Adam vykouzlil ve tváři něco mezi úsměvem a úšklebkem a pomalu přikývl. Nechtěl už na téma vaření a rodiny nic dalšího podotýkat, aby nezabředli do daleko hlubší debaty o rodičích. Nebylo to pro něj zrovna oblíbeným tématem hovoru; vlastně se řečem o domově úmyslně vyhýbal, ať už se bavil s kýmkoliv.
Když Riley podotkla, že by tu někteří jedinci mohli obchodovat i s horšími věcmi, než byla hadí vajíčka, Adam se nenápadně rozhlédl a musel uznat, že má pravdu. Bylo tu hned několik podivných individuí, která by tipnul minimálně na obchodníky s lidskými orgány. „No, ten kupec byl každopádně úplnej blb,“ zareagoval na historku se slimákem za třicet galeonů a zašklebil se. Normální člověk přece nemohl věřit tomu, že zkrásní, když si koupí zázračného slimáka a dá si ho místo oběda (no fuj).
„Budu mít brigádu. To není plnohodnotná práce,“ vysvětlil Samantě, jakmile se řeč stočila na jeho práci, a pak přelétl pohledem k Riley. „Ještě nevím. Zítřek chci využít k tomu, abych se poptal, jestli někde nepotřebují nějakou výpomoc,“ přiznal. „Já… Už nedostávám moc kapesného, takže pokud si chci koupit učebnice a neodjet do školy bez peněz, nějakou práci si najít musím.“ Adam pokrčil rameny a zvedl levý koutek úst do pokřiveného úsměvu, ačkoliv byla jeho situace spíš k pláči.
Když Samantha prohlásila, že chodí do Nebelvíru, Adam přimhouřil oči a zadíval se na ní. Tak trochu ji zrentgenoval pohledem. A pak zakroutil hlavou. „Kdybys chodila do Nebelvíru, byl by mi tvůj obličej přinejmenším trošičku povědomej,“ prohlásil. Vídal se přece se studenty nižších ročníků ve společenské místnosti, a aspoň letmé podvědomí o nich měl. „Nekecáš náhodou? Já jsem Adam. Z Nebelvíru,“ představil se na oplátku a přitom ze Sam nespustil oči, aby mu neunikl žádný její výraz, který by mohl prozradit, že si vymýšlí.

_________________

„To rozhodně,“ přitakala do debaty týkající se kupce hlupáka. Netušila, jestli se má spíš tvářit nevěřícně nebo znechuceně nad tím, že by byl někdo vážně uvěřil něčemu tak absurdnímu. Než by se ale bývala stačila rozhodnout, konverzace už byla o téma dál.
„Není to plnohodnotná práce a velice špatně se shání,“ doplnila Adama a zvědavě ho pozorovala. „Rodiče ti nedávají na učební pomůcky?“ otázala se nechápavě, protože si něco takového tak úplně neuměla představit. Ačkoliv sama mívala knihy a kotlíky - tedy dokud se jistí lidé nerozhodli jí pořídit rovnou dva (stop! zavádějící a tudíž nebezpečná myšlenka) - z druhé ruky, nikdy se nestalo, že by ji máma do Bradavic vyslala bez ničeho ve stylu ,poraď si sám´. „Eh... No. V místní apatyce to ani nezkoušej,“ pokračovala Riley, když se přes tuto informaci trochu přenesla. „Já se ptala loni a rovnou mě hnali pryč.“ Zmijozelka s tou vzpomínkou zkřivila rty. „Že prý bych jistě nerozeznala ani pelyněk od truskavce a tudíž neuměla zákazníkům přinést to, co chtěli,“ postěžovala si a vzápětí si odfrkla.
Riley raději pohlédla na Samanthu, která se prohlásila za studentku Nebelvíru. Což Adam hned vzápětí zpochybnil. No. To ona nemohla soudit. S nebelvírskými prváky moc příležitostí k seznamování neměla. „Riley Butlerová. Zmijozel,“ rozhodla se tedy pouze představit a počkat si, jak Sam na takové nařčení zareaguje.
A tu se náhle nedaleko ozvala halasná rána, jak se podivínský kouzelník skácel i se svou židlí k zemi. Riley se automaticky otočila tím směrem. Bývala by dotyčnému ihned přestala věnovat pozornost, ale to by se z něj nesmělo vytrousit ono cosi, na co zmijozelka ze svého místa neměla až tak dobrý výhled a z čehož se začala trousit mlha, která se okamžitě začala měnit v rozličné předměty a tvory. Nebylo těžké si domyslet, co za tvora se to vprostřed Děravého kotle objevilo. Zvlášť když už párkrát tu čest měla... „Kdo... Kdo u všech druidů tahá po kapsách bubáky?“ špitla směrem ke svým společníkům a zůstala zkoprněle sedět na místě, zatímco splývala s davem a očima tu a tam střelila po ostatních a hlavně zletilých zákaznících v lokále, jestli se někdo chystá s bubákem něco udělat. Vážně se jí ani trošičku nelíbila představa, že by se nikdo z nich nezvedl a... Nezpacifikoval ho. Štěstí že tu bylo tolik lidí a bubákovi tak očividně činilo problémy se na někoho konkrétního zaměřit.

