Kei se na Tinu nechápavě podíval, když pronesla, že je to její vina, a zvládl jen nesouhlasně zakroutit hlavou. Byla to vina jich obou, a i když by možná bylo lepší, kdyby Tina Verunce řekla, že je opustil a nezáleží mu na nich, Kei jí to ani trošku nevyčítal. Svým způsobem ho těšilo, že si o něm Veronica nemyslí jen to nejhorší, což bylo sobecké.
„Tohle všechno,“ zamumlal v odpověď na to, co nezvládne, a upřeně se Tině zadíval do očí. „Je to těžší, než všechno, co jsem doposud zažil,“ povzdechl si. Dokonce i ztráta nejlepšího přítele a parťáka už trochu přebolela, ale tohle ne. Tohle ho trápilo pořád a vrtalo to díru do jeho srdce. „Já bych chtěl být tátou se vším všudy, ale nemůžu. Tehdy jsem se měl prostě sebrat a utéct s tebou a nehledět tolik na to, co mi říkali doma,“ přiznal potichu. Docela litoval, že to neudělal. Neměl by Liama, ale kromě něj stál jeho nynější život za starou bačkoru. Měl práci, o kterou moc nestál, jediného skutečného přítele ztratil, musel žít s kostkou ledu, a ženu, kterou opravdu miloval, měl nadosah, ale přesto na ni nedosáhl. Teď si byl neochvějně jistý, že kdyby tenkrát odešel s ní, byl by šťastný. Možná by neměl peníze, neměl by pověst, ale měl by skutečnou rodinu. Zamyslel se nad tím, kdy byl v posledních letech opravdu šťastný, a vzpomněl si jen na chvíle s Liamem. Jinak neměl sebemenší důvod k úsměvu.
Zakroutil nesouhlasně hlavou, když Tina začala s tím, že je to její vina. Stiskl její hebkou ručku a zadíval se jí do očí. „Není to tvoje vina, Tino,“ pronesl a trošku se zamračil. „Pokud chceš někoho vinit, tak musíš vinit nás oba. Já na tom mám taky svůj podíl,“ pronesl přesvědčeně. Kei si povzdechl a vrhl na Tinu jakýsi obdivný pohled. „Jsi úžasná,“ vypadlo z něj, ačkoliv chtěl původně jen poděkovat. Za to, že ho nezavrhla, že dceři nenamluvila hlouposti. Sice to teď jejich situaci značně komplikovalo, ale stejně jí Kei byl vděčný. To, co řekl, ho šokovalo natolik, že na ni zůstal jen přitrouble zírat.

