Ezra sa s Riley hádať naozaj nemienil, najmä nie o niečom takom banálnom ako odtieň jej a Arsenovej pokožky. Práve preto len pokrčil plecami, venoval Arsenovi povzbudzujúci pohľad nech sa nevzdáva a potom vyspätkoval slovami: "Je to váš boj." Zdvihol dlane na znak toho, že sa vzdáva a otočil sa radšej na malého Vincenta, ktorého zaujal metlobal. "No... zasa až také ľahké to lietanie nie je, ale ak budeš na hodine lietania dávať pozor a nebudeš úplny antitalent, určite ti to pôjde," ubezpečil prváčika a venoval mu povzbudzujúci úsmev. "Keď som sa to naučil ja, zvládne to každý," dodal ešte, keď si spomenul na svoje prvé stretnutia s metlou a svoj strach z lietania. Prišlo mu vtipné, že teraz je fakultným brankárom. To len dokazovalo, že to zvládne naozaj každý, keď trocha chce. "Nie, zadok z toho nebolí," uchechtol sa pobavene nad Vinceovou otázkou. "Letecké metly sú ošetrené vankúšovým zaklínadlom, takže sú rozhodne pohodlnejšie ako taký bicykel... Samozrejme, čím drahšia metla, tým väčšie pohodlie" dodal a trocha sa pri tom zašklebil. Ak chlapec nemal ešte nejaké otázky, vyparil sa kúpiť pitie pre seba a dievčatá.
Keď sa vrátil k stolu, trocha ho potešilo, že Riley pitie neodmietla. O chvíľu však Ezrovu pozornosť upútala malá Carreen. Chlapec našťastie nepočul, čo hovorí Riley o jeho najlepšej kamarátke, pretože to by ho rozhodne nahnevalo viac ako, keď sa niekto naváža do neho. Ezra si podpichovačné poznámky na jeho adresu zvyčajne k srdcu veľmi nebral, prežil predsa tri roky po boku Ginger, ale keď sa do neho začala navážať aj malá, ešte ani nie, prváčka, jeho pýcha trocha utrpela a na nálade mu to naozaj nepridalo. "Čítam to, čo ma baví," odvetil Carreen, pretože to vôbec nebola pravda, že nečíta. Teda... nečítal tak často ako niektorí jeho spolužiaci a väčšinou nečítal nič, čo by mu pomohlo zlepšiť prospech pokiaľ naozaj nemusel, ale rozhodne to nebolo tak, že by nečítal vôbec. Na hrade to bola predsa jedna z mála činností, ktoré mu dokázali zlepšiť náladu alebo zabiť čas. "A zeliny ma naozaj nebavia," dodal z úškľabkom. Ezrové sympatie k tomu malému dievčaťu klesali každou sekundou, a keď ho nakoniec oslovila ako druháka, to bol vrchol všetkého. Ezra totiž už dávno nevyzeral ako malý druháčik. Cez leto zasa o kus vyrástol, hoci na Arsena nemal a asi ani tak skoro mať nebude (ak vôbec) a navyše mal dostatok pohybu, takže sa už pýšnil aj nejakou tou svalovou hmotou, čo zaiste bolo v jeho letnom tričku poznať. Každopádne keď zliezol zo stoličky (čo práve urobil) a postavil sa na nohy do plnej výšky, malá Carreen si zo svojho miesta za stolom mohla krk vykrútiť, aby na neho dovidela. Náladu mu nezlepšili ani jeho spolužiaci, ktorí sa do jedného začali smiať. Na Ginger, ktorá mu ešte sama pridala svojou poznámkou o lektvare, sa otrávene zašklebil a potom svoje hnedozelené oči uprel na budúcu prváčku. Chvíľu na ňu hľadel, akoby sa snažil nájsť správne slová či snaď sa upokojiť, ale nakoniec k nej po pár sekundách prehovoril. "Dám ti jednu radu, Carreen. Možno by si mala trocha premýšľať pred tým, než niečo vypustíš z úst na adresu starších spolužiakov. Všetci na škole nemajú moju povahu, najmä v Chrabromile nie. Raz by si to mohla oľutovať," povedal jej pokojným, takmer až vľúdnym hlasom ako starý profesor, ktorý má naozaj na mysli len jej dobro. Potom si posledný krát trocha odpil zo šťavy a pozrel na Ginger mierne chladným pohľadom, ktorý si asi ani neuvedomoval. "Ideme?" spýtal sa jej a ak Ginger súhlasila, dal jej ešte chvíľu nech dopije, počas ktorej ešte prehodil pár slov s Arsenom. "Na Šikmej sa dá vždy nejak zabaviť," pousmial sa na staršieho chlapca, aj keď sa do toho úsmevu musel troška nútiť, pretože jeho nálada bola ešte stále na bode mrazu. "Myslím, že nudiť sa tu určite nebudeš. Pán Fortescue je fajn chlapík, cez týždeň som si s ním trocha pokecal, keď som bol u neho sám" dodal a na chvíľu zavadil ničnehovoriacim pohľadom o Riley, ktorá mala vo vlasoch oný dáždniček. Skĺzol po nej rýchlym pohľadom a potom sa otočil na Ginger, či je už pripravená na odchod. "Tak sa majte. Uvidíme sa vo vlaku alebo na slávnosti," mávol všetkým, vzal svoju nákupnú tašku do jednej ruky, do druhej uchopil kufor Ginger a potom aj s ňou opustil Kotlík mierne zadúmaný do svojich myšlienok.
<<< Uličky (?)