_________________

Když jí obě starší děti objasnili brigádu, stále si Adama nevěřícně prohlížela. Vždyť jemu prostě nemohloi být osmnáct, tak jakto, že ho někde zaměstnali? Nebylo to proti lidským právům nebo tak něco? Prostě a jednoduše koncept brigády ani po objasnění tak úplně nepochopila, ale už se jich na to neptala, protože z toho oba vypadali víc zkroušeně než co jiného. "A na co potřebuješ ve škole peníze?" přihodila svůj vlastní dotaz k tomu Rileyinému a zvědavě k Adamovi povytáhla obočí. Jistě, počítala s tím, že mezi studenty funguje nějaký ten směnný obchod, ale neřekla by, že je vždycky třeba mincí. Ale tohle už byli velké děti, a ty už asi měly jiné potřeby než ochutnat novou žvýkačku nebo získat támhleten super kamínek. Vzápětí stočila se zájmem pohled k Riley, která právě mluvila o apatyce, a v duchu si říkala, jestli za pár let bude taky vědět tolik věcí.
Pak už však ten kluk zpochybňoval její prváctví, a Samantha se nesměla a nehodlala dát, a tak k němu skoro až líně stočila zcela upřímné oči, i když lhala jako když tiskne, když prohlásila: "Jestli tě to uklidní, tak já si tě taky zrovna nepamatuju. A kdybych nechodila do Nebelvíru, tak kam asi jinam? Popiš nám teda všech pět holek bezě mě, když říkáš, že kecám." Sebevědomě trochu vystrčila bradu a provokativně se na Adama pousmála, protože věděla, že nesmí zakolísat ani na okamžik a dát najevo, že si není jistá. Rozhodně však trochu litovala, že neřekla, že je ze Zmijozelu, páč tam o sebe lidi navzájem prý moc nedbali. I když jeden ze strýců Zmijozel vystudoval, a byl to moc fajn člověk, takže těžko říct.
Pokusila si zapamatovat obě jména, i když Sam se jmény nebyla úplně dobrá a většinou musela dotyčnému dát nějakou přezdívku, navíc jenom Merlin věděl, jestli se s nimi ještě někdy potká. Pak už se však kus od nich někdo zkácel ze židle, čemuž Samantha přihlížela s pobaveně, protože ji opilci a hospodské rvačky fascinovaly, aneb kouzlo mudlovského filmu, jenomže to už se tomu podivnému muži z kapsy vykutálel jakýsi předmět a začala se z něj linout mlha. Samantha si ji s nesmírnou fascinací prohlížela, protože dým měnil tvar tak rychle, že nedokázala určit jednotlivé fáze, a zrovna, když se chtěla svých společníhů zeptat, se ozvala Riley. "Takže JE to bubák!" vydechla a samým nadšením vyskočila na nohy a opřela se dlaněmi o stůl, zatímco z bubáka nespouštěla oči. Na rozdíl od těch dvou, ona o bubácích jenom slyšela, viděla je v obrázkových knížkách, kterými ji strašili rodiče i babička. Znala princip, a jako malá z nich měla respekt, ale lákalo ji zjistit, v co se promění, když by k němu přišla. Nebyla však hloupá, a tak už se z místa nehla, jenom na něj chtěla dobře vidět.

