Isabel nevěděla, co vlastně čekala, když si jen tak sedla k někomu, kdo se zcela očividně cítil pod psa její vinou, ale... Bylo to přeci vzájemné! I ona se cítila dost špatně a taky z toho mohla Kennetha vinit, takže si vlastně neměli co vyčítat. I tak ale musela zatnout pěst, aby mu vůbec něco neřekla, protože věděla, že by jí to hodně mrzelo. Někde hluboko si byla jistá, že mladík za to může nejméně ze všech zúčastněných, ale ta naštvaná, zraněná část jejího já si prostě říkala, co by se stalo, kdyby se Kenneth vzepřel rodině a vzal si Jocelyn, kterou (na rozdíl od Isy) miloval. Kdyby se to opravdu stalo, bylo by to nejlepší pro zamilovaný páreček i pro blondýnku samotnou. Jenže to se nestalo. A Isabel nezbylo nic jiného, než propalovat skrze clonu slz skleničku a rouhat se, že i ten Salem by byl lepší než tohle... Jemu by život nezničila.
Co tu vůbec děláš, Is? Proč sis k němu proboha sedla? Myslíš, že ti řekne, že si tě nevezme a najednou se z něj stane rebel? Co promerlina sleduješ? Akorát to děláš ještě horší. Mnohem horší. Radši mlč. Tahle strategie ovšem přestala fungovat, jakmile se ozval Kennethův hlas - hlas někoho tak hodného, hlas kamaráda. Isabel trhaně vydechla a rázně si setřela zbloudilou slzu s tváře. Isabel Morganová přeci nebude brečet kvůli něčemu tak banálnímu jako je předem domluvený sňatek s dobrým kamarádem. To se vsákne. "Nepláču." odpověděla pubertálně a pro hloupost svého prohlášení se radši zadívala zpět na své dlaně. Promerlina, jak se má jako chovat? "Jdu sem zapít... Jdu se napít. Prostě mám žízeň." zašermovala sklenicí, neschopna na Kenentha jen trochu pohlédnout. Ale nějak se to přeci vyřešit muselo! Nemůžou se chovat jakože nic... I když, tohle by měl řešit Kenneth, ne? To on je po vážném vztahu, navíc je to chlap, a... Sakra Isabel! Je to tvůj kamarád, tak se k němu takhle nestav. Je to pořád ten starý Kenneth. Kenneth, co patří k Jocelyn, a ne k nikomu jinému. A už vůbec ne ke mně! pomyslela si zoufale. Nakonec se ale ovládla a rozhodla se pro nejméně nebezpečnou možnost - totiž oplatit Kenovi jeho otázku. "Co ty? Co dělá Van Helmont v hospodě v takové pozdní hodině?" Pokus o úsměv, o ten obvyklý, Isabelovský úsměv, ztroskotala v počátku a dívka se chtě nechtě na kamaráda zamračila. Všechny přesvědčovací snahy, že Kenneth za to nemůže, sice byly pravdivé, ale ona se prostě cítila podvedená. A zraněná. A co dělá zraněné zvíře? Odhání ty, na kterých mu záleží. I když si k nim nejdřív sedlo.