_________________

Carreen se nepatrně uculila, rozhodně nečekala, že označení Ezru za druháka vzbudí takový poprask. Nebyla hloupá, zcela záměrně mu trochu ubrala, za což si mohl zcela sám, protože ze sympatií k němu toho zbylo opravdu pramálo, proto si ho teď tak obezřetně prohlížela a přemýšlela nad tím, proč se tak ohání tím, že čte, když nezná ani Rulík. Kromě toho si i stihla prohlédnout tu zrzavou drzou dívku, se kterou si očividně dost rozuměl a pak oba nechala plavat, protože v jednom měl Ezra bohužel pravdu - byla o dost mladší a nebylo zrovna chytré dělat si před nástupem do Bradavic nepřátele, možná to ale tak pouze vypadalo, Carreen však nic z toho, co řekla, nemyslela zle. Nemohla se ale pořád jen usmívat a nechat do sebe ostatní šít pouze kvůli tomu, že byli starší a ona jako jedna z nejmladších zde nesměla říct nic na svou obranu. Tak introvertní a flegmatická zase nebyla, možná to s tou obranou přehnala, ale to už byla věc druhá. Vážně na Ezru pohlédla, ze začátku z něho měla téměř strach, když se postavil, jakmile však začal mluvit, jen na něho upřela svá modrá kukadla a trpělivě čekala, až domluví. Absolutně nechápala, co to Ginger měla s tím lektvarem krásy, však Ezra žádný nepotřeboval! Takže to nakonec dopadlo tak, že poslední jeho slova dívka už vůbec nevnímala, protože se do něho jen nehnutě zabodávala pohledem a lehce mhouřila modrá očka. Ještě se s ním rozloučila, než se otočil a v duchu si zapamatovala jednu dost zásadní věc - člen Nebelvíru, výskyt v přítomnosti zrzavé neandrtálkyně.
Na Riley se znovu uvolněně usmála a poposedla si na svém místě, aby mohla párkrát zahoupat nohama. Ohledně knížek a půjčování ve knihovně několikrát přikývla, než ke starší dívce vzhlédla a téměř netrpělivě vyčkávala na její odpověď. "Do páťáku a Zmijozelu?" užasla. "Tak to znáš mého bráchu! Taky chodí do Zmijozelu a je s tebou v ročníku, Robert," zamrkala, mohlo se taky stát, že ho Riley moc neznala, s čímž vlastně Carreen v duchu nenápadně počítala, protože ten kluk byl magor a kdo by chtěl mít něco společného s takovým člověkem. Zároveň se však v duchu sázela, že Robert už má určitě Rileyin vlas. "Tak různě, ale je pravda, že na bylinky a lektvary se těším asi nejvíc," přiznala a rukou poklepala na pár knížek, které sice v seznamu učebnic prvního ročníku napsané nebyly, ale Carreen si je stejně musela koupit, aby měla dostatečný náskok před ostatním. "Taková obrana proti černé magii mě na rozdíl od ostatních zrovna moc neláká a z čeho mám největší strach je astronomie," přiznala ochotně a začala pokyvovat hlavou. Ne, že by se už doslechla o mozkomorovi, který ten předmět učil, ale měla hrozný strach z výšek a představa, že bude muset vystupovat na věž s výhledem, z toho měla skoro noční můry. "A co ty? Letos skládáš NKÚ, že?" byla očividně dobře informovaná, což měla především od svých dvou bratrů - Roberta s Tolbertem, protože ty to čekalo také a skoro celé léto leželi v knížkách. Ano, oni dva byli tak trochu divní.
"Říkáš nezboří?" otočila se na Vincenta s povytaženým obočím a nechápavě zakroutila hlavou nad tím, jak vůbec něco takového může říct. Vždyť to byla taková hloupost! "Vždyť je to jedovatá bylina, mohla by tě zabít! Měl bys ji alespoň trochu znát," přimhouřila oči, načež se trochu usmála a mávla ve vzduchu rukou. "A nemusíš se bát, v Bradavicích tě nikdo za vyučování vyhazovat nebude," usmála se už povzbudivě, protože dokázala chápat, že z toho má strach. Ona ostatně měla trochu také a to o Bradavicích věděla téměř všechno - alespoň si to myslela.
"Já už tam byla na konci července," přitakala Arsenovi s úsměvem a už chtěla něco dodávat ohledně těch sourozenců, ale v tom Carreen do zad přiklusala Newlyn a než dívka stačila něco říct, o dost starší a pro ostatní asi známější Forlandová se drze vetřela do rozhovoru. Zběsile klepala rukou na hodinky, které měla na ruce.
"Carreen! Musíme jít, musíme ještě k tomu Mungovi," začala hned vysvětlovat své mladší sestře, která na ní chvíli nechápavě koukala, než si uvědomila, že sestra má další zdravotní prohlídku, což u ní bylo samozřejmě na denním pořádku.
"Takže se uvidíme v Bradavicích?" otočila se Carr po všech a vyskočila na nohy, než se trochu posmutněle zadívala na tu hromadu knih, kterou zkrátka nemohla unést. Newlyn si ztěžka povzdechla a jelikož spěchala, nakonec polovinu knížek vzala do rukou, zbytek nechala na své sestře, s úsměvem se se všemi rozloučily a v tempu vyklusaly z Děravého kotle.