_________________

Tina už chtěla začít s chlácholivou řečí, aby mu dala najevo, že to zvládne, že je silný a má pevnou vůli, ale o chvíli později jí sebral veškerá slova z úst. Tehdy jsem se měl prostě sebrat a utéct s tebou… Tina měla pocit, že se o ni pokouší srdeční zástava, a zůstala na Keie zírat s otevřenými ústy, která po chvilce vychovaně zaklapla. Všechny možné odpovědi, které se jí draly na jazyk, si nezasloužily být vysloveny nahlas, takže je jednu po druhé spolkla a zahnala byť jen titěrné myšlenky na to, že by něco takového bylo vůbec možné. Nedokázala mu na to cokoliv říct.
Ani když už by to bylo opravdu vhodné, se Tina nedokázala odhodlat k tomu, aby stáhla svou ruku z jeho dosahu. Nechala ji ležet v té jeho, utěšovat se jeho dotekem, a nemínila se toho vzdávat jen proto, že to nebylo moudré. „Ale ne tak velký, Keii, tys jí v ničem naději nedával, já ano. Já jsem způsobila to, že si myslí, že by ses k nám mohl někdy vrátit, a až zjistí, že se to nikdy nestane, zlomí jí to srdce. A můžu za to já,“ zavrtěla sama nad sebou hlavou, protože si až do téhle chvíle neuvědomovala, jak moc vlastní dceři ublížila. Možná kdyby v sobě její matka nenesla stopy mudlovské krve, mohlo to být všechno jinak. Tina sice nikdy nerozdělovala kouzelnickou společnost podle původu, ale nemohla popřít, že kdyby se Thawneovi párkrát nezapletli s mudly nebo jinými nečistokrevnými rody, možná by tohle vůbec nemusela řešit. Její myšlenky na nedokonalý původ ale naprosto smetla z povrchu zemského Keilanova poznámka, a Tina na něj dnes už podruhé zůstala koukat s udiveně rozšířenýma očima. „Keii…“ hlesla a ztěžka polkla. Teď byla ta správná chvíle odtáhnout svíranou ruku k sobě a zarazit to, ale místo toho Tina instinktivně stiskla tu jeho.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Kei raději uhnul pohledem, aby se nemusel dívat na Tininu šokovanou tvář. Pro ně pro oba by bylo lepší, kdyby prostě mlčel a nechal si svoje myšlenky pro sebe, ale nedokázal to. Možná si to nechtěl přiznávat, ale pořád k ní něco cítil, a potřeboval jí to dát najevo. Uvědomoval si, že by to celou jejich situaci mohlo ještě zhoršit, ale Keilan nechtěl o Tinu přijít úplně. Došlo mu totiž, že byla takovou veselou jiskřičkou v jeho jinak naprosto pochmurném životě. A kdyby i tahle jiskřička uhasla, jeho život by nestál ani za tu starou bačkoru.
Dobře věděl, že by měl její ruku pustit a nechat toho, dokud má tu možnost, ale nešlo to. Když svíral její ruku ve své dlani, bylo mu dobře. Znamenalo to, že Tina není jen nějaký přízrak minulosti, který se mu za chvíli rozplyne před očima a on si uvědomí, že jenom snil. „Naděje není špatná, Tino,“ zamumlal a znovu k ní zvedl pohled. „Veronica se s tím třeba zvládne nějak vyrovnat, neměli bychom jí podceňovat.“ Proč ho napadlo, že by s nimi třeba někdy opravdu mohl zůstat, to netušil. Takové myšlenky si okamžitě zakázal, protože věděl, že to není možné. „A ty by sis to neměla dávat za vinu.“
Když ucítil stisk její drobné tlapky, pohladil jí palcem po hřbetu ruky a na chvilku se na jejich ruce zadíval. Pak ale své oči stočil zpět k těm jejím. „To mi nevymluvíš,“ nepatrně se pousmál a pokrčil rameny. Tina byla úžasná – zvládala toho tolik sama, poprala se se životem tak, jak by to mnozí nedokázali. A Keilan ji za to obdivoval... a miloval. Lanya, ta si nikdy nezískala jeho obdiv ani jeho hlubokou lásku. Zato Tina, ta se o to ani nemusela snažit.