_________________

Kenneth to za vinu Isabel nedával. Věděl, že svou šanci propásl už dávno několik měsíců nazpět a teď se musel popasovat s realitou takovou, jaká byla. Nešla změnit, ani vyvrátit, mohl se tomu pouze přizpůsobit a přivyknout, což moc dobře hluboko uvnitř sebe věděl, i když i přesto v něm - v někom takovém, jako byl právě Kenneth, byla ta snaha jednou donutit své okolí, aby se podřídilo ono jemu. Jenže na to neměl dostatečnou odvahu, ani celkově povahu. Nehodlal své rodině v těchto těžkých časech přidělávat další starosti, takže se hodlal smířit s momentální situací a chlácholil se myšlenkou, že třeba za pár let bude s úsměvem vzpomínat na dnešní den, jak na proti sobě s Isabel tak rozpačitě seděli a nevěděli, co si povědět. Vždyť byl Van Helmont, to ona se ničeho bát nemusela, s Kennethem na ní čekal život jako v bavlnce. S nekonfliktním mužem, jenž měl džentlmenské srdce, až mu to škodilo, a jenž pro ní udělá první poslední, aby alespoň částečně napravil ten špatný pocit v sobě, že to právě on zničil její poslední naděje, že by si mohla vzít někoho z čisté lásky. Ty naděje, že by se nemusela stát další loutkou čistokrevných sňatků, jak to u nich ve společnosti chodilo. A Kenneth věděl, že, čím více se nějaké oficiální zasnoubení odkládalo, obzvláště vedle provdané dvojčete Mallory, tím více ty naděje rostly... a pak přišli Van Helmontovi a vše zkazili.
Pár takových šťastlivců existovalo, Kennethovi rodiče byli samotným důkazem, ale to nebyla doba s těžkou, dusnou atmosférou kolem Ministerstva a svět plynul lehčeji, než dnes. Život nebyl pohádka, proto takové věci nevycházely, s tím se zkrátka museli oba smířit. Isabel si vážil, věděl, že mohl dopadnout o poznání mnohem hůř, že mu společnost do konce života mohl dělat někdo, s kým by si nedokázal ani rozumně popovídat. Jenže on na to pořád nahlížel z toho druhého pohledu, sám sebe ani tolik nezajímal, jako spíše to, jak se asi musí cítit ona...
A jako každému Van Helmontovi se mu bolestně svíral žaludek, když mu odsekla, že nepláče a hned vzápětí si setřela slzu z tváře. Zůstal na ní viset prázdným pohledem, možná i trochu otupělým, jak mu drobná míra alkoholu putovala společně s krví v žilách a ovlivňovala tok jeho rezignovaných myšlenek.
Nespouštěl z ní hnědé oči, ani když se zmínila o zapití. Že by snad měli společnou cestu za společným záměrem? Těžko říci, co tu vůbec dělal Kenneth. A o pár vteřin později byl té otázce vystaven. Protočil skleničkou v ruce, než zlehka zakroutil hlavou. "Není nad to pročistit si jednou za čas hlavu, ne?" hlesl k ní s drobným úsměvem, jenž už mu byl vlastní natolik, že ho nakonec nedokázal vytěsnit ani v takové chvíli. Na jazyku ho pálila spousta otázek, spousta slov, která by rád řekl a tím roztříštil tu všeobecnou a mezi nimi dvěma nepoznanou nervozitu, ale namísto toho, aby měl jazyk alkoholem rozvázaný, přišlo mu to přesně naopak. Zdráhal se vůbec cokoli říct, protože se bál, že by ho mohla Isabel špatně pochopit a tím by všechno zkazil. Snad na kuráž dopil celou skleničku, kterou mu zrovna Tom dolil, a prázdnou sklenici odložil na okraj stolu, protože v pití už nehodlal pokračovat. Pomalu sklonil pohled k desce stolu, značnou chvíli očividně váhal.
"Víš, Isabel," začal opatrně, než se na ní zadíval, "nemusí se přece mezi námi nic měnit, ne teď hned," ani třeba za rok, dva, tři, stiskl pevně ústa v tenkou linku. On se tak často nemračil, o to větší efekt to mělo. Koneckonců, i Isabel se na něho mračila, což Kennetha ať chtěl, nebo ne, vyvádělo z míry a stálo ho to hodně námahy, aby neuhnul pohledem. "Co kdybych tě na něco pozval?" poposedl se a pokusil se o úsměv, očividně s urputní snahou vrátit vše do starých kolejí.