>>

_________________
♠ ♠ ♠ Carreen Forland

| +

Ginger se pobaveně usmála na Vince, který se ptal, jestli z létání na koštěti nebolí zadek - na to se prvňáci většinou neptali a Ginger začala opravdu doufat, že Moudrý klobouk tohohle klučinu zařadí do Nebelvíru, protože by mohl být pro jejich famfrpálový tým dobrým přínosem. A navíc jí byl opravdu sympatický. "No, když budeš chtít, hned na začátku roku je nábor do týmů. A fotbal náhodou umim, ale proti famfrpálu je to prostě nuda - což nemyslím špatně...nebo aspoň ne tak docela," řekla a přátelsky se na chlapce zazubila, přičemž prokázala nezvyklou ohleduplnost. Ale do něj kupodivu neměla chuť rýt jako do ostatních, prostě si získal její náklonnost a tečka. "Vaz? Určitě párkrát někdo jo. Ale hold si musíš dávat bacha, o tom jsou teoreticky všechny sporty, no ne?" pokrčila nevzrušeně rameny. Ona si možnost smrti nepřipouštěla, a na koštěti už vůbec ne. Pokud z něj někdo moc špatně spadl, jeho smůla. "To máš pravdu, těch kudrn by bylo škoda," prohlásila poté se smíchem a lišácky se na Vincenta zakřenila.
Když se pak kousavě ozvala Riley, Ginger už se nadechovala, že něco odsekne, ale to se do toho už vložil právě budoucí prvák a Ginger nestačila zírat. Překvapeně zamrkala a dokonce se malinko začervenala, protože takhle vehementně se jí moc lidí nezastalo, navíc Vince stál proti starší a děsivě vyhlížející Riley. "Díky," houkla a zadívala se na chlapce novým pohledem, víc zkoumavým. Opravdu by byl pro Nebelvír skvělým přínosem, o tom nebylo pochyb. Ginger se dokonce rozhodla, že jestli ho opravdu do její koleje zařadí, mohla by si ho vzít pod ochranná křídla, protože její sympatie si někdo jen tak lehce a rychle nezískal.
Jakmile spozorovala, že Ezrův obličej potemněl, honem se přestala smát a hodila po kamarádovi kajícným pohledem. Vážně ho nechtěla naštvat a většinou takhle vztahovačný nebyl - co to do něj tak vjelo? Když se na ni pak Ezra zadíval a zeptal se, jestli už půjdou, bez prodlevy vyskočila na nohy a na odchodu se zastavila u Carreen. "Třeba já jeho povahu rozhodně nemám. A i když se snažíš vypadat drze, věř, že já dokážu bejt mnohem drzejší," prohlásila se zlověstným pousmáním a povytáhla jedno obočí. Však ona si to zrzečka jistě přebere správně. "Nazdarr," houkla ještě po všech a speciální zazubení věnovala Vincentovi, načež se vydala za Ezrou, který jí šlechetně vzal kufr.