_________________

Když tak svíral její ruku ve své a ještě mluvil o tom, že naděje není špatná, skoro by mu uvěřila, že jednou nastane ten okamžik, kdy odejde od své ženy a vzepře se rodině, jen aby mohl být s ní. A s Veronicou. Ale v to Tina odmítala doufat, nebo si alespoň připouštět, že v něco takového doufá. „Není, když je smysluplná, a ne planá,“ podotkla tiše a pak se na něj dlouze zadívala. Veronica by se s tím možná vyrovnala, ale co ona? Bylo to sice sobecké, přemýšlet v takové chvíli nad sebou, ale stejně jí ty myšlenky vrtaly hlavou.
„Keilane…“ zaprosila skoro zoufale, když se pak začal zlehka usmívat a hladit její ruku, protože se na ten úsměv hezky koulalo a z místa, kde se jí dotýkal, se jí do těla rozlézalo příjemné mrazení a teplo zároveň. Sama mu opětovala ten drobný úsměv, ovšem k ničemu dalšímu se neodvážila. Co by udělal, kdyby se ho rozhodla pohladit po tváři? Nebo snad překrýt jejich ruce volnou dlaní? Tina se bála, že kdyby si dovolila moc, rozplynula by se tahle chvíle jako mávnutím kouzelného proutku, protože by zašla moc daleko. Jakoby nikdy snad nezašli ještě dál. Přišlo jí až směšné, že i když se snažili jeden druhému nedávat žádnou naději, stejně měla pocit, že se mezi nimi vznáší jako mlžný opar, který nejde odehnat. Sklouzla pohledem k jejich rukám a pak se zase zadívala na Keilana, na rysy jeho obličeje a oči, které vídala dennodenně ve Veroničině tváři. „Má stejný úsměv jako ty.“ Broukla a dovolila si jeden z těch zakázaných úsměvů, než se nakonec doopravdy natáhla, aby mu bříškem palce přejela od koutku úst směrem k uchu.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Když Tina prohlásila, že naděje není špatná, pokud není planá, Keilan si povzdechl a sklopil pohled. On jí planou naději nedával, nebo ano? Nedovoloval ji ani sobě, natož aby tím ničil Tinu. Oba dobře věděli, že šance, že budou spolu, je nulová. Keilan byl ženatý, měl vůči rodině a vůbec celému rodu závazky a zodpovědnost, a toho se nešlo jen tak zbavit. Možná, že kdyby byl trošku víc horkokrevný, kdyby nevyrůstal odmalička jako čistokrevný kouzelník, prostě by s Tinou utekl. Ale teď to nedokázal, i když by chtěl. Ale té myšlenky, té představy, se jen tak zbavit nedokázal... Byla až moc lákavá.
Zvedl k Tině pohled, když ho oslovila, a nedokázal se tvářit zachmuřeně. Už jen to, jak znělo jeho jméno z jejích úst, ho nutilo aspoň k maličkému úsměvu, který se mu ovšem promítl i v očích. A to se nestávalo moc často. Kei si nebyl moc jistý, co vlastně dělá a co tím sleduje, ale když se Tiny mohl beztrestně dotýkat, i když šlo jen o držení její tlapky ve své, rozléval se mu tělem příjemný pocit, kterému se nechtěl bránit.
Zadíval se Tině do očí a usmál se. „Ale krásná je po tobě,“ zamumlal přesvědčeně, aniž by odtrhl oči od těch jejích. Dobře si uvědomoval, že je Tina pořád krásná, jako kdysi, a že se v její společnosti nedokáže chovat lhostejně, i když to jindy zvládal bravurně v téměř jakékoliv situaci. Proti tomu, že se rozhodla dotknout jeho tváře, ani trošku neprotestoval. V zádech ho příjemně zamrazilo, rty se mu zvlnily do ještě výraznějšího úsměvu, a na chvilku dokonce zavřel oči. Když je otevřel, vyhledal její oříškově hnědá kukadla a dokonale se v nich ztratil. „Tino, já...,“ začal váhavě a během krátké odmlky se kousl do spodního rtu. Měl by jí to říct? Možná by bylo lepší, kdyby si to nechal pro sebe, a netrápil ji, ale Keilan to nedokázal. Potřeboval, aby to věděla. „Nikdy jsem tě nepřestal milovat.“ Možná to dlouhá léta nedal nijak najevo, ale nemyslel to zle. Možná si Tina myslela, že už k ní nic necítí, ale Kei věděl, že se mu žádná žena nedokázala usídlit tak hluboko v srdci, jako ona. Pokud měl někdy nějakou skutečnou slabost, byla to Tina.

