora se spokojeně usmála, když si přisedla ke svojí vnučce. Tedy, pravnučce, ale tohle označení z ní dělalo starou bábu, a to se samozřejmě děsně mladé čarodějce nemohlo ani za mák líbit. A to i přesto, že si uvědomovala, zvlášť v poslední době, že stárne. Maličko, ale přeci.
"Ale samozřejmě že ano," pousmála se ohledně vnuččina růstu. Však vyrůst nemuselo nutně znamenat, že se člověk vytáhne o jaký kus do výšky! A Gwee prostě působila vyspěleji. Tak. "Dopisy kamarádům?" ukázala žena hubenými prsty na to, co její vnučka chvatně sklízela, když si všimla jejího příchodu. Jistě, Gwen musela mít ve škole spoustu kamarádů, vždyť kdo by neměl rád takové milé a chytré děvče?!
Následně dorazila ledová káva a Isadora s úsměvem upila. Kofein jí chyběl, ale v dnešním teplém dni by horké kafe bylo sebevraždou, proto zvolila chlazenou variantu, která ji docela překvapila tím, že nechutnala nijak otráveně. A to bylo na Kotel tedy opravdu výjimečné.
"Co by tak mohlo být nového v osamělém životě," pokrčila Isa rameny, jako by se opravdu v jejím světě nic nedělo, "Jimmy odmítá zobat, ve zverimexu mi řekli, že mu mám sehnat partnerku nebo aspoň zrcátko, andělé nechtějí komunikovat, zřejmě jsem je něčím rozezlila, ale jinak?" ne, rozhodně neznělo z jejích úst neobvykle prohlášení o andělech, řečené tak samozřejmě, jako by to byli kamarádi ze Skotska, kteří jí odmítají zvedat telefony. Bylo docela dobře možné, že na chvíli vypustila z paměti tu největší novinku, ale v jejím případě už podle odlesků v očích mohl člověk poznat, že si to největší překvapení šetří, a hodlá ho vyřknout až za chvíli. Což se stalo přibližně po tom, co se znovu napila kávy. "A vlastně je tu ještě jedna věc. Do jakého ročníku půjdeš letos v Bradavicích? Do třetího?" vyzvídala s menším úsměvem rudě přetřených rtů. "A budete mít Jasnovidectví?" dodala jako by nic. Jednak proto, že si nepamatovala, od kterého ročníku je jasnovidectví volitelné, druhak proto, poněvadž chtěla zjistit, zda bude Gwen chodit na její hodiny dřív, než by se podřekla o tom, že sama bude učit. Mohlo to prozatím vyznít jako úplně obyčejná otázka, kterou člověk od pouliční věštkyně prostě očekával.