>>> Uličky

_________________

Riley se na Vincenta, který se po jejích slovech naladil do obranného módu, dlouze zadívala. V týmu zůstávala i nadále kvůli Patrickovi - to byla čistá pravda. Zároveň ji k tomu ale vedla vlastní tvrdohlavost. Kdyby totiž dobrovolně odstoupila, znamenalo by to pro ni větší potupu než být neviditelná náhradnice. Takhle totiž skoro nikdy nehrála - tudíž nepadala, nekončila zbytečně na ošetřovně a na její antitalent se všeobecně pozapomínalo - a přitom si zachovala svou sebeúctu. Někomu by se toto zdůvodnění nejspíš zdálo dětinské a velice hloupé, ale Riley smysl dávalo. Neviděla ovšem důvod, proč by tu tohle všechno měla Vincentovi, kterého viděla prvně v životě a který se očividně rozhodl bratříčkovat s Ginger, vysvětlovat. Sundala si proto deštníček zpoza ucha, aby vypadala o něco důstojněji a vzápětí si odfrkla. Než promluvila, ještě si přelétla pohledem z Vincenta k Ginger a zase zpátky... „Jsi k Olssonové přilnul velice rychle...“ No vážně. Jak to ta holka dělala, že si získala lidi na svou stranu hned po prvním setkání? Riley jí to tiše a hlavně tajně záviděla...
Když Carreen spustila o jakémsi Robertovi z jejího ročníku i koleje, Riley na ni přemýšlivě pohlédla. Nebýt výrazně zrzavých vlasů, které měl dotyčný Robert s Carreen společné, a podivínství onoho člověka, nejspíš by jí trvalo o něco déle si jeho tvář vybavit, protože ve společenských kruzích zrovna nepatřila mezi ty, kdož by si udržovali větší povědomí o lidech kolem... „Forland? Ty jsi jeho ségra?“ otázala se Riley překvapeně. Jejího bratra prakticky neznala, ale to, jak na ni a ostatní holky občas tak divně pokukoval, jí vážně neuniklo. Riley by to nahlas nepřiznala, ale už toho důvodu se od Roberta Forlanda snažila držet co nejdál...
„Máš vytříbený vkus,“ informovala pak mladší dívku, když se doslechla, že se těší na hodiny bylinkářství a zvláště pak hodiny lektvarů. Zněla přitom skoro pochvalně. „Já mám obranu ráda. Je docela zábavná. I když Tyers má občas... No. Trochu ležérnější vyučovací metody,“ pokračovala vzápětí... Na Carreenin strach ohledně astronomie se pak zatvářila vševědoucně. No jistě. Rodwell. Proč jinak by se totiž bála zrovna takových neškodných hodin, že... „Základ je se na hodiny astronomie prostě obrnit. Doslova si nechat narůst pořádnou hroší kůži,“ poradila jí s úšklebkem.
Na zmínku zkoušek pak jen pochmurně přikývla a víc dané téma nerozebírala... Její pozornost totiž upoutal Ezra, kterého se zjevně dotklo, že se stal díky budoucí prvačce zdrojem všeobecného veselí u jejich stolu, a který se rozhodl společně s Ginger odejít. „Ehm... Tak se mějte a díky za pití,“ rozloučila se s ním a ještě hodnou chvíli zůstala za ním a Ginger zamyšleně koukat. Mimoděk si přitom točila s deštníčkem mezi prsty. (Brož si už schovala do kapsy.)
Ve svém zamyšlení tak nějak úplně odignorovala Arsena a jeho problémy s hábitem, z něhož nejspíš zase vyrostl. „Hm, hm,“ zamumlala jen v reakci na něj a dál si pohrávala s deštníčkem, zatímco ho nechala v klidu konverzovat s Vincentem. Poznámku, že by mu měla cestu na nástupiště ukázat Ginger, když si spolu tak sedli, si nechala pro sebe... Namísto toho mávla na rozloučenou už i Carreen, které na její otázku ohledně Bradavic automaticky přikývla.
O chvíli později už se k odchodu začala zvedat i Riley. „Taky bych měla jít,“ poznamenala a začala si sbírat tašky s knížkami i habity od madame Malkinové. „Venku už je tma a máma nesnáší, když...“ ,Nejsem doma před setměním.´ „No však víte.“ Jak tak Riley koukla z okna ven, povšimla si, že tam snad i začíná pršet a hřmít. „Hm... Teď by se hodil deštník ve větší velikosti,“ zauvažovala nahlas a pobaveně koukla na Quinna. „Tak na viděnou,“ rozloučila se jak s Vincentem, tak i Arsenem a odešla východem do mudlovského Londýna...