_________________

| +

Isabel moc dobře věděla, co to znamená "vyčistit si hlavu" v jejich případě. Přišel, aby nemusel být doma. Aby nemusel snášet tu divnou atmosféru. Jako Isabel. V jejich sídle bylo najednou všechno takové divné. Mallory už tam nebydlela a rodiče se na blondýnku dívali podivně omluvně. Jenže jako oni mohli vědět, jak se cítí, když se brali z lásky? Z té opravdové lásky? Isabel nikdy nenapadlo, že by ohrozila přátelství s Kennethem jen kvůli nějakému pokukování, což se jí vymstilo - o to těžší to bylo teď. Když neměla na výběr. Přátelství muselo jít stranou, dívka si až moc bolestně uvědomovala, že kdyby nic, tak jednou budou muset přijít potomci - či alespoň snaha o ně. Ačkoli se na to snažila nemyslet, pořád to tam někde vzadu bylo a tohle vědomí bylo téměř nesnesitelné. Ano, manželství bylo víceméně jen na papíře, ale co ten zbytek? Nemůžou být přeci jako rodina. A co víc, nemůžou rodinu zakládat. To prostě ne. Alespoň tak na to teď pohlížela. Bylo to spiknutí, proti kterému se nedalo nic dělat. Nemohla před tím utéct, protože nemohla utéct před sebou. A ona by nikdy svou rodinu na holičkách nenechala. Přemýšlela nad tím, jestli se takhle cítí všichni čistokrevní před svatbou? Opravdu žijí tak špatný život? Neměli by protestovat spíš oni, než mudlovští čarodějové?
Všechno to bylo tak nespravedlivé!
Zatímco cucala sherry, přemýšlela nad tím, kolik by toho chtěla říct. Jak moc ráda by Kennetha a celou jeho hloupou, významnou rodinu poslala do míst, kam slunce nesvítí. Jak moc by se chtěla zpít do němoty. Jak moc by... Přestaň! Tohle nejsi ty. Isabel, prober se. Vždyť tvůj nejlepší kamarád je nešťastný! Tvojí vinou. Tak s tím něco koukej udělat. usadila se ve své sebelítosti nelítostně a pohlédla Kennethovi do očí. "Já vím. Ale i tak, už... Už to nebude jako dřív." řekla potichu, ale očima neuhnula. Nemůže ho v tom přeci nechat samotného. Teď jsou v tom spolu víc než kdy jindy. "Ale souhlasím. Teď... Teď to nemusíme řešit. Stejně se nic... Nic se nezmění." zadrhla se trochu, ale usmála se. Byl to malý úsměv, spíš jako odvážný výkřik do tmy, ale stejně tam byl. "Že jsi to ty, možná bys mi mohl něco koupit. Nemáš hlad?" šibalsky se na něj podívala a během vteřiny to byla zase správná stará Isabel, co mluvila o svém nejoblíbenějším koníčku - totiž o jídle. Hned se cítila pod psa o něco víc hluboko.

_________________

Kenneth se mírně zamračil, zlehka zakroutil hlavou. "To teda ne," přiznal, ač se mu to nepřipouštělo vůbec lehce a možná právě v téhle věci si snažil tak trochu nalhávat. Ovšem, manželství byl pouze cár papíru a Kenneth to momentálně nijak jinak nevnímal, zároveň však věděl, že budoucnost mají nalinkovanou mnohem přesněji, než si teď oba myslí.
Nechtěl to téma víc rozebírat, nořit se hlouběji do společné beznaděje a truchlit nad něčím, co nešlo změnit. To byla pouze ztráta drahocenného času, i když věděl, že jednoho dne se o tom budou muset začít bavit a nejen proto, že rázně svému otci oznámil, že když už mu svatbu domluvil, další drobnosti si chce rozhodnout sám. Třeba datum... to tu viselo ve vzduchu a Kenneth neměl odvahu se o tom byť jen okrajově zmínit, radši to nutkání spláchl lokem čisté vody.
Neměl představu, jak rychle si to doma plánovali. Chtěli mít zasnoubení i svatbu z krku během půl roku? Tří měsíců? Kenneth chtěl pochopitelně vše odkládat, chtěl v klidu dostudovat, najít si dobře placenou práci a trochu se otřepat z posledních měsíců, které se na něm podepsaly takovým způsobem, že pár dnů s jinými myšlenkami mu stačit nebude.
"Alespoň spolu můžeme trávit víc času, no řekněte, slečno Morganová, nejste ráda?" povytáhl už s uvolněným úsměvem obočí, i když někde hluboko uvnitř věděl, že ráda není. Možná teď, když byli tak dobří přátelé, mohlo se to jevit jednoduše a skvěle, ale za pár let už si třeba nebudou mít ani co říct, toho se Kenneth bál. Že za pár let se probudí vedle člověka, na kterém mu hrozně moc záleželo, kterého měl svým kamarádským, ochranitelským způsobem rád, a uvědomí si, že to všechno je už dávno pryč.
Mírně mu zacukalo v koutcích, když se zmínila o hladu. To byla celá ona. "Dáme si honosnou večeři u Děravého kotle..." krátce mrkl k hodinkám, "krátce po půlnoci? Dobře, s tím souhlasím," odkýval to s milým úsměvem a mávl k Tomovi, aby ho poprosil o jídelní lístky.