_________________

Adama vážně nepotěšilo, že se mu podařilo zabřednout poměrně hluboko do debaty o jeho rodičích a zázemí. O tomhle se nikdy s nikým nebavil, bylo zkrátka lepší, když si to nechával pro sebe. Nestál o ničí lítost ani pomoc, a sám se nepovažoval za žádného chudáka. Měl za to, že se s tím prostě zvládne vypořádat. Vždycky to zvládnul. „Teď už moc ne,“ odvětil a lhostejně pokrčil rameny. „My nemáme moc peněz,“ vysvětlil a zadíval se na Riley. „Ani je po nich nechci.“ Svůj pohled Adam na chvilku stočil k Samantě. „Ve škole jich moc nepotřebuju, ale mimo školu jo,“ pokrčil rameny.
Na poznámku o apatyce se ušklíbl a zakroutil hlavou. „Tam to ani zkoušet nechci, obávám se, že bych ten pelyněk od truskavce opravdu nerozeznal,“ přiznal pobaveně. Adam opravdu nebyl lektvarový typ. Jak, u všech ďasů, vypadá truskavec? Neměl tušení.
Sam věnoval nedůvěřivý pohled, protože jí nevěřil ani nos mezi očima, ačkoliv lhala opravdu obratně. Dámovi se ale nějak nezdálo, že by ji během školního roku aspoň jednou nezahlédl, a tvrzení, že ona ho taky nezná, nebral jako argument. „Kam jinam? Třeba do Havraspáru, nebo Mrzimoru,“ pokrčil rameny. Zmijozel nezmiňoval, protože tušil, že kdyby byla dívka ze Zmijozelu, Riley by o ní možná nějaké povědomí měla. „Jakejch pět holek?“ prohodil zmateně, protože netušil, co po něm dívka vlastně chce, a povytáhl obočí.
Než se ale v hovoru stihli posunout dál, Kotel zažil pěkný rozruch v podobě vypuštěného bubáka. Adam nepostřehl, kde se tu ta prozatím neforemná tmavá mlha vzala, takže jen překvapeně zamrkal a automaticky sáhl po hůlce, ačkoliv kouzlit mimo školu ještě nesměl. Hůlka mu ale dodávala pocit bezpečí a sebejistoty. „Kde se tu ten bubák vzal?“ zabrblal, ale pak si všiml toho opilce a otevřené krabičky, a dal si dvě a dvě dohromady. „Hlavně se k němu nepřibližujte,“ dodal vzápětí a varovným pohledem střelil především k Sam, aby jí třeba nenapadlo nabídnout se bubákovi jako sváča. Adam zůstal sedět na místě a ani se nehýbal – nechtěl k sobě přitáhnout bubákovu pozornost. Jen ať ho hezky zneškodní někdo jiný, nejlépe plnoletý a dostatečně schopný.

_________________

"Zapomněls na Zmijozel, ale ne, děkuju," upozornila Adama, i když to věděl, a sebevědomě se ušklíbla. Prozradil ji ten dotaz na peníze? Jak mohla vědět, k čemu na škole potřeboval peníze... i když teď jí to vyvrátil, tak v čem byl problém? Že by se vážně o prcky zajímal? To přece nedělal nikdy nikdo! Sam to samozřejmě hodlala změnit, ale vážně nepočítala s tím, že jí Adam nebude věřit, protože Riley se tvářila, že jí je to upřímně jedno, a to Sam plně vyhovovalo. "Mých spolužaček, jakejch jinejch," opáčila potom a pochybovačně nad Adamem svrašila obočím, jako by se obávala o jeho duševní zraví. V každém ročníku bylo přeci pět kluků a pět holek, to dá rozum! Byla samozřejmě poněkud drzá, ale Samantha byla drzá vždycky, a kromě toho, že byl pohledný, jí do Adama nic nebylo a neviděla důvod, proč si trochu nevyskakovat.
Doslova vyskakovat v přítomnosti bubáka se jí však nakonec ukázalo býti poněkud osudným, protože stvoření se k ní bleskově přesunulo, a než si stačila Sam uvědomit, že tohle už není sranda, celou místností se rozlehl zvuk hromu. Bubák se přetransformoval do černé humanoidní bytosti se dvěma děsivě vykulenýma očima, bláznivě zářícíma v jinak kompletním temnu, nad hlavou se mu vznášel temný oblak, ze kterého pršelo, a v nepravidelných intervalech kolem něj lítaly blesky a ozývalo se burácení hromu. Samantha zůstala stát jako přimražená, a i když zbyteček jejího racionálního já jí říkal, že to není skutečné, bubák bohužel skutečně vypadal, a ona se pod jeho upřeným šíleným pohledem bez mrkání začala lehce třást po celém těle. Na pažích jí naběhla husí kůže a nebyla schopná se hnout, z obličeje se jí vytratila všechna barva, a jenom němě zírala před sebe na zobrazení její největší hrůzy. Přišlo jí, že místnost kolem ní potemněla a že zvuk hromu rozdrnčuje příbory a skleničky, ale těžko říct, jestli se to dělo doopravdy, nebo jenom její vyděšená představivost jela na plné obrátky. Matně si vzpomínala, že jí babička nabádala, aby při střetu s bubákem myslela na něco vtipného, jenomže uvažovat ve stavu naprosté paniky nebylo dvakrát možné.