>> Pryč

_________________

"Aha, to bych si měl někam zapsat, než to zas zapomenu, matika mě nikdy nebavila," utrousí směrem Arsen, načež kývne, když mu jeho zmrzku schválí. Vážně neví, kolik by mu toho měl dát, aby to bylo jakože slušný. Přitom se dostane ke kornoutku, který je snad ještě sladší, než kdekoliv jinde. U toho Florijána by se měl stavovat častěji. S chutí začne křupat mňamózní kornoutek.

"Jop, už mám hůlku i super hadříky. Tadle kouzelnická móda teda vypadá fakt divně. Samý hábit. Budu jak faktickej čaroděj z pohádek." pokračuje po chvíli k Arsenovi. "A na nástupiště mě asi dovede mamka s taťkou. Jen doufám, že tak divně označený nástupiště najdem, já byl na Londýnském nádraží jen párkrát," dodá ještě.

"Aha, no. Ale já na to určitě nějak vyzraju," řekne s úsměvem k Ezrovi, přičemž je notně přesvědčen, že právě on bude na létání úplný mistr světa. (A všecky je strčím do kapsy!)
"Košťata s polštářovým kouzlem? To existuje? Hele, to bude fakt hustý. Akorát jsem na to koukal a na ty košťata zatím nemám. Doufám, že v Bradavicích košťata pučují!" poznamená, na jednu stranu k Ezrovi, na druhou zvláště k sobě.

Pak se otočí ke Carreen. Teda, ta holka má výdrž. Ale co mu je do nějakých bylinek. On by přeci kdejakou zeleň neokusoval, není přeci koza. "Ale já bych jí přece nejedl!" řekne raději na svou obranu rychle, aniž by k tomu připojoval ty další kecy o koze, a tak podobně. "To je jedině dobře, kdybych měl letět, naši by mě asi nepochválili. Už tak mě museli odhlásit ze školy," povzdechne si, když si vzpomene na svou starou školu a své časté "poškolování".

"A to myslíš, že by mě jako vzali? Hned první rok? Ale nebylo by to blbý," zahihňá se nad tou představou, že by létal. "No jasně, budu si dávat bacha, stejně jako při fotbalu. Při tom si taky dávám bacha, protože by to mohlo dost bolet. A co teprv lední hokej..., kdyby ti někdo přejel bruslí po obličeji!" řekne dost důležitě k Ginger, aby jí dokázal nastínit, jak nebezpečné ty sporty mohou být. Pak se však Ginger zmíní o jeho kudrlinách. Připitomněle povytáhne koutky a na malý moment sklopí zrak, protože prostě nikdy takový kompliment od starší holky neslyšel. Ne, že by nikdy v životě neviděl holku, ale v jeho věku se prostě vždycky držel s klukama. Na obědy chodil s klukama, na sporty chodil s klukama. Vždy byli ve třídě rozdělení na dvě půlky. Kluci seděli na jedné straně, holky na druhé. Vždycky to mělo svůj super řád. "V poho..." vyžbleptne k rudovlasé s lišáckým úsměvem, kdy se konečně odpoutá od pohledu do blba.

"Hele," začne promlouvat směr slečna Butlerová. "Třeba k sobě taky přilneme... po nějaký době strávený na hradě," uchichtne se. Docela rád by ji alespoň nějak poškádlil. On rád škádlí. Obzvlášť přidává na intenzitě, čím více dotyčné zná, ale občas začíná škádlit i mnohem dříve.
Jenže pak se začnou všichni zvedat a kamsi odcházet. No jasně, taky tu nemůžou sedět celé odpoledne.
"Tak fajn, díky za zmrzku, a rád vás zase někdy uvidím!" rozloučí se se všemi tak nějak najednou, aby nemusel ke každému říkat svůj pozdrav zvlášť, přičemž schroupe zbytek kornoutu a začne se hrabat na nohy. Ještě za ostatními zamává, a pak se odebere k baru.
"Prosil bych menší pokojíček pro jednoho," objedná si u baru, kde posléze i zaplatí, a jakmile dostane klíčky, vydá se někam nahoru, kam musí odtáhnout i svůj super těžký kufr.