AIDRIC U. THORNTON

„Nic na tomhle světě není jisté, slečno McLarkenová,“ prohodil líně Aidric, zatímco se spánkem opíral do zatnuté pěsti a čas od času shlédla na dno prázdné skleničky. Při těch slovech se tentokrát neusmál, jak měl ve zvyku, protože na tom bylo i svým způsobem něco zneklidňujícího. Zvláštního. Že by nepřímá kritika Ministerstva? Kdoví, nicméně přímo nic nenaznačil, tudíž mohl být sotva podezříván z něčeho takového. Slova se ale týkala nejen současné situace, jako spíše lidí a kouzelníků obecně. Všem, kteří už nežili v přílišné a zbytečné naivitě, muselo dojít, jak to na tomhle světě chodí. Měl zvláštní, hořko-sladkou příchuť.
Po chvíli si propletl prsty před ústy a zadíval se na Pandoru. Bylo z ní cítit, že uznává jeho sestru a byl za to rád. Málokdo uznával podobné hodnoty jako on a Joceyn. V tomhle směru se skutečně neminuli, dost možná proto, že byli od sebe jenom dva roky a vyrůstali vesměs spolu. Mírně přimhouřil oči, když se dívka před ním rozmluvila o situaci. Věděl, proč jeho sestře tolik rozumí. Dneska už nebyl snad nikdo, kdo by nevěděl o té skandální aférce Blanea McKaye a dítěte, které z ní vzešlo. Srdce kouzelníků se nakonec moc nelišila od těch lidských, a tak nebylo divu, když i to Blaneovo uteklo docela jiným směrem. I za cenu toho, že musel ublížit Pandoře, která v tom figurovala zcela nevinně. Byl hlupákem a zároveň nebyl. Kdyby se toho nedopustil, s McLarkenovou by tu pravděpodobně dnes neseděl. Brzy své ruce rozpojil, pouze si kloubem ukazováčku čas od času dotknu spodního rtu a brady. Pro něj tak typické gesto zamyšlení. „Něco ti řeknu, Pandoro,“ začal pomalu a neobvykle smířlivě. „Není nic horšího než se trápit kvůli bídáckému chování ostatních lidí, kteří nedokážou plnit daná slova. Kdyby se zavazovalo neporušitelným slibem, byli by buď všichni mrtví, nebo by si vážili vlastního života a cti a sliby by plnili, jak se to obvykle má. Ale doba začíná být čím dál víc svinská a téměř na ničí slovo se nedá spolehnout,“ hlesl poměrně rozhodně a tvrdě na to jak uvolněně a vesele se obvykle prezentoval. Nakonec se zdálo, že také ví, o čem mluví. „Slovo čest nikomu nic neříká, jde jen o přežití a uchránění vlastní cti. A když jsi dostatečně nahoře v žebříčku, všechno tohle ti projde. Naprosto všechno. Ano, Jocelyn se snaží, ale pořád v sobě živí zbytečnou naději. Co by měla z toho, kdyby byla třeba jen Kennethovou milenkou? Jestli má Van Helmont aspoň trochu cti a srdce v těle, tak ji nechá být a nebude ji dál trápit. Jestli ne, tak přísahám Merlinovi, že odejde s rozbitým úsměvem,“ a bylo vidět, že tentokrát nežertuje. Jeho tvář byla strnulá, trochu vážná. Nikdo nebude trápit jeho rodinu. Nikdo… Jeho úkolem bylo se o Thorntony postarat a jednou stát na otcově místě. Hodlal je chránit až do jednoho. „Nikdo nemá právo zahrávat si s lidskými city. Hlavně ne někdo, jako je on,“ tím téma definitivně uzavřel, nakonec k tomu nemohl říct nic víc. Van Helmont byl podle něj předem prohraná partie. Uznával ho jako člověka, ale ne jako muže. Jak se takový člověk jednou postaví za rodinu, když se nedokázal postavit ani za toho, koho měl rád, natož za sebe? Tohle Aidrica vytáčelo snad ze všeho nejvíce. Uklidnil se snad až ve chvíli, kdy se Pandora dotkla krátce jeho dlaně. Měl nutkání ji znovu chytit a chvíli nepustit, ale nevěznil by ji tím tak trochu?
Když ale přišla řeč na něho, sám svou dlaň stáhl do bezpečné vzdálenosti a mírně se ušklíbl. Co na to měl říct, i on byl smolař… „Moje zásnuby se zrušily před dvěma lety. Není nad to po dlouhé době přijet do zámoří a zjistit, že se věci za pár měsíců naprosto změnily. Zdá se, že jsem v tomhle směru prokletá rodina. I otec byl před lety v podstatě ve podobné situaci,“ pronesl trochu trpce, ale zdálo se, že muži mají tendence se přes tyhle věci přenést rychleji. Jenže zdání klamalo. Ve skutečnosti to i Aidrica bolelo. Zjistit, že ho nahradil někdo jiný, když si myslel, že jsou věci docela jinak… Dnes to byla však jen nepříjemná minulost, která se ho netýkala. „Dnes už je vdaná a má roční dceru,“ dodal a překvapivě se usmál, tak nějak smířeně, odevzdaně. Krátce se otočil po nově příchozích, ale když nikoho nepoznával, vrátil svou pozornost zpět k Pandoře. Chvíli si záludně prohlížel čepici na její hlavě, než dovolil úsměvu se prodrat plně na povrch. „Příště ti koupím jinou, ještě úchylnější, než je tahle,“ poznamenal komicky, aby tak najel zpátky do svého starého modu, jak ho Pandora McLarkenová znala. „Plánuješ něco na léto? Rád bych tě ještě někam unesl, než zase začne obvyklý pracovní stres,“ pozvedl lákavě obočí, jako by snad dívku přemlouval, aby už předem souhlasila. A tak trochu laškoval, co jiného se od něj dalo čekat?

_________________

<<

Harry měl včera trošku náročnější večer, protože ho kamarádi vytáhli do jednoho z kouzelnických barů poblíž Příčné, a jejich krasojízda skončila až se svítáním. Proto nebylo vůbec divu, že se mladý pan Huckabee vypotácel z postele až teď, krátce po poledni. Vlasy měl rozcuchané a mžoural kolem sebe jako krtek, protože světlo mu nedělalo moc dobře, ale přestože se necítil úplně ve formě, usmíval se.
V Kotli si zaplatil jeden z lepších pokojů a to rovnou na tři noci, protože v Londýně potřeboval něco vyřídit a nakoupit si nějaké věci, a neustálé přemisťování, i když ne nikam daleko, mu pilo krev. A létat na koštěti nad městem, v němž se to hemží mudly, nebyl úplně nejlepší nápad. To už Harry ostatně jako mladý hlupák jednou okusil na vlastní kůži.
Do lokálu seskákal po schodech až přehnaně energicky, nehledě na opici, která mu seděla na rameni, a málem se přitom přizabil o rozvázanou tkaničku svých plátěných kecek. Pod schodištěm se proto sehnul, aby tkaničku zavázal, a když se zase až moc rychle narovnal, zaúpěl, protože se mu zhoupnul žaludek a hlava ho zabolela. „Do prkenný vohrady,“ zaklel potichu a zamířil k pultu, aby si u hostinského objednal vyprošťovák v podobě polévky, která ho možná připraví o život. Bylo mu řečeno, že mu polévku za chvilku donesou, a tak se Harry rozhlédl kolem sebe, hledaje pohledem nějaké volné místo.
Nakonec zaplul ke stolu vedle mladé slečny a staré dámy, na které se rozespale uculil, aby ho neukamenovaly, že si vybral zrovna stůl vedle, a pak už jen čekal na své vysvobození, tedy polévku. Prsty přitom vyklepával do stolu nějakou neurčitou melodii, poklepával nohama a rozhlížel se kolem sebe.