_________________

<<< Londýnské předměstí [Magda a Ren Scrivers]

První, co se při pootevření dveří z mudlovské části Londýna objevilo, byla hlava viditelně tlusté ženy s děsivým vakem pod dvojitou bradou, vrásčitým obličejem, prořídlými vlasy jejichž barva akátového kmenu dávno zmizela, a zapadlýma, téměř černýma očima. Ty se při pohledu na lokál, jakožto osazenstvo samotné, překvapeně vykulily.
Paní Scriversová byla zrovna uprostřed věty. "Vtip, tohle musí být vtip. Co sakra čekáš za starou prodejnou kazet, vždyť..." Jakmile však zjistila, že se vnitřek obchodu podobá spíše hospodě než prodejně nahrávek, zmlkla. A přidala úsměv na přítomné, zejména na obsluhu za pultem, která ji hnedka pozdravila.
"Ale tohle není vtip, mami.." ozval se o poznání nižší hlásek, a zpoza ženy se vyklubala malá dívčina, na první pohled zřejmě jeden z předškoláků. Byla podobná své matce tvarem obličeje, naštěstí jej měla o něco štíhlejší, byť na těle byla stále poněkud oplácaná. Ta se při pohledu na lokál zarazila, avšak dětská očka se jí rozzářila nadšením. Nakrátko se podívala i na přítomné náctileté, avšak co nejrychleji odvrátila pohled pryč.
Než se Magda stačila nadechnout, Tom jí bez otázek pokynul k protějším dvěřím z lokálu. Žena poněkud třesavě přikývla, čapla dceru za paži a už ji táhla přes lokál ke dveřím. "Dobrý den.." pozdravila i přítomné studenty, když okolo nich procházela, avšak v jejím pozdravu nebyla ani známka upřímnosti. Ren jim věnovala jen krátký pohled, s pokusem o úsměv.

>>> Příčná ulice

Mimo herně:
Nu, s novým herním dnem budu brát vaše posty jako potřící do minulého herního dne - upřímně, tohle Magda vidět tak chuděra Ren nikam nepojede

Jakmile si bubák zvolil svou oběť a vzal na sebe trvalou podobu, Riley párkrát zamrkala a začala si ho zvědavě prohlížet. Zmijozelka si nebyla tak docela jistá, jestli takhle vypadalo ztělesnění abstraktního strachu z bouře anebo jestli měla zásadní nedostatky ve vzdělání a nepoznala nějakou bouřkovou příšeru... O čem ovšem nemohla ani na vteřinu pochybovat, byl člověk, jemuž tento strach náležel. Chuděra Samantha se začala třást jako osika. Riley s ní v duchu musela zčásti soucítit, ale na druhou stranu se nechystala udělat nic proto, aby mladší dívce pomohla. Hůlku použít jakožto nezletilá mimo školu nesměla a... Postavit se altruisticky před ní, aby se v lokále objevila její noční můra? Riley se jen s tou myšlenkou otřásla. Rozum jí říkal, že teď už by jí její bubák nemusel připadat tak děsivý, když už stála tváří v tvář skutečné verzi, ale... O strachu se nedalo přemýšlet pragmaticky. Strach představoval něco zcela iracionálního.
Z toho důvodu se Riley zmohla akorát tak na to, aby Sam pouze zezadu položila ruku na rameno. „Neboj. Ať už je to cokoliv, není to skutečný,“ oslovila ji ztišeným hlasem a očima těkla po Adamovi. Ostatně... Byl z Nebelvíru. Riley od něj tak nějak automaticky čekala... Typicky nebelvírské a ukvapené činy.
Ať už Adam zasáhl jakkoliv anebo nezasáhl, Riley se rozhlédla po lokále. „Nemohl by někdo s tím bubákem něco laskavě udělat?“ dotázala se tak nějak namátkou všech v okolí a zakotvila pohledem u hostinského. Byl to přeci jeho podnik, tak ať si zjedná pořádek, když ten opilec, co sem bubáka zavlekl, očividně odpadl... Zmijozelka v tu chvíli možná působila trochu drze, ale kdo by se jí divil, když pořád byla možnost, že si bubák vybere i další osoby v lokále. A nejenže Riley nestála o to svého bubáka vidět zase, ale spolu s tím ani nechtěla, aby ho viděl celý kotel... Takhle po večerech se tu totiž klidně mohl... Mohl... Riley se raději zarazila a radši pohlédla směrem k bubákovi. Nebylo zrovna příjemné o někom, kdo přece člověkem nebyl, přemýšlet jako o bytosti v lidském těle se skrývající... (A že o tom teď musela přemýšlet nezvykle často. Ne. Stop!) „Tak udělá s ním někdo něco?!“ zopakovala teď už nejen nevrle, ale i s jistým náznakem hysterie. Ostatně Samantha vypadala, že se tu taky brzo sesype, jestli někdo nezakročí.