>> Pokoje

_________________

Ani Arsen nečekal, že se Ezry ten vtípek tak dotkne, ale než úplně utekl, vstal a natáhl k němu ruku, aby ho mohl chytit za loket. Museli se přece rozloučit nějak chlapácky, ne?
"Už se na vás těším teď," broukl k němu i Ginger, která taky prchala, a stejně tak i Carreen a její sestra. Vince nezůstával pozadu, ale aspoň se stihl rozpovídat, než se vytratil.
"Hlavně si od nikoho nenech nalhat, že v módě jsou špičatý boty," zakřenil se a dokud měl Vince práci s chroupáním kornoutku, případně mu vyložit pokyny k tomu, jak se dostat na nástupiště (MH: tady to beru tak, že nevím, jestli si pak Vince chce užít tu nevědomost, tak kdyžtak ingorovat, že to jako nestihli ).

Byl si celkem vědom toho, že otázky nutnosti koupě nového hábitu nikoho moc neberou, ale tak už to u něj chodilo - plácal, co mu na jazyk přišlo, když měl pocit, že kolem se pořád ještě schyluje k bouři. V tomhle případě se k ní schylovalo i venku, takže rychle doběhl Riley i se svým kotlíkem a kupodivu se vytasil i se skládacím deštníkem (nojo, maminky a jejich prozíravost...).

>> Uličky

_________________

Vyspala jsem se vyspala dorůžova. Nějakou chvíli mi sice trvalo, než se mi podařilo dostat svou hřívu pod kontrolu, ale nakonec se mi přece jen povedlo vlasy rozčesat a stáhnou několika černými gumičkami do vysoko vyčesaného culíku. Banshee se ještě líně rozvalovala na polštáři na nočním stolku. Byla jsem docela ráda, že neutíká a že, kromě toho nepříjemného incidentu s kočkou, vypadá spokojeně: „Jak by ne!“ ušklíbl se tatínek a pohladil mě po hlavě: „Je chytrá, ví, že jí s tebou bude dobře.“

Sešli jsme spolu dolů a já se nemohla dočkat. Dnešek byl výjimečný, zcela jedinečný, ale do nástupu do vlaku ještě zbývalo pár věcí, které jsem musela udělat. Tak například snídaně. Netušila jsem, jestli je dobrý nápad dát hyperaktivnímu dítěti k snídani sladké, ale pečivo s náplní z lesních plodů chutnalo báječně. Otec hypnotizoval svou ovesnou kaši a vypadal zcela mimo sebe. Zamračila jsem se, takhle se tvářil vždycky, když ho něco trápilo. Banshee našla odvahu vylézt z kapsy mých džín a rozhlédla se po stole. Když se ujistila, že je tu relativně bezpečno, odvážila se pro kousek jablka, které táta držel v ruce už pěkně dlouho. Moje malá kamarádka ho vytrhla ze zamyšlení a vědoma si toho, že právě kradla, zmizela opět v hlubinách mé kapsy: „Promiň...“ usmála jsem se omluvně, ale můj rodič nad tím jen mávl rukou: „To nic... jen jsem se zamyslel.“ objasnil a vrátil se do reality: „Už ti dal Kail dárek?“ zeptal se poté: „Ano!“ rozzářila jsem se: „Říkal jsem mu, že tvoje narozeniny jsou ještě daleko, ale mám pocit, že chtěl, abys tu knihu mohla využít už v prvním pololetí.“ usmál se konečně: „Jo, něco takového říkal... už se nemůžu dočkat!“ neubránila jsem se nepatrnému zvýšení hlasu: „Já vím, zlato. Bude to velká změna, že...?“ kývla jsem a dojedla poslední kousek snídaně. I otec do sebe naházel obsah svého talíře a prozradil mi, že můj drahý bratránek vyrazil ráno ven, možná s kamarády, ale prý slíbil, že se se mnou přijde rozloučit: „A co budeme dělat my?“ zněla otázka, kterou ode mě slýchal tak často: „My? … my půjdeme sehnat teleskop pro mladou studentku čar a kouzel.“