_________________

Tak touhle odpovědí, kterou snad ani Dora nečekala, jí Aidric dostal. Co na to mohla vlastně říct? Měl absolutní pravdu, třebaže se to mohlo na první pohled zdát jako obyčejně vyřčená věta, ale měla hloubku, protože už jenom ty slova se dotýkala situace kolem ministerstva. Dora krátce sklopila pohled dolů k desce stolu, na kterou se zadívala s drobným pokývnutím hlavy, aby dala aspoň najevo, že jeho slova skutečně zaznamenala. Svůj pohled odtrhla teprve ve chvíli, kdy na sebe upozornil vyřknutím jejího jména. Nebyla připravená na to, slyšet něco takového a už vůbec se jí nechtěla rozebírat dávno pohřbená záležitost ohledně jejího zrušeného zasnoubení, neboť si byla moc dobře vědoma toho, že za ono zrušení může její rodina. Všichni byli pro zrušení, ale každý z jiného důvodu. Dora nechtěla stát někomu v cestě, ale strýček by nesnesl pomyšlení, že by se vdala za někoho tak nezodpovědného. Ne, strýček by nikdy nedopustil, aby se do tak vážené rodiny, jakou McLarkeni jistě byli, dostal někdo, kdo se zapletl s nečistou chátrou. Pro McLarkeny by to byla jednoduše řečeno hrozná ostuda a ponížení, ale nakonec všechno dopadlo dobře, třebaže strýček vůbec nebral ohledy na Doru, ale na to už si mladá žena zvykla. Ostatně už od malička žila s takovými osobnostmi, takže už byla smířená s ledasčím, to ovšem nutně neznamenalo, že by s tím souhlasila. Dora ale nakonec musela uznat, že to nakonec bylo dobře, neboť kdyby se věci vyvíjely úplně jiným směrem, tak by tu pravděpodobně neseděla s Aidricem, protože by se zajímala o naprosto jiné věci.
„V kouzelnické společnosti už to tak bohužel chodí. Myslím si, že to není ani tak tím, že by se doba změnila, prostě se tyto věci děly i předtím, jen si toho člověk nevšímal, nebo to šlo mimo něj, ale jakmile se něčeho takového stane součástí a okusí tu trpkou zkušenost, tak si toho začne všímat mnohem více… stejně tak vnímat různé další věci kolem sebe. Koneckonců, ve vysoké společnosti šlo vždycky jen o to, kdo uzme větší kus, kdo má větší moc a podobně,“ stačí se podívat do historie a koneckonců, v tomhle ohledu se taky zase tak moc nelišíme od mudlovských občanů, to již ale nahlas vyslovit nedokázala. Ne tady, kde je mohly poslouchat cizí uši. Pandora nechtěla riskovat, ne že by se měla snad něčeho obávat, ale jednoduše raději předem přemýšlela, než něco vypustila ze svých úst. Dnešní doba byla velmi zlá, a ačkoliv to bylo teprve chvíli, co si mohla opravdově užívat Londýn, tak i přesto stihla vypozorovat, že tomu tak skutečně je. Ale bylo to jen to pověstné ticho před bouří…
Dora však svými slovy nechtěla nikoho obhajovat, jen se vyslovila se svým názorem, který si vybudovala i díky vlastním zkušenostem. Možná proto obdivovala právě ty rodiny, které se nenechaly strhnout zkažeností druhých, nenechaly se ovlivnit ani vypočítavostí a raději se pevně držely svých zásad. Koneckonců, když má někdo vysoké postavení, přináší to sebou i mnoho zodpovědnosti, neboť by se dle toho měl chovat, s tím naprosto souhlasila. Ale ne vždycky byla situace jednoduchá… Přesto se najednou začala obávat toho, že by si o ní a vůbec o její rodině, mohl Aidric myslet, že se nechovají adekvátně ke svému postavení. Ale kdo by si chtěl vzít někoho, kdo čeká dítě s jinou? S něčím takovým by se Pandora srovnat nedokázala… a nezáleželo na tom, že i takové věci se zkrátka děly a i nadále dít budou.
Podívala se na Aidrica, který naštěstí začal mluvit o Van Helmontových, což mohlo Doru zčásti uklidnit, že se v tuhle chvíli Aidricův hněv soustředí na jejich adresu, než na tu její. Snad proto se raději nezeptala, nebo nějak jinak nenaznačila otázku, co si myslí právě o ní a její rodiny, protože se upřímně obávala odpovědi, u které si opravdu nebyla jistá, že by ji chtěla v tuhle chvíli slyšet. Nebylo pochyb o tom, že by jí řekl pravdu a dost možná nezaobalenou, třebaže by jí určitě nechtěl ranit. Ale s ohledem na to, jak mluvil zrovna o Van Helmontových a Kennethovi… Ale tomu se nemohla divit, protože ublížili Jocelyn, jeho sestře. Poslouchala a přemýšlela, jestli má k tomu něco říct. Tahle záležitost se jí netýkala, bylo to mezi Jocelyn s Kennethem, ačkoliv se to dotýkalo i jejich rodin, a Dora moudře zaujímala pozici někde uprostřed. „Kenneth přeci není zase tak hloupý, a pokud mu na Jocelyn opravdu skutečně záleželo a i nadále záleží, aspoň trochu, tak se určitě nezachová jako sobec, který si zahrává s lidskými city. S Jocelyn přece byli i přátelé,“ vnesla svou myšlenku, možná i trochu naivní, ale co ona o tom mohla vědět? Zrovna s Kennethem se moc nevídala, ale i z toho mála, jak ho mohla poznat, odtušila, že zase tak špatný být nemůže. Odmítala prostě věřit, že by něčeho takového, jako je hraní na city, byl schopen, zvláště pak, když se jeho rodina prezentovala jako ta nejslušnější a nejvychovanější…
Dora nakonec taktně pomlčela, ostatně když promluvila, tak to bylo stejně jen velmi potichu, protože nechtěla přilévat olej do ohně. Bylo vidět, jak tahle záležitost ohledně jeho sestry trápí nejen jeho, ale i zbytek rodiny. Bylo tedy lepší, když se přes to nakonec přenesli k dalšímu tématu, i když o nic méně příjemnějšímu, jak se Dora vzápětí dozvěděla a hned začala litovat, že svou zvědavost neudržela.
„Koukám, že jsme na tom dost podobně. Život má neuvěřitelný smysl pro humor,“ podotkla k tomu nakonec po zamyšlení a uvážení, jestli by vůbec mohla něco říct. Když se od ní nakonec odtáhl sám, tak ruku schovala zpátky, jako by se ho předtím snad ani nedotkla a dovolila si malé uchechtnutí, než do prstů vzala kousek látky čepice, kterou měla ještě stále usazenou na hlavě. „No to bys měl, můžeš mi koupit pandí čepici, tu taky ještě nemám,“ pobaveně se zasmála, ale i tak to myslela naprosto vážně. Nicméně když došlo na řeč ohledně léta, tak trochu zrozpačitěla. Viděla na něm, že je připravený dát se do přemlouvání, aby s ním jela někam, kdo ví kam, a upřímně řečeno, hodně jí to lákalo, ne že ne, ale… bylo ti přeci jen jedno malé ale podstatnější ale. Nebo ne? To jak se na ní lákavě podíval, tomu pohledu se strašně těžko odolávalo. „Mám v plánu několik věcí, ale mohu se podívat do svého diáře,“ odpověděla nakonec tak trochu vyhýbavě s kouskem tajemství, aby si pan mladý Thornton taky hnedka nemyslel, že by s ním jela na výlet jenom tak a hlavně hned, jen co to navrhne.