_________________

Tina se při té lichotce začervenala a rozpačitě sklopila oči k zemi, kde nebylo nic zajímavého, takže je po chvilce zase zvedla k němu. „Kdybys nekecal,“ pokusila se ten kompliment nadlehčit a zmírnit tak jeho dopad, ale moc se jí to nevedlo. Jeho slova ji hřála u srdce a rukou si mimoděk zkontrolovala drdol, jestli se jí z něj neuvolnilo příliš pramínků. Věděla, že jí rozpuštěné vlasy sluší víc a že se tak Keilanovi mnohem víc líbí, ale právě proto si je dnes stáhla. Nechtěla se mu líbit. Chtěla. A moc. A očividně se mu líbila, drdol nedrdol.
Kdokoliv ji tady mohl vidět, tak drží svou dlaň na jeho tváři déle, než aby se mohla vymlouvat na oprašování zbloudilé řasy, a bylo jí to jedno. Nakonec ale ruku stáhla a přikryla jí jejich spojené ruce na stole. Jakmile Keilan vyslovil její jméno, tázavě se na něj zadívala a nepřestávala se usmívat. Možná i proto, že jí při dalších slovech zmrzl ten úsměv na tváři a v očích se jí odrazil nefalšovaný šok. Samozřejmě tuhle pravdu kdesi v hloubi duše tušila, ale nedovolovala si na takové věci myslet, protože byly příliš bolestivé na to, aby to dokázala dennodenně snášet. Jenže teď už to vyslovil a Tina mohla jen sevřít jeho ruku ve svých, pevně, jakoby ho nemínila už nikdy propustit. „Já tebe taky nepřestala milovat, Keii,“ hlesla upřímně, ale pak se zhluboka nadechla a pomaličku povolila sevření rukou, aby jimi vyklouzla z jeho blízkosti. Neochotně, ale musela. „Nedokážu žít bez tebe, ale s tebou taky žít nemůžu. Má to vůbec nějaký smysl?“ Upřela mu pohled do očí a na chvilku zalitovala, že ty ruce stáhla a nenechala se unášet tím hezkým pocitem, který jí pulzoval, když byli spolu.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Keilan se uculil. Za normálních okolností se ani neusmíval, natož aby se culil, ale pohled na červenající se Tinu ho k tomu culení donutil. „Já nekecám,“ brouknul potichu a naprosto vážně, protože opravdu nekecal. Tina byla krásná a jejich dcera taky. Určitě to měla po ní, po něm mohla zdědit tak maximálně zamračený výraz a talent na udržování kamenné masky. A to se k ní nehodilo.
Bylo mu úplně jedno, jestli má Tina drdol, nebo rozpuštěné vlasy, jestli je namalovaná, nebo ne... Ona byla prostě přirozeně krásná v každé situaci, určitě i ve chvíli, kdy stála doma u sporáku se zástěrou. I potom, co ruku z jeho tváře stáhla, mu v očích přeskakovaly jiskřičky, které už se tam dlouho neobjevily. Ty totiž uměla pořádně zažehnout jen ona. Kei sklouzl pohledem k jejich rukám a letmo se pousmál. Bylo mu takhle dobře a sobecky si přál, aby tahle chvíle neskončila.
Nevěděl, jestli má šok, který se jí usadil ve tváři poté, co jí odhalil svoje city, brát jako dobré znamení, nebo špatné. Vyčkávavě se na ni zahleděl, a když se mu dostalo ujištění, že ani ona jeho nepřestala milovat, trošku se mu ulevilo. Jenže hned vzápětí se mu srdce sevřelo obavami, jakmile stáhla své ruce. To mu teď chce utéct? Možná měl opravdu mlčet... Teď ji ztratí. Kei svěsil ramena a na nějakou chvíli zůstal pohledem provrtávat desku stolu. Teprve, když se trošku vzpamatoval, vzhlédl zpátky k Tině. „Já nevím, Tino,“ přiznal, protože nevěděl, co jiného jí na to říct. „Nechci, aby se naše cesty definitivně rozešly,“ hlesl potichu. A chtěl se vídat s Verunkou, chtěl jí vynahradit ta léta, kdy s ní být nemohl... Ale nebylo to ani trošku jednoduché. Keilan byl snad poprvé v životě úplně bezradný.