>> uličky

Pozdní večer

Byl pozdní večer. Uprostřed týdne, to v Děravém kotli tolik lidí nezůstávalo. Všichni se vraceli do teplých domovů, za rodinami, za svými dětmi a manželkami. Za vysokým, dřevěným barovým pultem leštil Tom špinavé sklenice a venku za okenicemi foukal vítr a možná začínal spadávat na zem i déšť, jenž podtrhával typickou podzimní atmosféru, která sebou každým dnem přinášela větší a větší zimu a dávala těm nejmladším naděje, že se jednoho dne vzbudí a za okenicemi najdou sníh.
Kenneth seděl u stolu úplně vzadu v místnosti pomálu už druhou hodinu, ledabyle listoval denním věštcem, kterého už dávno přečetl, a zamyšleně při něm upíjel z malé, s tlustým dnem naplněné sklenice ohnivou whisky. Že zůstal v Děravém kotli zhola sám, pouze se skupinkou místních štamgastů, kteří se vesele bavili na druhé straně místnosti, mu ani tolik nevadilo. Asi se na něm těch pár skleniček podepsalo, asi na něho dopadla tíha posledních dnů.
Líně přetočil stránku, kterou už znal skoro nazpaměť a mimochodem sklouzl pohledem k hodinkám, které měl na ruce. Za deset minut dvanáct, ještě nedávno by to byl už nejvyšší čas odejít, vždyť on nebyl žádným hospodským typem, dnes však jen nenuceně přesunul pohledem zpět k novinám a opatrně se napil. Domů se mu dvakrát nechtělo, poslední dobou vůbec. Myslel si, že až se začne rozhodovat o jeho budoucnosti, dokáže se přes to přenést, že ho na to dostatečně připravili, ale otcova rázná výchova asi selhala. Necítil se připraven ani trochu. Na nic.
A tak tam tak posedával, ve svém drahém a padnoucím obleku, absolutně se nehodící do ledabylého a průměrného prostředí, kterým Děravý kotel byl. Rozhodně tam působil nepatřičně, ale ten den nebylo pravděpodobně nic, co by mu vadilo. Dokonce si po určité době sako sundal, řádně utaženou kravatu nepatrně povolil, až to skoro nebylo ani poznat, a listoval dál novinami, jenž už ani nečetl.

_________________

| +

Byl pozdní večer, nějaký říjen...

Isabel se kupodivu neusmívala. Vůbec jí to nenapadlo. Ale vůbec. Cítila se zrazená, podvedená a nejraději by se zahrabala mezi ty protestanty v Obrtlé. Jenže copak mohla? Uvrhnout rodinu do špíny? Nemohla. A to bylo to nejhorší. Nemohla dělat nic. Jen si jít dát něco na povzbuzení k Tomovi a Kotli.
A právě za tímto lehce rebelským činem vyrazila vysoká dívčí postava v tříčtvrťácích, košili a reggae čepici. Sukni si vzít prostě nemohla.
Přestože sestřička už byla paní Kingová od léta, Isa si hýčkala naději, že na ní třeba dojde mnohem později. Třeba jí nikdo nebude chtít, třeba... A to, že si vůbec nebude moci vybrat, to považovala za dokonalou zradu. A když k tomu viděla, s jakým klidem (prakticky nic se na ní nezměnilo) přijímá Mallory úlohu čistokrevné manželky, chtělo se jí plakat. Ale ani tohle nemohla. Rozhodně ne. Musí být pořád silná, učili jí to tak.
S náladou víceméně pod psa otevřela dveře do skoro prázdného lokálu a jako vždy našla sílu usmát se na přítomného Toma, když si od něj objednávala skleničku sherry. Ne, že by to někdy pila. Nebo aspoň nevěděla o tom, že by to někdy ochutnala. Ale znělo to hezky. Když se ovšem i se svým úlovkem otočila, aby si našla nějaké kultivovanější místo než stoličku u baru, zalapala po dechu. Málem jí vypadla sklenice. Nakonec to ale vypadalo na to, že jí rozdrtí.
Jen klid. Je to tvůj kamarád. Nesmíš se na něj zlobit. Vypadá dost nešťastně. Vydala se k němu váhavě. Mlčky si sedla, mlčky položila sklenici na desku stolu. Hodila po Kennethovi pohledem, který tak nějak nevěděla, zda se usmát nebo naopak zaplakat. "Hmm." dostala ze sebe, než se jí stihly oči zaplnit slzami. Tedy, nebyla na tom tak špatně, to vůbec ne - mohla dopadnout daleko hůř, samozřejmě - na druhou stranu ale dopadla skoro nejhůře. Aniž by řekla cokoli dalšího, zkoumala pohledem vrypy na stole a žmoulala sklenici, jako kdyby jí chtěla po něčem hodit. Nebo po někom. Od té sluníčkové Isabel, kterou všichni znali, to byl docela drsný skok.