Nakonec se pohroužili do dalších debat, přičemž se nechala přemlouvat k výletu, protože to vonělo příslibem dobrodružství, kterého nikdy nebylo dost. A Dora nakonec i přes veškeré plány na léto souhlasila, i když dopředu netušila, co bláznivého si pro ni Aidric vymyslí, ale to bylo na tom to nejlepší. Ta nepředvídatelnost a nevyzpytatelnost.
Pak, po několika společně strávených chvil bylo na čase odejít. Dora se až teprve tehdy podívala po okolí, které do té chvíle nevědomky ignorovala, ale stejně po zkoumavém pohledu zjistila, že tu nebyl nikdo, koho by znala blíže. Zavěsila se za rámě pana Thorntona a následně po rozloučení a zaplacení odešli na Příčnou ulici.

"Howells? A nemáš ségry? Nebo aspoň jednu? Myslím, že to jméno jsem slyšela. Nebo četla? Hmm," zamyslela jsem se, přičemž jsem se ovšem nezapomínala usmívat jako sluníčko. Vděčně jsem se zažulila, když ke mně přesunul červenou sklenici a hned jsem se napila - upřímně, trochu jsem se vyděsila, protože jsem čekala jahody, ale rajčata taky dobrý, že jo. Chvíli jsem si užívala zdravého nápoje, dokud kluk znovu nepromluvil - a nedonutil mě tak k dalšímu myšlení. "Jo, tak vodtuď to znám! Není to taková ta... no, trochu občas nerudná - ale jinak ji mám docela ráda, na to, že se spolu moc neznáme, fakticky - hodně čte? Havraspár, že jo? Co s ní?" vystřelilo mi obočí - překvapovalo mě, že se mě ptá na svou vlastní sestru, ačkoli bylo vlastně pochopitelné, že ho zajímalo, jestli ji znám. Já bych asi taky byla zvědavá. "Ty jsi asi z kouzelnický rodiny, co? Jakože, asi nepotřebuješ přednášku o tom, že Mrzimor je nejlepší...? Teda, ony jsou všechny koleje skvělé, ale znáš to, agitace. Máme to v popisu práce." zazubila jsem se - a pak mi pohled sklouzl ke kouzelníkovi, který se málem rozmáznul na schodech. Sotva jsem si stihla pomyslet, že je jako já a už ze mě vyjelo: "U merlinových gatí! To je Huckabee, odrážeč od Šípů - nedávno ho dost ošklivě dostal potlouk. Víš, já taky odrážečkuju, takže... já si na chvíli... budeš chtít taky podpis?" a už jsem poskakovala ke svému idolu - zády, abych se mohla omluvně usmívat na Jonathana. Asi to nebylo nejchytřejší, protože se mi pár kroků před cílem zamotaly nohy (úplně samy od sebe, zrádkyně jedny!) a já se natáhla. Naštěstí jsem hlavou těsně minula Harryho stůl, jinak by to asi nebylo moc hezký. Ovšem, hned jsem vyskočila na nohy. "Vy jste Harry Huckabee, že jo, Gwen Alwullová, moc mě těš... nemáte tu někdo brk? Nebo fixku?" začala jsem překotně, přičemž poslední dvě věty musely zaručeně slyšet i ty dvě zmijozelské hrdle nahoře v pokoji. Prosebně jsem se rozhlédla - usmála jsem se na Jonathana, ať už šel za mnou či nikoli, tím stylem "mám všechno na háku" a ještě jsem zvolala: "Juj, ahoj Gweeny! Ráda tě vidím. Dáte mi prosím prosím prosím podpis?" nahodila jsem psí očka, jen co mi kdokoli z okolních lidí půjčil, co jsem potřebovala - totiž cokoli ke psaní.