_________________

Možná Tinu nechtěl trápit, ale ji stejně jeho slova bodala u srdce, protože z jejich situace neexistovalo žádné východisko. Nečekal je krásný happy ending ani společná budoucnost, i když si to oba mohli pro útěchu duše nalhávat. „Ani já to nechci, Keii, ale jak… to si chceš většinu dní hrát na vzorného manžela a spokojenou rodinku s tvojí ženou a pár těch zbývajících strávit na zapřenou se mnou?“ zadívala se na něj zoufale. Tušila, že tohle nebude život, který by si pro sebe Keilan přál. „Já nemám co ztratit, protože o dobrou pověst jsem přišla už dávno, a je mi to jedno. Nikdy jsem o nikom jiném než o tobě stejně nechtěla slyšet.“ Pokrčila rameny. Dvanáct let musela snášet pohrdavé pohledy okolí, které o ní nikdy nesmýšlelo hezky. Co by po lidech ale mohla jiného chtít, když otěhotněla mladá a tatínek nikde? Brzy si na jejich pokoutné šeptání ve své přítomnosti zvykla a hleděla si jen toho, aby z Verunky vyrostla slušně vychovaná mladá dáma, na kterou by její otec mohl být pyšný. „Na mě to rozhodnutí, co s námi bude, vlastně nikdy nebylo, Keii.“ Šeptla pak s pohledem upřeným ke svým rukám na stole, které si opět nervózně promnula.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Kei se upřeně zadíval na Tinu a na chvilku se odmlčel, aby si srovnal myšlenky. V hlavě měl totiž zmatek, jaký pociťoval jen zřídkakdy. Nakonec si povzdechl, promnul si kořen nosu, a zakroutil hlavou. „Ne, to nechci,“ zamumlal potichu a v očích se mu odrazilo něco z toho zoufalství, co právě cítil. Nechtěl trávit většinu času s rodinou a ten zbytek volných dní s Tinou, věděl, že by to nevydržel dlouho. Cítil se provinile vůči Liamovi, protože ho to k Tině opravdu táhlo, a byl na vážkách.
Když Tina prohlásila, že to rozhodnutí, co s nimi bude, nikdy nebylo na ní, pro Keie to byla jako rána palicí do hlavy a hřebem do srdce. Hořce si totiž uvědomoval, že má naprostou pravdu. „Já vím,“ přikývl po chvilce a začal si nervózně proplétat prsty. Věděl, že teď hned nic nezmůže – potřeboval na vzduch, být chvilku o samotě, a pořádně přemýšlet. „Dáš mi nějaký čas, Tino? Budeš se mnou mít ještě chvíli trpělivost?“ zeptal se po chvíli, vyklenul tázavě obočí a zadíval se jí do očí. Nechtěl jí nic slibovat, protože nevěděl, k jakému rozhodnutí dojde.
A pořád mu vrtala hlavou Veronica. Moc jí chtěl vidět, ale nenapadalo ho, jak to udělat, aniž by jí nějak ublížili. Utrápeně si povzdechl a po očku se na vteřinku zadíval na lahve alkoholu vystavené za pultem, u nějž hostinský leštil sklenice.

_________________

Přesně jak Tina předpokládala, Keilan její domněnky jen potvrdil. Samozřejmě, že takový život žít nechtěl, a ona by to po něm ani nechtěla. Chtěla, aby byl šťastný. S ní nebo bez ní, hlavně šťastný, protože to dělalo šťastnou i ji. Možná jen štěstí, že mu v tu chvíli neviděla do hlavy a neovládala nitrozpyt, protože by se jí jeho myšlenky ani trochu nelíbily.
Když ji požádal o čas, maličko nakrčila čelo a zamyšleně se na něj zadívala, protože nečekala, že ji bude o něco podobného žádat. K čemu? Karty přece byly rozdány a ona věděla, kdo v rukou drží všechny trumfy, ačkoliv to vypadalo, že srdcovou dámu si vytáhla právě ona. Jenže jí k ní chyběl právě jeden král, aby si mohla myslet, že má vyhráno. „Měla jsem ji s tebou dvanáct let, myslím, že chvíli to ještě vydržím,“ pousmála se na něj pobaveně a pak si povzdechla, protože jí přišlo, že Keilan přemýšlí nad něčím, co by ho ani napadnout nemělo. „Hlavně neudělej žádnou pitomost, Keilane. Já si tě vážím pro to, jaký jsi. Nechtěj, abych si začala myslet něco jiného.“
Kdyby tušila, že mu hlavou vrtá ještě setkání s Veronicou, možná by se k tomu tématu vrátila, ale jak už bylo řečeno, Tina Keiovi do hlavy neviděla, ačkoliv se občas zdálo, že přesně ví, na co zrovna myslí. „Půjdu. Veronica by se jinak ptala, kde jsem se zdržela.“

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0