_________________

| +

Isabel to celé přišlo tak moc nespravedlivé, že něco tak banálního jako datum svatby jí vůbec nepřišlo na mysl, ačkoli to bylo nasnadě. Asi by se měla zajímat o to, kdy se stane paní a definitivně jí spadnou na hlavy všechny bláznivé, dívčí sny, ale... Sakra, nebylo to jedno?! Upřímně, kdyby nad tím uvažovala aspoň chviličku, smetla by to ze stolu s tím, že je to přeci jedno, když jí to stejně čeká! Ve skutečnosti by to ale měla nejraději za sebou co nejrychleji.
Když Kenneth nadhodil, že spolu aspoň budou moci trávit víc času, donutil Isabel k pobavenému úsměvu. "Tak takhle jsem na to nepohlížela. Přirozeně se cítím velmi potěšena a těším se, až uvidím co pan Van Helmont dělá, když ho svědí záda. Máte osobního drbače? Či dokonce drbnu?" blýsklo se jí v hnědozelených očích a distingovaně na kamaráda pohlédla. Kdyby nebyl stále o hlavu vyšší, dalo by se i říci, že na něj pohlédla zvysoka. Merlinžel jí to vydrželo asi tak pět vteřin, totiž než vybuchla v škádlivý smích, který místy přecházel až do hysterické roviny. Přeci jen nebyla úplně v pořádku, i když si to už skoro neuvědomovala. Nebo se o to aspoň snažila. Představa, kolik spolu budou muset trávit času, jí ve skutečnosti vháněla knedlík do krku. Slzy už ne. Plakat nehodlala. To by byl prostě... Chudák Kenneth, že. Ale obavami, že si nebudou mít co říct rozhodně netrpěla. I kdyby se měli bavit o svých mimomanželských stycích, oni se prostě budou smát u každé večeře. Až do smrti...
"To zní dobře. Máš chuť na polévku? Já ti nevím, jestli jí nepřeskočit. I když, připravit se o Domací děravou? A dobrovolně? Hmmm, hmm." rejdila očima po nabídce a téměř bezmyšlenkovitě odsunula stranou sklenici sherry, kterou momentálně nepotřebovala. Ačkoli by si to byla nikdy nepomyslela, byl to právě Kenneth, který jí dokázal zvednout náladu. Tak trochu ironie, ne? Taková vysoká, milá ironie.

_________________

I když měl Kenneth náladu pod psa a Isabel očividně také, neubránil se pobavenému a o něco širšímu úsměvu, když se zmínila o škrabání zad. To byla celá ona. Pobaveně k ní zvedl hnědé oči, zatímco skleničku s čistou vodou zastavil kousek před svou pusou a mírné cukání koutků nakonec skryl do sklenice. Ani nevěděl, proč mu před očima náhle vyběhli egyptští faraonové a královny, kteří takové drbače určitě měli, o tom nepochyboval. "Drbnu?" zopakoval po ní udiveným, ale už uvolněným tónem, ke kterému mu pomohla právě Isabel. Mírně zakroutil hlavou. "To bohužel nemáme, možná bychom si někoho mohli pořídit, že?" povytáhl provokativně obočí. Samozřejmě se nabízela odpověď, že jednoho dne to bude Isabel, která mu bude drbat záda, ale taková odpověď mu přišla nejen urážlivá, ale taky dost nevhodná k momentální situaci.
Stejně to nic neměnilo na tom, že dívčiny myšlenkové pochody ho pobavily a o stupínek mu zvedly náladu, za což byl upřímně vděčný. Možná to oba viděli až moc černě, byli zaskočeni vývinem té situace, která se stočila naprosto nečekaným směrem, ale pořád to všechno bylo v jejich rukou. Rozuměli si, dokázali se bavit o vážných tématech, i se spolu smát, to byl základ, na kterém mohli stavět všechno. Kenneth nehodlal vzdávat nic předem, pokud existovala malá, titěrná šance, že by mohl s Isabel vést šťastný život. I když někde hluboko hluboko uvnitř něho stále panovala mírná zášť vůči své rodině kvůli tomu, co mu provedli s Jocelyn.
"Jak si vede tvá sestra? Slečna Kingová," pozvedl zvědavě obočí, svatby čistokrevných byl vždy jeden velký svátek, takže ani Van Helmontovi na svatbách pravděpodobně nechyběli.
"Těžká volba, vskutku," začal přikyvovat, když už oba měli jídelní lístek, "ale pro dnešek bych ji možná přeskočil a dal si to vepřové na houbách s bramborem," rozhodl se, než přetočil stránku a v tom okamžiku se zarazil. "Anebo tohle... zapečené těstoviny s kuřecím masem. Hmmm, teď se nemůžu rozhodnout," uculil se a nakoukl přes okraj jídelního lístku na Isabel, jak je na tom s výběrem ona.