_________________

"Oni by mě nezabili... a i kdyby jo, já bych neumřel," protestoval slabě a poněkud nesmyslně, jak se snažil Arianě vysvětlit, že ve skutečnosti není taková chladná, o nikoho se nestarající mrcha, jak si myslela většina Bradavic pravděpodobně včetně ní. Patrickova pečlivě v prach zadupaná naivita se zjevně po ráně do hlavy opět objevovala, což těžko říct, zda bylo dobře či nikoliv. Absolventi by totiž zaručeně utekli, kdyby jim ze země prefekt začal vykládat, jak je tohle vlastně jen projev jejich potlačovaného strachu a nabídl se, že jim všem koupí v Kotli horkou čokoládu.
"Tohle bys vážně neměla... ale i tak vážně děkuju," zamumlal po výhružce, že ho sejme ještě ona. Ne, vážně. Od ní by to bylo ještě horší, protože byla holka, takže by se nemohl bránit ani teoreticky, natož prakticky. Vážně to bylo nefér, když se nad tím tak zamyslel - ona jeho praštit mohla, ale on ji ne.
Vzápětí sebou škubl; na ramenou mu přistál těžký plášť, napuštěný úplně stejně těžkou vůní, která se Patrickově nosu rozhodně nezamlouvala. Pokusil se zaprotestovat, ale jelikož se zrovna slečna Harringtonová rozhodla, že prokáže svou schopnost rychlého úsudku a následného vynucení předpokládaného sledu událostí, drapsla ho a začla táhnout pryč, moudře mlčel a tvářil se, že plášť, kterým byl přiklopen, je pláštěm neviditelným.
A svým způsobem opravdu byl, neb zmiják na cestu rozhodně neviděl.

Nechal se dovléct až do hospody, a až tam mu bylo dáno se rozhlédnout. Kabát se z něj zvedl jako nějaká divná clona, takže si připadal trochu jako králík právě vytažený z klobouku. Svět kolem vypadal divně dvourozměrně a Patrick se přistihl, že uvažuje nad tím, jestli náhodou není nějak křiklavější než obvykle.
"Kabát tvojí ochranky strášlivě páchne," hlesl jen, když Ariana opět projevila zájem ho někam přesunout. Vlastně to chápal. Děravý kotel rozhodně nebylo klidné a nikým nerušené místo, kde by všichni potřebovali vědět, že si slečna Harringtonová přitáhla pod pláštěm své gorily nikoliv klec s vyděšenou sovou, ale vyděšeného zmijozelského prefekta.
Normálně by asi protestoval asi tak o tři stovky procent víc, kdyby ho někdo dovlekl do pokoje a vyhodil ho do koupelny, ale vzhledem k faktu, že žaludek se mu začal houpat už v prvním patře a v tom druhém se svět začal ztrácet v rozplizlých skvrnách, ani neprotestoval, prudce kývl, překvapivě rychle se tam odsunul a pokud potupně vrhl, Ariana o tom určitě nevěděla, protože za sebou duchapřítomně zabouchl. Žeano.
A hlavně měla úplně jinší problémy.
Patrick ze sebe mezitím drhl krev a špínu, opakovaně se pokoušel donutit čelo k zatažení a nakonec si oblékl vypůjčený vršek. Kalhoty uznal za hodné pouhého omytí. Už tak vypadal v divně nepadnoucím oblečení jako strašák do zelí. ..Dobře, možná za to mohly i ty rozčepýřené vlasy, že se v zrcadle nepoznával, a krásně do modrofialova se vybarvující monokl kolem bezmocně zavřeného oka a pořád cintající rána a natržené rty a...
Patrick si připlácl na čelo část čehosi, co kdysi bývalo jeho oblíbenou, slušnou košilí, a trudně se snažil neposlouchat, o čem se to Ariana se svým rádobybratrem dohaduje. Cítil se mizerněji než vypadal.
Nemusel čekat dlouho, vlastně sotva pár vteřin, než se ozvalo třísknutí dveřmi, až nadskočil. Stejně čekal ještě chvíli. Naposled si opláchl obličej. Pak se natáhl a zavřel kohoutek, který nechal puštěný jako kulisu - nejdřív ve snaze neslyšet hádku, pak ve snaze zamaskovat, že hádku slyšel. Ale to asi bylo jedno. Když vylezl, vypadala totiž zmijka dosti přišláple. Patrick si odkašlal, aby na sebe upozornil, jako by nestačilo to otevření dveří, působící v nepříjemném tichu pokoje jako pěst na oko.
"Ahem. Děkuju," prohlásil znovu. Asi kdyby Ariana zapomněla. "Já.. to. Tedy. Ehm," uvědomil si, že si nesrovnal myšlenky a snažil se to honem napravit, "asi... asi bych měl... nevím. Už jsem v pořádku?" nadhodil podle sebe tu správnou věc, co by měl říct. "Asi bych si měl skočit k madame Malkinové pro... nějakou košili. Abych to mohl vrátit," udělal trochu bezmocně. "Omlouvám se, doufám, že ze mě nebudeš mít potíže... Asi budeš, viď?" povzdechl si a zatvářil se tak zkormouceně, až se mu krev z provizorního obvazu prosákla skrz. Někde vzadu v hlavě, v pacifismem nedotčené části mysli, ho napadlo, že je příšerná škoda, že mu ještě není sedmnáct. Mohl by tomu debilovi vymazat paměť.