_________________

„Žádný nemáš,“ odvětil Adam bez zaváhání na poznámku o jejích spolužačkách, a ušklíbl se. „Nějak ti nežeru, že chodíš do Nebelvíru,“ dodal, ale taky bylo možné, že se ošklivě mýlil. Nebyl si tím vůbec jistý, jen prostě Samantě nedůvěřoval. Navíc ta zmínka nějakých pěti spolužaček – proč pěti, u Merlina? – se mu taky nezdála.
Adam peprně zaklel, když se bubák začal zhmotňovat do konkrétní podoby jakéhosi bouřkového monstra, a pod jeho vlivem se Samantha začala třást jako ratlík ve sněhu. Bubákovi očividně stačilo málo – jen aby se pohnula a byla trošku zvědavá, a bác!, už si pochutnával na jejím strachu. Riley se zřejmě rozhodla být dívce aspoň nějakou oporou, když jí položila ruce na ramena a snažila se jí vysvětlit, že její strach není skutečný. Jenže člověk vyděšený k smrti si to uvědomí jen těžko.
Pokud od Adama Riley očekávala unáhlené nebelvírské činy, očekávala je správně. Dámo totiž dlouho nevydržel koukat na to, jak se dívka třese, a jak nikdo nic nedělá, a tak znovu neslušně zaklel, rychle vstal a jediným dlouhým krokem se přesunul před Samanthu, aby jí udělal živý štít. Bubák tedy musel zaměřit svou pozornost na něj. Než se zhmotnil, Adam se několikrát zhluboka nadechl a zopakoval si v duchu mantru, že to není skutečné. Hůlku sice svíral pevně v ruce, ale neměl v úmyslu ji použít. Ne hned – pouze pokud se nenajde nikdo, kdo by měl dostatek odvahy na zlikvidování bubáka. Adam tu odvahu měl, ale vyloučen ze školy být nechtěl.
Bubákovi chvilku trvalo, než na sebe vzal podobu Adamova největšího strachu… ale pak to stálo za to. Před Adamem se objevil jeho dvojník v potrhaných a špinavých šatech, tisknoucí si dlaněmi krvácející ránu na břiše. Byl to on, umírající o samotě, zapomenut okolním světem, bezvýznamný budižkničemu, který v životě nic nedokázal, a ani neumíral za správnou věc. Přesně takhle Adam skončit nechtěl, chtěl v životě něco dokázat, pomoct těm, kteří to potřebovali, udělat něco hrdinského… Tohle ne. Z jeho obličeje se vytratila veškerá barva a ruce se mu rozklepaly, div že mu z pravačky nevypadla hůlka. Na čele mu naskočil pot. A ačkoliv chtěl odtrhnout pohled od svého zuboženého já, nedokázal to. Není to skutečné, není, snažil se sám sebe uklidnit, ale bohužel marně. Bubák vypadal až moc reálně. Jediné, co Adama hřálo u srdce, byl fakt, že už je Samantha snad v pořádku.

_________________