_________________

| +

Vypláznutý jazyk, což zcela jistě nebylo podle etického kodexu jasně svědčil o Isabelině momentálním rozpoložením. Ne, že by se cítila mnohem lépe, ale líp jí bylo určitě a to stačilo. To, že se před každým vtípkem zarážela, jestli se to náhodou nedotkne jí samotné, to byla vedlejší věc. Upřímně, na jazyku jí svědila odpověď, která drbnu a její osobu nebezpečně přibližovala, jenže tak nějak tušila, že kdyby to vyslovila, asi by se jí slova zadrhla v krku. Ne, na takovéhle fórky ještě opravdu neměla. Těžko říct, jestli někdy mít bude.
K optimistějšímu pohledu na svět se stále tak nějak neměla. Jistě, byli přátelé. A ano, možná, možná se budou mít dobře. Mohli by spolu žít jako spolubydlící. Nikdo nebude sledovat, jestli mají spojené postele. Jenže tam vždycky bude ten pocit. A když se do někoho zamiluje, bude to muset pohřbít, aby nezešílela. Jenže podvádění manžela, navíc kamaráda? Na tohle Isabel opravdu nebyla. Což bylo asi špatně, pravděpodobně díra ve výchově. Možnost, že by třeba mohla prožít šťastný život s Kennethem tak nějak... Pro ní prostě neexistovala. Možná bude šťastná, ale ne v tomhle ohledu. To prostě odmítala.
"Ále," mávla rukou a zamyšleně se usmála, "má se dobře. Tedy, aspoň se nemá špatně. Charlie je koneckonců docela fajn chlap. Sice hodně pracuje, ale myslím, že Mall si z toho nic nedělá. Rychle si zvyká." prohlásila nakonec, což doplnila lehkým úsměvem. Někdy svému dvojčeti vážně nerozuměla.
"To bych řekla," přikývla s šibalským úsměvem a promnula si bradu, "ale budiž." S úsměvem si převzala lístek a rychle ho prolistovala, než k ní dolehl Kennethův hlas. Chlapec jí zbavil všech těžkých rozhodnutí. "Víš co? Ty jsi dej to vepřové a já si vezmu zapečené těstoviny. Ňam. Možná ti dám trochu ochutnat." blahosklonně se na něj usmála, načež tázavě pozvedla obočí, zda mladík souhlasí. Rozhodně mu ale nechtěla odpírat těstoviny, pokud je nějak zvlášť potřeboval. Jídlo tak nějak odplavovalo všechny starosti, které se jí zračily ve tváři a ona se zase mohla rozpustile culit. Večer nabíral spád, který rozhodně neočekávala. Cítila se dobře.

_________________

Opravdu si vážil toho, že se atmosféra mezi nimi během těch pár minut zvládla uvolnit a oni už se zvládali v rámci možností bavit normálně, o čemž koneckonců svědčilo i to, co si mladá slečna Morganová dovolila. Kennethovi pobavením zacukalo v koutcích, skleničku s vodou odložil na stůl.
"To je dobře. Brenton také zatím vypadá s Glorií spokojeně, ale upřímně, ani trochu mu to nevěřím," přiznal se po chvíli váhání, protože věděl, že Glorie žádná milá a laskavá žena nebyla. O to více ho překvapovalo, že s ní Kennethův starší bratr tak vycházel. Ale pravděpodobně se to neslo ve stejném duchu, jako popsala Isabel život Mallory a Charlese, Brenton doma také netrávil moc času, byl neustále v práci a teď měl i o důvod víc, proč tam zůstávat přes čas.
Jakmile Isabel rozhodla o složení dnešní pozdní večeře, Kenneth s úsměvem přikývl a vše objednal. Nakonec se společně navečeřeli, popovídali si ještě o spoustu věcech a když oba usoudili, že je čas jít, Kenneth Isabel doprovodil až před domovní dveře, aby měl jistotu, že domu dorazí v pořádku, protože přeci jen byla hluboká chladná noc, a pak se i on vydal ke svému domovu.