_________________

<<
I Ebenezara Rodwella občas zmohlo nachlazení tak silné, že připomínal chodící smrtku, která měla na spáncích přilepené konečky zpocených vlasů, jak měl vysokou horečku a potil se nezměřitelně po celém těle. Bohužel neměl nikoho, kdo by se o něho postaral a kdyby někdo snad existoval, profesor Astronomie by si to ani tak nehodlal nechat líbit, každopádně teď platila první možnost a on byl nucen přemístit se na Příčnou, protože mu došla zásoba ingrediencí, z kterých si dělal alespoň pár lektvarů pro horečku a kašel, což ale vůbec nepomáhalo. Vloudal se do Děravého kotle stylem, že dveře rázně rozrazil, potácivě se zastavil na prahu a zamhouřil pohledem po potemnělém lokále. Nebylo by divu, kdyby si o něm ostatní mysleli, že se opět opil, protože to se poslední dobou stávalo poměrně často, avšak tentokrát by mu bylo křivděno. Bylo mu opravdu špatně, těšil se už do postele a na spánek, ale v žaludku mu ustavičně kručelo a on věděl, že alespoň teplá polévka mu pomůže a zahřeje ho. To však bylo v Ebenzarově tváři až druhotné, prvotně se totiž v ní odrážel zmatek, nervozita a zděšení. Ebenezar tohle prostřední vůbec nepoznával, tuhle hospodu viděl poprvé v životě... alespoň tak si to myslel, když zelenýma očima přejížděl po stolech obsazených sedícími lidmi, mezi nimiž by měl poznávat několik tváří, ale teď mu nebyla ani jedna povědomá. A i to mělo své vysvětlení...
Ohledně toho onemocnění, možná už bylo na čase navštívit nemocnici U svatého Munga, protože tahle nevolnost doprovázená horečkami, těžkým dýcháním a suchým kašlem trvala už příliš dlouho a nic nepomáhalo, i když se proléval čajem, lektvary a zkoušel snad všechno, co se podle babských rad povídalo.
I dnes ráno, když se vyhrabal z postele potom, co uvažoval, zda by nebylo lepší rovnou umřít, se došoural téměř v mdlobách k pracovnímu stolu, kde už měl připraveno několik lahviček, lektvar proti kašli, proti zánětu a podobně. Bylo to na místě, když profesor byl už týden v takovém stavu a kolikrát doplňoval zásoby v polospánku, s přivřenýma očima, jak mu bylo špatně a snažil se vše urychlit, aby se mohl vrátit do postele. I proto se mu tam nedopatřením zamíchala lahvička lektvaru zapomnění, rozhodně ne silného a profesionálně udělaného, každopádně autor se při výrobě řídil postupu a proto měl Ebenezar trochu hořkou chuť na jazyku, když lahvičku do sebe otočil, aniž by tušil, že si nevzal lektvar proti horečce, ale lektvar kvůli kterému si nebude nic pamatovat. Naštěstí se stihl přemístit na Příčnou ulici, ovšem když se kolem něho náhle zhmotnil svět, Ebenezar se nechápavě díval kolem sebe a nebyl schopen rozeznat, kde se nachází. O co hůře, nepamatoval si pomálu ani na své jméno, dokonce ani to, jak se na té divné ulici vzal. Žaludek se mu stáhl zděšením i hladem. A to byl impuls, aby se vzpamatoval a našel restauraci. Zatímco šel k Děravému kotli, uvědomoval si, že mu není vůbec dobře a nejradši by si někam lehnul, ale ať se snažil rozpomenout, jak se snažil, nebyl schopen vymyslet, odkud vůbec pochází, nebo kde bydlí. A tak teď přesně s tím zmatených výrazem postával ve dveřích, než se zkoprněle vydal ke stolu a tam se usadil.
Nervozita, zděšení a v neposlední době chaos ve vlastních myšlenkách ho několikrát přinutil zvednout hlavu a nevěřícně se rozhlédnout kolem. Kdyby měl sílu, kdyby měl takovou povahu, snad by se i rozkřičel zděšením, nebo někoho popadl za ruku a zeptal se ho, kde se to vůbec nachází. Ale on vůbec nic nevěděl, pomalu se stahoval do sebe a mrkal na odpolední menu, v němž se snažil vyhledat polévku.