_________________

Kenneth v tuhle hodinu v Děravém kotli opravdu nikoho známého nečekal, asi proto ani nezvedal hlavu, když se ozvalo další zavrzání dveří. Protočil skleněnou sklenkou v ruce a přetočil stránku úhledně rozložených novin, než se zadíval na článek o registrování mudlovských kouzelníků a hrdlo si zahřál pálivou tekutinou, která mu v ústech při čtení článku zhořkla mnohem rychleji, než obvykle. Naprosto nerozuměl tomu, co se to začíná dít. Občas měl pocit, že Ministerstvo načíná začátek konce, celá společnost se pohybovala na nestabilní ploše a pokud to ti úřednici z Ministerstva neviděli, byli opravdu hloupí. Každým dnem čekal nějaké povstání, které až nastane, nebude možná z celé situace úniku, tak přesně to Kenneth vnímal a ani přesto všechno s tím nehodlal nic dělat. Vzhledem k tomu, že patřil do tak významného rodu, pouze se podřídil rozhodnutí svého otce a strýce a více se tím nezabýval. Rodina byla to nejdůležitější, co měl, tu musel poslouchat, podle té se musel řídit a té se musel přizpůsobovat. Tak byl Kenneth vychován a hlavně, tak to cítil. Asi proto ho teď tak tížil fakt, jenž se nedávno dozvěděl. Rána po Jocelyn se nestačila ani zacelit a on už věděl, s kým stráví zbytek svého života. Při té myšlence se mu bolestně stáhlo hrdlo, možná by radši žil s nepřítelem, s někým, s kým si úplně nerozuměl, než ničil život holce, na které mu záleželo a kterou měl rád. Proč ho vlastně nenapadlo, že za manželku může dostat nějakou svou kamarádku? Bylo to tak absurdní, možná dříve v Bradavicích nad tím přemýšlel a přál si to, kolikrát si namlouval, že život by byl snazší, ale potom, co tak ublížil Jocelyn, nehodlal ubližovat dalším.
S tichým klepnutím položil prázdnou sklenici na stůl a pozvedl hlavu, aby mávl na Toma, jenž by mu přišel dolít, jenže sotva pozvedl zamračeně ruku, zarazil se. Hurikán myšlenek, který mu během pár vteřin prolétl hlavou, se stěží dal popsat. Úzkostí se mu stáhlo srdce, když pohlédl na blondýnku na druhé straně místnosti, hned vzápětí strach a nepochopení, co vůbec dělá v takovou hodinu na takovém místě a nakonec možná i vztek a nechuť. Zůstal tu, protože se nechtěl s nikým bavit, nechtěl na nikoho narazit, a pokud snad ano... rozhodně ne na ní.
Ať to bylo od Kennetha více, nebo méně hrubé a neohleduplné, Isabelle si krátce prohlédl a zrak sklonil zpět k novinám, jako by tam ani nestála. Věděl, že hrát si na viditelného, bylo už pozdě, ale i tak doufal, že se dívka zachová správně, dá jim oběma čas a odejde. Nestalo se tak. Neobtěžoval se zvednout ani hlavu, když si tiše přisedla k jeho stolu a položila sklenici vedle té jeho prázdné. Oči se zabodával do černého textu před sebou a přál si být úplně na jiném místě, klidně i doma.
Okamžik, kdy se na ní podívá, oddaloval každou další vteřinou. Necítil se úplně střízlivě, cítil, jak nitě sebeovládání pomalu povolují, jak má chuť se nadechnout a všechno na rovinu říct, přiznat všechno do posledního puntíku, ukázat vztek, i smutek. Jenže když konečně pozvedl hlavu a zadíval se na dívku před sebou, zarazil se na poslední chvíli. Dlouze vydechl, ramena pomalu svěsil a rukama se opřel o stůl.
"Neplač," hlesl k ní tiše, snaže se snít alespoň trošku mile a hlavně střízlivě, což se mu nakonec i podařilo. Vlastně ho ani nenapadlo, že i pro ní to musí být těžké, že se cítí třeba hůře, než on. "Co tu děláš v takovou hodinu?" pokračoval. Snažil se začít normální rozhovor, hlavně nenarazit na to ošemetné a bolavé téma, možná i proto zněla ta otázka tak uměle.

_________________

| +