>>

_________________

| +

<<

Keilan pomalým krokem kráčel Příčnou ulicí a snažil se uklidnit sám sebe. Takhle rozrušený už hodně dlouho nebyl, dokonce ani kvůli tomu, co teď předvádělo ministerstvo a nečistokrevní kouzelníci. Že není ve své kůži, to jeho vlasy odrážely naprosto dokonale - zahalily se totiž do tmavě tyrkysové barvy, kterou se snažil co nejvíc potlačovat, a nechtěly se zbarvit zpátky do světlehnědé, ať se snažil, jak chtěl. A mohla za to jedna jediná osoba. Keilanovi se nechtělo věřit, co s ním jediný člověk zvládne udělat.
Před vchodem do Děravého kotle se zastavil a zaváhal. Neměl nejmenší tušení, co by od tohohle setkání měl očekávat, a možná se dokonce trošku bál. Nechtěl totiž, aby se cokoliv pokazilo. Možná to nedával moc najevo, nebo alespoň ne často, ale na Tině mu záleželo. Sklonil hlavu a na okamžik zavřel oči, pokoušeje se uklidnit sám sebe. Teprve, když se mu povedlo aspoň trochu si vyprázdnit hlavu, se mu vlasy vrátily do původní podoby. Až na obvykle rebelantský levý spánek, ke kterému se nyní přidala i ofina. Naštěstí to ale nevypadalo nikterak hrozně.
Kei vzal za kliku a potichu vešel do lokálu. Chvilku mu trvalo, než se jeho oči přizpůsobily přítmí, ale pak se rozhlédl a s úlevou shledal, že tu Tina ještě není. Jen nerad by ji nechal čekat. Nenápadně přelétl pohledem tváře přítomných štamgastů, jako by uvažoval, jestli nehrozí žádná bitka mezi ministerskými a rebely, a teprve poté zamířil k volnému stolku pro dva, který stál zastrčený dál od hlavního ruchu. Kei si cestou sundal lehký kabát, takže odhalil společenské kalhoty a vkusný tmavý svetřík, zpod nějž mu vyčuhoval límeček světle modré košile, která mu ladila k očím.
Pověsil kabát na věšák, posadil se a pohledem okamžitě zabloudil ke dveřím. Byl nervózní, ale dařilo se mu udržovat kamennou tvář. Jeho nervozitu však prozrazovaly jeho ruce, protože si začal porůznu proplétat prsty, aniž by si to uvědomoval. Dlouho ji neviděl… Změnila se? A co Veronica?

_________________

Tina byla jako na trní, i když se snažila, aby to navenek vypadalo jinak. Chtěla působit vyrovnaně a rozhodně, usměvavě, a vůbec ne tak, jak se právě cítila. Setkání s Keiem pro ni vždycky znamenalo velké nervové vypětí, kdy se snažila nemyslet na to, že na něj doma čeká žena a syn. A že to, co mezi nimi kdysi bylo, skončilo. Tedy on to skončil, pro ni to vlastně neskončilo nikdy. Na to měla doma moc živý důkaz toho, že ať už chtěla nebo nechtěla, Keiův a její život spolu souvisely. Prolínaly se v jejich dceři, která neměla ani nejmenšího tušení, kdo je její otec, a že jim bývá někdy blíž, než si myslí.
Když vešla do Kotle, její nervozita ještě stoupla, ale neměla čas se hroutit proto, že ji její minulost po dlouhé době zase jednou dohnala a nutila ji setkat se s někým, u něhož si nebyla jistá, jestli mu chce skočit okolo krku nebo mu jednu vrazit. Možná nejdřív jednu vrazit a pak skočit okolo krku, to by přeci taky bylo řešení… Jakmile si všimla Keilana sedícího stranou, uhladila si světlé šaty, které se sem skoro nehodily, a stejně tak přejela prsty po světle fialkovém kabátě. Vlasy měla stažené do drdolu, takže působila přísněji, než u ní bylo obvyklé, nicméně měla pocit, že je to tak lepší. Nikdy nemohla vědět, co z Keilana vypadne, už jen proto, že v jeho žilách kolovala daleko čistší krev než v těch jejích. Nebo Verunčiných.
Elegantně se propletla mezi stolky a zastavila se pár kroků před tím jeho, protože ji začala zrazovat klepající se kolena, jakoby na ně někdo použil zákeřnou kletbu. A i když si říkala, že popřát mu hezké dopoledne by bylo přinejmenším slušností, nevydala ze sebe notnou chvíli ani hlásku. „Keii…“ vypadlo z ní nakonec tiše, protože se nemohla přinutit k ničemu hlasitějšímu. Ruce si při tom nervózně promnula a pokoušela se koukat kamkoliv jinam, jen ne na něj. Ale to nešlo.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0