_________________

| +

<<<
Do Kotle jsem dorazila několik minut poté, co se zmatený a zuboženě vyhlížející profesor usadil, a první co jsem s velkým znepokojením v očích přelétla zběžně pohledem, bylo značné množství lidí, které se zde nacházelo. Jen jsem stála ve dveřích lokálu, a už jsem si připadala, jako by mě někdo lapil do mučící klece, a nehodlal mě jen tak pustit ven. Maličko mi hučelo v uších a já přemítala, zda omdlím hned, nebo si to schovám na později. Ale vzhledem k tomu, že mě nikdo z přítomných zřejmě nehodlal oslovit, dovolila jsem sama sobě se trochu uklidnit a popojít dále mezi stoly, abych si našla nějaké volné a pokud možno zastrčené místo.
Než se však dostanu k hledání místa, nechte mě osvětlit, proč jsem se tu vůbec nacházela, v prostředí pro mě poněkud nevlídném. Důvodem byl, kdo jiný, než otec. Zdálo se, že jeho namlouvací triky během nedávného setkání u Howellsů totiž skutečně zabraly, nebo spíš, že byl uloven někým jiným, a on měl teď v soukromém salonku nahoře nad Kotlem jednání o budoucnosti s některým zástupcem jiných čistokrevných rodin. S kterým, to jsem netušila*. Jednání o mojí budoucnosti, na kterém jsem nesměla být přítomna. A ty jako poslušná holčička čekáš tady, posmíval se mi můj drahý vnitřní hlásek. Ale měl pravdu. Nebyla jsem dostatečně odvážná na to, abych se byť pokusila zjistit, za koho se to teda vlastně budu vdávat. Raději jsem tady v tmavě modrých šatech splývala s podkladem (a rozhodně jsem ignorovala několik pohledů, které se ke mně otočily. Poněvadž ti lidé se prostě nedívali na mě.), odhodlaná se někam zašít a vyčkat, dokud otec nepřijde.
A tak jsme zpět u toho, jak jsem se rozhlížela po lokále, abych našla vhodné místo. Jak jsem tak česala pohledem stůl od stolu, lavici od lavice, padl mi pohled na několik známých tváří, kterým jsem se rozhodla raději vyhnout, protože by přiblížení k nim asi znamenalo rozhovor, a nakonec se zastavil u... profesora Rodwella? Zamrkala jsem překvapením. Obyčejně hrůzu pouštějící pedagog totiž dnes vypadal poněkud zuboženě. Vypadá, že mu je opravdu zle, začala jsem se automaticky strachovat, co když potřebuje pomoc? a udělala jsem několik kroků směrem k sedící postavě, hledící do jídelního lístku. Jo, a nebo je to jenom starej kořala, jak se proslýchá, a ty máš jen moc měkký srdíčko, idiote, opáčil klidně vnitřní hlas. Jenže já prostě nemohla pana profesora nechat jen tak svému osudu, ne když vypadal téměř na umření. Snad to bylo díky tomu, že jsem si už dávno byla jistá, že ve skutečnosti je tenhle člověk opravdu, ale opravdu hodný, možná jsem se chtěla odvděčit za ty knížky, které mi minulý školní rok půjčil, kdo ví. Faktem však zůstává, že jsem to teď chtěla být já, kdo mu pomůže. A kdyby o mou pomoc nestál, jistě bude jednoduché mě odehnat pryč jako malou otravnou mouchu.
"P-pane profesore?" přistoupila jsem k jeho stolu a zkusila ho mírně oslovit, "eh, jste v pořádku?" Za tuto otázku jsem se vzápětí ocenila jako nejhloupější studentka Havraspáru, která kdy chodila po téhle planetě. V čemž jsem se výjimečně shodla i s hlasem uvnitř vlastní hlavy. Jistě že v pořádku nebyl. Jen jsem netušila, co jiného říci. Ostatně jako obvykle.
A že by mě v tu chvíli třeba mohlo jako správnou čistokrevnou napadnout, že s někým profesorova původu nesmím být viděna na veřejnosti? No, nenapadlo. Takže jsem přeci jen asi za správnou čistokrevnou být považována nemohla.

Mimo herně:
*poněvadž nevím jak Smetana dopadne, so...

_________________

To o kabátu tý gorily nějak neřeším, ale stihnu na něj vrhnout nechápavý pohled. Jako je fakt, že pokud Patrick doteď doopravdy nesmrděl, teď už určitě páchne jako starej dědek, ale to neznamená, že si může stěžovat! Chudák gorilák se prostě trochu potí, no, on za to nemůže… Ale to by bylo asi tak vše k mé lítosti vůči ochrance.
Po hádce ještě chvilku trvá, než se Patrick vymotá z koupelny a popravdě i když se snažím tvářit, že je všechno v pohodě, moc mi to nejde. Z přemýšlení nad tím, jak tomu kreténovi nasypu pepř a svědící prášek do spodního prádla, mě vyruší Patrickovo odkašlání. Přestanu dumat nad vražedným plánem a velmi rychle ho oskenuju pohledem. Vypadá… jako zmlácenej prefekt, no, jak jinak to popsat. Alespoň, že je – dle jeho názoru – v pořádku. Mně to tak nepřijde. Přeměřím si ho zkoumavým pohledem a protočím oči. "Chceš to zašít, zalepit, zamatlat nebo…" zamyslím se a rychle prohrabu několik šuplíků. "Nebo to vypláchnout – ew, to… vypadá jako alkohol, ale netroufám si tipnout, co to je." zamračím se na láhev a zavřu šuplík, nadzdvihnu tázavě obočí, ale předpokládám, že chlast si Patrick na obličej lít nenechá, takže ten nápad zavrhnu snad dřív, než to udělá on. Taky si nemyslím, že bych byla schopná mu začít ránu na hlavě bez případných vražedných myšlenek, protože hej, furt mi tady sedí týpek, co pohřbil mou kariéru. "…a máš s sebou peníze? Na tu košili?" nadzdvihnu tázavě obočí a trochu pochybovačně nakloním hlavu na stranu. Jeho následující otázka mě trochu zarazí. Kolik toho slyšel? Mám to brát vážně? Stejně ví, že z toho průšvih mít budu… Ach jo. Občas je fakt těžký lhát – ne že bych to dělala nějak extra často, ale chápeme se, ne. "Ne. Nebo možná jo, když se to dostane to bleskobrku. Bez urážky, ale... eh." uculím se, jako by o nic nešlo a hodím okem na ten krásnej monokl, který bude určitě za pár dní ještě hezčí. "Můžeš přijít domů s tímhle," zakroužím prstem u svého oka, "nebo to chceš zamaskovat?" zeptám se trochu huhňavě, jako bych si nebyla jistá, jestli se ho vážně chci ptát na to, jestli chce napatlat oko tou sračkoidní věcí. Nicméně, je třeba přestat mluvit a taky něco dělat. Mým jediným štěstím je, že brácha je nenapravitelnej děvkař, i když má manželku a dceru, takže není problém vyhrabat v jeho věcech lékárničku s nějakou mastí na rozmlácené části obličeje – sem tam se totiž popere s manželem nějaké holky, se kterou se oblizuje, nebo s přítelem, občas mu vrazí něčí matka a tak… víme. "Pocem. Sednout." ukážu na postel a vrhnu na něj přísný pohled, jakože jestli si myslí, že teď bude dělat hrdinu, co může celej pomlácenej prostě odejít, má smůlu, no a v mezičase než se dostaví na určené místo, proházím jeden kufr Bradleyho, načež vytáhnu s vítězným úšklebkem malou krabičku. Když ji otevřu, místnost okamžitě zaplní zápas desinfekce a mastí, a kdybych nežila většinu času ve zmijozelském sklepení, kde si občas někdo prostě dotáhne mrtvýho mazlíčka na ozdobu, tudíž bych nebyla zvyklá na určitou smradovou zátěž, asi bych omdlela. Ale možná to smrdí jen mně, co já vím. Uculím se a hodím po Patrickovi jednu malou kovovou krabičku, na které je napsané cosi latinsky. A taky je na tom obrázek jak nějaký panáček omatlává tímhle hnusem druhému panáčkovi rozbitou tvář, takže předpokládám, že to půjde i na čelo. Kývnu na něj, aby to otevřel, a vyhrabu z krabičky ještě vatu a nějakou vodičku, předpokládám, že to je desinfekce a taky ňáké náplasti. A pak si ještě rychle skočím umýt ruce. "Předem říkám, že jsem takhle ošetřovala jen jednou v životě a to ranku po třísce." upozorním ho s potutelným úsměvem, a pokud tu krabičku otevřel a neomdlel z toho smradu, hrábnu do toho prstem a s trochu nejistým šklebem na tvář začnu ránu na čele opatlávat. "Doufám, že tě tohle odradilo od toulání se po Příčný." zamumlám krapet nespokojeně.

_________________

Na otázku růstu Gweeny kapitulovala s úsměvem. Dobře, asi trochu vyrostla (hlavně duševně, aby došlo ke vzájemnému pochopení), ale bude to horší. Přijde období vyhrocených nálad a beďarů na tváři. Jo, puberta. Už to bylo za dveřmi. "Jojo. Peruťák se musí trochu proletět, jinak ztloustne," zazubila se trochu rozpačitě Havraspárka na babičku a zavřela brašnu, kterou posadila na volnou židli vedle sebe. Hodlala dopisy dopsat a poslat co nejdříve, protože kdo ví jak dlouho se s nimi její sova bude někde flákat. A navíc někde musel Gandalf i počkat na odpověď.
Babička vypadala trochu klidněji (tedy, ne tak.. roztěkaně, nebo nesoustředěně - ne že by tak vypadala, asi to bylo jen tou mystickou aurou) jakmile jí přinesli její ledovou kávu. Gweeny se trochu začervenala nad babiččinou obšírnou odpovědí - nevěděla, jak jí poradit ohledně komunikace s anděly. Gwen sice uznávala trochu zvláštnější magické obory, ale andělé.. to spíš spadalo do církve a moc pravděpodobné jí to nepřipadalo. Každého názor, že jo, a ona navíc byla třináctiletý capart. "Já myslím, že andulkám stačí zrcátko," pokrčila tedy s úsměvem rameny. Samozřejmě se dobře orientovala i v obyčejných zvířátkách, ne jen těch kouzelných. A andulky byly tak maličké a roztomilé!
Cosi v babiččině pohledu ale dávalo Gwen znát, že to není všechno - pravnučka naklonila hlavu ke straně a hmátla po pití. Proč se jí babička ptala, do kterého půjde ročníku? No, to se uvidí.
"Uhm, do třetího," přikývla souhlasně, a potom překvapeně zvedla obočí. Jasnovidectví, ano, to byl babičky obor, ale proč se jí ptala... "No, asi ano, ale nevím, jestli se mi to nebude krýt s jiným předmětem..." řekla potom. Třeba studia mudlů se s něčím kryla skoro pořád! Ale zrovna tenhle předmět Gweeny nepotřebovala.
Během rozhovoru se k vedlejšímu stolu posadil nějaký mladý čaroděj (tedy, mladý... rozhodně starší než Gwen a rozhodně mladší než její babička), jemuž dívka úsměv rozpačitě oplatila. Jeho tvář mu připadala hrozně povědomá, a tak přemýšlela, jestli to není nějaký vyšlý absolvent, kterého zastihla ve školních lavicích,ale nedokázala si k němu jméno nebo totožnost přiřadit.
A pak kolem jejich stolu prolétlo cosi hnědovlasého a přistálo to na zemi - proto, aby se to hned zvedlo. Gweeny trochu vyjukaně koukala na Gwen Alwullovou, starší Mrzimorkou, co hrála famfrpál.
"Ahoj, Gwen," pozdravila jí trochu zaraženě, ale pak jí docvaklo, co to její spolužačka vlastně řekla. Proto jí byl ten týpek tak povědomý! "Já mám papír, jestli... asi chceš, no," dodala potom, rychle a opět otevřela tašku a vyndala volný list a popřípadě i psací potřeby. Vstala ze židle a podstrčila je spolužačce. A potom se postavila vedle s trochu hloupým úsměvem - a jestli se starší Gwen podařilo podpis vysomrovat, mladší přišla hned s "Mohl byste, prosím.....?" načež se samozřejmě co nejrychleji vrátila k babičce (i když ta vlastně seděla hned vedle u stolu). Sice nebyl Huckabee brankář, ale hrál famfrpál. Stačí! Do Kotle se mezitím začala valit spousta lidu, ale těm Gweeny pozornost moc nevěnovala.

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080